Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Staré močály

Když jsem konečně opustil bažiny, rychle jsem se oklepal a pokusil se otřít špinavé tlapky o kousek travnaté země, abych z nich setřel alespoň větší část bahna. Zbytek už tolik vidět nebyl na mé černé srsti, a tak jsem to dál neřešil. To časem oschne a opadá, nerad bych kvůli tomu vyhledával jezírko nebo potok. Nesnáším vodu.
Brzy jsem však zaslechl něčí hlas. Nastražil jsem uši a rozhlédl se, ovšem nikoho jsem zde neviděl. Odkud to jen přišlo? Pomalu jsem se rozešel za zdrojem hluku, doufajíc snad, že zde najdu další lišku, ale kolem nikdo nebyl. Alespoň na první pohled jsem nikoho neviděl. "Haló?" Hrubým hlasem jsem zkusil brouknout do lesa zvolání. Teprve pak jsem se začal rozhlížet i po stromech, bez nějakého pořádného důvodu. A tam jsem spatřil lišku. Na větvi stromu! Asi jsem za svůj život moc šedých lišek nepotkal, protože mě možnost lezení po stromech holt velmi překvapila. "...Co děláš tam nahoře?" Zmateně jsem naklonil hlavu do strany, stáhl jsem uši a pozoroval zajímavě zbarvenou lišku, jak si tam pohodlně vegetila několik metrů nad zemí. Teprve pak mě trklo, že pokud mluvila nahlas, může jich tu přeci být v okolí víc. Co když je tohle past? Co když jsou tu poschovávané, a já jim nyní dávám možnost útoku ze zálohy? Začal jsem se s vážností ohlížet kolem, jestli nezahlédnu něčí pohyb.

//Pláň Amaron (východ)

Opustil jsem pláň poměrně brzy, a hned mě uvítalo velmi vlhké prostředí zdejších močálů. Jezera by mi asi vadila o něco více, ale i tak jsem si musel dávat velký pozor, abych se zde někde nepropadl do bahna a už se nevyškrábal ven. Neměl jsem zde nikoho, kdo by mi pomohl. Byl jsem opět na vlastní pěst.
Snažil jsem se tak nějak přeskakovat ze suššího a pevnějšího místa na druhé, abych nemusel smáčet tlapky v bahně. No i tak se mi brzy nohy smáčely v té špíně, ale ne dost na to, abych někde uvízl. Hopkal jsem si to skrze močály velmi opatrně, a na to, že toto území nebylo zrovna velké, přechod skrze něj byl zdlouhavý. Jak by také ne, když to jsou prakticky bažiny. Mohl bych se prostě rozejít rovně a pak se propadnout do bahnitého jezírka a už se nikdy nevynořit. Osud snad horší než klasické utopení.
Naštěstí jsem měl dost energie na to, abych to tu proskákal poměrně rychle a dostal se na druhou stranu močálů, kde už na mě čekal docela známý les. Skutečně tu chodím v kruzích, a to jsem doufal, že půjdu objevit nějaká nová území.

//Les Taldren

//Oáza

Opustil jsem obrostlé jezírko v poušti s nadějí, že se vyhnu té samé pláni odkud jsem přišel, ale k mé smůle se přede mnou rozprostřela dočista ta samá, které jsem se doufal vyhnout. Stáhl jsem ve frustraci uši a tiše jsem si pro sebe zavrčel. To je dobrý... prostě skrze ní projdu a vyjdu někde jinde. Co jiného mi také zbývalo. Na poušť jsem se vracet nechtěl, a k jezeru se mi také nechtělo jít zpět.
Tato pláň se zdála o něco úrodnější než ta více na západě, ale o to více zde byly také hojné pachy šakalů. Musel jsem si pospíšit, nerad bych zde zůstal jen o vteřinu déle, než je to nutné. Sám jsem holt více zranitelný, než když jsem putoval s Lorenzem či mým bratrem, a ač se mi na to hůře zvyká, nemohl jsem se vystavit zbytečnému nebezpečí. Proto jsem přecházel pláň v rychlejším klusu, ať jsem na druhé straně co nejrychleji. Zároveň se mi ale nechtělo úplně běžet, ještě by se mi po jídle udělalo nevolno. A zas takový srab nejsem, abych utíkal před nebezpečím, když zatím na obzoru ani žádné není.

//Staré močály

Zavrtěl jsem krátce hlavou, abych se vzpamatoval z vlastních myšlenek. Sezení ve stínu již bylo dost, bylo na čase zas pokračovat v cestě. Nemám rád, když mě situace přinutí ponořit se do myšlenek, které mi nejsou příjemné, a bohužel se to poslední dobou stávalo častěji a častěji. Možná bych opravdu ocenil společnost, která by mi pomohla na tyto věci nemyslet. Nějaké odreagování, ať už by to byla jakákoliv liška. Možná jsem neměl Tamari tak rychle opouštět, třeba by byla dobrou společností v tuto chvíli. Na to už však bylo pozdě.
Zvedl jsem svůj černý zadek z písečné země a vydal jsem se tedy dál, pryč od oázy. Teď už jsem snad byl dost daleko na to, abych se mohl zas obrátit na západ, snad mě tam opět nepřivítá ta samá planina jako předtím. I když je tu těch podnebních změn dost za poměrně krátkou dobu, nechtěl jsem se vracet na ta samá místa. Ještě jsem zde měl dost k objevování.

//Pláň Amaron východ

Po několika doušcích jsem konečně zvedl hlavu, abych se kolem sebe pořádně rozhlédl. Naštěstí jsem zde byl sám, a jediná společnost zde byli štíři, kteří po noci lovu pomalu zalézali pod kameny s přicházejícím dnem. V tom mém spěchu jsem naštěstí na žádného nešlápl, a mohl jsem být vděčný mému štěstí, neboť někteří z nich vypadali docela jedovatě. Hadi a ještěrky teprve budou vylézat společně s vycházejícím sluncem, ale i tak bych si měl dávat pozor, kam šlapu, když to zrovna nebude štír.
Přešel jsem kousek pod zarostlý strom a tam jsem si sedl do stínu, abych vydechl a vstřebal tu vypitou vodu. Bylo tu opravdu hezky, skutečná pouštní oáza. Malý skrytý ráj ve světě písku. Umím si však představit, že zde také teploty stoupají dost vysoko během slunečného dne, a tak jsem se zde bohužel nehodlal nějak extra dlouho zdržovat. Jen si zde ještě chvíli posedím, a vstřebám tu okolní krásu. Kéž bych tak měl v životě někoho, s kým bych tento moment mohl sdílet. Co? Trochu mě zmátla má vlastní myšlenka. Však jsem samotář, toto mi perfektně vyhovuje!

//Mrtvá země

Za běhu jsem se docela zapotil. Široko daleko nebyl žádný stín, a i když bylo teprve ráno, slunce svítilo a tepla zde bylo dost. Neumím si ani představit, jaké by to zde bylo v poledne. Co já bych nyní dal za doušek čerstvé vody a trochu stínu, kde bych si mohl odpočinout-...
Najednou se však přesně to, po čem jsem toužil, vynořilo mě před čumákem. Zdá se mi to? Nebo je to skutečné? Již jsem slyšel o halucinacích, které může poušť způsobit, ale přeci jsem na tom nebyl až tak špatně. Takové vedro ještě není, a nestrávil jsem v poušti moc času na to, abych dostal úžeh. Bylo tedy jezírko obrostlé vegetací skutečné? Muselo být!
Rozeběhl jsem se ke břehu a hned jsem sklonil hlavu, abych se pořádně napil. Voda schladila mé vyprahlé hrdlo, byl to opravdu příjemný pocit, dost skutečný na to, abych uvěřil že nesním ani neblouzním. Byl jsem v takovém návalu pocitu úlevy, že jsem ani pořádně nedával pozor na své okolí.

//Písečné duny

Když jsem se konečně probrodil skrze písek četných pouštních dun, uvítala mě země tak vyprahlá a suchá, že její povrch byl napříč celým územím popraskaný. Jako by zde kdysi před mnoha lety bývala nějaká velká vodní plocha, která již dávno vyprahla a zanechala za sebou jen toto mrtvé území. Snad ani jediný suchý keříček zde nebyl, jen zbytky mrtvých stromů a nějaké kosti nešťastných zvířat, která sem nejspíše zabloudila hledat vodu. Na sucho jsem polkl, doufajíc, že neskončím jako oni.
Zrychlil jsem krok. Už teď jsem mohl na obloze vidět obrysy velkých ptáků, kteří jen čekali, až se poddám žízni a hladu. Naštěstí pro mě a k jejich smůle jsem do něčeho takového měl daleko, tak jsem jen co nejrychleji přeběhl toto vyprahlé území a mířil někam, kamkoliv jinam. Přišlo mi, že čím dále jdu, tím teplejší území nacházím, ale přeci to takto nemohlo jít do nekonečna. Někde musí poušť končit, že?

//Oáza

//Lentharský kraj

Kaktusy i jiné rostliny byly rázem fuč, a vše zelené a barevné nahradil pouze nekonečný písek. Dlouhé duny široko daleko zdobily tuto jednolitou poušť, kde bylo snad ještě tepleji než v místech, odkud jsem přišel. Ne že bych si stěžoval, teď ráno zde nebylo takové vedro na to, aby to bylo nesnesitelné, jen mě to trochu překvapilo, že Saeron má zde i takovéto extrémy. Nedivil bych se však, kdybych zamířil někam na západ a tam našel sněhem pokryté hory a zamrzlá jezera, tento svět je holt velmi zvláštní.
Tlapky se mi propadaly do písku, jak jsem se snažil překročit písečné duny. Rozhodl jsem se zde netrávit moc dlouhou dobu, a raději odsud odejít hned, co najdu příležitost. Nechtěl jsem se však vracet na pláň, ze které jsem přišel, a tak jsem mířil dál na jih, doufajíc, že tam najdu nějaké jiné území. S trochou štěstí i s nějakou menší kaluží vody, ze které bych se mohl napít. Začínal jsem mít trochu žízeň, a litoval jsem, že jsem nevyužil příležitosti se napít u jezera, kde jsem předtím potkal Tamari.

//Mrtvá země

Sledoval jsem půdu pod tlapkami a pomalu jsem kráčel zarostlou pouští. Nakonec to tu nebylo zas tak velké, ale jak jsem se loudal, celá cesta trvala déle, než obvykle. Užíval jsem si sluníčka a příjemného suchého podnebí, zatímco jsem kroužil mezi kaktusy a jinými suchomilnými rostlinami, sledujíc jejich barevnou krásu. Skoro to tu vypadalo jak na dně oceánu, tedy, kdybych vůbec věděl jak takové místo vypadá, heh.
Slunce stále bylo teprve na východu zpoza horizontu, a tak jsem měl pořád dost času trochu prozkoumat zdejší poušť. Zanechal jsem tedy zarostlou část písečné pláně za sebou, a zamířil jsem do více stereotypní části pouště, kde mě čekal jen písek a slunce. Snad jej stihnu opustit, než teploty vystoupají do nesnesitelných výšin.

//Písečné duny

Stočený do klubíčka s ocasem položeným u hlavy. Tiše jsem oddechoval a užíval nerušeného spánku v teplém pouštním podnebí. Naštěstí jsem se však brzy probudil, něž by stačil nastat den a já se upékal ve vysokých teplotách pouště. Ležel jsem sice pod stínem keříku, ale jsem si jist že teplo by mě neminulo. A nerad bych dostal zápal zrovna když se budu muset ještě vracet do chladného, větrného prostředí.
Pomalu jsem se protáhl a zvedl jsem se ze země. Krátce jsem se otřepal od písku a ještě jsem se kolem trochu rozhlédl. Pořád bylo docela brzy ráno, jistě jsem ještě měl čas to tu trochu prozkoumat a projít se podél pouště, třeba narazím na něco zajímavého. Jen si budu muset dávat pozor na ty malé kaktusy. I když na ně byl hezký pohled, na dotek jistě tak pěkné a příjemné nejsou. Nikam jsem však nepospíchal, a tak jsem se mohl dát dát pomalého, rozvážného kroku, přemýšlejíc nad tím, co budu dál dělat ve světě Saeronu. Liščí skupiny mě zatím moc nelákaly, zato magie mě fascinovala...

Na chvíli jsem se zastavil abych sklonil hlavu k jedné z těch četných pouštních rostlin, co zde tak vegetovaly. Nic jsem z nich necítil, přišlo mi skoro jako by to ani nebyla živá věc. Moc času jsem za svůj život na poušti skutečně nestrávil, a tak mě fascinovalo, že Saeron zde takové místo má. A podle slov některých lišek, když jsem byl ve skupině co se snažila pomoci tomu přízraku jménem Antea, zde byly i zasněžená místa a chladné hory. Skutečně je zde vše, co by si jakákoliv liška přála, ráj pro lišky polární i pouštní. Zajímavé, že mě snad nikdy nevyhovovalo žádné podnebí. Mám rád teplo, jenže ne moc velké teplo kvůli černé srsti, a zimu už vůbec nemám rád. Počasí se mi moc snadno nezavděčí. Zrovna tady mi je příjemně, ale to jen protože je ráno. Jsem si jist, že přes den zde teploty vystoupají do nesnesitelných výšin, a to i v toto roční období. Budu se tedy bohužel muset vrátit do té větrné oblasti lesů a louk.
Přišel jsem k jednomu z větších keřů a ustlal jsem si pod jeho stínem. Lehl jsem si do ztvrdlého pískovce a hlavu jsem si položil na překřížené přední tlapky, odpočívajíc zas po té dlouhé cestě. Dokonce jsem i zavřel oči, a užíval si ticha a samoty. Neplánoval jsem zde usínat, ale nakonec... se tak stalo, a já upadl do krátkého, bezesného spánku.

//Malé loviště

Cesta byla zdlouhavá a nudná. Už mě začínaly pomalu bolet tlapky, i přes to, že jsem před začátkem chůze vlastně poměrně dlouho odpočíval. Byl jsem však najedený, a tak jsem měl zatím energie dost na to, abych došel tam, kam jsem chtěl. Vítr už pomalu ustával, čím dále jsem došel, a podnebí začínalo být teplejší. Ať už jsem mířil kamkoliv, rozhodně tam bude příjemněji než na zarostlých pláních.
Zem se pomalu změnila na neúrodnou půdu bez vegetace, tedy alespoň do chvíle, než jsem spatřil spousty kaktusů, sukulentů a suchých křovin. Na to, že jsem vstoupil do pouště, zde bylo docela hezky a barevně. Díky teprve vycházejícímu slunci jsem se zde cítil opravdu příjemně, bylo teplo, ale ne moc na to, abych se zde úplně potil se svou černou srstí. Neplánoval jsem zde zůstávat přes den, aby mě sluníčko neusmažilo za živa, ale v tento moment jsem si užíval příjemného pouštního počasí. Též jsem se snažil nešlápnout na žádný malý kaktus, to by celou tu hezkou chvilku jistě dokázalo zruinovat.

Ač už trochu svítilo slunce, bez pohybu mi začínala být zas rychle zima, a vítr tomu ještě více dopomáhal. Mohl jsem být chlupatý tak moc, jak to jen jde, ale studený proud větru mi prostě nesvědčil, hlavně když ohýbal stébla trávy a ty se mi otravně dotýkaly obličeje.
Zvedl jsem se tedy po nějaké době odpočinku ze země a vydal jsem se pryč z porostu, najít nějaké závětří, kde bych si snad třeba mohl zdřímnout. Zrovna zde asi nic široko daleko nenajdu, a tak bude lepší odsud odejít někam jinam. Snad když půjdu více na východ, tam, kde nebylo ani stromu v dohledu, bude tam tepleji a méně větrno? Mohl bych se mýlit, no když tam bude hůře než zde, prostě se otočím a půjdu někam jinam, třeba zpět na ty kopce kde jsem potkal ty dvě lišky. Tam bylo závětří dost.

//Lentharský kraj

Spokojeně jsem hodoval na svém úlovku, ač nebyl zrovna dvakrát chutný. Králík byl starý a pohublý, tudíž na něm moc masa nebylo, a když už, bylo tužší a hořké. I tak jsem však byl rád, že jsem mohl ukojit svůj hlad, a prázdný žaludek zamaskoval nepříjemnou chuť masa dost na to, aby mi králík i docela chutnal. Byl to zhruba takový pocit, jako když je někdo opravdu žíznivý a po dlouhé době se napije vody, která mu chutná lépe než jakákoliv voda, kterou kdy pil. Tělo holt dělá své iluze.
Nechal jsem na zemi kostru ještě z části potaženou kůží, lehl jsem si spokojeně do trávy a sledoval jsem vycházející slunce. Vítr se do mě znovu opřel, a porost kolem mě začal šumět a ohýbat se, ale na sluníčku alespoň nebyla taková zima.

//Pláň Amaron západ

Zrychlil jsem krok, když jsem již viděl přibližující se porost a vegetaci. Snad už z dálky jsem mohl občasně vidět ušiska králíků, vyčuhující z vysoké trávy. Mohl jsem jen doufat, že toto místo nebude již obsazené jinými, většími predátory, či snad i liškami. Měl jsem toho socializování se zdejšími liškami už nějak dost, a teď bych uvítal sólo lov a chvíli o samotě.
Zpomalil jsem krok a přikrčil jsem se k zemi. Má tmavá barva by moc nenapomáhala maskování v trávě, ale uprostřed noci se stávala výhodou. Podařilo se mi vyhlédnout si zajíce, který byl zády ke mě, a nedával moc pozor. Nejspíše už nějaký starší jedinec, co měl svá nejlepší léta dávno za sebou. Bude ode mě tedy jen šlechetné, rychle ukončit jeho život nechť poslouží jako potrava schopnějšímu tvorovi.
Vyskočil jsem po králíkovi a zakousl se do něj. V tu chvíli se kolem mě rozeběhlo pár ostatních králíků schovat do nor. Ani jsem si nevšiml, že jich tu je tolik, jeden by snad i řekl, že až moc. Momentálně mě to však nezajímalo, pustil jsem se do svého úlovku abych ukojil trýznivý hlad, a uši jsem nechal nastražené, kdybych snad musel svou kořist bránit.