Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 17


Téma je láska mezi dvěma liškami a vyznání lásky. V případě více hráčů milostný trojúhelník a jeho problémy.

Požadovaný počet příspěvků: 40

Hra:


Téma je útěk lišek před smečkou hladových vlků.

Požadovaný počet příspěvků: 30

Hra:


Téma je lov veverek s magickými schopnostmi - dokážou se teleportovat o pár metrů vedle a jsou daleko inteligentnější, než klasická veverka. Udělají si z lišek dobrý den, nebo skončí jako svačinka?

Požadovaný počet příspěvků: 50

Hra:

"Azrael. Je to bůh," vysvětlil lišák ale rázem si uvědomil, že to pro mládě nebude nejuspokojivější odpověď. "Bůh je... někdo, kdo je velmi mocný. Může rozhodovat o tvém osudu, vidí každý tvůj krok a ví o tobě úplně všechno. I o tvých skutcích." Při poslední větě se ten podivín trochu zamyslel a zdálo se, že se mu v očích zalesklo cosi, jako smutek. A vzpomínky.
"Budí respekt a někdy i strach," zakončil své vysvětlení prostě. Doufal, že tak mláděti aspoň trochu osvětlil o koho jde a pomohl mu poodhalil tenhle velký svět bohů a polobohů, který na saeronu byl.
Co všechno tenhle lišák zažil, to byla otázka, nad kterou by mohly strávit hodiny, i dny času. Ale tak nějak tušil, že by se tohle mládě mělo brzy vrátit domů. Jakto, že ho nikdo nepostrádá? Vybral si tedy jen jednu rychlou historku. "Třeba jsem byl u toho, když jedna z našich bohyň - Iscariot, zasadila Strom duší. Je to ohromný, magický strom. Největší v celém našem světě! A je magický. Říká se, že v něm žijí duše zemřelých," vysvětlil a trochu se přitom pousmál. Jak šťastní byli ti, co mohli v poklidu odpočívat.

Romilly byla vyčerpaná. Na konci svých sil, dalo by se i říci. Jenže někdo věděl, že by potřebovala pomoci. Někdo věděl a někdo si přál u toho správného stromu. Kořeny se mocně táhly pod zemí a tak našly svou cestu i k lišce, která měla býti obdarována. Náhle se kořeny obalily kolem tlapek Romilly a ona ucítila podivný zápach. Chtěla se vysvobodit, ale nešlo to.
A najednou ji kořeny pustily.
Co to jenom bylo?
Podivný zápach setrvával, ale spory, které vypustily kořeny, působily skoro až zázračně na organismus lišky. Ta si mohla být jistá, že žádný neduh si na ni celý únor nepřijde.

"Věděli, věděli," neslo se ozvěnou v koruně mohutného stromu, který byl pokroucený nejen stářím, ale i jakousi podivnou silou, která v něm proudila. Jako by nevěděl, jak růst rovně a pokaždé, když se o to pokusil, tak ho něco zase zatáhlo jiným směrem. Pokroucený a mohutný strom. S pokrouceným, ale mohutným dosahem. Jeho kořeny mohly dosáhnout po celém kraji. Pod travou a hlínou se motaly a překrucovaly, ale dosáhly ke každému, ke komu potřebovaly. A tak, než se Arisa stihla znovu nad svým přáním zamyslet, kořeny už se plížily k Romilly. "Dokonáno jest, dokonáno jest, jest... jest...est..."neslo se větrem.

"Nejsme nikdo, nikdo,kdo, kdo, do, o..."neslo se ozvěnou v odpovědi na Arisinu otázku "A všichni, chni, chni, ni , ni i..." Zdálo se, že od tohohle místa se dozví jenom to, co ji ještě více zmate, než cokoli jiného. Možná na to šla špatně. Možná neměla zjišťovat s kým to mluví.
"Co tu chceš, chceš, eš, eš, š..." ozvala se znovu otázka, která rozhodně nebyla příjemná. Tentokrát zněl hlas podrážděně, jako by ho už nebavilo svou otázku opakovat.

Lišák si nebyl úplně jistý, o jakých kamenných stonkách to mládě mluví. Vzhledem k tomu, jak dlouho už ale jeho mozek musel pracovat, by mu to snad jeden i prominul. Za pár vteřin si to uvědomil a pousmál se. Opět.
"Víš, mládě... tyhle řetězy jsem nedostal jen tak od někoho," začal a zamyslel se. Jako kdyby snad vzpomínal na onu chvíli, přesto, že to už bylo tak šíleně dlouhou dobu. "Dal mi je Azrael. Je v tom magie. Temná magie. A tu nemůžeme překonat. Ani ty, ani já," vysvětloval trpělivě staříček.
Stovky let zjevně na mladíka neudělaly takový dojem, jako ona šestka. Bylo to komické, ale lišák to chápal. Tohle mládě mělo také problém s vnímáním času. Akorát tak nějak z obráceného pohledu.
"Věru, to jsem. Zažil jsem toho už hodně," odsouhlasil Styrovu domněnku.

Tak jako Iscariot rozdávala lásku a sjednávala všechno dobré na tomhle světe, Azrael s oblibou vnášel do srdcí lišek smutek a strach. Bylo tomu tak od nepaměti.

A právě tuto noc o sobě dal vědět tím nejhorším způsobem, jaký by si mohl kdo představit. Lunu, která vyběhla z úkrytu hledat své potomky, stáhl do svých spárů. Nebohá polární lištička nestačila ani vyjeknout leknutím, když jí černá chapadla začala stahovat do podsvětí. Jedinou útěchou bližním by snad mohlo být to, že jí nic nebolelo. Zemřela pokojně, jako kdyby usnula. Akorát že tentokrát už se neprobudí.
Zem se pod ní propadla. Temnota zmizela a tam, kde se Yrita polární skupina propadla, nebylo nic než hrouda kamení.
Iscariot vše zjistila až moc pozdě na to, aby stihla zasáhnout. Polární oblastí se ale nesl její nářek za nebohou Lunu, kterou neochránila. Na kamenech, které byly jedinou chabou památkou, nechala vyrůst pár květin. Bez ohledu na to, jaké bude v polární skále počasí, tyto bílé květy nikdy nezemřou.

Skupina ale nemohla zůstat bez vůdce. To bohyně věděla. A tak si vybrala nového vůdce - byla jím Arisa. Až se tato lištička vrátí domů, díky magii sama pocítí, že se cosi změnilo. Že je teď na ní, aby se postarala o tohle místo a jeho obyvatele. A ukázala tak silám temnoty, že se zdejší obyvatelé nikdy nevzdají.

//Děkujeme Luně za všechny odehrané roky na Saeronu. A Arise jménem admin teamu gratuluji k nové pozici.

"Co tu chce, co tu chce, chce, ce...ce...e...." rozeznělo se z koruny, která se podivně motala, jako by ji někdo uměle pokroutil. Strom byl starodávný a nasával do sebe energii všeho, co již nebylo mrtvé, ale mohlo posloužit živým. "Co chce... chce... ce... Proč.... proč....roč...č...." ozvěna sílila a mohlo se tak zdát, že hlas přichází ze všech možných směrů. Dokonce se mohlo i Arise zdát, že je těch hlasů mnohem více, než jenom jeden nebo dva. Podivnost saeronského stromu duší se projevovala.

Lišák se pořád lehce usmíval. Chápal, že jeho zjev mohl pro ostatní působit trochu... no, minimálně nepříjemně. Proto ho zde konec konců nikdo nenavštěvoval, pokud teda zrovna nezabloudil, jako tady lišáček před ním. Ach ano, už to bylo několik let, co naposledy s někým mluvil. Nebo desítky let? Nebyl si tím jistý. Čas pro něj přeci jen plynul o dost jinak, než pro běžné smrtelníky.
Koutky se mu opět rozšířily, snad i s mírným pobavením. Těžce zvedl jednu z předních tlap, která byla díky řetězům snad minimálně jednou tak těžká. "Nejde to," vysvětlil jednoduše a dával na odiv propletený řetěz, který neměl nikde konec. Omotával se kolem lišákova těla jako had. Bylo mu ale sympatické, že se mu mládě snaží pomoci, nebo se tak aspoň tváří.
"Je mi šest let," vyhrkl hned na další otázku, ale pak se zamyslel. "Ale... už to bude pár stovek let, co je mi šest let," dodal nakonec, trochu zmatečně a o něco méně vesele.

Nezvyklé pouto mezi Taniou a Shikobou neuniklo pozornosti bohů. Především tedy Iscariot, která ráda sledovala osudy lišek v Saeronu. A proto, že chtěla ukázat oběma svou přízeň, rozhodla se je obdarovat.
Zafoukal trochu silnější, studený vítr a na okamžik mohly obě lišky vidět siluetu bílé liščí dámy, která si je prohlížela. Za pár vteřin zase zmizela, ale na místě kde stála, se nyní blyštilo pár kamínků jako pozdrav.

//Tania i Koba dostávají za aktivitu 10 kamínků a křišťál

Jistě, že se malý lišáček ztratil! To konec konců nebylo nic překvapivého. Co by tu jinak taková mladá, nevinná duše pohledávala?
Podivný lišák se zadíval na to mládě, které vypadalo, že je vyděšené k smrti. Nebylo se čemu divit, i tak ho to ale trochu mrzelo. "Promiň, jestli jsem tě vyděsil," řekl a posadil se. Trochu mu přitom zapraskalo v kostech.
V první chvíli byl trochu zmaten otázkou, ale nakonec mu přeci jen došlo, na co se ho mládě ptá. Podíval se na své řetězy a pak zpátky na něj. Opět se přitom usmál a odhalil své až podivně moc zářivé a velké zuby. Jednomu by z toho mohl přejít mráz po zádech.
"Trochu. Ale mám je už tak dlouho, že je to pro mě vlastně normální," vysvětlil svou situaci ve zkratce.

Malá lištička, ztracená v tak nehostinném místě. Tak sama, tak nešťastná. Byl snad její smutek tak veliký, že ho ucítila? Těžko říct, zda tomu bylo skutečně tak, nebo měla Romilly jenom štěstí.
Najednou se před ní objevila velká, bílá liška se třemi ocasy. Možná by za normálních okolností budila respekt i hrůzu, cosi z ní ale sálalo - jakýsi uklidňující a konejšivý pocit. Také její vřelý úsměv, který Romilly věnovala napovídal, že vskutku nemá v úmyslu nic zlého. Právě naopak.
"Ach, moje drahá," ozvalo se jí v hlavě. Iscariot k ní přistoupila. Přesto, že malé lištičce narušila osobní prostor, její magické dovednosti jednoduše způsobily, že Romilly necítila ani kapku strachu. Naopak mohla ve svém smutku najít pochopení. Jakési pohlazení na duši a konejšení, a to nemusela Iscariot ani nic říkat. Viděla do její duše, znala její trápení, minulost a viděla i její budoucnost. Znala jí lépe než kdokoliv jiný na tomhle světe. Znala její tajné sny i její největší přání.
Jelikož byla o dost větší, lehla si vedle ní a položila si hlavu na její záda. Lehce jí přitom čumákem projela v srsti. "Všechno bude dobré," po těchto slovech, která uslyšela opět ve své hlavě, byla Iscariot pryč. Jako kdyby tady nikdy nebyla. Ale hřejivý pocit tu po ní ještě nějakou dobu zůstával. A na místě, kde ležela - přesně vedle Romilly, se lesklo pár drahých kamínků.

//Malá odměna za aktivitu - 10 kamínků a křišťál :)

Lišče ztracené ve zdejších končinách? To byl pro Styra vskutku nešťastný výběr. Obloha jako kdyby potemněla, mlha se omotávala kolem jeho těla, a celým krajem se nesl podivný mráz. Ten ale nepřicházel díky ročnímu období. Vycházel jako kdyby ze samotného srdce Kasperského loviště.
Bylo zde hrobové ticho. Jediné co mohl Styr slyšet, byl jeho vlastní dech. A ke této nepříjemné, ponuré atmosféře se přidal ještě jakýsi pohyb mezi stromy.
Ticho prorazilo řinčení řetězů, které s každou další vteřinou bylo silnější a silnější. Najednou se v mlze objevila silueta lišky. Nejspíše kdysi lišky obecné, nyní už to ale bylo těžko poznat. Byl vychrtlý, jeho srst na mnoha místech chyběla a když už jí někde bylo možné zahlédnout, tak byla špinavá, zacuchaná a vypadala nezdravě.
Na všech končetinách měl omotané těžké řetězy. Na přední noze mu tento řetěz sahal až k plecím a značně mu znepříjemňoval pohyb. Řetězy byly staré a zašlé, stejně jako tělo lišáka. Bylo vidět, že je v takovémto stavu už mnoho let.
Pohled této kreatury byl nepříjemný a mrazivý, ona se ale přesto na Styra usmála. V překvapivě vstřícném úsměvu, který jí dal dost práce.
"Zdravím tě, mladíku. Ztratil si se?"


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 17


Uživatel