Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Obě lišky mě ujišťovaly, že kromě zimy je zde dost kořisti. Samozřejmě, nenarodil jsem se včera takže vím, že v zimě je o jídlo nouze, tudíž jsem teď od Saeronu neočekával žádné zázraky. Dle Luckyho to však jistily ryby, ale pokud budou zamrzlá jezera, zajímalo by mě, jak by se jeden skrze ten pevný led prodral.
Přikývl jsem tedy k jejich slovům na náznak, že rozumím. Dále jsem to rozebírat nejspíše nepotřeboval. Černá liška jménem Tamara se hned nadchla, když jsem jí sdělil, že byla společně s ryšavým první, koho jsem zde potkal. To mě donutilo se trochu ušklíbnout. "Jistě. Jsem tu jen chvíli, tak snad brzy poznám více zástupců zdejšího obyvatelstva." Pokud bych se rozhodl zůstat, jistě by se hodilo znát konkurenci či případné spojence.
Se zájmem jsem poslouchal její slova o zdejší skupině. Také toho o ní moc nevěděli, ale aspoň jsem teď věděl její jméno a že se nachází někde ve zdejším lese. Časem bych to jistě chtěl více prozkoumat, pokud to bude možné. "Díky na informace." Přikývl jsem Tamaře s náznakem vděku. V tu chvíli jsme všichni tři však zaslechli podivnou ránu, a zdejší páreček se to rozhodl prozkoumat. Nebyl jsem si tak úplně jistý, zda li to je dobrý nápad, ale když budeme tři... tak proč ne? "Buďte na pozoru, může to být nebezpečné." Houkl jsem k nim menší varování než jsem se připojil k jejich výpravě za zvukem.

//Zářivý les

Tmavá liška se zdála spokojená s tím, jak se k ní ryšavý choval. Nechápal jsem, byl jsem z toho nějak celý vedle, jak si to může někdo nechat líbit. Celý svůj život jsem byl přeci učen, že má mít liška svou hrdost a jednat jen za sebe, podřídit se někomu bylo to nejubožejší co kdo kdy mohl udělat. Dokonce i mí rodiče se k sobě nikdy moc neměli, neřešili spolu nic, ani si v ničem nepomáhali. Kdyby se totiž jeden z nich o to pokusil, ten druhý by po něm nepříjemně vystartoval. Myslel jsem, že to takto mají všechny páry, ale zjevně ne.
Z jejích slov to trochu vyznělo, že tu je lišek více než kořisti, ale to hned havraní liška se jménem Tamara objasnila, než bych se na to stačil zeptat. "Těžké si představit, že tu je dost kořisti při takovém zastoupení lišek. Ale beru tě za slovo." Kývl jsem hlavou lehce do strany se zamyšleným výrazem. Už předtím se mi zde podařilo splašit bažantici, tak nejspíše černá liška opravdu mluví pravdu. Její další slova mě lehce zaujala. Mnoho poutníků, hm? Že by... tu byl i můj dávný přítel? Lorenza jsem již léta neviděl, a od doby co nás lesní požár oddělil, tak nějak jsem ztratil vůli se změnit. Pokud bych ho tu skutečně potkal po té dlouhé době, chtěl by stále být mým přítelem? Rouška melancholie na chvíli zakryla mé srdce, ale můj obličej byl stále jako skála. "Uvidím, jestli se zde rozhodnu zůstat či ne. Teprve včera jsem vkročil do Saeronu, a vy jste první lišky, které jsem zde potkal." Koutkem oka jsem se podíval i na Luckyho, který zatím mlčel, a nechal svou partnerku mluvit. Nezdálo se ale, že by mě nějak zkoumal či propichoval pohledem, naopak se zdál docela spokojený. Pokud jsou všechny zdejší lišky takové přátelské, bude to pro mě vskutku zvláštní, nový svět.
"Skupinu?" Znovu jsem se zvědavě podíval na Tamaru. "O tom bych se rád dozvěděl více." Poprvé slyším o... liščí skupině. Pokud tedy není rodinně založená, ale proč by mi tedy pak havraní liška nabízela, že bych ji mohl posílit? Pokud zde existují lišky, které se shlukly do skupin, může to situaci dosti komplikovat, neboť pohromadě mohou být skutečnou hrozbou. Dle toho, jaké motivy mají, samozřejmě.

Zamilovaný páreček, skvělé. V duchu jsem si povzdechl otrávením, avšak navenek jsem stále vypadal stoicky. Neměl jsem žádný usměvavý, milý výraz či přístup, ale nevypadal jsem ani zle, nepříjemně či znuděně. Zůstal jsem holt neutrální. Některé lišky by asi i to brali jako náznak nezdvořilosti, když k nim každý hned nepřijde s úsměvem na tváři a laskavým pozdravem, ale takový já holt opravdu nejsem. Už jen to, že se snažím být navenek zdvořilý bylo mimo mě.
To, jak se liščí samec, představen jako Lucky, lísal ke své družce jako by si chtěl vyhradit své teritorium, mi přišlo lehce směšné. Být já tou havraní slečnou, asi bych mu dal po hubě, ale na druhou stranu, ve vztazích se nevyznám. Třeba to je normální u partnerů. Tak či onak, jen další důvod, proč by vytváření partnerství nejspíše nebylo pro mě. Všechny tyhle sentimentální věci jsou mi k smíchu. "Těší mě. Mé jméno je Vrail." Kývl jsem lehce k ryšavému lišákovi, a pohled jsem obrátil zpět na jeho družku, co mi představila i zdejší území. "Saeronské území, hm? Je tu hodně liščích obyvatelů?" Usoudil jsem že ano, když toto místo Tamara připsala liškám, ale jeden nikdy neví. Ze začátku mi to tu také přišlo trochu prázdné, dokud jsem nenarazil na tyto dva. "Jsem od mládí poutníkem, byla jen otázka času, než doputuji i sem." Tentokrát se mi na tváři objevil menší, zubatý úsměv, který jako by snad svým podlým vzhedem neznačil nic dobrého. V kontextu však byl nevinný. Nebo jsem snad chtěl naznačit, že můj příchod do této země s sebou přinese i jisté zlo? Kdo ví.

//Isamský hvozd (přes les Antares)

Můj běh mě zavedl hlouběji a hlouběji do hustého hvozdu, kde jsem kompletně ztratil svůj původní koncept směru. Brzy jsem tedy zpomalil svůj běh, a v duchu jsem zanadával své zbrklosti. Takový obvykle nejsem, to musí být tou novou zemí. Jistě, byl jsem zvyklý na dlouhé pouti a změny, ale toto místo bylo čímsi zvláštní. Měl jsem touhu jej prozkoumat celé. Každá část tohoto světa byla jiná, jako by si žila svým vlastním životem nezávisle na okolí. Některé mi připadaly skoro až nedotknuté, prosperující, a jiné zas vypleněné, mrtvé a temné. Pokud zde žijí nějaké lišky, určitě vědí o nějakých zdejších tajemství, co tento zvláštní svět musí skrývat.
Zhluboka jsem se nadechl, abych popadl dech. Vzduch byl studený a hrdlo mě nepříjemně zastudilo, brzy jistě ráno skončí a slunce vystoupá na oblohu, tak nebude tak nepříjemně mrazivo, jako je teď. Alespoň jsem v to doufal. Mé myšlenky však byly brzy přerušeny vzdálenými hlasy, které okamžitě upoutaly mou pozornost. Někdo tu přeci jen je! Na tváři se mi na zlomek sekundy objevil úšklebek. Neměl jsem žádné zákeřné úmysly, pouze jsem byl rád, že jsem konečně našel nějaký záchytný bod v mých cestách. A soudě podle počtu hlasů co jsem zaslechl, dvojice lišek by oproti mě byla ve značné výhodě, tudíž jsem se rozhodl pro svůj vlastní prospěch udělat dobrý dojem.
Krokem jsem se vydal za hlasy, dokud jsem nedaleko mezi stromy nespatřil dvojici rozvášněných lišek. Jeden byl rezavý, místy bíle lemovaný s uhelnatými ušisky a tlapkami, a druhá byla černá jak noc skoro jako já sám, ovšem též s bílými vzory. Za normálních okolností bych už přemýšlel, jak si onu kořist, kterou tmavá liška právě držela, přivlastnit, ale... byl jsem najedený. "Zdravím pěkně." Můj hluboký, ač skoro šeptavý hlas se rozezněl listnatým lesem, jež byl stále zahalen ranní rouškou šera. Po mém přiblížení se liščímu páru jsem si mohl všimnout, že jsem nebyl jediný, kdo byl zkrášlen jizvou. "Snad neruším. Nevíte náhodou, co je toto za místo?" Samozřejmě že mě nezajímalo, jestli je ruším nebo ne, ale aby se mi dostalo odpovědí které jsem potřeboval, musel jsem vystupovat slušně.

//Lesík štěstí (přes řeku Benrir)

Skvělé, nyní jsem měl mokré tlapky. Pokračoval jsem v běhu, doufajíc, že mi co nejrychleji uschnou, ale místo toho se mi na ně jen lepil samý bordel, který byl vskutku nepříjemný. Brzy jsem musel tedy zastavit, a otřít své packy o mechem pokrytý kmen jednoho z blízkých mohutných stromů dalšího zvláštního lesa této země. Pro tentokrát jsem se ale necítil v tomto místě nepříjemně, ani příjemně. Holt to bylo takové... neutrální. Stromy byly velké, rozvětvené, mech byl všude a vlhkost visela ve vzduchu, bylo to sice hezké, ale ne úplně praktické. Plusy i mínusy se tak nějak vynulovaly, a já ztratil zájem o tento prastarý les.
Tentokrát jsem již jen kráčel. Dával jsem větší pozor kam šlapu, a když jsem mohl, prohlížel jsem si své okolí, abych si alespoň mohl zapamatovat, kudy jsem přišel. Stromy... všude samé obrovské stromy. Nevím, co jiného bych měl snad čekat od lesů. Má temná silueta překračovala mocné kořeny a míjela tlusté kmeny, jako snad nějaký stín či přízrak, osamocen v gigantickém lese jak stvořeného pro obry. Připadal jsem si maličký, a přestávalo se mi to líbit. Můj krok se rychle opět změnil v běh, a já jsem svižně míjel strom za stromem, dokud jsem se neocitl v dalším, úplně jiném biotopu.

//Les Hased (přes les Antares)

Lehl jsem si spokojeně na chvíli do trávy a trávil jsem svá sousta, zatímco jsem si očišťoval čumák a packy od peří a chmíří. Tohle byla jedna z věcí, co mi vadila na lovu ptáků, to otravné peří které je nakonec úplně všude. Preferoval jsem, když jsem si mohl ukořistit zajíce, nebo nějakého hlodavce. Obtížnost to byla trochu vyšší pro malého predátora jako jsem já, ale co se dalo dělat. Z hladu jsem byl schopen sníst i liščí maso, když na to přišlo.
Nakonec jsem se zvedl a protáhl jsem se po krátkém odpočinku. Krátce jsem zívl a odhalil tak svá bílá zubiska prázdnému lesíku, než jsem se znovu narovnal a lehce jsem se otřepal od zbylého peří. Byl čas se dát zas do pohybu, ať tu nezmrznu. Organismus se při běhu alespoň trochu zahřeje a já se opět posunu o něco dál v tomto novém, neznámém území. Bylo už také na čase, abych konečně potkal nějakou zdejší lišku, co by mi mohla něco říct o tomto kraji, jeden by se tu lehko ztratil.
Dal jsem se nejprve do klusu, a brzy jsem změnil tempo do pomalejšího běhu. Cesta však netrvala dlouho, protože po pár set metrech jsem musel opět zpomalit a přebrodit se přes mělkou řeku, která mi zkřížila cestu. Ne zrovna příjemné překvapení, ale co se holt dalo dělat. Pořád lepší než ji přeplavávat.

//Isamský hvozd (přes řeku Benrir)

//Podivný les

Brzy jsem to zvláštní místo plné mrtvých stromů opustil, a přede mnou se zjevila naprosto odlišná scenérie. Jako bych snad v pár krocích vstoupil do úplně jiného světa. Ponurou a temnou atmosféru nahradily příjemné mechové koberce, všude samý keřík a zlatavé napadané listí, které by jistě za jiného ročního období nádherně zdobilo zdejší koruny stromů. Ne že bych byl přímo fanouškem takových pohádkových úkazů, ale překvapila mě ta rychlá změna scenérie, jako by snad vedle sebe existovaly dva naprosto odlišné ekosystémy. Pokud se tedy předešlý les vůbec dal tak nazývat, když v něm nic živého ani nebylo...
Bylo na čase najít něco k snědku. Ráno bylo stále chladné, potemnělé a sychravé, ovšem brzy bude pryč, a noční zvířata se začnou vracet do skrýší. Měl bych tudíž jednat rychle. Zatnul jsem zubiska při ovanutím studeného větru, uši jsem našpicoval a hnědé oči vyhledávaly jakýkoliv pohyb po setmělém lesíku, hledajíc cokoliv, co by mohlo posloužit jako svačina. A měl jsem štěstí, brzy jsem mezi stromy spatřil nenápadně zbarvenou bažantici, která se prozradila prudkým pohybem. Měl jsem zde nejspíše nevýhodu kvůli svému tak tmavému zbarvení, být tak rezavý jako většina lišek mého druhu, lépe bych se skryl v napadaném listí. Musel jsem však improvizovat, měl jsem hlad a přeci nevzdám lov dopředu.
Přikrčil jsem se tedy k zemi a skryl jsem se do blízkých keříků. Dlouho jsem však neotálel, mé tiché kroky byly rychlé, svižné a připravené na skok každou sekundou. Teprve v moment, kdy jsem si byl opravdu jist, že se k ptákovi blíže opravdu nedostanu, vyskočil jsem ze svého úkrytu a rychle jsem polapil svou nebohou kořist. Několik pevných kousanců a škubnutím čelistmi jsem jí ukončil život, a začal jsem hodovat na svém ne zas tak fenomenálním úlovku.

//Vzdálený svět

Za mých dlouhých poutí jsem toho zažil mnoho. Plamenem zničené lesy, rozsáhlé mrtvé pláně či pahorkatiny poseté kostěnými ostatky, mnohokrát jsem byl já sám onou příčinou, proč některá místa ztratila své kouzlo. Když jsem však vkročil do nového území, kde se k obloze vzpínaly mohutné stromy s větvemi zakroucenými jak chapadla, pokryté popraskanou, suchou kůrou, pohltil mě neskutečně nepříjemný pocit. Les, tedy pokud se jím dalo toto místo vůbec nazývat, byl skutečně mrtvý a ponurý, jenže to nebyl jediný faktor, který přidával na jeho děsivosti. Při každém kroku jsem se cítil sledován, jako bych se měl v sekundě ohlédnout a kdesi v dáli mezi kmeny by mě měl sledovat pár uhrančivých očí. Byl jsem však sám, tak, jako bývám vždy. A tak nejspíše nebylo čeho se obávat.
Opatrně jsem našlapoval suchým porostem, snažíc se vyprodukovat minimální hluk. Byl jsem si jist, že děsivá byla na tomto místě pouze atmosféra, a jistě tu v něm nečíhá nic paranormálního či nevysvětlitelného, ale i tak jsem nehodlal nic riskovat. V mém životě bylo již mnoho situací, které jsem podcenil, a krutě jsem za to zaplatil. Mnohem lepší je být přehnaně rozvážný, než se stát další mršinou v této Bohem zatracené pustině. Uši mi stříhaly ze strany na stranu pokaždé, když někde vítr zašustil větvemi, a čím delší dobu jsem trávil v onom zakletém místě, tím rychlejší byl můj krok. Musel jsem se odsud dostat co nejdříve. Kdo ví, jak rozsáhlé je toto území, a na takovém místě jistě nenajdu nic dobrého k snědku. Hnijící mršiny jsem nikdy nebral jako možnost stravy, na tak potupnou úroveň jsem ještě doposud nespadl. To už bych raději okusil maso svého vlastního druhu, ulovené a zabité pod mou tlapou.
Nedivil jsem se však, že zde nebylo ani stopy po jiných liškách či zdejších šelmách. Proto jsem také hodlal nechat tento zvláštní les opuštěný tak, jak jsem ho našel, a rychlejším klusem jsem zamířil k nejbližší světové straně, kde skrze zkroucené suché stromy prosvítalo světlo.

//Lesík štěstí