Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Liška mlčela. Asi bych zkřivil obličej kdybych nějaký měl, no zatím jsem jen naklonil hlavu lehce do strany ve zvědavém gestu a trochu mávl ocasem. Třeba je němá. Nevypadala že by byla nějak zmražená strachem. Možná že ta zdejší vlídnost všech lišek prostě vyprchá, jen co jeden hned vypadá trochu nenormálně. Ale což, mě nezajímalo co si o mě myslela. Začínal jsem jen být trochu netrpělivý. "Hmm, to je mi ale uvítání ve světě živých.... Kdo jsi?" Když se cizinka neuráčila ke slovu, můžu alespoň začít pokládat otázky. No a když by mi ani na ně neodpověděla, pořád můžu její přítomnost využít k něčemu jinému. Dřív než bych však začal vyvádět čertoviny, mohl bych zkusit jestli z ní nevytáhnu víc informací než z lišek co jsem potkával dříve.
Má kostěná tvář zmizela z té její, ale černá barva srsti částečně zůstala. Trochu zvláštní. Ovládala vůbec ty změny? "A co je tohle za srandovní magii?" Pozvedl jsem tlapu a lesklými drápy jsem na ni poukázal.

Netrvalo to dlouho a oči spící lišky se pomalu začaly otevírat. Zůstal jsem nehybně stát a nadále jsem zíral do její tváře, dokud polárka oči doširoka nerozevřela a nevyskočila v panice na nohy. Nevím co jiného bych očekával, samozřejmě že ji něco takového vyděsí, ale ona předvídatelnost reakce mě v jakémsi slovasmyslu uspokojila. Věděl jsem, jak budou zdejší lišky reagovat. Tedy... jistě alespoň některé z nich. Chtělo by to však vyzkoušet ještě na pár cizinců. Zatím mě však reakce bílé lišky naplnila potěšením.
Poté co liška udělala kroky zpět jsem zas lehce zvedl hlavu abych s ní mohl uchovat oční kontakt. Pořád jsem ji však neměl zdviženou moc. Pomalu jsem rozevřel tlamu, ale než bych stačil něco říct, liška přede mnou se začala měnit. Na její tváři... se objevila ta má, zohavená. Bílá srst zčernala, alespoň ve většině. Tedy nebyla to dokonalá přeměna, ale i tak jsem zvědavě nadzvedl uši. Takhle jsem tedy nějak vypadal? Sklopil jsem hlavu abych se podíval na své tlapy, pak jsem se otočil a ohlédl se na svá záda kde se tyčyly kostnaté ostny... a pak jsem se zas podíval na cizinku, jako bych se s ní snad porovnával. Byla to snad má halucinace, nějaký další trik bohů, nebo její magie? Byl jsem si docela jistý že už jsem zpět ve světě živých... tak jsem sázel na to poslední. "Takhle teda vypadá můj ksicht." Ne že by v těch slovech byla nějaká emoce. Řekl jsem prostě to, co ode mě asi liška očekávala. Za jakým jiným důvodem by to dělala? "Ale něco málo ti tam chybí." Ostny na zádech a ramenech, řetěz... kopie nebyla přesná. Bylo to ale zajímavé, takovou magii jsem ještě neviděl a rád bych se o ní dozvěděl víc. Jestli tedy cizinka nevezme nohy na ramena.

//Vysoké traviny

Má vize se po průchodu portálem na chvíli rozmazala, a když jsem opět viděl dobře a ostře, nekonečné traviny byly pryč. Jednosměrný monolit ve kterém jsem stál byl nyní opět prázdný, tak jak jsem si ho pamatoval, a byl obklopen snad ještě větší tmou než v Azraelově říši mrtvých. Tentokrát jsem však na jasné obloze viděl zářivý měsíc a hvězdy, což mě utvrdilo v tom že jsem skutečně zpět mezi živými... mimo pocit hladu a žízně, který jsem v travinách za celou tu dobu nepocítil ani jednou. Zhluboka jsem se nadechl a po chvíli rozjímání jsem si tlapou sáhl na tvář, jestli mi stále obličej zdobí kost, a mé drápy jsou stále nepřirozeně dlouhé jako byly předtím. Opravdu tomu tak bylo. Vystoupil jsem z portálu zohaven. Netušil jsem, jak bych se ohledně toho měl cítit. Jedna má část mi říkala, že nyní na mě budou ostatní hledět jako na nestvůru, a další část mi říkala... že je to přeci sakra úplně jedno. Možná že mi tím chtěl Azrael dopomoci v mém úkole rozsévat... chaos? Strach? Ale proč bych se měl zajímat o to jak vypadám, když mi na tom stejně nikdy nezáleželo?
Sáhl jsem ještě na krystal visící z mého řetězu než jsem položil tlapu zpět na zem, abych se ujistil že i ten tam stále je. Pak už jsem se jen pořádně rozhlédl kolem, přemýšlejíc, co se mnou bude dál. Nejspíš bych měl najít něco k jídlu, ovšem... ač jsem hladověl, neměl jsem teď úplně chuť jíst. Má vystouplá žebra se mnou nejspíše úplně nesouhlasila, ale v hlavě jsem teď měl příliž mnoho myšlenek na to abych se soustředil na jídlo. Též se mi ze všech těch návalů emocí udělalo trochu nedobře od žaludku.
Vykročil jsem tedy z kamenného oblouku, ovšem než bych jej stačil opustit a rozhodnout se kam jít dál, mou pozornost upoutalo bílé klubíčko spící u kamenné formace. Z venčí bych ji asi neviděl, ale takhle uvnitř svou barvou docela svítila i v noci. Že by polární liška, když tak bílá? Co dělá tady? Ono vlastně studené pláně a hory nejsou zas tak daleko. To mě však stejně nezajímalo. Byl čas ozkoušet, jaký vliv bude můj vzhled mít na místní. Přikročil jsem tedy ke spící lišce jak nejtišeji jsem jen mohl, sklonil jsem hlavu až nepříjemně blízko k té její a zíral jsem na ni, čekajíc až ji probudí mé funění do její tváře.

Všiml jsem si že ač jsem vlastně zpomalil, přibližoval jsem se ke kamennému kruhu o dost rychleji než předtím. Už mě to ani nepřekvapovalo tolik jako by mě to překvapilo pár minut poté co jsem se tu objevil. Tohle místo mi zvrátilo mysl a zohavilo tvář. Měl jsem pocit že jsem tu už snad celé dny, a přesto se skryté slunce na obloze ani nepohnulo a okolí bylo neustále zahalené ve věčném východu... nebo západu? Vlastně mi přišlo, že tu žádné slunce není. Pořád jsem nijak nepospíchal, však není ve světě smrtelníků na co se těšit. Usuzujíc tedy, že brána skutečně vede zpět. Ale proč by mě sem také Azrael posílal hned poté, co mi dal poslání, a pak mě zde nechal trčet navěky?
Konečně jsem se přiblížil k monumentu, jehož prostor se vlnil jak vánkem rozvířená voda. Na chvíli jsem se zastavil a zaváhal. Snad jako bych zvažoval poslední možnost zůstat navěky mrtvý, či se ještě na těch pár let vrátit. Nakonec jsem však zvedl hlavu výš a vstoupil jsem do portálu.

//Azraelův kruh

Přestal jsem se tak hnát napříč vysokou trávou a přešel jsem z frantického běhu do pomalejšího klusu. K čemu pospíchat? Čeká snad na mě někdo na druhé straně? Teoreticky bych zde mohl zůstat věky, a pak bych se mohl pokusit vrátit a jen se ze zvědavosti podívat, co vše se změnilo. Saeron však neznám dost dobře na to, aby mě něco takového zajímalo, a navíc bych zde asi ještě jednou zemřel nudou. Proč se však hnát, proč panikařit a proč se zajíkat v beznaději, když je to všechno tak nedůležité. Jediný důvod proč jsem se chtěl vrátit byl ten, že bych zde nejspíše neměl moc co dělat, a život smrtelníků je mnohem zajímavější než navždy trčet v nekonečném moři travin. A s nabídkou která mi byla poskytnuta Azraelem to bude snad ještě větší zábava.

Zatímco jsem se marně snažil dostat k jedinému záchytnému bodu v celých rozlehlých travinách, v hlavě se mi znovu přehrávala Azraelova nabídka. Už tehdy jsem věděl že ji nemohu odmítnout, a vlastně jsem ji odmítat ani nechtěl. Ale proč by mě ihned posílal sem? Nemohl jsem si šakaly vynaložit jinak než jeho práci. Ale něco v tom jistě muselo být. Nebo se jen bavil nad mým utrpením? Ne, tomu nevěřím. Možná se mi snažil ukázat, jak skutečně bezvýznamná bolest a smrt vlastně může v tomto světě být. Možná mi chtěl ukázat, že je jedno co udělám, ale pokaždé když zemřu tak se mu budu nějakým způsobem zodpovídat. Možná... je to všechno úplně jedno. Chtěl po mě, abych rozséval chaos. Třeba jsem ho nejprve musel pocítit na vlastní kůži. Oh a jestli tohle utrpení má pocítit někdo jiný, a odcházet do nekonečných travin zpod mých drápů, tak ať. Co jiného může být zdrojem pocitu nespočetné moci, než strach a bolest ostatních? Magie je možná užitečná, ale nakonec stejně jen záleží na tom co s ní budu zamýšlet a co s ní provedu.
Panika ze mě pomalu opadávala, strach mizel a nahrazoval jej jakýsi zvláštní stav euforie. Neměl jsem již co ztratit, ztrácel jsem se sám v sobě a vše se mi najednou zdálo nedůležité. Propadal jsem snad šílenství? Kamenná brána se však konečně přestala vzdalovat, dokonce to vypadalo že se k ní možná i pomalu přibližuji.

Chvíli jsem jen seděl v trávě a rychle vydechoval. Pořád jsem se srovnával s tím vším co se stalo, kde to jsem a jak vypadám. Potřeboval jsem se uklidnit, tohle přeci nejsem já abych tak snadno podléhal panice. Jsem sice mrtvý, ale pořád... 'jsem'. Pořád nějakým způsobem existuji, to znamená že ještě mohu něco dělat ne?
Znovu jsem se rozhlédl kolem a hlavou mi probleskla vzpomínka, kterou jsem ve všech těch zmatcích vypudil z mysli. Tamari mi přeci povídala o něčem podobném... o smrti a nekonečných travinách. To přeci musí znamenat že odsud vede cesta ven, nemýlím-li se. Však jak jinak bych ji také viděl ve světě živých? A v tu chvíli mě do očí udeřil vzdálený, kamenný oblouk, dominující pustému travnatému moři. Přísahal bych, že jsem ho tam předtím neviděl, a teď tam stál, hrozivě a dramaticky. Ihned jsem se zvedl ze země a rozeběhl jsem se k němu, najednou opět plný energie. Tráva mě švihala do nohou a do tváře, ovšem... ve tváři jsem necítil skoro nic. To bylo na jednu stranu dobré, a na druhou mě to neskutečně znervózňovalo. Náhlý pocit naděje však brzy umíral, když jsem si uvědomil že ať už běžím k bráně jak dlouho jen chci, nepřibližuji se. Naopak se mi zdálo, že se brána vzdalovala...?

Konečně jsem zvedl tlapu abych se dotkl předmětu, který mi stahoval krk. Nevím, co mě zarazilo dříve. Jestli mé prodloužené, mohutné drápy čouhající z mých tlap, nebo kov o který okamžitě cinkli. Trochu jsem zpanikařil a nejprve se podíval na své tlapy, které nejen že disponovaly novými drápy, ale i se na nich vyjímaly jakési cizokrajné vzory temně fialové barvy. Co se to se mnou stalo?
Uchopil jsem opatrně předmět, který visel z kovu objímající můj krk, a sklopil hlavu co nejvíce dolů abych se na něj pokusil podívat. Byl to jakýsi krystal, který zářil fialovým světlem. Skoro jako by se v něm cosi magického pohybovalo, odstíny v něm tančily jak prozářená hladina vody. Instinktivně jsem se pokusil tlapama řetěz kolem krku vzít a sundat si ho, ale byl moc na těsno aby mi šel přetáhnout přes hlavu. A při tom mém zmatku jsem si brzy všiml, že největší šok mě teprve čekal.
Tlapy mi zavadily o cosi tvrdého na tváři. Ihned jsem nechal řetězu abych se dotkl čumáku, a... zjistil jsem že má tvář je vlastně dočista pryč. Srdce mi kleslo. Má chvějící se tlapa postupovala podél nosní kosti až k očím, kde pomalu zajela do okraje hlubokých očních důlků. Kost. Žádné rty, žádný nos a žádné oči. To přeci nemohlo být možné. Jakto že jsem mohl vidět? Jakto že jsem mohl dýchat? Mohl jsem vůbec mluvit? "Pom.... Pomoc...." Zkusil jsem z úst vydat pár hlásek, jen abych se přesvědčil že toho stále jsem schopen. Nevěřil jsem že volání o pomoc by pomohlo, když jsem široko daleko neviděl živáčka. Zřejmě... jsem opravdu mrtvý.

Díky za akci! Prosím 25 kamení

Odměna přidána.

Netušil jsem, na co se soustředit dřív. Na okolní prázdnotu travnatého nekonečného světa, na jakýsi předmět který mi stahoval krk, či snad na neúprosný pocit paniky a zoufalství. Bylo to opravdu skutečné, co se stalo na spáleništi? Nebyla to jen nějaká Azraelova iluze? Pokud ano, musela být sakra realistická, neboť veškeré záblesky šakalích zubů a bolest kterou jsem cítil byly tak vividní a silné, že jsem si je ani nedokázal pořádně a autenticky vybavit v paměti. Pořád jsem na tváři cítil jakousi fantomovou bolest, odeznívající a mizící, i přes to že jsem si byl vědom že mé oči byly stále na svých místech. Musely být, vždyť jsem viděl vše kolem sebe. Má noha byla zdánlivě v pořádku, mé vnitřnosti se neroztékaly po zemi... tak co se to vůbec se mnou stalo? A proč... mi nikdo nepřišel na pomoc? Jako tehdy v jezeře kdy mě před jistou smrtí zachránil Lorenzo, proč mi nikdo nepomohl nyní? Kde byl Void? Třeba i Stark? Nebo Tamari? Možná mě dostihla karma za to že jsem ji nechal v tom křoví, opustila mě úplně stejně. Možná že tohle je můj trest, navždy bloudit ve věčném zatracení.

//Tichý svět

Tma. Absolutní nicota. Necítil jsem nic. Na chvíli jako bych byl osvobozen od všeho cítění. A pak se najednou vše začalo pomalu vracet. Hmat... cítil jsem stébla trávy jak se dotýkají mého těla. Studený vánek co se opírá do srsti. Světlo jež udeřilo do mých očí. Huh? Nechápal jsem. Má zranění jako by najednou byla pryč, a bolest po nich jako vzdálená vzpomínka. Jediné, co přetrvávalo, byl neúprosný pocit úzkosti a paniky, který mi svíral hruď jak klubko hadů.
Otevřel jsem oči. Tedy... myslel jsem že jsem je otevřel. Necítil jsem žádná víčka. Zem pode mnou byla chladná a nepříjemná, stébla trávy iritující. Ale i tak to vše bylo jak oáza uklidnění, oproti místu a situaci ze které jsem přišel. Tohle místo bylo tak tiché a prázdné... Jsem mrtvý? Před očima mi problikly vzpomínky na smečku šakalů a jejich ostré zuby, zařezávající se do mého masa. Bolest, krev, čouhající kosti a vnitřnosti, vše se to událo tak rychle a zároveň tak pomalu. Jak? Proč? Měl jsem prostě smůlu? Ne, to nemohla být přeci žádná náhoda. Vyslal je snad pro mě Azrael? Ale proč? Byla to snad zkouška ve které jsem pochybyl? A jakto že jsem teď tady a zdánlivě živý a zdravý? Nevěděl jsem, co jsem v té situaci mohl udělat lépe, nebyl to férový souboj a neměl jsem žádnou příležitost se ubránit. Nikdo mi nepřišel na pomoc, a nikdo se nejspíše nikdy nedozví co se mi tam na spáleništi stalo. Šakalové jistě z mého těla nezanechají ani hromádku kostí. A kdo by mě také v Saeronu hledal? Má smrt mohla být úplně zbytečná. Nikdy jsem se necítil tak urputně zoufale a na pokraji absolutního zhroucení, jako teď. Ještě před chvílí jsem se svíjel v nesnesitelné agónii, a ač jsem si očividně neodnesl žádné fyzické jizvy, zanechalo to hluboké šrámy na mé mysli.
Pomalu jsem se zvedl z lehu v trávě a pokusil se hlubokým nádechem uklidnit. Nejprve jsem se však pořádně rozhlédl kolem sebe. Nejen že jsem v okolí neviděl nic než jen nekonečné moře trávy, vlnící se ve slabém větru zataženého podnebí, ale také jsem cítil že se mi cosi kinklá na krku.

Bolest jako by nikdy neustávala. Síly už mě dávno opustily a jediné co jsem v posledních chvílích vědomí cítil byla neskutečná agónie, strach a paniku. Jeden z tvorů na mě dokonce začal dupat předními tlapami a celou svou vahou která převyšovala mou vlastní mi očividně přelomil pánev. Jako bych cítil jak se všechny mé vnitřnosti pod tím náporem zlámaných kostí a zevnějších ran trhají, bolest byla snad v každém centimetru mého těla. Z tlamy už mi pořádně nevycházely žádné zvuky co by připomínaly liščí volání. Spíše tiché chrčení a kašlání, jak se mi krev už hromadila i v krku. Přál jsem si aby to všechno už ustalo. Toužil jsem po smrti, která se neodvratně blížila.
Poslední kousnutí co jsem si pamatoval bylo přímo do mého obličeje, kdy mi šakalí zuby zajely do očí. Ať už jsem je měl zavřené či ne, cítil jsem že jemná struktura zrakového orgánu byla drasticky narušena a ostrá bolest se rozlezla celou mou hlavou. Můj zrak mě rázem opustil a já už jen cítil, jak se má kůže a jiné tkáně oddělují od lebky. Zároveň se ztrátou zraku jsem přestával vnímat okolí, bolest ustupovala a zvuky se vzdalovaly. Snad jsem už jen matně slyšel čvachtavé zvuky dlabajících zvířat, které zřejmě hltaly mé ostatky. A pak už jsem nepociťoval nic. Pohltila mě absolutní tma a prázdnota.

//Vysoké traviny

Ohnivý výpadek na chvíli akorát tak jen osvítil krvavou scénu, jejímž středem jsem se nyní stal. Krvežíznivé oči šakalů odrazily záři plamenů a opět uhasly když má magie ustala v záchvatu mé neskutečné bolesti. Černá krev ještě více ztmavla krví a adrenalin který v ní koloval mě nutil se neustále kroutit a pokoušet se vymanit z opakujících se kousanců. Jako by se na mě střídali, či se přetahovali kdo si kousne první. Křičel jsem v bolestech. V hysterii zoufalství jsem se snažil volat o pomoc, ale brzy už jsem nebyl schopen ani toho. Má zadní noha byla záhy zkroucena a zlámana, ani jsem ji nemusel vidět abych to poznal dle palčivé agónie. Nyní jsem už neměl možnost utéct po vlastních, ani kdyby se nějakým zázrakem taková příležitost naskytla. Z posledních sil jsem vyšlehl ze země další krátký plamen, který spíše než aby spaloval nepřátele snad mohl sloužit spíše jako signalizace. I kdyby si ale světla někdo v dáli všiml, pomohl by mi? Kdo by se dobrovolně vrhl do smečky šakalů aby zachránil cizince? Nebylo překvapením že nikdo nepřicházel a krutá bolest pokračovala, zatímco jsem se svíjel v sevření Azraelových poskoků. Každý můj pohyb to však nejspíše dělal ještě horší a jejich zuby zanechávaly o to větší rány.

Jak jsem se pomalu uklidňoval, uvědomil jsem si že vlastně nepřišlo žádné denní světlo které jsem očekával na konci jeskynního tunelu. Netušil jsem jak dlouho jsem musel být v podzemí aby se stihla udělat taková tma. Snažil jsem se nesoustředit na své vnitřní hlasy které mi velely, abych se sebral a utekl pryč, co nejdál odsud. Snažil jsem se uvažovat racionálně, což byla ironicky docela velká chyba. Než jsem se totiž stihl rozkoukat, už bylo pozdě.
Ucítil jsem na sobě cizí pohledy. Zornice očí se mi najednou zůžily a já se rozhlédl kolem. Dříve než jsem však vražedné pohledy z temnot spatřil, slyšel jsem jejich vrčení. Obraz krvelačných šakalů z nedalekého lesa mi ihned blýskl v hlavě a panika se navrátila. Adrenalil se mi vlil do krve a já se ihned rozkročil, hledajíc cestu k úniku. Žádná nebyla. Šli ze všech stran. Vypadali nepřirozeně a onen mrtvolný puch prozrazoval, že zde asi nejsou vlastní vůlí.
Než bych stačil jakkoliv zareagovat, dva z nich na mě skočili a já pocítil na boku ostrou bolest. Z tlamy mi uniklo bolestivé kníknutí a skoro instinktivně jsem nechal ze země poblíž vyšlehnout plameny, div jsem nespálil sám sebe. Ohnivý jazyk možná popálil bok jednoho šakala, ale byl jsem tak rozrušený že jsem nejspíše ani nedokázal pořádně magii koordinovat. Pokoušel jsem se při tom kousnout či drápnout predátora jež se do mě zakousl v marném pokuse uvolnit jeho čelisti. Je tohle konec? Umřu... umřu tady?! Teď, po všem co se stalo?!

//Azrael

S každým krokem se ze mě pocit úzkosti pomalu uvolňoval, a v moment kdy jsem opustil podzemí jsem se konečně mohl znovu zhluboka nadechnout. Mé instinkty mi stále však hulákaly v hlavě, že cosi není v pořádku. Necítil jsem se normálně. I když jsem se po chvíli stání na místě a oddechování otočil k puklině a za mnou byla pouhá prázdnota, popelem pokrytá pevná zem jako by tam nikdy žádná jeskyně nebyla... pořád jsem se cítil nesvůj. Veškerá panika však pomaličku ustávala a já jsem si mohl konečně v hlavě přebrat, co se to vlastně stalo. "Moc? Jakou moc? A co za chaos mám jako rozsévat?" Uvědomil jsem si, že jsem se toho dozvěděl tolik, a zároveň vlastně furt nevím vůbec nic. Co teď?