Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Děkuji za skvělé odměny! Prosím z prvního kola 10% do síly, 5% do obratnosti, a z druhého kola 5% do vytrvalosti.
U hvězdy do magie moc nemám z čeho vybírat:D

✔

//Taky děkuji za akci, procenta bych prosil do vytrvalosti

Freydis: Přidáno

Tělo padlé lišky bylo stále tam, kde jsem si pamatoval že se předtím nacházelo. Oddychl jsem si tedy tiše, a s ocasem v tlamě jsem se přiblížil ke tvorovi, abych mohl nalezenou část jejího těla přiložit blíže. Hned, jak jsem však pustil zrzavý chvost, připojil se k pahýlku lišky, jako by se nechumelilo. Trochu jsem vykulil své chladné, hnědé oči, ovšem jen na chvíli. Přeci by mě to nemělo už tolik překvapovat, musím si zvyknout, že tento svět je plný nevysvětlitelných úkazů...
Zavrtěl jsem lehce hlavou a bez jakéhokoliv výrazu jsem se posadil poblíž. Její otázka mě lehce zarazila... přeci jen si vzpomněla na Tamari. "Nevím, někam prostě zmizela, když jsme dorazili k ocasu. Asi se jí nechtělo lézt pro něj do křoví." Nijak jsem se netvářil, přeci jen jsem ji skoro vůbec neznal a tak dává smysl, že by se mě to nijak nedotklo. I tak ale můj chladný přístup mohl být pro pozorné oči trochu zvláštní.
Koutkem oka jsem sledoval okolí. Už se začali přibližovat ostatní, tak snad bude celá tato akce co nejdříve u konce, a já se budu moci rychle vypařit. Pořád jsem měl za to, že Tamari jen uvízla ve křoví, takže jsem si byl trochu nejistý tím, jestli by se nedokázala sama osvobodit, a pak sem přiběhnout a dát mi to sežrat. Nemohl jsem tušit, že ji šlahouny ihned po mém odchodu poslaly pryč ze světa živých.

//Tichá řeka (přes les Antares)

Vrátil jsem se skrze les zpět na místo, kde celá ta honba za ocasy začala. Ovšem vracel jsem se bez své společnice, Tamari... a u jezera jsem neviděl mnoho známých tváří, které tehdy stály u bezocasé lišky. Že by nám to trvalo tak dlouho? Ovšem nedaleko jsem spatřil dvojici, vracející se ze svého hledání, a tak alespoň jsme nebyli s Tamari tak velcí opozdilci, jak jsem si myslel. I když Tamari se sem v blízké době jistě vracet nebude...
Dal jsem se do mírného klusu a s ocasem v tlamě jsem se vydal podél jezera k místu, kde byla předtím padlá liška, jež nás poslala hledat její ocasy. Mezitím jsem se koukal kolem, a vyhlížel ostatní účastníky. Možná také narazili cestou na jisté komplikace, a kdo ví, jestli se vůbec vrátí. Kdyby snad někdo věděl, co jsem udělal, přál by si, aby se ani můj prašivý kožich nevracel, ale zajímalo mě to snad? Kdyby se někdo ptal, mohu jednoduše říct nějakou srdceryvnou historku o tom, jak se Tamari obětovala. Pochybuji však, že se někdo bude zajímat. Ještě nikdy jsem se za svůj život nesetkal s karmou za to, co jsem provedl, tak proč to očekávat zde?

//Potok Ruven (přes Temný les)

Jak krutý musí jeden být, aby odešel od umírající lišky se spokojeným výrazem a ani špetkou pocitu viny? Musel jsem uznat, že uvnitř mě možná cosi trochu zahlodalo, jakýsi slabý pocit nespravedlnosti. Přeci jen, liščí život za pouze vlastní domněnku, že budu odměněn nějakým neznámým tvorem? Hah, určitě se odtamtud nějak dostane. Přeci neumře jen protože se zamotala v křoví... kdyžtak jí pomůže někdo jinej. Jen mi má vlastní sobeckost nalhávala, abych se cítil ještě více bezstarostněji. Na tohle jsem přeci zvyklý, a za svůj život jsem udělal horší věci. Lišky umíraly i přímo pod mými tlapami, proč bych se měl cítit špatně zrovna teď?
S ocasem v tlamě jsem se vracel rovnou čarou zpět k velkému jezeru. Teď, když už jsem opět byl liška, a ne malá krysa, překročit řeku bylo docela snadné. Stačilo ji přebrodit v tom nejmělčím bodě.

//Keterské jezero (přes les Antares)

Nakonec jsem ani nemusel ocas hledat, neboť se brzy opět ozval hlas Tamari, která zvolala, že ocas má. Trochu jsem si oddechl, že se nakonec nebudu muset prodírat tím houštím sám. No ovšem nebohé lišce se nakonec stalo to samé, co mě, a náhlá změna zpět z veverky na šelmu ji uvěznila v hustém chroští. Tak přeci jen to byla ona... Teď už však nejspíše nemělo cenu, zamýšlet se nad tím, proč jsme se oba proměnili na malé hlodavce. Hlavní bylo, dostat se odsud i s ocasem.
Už volný od svých trnitých pout jsem se trochu oklepal a pohledem hned zaregistroval zlatavý ocas mezi větvičkami, nedaleko od místa, kde byla nebohá Tamari lapená. Věnoval jsem pouštní lišce jediný, chladný výraz bez jakéhokoliv soucitu, snad uvažujíc, jestli by mi vůbec stálo za četné škrábance ji vysvobodit. Nakonec jsem však pohled odvrátil, a zaměřil se pouze a jen na ocas. Musím to přeci být já, kdo onen magický chvost navrátí, kdo ví jaká odměna mi za to může padnout! Byl jsem jako vždy zaslepen chtíčem a absolutním necitem k ostatním. Prostě jsem takový, jakého mě rodiče vychovali.
Pomocí magie ohně jsem si propálil kousek cesty k ocasu, ovšem jen slabě, ať žár nějak nepoškodí onen ocas samotný. Pak už jen stačilo jej tlapkou vytáhnout, aniž bych přišel k jakékoliv úhoně. Na tváři se mi na chvíli objevil spokojený, zubatý úšklebek, a bez toho aniž bych se podíval na mou uvízlou společnici jsem chvost popal do tlamy a rozeběhl se pryč od pramene. Zpět tou cestou, kterou jsem přišel, podél zlaté nitě.

(//Nevím jestli mám už napsat přechod nebo ne, tak kdyžtak tu pro jistotu je)
//Tichá řeka (přes Temný les)

Najednou jsem zaslechl známý hlas. Na chvíli jsem se začal obávat, že mě liška pod myšlenkou, že jsem jen krysa, pokusí sníst, ale to už jsem volal zpět, aby se nějaké takové nedorozumění raději nestalo. "Tamari?!" Rozhlížel jsem se, jak mi to jen má pozice nízko u země v hustém křoví dovolovala, ovšem nic jsem zatím neviděl. Hlas jsem slyšel tak jasně, kde jen ta liška byla?
Když jsem Tamari nikde nemohl najít, rozhodl jsem se dál prodírat křovím, jenže... to už jsem se měnil zpět v lišáka. Holt v ten nejhorší moment, kdy jsem prolézal změtí větviček, se kletba musela zrušit! Některé suché větvičky popraskaly, jiné se jednoduše ohnuly do stran, ale mnoho z nich také nepříjemně obepnulo mé zvětšující se černé tělo. A v momentě, kdy už jsem byl opět lišákem, víc poškrábaný jsem opravdu být nemohl. Bylo to nepříjemné, až bolestivé... co teď? Možná bylo na čase trochu potrénovat magii. Zaměřil jsem se na větvičky, které mě nejvíce svazovaly, a pouhou myšlenkou jsem je zapálil, ovšem trochu dál od sebe. Přeci jsem nechtěl riskovat popáleniny. Bylo překvapivě snadné, udržet malé plamínky pod kontrolou, aby se nerozlezly po celém suchém křoví. Jen jsem musel pracovat pomalu a obezřetně. Nakonec jsem malými plamínky uvolnil dost větví na to, abych se mohl úspěšně uvolnit ze sevření větviček.
Jenže co teď? Vypálit si cestu napříč křovím? Co když tím však spálím i tu zlatou nit a nakonec i ocas? A kde je vůbec Tamari? Musel jsem zkusit alespoň něco, a tak teď, když jsem už větší a silnější, mohl jsem se pokusit prodrat křovím s pomocí toho jediného, co jsem znal a na co jsem se vždy spoléhal. Hrubou silou.

Vrail určitě k Azraelovi

//Tichá řeka (přes Temný les)

Celý mokrý jsem se brodil mezi vystouplými kořeny stromů potemnělého lesa, který jako by byl zbaven veškerého života. Nenašel jsem zde ani jedinou živou rostlinu, a dokonce i stromy mi přišly suché a mrtvé, i když možná ve skutečnosti nebyly. Bylo to zvláštní místo, a být snad liškou, cítil bych se zde poměrně maskovaně a příjemněji, než na rozkvetlých loukách či zelených hájích. Byl jsem však malá, černá krysa, a tak jsem neustále musel být obezřetný.
Skoro se mi zdálo, jako bych slyšel zvláštní, děsivé zvuky z dáli, ale nikdy se mi nepodařilo spatřit cokoliv živého, či snad ucítit jakýkoliv pach. Už jsem však naštěstí byl suchý, tak alespoň nějaké pozitivum zde bylo. Zlatá nit jako by snad zářila v tak ponurém místě, a nakonec mě přeci jen dovedla k dalšímu potoku. Táhla mě podél vody proti proudu až k místům, kde se potok tenčil, a proplétal se skrze hustá křoviska. Někde tam v tom houští jistě musel být pramen, a možná že právě k němu zlatá nit vede. Jako lišce obecné by mi to dělalo nemalý problém, protáhnout se tímto chroštím, ale já byl malá, hbitá krysa. Tudíž jsem vlezl mezi křoviska a razil si cestu k místu, které zlatá nit ukazovala.

//Keterské jezero (přes les Antares)

Pohybovat se po světě jako krysa bylo o dost složitější, než se zdálo. Možná to bylo jen tím, že na to nejsem zvyklý, ale větší klacky a kameny v cestě nyní nešlo jen překročit či přeskočit, musel jsem využít malé drápky na tomto novém těle ke šplhání. Bylo to dost otravné, a ani ne po chvíli už jsem byl opravdu vyčerpaný. Veverka mě zřejmě nenásledovala, a i kdyby ano, už by mě dávno předběhla svižnými skoky po větvích stromů. Rozhodně to měla jednodušší.
Na chvíli jsem se zašil kamsi zašil pod pařez, abych popadl dech a trochu si odpočinul. Nedaleko jsem slyšel šum řeky, a to mě trochu znervóznilo. Hned jak jsem také vylezl ven a znovu následoval zlatou nit, potvrdily se mé obavy. Musel jsem překročit řeku. Jako lišce by mi to nedělalo žádný problém, dokázal bych ji bez většího úsilí přebrodit, ovšem jako krysa? Budu ji muset nějak přeplavat, a to dříve, než mě proud strhne po proudu třeba i desítky metrů daleko. Pak už bych nemusel zlatou nit znovu najít.
Zašel jsem tak daleko, a nemohl jsem to teď vzdát. Proto jsem se pořádně rozeběhl, a u nejužší části řeky kde mi nepřipadal proud tak silný, jsem se odrazil od břehu a skočil co nejdál. Dopadl jsem skoro do středu, odkud jsem začal prudce mávat krátkými nožkami v jakémsi pokusu o plavání. Mé krysí tělo bylo naštěstí tak lehké, že se vznášelo na vodě prakticky samo, ovšem také bylo poměrně snadno unášeno proudem. Podařilo se mi nakonec přeplavat řeku, ovšem až poté co mě voda odnesla několik metrů po proudu řeky. Vyškrábal jsem se na druhý břeh, a celý mokrý se oklepal. Byl jsem snad ještě více vyčerpaný než předtím, ale pocit úspěchu mě přeci jen trochu nakopl. Vrátil jsem se tedy proti proudu řeky k místu, kde vedla zlatá nit, a pokračoval jsem ve své cestě.

//Potok Ruven (přes Temný les)

Tamari nakonec souhlasila s nabídkou společnosti, a překvapivě i zbytek přítomných lišek pomalu začalo hledat parťáka do dvojice. I když jsem vlastně byl ten, kdo to navrhl, moc jsem z toho nadšený nebyl, neboť mi to celé vracelo poměrně nepříjemné vzpomínky. Byla to však ta nejlogičtější cesta, a tak jsem to musel nějak překousnout, pokud skutečně chci zjistit, co se zde děje. Snad nebude hledání trvat dlouho, a já se pak budu moci navrátit ke svému osamělému dumání.
Vykročil jsem tedy beze slova směrem, který nám ukazovala jedna ze zlatých nitek. Teprve až když jsem se vzdaloval od jezera, mě napadlo se ohlédnout po Tamari, jestli za mnou stále jde, ale k mému překvapení byla liška fuč. Však jsem ji před chvílí slyšel zvolat, ať počkám, tak kam se poděla? Jediný živý tvor, kterého jsem ve své blízkosti viděl, byla malá, zrzavá veverka... "Um... Tamari?" Rozhlížel jsem se kolem, jestli není za nějakým křovím či kamenem, ale neviděl jsem ji. Asi bych se na to celé vykašlal a šel prostě po zlaté niti sám, kdyby se najednou celý svět nezačal zvětšovat kolem mě. Nebo jsem se já zmenšoval? Vykulil jsem své tmavé, hnědé oči a zmateně jsem se rozhlížel, zatímco se mé nožky zkrátily a ocas ztenčil. Byla ze mě... černá krysa? "Co se to sakra děje?!" Alespoň jsem stále byl schopný řeči. V panice jsem se ohlížel tak moc, že jsem se prakticky točil v kruzích. Možná že Tamari potkal ten samý osud, a proto jsem místo ní viděl veverku? Ať už to skutečně byla ona či ne, potřeboval jsem tu kletbu co nejrychleji zlomit, a možná že ty zlaté nitě s tím nějak souvisí. Jen teď bude vše mnohem složitější a cesta bude trvat několikrát déle, než na liščích nohách. A také si asi budu muset dávat pozor na lesní tvory, kteří by si na kryse rádi pochutnali... snad mi ještě zůstaly mé ohnivé schopnosti. A tak jsem se vydal na cestu, krysa nekrysa.

//Tichá řeka (přes Les Antares)

Než jsem se nadál, už jsem u zrzavé lišky nebyl sám. Tyto zvláštní úkazy skutečně asi lákají pozornost zdejších obyvatelů, neboť mohu putovat naskrze Saeron a nepotkat jedinou živou duši, ale teď když se něco semlelo, je nás tu na jednom místě rovnou šest. Přišlo mi to celé trochu podezřelé a zvláštní, možná i trochu nepříjemné, ale teď už jsem nechtěl ze situace vycouvat. Když už jsem začal vyzvídat, chtěl bych to dotáhnout do konce a zjistit, co se děje. Ne jako u té sněžné lišky, která se prostě sebrala a odešla.
Očichat se magický tvor nenechal, a tak jsem zas zvedl hlavu a rozhlédl jsem se po nově příchozích. Některé tváře jsem poznával, například Tamari, liška se vzdušnou magií, a další dva které jsem zahlédl při té sešlosti u bílé mrazivé lišky. Zbytek jsem však nepoznával. I tak mi přišlo, že Saeron je možná menší než jsem si myslel, a některé tváře zde budu vídat častěji. Raději jsem se však trochu odtáhl od centra dění, ať neriskuji zbytečný fyzický kontakt s cizinci, to jsem opravdu neměl rád. Než bych však stihl ucouvnout dál, liška se zvláštně zlatýma očima začala ne moc zřetelně vysvětlovat, a brzy se mě, a zřejmě i všem ostatním, zatmělo před očima. Myslel jsem, že na mě jdou mdloby, a proto jsem se trochu rozkročil abych zabránil pádu k zemi, ale brzy se mi vize vrátila, a já mohl vidět jakési zlaté nitě vedoucí od pahýlků lišky po zemi, kamsi do dáli. Cesty tudíž byly tři, a nás bylo šest. Dávalo jen smysl, že bychom šli po dvojicích, i když mě se tedy vůbec s nikým spárovat nechtělo.
Nakonec jsem však opatrně vykročil k jediné lišce, kterou jsem zde trochu znal. Tamari se vyptávala, co se lišce stalo. "Byl tu nějaký záblesk a zřítila se z oblohy." Řekl jsem to dost nahlas, aby to mohl slyšet i stařík, který pokládal před chvílí tu samou otázku. "Asi nám nezbývá nic jiného, než zkusit najít ty ocasy... je nás šest, tak můžeme jít po dvojicích." Neočekával jsem, že všichni se hned s nadšením vrhnou do hledání, pokud ano, dvojice na tři zlaté nitě by dávaly největší smysl. Kdo ví, co nás na jejich konci čeká. "Jestli chceš, můžeš jít se mnou." Nabídl jsem Tamari možnost jít společně. Samozřejmě jsem netušil, jestli vůbec chce ocas hledat, nebo jestli zde nezná někoho, s kým by šla raději, a tak jsem to nechal kompletně na ní. Už jsem si však vyhlédl jednu zlatou nit, a pomalu jsem se vydal po cestě, kterou ukazovala.

1. Les
2. Jeskyně
3. Hory
4. Západ Slunce
5. Teplo
6. Černá

7. A, hraboš
8. A, ovládání všech magií na max.
9. F. Vlastní smrti
10. D, když je ti zima
11. E, Jedině s česnekem...
12. C, myslel na čuňačinky
13. A, byla by to diktatura

//Motýlí les (přes Taldren)

Teď když jsem byl konečně opět o samotě, mohl jsem znovu přemýšlet o tom, jak bych si mohl potrénovat schopnost manipulace ohněm. Pořád mi to přijde jako včera, kdy jsem objevil tuto zvláštní, děsivou, ale zároveň fascinující a opojivou moc. Napadalo mě tolik možností, co by se s tím dalo svést, jaké škody napáchat, a jakou pomoc by to mohlo znamenat při úniku z nepříjemných situací, ale potřeboval bych na to skutečně kompletní samotu. Poslední co bych si přál by bylo, aby někdo viděl jaký amatér skutečně jsem, a jaké přesné ofenzívy či defenzívy si připravuji. Tohle vše bych si rád nechal pro sebe a nikomu skutečně neukazoval celý potenciál, pokud nebude jiná možnost.
Po dlouhém přemýšlivém kráčení skrze lesy jsem opět narazil na vodní plochu. Jeden by řekl, že jsem tudy už procházel a tak si pamatuji, že zde alespoň tekla řekla, ale ne. Nejspíše mi to vypadlo, a já jsem opět stál tváří v tvář svému úhlavnímu nepříteli. Zde se zřejmě voda nahromadila z tekoucího potoka do nemalého jezera, sousedícího s močály skrze které jsem ne tak dlouho nazpět procházel.
Než bych však stačil vymyslet, jakým směrem jezero obejít, na chvíli mě oslepil záblesk světla, a dřív než bych se stačil rozkoukat, ozvala se rána dopadu. Ve všem tom překvapení jsem rychle mrkal a snažil se znovu navyknout oči na okolí, a když jsem konečně pořádně viděl, několika rychlými kroky jsem šel zkontrolovat, co tady vlastně spadlo z nebes. To bude nějaká další ptákovina, jako ta sněhová liška... Antea. A samozřejmě že jsem měl pravdu, skutečně to byla další zvláštní bytost. Tentokrát však nebyla moc v kondici, aby se nad námi smrtelníky povyšovala, neboť se zdála v patřičném šoku. Její naříkání a utržené dva... ze sedmi ocasů jen napovídalo tomu, že je asi v bolestech. Ať už její pád způsobilo cokoliv, začalo mě to automaticky zajímat... jistě to je nějak spojené se zdejší magií! Mohu se opět něco užitečného dozvědět. "Hej... si v pořádku? Co se stalo?" Očividně v pořádku nebyla, ale potřeboval jsem znít slušně a přívětivě, aby se mnou to plačící klubíčko vůbec mluvilo. Opatrně jsem k ní sklonil hlavu, abych k ní mohl čuchnout. Třeba z ní bude cítit nějaký nebeský dravec, či něco víc ujetého.

Musel jsem uznat, že i když jsem původně z nové země nebyl úplně nadšený, Saeron mě něčím uchvátil. Velký podíl na tom jistě má přítomnost magií, která mi okamžitě dává mnoho možností jak zesílit a být mocnější, schopnější... ovšem bylo v tom i něco jiného. Že by ta nádherná rozmanitost, o které jsme nyní s Nifeou mluvili? Nikdy jsem nebyl moc velkým fanouškem krásy v přírodě a jejích různých podobách, ale tady to bylo vše trochu jiné než všude jinde venku ve světě. Těžko říct, jakým způsobem to na mě působilo, nedokáži to holt popsat slovy.
Cherokee mezitím zkoušela ochutnat zdejší motýlí obyvatelstvo, a než jsem se nadál, rozdováděná liška byla ta tam. Zřejmě se moc nechala unést jedním ze zářivých motýlů, či snad jednoho snědla a zjistila, že jsou smrtelně jedovatí. Bylo mi to vcelku jedno, její odchod jsem skoro nepostřehl. Upřímně, začínal jsem z té dlouhé konverzace být trochu nesvůj, a tak by určitě bylo lepší, kdybych opět vyhledal samotu. "Tak hodně štěstí s hledáním úkrytu." Bez nějakého dalšího vysvětlení jsem se otočil a vydal jsem se ven z lesa. Asi to mohlo vyznít trochu neslušně, prostě se jen sebrat a odejít, zatímco jsme celou dobu vše plánovali společně, ale kdo ví jak slušný bych pak byl, kdybych začal být z přílišné socializace opravdu nevrlý. Tohle byla jistě ta lepší možnost.

//Keterské jezero (přes Taldren)