Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 13

A tři lovci pokračovali v cestě za lahodnou kořistí, tedy již spíše dva. Jakmile zrzavobílý Lorenzo, následován hnědošedým Tarabem, překročil hranici Malého loviště, rudému lišáčkovi se zablesklo v očích. Pátravým pohledem koukl na záda svých společníků, bedlivě sledoval každičký jejich pohyb, každičkou jiskřičku v jejich duhovkách, každičký švih jejich huňatých oháněk. Dva zkušení lovci, jistě Ambleerské skupině přinesou tolik zajíců, že je celá skupina nestačí do zimy spořádat!
Braydena, tedy spíše Tarabeho, zdaleka neznal, ale věděl, že to byl lišák štědrý a pro skupinu přínosný. A Lorenzo? O tom jantarovém obrovi ani pochybovat nemusel! Sám ho viděl, jak ho vlastním životem a vším, co v jeho mohutném těle dřímalo, bránil před krvavým nájezdem hrůzostrašných šakalů. Nejednou se za něj postavil, nejednou mu nabídl pomocnou tlapku. Rubínek kráčel v jeho stínu celým celičkým Saeronem, až je snad osud sám přivedl pod stromy ambleerské. Nebál se o něj, neb si byl jistý, že by liščí skupině věnoval i svůj poslední nádech.
Ale co on? Co mohl mocné Herree nabídnout vyhublý trpaslík, jehož žebra se dala spočítat? Vlastní hlásek mu nepatřil, veverky pronásledoval jen stěží. Do ambleerské hierarchie se zařadil jako další hladový krk, a to onen liščí ráj nepotřeboval.
Zahleděl se na Lorenzův hustý kožíšek. Ve vzpomínkách se vrátil k rudé lištičce jménem Setia. Ta by za něj tlapku do ohně položila. Alarius jí – a jim všem – byl zavázán, ale možná o jejich neustálou péči ani nestál. Pohlédl přes rameno do míst, kde před pár dny zmizel Ambleerský les. Nepatřil tam, alespoň ne v této kapitole.
Kdysi si namlouval, že by tam možná patřit mohl, že by se před mohutným baobem našlo místo pro mrňavého skřítka, jako byl on. Nyní ale pocítil nevinnou touhu se vydat jinam. Tolik toho ještě neviděl, tolik toho ještě neprožil! Rozhodl se.
Lorenzovi opětoval poslední pohled, jenž prozradil vše, co mu proběhlo hlavou. Zrzavobílý nemusel hluboce dumat nad tím, co se mu jeho bývalý kamarád na cesty snažil říci, neboť pár měděných očí prozradil všecičko. Otočil se na tlapce a vydal se směrem na severovýchod. A jakmile se pod jeho packami objevil zlatý písek, opustil zemi saeronskou. Kdo ví? Třeba se někdy vrátí. Dnes se ale se Saeronem a jeho obyvateli loučí.

Tímto příspěvkem lišák Alarius opustil Saeron. Nikdo neví, kam se přesně vydal nebo zda se v liščí zemi znovu objeví. Bránu tu ale bude mít navždy otevřenou...

Odehrání patrona pro Luckyho img

Kde se vzalo, tu se vzalo, malé zvědavé zvířátko. Dřív, než to ovšem byl skutečný tvor z masa, mohlo nebystrému oku připomínat běžící šmouhu. Hbitě přeskakovalo popadané větve na břehu jezera a podlézalo kmeny stromů. Cupitalo rychle, jako kdyby mu snad za patami hořelo, ale kdepak! Žádný oheň široko daleko nebyl vidět, jen tohle podivné zvířátko. A co že bylo zač? Pro neznalce možná jeden z bobrů, kterých tu u jezera bylo požehnaně, ale kdepak, žádný bobr! Hrdá lasicovitá šelma, která si teď razila cestu přímo za rezavým lišákem s jizvou přes oko.
Co ji jen tak na tvorovi zaujalo? Kdoví. Neúnavně ovšem poskakovala jeho směrem, a když byla o něco blíž, začala na sebe hlasitě upozorňovat podupáváním. No co! Však byla na velmi důležité misi, k jezeru ji seslala sama bohyně, aby se stala patronem již zmíněného zjizveného lišáka. Přidala do kroku a otáčela hlavu všemi směry, načež se vyškrábala na jeden kmen a vystrčila čumák nebi. Následně ze sebe vydrala podivný zvuk podobný nesouhlasnému zavrčení – vítr, který s ní cloumal do všech stran, jí očividně kazil náladu –, a pak se postavila na zadní. Stála jen kousíček od lišky, ale neměla strach. A proč taky, že. Však jemná bílá záře okolo ní naznačovala, že se k lišákovi rozhodně neblíží polední svačinka. Ale zdali se půjde Lucky podívat, co za návštěvníka to k němu přišlo, to již bylo zcela na srdci lišáka samotného.

Vřelá konverzace Ravindera a Siriuse vesele pokračovala. Zdálo se ale, že zapeklitý pán osudu s pouštní liškou zamýšlel jinak. Než Ravinder stačil otevřít tlamu, aby svému novému kamarádovi nabídl odpověď, na poušti zavyla strašidelná meluzína. Silný poryv větr zasáhl oba lišáky a začal jim do očí metat ostrá zrnka písku. Nečekaná větrná paže táhla Siriuse směrem od Ravindera a nutila ho utéci jinam: do bezpečí, kde již nevládl tak nesnesitelný vichr! Když Ravinder otevřel oči, Sirius už byl tem tam. Pouze úzká cestička tlapek po něm zůstala, která avšak hned za rohem končila...

Zajíček neúnavně házel barevnými kraslicemi, div jich nebyla škoda. Když se po něm ale obě sestry vrhnuly jako po lahodné večeři, vaječná artilérie neustala ani tehdy. Pouze když se jedna z nich objevila pouhou délku jednoho myšího ocásku před ním, se ušáček otočil na zadní a dal se na útěk. Pobíhal rychle a obratně. I když před šedými nezačal s vůbec žádným náskokem, rychle si jej vytvořil. Než by jeden řekl švec, už hopkal několik liščích chvostů od nich. Na jeho chycení neměla Zorreia či Maeila sebemenší šanci, kdepak! Aby toho nebylo málo, v průběhu celé nevyrovnané honičky se hrdelně smál, až se za břicho popadal.
Z ničeho nic zmizel v podzemní noře, o které nikdo nedokázal s jistotou říci, zda se tam jen tak objevila, nebo tam již stála celá staletí. Při bližší inspekci by si liška všimla, že ta prapodivná úniková cesta beze stopy zmizela. Zajíc byl v tahu. Ozvěna jeho upištěného smíchu se však lesem nesla ještě pár okamžiků.


// Akce dokončena!
Odměny:
ZORREIA • 15 kamínků
MAEILA • 15 kamínků

✓ Zapsáno
img

Nechat nezbednému ušákovi ochutnat vlastní medicíny se na první pohled zdálo jako perfektní nápad. Jenže ouha! Zajíček se vodnímu útoku obratně vyhnul. Na šedý kožíšek nepadla ani kapička. Jak se mu to podařilo? Neptejte se tak hloupě! Byl přece kouzelný! Nečekaný útok se ale proti Zorreie nehezky otočil, neboť malý ušáček popadl další malovanou kraslici ze svého – zřejmě bezedného – proutěného košíčku a hodil ji po ní. Maeila si na kratinký okamžik tedy mohla oddechnout, neb zajíček házel jedno vejce za druhým po Zorreie. Vesele se při tom chlámal, div neztratil rovnováhu. Malicherná obrana pro Zorreiu by byla skutečně zbytečná. Vrhat vodní koule mohla, jak se jí jen zachtělo. Kouzelný tvoreček všechny její kouzla nechal v závěsu za sebou.


Mezitím, co se Lucky svíjel v nežádoucím účinku malované kraslice, z nedalekého houští vyskočil šedý ušáček. Na první pohled vypadal jako obyčejný zajíček, při tom druhém by si ale liška všimla, že byl o něco vyšší a navíc z něj sálala enigmatická energie. Kdepak! Tohle nebyl žádný polní králíček, kterého by si liška dala k pozdní večeři! Tohle byl přece magický tvor! Jakého původu? Snad toho nebeského. Pomatený Lucky mohl jen koutkem oka zahlédnout jeho kulaťoučkou siluetu, pokud ale Tamara vnímala své okolí smysly, jistě ho zahlédla v celé parádě.
Když si všiml, že se nebohý Lucky stal obětí nemilého šprýmu, na tváři se mu uculil šibalský úsměv. Najednou ale vybuchl smíchy. "Napálil se! Napálil se!" posmíval se zrzavému lišáčkovi, zvonivý smích se rozpínal snad po celém celičkém lese. Než ale jedna z lišek stačila zareagovat na jeho přítomnost, baculaté tělíčko se začalo vytrácet. Ztrácelo na objemu, na váze, než se rozplynulo úplně. Po nezbedném tvorečkovi zůstala jen tichá ozvěna halasného posměchu a drobečky ze zdobeného vajíčka. A co Lucky? Inu, v prapodivných halucinacích se bude topit po zbytek večera a noci. Těžký žaludek a nevolnosti ho však budou věrně pronásledovat celý nasledující den.


// Akce dokončena!
Odměny:
LUCKY • 10 kamínků
TAMARA • 0 kamínků

✓ Zapsáno
img


Malovaná skořápka pod špičatými zuby praskla a hlasitě křupla. Z nakřáplého obalu vyklouzl lahodný, mírně nasládný pach, dosti silnější a výraznější než ten, který před okamžikem pouze ovíval zdobenou kraslici. Vajíčko chutnalo tuze chutně. Jemná textura se rozplývala na jazyku a dychtivě nutila zrzavého lišáčka, aby si dal ještě další sousto. Pak další, pak další a další! Nemohl přestat. Než se nadal, po záhadném pokrmu zbyly jen nepatrné drobečky kdysi barevného předmětu. Lucky se možná cítil spokojeně, jelikož se jistě dobře najedl. Chutné vejce jistě nebylo k zahození!
Ale ouha! Od bleskurychlé svačinky neuběhla ani minutka a Lucky pocítil, jak se mu začínají klížit oči. Naplněný žaludek se mu zatřepal nevolností. Černé tlapky se kolébaly, nejisté, zda vůbec dokáží únést lišákovu váhu. Svět se najednou rytmicky vlnil a zářil snad všemi sytými barvami: od krvavě červené až po klidně modrou. Mezi blikajícími odstíny barev si také mohl všimnout tančící skupiny zajíčků. S veselým úsměvem hopkali kolem něj a mávali chundenlatými tlapkami.
Tamara, pokud celou situaci duchem vnímala, však neviděla nic. Ani duhový svět, ani taneční číslo skupinky ušáků. Viděla jen Luckyho, jak se mírně pohupuje ze strany na stranu. Jeden by jen mohl přemýšlet nad tím, co se v delikátním pokrmu jen skrývalo.


Když překrásně malovanou kraslici zrzavý lišák mlsně olízl, ani se nepohlo. Jen se jeho hladký povrch, zdobený nejrůznějšími tahy štětce, zablyštil v pochmurném světýlku padajícího slunce. Když k němu Lucky přiložil čenich a lahodná vůně mu naplnila nozdry, překvapivý pokrm působil ještě lákavěji než před jedním okamžikem. Tak co? Pokusí se lišák ochutnat pokreslené vajíčko, nebo odolá? Co když někomu patřilo? Co když si ho tam někdo jen na jeden moment odložil? Co když také ne? Co když se skutečně jednalo o prapodivný dar ze zlatých nebes, štědrý dárek z tlapek bytosti tuze mocné? Tolik nezodpovězených otázek! Jak se jen Lucky rozhodne? Nechá vajíčko vajíčkem, nebo se zakousne do křupavé skořápky?

Co se to jen stalo? Velikonoční ušáček už nic neřekl. Vyprskl smíchy a brzy se celým kulatým tělíčkem válel po bílé louce, kde předtím pobíhala chundelatá kuřátka. Neutišeně se smál. Smál se, až se za vypouklé bříško popadal. Tyerin a Arisa se měli vidět, jak rychle se jejich potěšený úsměv přeměnil na tuze otrávený úšklebek! Na to bude vzpomínat ještě dlouhou dobu! Arisa a Tyerin jistě také, bohužel ne v dobrém.
Jak se tak halasně chlámal, chlupaté tělíčko najednou začalo slábnout. Zprvu se stalo jemně průhledným, ale se ale rozplynulo ve větru. Pobavené chechtání se sice stále neslo tichou ozvěnou, ovšem to také postupně zmizelo jako ranní mlha. Nezbedný králíček po sobě nezanechal ani stopu. Ani lahodnou vůni šťavnatého masa, ani maličké otisky ve sněhové závěji. Jediné, co na scéně zůstalo ležet, byly hromady jemného peří a neuspokojený pocit hladu.

// Akce dokončena!
Odměny:
ARISA • 25 kamínků
TYERIN • 25 kamínků

✓ Zapsáno
img


Prapodivná situace se nikterak nevyvíjela. Tamara odstoupila do ústraní. Na okamžik se zdálo, že právě Lucky se stal hlavním terčem onoho nebývalého scénáře s malovaným vajíčkem. Pestrý předmět se stále válel před černými tlapkami zrzavého lišáka, hladký povrch se téměř třpytil v jemných slunečních paprscích, které odvážně pronikly kolem černých mračen. Všude kolem něj se vznášela lahodná, téměř až lehce nasládná vůně, po které by se lišce začaly jen sliny sbíhat! Těžké břímě volby tedly padlo na Luckyho ramena: pokusí se ochutnat překrásnou kraslici, ať už pod nátlakem čiré zvědavosti nebo aby ochránil Tamaru před možným nebezpečím? Co když jim ale žádné nebezpečí nehrozilo, nebo snad ano? Toť nezodpovězená otázka...

Posel jara bedlivě sledoval, jak se obě lišky vrhly do lovu načechraných kuřátek, které pro ně pomocí prapodivné magie vyvolal. Na celý proces nahlížel z bezpečné vzdálenosti, neříkal však nic. Polapení enigmatických kuřátek představovalo úkol v podstatě jednoduchý. Pravda, liška se musela rozběhnout, aby nějaké vůbec polapila. Jakmile se ale ostré tesáky zaryly do tenkého hrdla, opeřený tvoreček příliš nevzdoroval. V porovnání s normálním lovem se tedy nejednalo o žádné utrpení, alespoň ne pro zkušené predátory. Honění kuřat šlo jako po másle, brzy se na sněhem pokryté louce povalovaly jen hromady jemného peří.
Teď už zbývalo jen to hlavní: najíst se, samozřejmě! Ulovená zvěř působila tuze lákavě! Chladný vzduch zavoněl lahodnou vůní kuřecího masa, po kterém by se komukoliv začaly jen sliny sbíhat. Jakmile ale liška sklonila čenich, aby si ukousla první sousto, šťavnatá pochoutka se v tu ránu přeměnila jen na hebká pírka. Ze štědré hostiny nezbylo nic, jen haldy hebkých brk. Co liškám tedy zůstalo? Inu, tlama plná peří a neutišený pocit hladu, který se ještě k tomu zdál urputnějším než před chvíli.


Zajíček s nastraženými ušisky naslouchal malicherné konverzaci dvou sester. Byla to zkouška sebeovládání, opravdu! Pokud by se nekouskl do spodního pysku, určitě by bez varování vyprskl smíchy a celým telíčkem by se vyválel na oblázkovém břehu řeky Dorias. Ach, naštěstí mu nemalá neplecha s vajíčky věnovala dostatečný důvod se řechat, až se za břicho popadal. Maeila s kusem skořápky na hlavě vypadala tak vtipně, přímo k popukání! Byla by škoda, kdyby s tím skončil teď, ne? Sranda přece teprve začala!
Ušáček uskočil dozadu, aby sestrám nestál na dosah tlapky, a opět zašmátral ve svém proutěném košíčku. Mezi huňaté prstíky polapil malovanou kraslici, natáhl maličkou paži a– Bác! Další vajíčko skončilo přímo na čenichu nebohé Maeily. Vtip avšak neskončil tu, nene, neb po šedé lišče hodil další a další barevné vejce. A tak se jedna ze sester ocitla pod nemilosrdnou velikonoční palbou...

Odpovědi na svou lákavou nabídku se nedočkal, ale předpokládal, že mu na ni v duchu mlčky přikývli. Který blázen by něco tak štědrého přece odmítl? To by museli být sami proti sobě! Jarní ušáček již neřekl ani jediné slůvko, jen s radostí sledoval pomatený výraz dvou lišek. Pak se v naprosté tichosti odsunul do pozadí, aby mohl začít provádět své čáry máry.
Chvíli se na zimní krajině neproháněla ani živáčka. Když další okamžik utekl rychlostí blesku, znavená mysl by se mohla domnívat, že je polární zajíček tahal za čenichy. Z ničeho nic ale na sněhem pokryté pustině začala pochodovat maličká, chundelatá kuřátka. Pelášila z jednoho kouta bílé loutky do druhého a hlasitě kvokala. Z drobných tělíček se vznášel jemný nádech chutného, šťavnatého kuřecího masa, ze kterého by se liškám začaly sliny sbíhat. Teď už jen zbývalo je polapit!



Povídání sester nechal zajíc být, až když padla otázka na vajíčka, v očích se mu znovu zalesklo. Byla to škodolibost? Možná. Zajíc se ušklíbl a s nevinným zjevem vzal barevné vajíčko do tlapek.
Chvíli to možná vypadalo, že chce ono vajíčko liškám darovat, najednou jej ale mrštil přímo po Maelie. Vajíčko se jí rozprsklo po obličeji, a zajíc se začal smát. Z plného hrdla, na celou řeku.
Jakmile to udělal, samozřejmě odběhl od obou sester a udržoval si určitou vzdálenost. Koukal na ně s výzvou v očích. Co s tím uděláte?

Ušákova mluva obě lišky viditelně zaskočila, což nebylo údivem. Mluvící zajíc se schopností komunikovat i ze zástupci jiných druhů se přece neviděl každý den. Posel jara však neměl moc času vše vysvětlovat do podrobna, i když se jeho obětem musela v hlavě divoce vířit celá řada různorodých otázek. Pokud o poznání skutečně tak toužili, mohli se vyptat třeba Iscariot! Ta by jim vyprávěla legendy od samotného počátků věků, všechny ty nové poznatky by ani nespolykali!
Tyerin se tvářil, jako by mu narostla druhá hlava, Arisa se však na lákavou nabídku tvářila krapet přívětivěji. Ušák tedy mírně naklonil růžový čumáček směrem k polárce, aby jí poradil, co a jak. Svá slova však příliš netajil; bez sebemenšího problému by dolehla až k zrzavému lišákovi. Pokud by Tyerin napnul trojúhelníkové uši, jasně a zřetelně by slyšel výpověď magického zajíčka.
"Támhle," ukázal tlapkou na holý plác sněhu, "se za chvíli objeví skupinka jarních kuřátek. Pokud budete trpěliví a vyčkáte, můžete si jich ulovit, kolik jen unesete."


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 13


U Ž I V A T E L