Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Chvíli jsem se zdržel v blízkosti kmene stromu, než jsem zas pohled upřel na horizont a vydal jsem se někam jinam. Byl to sice zajímavý úkaz, ale nehodlal jsem se zde na mrtvé planině zdržovat nějak extra dlouho. Měl jsem hlad, potřeboval jsem něco ulovit a zde toho jistě moc nenajdu. Lovit létající ptáky bych nesvedl, a zajíce ani bažanta jsem zde široko daleko nezahlédl, tak byl holt čas změnit pozici.
Kráčel jsem napříč pláni, ovšem nakonec jsem musel směr své cesty trochu stočit, neboť kdesi přede mnou v dáli byla zem akorát více pustší. No rozhodně jsem raději zamířil k místu, kde jsem viděl stromy a vegetaci, tam jistě musí být něco k snědku. Uvítal bych i něco malého, jako například myš nebo potkana. Bylo by to rozhodně lepší než prázdný žaludek.

//Malé loviště

Mezitím co jsem kráčel ke stromu, občasně jsem hleděl na oblohu posetou hvězdami. Zvláštní, když se zamyslím nad tím, že je to ta samá obloha, na kterou jsem koukal ještě jako lišče, nebo když jsem se seznámil s Lorenzem. I poté, co jsem jej ztratil, a chvíli jsem putoval se svým bratrem. Existovalo nějaké Božstvo, které snad hledí z nebes na každého z nás? Co by si o mě taková entita pomyslela, cítila by snad znechucení, úžas, či lítost? Můj život nebyl nic hezkého, takže jsem spíše hádal, že by se mnou Bůh nebyl spokojený. Jenže to by musel existovat, a já na žádné Bohy nevěřím. Ne, dokud sám nějaké neuvidím na vlastní oči.
Pomalu jsem došel k osamocenému stromu, který i v noční tmě kypěl životem. Zdálo se, jako by snad na jeho opadaných větvích už pomalu klíčily nové lístky. A nebo se mi to jen zdálo, byla tma a já zas tak dobře na vysoké větve neviděl. I tak to ale byl impozantní pohled, na jediný, mocně houževnatý strom uprostřed tak rozsáhlé planiny.

//Jezero Talimon

Opustil jsem Tamari u jezera a vstoupil jsem na rozsáhlou pláň, snad doufajíc, že zde najdu něco k snědku. Na pláních jako je tato přeci bývají občas vidět zajíci či bažanti, ne? Bohužel jsem se mýlil, neboť široko daleko nebylo ani živáčka. Bylo zde prázdno, jen vítr občas jemně profoukl kolem mých uší. Ovšem na to, jak větrno je přes den bylo počasí dost klidné. Obloha byla jasná, prozářena hvězdami, a ač bylo dost chladno, užíval jsem si ten pocit zklidněného ovzduší. Vítr už se mi neopíral prudce o černou srst a nesnažil se mi ztížit pohyb, dokonce již ani jediná sněhová vločka nespadla z nebe. Zmrzlá země již začala pomalu tát, a tak jsem mohl občasně při mé chůzi slyšet čvachtání místy bahnité země. Blížilo se jaro. Konečně ustane ten příšerný chlad.
Jaká to byla vlastně ironie, že jsem objevil svou magii ohně až když zima končí. Mohl jsem se ohřát trochu dříve, když všude bylo mnoho sněhu a já nemohl najít žádný úkryt. Vítr vánic by to sice udělal obtížnější, ale i tak by se to jistě hodilo. No, jistě přijde ještě chvíle, kdy se rád s plamenem zahřeji, přeci jen i na jaře může být ráno dost nepříjemná zima. Jen si tu magii budu muset více potrénovat, ať něco opravdu omylem nepodpálím.
Kráčel jsem dál napříč planinou, když jsem si kdesi v dáli všiml obrysu jediného stromu. Přivřel jsem trochu oči, jako bych se snažil jej lépe zaostřit, a nakonec jsem se jednoduše rozhodl zamířit přímo k němu. Stromy jsou většinou u sebe, neboť jejich semena nepadají moc daleko, ale snad ani nelétají žádní ptáci, co by sem nějaké to semínko mohli zanést, tak kde se tu vzal na tak otevřeném prostranství?

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána

Nepochopil jsem moc, jak by mi měla být podobná liška, co je bílá. Však jsem černější, než uhel samotný. Proto jsem taky udělal trochu zmatenější obličej. Magii však tedy zpozorovala Tamari u dalších dvou lišek, jednu i zmínila jménem. Fenka jsem tady ještě nezastihl, a doufám, že to tak zůstane. Ti liščí prckové jsou většinou k smíchu.
"Hm... dobře, díky za informace." Zamyšleně jsem ještě jednou přejel jezero pohledem, a pak jsem se znovu podíval na šedou lišku. "Už asi půjdu, díky za společnost, a za ten malý tréning." Ušklíbl jsem se na ni. Snad každý můj úsměv musel vypadat zákeřně, jinak jsem to holt neuměl. Stejně jsem byl slušný a milý jen, abych si zachoval dobrou pověst, což se mi může časem hodit, bylo mi vskutku jedno, jak by se Tamari cítila, kdybych ji prostě poslal do určitých končin a odešel. I když jsem tedy neměl nejmilejší vizáž, řekl bych, že si v Saeronu buduji docela výhodnou pověst, zatím. Jsem milý jak jen se to dá, a dokud o tomto světě mnoho nevím, možná přijde čas, kdy budu potřebovat pomoci od ostatních. Stejně jako jsem nyní potřeboval pomoci při tréningu magií od Tamari.
Kývl jsem jí na rozloučenou a už jsem se pomalým krokem vydal pryč od jezera. Už jsem nechtěl být u té velké vodní plochy v takové blízkosti, a tak jsem zamířil na nejbližší pláň.

//Pláň Amaron západ

Jestli liška věřila mým schopnostem, a že je dokáži ovládat, mohl jsem být jen rád. Ovšem pravda byla taková, že jsem vůbec neměl tušení, jak se takový oheň ovládá, a co bych měl dělat, kdyby se mi vymkl z tlapy. Asi bych nemohl dělat nic, takový obrovský požár větší než já i Tamari dohromady bych už neuhlídal. Možná že bych ho dokázal navést k vodě, a tam by ho Tamari mohla sfouknout, ale to je tak vše.
Spokojeně jsem zastříhal ušima. "To nevadí, i tak díky za spolupráci." Časem bych se do toho mohl podívat víc o samotě, zkusit něco většího, aby mě nikdo neviděl kdybych to náhodou zvoral. "To tu v Saeronu každá liška má nějakou takovou magii?" Zvědavě jsem se koukl na šedou. Už sice říkala, že je začátečník a moc mi toho nepoví, ale třeba alespoň něco ví o této zemi. Většina lišek zde mi nebyla moc ochotna vysvětlovat věci do podrobna, když... byli zaměstnáni okukováním své milované polovičky. Ugh, nesnášel jsem, když se s někým snažím mluvit a akorát jsem jen páté kolo u vozu.

Musel jsem se zazubit ve spokojeném pocitu, když se mi podařilo pár stébel krátce zapálit. Nebylo to však nic fenomenálního, a přestala hořet snad i dřív než dopadla na zem. Byla to však svým způsobem zábava, takto si trénovat magii. Rád bych se dostal o stupínek výš, na něco většího, nebezpečnějšího, ale Tamari mě požádala, ať nic nepodpaluji. "Hmm... nepodpálím nic natolik, aby to způsobilo požár, to ti mohu slíbit." Kývl jsem hlavou lehce do strany. Přeci si nenechám ujít možnost používání plamenů v kombinaci s jinou elementální magií.
Sledoval jsem, jak vyzvedla do vzduchu více travin najednou. Zvedl jsem uši v pozoru a sledoval jsem, jakým směrem se stébla upínají, a když jsem viděl že míří k vodě, myšlenkou jsem je opět zapálil. Tentokrát oheň vzplanul o něco více, že zapálil víc stébel najednou. Znovu však jen na krátkou dobu, neboť suchá tráva velmi rychle dohořela, a nakonec stejně po krátké chvíli dopadla na hladinu vody, kde se poslední jiskry jen proměnily v jemný dým. Pokud je tam tedy Tam skutečně nasměrovala. "Huh, jeden by neřekl že se oheň dá s větrem kombinovat, ale je v tom potenciál." Zas jsem se zazubil. V hlavě už mi létaly představy o vichřici nesoucí hořící trsy trav, jež roznáší plameny všude kolem. Ne že bych po něčem takovém v blízké době toužil, ale je to dobrý způsob jak zpustošit zemi případného nepřítele. Vítr by též dokázal lehce ovládat velké plameny, uhasit je když by bylo potřeba, či snad je navést přímo na nepřítele. Samozřejmě že tady Tamari asi takové představy jako já neměla, zdála se mi spíše jako pacifista... bohužel.

Tamari? To asi byla jen náhoda, ale bylo to jméno velmi podobné jedné lišce, co jsem zde už potkal. "Zajímavé, potkal jsem zde lišku co se jmenuje velmi podobně. Tamara." Třeba se znají, kdo ví. To však nebylo důležité.
Odfrkl jsem si trochu, když oheň uhasl sám. Samozřejmě že jsem byl opatrný, tedy spíše, v takovém měřítku, jak jsem jen mohl se svými limitovanými znalostmi být. Jenže jak se o tom dozvím více, když to nebudu zkoušet? Tamari bohužel moc o magii nevěděla, což mě zklamalo, ale i tak přeci nemůže být úplně k ničemu. Ovládala stejný typ magie, tak z toho musím alespoň něco vytěžit. "Škoda." Sledoval jsem, jak Tamari vyzvedla stébla trávy do vzduchu. Okamžitě jsem to vzal jako možnost si potrénovat tuto magii, a pomocí myšlenek jsem se pokusil stébla ve vzduchu zapálit. Samozřejmě to nebyl žádný velký plamen, jen malé jiskry, plamínky, dokud stéblo celé neohořelo a nedopadlo na zem jako kousek popela. Podařilo se mi to však asi jen u dvou či tří stébel, nedokázal jsem se soustředit na všechny naráz. I tak mě však tento pokus uspokojil.
"Odpusť, jen... mě ta nově objevená magie fascinuje, a rád bych ji trochu potrénoval." Ušklíbl jsem se lehce na lišku. Neměl jsem v úmyslu se nějak předvádět, holt jsem jen doufal, že ji tím také trochu vyzvu k používání magie v jiných, kreativnějších způsobech, než jen zvedání předmětů. I když si po tomto budu muset trochu odpočinout, pomalu ale jistě mi to užíralo energii.

Mé zjevení ji zřejmě trochu polekalo. Nedivil jsem se, když jsem našlapoval tak tiše. Byl to holt zvyk, možná bych na to měl příště myslet, ať zbytečně pořád nedělám špatný první dojem. Nikdy jsem nebyl dobrý v příjemném vystupování, jelikož... jsem to nepotřeboval.
"Jmenuji se Vrail." Rovnou jsem se představil, ať máme formality z krku. Doufal jsem také, že se mi liška představí, ať vím, jak ji oslovovat, když na to dojde. "Element? Jako... vítr?" Každý přeci ví, že jsou čtyři přírodní elementy. Voda, oheň, země a vítr. A co jiného by dokázalo zvednout objekt, aby prakticky levitoval, než vítr? "Zrovna před chvílí jsem totiž objevil vlastní magii, konkrétněji oheň, a tak mě napadlo, jestli o tom třeba nevíš něco víc, nebo bys byla ochotná mi něco předvést." Pokud to je stejný typ magie, aneb elementální, tak by to mohlo fungovat na stejném principu.
Odvrátil jsem pohled od lišky a zahleděl jsem se na zem trochu dál od nás obou. Přivřel jsem lehce oči a přinutil jsem myslí vzplanout plamínek, který jsem rychle rozšířil, aby jej vichr moc rychle neuhasil. Bohužel jsem nevzal moc v potaz zdejší suchou trávu, a tak jsem musel vynaložit o něco více energie, aby vítr neroznesl jiskry kolem a nezaložil požár. Nechal jsem však poté ohýnek zas pomalu uhasínat, a koutkem oka jsem koukl po lišce, zda-li k tomu něco řekne, či něco udělá. Třeba by mohla oheň uhasit definitivně svou magií větru? Když jsem nad tím tak přemýšlel, tyto dvě magie se asi nedají úplně kombinovat, ale... takové ohnivé tornádo by bylo fascinující.

//Motýlí les

Myšlenky o liščích skupinách mě brzy opustily, když jsem vyběhl z lesa a přede mnou se rozprostřelo obrovské jezero. Ugh... voda. Zkřivil jsem lehce obličej. Zdálo se, že je to tu samá vodní plocha zde v Saeronu, z čehož jsem nebyl sice dvakrát nadšený, ale co se dá dělat. Na napití sice dobré, ale neměl jsem jezera rád, to mnohem radši budu pít z nějaké louže nebo potůčku. V tom se utopit přeci nemohu, ne?
Suchá tráva zde byla docela vysoká, a tak když jsem se konečně přebrodil skrze její stébla o něco blíže ke břehu, spatřil jsem nedaleko další lišku. No konečně. A ještě perfektnější bylo, že daná liška cosi... dělala s kamením. Na vlastní oči jsem stihl spatřit, že kus nerostu před ní levitoval, než odletěl kamsi pryč. Potlačil jsem další fascinaci a hned jsem si domyslel, že to musí být nějaká ta zdejší magie, podobně jako můj oheň. To hned nabízelo spousty možností.
Vystoupil jsem rozvážně z vysoké trávy a ohlásil se cizince, zatím s dobrými úmysly. Mé kroky však byly pomalé a tiché, snad jako predátora, který se plíží ke kořisti. "Zdravím." Uši jsem měl nastražené. Kdo ví, co je zač. Ač se zdála zatím neškodná, může to být nějaký blázen co po mě za chvíli bude házet kusy skal, a tak jsem musel být na pozoru. "To... byla tvá magie, co zvedla ten kámen?" Hleděl jsem na ni hnědýma očima, které ač se zdály prázdné a bezduché, naznačovaly zvědavost.. Snad byla ochotna o tom mluvit a prostě neodběhne pryč. Ještě lepší by snad i bylo, kdyby mi ukázala něco více, co se svými schopnostmi svede.

//Kasperské loviště (přes Arsenský les)

Dal jsem se do rychlejšího klusu, když jsem mizel z rozlehlého loviště pryč. Nechci přeci, aby mě odtamtud pronásledoval nějaký vlk či jiný predátor. Též jsem se snažil pohybem trochu zahřát, když už v tom jsem.
Probíhal jsem jakýmsi lesem plným sněženek a bledulí. Za jiného ročního období by zde asi bylo mnoho barevných květin, ale nyní to nebyla žádná sláva, stejně jako všechna ostatní místa. Alespoň tu však nebyly už hroudy sněhu, a tak byl pohyb o to snadnější. Neměl jsem v plánu se tu ani nějak extra zdržovat. Nevím, kam jsem to vlastně měl namířeno, holt jsem chtěl pobíhat z místa na místo dokud někoho nepotkám, a zde opět nebyla ani duše. Zdejší lišky jsou asi opravdu rozprostřené všude možně, když je obtížné alespoň jednu najít. Nebo se holt shlukují v těch zvláštních skupinách, o kterých mi povídali Lucky s Tamarou. Nedokázal jsem si to moc představit, ale ve světě kde existuje magie musí být i toto možné.

//Jezero Talimon

Už jsem dál nechtěl pokoušet tuto zvláštní magii. Sice mi zas začala být zima, ale vítr znemožňoval vytvoření malého plamínku, a větší mě jen bude zbytečně vysilovat. Ještě bych tu také omylem zapálil les, a ač jsem trochu zmetek, je to teď to poslední, co bych si přál. Nepřál jsem zatím tomuto světu zkázu... naopak jsem doufal, že bude vzkvétat, zatímco v něm já budu žít.
Obešel jsem tedy mezitím skoro celé loviště, než jsem se rozhodl odsud konečně zmizet. Přešla mě chuť na lov po všem, co jsem dnes objevil, a měl jsem chuť najít někoho, na kom bych si tyto nové poznatky mohl vyzkoušet. Ať už v čistě napadení, nebo vzájemném tréningu, bylo mi to jedno. Jen bych už opravdu rád narazil na někoho samotného, a ne další pár, co se zaměřuje jen vzájemně na sebe, a jak to mezi nimi jiskří. Alespoň bych konečně měl s kým si popovídat.

//Motýlí les (přes Arsenský)

K mému štěstí bylo loviště prázdné, ač se zde míchalo mnoho pachů. Dokonce jsem široko daleko nezahlédl žádného většího predátora, který by mi mohl být hrozbou, či snad velkého divočáka, co by mě mohl roznést na kopytech. I tak jsem se však stále držel při okrajích, jeden nemůže být nikdy dostatečně opatrný. Neměl jsem s divokými prasaty dobré zkušenosti, a moc dobře vím, že se mohou vynořit z ničeho nic, díky jejich tmavému zbarvení, které je v napadaném listí a suchých keřích skvěle skryje.
Lehce jsem se zachvěl zimou. Slunce sice svítilo, ale vítr pořád foukal, a večer se velmi rychle blížil. Opět jsem byl bez úkrytu, a tentokrát dokonce i bez závětří a v nebezpečných končinách. Možná jsem neměl Lorenza a tu cizí lišku opouštět, snad by mě navedli k jiné jeskyni, nebo bych mohl použít tu jejich až by z ní vylezli, ale teď už na to bylo pozdě. Zatnul jsem zuby v nepříjemném pocitu chladu. Kéž bych tak dokázal stvořit plamen, či něco co by mě zahřálo, jako to dokáží blesky z nebes.
V tu chvíli jsem na chvíli zatoužil mít před sebou alespoň malý plamínek, který by mě mohl zahřát. A možná že jsem již začínal mít halucinace, neboť... jsem ho opravdu spatřil! Plápolal však jen chvíli, než jej silný vítr v rychlosti uhasl svým náporem. Zdálo se mi to, nebo to bylo skutečné? Musel jsem to zkusit znovu. Zahleděl jsem se upřeně na zem přede mnou, a opravdu... jiskra znovu zažehla. Tentokrát jsem ji však pomocí své mysli nechal rozrůst do větších velikostí, aby ji vítr ihned neuhasil. Brzy jsem musel od plamene ustoupit, neboť jeho žár by mi jistě spálil srst a čumák. Oheň byl nyní skoro stejně velký, jak já sám, a mocně hořel, dokud jsem se na něj soustředil. Bylo to fascinující! Skutečně jsem to dělal já? Nebo zde byla nějaká další entita, co si ze mě jen tropila žerty? Rychle jsem se začal rozhlížet kolem, zda-li mě někdo nesleduje, ale skutečně jsem tu byl úplně sám. Přestal jsem se však na chvíli soustředit na plamen, a když jsem k němu vrátil pohled, byl o dost menší, a pomalu uhasínal díky řádícímu větru. Nechal jsem jej pomalu zmizet, ač mě totiž příjemně ohřál, všiml jsem si, že mě patrně vysílil. Musela v tom být nějaká magie, ale že by vycházela ze mě? Že bych skutečně dokázal svou energii manifestovat v něco takového? Byl jsem z toho zmatený, a příjemně překvapený. V ovládání ohně bylo totiž tolik... bojového potenciálu. Jistě že musím počítat s tím, že zdejší lišky budou mít jisté schopnosti také, a pravděpodobně o dost mocnější než je tato, ale když zde pobydu více času a budu tuto moc trénovat, mohl bych se stát obávanějším, než jsem kdy byl. Možná i něčím mnohem víc, než jen liškou.

//Taldrenské kopce

Než jsem přešel kopce, stihlo se poměrně vyjasnit. Nejen že však svítilo slunce, ale díky jasné obloze bylo stále docela chladno a prudký vítr pořád nepřestával. Opíral se mi o mohutné černé tělo dost silně na to, abych se občas musel nahnout proti jeho směru a zapřít svaly nohou. Bylo to otravné. Nemám rád vítr, když jen překáží v obyčejném pohybu, zato třeba v horkém létě dokáže příjemně ochladit. A i když je v tomto ročním období peklo pro černé lišky jako já, neboť naše tmavá barva skvěle pohlcuje sluneční záři, už jsem se na něj těšil.
Tlapky už mi také tolik nemrzly ze sněhu či snad jinovatky, země byla díky sluníčku lehce ohřátá na místech, kde se hezky vystavovala paprskům. Též už nebyla tak ztuhlá pod tlapkami, a tak byla chůze o to příjemnější. Tento živel mě nikdy nějak nezaujal, nepřemýšlel jsem nad ním moc, ale nejspíše ho holt beru jako samozřejmost, když má každý vždy zemi pod nohama, pokud není pták. Bez ní bychom se skutečně neobešli. Na stromech žít totiž nehodlám, a ve vodě také nejsem úplně doma.
Což mě při mém polemizování hned přivedlo k dalšímu živlu, a to voda. Substance potřebná pro život každého dýchajícího tvora či rostlinu. Neměl jsem ji rád, a proto jsem byl i spokojen, když jsem se po rozhlédnutí po planině dozvěděl, že zde žádné vodní plochy nejsou. Od doby, co jsem se málem utopil v jezeře, jsem měl k větším vodním plošinám odpor, a pokud to jde, držím si od ní odstup. Možná kdybych neputoval sám, měl bych jistotu, že i kdyby se něco stalo, vždy tu bude někdo, kdo mě popadne za kožich a vytáhne. Jenže to bych nesměl být poutník samotář.
Musel jsem si zde dávat pozor, toto místo se zdálo jako oblíbené loviště nejen lišek, ale i jiných, větších predátorů. Proto jsem se po celou dobu zdejšího pobytu snažil zůstat na okraji, abych měl případně možnost vzít tlapy na ramena. Pohled na zimou zřízené stromy a keře mi hned navodil pocit, že tak vyschlé dřevo by jistě snadno chytlo plamen, kdyby na to došlo. Oheň, to je snad smrt a hrůza zhmotněna do rudého přízraku, který někdo seslal z nebes do světa smrtelníků jako trest za všechny hříchy. Alespoň tak bych to viděl, kdybych byl nějaký věřící páprda. Též jsem s tímto elementem neměl pozitivní zkušenosti, neboť vedl ke ztrátě mého nejbližšího přítele, ale tehdy mě neohrozil na životě. Alespoň tedy myslím. Ze všech živlů je ale jistě nejzajímavější, a dle mě má i největší potenciál být nebezpečnou, až smrtící zbraní, s gigantickými destruktivními následky. Voda, či zem se nedá šířit, množit, a vítr není tak ničivý a smrtonosný, ale oheň, ten dokáže pohltit celé oblasti i z jediné jiskry. A nezůstane po něm nic, než jen ohořelé trosky a popel. Z takové myšlenky mi přeběhl mráz po zádech, ovšem nejen strachem, ale i úžasem.

O soucit ostatních jsem skutečně nestál. Jenže cosi v Lorenzových slovech způsobilo, že jsem pocítil další špetku melancholie. Snad to bylo téma, které mi holt bylo až moc drahé, nebo to byl ten zvláštní tón, kterým to lišák řekl, ale najednou mi tato situace přišla snad smutnější než předtím. A možná skutečně světle zbarvený lišák ví, jak se cítím, a jak kruté je přijít o jedinou společnost, co dělala můj život příjemným. Jenže já už o tom opravdu nechtěl mluvit, nechtěl jsem projevit slabost. Proto jsem jen stáhl uši k hlavě a odvrátil pohled, aby i přes sněhové vločky nebylo vidět, jak se mě to mohlo dotknout.
No, nakonec Lorenzo stejně neodpověděl na můj dotaz, znovu, a tak mi sdělila informaci černá liška, jejíž jméno jsem vlastně ještě ani neznal. Patronka? To jsem slyšel poprvé. "Ah, takže... to je něco jako tvůj zvířecí partner...? Bytost co tě prostě doprovází?" Normálně bych měl za to, že takový společník by byl k ničemu, jenže zrovna teď se prokázalo, že k něčemu opravdu je. Ta lasice našla liščí dvojici úkryt, kde se mohou schovat před ošklivým počasím, a ač bych se tam k nim asi mohl nacpat také... nechtěl jsem. Možná že by to neřekli nahlas a mou společnost by ještě strpěli, ale bylo více než jasné, že nejsem vítaný. Na jejich místě bych už cizince jako jsem já odháněl, tudíž jsem za nimi do jeskyně nelezl. Měl jsem nějakou svou zbylou důstojnost. "Už nebudu dál rušit." Jako by mi na tom snad záleželo, jestli je ruším či ne. Ovšem má slušná slova nejspíše udržovala tento vztah na neutrálním postu, vzhledem k tomu že vše ostatní na mé osobě bylo stavěné k nepřátelské vizáži. "Sbohem." Kývl jsem jen rychle hlavou k světlé siluetě lišáka co mizela do jeskyně. Tu černou jsem už neviděl, poměrně dobře splývala se stínem skal. Pak už jsem se obrátil a klusem jsem se vydal podél závětří kopce, aby se pohybem trochu zahřálo mé promrzlé tělo.

//Loviště (Kasperské)

Začínal jsem nabývat domnění, že se zde v Saeronu opravdu nebudu nudit. Pokaždé když jsem na někoho narazil, začaly se dít nějaké zvláštní, skoro až magické věci. Bylo skoro až vtipné, jak lasička mluvila tak sebevědomě, jako by se vůbec nechumelilo. Však ono stále chumelilo! Bouře se sice uklidnila, ale pořád to nebyla žádná procházka růžovým sadem.
Ušklíbl jsem se v zubatém, skoro až jedovatě vypadajícím úsměvu na Lorenza. "Pro mě je vše krysa vše, co je malé a otravné." Samozřejmě že jsem věděl, že to není krysa, ale lasice. Jen rád nazývám věci i tvory více urážlivými názvy, když vím, že to nebude mí žádné větší následky. To, že se na mě teď ta bílá lasička naštvala a nazvala mě tlustým, bylo něco, s čím jsem opravdu dokázal žít. Úsměv mi však zmizel, když zvláštně zbarvený lišák začal mluvit opět o mém ztraceném příteli, a že ví, jaký to je pocit. Uši jsem opět stáhl. Neprosil jsem se o jeho soucit, nechtěl jsem vyznít jako ubožák kterého něco takového velmi trápí, i když to je částečně pravda. Smutek mé srdce ještě neopustil, ale hrdost byla na prvním místě. "Nemusí tě to mrzet, je to jen můj problém." Zněl jsem, jako bych snad ani nevěděl, že existuje empatie. Proč by se mnou také měl lišák soucítit, když mě ani nezná? Ode mě se těžko dočká vděku za jeho soucit, když mi to celé přišlo spíše podezřelé, než laskavé. Snaží se mi dostat pod kůži? Možná jsem byl jen lehce podrážděný z toho, že se to téma neustále vracelo a já měl z toho nepříjemný pocit v krku, jako by mi jej snad svíjel had. Žil jsem už takovou dobu s tím, že už jsem nemusel na mého ztraceného přítele s žalem vzpomínat, a nyní mi byly vzpomínky nárazově obnoveny. Chtěl jsem na to znovu zapomenout.
Lasička se poté dala do běhu. Přišlo mi sice, že chtěla, aby ji následovala jen její dvojice, ale já přeci ještě nedostal odpověď na svou otázku. Neplánoval jsem s nimi tedy lézt do jeskyně, ale nechtěl jsem odejít, dokud se nedozvím, co je ta lasička zač. "Hej, odpoví mi někdo na otázku, proč to zvíře mluví? A kde se tu vzalo?" Doběhl jsem po chvíli Lorenza, jestli se i on skutečně vydal za černou liškou a mluvícím svištěm. Nemělo asi cenu se ptát té druhé lišky, když ze mě předtím měla takovou hrůzu.