Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//hlásím se!

Rozhodně mě diverzita zdejší země fascinovala, i přes to že flóra nikdy nebyla žádný můj koníček. Každý se snad musel divit, když poprvé vstoupil do Saeronu. Však takové rozmanité biotopy nejsou normální v takové blízkosti od sebe. Zajímalo by mě, jestli zde skutečně přirozeně vždy existovaly, nebo je udržuje při funkci nějaká magie. "Celá tahle země je zvláštní... a zajímavá." Třeba takové setkání s polární liškou, která ovládala mráz, a chtěla po nás zjistit cestu zpět do jejího světa... nic z toho nakonec nebylo, ale byla to opravdu podivuhodná situace. Zajímalo by mě, jestli tam ta bílá držka pořád někde je.
Už jsem chtěl navrhnout, aby nás k pláži Cherokee zavedla hned poté, co odejdeme z lesa, ale v tu chvíli začalo pršet. No, najednou se mi už na pláž moc nechtělo. Stáhl jsem uši, když jsem cítil jak mi srst začíná mokrat a já se cítil o to nepříjemněji. Lišky by rády hledaly úkryt, a já bych i možná věděl kde nějaký najít, jenže... asi by to bylo trochu z ruky, a navíc naposled co jsem někde viděl takovou vhodnou díru v zemi, byl v ní někdo jiný. Co když tam ten zamilovaný páreček usnul zimním spánkem, a ještě si tam lenoší? Prostě se mi tam vracet nechtělo. "Hm, rád bych poradil, ale také vůbec nevím kde tu hledat nějaké úkryty. Můžeme zkusit někam prostě jít, a buď něco najdeme nebo ne." Stromy naštěstí déšť tlumily, ale i tak jsem se musel po chvíli oklepat. Zatracená voda.

//Les Taldren

Alespoň že Cherokee byla z těch magií nadšená stejně jako já. Ač na ní to bylo vidět, a já své euforické pocity skrýval pod chladnou maskou a pevným hlasem. Asi by mi neuškodilo se někdy zas trochu odvázat, kdybych tak jen měl s kým. Jaká to byla škoda, že jsem se opět oddělil od bratra, s ním bych se mohl alespoň trochu zabavit.
Kaktusy a poušť. zrovna to jsem ne tak dávno viděl ještě zde v zemi Saeronu. Sice jsem se ještě neprotoulal celou jeho rozsáhlou oblastí, ale už jsem měl tu čest s jeho vyprahlými pustinami a dokonce i pouštní oázou. "Je fajn, že Saeron tu má od každého biotopu trochu, takže se tu dá najít skoro všechno, dokonce i ty kaktusy." Konečně jsem se zapojil do konverzace o rostlinách, i když doposud jsem byl jen posluchačem. Tak nějak jsem počítal s tím, že alespoň Nifea snad ví o zdejších pouštích, když sama je liška z pouště.
I když stromová navrhovala pláž, já už jsem byl na pochodu. Ovšem její slova mě docela zaujala. Proto jsem ve svém kroku zpomalil a obrátil na ni pohled. "Pláž? kterým směrem?" Netušil jsem, že je tu někde poblíž moře, a tak bych rád věděl, kde jej pestrá liška spatřila. Tak či onak, už by bylo blbé měnit směr, a tak jsem pokračoval v čele naší trojice k lesu, který jsem zde nedávno také objevil. Zavedl jsem tedy lišky na místo, kde mezi stromy rostl nespočet květin pokrytý tucty barevných motýlů. Dokonce jsem někde spatřil i kolibříka, což pro mě byl pták úplně cizí. Takovou exotiku jsem holt často nevídal, a ač nejsem velký fanoušek květin a hmyzu, možná že to tady Nifea a Cherokee ocení. "Bacha na včely." Doteď mě nenapadlo, že pokud vkročíme do té směsi květin, měli bychom radši koukat kam šlapeme.

Na chvíli jsem se podíval na Cherokee, a pak jsem se s rychle odvráceným pohledem zamyslel. Bylo zvláštní, jak jinak jsem se najednou choval i cítil, když jsem komunikoval s liškami, se kterými jsem se pokoušel být zadobře. Necítil jsem žádnou potřebu dokazovat svou odhodlanost, dominanci či odvahu. Najednou bylo těžké udržet oční kontakt, a mnohokrát jsem si ani nebyl jistý, co bych vlastně měl říct. Holt jsem nebyl na tyto konverzace zvyklý z mého předešlého stylu života. "To nevím, ale řekl bych že určitě ano." Odpověděl jsem nakonec stromové lišce. "Možná nějakým silným emočním výkyvem, nebo při ohrožení života jako obranný mechanismus." To vše byly samozřejmě jen mé spekulace.
Nechal jsem lišky, ať si povídají o bylinkách. Však mě nevadilo být v tomto ohledu jen posluchačem, alespoň jsem se něco více dozvěděl. Konverzace o útočných magiích byla naštěstí u konce, neboť jsem na slova stromové lišky odmítal reagovat. Bylo jasné, že se každý držíme svého názoru, a tak o tom diskutovat bylo zcela zbytečné, neboť žádná strana nechtěla slyšet nic o té druhé. Oni se hrozily mých způsobů, a mě jednoduše ty jejich přišly méněcenné. "Hm... neznám tu moc míst, ale o něčem bych snad věděl." Vzpomínka na poměrně hezký les mi prolétla hlavou. Tehdy ještě květiny nekvetly kvůli chladnému podnebí, ale přišlo mi, že touto dobou už by tam mohlo být pěkněji. I když tedy fanouškem květin a barevných porostů nejsem, tady lišky to nejspíše ocení. Zvedl jsem se tedy ze země, trochu jsem se oklepal abych ze zadku setřásl špínu, a vydal jsem se směrem na sever.

//Motýlí les

Zatímco Cherokee už přemýšlela, jakou magii by chtěla mít, Nifea se z takových možností nezdála moc nadšená. No, i kdyby přeci jen magií oplývala, nemusí ji vůbec používat, ne? Pokud ovšem není občas aktivována emocemi, na což... jsem ještě nepřišel. A zkoušet se to tak ani moc nedalo, neboť své emoce nedokážu uměle vyvolat. Hádám, že bych možná mohl vytvořit plamen nechtěně, pokud budu velmi naštvaný či až moc nadšený, ale taková situace ještě zde v Saeronu pro mě nenastala. Možná že na to přijdu někdy časem, kdo ví. Ale celkově takových situací v mém životě moc nebylo.
Zamyslel jsem se nad otázkou Cherokee. "Hm... nevím, prostě jsem se v tu chvíli toužil ohřát, představil jsem si malý plamínek a.. on se objevil." Nebylo to holt nic moc zajímavého, a tak asi Cherokee trochu zklamu, ale byla to pravda. Možná že jsou i jiné způsoby, jak magii objevit. A možná že jsem měl jen velké štěstí, a chodí zde lišky, které mají magii už velmi dlouho, a vůbec na to doteď nepřišly.
Konverzaci o rostlinách jsem přešel beze slova, a opět jsem jen poslouchal, co má stromová liška na srdci. Musel jsem uznat, ví o tom hodně... taková kvalita se cení. Bohužel jsem neměl čím přispět, a tak jsem jen zaujatě poslouchal. Zato když se dostalo opět na útočnou magii, to zas ostatní moc nevěděli, co k tomu říct. Nebo mi nejspíše nechtěli moc oponovat? Cherokee na chvíli vypadala, jako by se ztratila ve vlastních myšlenkách, a hned mi došlo, že v tom bude rozhodně něco víc, o čem ona nechce mluvit. Možná s tím má zkušenosti, a právě proto k tomu má takovou averzi. Nakonec mi obě dvě sdělily, že holt nechtějí používat násilí, což sice dle jejich charakteru dávalo smysl, ale... mě to pořád přišlo zvláštní a nelogické. Vždyť jsme lišky, predátoři, lovíme malá zvířata, máme ostré drápy a zuby! Jaký je rozdíl mezi útokem na zajíce a útokem na lišku? "Když myslíte..." Kývl jsem hlavou do strany s ne moc zaujatým výrazem. Snad tímto bylo téma o násilí uzavřené, protože nebylo ničím zajímavé.

Cherokee byla ohledně magií nadšená, zato Nifea se jich nejspíše trochu zdráhala, soudě podle jejích slov. Obavy byly asi na místě, já sám jsem netušil, jaké vedlejší účinky může taková magie mít. Asi bych měl být opatrnější, a dávat pozor na případné přehřátí nebo samozapálení své srsti. Jenže... na druhou stranu jsem byl hodně zvědavý, co vše taková magie ohně dokáže, a toužil jsem ji zkoušet v plné síle. Tak se ve mě přela strana ostražitosti a chaotičnosti.
Stromovou lišku sice zaujalo mé malé kouzlo, ale ne na moc dlouho. Na slova pískové jsem se trochu zasmál. "No, trochu mě štve že jsem ji neobjevil dřív, v zimě by se mi hodila." Teď už začínalo jaro, a tak se bude oteplovat, ale rozhodně by to sloužilo jako skvělý oteplovač při studených zimních dnech. Když jsem si vzpomněl, jak jsem venku mrznul poté, co jsem nechal Lorenza a Fionu v jejich nalezeném úkrytu... no, rozhodně by se mi takový plamínek hodil.
Mezitím se ještě Cherokee rozpovídala o bylinkách, a ač jsem bohužel neměl jak přispět, docela se zájmem jsem poslouchal. Nikdy jsem se v kytkách nevyznal, ale obdivoval jsem ty, kteří ano. Vědět, jaký list pomůže na bolavou hlavu či poškrábanou tlapku musí být hodně dobrá vlastnost. Bohužel pro mě, názvy těchto bylinek mi moc neříkaly, a vzhledem k tomu že jsem ohledně toho takový vidlák, musel bych vidět jak přesně vypadají a jak se používají, aby mi to vůbec bylo užitečné.
Ovšem na další slova Cherokee jsem se opět jen zamračil. Ne tak úplně na ni, spíše jen pro sebe. Zdálo se mi, že se nikdy nesetkala s někým, kdo by jí skutečně chtěl ublížit, a tak pro ni bylo lehké vymýšlet alternativy boje. "Ne vždy je kam utéct..." Jistě jí muselo dojít, že pro některé lišky prostě koruny stromů nejsou volba. A je tu mnoho situací, kde útěk holt není vhodný. Co když je někdo zraněný, a nemůže rychle běhat? Nebo je zahnán do míst, která nikam nevedou? Či je obklíčen více liškama? Možností je spousty. Mou pozornost však opět upoutala slova pouštní lišky, která, jak se dalo očekávat, souhlasila s pacifistickými názory. "Vždycky tu bude někdo, kdo té slušnosti bude chtít využít. A v těžkých situacích přežije nejsilnější." Ony to ani někdy nemusely být těžké situace... někdy je prostě dobré předejít nadcházející hrozbě a využít vhodné situace, i když se vše zdá v pořádku. Tak jsem to byl učen už od mala. Nedokázal jsem si svět představit jinak. Vždy mi matka i otec říkali, že osud přede mě bude stavět silné a nemilosrdné překážky, a já musím být dvakrát tak silný a nemilosrdný, abych přežil. "Neříkám že váš způsob... nebo spíš jak by jste si přály řešit konflikty je špatně, ale zní mi to jako utopie. Neumím si představit, že by tak celý svět skutečně fungoval." Teď jsem možná trochu zalhal, jen aby si lišky nemyslely, že za správný názor beru jen ten svůj a ničí jiný. Jejich pohled na svět se mi skutečně zdál špatně. Ovšem nechtěl jsem situaci udělat nepříjemnou, když se mi do teď tak dařilo být slušným členem konverzace.

Lišky začaly trochu teorizovat ohledně magií. Také mě to zajímalo, ale spíš jsem prahl po zkušenostech a faktech, než jen spekulacích. Bohužel jsem zde neměl moc na výběr, a rozhodně se mi nechtělo jít hledat jinou společnost, když mi tak trvalo najít alespoň tyhle dvě. A tak jsem se pokusil přidat něco do konverzace. "Možná nějakou magii ovládáte, a jen o tom nevíte." Také jsem o tom přeci nevěděl, když jsem sem poprvé vstoupil, a hle, nakonec jsem čirou náhodou přišel na způsob, jak vyvolat plamen. Je tu více lišek, co dokáží ovládat oheň?
Nifea se optala, jestli bych jim něco neukázal. "No... můžu to zkusit." Nerad bych to tu podpálil, to by nebyl dobrý první dojem. Odvrátil jsem tedy chladný pohled od dvojice lišek a zahleděl se na zem přede mnou, kde jsem po malé chvilce vytvořil malý plamínek. Opravdu to byla jen jiskra, která na chvíli zažehla, chvíli jen slabě hořela, a pak uhasla. Byl jsem sice schopen mnohem víc, ale možná není moudré předvádět všechny své naučené schopnosti každé cizí lišce na potkání. Mohlo by to někdy být využito proti mě. Tedy, tyto dvě lišky se nezdály jako někdo, kdo by střádal slabiny ostatních, aby je jednou mohly využít v boji, ale jeden opravdu nikdy neví.
Do jejich další konverzace bych se nejradši vůbec nezapojil, neboť... jsem prostě nesouhlasil. K čemu jinému by byly dobré takové magie s potenciálem, než k ofenzívě? Stáhl jsem uši k hlavě a lehce jsem se na Cherokee zamračil, ale brzy jsem pohled odvrátil. "Útočná magie by na škodu nebyla. Svět je krutý, a aby jste přežili, musíte umět být krutější." Zamumlal jsem svou ideologii.

Šedě zbarvená liška dávala svým zíváním najevo, že se nudí. Bohužel pro ní mi to bylo úplně jedno. Nesnažil jsem se někoho zapojovat do konverzace, jen aby si nepřipadal vynechaný, není to můj problém. Hlavně, když to je někdo, na koho se nesnažím zapůsobit. Většinou zde potkávám lišky, co jsou zdejší, a snažím se udělat dobrý dojem, abych si získal jejich křehkou důvěru, které lze v budoucnu využít. Cherokee neměla nic, co by mi nabídla. Nifea vlastně zatím také ne, ale... holt mi za nějakým důvodem byla sympatičtější. Zřejmě hlavně tím, že nebyla tak aktivní a přehnaně veselá. Některým liškám možná takový charakter, jako je Cherokee vyhovuje, ale já jsem holt byl nevřícný, zabedněný mrzout, co se většinou jen tváří jakože je slušný a vstřícný. Dávalo tedy smysl, že mě takový typ lišek trochu nervuje.
Zatímco šedohnědá netušila, co to vůbec znamená slovo magie, pouštní o ní zřejmě jen slyšela. Obě dvě se tedy ještě s magií jako takovou nesetkaly? Měl bych jim to předvést, ať třeba Cherokee snadněji uvěří? Ještě aby si myslely, že se předvádím. Odfrkl jsem si trochu. Nifea zřejmě moc nesouhlasila s násilím, což... byla škoda. "Zrovna nedávno jsem totiž zjistil, že něco magického svedu... nikdy jsem s tím neměl zkušenosti, takže to skutečně musí být tímhle místem. Pořád ale moc nevím, jak to funguje." Vysvětlil jsem, proč jsem se o to vlastně v první řadě zajímal. Skutečně škoda, že jsem zatím nenarazil na žádnou lišku, co by mi to dokázala pořádně vysvětlit, a sdělila mi, jaké všechny možnosti Saeron nabízí.

Díky za akci 5% do rychlosti a 10% do síly prosím

✔

Přikývl jsem na slova Nifey. Skutečně trvalo, než jsem sem došel, ale já na dlouhé cesty byl zvyklý. Putoval jsem vlastně skoro celý svůj život, a tak je také pro mě dost zvláštní, že jsem se rozhodl v Saeronu zůstat, alespoň tedy na dobu neurčitou. Pořád jsem měl tendenci někam jít, objevit něco nového a vzít si z každého kraje vše, co chci a potřebuji, jen abych pokračoval tím dalším. Saeron byl ale úplně jiný. Zaujal mě. "To opravdu trvalo." Když si vzpomenu, jaké dálky jsem ušel společně s mým dávným přítelem, a pak i mým bratrem... kdo ví, kde se ti dva teď potulují. Snad někde poblíž. Třeba jednou najdu v Saeronu i nějakého mého sourozence.
"Ah... no, já tu jsem ještě pořád docela nový. Přišel jsem během zimy." Zastříhal jsem ušima, když se ozvala i Cherokee, která nejspíše netušila, co je to Saeron. To mi tedy jen potvrdilo, že je tu lištička možná ještě novější, než já, a tak z ní moc užitečných informací nevytáhnu. "Jo. Saeron je prostě zdejší země lišek," přitakal jsem ke slovům pouštní lišky, a pokrčil jsem trochu jedním ramenem. Alespoň tak mi to bylo vysvětleno, a zatím to byla pravda. Všude samá liška, každá jiná než druhá.
Využil jsem však příležitosti zeptat se světlé lišky na zásadní věc. "Nifeo, víš něco o zdejší magii?" Zvědavě jsem se na ni podíval. Snad jsem to její jméno skloňoval správně. Vlastně mě překvapovalo, jak slušně jsem se s nimi dokázal zatím bavit. Světlá liška mi byla sympatická natolik, že se jí nejspíše podařilo vynulovat onu frustraci, co jsem cítil z té druhé.

Bylo to zvláštní, že tohle vůbec nějaká liška svede. No, rozhodně to byla výhoda, ač trochu nevšední alespoň v mých očích. A do budoucna jsem alespoň věděl, že tento druh lišky umí dost svižně šplhat po stromech. Tudíž by se mi nevyplatilo nějakou takovou pronásledovat v lese, neboť by jednoduše prchla do výšin. "Je to divný... ale asi dost užitečný." Na jednu stranu jsem zněl jako bych Cherokee odsuzoval, a na druhou jako bych jí vznášel obdiv. Trochu zvláštní změna tónu.
Dozvěděl jsem se, že Nifea je z pouště. Nedivil jsem se, její druh jsem také moc neznal. Tedy, vím že liška obecná není jediná na světě, ale za celý svůj život putování jsem moc na jiné druhy lišek nenarazil. Nejspíše to bylo tím, že jsem přebýval v oblastech ideálních pro můj druh. Dokonce i můj společník, který mě nějakou dobu doprovázel na cestách byl liška obecná. Bylo zvláštní, že zrovna zde v Saeronu se všechny druhy tak nějak setkávaly.
Koukl jsem se na Nifeu a pak zas pohledem ujel do strany, vzpomínajíc, na jakých místech jsem zůstával asi tak nejčastěji. "Lesy. Hodně daleko odsud." Je možné, že se Saeron nachází kdesi na rozcestí všech území různých druhů lišek? Tak či onak, jsem zvyklý pouze a jen na konfrontaci obecných, budu muset upravit své bojové poznatky... časem.
Byl jsem nějak potichu, jen na pár utroušených slov, a tak jsem se rozhodl prolomit své mlčení o něco víc, ať se alespoň něco dozvím. "Vy jste tady v Saeronu už dlouho?" Zeptal jsem se rovnou obou najednou, pohledem těkajíc z jedné lišky na druhou.

Nifea nebyla jednou z těch lišek, co lichotky, ač jen z pusté slušnosti, braly jako samozřejmost, a toho jsem si cenil. Nerozdával jsem je totiž všem na potkání. Tak či onak, teď jsme oba obrátili svou pozornost k Cherokee, která vysvětlovala, že to holt dělá už odjakživa. Asi sama netušila, jestli to umí všechny lišky jejího druhu, nebo jen ona a její rodina, nebo prostě ti, co ji to naučili. Byla snad tato liška vychovávána veverkami? Nedivil bych se, už jsem tu viděl zvláštnější věci.
Přikývl jsem Nifee na její dotaz, jestli to také vidím poprvé. "Nejsem moc znalý v jiných druzích lišek, takže... je to možná normální." Upřímně, já byl na lezení po stromech až moc velký a nemotorný, scházela mi ona obratnost, kterou menší liška očividně měla. Také měla o něco kratší nohy, což jí lezení asi usnadňovalo. Jako na zavolanou, Cherokee nám předvedla krátkou ukázku lezení po stromu, jako by nás snad vyzývala, ať to také zkusíme. Už jsem chtěl zavrtět hlavou a říct něco o tom, že tu ze sebe nebudeme dělat šašky, ale to už Nifea zkoušela zabodnout drápky do kůry stromu. Zaklapl jsem tedy tlamu a sledoval jsem hnědýma očima, jak se krémově zbarvená liška pokusila o šplh, ale moc jí to nevyšlo. Já to skutečně raději ani nezkoušel. "Je vidět, že na šplhání nejsme stavění, oproti tobě," utrousil jsem a koukl se koutkem oka na barevnou lištičku, která jako by snad nikdy nepotkala lišky co neumí lézt po stromech. Musel jsem ale uznat, že by bylo skvělé to umět.

Brzy jsem se dozvěděl jména obou lišek. To bylo jen dobře, nemám rád, když se potkám s někým, u koho poté ani nevím, jak ho oslovovat. Jenže i já jsem se občas zapomněl představit ostatním, a tak to všem nejspíše nemohu dávat za vinu. Někdy mi prostě liška do oka nepadne, a tak se rozhodnu s ní ani nesdílet mé jméno. "Hezké jméno." Kývl jsem ke krémové lišce, která mi zatím byla dosti sympatická. To se nedalo úplně říci o té po stromech lezoucí šedivině, a tak si pochvalu jejího jména ode mě nevysloužila. Přišlo mi takové zvláštní, ale... pro zvláštní lišku se nejspíše hodilo. A hezké jméno se zas hodilo pro hezkou lišku. Co bych pak tedy mohl říci o tom svém? Ošklivé, odstrašující? Netuším, jak zní cizím, když já sám jsem s ním vyrůstal, a přijde mi zcela obyčejné.
Nifeu taky mátlo, jak se barevná liška dostala na strom. Čekal jsem tedy, co přistane za odpověď, a mezitím jsem sledoval Cherokee lézt dolů ze stromu, jako by to snad bylo pro lišku jejího druhu přirozené. Zvláštní. No, alespoň ji přítomnost další živé duše vyprovokovala k tomu aby slezla, a nebudem tu na sebe už hulákat abychom se dobře slyšeli. Mé chraptivé hlasivky na to opravdu nejsou stavěné, můj hlas je většinou tichý. "To je normální, pro lišku tvého druhu, aby uměla lézt po stromech?" Zkusil jsem střelit otázku na Cherokee, která možná nabyla sebevědomí slézt dolů právě protože zde byl někdo další. Ovšem já zatím neplánoval sklouznout k násilí.

Barevná liška, válející se na větvi stromu, nebyla zrovna povahou, co by sedla k té mojí. Alespoň zatím. Její hravost mi spíše přišla, že se mi vysmívá, a to mě lehce štvalo. Kdybych uměl lézt po stromech, již bych tam za ní šplhal a odřízl ji od kmene, aby neměla jinou možnost než couvat na tenký konec větviček. Bohužel pro mě a k jejímu štěstí, liška obecná tohle skutečně nesvedla. A tak jsem zůstal stát tlapkami pevně na zemi, s hlavou zdviženou a výrazem ne moc nadšeným. "Hm, jak chceš." Odfrkl jsem si a sklonil jsem hlavu, abych se zahleděl na kmen stromu. Jak lehké by nyní bylo ho jednoduše zapálit a sledovat, jak barevná lištička nahoře panikaří. Jak by se oheň pomalu rozrůstal od kmene nahoru po rozvětvení stromu, a dým by zachvátil nebohého tvora v jeho koruně.
Ač jsem to skutečně zvažoval, a už už jsem se chystal zažehnout jiskru, vyrušila mě z myšlenky jiná liška. Obrátil jsem tedy hlavu ke krémově zbarvené dámě, která nyní nevědomky zachránila tu barevnou nahoře tím, že se jen ukázala. "Zdravím. Jsem Vrail." Rovnou jsem se představil, ať to třeba slyší i ta nahoře. Světlá liška však byla stejně zmatená, jako jsem byl já předtím. "Straší... ano straší. Takový otravný malý strašidlo co se bojí slézt ze stromu." I když jsem se trochu ušklíbl, na mém hlase byla znát podrážděnost. Schválně jsem sledoval, jestli si krémová liška všimne té nahoře ve větvích sama, když jsem jí nyní dal nápovědu. Ovšem ona se jistě ta barevná zas dost hlasitě ozve, tak pro ni nebude těžké ji najít.

Skutečně jsme tu byli úplně sami. Tak proč se liška vyvalovala na stromě a nahlas se tu vybavovala sama se sebou, než jsem přišel? Bylo to celé zvláštní. A dokonce i po oslovení se liška začala chovat zvláštně. A tak když jsem na ni znovu obrátil pohled, zmateně i lehce popruzeně jsem zkřivil obličej. Možná že se mi jen tímto způsobem vysmívala, protože věděla, že za ní nemohu vylézt nahoru. "Ne díky... raději zůstanu při zemi."
Pohled v jejích očích byl sice přívětivý a přátelský, ale nevím, jestli se mi tomu zatím chce věřit. Zatímco je liška nahoře, mimo můj dosah, může se jevit jakákoliv. "Nechtěla bys spíš ty slézt sem dolů?" Zkusit jsem to mohl. Třeba je nějak mentálně zaostalá a skutečně to udělá. Já bych to na jejím místě tedy rozhodně nedělal, kdybych viděl někoho tak nepříjemně vypadajícího jako jsem já, stát pod větví na které zrovna ležím. Bylo by to hloupé, a tak jsem nedával moc velké naděje tomu, že liška opravdu sleze.