Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Fiona | 1 | 1 bod
Fiona | 2 | 1 bod

Freydis | 2 | 1 bod

Lorenzo | 4 | 1 bod
Lorenzo | 5 | 1 bod

✓ odměna připsána

Rada lišáka byla sice pěkná, ale mě byla docela k ničemu. Možná jsem neměl zkušenosti s žádnými magickými bouřemi, či snad cíleným sesláním vánice na mou osobu, ale věděl jsem, co dokáže takový silný hurikán či podobné poryvy větrů. Jediné, co se mi tak z toho, co řekl hodilo, byl fakt, že jsme nyní byli obklopeni samými lesy, a tudíž jsem neměl moc kam jít. Doufal jsem, že by mi vytypoval nějakou jeskyni či úkryt, ale to se nestalo, nejspíše sám žádný v těchto místech neznal. A tak jsem si po poslechnutí jeho slov jen zklamaně odfrkl a uši jsem zas přitiskl k hlavě. Jak se mi do nich neustále opíral vítr, byly tak studené, že jsem je ani necítil. "Já ho vlastně už dlouho nehledám," přiznal jsem se lišákovi s rázným tónem hlasu. Oproti němu ten můj zněl opravdu jak kdybych byl nějaký vágusák či grázl. No a nebyla to pravda? "Jen mi jej to jméno připomnělo." Nechtěl jsem, aby si tu dvojice myslela, že jsem nějaký zoufalý smutný pátrač po svém jediném příteli. Možná že jsem tehdy byl, když ztráta byla ještě čerstvá, ale bratr ze mě tu slabost rychle vytloukl.
V tom se však začaly dít divné věci. Zaslechl jsem další, cizí hlas, snad ještě ráznější než Lorenzův. Rozhlédl jsem se, hledajíc snad čtvrtou lišku, co by se k nám připletla, ale nic jsem neviděl. Teprve až tmavá liška cosi vykřikla, všiml jsem si jejího pohledu směřovaného k zemi, kde... stála lasička? To snad není možné. Zmateně jsem od mluvícího zvířete ustoupil, když opět spustilo. Byl jsem z toho skutečně mimo, a asi bych byl ještě víc, kdybych nedávno nebyl svědkem magické liščí entity co si říkala Antea.
Ještě chvíli poté, co lasička domluvila, jsem tam stál ve zmatení. Nechápal jsem, co je to za vztah mezi nimi a tím zvířetem, když jim pomáhá. Snad nějaká další vyšší entita? Proč zrovna ale lasička? "Uhm... co to je?" Pokusil jsem se zeptat a pohled jsem obrátil na liščí dvojici, doufajíc, že z nich vypadne jakékoliv vysvětlení. "Proč ta krysa mluví?"

Noc sice již přešla, ale vítr a sněhové vločky byly stále přítomné. Silný poryv se opíral do mého tmavého těla, a kdybych snad nestál zrovna v mírném závětří, nejspíše bych se musel přikrčeně držet u země, abych mohl vůbec udržet rovnováhu. Srst mi tančila jak louka při větrné vánici, občasně tak odhalujíc nehezkou jizvu na krku. Mezi bílými vločkami, co však silně ztěžovaly viditelnost, to však dvojice možná ani nezaznamenala. Vlastně o mě nejspíše nevěděli nic víc, než to, že jsem černý, neboť jsem nestál v takové jejich blízkosti, aby skrze vánici mohli zkoumat detaily. Zato oni se na sebe skoro až prakticky tiskli. Bože, snad to není další zamilovaný pár...
Musel jsem přivřít oči, aby mi do nich nevletěly další vločky, tudíž se mi vize ještě více rozmazala. Kdybych nebyl na pobyt ve strašném počasí sám na vlastní pěst tak zvyklý, bylo by to docela žalostné, jak tu stojím opodál od dvojice lišek, co to tu zřejmě znají o dost lépe než já, a mohou si alespoň vzájemně vypomoci. Místo toho, abych však prosil o pomoc či rady jsem se na oba cizince nepříjemně mračil a z mého hlasu sálalo podráždění, což tmavou lišku nejspíše opravdu znervózňovalo. Zato větší lišák byl o něco klidnější, na to, v jaké situaci jsme se to zrovna ocitli. Nevyčetl jsem z jeho hlasu jakoukoliv emoci. Ten tón mi přišel zvláštně povědomý, ale v hučení větru se jeho osobitost docela ztrácela. "Hmf." Odfrkl jsem si se stále nepříjemným tónem a na chvíli jsem odvrátil hlavu i pohled od dvojice, jako bych se snad nad něčím zamýšlel. Proč mi toto seznámení přivedlo zpět vzpomínky, na které se mi již skoro podařilo zapomenout? Doufal jsem, že už jsem se přes to přenesl, ale zřejmě ne.
Brzy ta ustrašená liška nabídla, že by se nejspíše s jejím společníkem měli skrýt před vichrem. I když jsem se nechtěl zrovna někde schovávat v noře s dvěma liškami co jsem právě potkal, musel jsem uznat, že i mě by se nějaká ta díra či jeskyně teď líbila. Toto počasí bylo příšerné, nedalo se v něm ani pořádně konverzovat s ostatními, natož to dělat cokoliv jiného. Tlapky mi mrzly tak, že jsem pomalu přestával cítit polštářky, a brzy mi snad i uši chladem odpadnou. "Nechci vám být na obtíž." Obrátil jsem pohled zpět na ně. Falešnou slušností nikdy nepohrdnu, ovšem možná když se teď hodně zmrzle zachvěji, slitují se nade mnou a alespoň mi řeknou, kde bych se mohl skrýt před větrem, když už ne s nimi. "Pokud by jste ale měli nějaký typ pro mě kde se schovat, byl bych vděčný."

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána

Za normálních okolností by mi přišlo snad i vtipné, jak se liška tiskla na skálu ve strachu pouze z mé přítomnosti. Netušil jsem, proč je ze mě tak vyjukaná, když jsem vůbec nic nedělal. Znala mě snad? Slyšela o mě zvěsti, či poznala člena mé kočovné rodiny? Já ji tedy viděl poprvé v životě, a tak jsem si nebyl jist, proč tak vyváděla. Vypadal jsem sice trochu děsivě, ale nikdy jsem nemyslel, že by to přineslo do očí lišek takovou hrůzu, jako nyní. Kdyby nezačala volat ono jméno, byl bych jejím strachem poctěn. Teď jsem však měl jiné myšlenky.
Brzy se její přítel ukázal, a ač jsem netušil co to znamenalo, že byl dle ní u Boha, byl jsem rád, že jsem ho mohl vidět na vlastní oči. Mé nadšení však hned opadlo a uši jsem opět stáhl zpět k hlavě, když jsem viděl zbarvení onoho Lorenza. Pach byl povědomý, vzdáleně, ovšem ty barvy... vůbec to nesedělo. To nemohl být on. "Ah... asi jsme každý mluvili o jiném Lorenzovi." Myslel jsem, že to není nějak obvyklé jméno, ale nejspíše bude. Byl jsem opravdu zklamán, snad i naštvaný, že bych po všech těch letech stále doufal, že ho uvidím. Proč si dělám falešné naděje? Akorát si přivedu špatnou náladu jako nyní. "Omluvte mé menší nedorozumění." Tentokrát jsem promluvil i k nově příchozímu lišákovi, ovšem už o dost méně přívětivým hlasem. Byla v něm znát zášť, nechuť, a snad i špetka zlosti. Díky tomu má 'omluva' zněla skoro až sarkasticky, i když jsem to tak původně nemyslel.

Nebylo zrovna příjemné počasí. Noc byla v plném proudu a vítr se nepříjemně zvedl, nesouc sněhové vločky opravdu silným rázem. Mohl jsem být rád za svůj hustý, tmavý kožich, který mě jakž takž chránil před hryzajícím chladem, ale i tak jsem musel zatínat zuby a přivírat oči, aby mi do nich nevletělo rovnou několik bílých sněhových smítek. Tlapky mě studily, a i když jsem se nemusel prodírat zas nějak velmi hustou vrstvou sněhu díky závětří úpatí, podél kterého jsem kráčel, polštářky pocítily chlad při každém kroku. Skutečně jsem nesnášel toto roční období, stejně jako rozpálené léto, za kterého by se mohla liška s černou srstí upéct za živa. Těšil jsem se na jaro, kdy bude skutečně tak akorát.
Obloha byla zatažená tak, že bych nejspíše neviděl žádnou noční hvězdu, i kdybych opravdu hledal. Já měl však své hnědé zraky upřené úplně jinam, než k temnému stropu Saeronu. Sledoval jsem ve sněhové vánici další temně zbarvenou lišku, která se zde rozhodla využít úkrytu před studeným větrem a trochu si přispat. V tom vichru a sněhu jsem ji z dálky viděl pouze jako tmavou liščí čmouhu, ale čím blíže jsem se dostal, tím lépe jsem mohl vidět mírné rozdíly v našich zbarveních. Podobně jako Tamara měla tato liška světlejší, skoro až bílé vzory, které já nikde neměl. Též byla vlastně od beder trochu více do stříbrna.
Hned jak však začala volat jménem kohosi, kdo tu s ní asi nedávno byl, zarazil jsem se. Můj pomalý krok ustal, uši se zdvihly vzhůru a já na ni pohleděl s překvapením a zájmem v očích. Celá děsivá fasáda byla rázem fuč. Lorenzo? To jméno mi bylo až moc povědomé. Nikdy bych nebyl schopen jej zapomenout. Srdce se mi na chvíli rozbušilo, jak se v něm rozplanula naděje a radost. Takové jméno přeci nemůže mít více lišek najednou, není přeci možné, aby mluvila o někom jiném. "Lorenzo?" Zopakoval jsem po ní její slova, a ač jsem mluvil tiše, můj hluboký, skoro až chraplavý hlas, byl jistě slyšet až k jejím uším. Pořád jsem byl v jakémsi transu ohromení, ze kterého jsem se pokusil dostat letmým zavrtěním hlavou. "Ty ho znáš? Kde je?" Hned jsem na ni vyhrkl otázky. Místo toho, abych se snad snažil srovnat popis toho lišáka, kterého znám s tím, o kterém mluví ona, jsem jej chtěl vidět na vlastní oči. A to co nejrychleji.

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána

Děkuji moc za akci a za štědrou odměnu! Všechny obrázky jsou úžasné! Procenta prosím do obratnosti C:

✔

//řeka Dorias

Opustil jsem břeh zrádné řeky a pomalým krokem jsem našlapoval směrem ke kopcům, které jsem viděl již z dálky. Nebyly nějak impozantní, že bych je nedokázal přehlédnout už od jezera, ale když se tyčily přímo přede mnou, bylo by těžké si jich nevšimnout. Vypadalo to jako dobré místo na odpočinek, pokud liška hledá trochu klidu, jenže to jsem já zrovna nevyhledával v tento moment. Naopak jsem toužil po společnosti, která by mi vynahradila tu zvláštní situaci v lese před krátkou chvílí. I když to nebylo tak dlouho, měl jsem pocit, že jsem tam strávil snad celé dny, a má zvrhlá mysl umírala znuděním. Snad i nějaký drzoun , co by se se mnou chtěl poprat, by mě docela dobře zabavil.
Začal jsem pomalu stoupat do kopce. Pohledem jsem se snažil vyhledat jakoukoliv známku života v okolí a teprve když jsem se dostal o něco výše v nadmořské výšce, všiml jsem si osamocené tmavé lišky nedaleko. Překvapovalo mě, kolik černých lišek obecných zde bylo, měl jsem totiž za to, že zrzavá u nich převažuje. Já sám jsem byl onou tmavou výjmkou, ale zde tu byly černé zatím samé samice. Zvláštní.
Tak či onak, pomalým krokem jsem začal scházet zpět dolů kopeček, na kterém jsem nyní byl, a vydal jsem se směrem k lišce. S ušima staženýma dozadu a hlavou podezřívavě skloněnou jsem možná při svém pomalém kroku a vážném výrazu mohl působit vyzívavě, či snad i trochu děsivě pro slabší duše, ale to jsem si nyní ani neuvědomoval. Bylo holt chladno, byl jsem lehce ztuhlý, a nepřátelský přístup pro mé byl vždy častým úkonem. Liška snad ale pochopí, že kdybych opravdu měl zlé úmysly, nešel bych k ni takto pomaličku a v otevřeném prostranství, kde je mě snadno vidět. Než k ní vůbec dojdu, mohla by klidně přeběhnout půlku Saeronu .

//Zářivý les (přes okraj jezera)

Nakonec jsem z lesa vyběhl na okraj jezera, ke kterému jsem se ani moc blízko nepřibližoval. Neměl jsem jezera rád... od doby, co jsem v jednom málem utonul. Nebýt mého bývalého věrného přítele, kterého jsem tímto způsobem poprvé potkal, byl bych mrtvý. Voda je opravdu zrádný element, a i když je životadárný, snadno může usmrtit. Měl jsem k ní respekt, ale i odpor. Ne že bych se vody bál, kdyby na to došlo, klidně bych přeplaval menší jezírko bez nějakých větších problémů. Jen jsem k ní měl odpor, a pokud mohu, vyhnu se jí, to bylo vše.
Když jsem se pokusil obejít jezero, cestu mi zkřížila řeka. A že poměrně široká a prudká. Tiše jsem si povzdechl a zpomalil jsem, abych se vydal podél jejího břehu a třeba našel po nějaké chvíli oblast, ve které bych se mohl bezpečně přebrodit. Nehodlal jsem pokoušet své štěstí v rozbouřené vodě, kde bych mohl uklouznout, praštit se do hlavy a utonout tak, jak jsem málem utonul tehdy. Jak jsem však tak koukal, i přes to budu muset zariskovat, neboť nejužší část řeky byla prosetá kameny, přes které bych mohl teoreticky přeskákat. Zhluboka jsem se nadechl a opatrně jsem vkročil na kamenný můstek, skrze který stále tekla voda. Snažil jsem se být opravdu opatrný, zachytil jsem se drápy o hrany kamene a pokračoval jsem dál k druhé straně. Netrvalo to dlouho, a již jsem stál na břehu, suchý a zdravý. Byl jsem rád, že to bylo za mnou, tak jsem se jen naposled ohlédl k řece a pak už jsem zas pokračoval ve své cestě bez směru či cíle.

// Taldrenské kopce

Rezavý lišák se pokoušel přízraku vysvětlit, co to vlastně ten portál je. Také jsem poslouchal, jelikož jsem si pořád nebyl jistý, co to mělo být za objekt. Dle jeho slov to byla brána, která by měla lišku 'vyplivnout' někde jinde, avšak nezmínil se, jestli je to jen jiné místo, nebo úplně jiný svět. Zajímavé téma, ale nedovolil jsem si ho rozvíjet, když teď byly jiné problémy. Jeho partnerka se mezitím nejspíše trochu urazila a dala se na odchod. Nedivil jsem se jí, bílá liška stahovala veškerou pozornost na sebe a nejvíce se asi vyžívala v pozornosti právě Luckyho, který měl to štěstí že byl nejvíce nápomocen. I tak však na žádná jejich slova nic neřekla, jen se neustále mračila, jako bychom jí všichni ublížili. Začínalo mě to pomalu ale jistě štvát.
Naštěstí má zlost brzy přešla, neboť všechno dění bylo rázem u konce. Přízrak zmizel kdesi mezi stromy, bez rozloučení či poděkování. Prostě odešla a nechala zde mě a Luckyho o samotě. Zůstal jsem stát, překvapený, jak moc takto dokáže někdo být drzý. Potlačil jsem chuť za ní něco nehezkého křiknout, a jen jsem zavrtěl hlavou v nespokojení. "To jsou nějaké vaše zdejší Saeronské zvyky, být takhle protivní a drzí jako ona?" Samozřejmě že to tu tak asi není, ale neodpustil jsem si jízlivou poznámku, když už jsem v tak podrážděné náladě. Nečekal jsem na odpověď, protože jsem ji přeci znal. "Taky mizím... tak zas někdy, Lucky." Kývl jsem k němu hlavou v krátkém rozloučení a hned jsem se vydal kamsi mezi stromy, jiným směrem, než odešel sněžný přízrak. Tohle byl blázinec, snad se tu ukáže někdo se zdravým rozumem, se kterým by byla dobrá řeč.
(//Díky za hru )

//Řeka Dorias (přes okraj jezera)

Nakonec to skončilo tak, jak to začalo. Jen ten zamilovaný páreček, a já, co jim dělal křena. Většina lišek co zde byla prostě odešla, nejspíše je nebavilo řešit s bílou liškou něco, o čem ani ona samotná neměla páru. Ještě když se k tomu chová tak arogantně. Nedivil jsem se, že odešli, však mě zde držela jen zvědavost. To, jestli té bílé lišce pomůžeme najít cestu domů, mě vůbec nezajímalo, ovšem byla to nadpřirozená bytost, mocná a magická, chtěl jsem vědět víc. A možná když jí přeci jen nějak budu užitečný, tak si třeba takto udělám dobrou známost u nějakých magických potvor. To by se jistě hodilo. Bohužel, zatím se zdálo, že bělostná dáma nenabízela za pomoc nic na oplátku, a tak jsem k ní byl docela chladný. Heh, ona vlastně musí být na chlad zvyklá.
Začala se zajímat o Luckyho slova. Jen jsem trochu zastříhal ušima. Portál... již jsem to slovo slyšel, ale tak nějak jsem si pod ním nedokázal nic představit. Netušil jsem, co by to mohlo být a k čemu by to sloužilo, a tak jsem jen čekal, co z lišáka vypadne. Mezitím jsem se zamyšleně koukl znovu na tu sněhovou potvoru, snažíc se na něco přijít. Bohužel, mé znalosti magie tohoto světa byly opravdu limitované... nebo spíše rovnou nulové, a tak jsem asi nebyl moc nápomocen. "Ať už to je jakékoliv místo, musí být jistě hodně mrazivé... možná bychom měli hledat chlad tam kde by za normálních okolností nebyl." To se lehko řekne, hlavně teď když byla zima skoro všude. Navíc jsem to tu neznal, nevím kde obvykle je zima a kde ne. Ale Lucky či Tamara by mohly vědět, a třeba takový závan mrznoucího větru sahajícího mnohem hlouběji pod nulu než je teď, by mohlo indikovat něco neobvyklého, co já vím. Zatím mi však přišlo, že všude byla tak zhruba stejná teplota, a jediné ohnisko většího mrazu byla pak už jen sněhová liška. Třeba když ji zahrabem do sněhu tak zmizí.

Lišky kolem jsem moc nevnímal, stejně se pár z nich již dávalo na odchod. Alespoň se tu trochu udělá místo, pročistí se vzduch, a bude prostor na přemýšlení, hlavně když odešla ta otravná malá. Ne že by mě nějak extra zajímalo, kam má teď liška jménem Antea namířeno, ale když se nám tu rapidně snížil počet účastněných, byl jsem hned raději. Proto jsem se také i pokusil zamyslet nad vodítky, které nám svými slovy ledová dáma dala. Pokud je opravdu z nějakého jiného světa kam my vkročit nemůžeme, tak hledat nějaké zdejší hory asi bylo zbytečné, protože to jistě její domov nebude. Ovšem někde by se mohl nacházet třeba vstup do jejího světa, co já vím. Když ona ani nevěděla jak se sem dostala, dost to situaci ztěžovalo. "Místo kde nejsou smrtelníci... hm, tak to asi nikde tady v okolí nebude." Skoro až sarkasticky jsem si zamumlal pod fousem. Bylo to tak triviální, a přesto mi přišlo, že některým zde to nedocházelo.
Pomalu jsem se vydal za bílými liškami, tou magickou sněžnou dámou a polárním cizincem. Možná se k nám ještě připojí ten zamilovaný páreček, pokud tedy už nemají nějaké vztahové dilema z toho, jak Lucky dolejzal Antee a Tamara soptěla. Nedivil bych se. "Prakticky nic nevíme o tom, jak jsi se sem dostala a jestli vůbec nějaká cesta zpět existuje, takže... možná by ses tu měla trochu zabydlet... zvyknout si na nás 'smrtelníky'." Lehce jsem se pro sebe zazubil. Možná ji sem vyhnaly nějaké jiné magické entity, co se jí chtěly zbavit. Chápal bych, je docela otravná.

Na má slova bílá entita nezareagovala zrovna pozitivně, no to ani v mém záměru nebylo. Nehodlal jsem podlézat té lišce, co se před námi zjevila, pokud už mám něco řešit, tak po svém. Navíc ani neodpověděla na mou otázku, co bychom z toho vůbec měli, kdybychom jí skutečně pomohli, takže jsem z toho usoudil, že nejspíše... nic.
Přišla další várka nespoutaných emocí od bílé entity, tentokrát však naštěstí neovanul okolí chlad. Antea, či jak se to vůbec představila, zřejmě neměla vzpomínky pořádně srovnané a teprve po chvíli ze sebe vypotila nějaká slova, která nebyla moc nápomocná. Rozhodně tedy ne mě, já takové místo neznal. "Hm, takže na nás budeš řvát a mrazit nás, a my ti za to máme pomáhat." Odfrkl jsem si docela podrážděně a pohledem jsem přejel ostatní. Nechápal jsem, proč někteří zdejší chtěli té věci pomáhat. Copak nemají ani špetku hrdosti? Tak či onak jsem neměl moc co nabídnout do konverzace o dostávání lišky domů, jelikož mi její popis prostě nic neříkal. Pokud tu opravdu někde takové místo je, nevím o tom, jsem tu teprve chvíli. A tak jsem si jen nečinně sedl, a poslouchal jsem návrhy ostatních. Nejvíc toho řekla ta malá otravná chlupatá věc co před chvílí ležela na zemi jak mrtvola, ovšem nic z toho nebylo užitečné. Kéž by tak zůstala alespoň ještě chvíli v bezvědomí, právě její přítomnost totiž nejspíše nejvíc iritovala tu sněžnou entitu. Byla jen otázka času, kdy zas ztratí nervy a pošle na nás ledovou vlnu.

Bílá liška se ze zdejší společnosti zrovna moc netěšila, a nedivil jsem se jí. Snad jen jediný Lucky jí zde vyšel vstříc s lichotkami, o které tak stála, a zbytek buď nic moc nedělal, nebo byl... poměrně otravný. I mě začala přítomnost jedné menší lišky a bílého lišáka, a to si mě ani nevšímali. Naštěstí. Vlastně si mě tu už nikdo nevšímal, a mě to tak nejspíše i vyhovovalo. Všechny zdejší lišky mi holt přišly... potrhlé. Zvláštní. Extravagantní. Jakkoliv hezky jsem to mohl nazvat, ale má nechuť k nim byla stále stejná.
Zatvářil jsem se tedy poměrně otráveně a už jsem chtěl zas něco říct, ovšem brzy mě ovanul tak nepříjemný chlad, že jsem na chvíli celý ztuhl. Zatnul jsem nepříjemně zuby a lehce jsem se otřásl, když zima začala pomalu ustupovat. Ta liška nejspíše nemá s svou moc tak úplně pod kontrolou... a jeden polární lišák si dokonce dovolil ji v tom povzbudit. Neubránil jsem se poměrně podrážděnému zavrčení. "Jasně, protože jsme tu všichni zimě odolní," sykl jsem jeho směrem sarkasticky a uši jsem nechal stažené u hlavy v naznačení, že tato situace mi opravdu není příjemná. Probouzela se ve mě zlost v takovéto společnosti. Div jsem bílý přízrak neposlal do nevyslovitelných krajin, když nás požádala o pomoc dostat se zpět domů.
"Proč se nevrátíš do svého domova stejným způsobem, jako jsi sem přišla?" Nadzvedl jsem jeden nadočnicový oblouk v tázavém, ovšem stále naštvaném výrazu. "A pokud ti opravdu máme pomoct... co za to?"

Moc jsem nevnímal, co se dělo mezi všemi ostatními liškami kolem. Bylo tu nějak plno, necítil jsem se tu dvakrát příjemně, a nebýt toho zvláštního úkazu který mě tak zajímal, nejspíše bych odsud zmizel. Zvědavost však převládala, a já jsem stále hleděl na bílé kouzlo, očekávajíc, co se z toho vyvrbí. Něco takového přeci nevídám každý den, a doposud jsem myslel, že nadpřirozeno či magie neexistují. Nejprve bych to i svedl na halucinace, kdyby na to celý ten liščí shluk také nereagoval stejně, jako já. Očividně nejsem jediný, kdo to vidí, a ten zvuk přilákal lišky snad z celého Saeronu.
Záře z místa dopadu začala být tak silná, že jsem musel přivřít oči a odvrátit pohled. Nerad bych přeci oslepl, že. Ovšem hned jak to palčivé světlo ustalo, a já vrátil pozornost k místu dění, stála tam... liška? Zdála se trochu jiná, než jakékoliv lišky co jsem za celý svůj život potkal. Nevypadala přirozeně. Byla skoro jak nějaké božské zjevení, duch, či něco takového. Byl jsem z toho jelen. Ovšem můj úžas a fascinace byly brzy přemoženy pocitem nechuti, když jsem si všiml, jak namyšleně se ten tvor tvářil, a co mu vycházelo z úst. Jistě, nebylo by moudré si zahrávat s něčím, co může být potencionálně mocné a nebezpečné, ale neskloním hlavu před prvním zvláštním úkazem, co zde uvidím. Mám nějakou hrdost. "Krásná, to ano..." Můj hlubší hlas byl tišší. Snad abych nepřehlušil ostatní lišky, které na její slova reagovaly vlastním způsobem. Možná mě tedy tato bytost ani neuslyší. "Chytrá moc ne..." Vlastní slova mě donutila k menšímu úšklebku. Jak trefně zmínil jeden lišák poblíž, který vypadal že se snad brzy stářím na prach rozpadne, úcta není něco, oč se jen tak žádá. Jakákoliv normální liška by po takových slovech měla k bílé bytosti přirozený odpor, než aby ji uctívala, přitom s takovou reprezentací jakou tato bytost měla muselo být mnoho možností, jak si úctu snadno získat.

//les Hased

Následoval jsem dvojici lišek pomalejším tempem, než oni. Přeci jen, pokud to, co vydalo zvuk, bylo nebezpečné, bylo moudřejší nechat je to prozkoumat jako první, a pak teprve se na to podívat sám. I z jejich slov jsem tak nějak poznal, že nebezpečí se nebojí, ovšem stylem kterým to řekli mi přišel... trochu hloupý. Jako by to byly dvě liščata, která nemají pud sebezáchovy. Buď jsou tedy opravdu zkušenými bojovníky, a já je jen podceňoval, nebo jsou jednoduše zbrklí.
Zavrtěl jsem pochybovačně hlavou a jen jsem za nimi opatrně kráčel. Hned, jak jsem si však všiml, že dvojice začala klouzat po ledě, skoro až jsem zastavil aby se mi nepřihodilo to samé. Uši jsem měl nastražené, a pohledem jsem zkoumal okolí. Koukám, že ten zvuk přilákal více lišek... Začínalo tu být plno. Vskutku Tamara nelhala, když řekla, že tento kraj patří liškám.
Jenže shluk nebyl to nejzvláštnější, co se tu dělo. Byla tu jakási... bílá koule, která nejspíše byla zdrojem všeho toho ledu a sněhu kolem. Zmateně jsem zamrkal a upřel jsem svůj hnědý zrak na zvláštní útvar. "...Huh?" Naklonil jsem hlavu lehce do strany a sledoval jsem podivný úkaz. Už jsem ani tolik nevnímal všechny ty lišky kolem sebe.