Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nessa mou otázku očividně ignorovala a odpověděla až na tu od bílého. Buď mě ignorovala záměrně nebo mě neslyšela. Vzhledem k tomu co jsem zatím viděl bych soudil, že spíše to druhé. Zabraná do hledání slyšela jenom něco a jen to zajímavé. Vykoukla na nás z křoví a hned se ptala, jaké jezero. Armin se očividně musel zamyslet a zapadat v paměti, když odpověděl až po odmlce. Takže tady nejsou jenom lesy a tahle řeka! Je tu někde i jezero. Skvělé! Možná se mi tahle země i zalíbí.
Armin už chtěl jít a odvést nás k tomu zvláštnímu místu, když tu Nessa uvízla. Polární ji hned šel pomoci a než jsem sám stačil zareagovat, už ji vyndal všechny větve ze srsti a nadzvedl těžkou větev. Což vlastně znamená, že já mohl jen stát a čekat, až Nessa vyleze z křoví.

Z ničeho nic z tlamy liščí slečny vyšla podivná věta o dítě, spolu s otázkou, jak asi chutná. Zarazilo mě to. Tahle liška bude typ, který dřív mluví než myslí, pokud tedy vůbec někdy přemýšlí. Přijde mi jako ten typ co věří všemu a všem a tak se snadno spálí. Ms štěstí, že momentálně mám na pár dní náladu na společnost. Armin mi již přišel o něco chytřejší. Docela bych se vsadil, že nebýt jeho tak ta malá šedá liška je po smrti. Teda, záleží jak dlouho už spolu cestují.
Nessa začala mlít cosi o pokladu. No jo, ale co je pro ni ten poklad? Nějaká hromada jídla? Bobulí? Nějaký... ráj pro lišky? Ani na chvíli mě nenapadl poklad ve smyslu nějakého přátelství či podobně. Jak by taky mohlo, tyhle věci ohledně vztahů s jinými mi jsou cizí. Žádná pripoutanost, pouze dočasná společnost. Nic víc, nic míň. A rodina? Opustil bych ji jen co by se mi chtělo jít.
Nessa se vydala do křoví, Armin za ní se slovy o nějaké modré záři. Já osobně žádnou neviděl, ale v téhle divné zemi to možný je. Poklad u modré záře. Zůstal jsem stát na místě a pozorovat je v křoví. "Jaký poklad hledáte?" nedalo mi to, musel jsem se zeptat.

// Isamský hvozd

Při pronásledování jedné z lišek se ukázalo, že předtím skutečně mluvila s někým dalším. Lišky byly dvě, jedna polární - ta se nedá změnit za nic jiného, ten hustý bílý kožich, krátké uši i ocas, celkově působí zakrsleji. A jak se později podle hlasu ukázalo, je to samec.
Druhá liška už mi tak známá nepřišla. Tenhle druh jsem ještě nepotkal ani o něm od Nikoho neslyšel, alespoň co si pamatuji. Ale co na tom záleží, hlavní je že je očividně přátelská. Oba jsou.

Jako první si mě všimla neznámá. Hned za mnou běžela s "ahoj" a dalšími slovy. Zřejmě bude i upovídaná. Představila se jako Nessa, polární jako Armin. A oba se zmínili o tom, že se jen tak potulují. Zastavil jsem se pár kroků od Nessy a mírně zavrtěl ocasem. "Mé jméno jest Winter. A velice rád se k vám přidám, pokud oba souhlasíte. Sám už jsem potřeboval nějakou společnost." teď přívětivý zubatý úsměv a přátelský dojem je vyvolán. Aspoň v to doufám, úsměv vždycky zabral. "Máte nějaký konkrétní cíl nebo se pouze touláte bez konečného cíle či záměru jiného, než pouhé zkoumání?"

Vlk tam očividně s někým mluvil. Nevím s kým, přes ten široký kmen divného stromu jsem žádnou druhou lišku neviděl. Ani rozhovor jsem pořádně neslyšel. Vím, že liška, či lišák, mluvil. Ale o čem to jsem nerozuměl. Pak se náhle sebral a zmizel pryč. Zvedl jsem svůj chlupatý zadek. Konečně narazím na živou duši a ona mi zdrhne. Skvělý. zamručel jsem a cupital za liškou. Podle vzhledu, který jsem z dálky zahlédl, je zřejmě liškou polární. Hustý bílý kožich nemá žádná jiná liška, co tak vím. Snad nejde někam do zimy, to bych musel hledat dál nějakou tu společnost.
Jak jsem lišáka pronásledoval, všiml jsem si oné druhé lišky. Ta byla jiná. Netuším teď co přesně za lišku je, ale asi bude přátelská, když má společnost. Přidal jsem do kroku, abych jim stačil a dohnal je.

// řeka Benrir

// Les Hased (přes les Antares)

Ne, prostě jsem se z toho proklatého lesa nedostal. Pořád přecházím z lesa do lesa, pořád všude samé stromy. “To tady sakra není jediného místa bez otravných stromů?“ Vyšlo z mé tlamy hlasitěji než bych si možná přál. Ale bylo mi jedno, jestli mě někdo slyšel. Něco jako stud mi byli cizí, dokud by ze mě můj čin neudělal totálního hlupáka bez špetky inteligence. Jako třeba, pro lišku nemožné, lezení po stromech.
Když jsem se ocitl v dalším lese, opět jiném než ty předchozí, rozhodl jsem se hledání po jiném místě vzdát. Alespoň dočasně. Vážně mám za dnešek nachozeno hodně a chtělo by to odpočinek. Najít si nějaké klidné a bezpečné místo by momentálně bylo nejlepší řešení. A po odpočinku zkoušet dál. Až když jsem konečně ležel, na léčbu, v nějaké mezeře mezi propletenými kořeny zvláštních stromů, všiml jsem ji, jak podivný je tento les. Vlastně bych řekl, že je nejsilnější a možná ji nejhorší že všech, které jsem doposud prošel. Vzduch byl velice zvláštní, těžký. Hůře se mi dýchalo. Všude po zemi byla obrovská spousta kořenů. Stromy byly více do šířky než výšky a nad hlavou koruny tak husté, nebo spíše tak tlusté větve, že sem světlo jen sotva proniklo. Přesto dostatečně, aby se tu dalo alespoň nějak orientovat. Více jsem se zavítal v důlku, který jsem našel a pořádně se rozhlédl po okolí. Vůbec mi nedošlo, že celou dobu jsou poblíž nějaké další lišky. Vlastně jednu jsem spatřil, tedy jenom její kousek. Byla o pár metrů dál za nějakým stromem. Teď mi hlavou vrtala myšlenka zda se mám jít seznámit nebo to protentokrát nechat být. Huňatý ocas mi zakryl tlapky, jak jsem ležel a pozoroval neznámou lišku. O nějaké druhé jsem neměl ani zdání.

// Zářivý les

Jak už se z dálky zdálo, byl tento les jiný než předchozí. Už z něj nevyzařovalo takové kouzlo jako z předchozího lesa. Vlastně se mi zdál… až moc obyčejný a ponurý. Byl o něco hustší, ale pro mě žádný problém projít. Určitým směrem byl les hustší než tam kudy jsem šel. Ne, nechce se mi prodírat tou tmavší části lesa, kde i přes usínající stromy slunečních paprsků moc neproniká. Žluté listí bylo všude kolem, na zemi i stromech. Ty, jenž již úplně zhnědly, mi křupaly pod nohama jak jsem kráčel do neznáma. Chtělo by to něco k snědku. Problesklo mi hlavou jen co jsem spatřil pár keříků nedaleko mé pomyslné trasy. Změnil jsem směr a rozcupital se k bobulkám, které vypadaly velmi chutně. U nich jsem se zastavil a rozhlédl po okolí, zda tu není něco co by mě ohrozilo a poté se s chutí pustil do tmavých bobulí. Nevím, jak se jim říká, ale jedovatě nevypadaly. No, v nejhorším se otrávím a sám se stanu něčí potravou. Přirozený běh života. Hah, tenhle názor by spousta neocenila. Zasmál jsem se nad vlastními myšlenkami, jak jsem pojídal bobuli za bobulí.
Nějak mě to zasytilo a dodalo energii pokračovat dále. Vydal jsem se náhodným směrem někam pryč, avšak ne k onu tmavému místu. Tam určitě bude spousta predátorů. Neznal jsem cíl cesty, což je na putování to nejlepší. Ale stejně jsem neplánoval jít pouze lesem. Bohužel pro mě, les byl všude. A když říkám všude myslím tím úplně všude. Vlevo, vpravo, za mnou i přede mnou. Můžu jenom doufat, že brzy narazím na něco jiného než stromy.
Narazil jsem na další les, ještě více obyčejný než ty dva předchozí, ale alespoň vypadal lépe. Kombinace teď již hnědých smrků a nažloutlých dubů, mech po zemi i stromech. Ideální pro někoho kdo obdivuje krásy obyčejné přírody. Samozřejmě nic pro mě. Ne že bych neměl rád obyčejnou krajinu, ale nejsem na obdivování. Já spíše jen sním a zkoumám, než si něčeho užívám. Ani nevím co s tím ostatní mají.

V dáli jsem zaslechl kroky. Těžké kroky větší zvěře. Jen co jsem se ohlédl, zjistil jsem původce. V dáli si to líně kráčel medvěd. Rychle jsem přidal do kroku a zmizel v tom obyčejném lesíku, přes který jsem pelášil dál v naději, že narazím na nějakou planinu, poušť či vodu. Cokoliv jen ne samé stromy.

// Isamský hvoz (přes les Antares)

//neznámo

Dobrodružství, neznámo a nebezpečí. To vše mne lákalo opustit místo, které tak dobře znám, a vstoupit na naprosto cizí a neprobádané území. Odvážnými a sebejistými kroky jsem pomalu vstoupil do lesa, jenž se pro takto malou lišku zdál více než obrovským. Mé nemalé ušiska zaslechly zvuky zpívajících ptáčků kdesi v korunách stromů a do čumáku se mi dostala příjemná vůně zdejšího lesa. Vypadal zcela obyčejně, avšak zároveň mi připadal magický. Možná skrývá nějakou záhadu, nějaké své osobní kouzlo. Kdo ví. Všechny tyhle věci však byly pouhým doprovodem na mé cestě, nic, nad čím bych se měl nějak pozastavit a užívat si toho.
Nohy mne vedly dál, hlouběji do lesa. Oči hledaly nějaké známky zdejšího života, tedy především to, co by malou lišku mohlo nějak ohrozit. K mému štěstí však jediné, na co jsem narazil, byla veverka přeskakující ze stromů na strom. Na chvíli jsem se pozastavil, abych sledoval jak po kmeni šplhá kamsi k výšinám. Bylo by fajn umět šplhat po stromech. Jaký je tam asi výhled? Má zvědavost je sice velká, ale rozhodně nehodlám zkoušet vylézt nahoru. Akorát bych byl za šaška.
Pokračoval jsem tedy dál, neúnavně, přes celý les. I když, trochu mě ta cesta zmohla. Malé nožky nejsou na dlouhé chůze a já jsem na nohách už pěkně dlouho. Přede mnou se objevil les zcela jiný, ne jen vzhledem, ale i vůní. I když jsem zrovna plánoval odpočinek, zvědavost zvítězila a pomalu jsem vkročil do dalšího lesíku, navazujícího na toto magické místo. Snad mne tam nečeká nějaké nepěkné překvapení!

// les Hased