Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6   další »

-> Taldrenské kopcepřes K. Loviště)

Voidovi skoro až přijde, že ať už mluví s jakoukoliv kanou, nakonec mu začnou všechny splývat. Ale takové myšlenky stranou, je čas na dobrodružství. A s kým jiným než s kanou na zábavné dobrodružství. Sic s menším magickým fiaskem na začátku, ale vypadá to, že z toho Nifea nebude dělat kdovíjakou událost a snad na to všichni během pár minut zapomenou.
Void kýve a kdyby mohl, nejraději by si každá slova zapisoval. „Já tu jsem teď jen rok, takže to vypadá, že máš i víc zkušeností, no bezva!“ skoro až ďábelsky se usměje. Ta skopina něco Voidovi připomíná. Že by to byla ta samá, o které mu vyprávěl Angus? „Nevede tu skupinu náhodou taková ohnivá liška nebo tak nějak?“ matně si vzpomíná, jak popisoval lišák Yritu. Dokonce i ona nora je Voidovi povědomá. „Taková až moc upravená jeskyně, z pískových bloků, vevnitř tma a spoustu divných předmětů…?“
Poslední slova Voida překvapí. „Dílem koho?“ zmateně zamrká. Sic ze začátku si toho moc nenasliboval, nyní ho lidé, nebo jak je Nifea nazvala, víc než dost zaujmou.

->Temný les přes Zářivý les

Přikyvuje s obličejem velice zamyšleným, jako by přemýšlel, jestli někoho takového nezná. Nic mu to neříká. Jako kdyby nepotkal už dost lišek kan. Tak teď zná ještě víc. „Kde jinde taky,“ pousměje se, i když ne zas tolik, jen přiměřeně přiměřeně. Je vidět, že i Nifea má plné tlapky pouště, možná měla dost písku za drápky, v uších i očích. „Jo, tam je jen písek, duny a vedro,“ opět se pousměje. Ale jo, v zimě by se poušť, nebo aspoň teplé stepi hodily.
Jojo, na rozdíl od velkých samotářských lišek, my malí musíme držet při sobě. Void taky nakonec není rád osamocen, možná i proto ho přestala bolet hlava, když narazil na společnost. Mozek je občas holt zvláštní. „No to je fajn, já zrovna o jedné vím, teda, koukáš na ní,“ zazubí se a olízne si čumák. Jo, už si aspoň třikrát za tu chvilku olízl čumák, jako kdyby mu pořád zasychal.
Po jeho nepříliš zdařeném cirkusovém kousku se s hekáním opět postaví na nohy. Jo, tohle bude muset ještě trochu pocvičit, než tím bude moct oslňovat cizí lišky. Chvilku se kroutí a hledá na sobě, jestli mu snad nějaká část těla nedejbože nechybí, než se otočí zpět na lištičku vedle něj. „Jo, to je dobrá otázka. No, možná na něco narazíme cestou, hmpf,“ trhne hlavou směrem, kam se chce vydat, a tam pomalu ťapká.
Slunce dosahuje nejvyššího bodu, avšak je tu a tam zakryto bílými mráčky. Takové ty pěkné, čisté, ze kterých neprší. Void vzhlédne a takováto obloha ho uklidní. Kdyby mělo začít pršet, moc nadšený by už z výpravy neměl. Vítr fouká jen mírně, hladí trávu i Voidův kožíšek. Lišák už začíná být s větrem natolik propojen, že mu dokáže i naslouchat. Nyní hraje příjemnou melodii, která by mu v hlavě zněla jako čistá harfa. Takové počasí je dokonalé.
Upřímně ani sám Void netuší, kam jde, proto se jen tak mimochodem zeptá Nifei: „Jak dlouho že se zdržuješ v těchto končinách. Znáš to tu nějak? Skupiny, zajímavá místa, zajímavé lišky?“ optá se a tváří se hrozně nevině. Však zajímavostí není nikdy dost a určitě tím rozproudí se společnicí nějakou tu konverzaci. I když, jak už to u kan bývá, jsou spíše zamlklé. Nebo jsou výjimky?

->Floremare přes K. lovistě

Aktualita uznána.

Olízne si čumák. Všimne si, jak kanu zaskočí, když se chybně zmíní o jeho sourozenci. Docela komické, že má starost o svou sestru. Void má pouze starost, že je Aika ještě naživu. Ta mrcha nemohla tak jednoduše pojít, určitě se doteď někde poflakuje, snad ne zrovna v této zemi… „A ty máš někde sestru poblíž? Jak se jmenuje, jak vypadá?“ optá se jen tak mimochodem, přestože není jasné, k čemu mu taková informace bude. Ale třeba se bude v budoucnu hodit.
„Nojo, písek, na kterým žijeme, má holt jen jednu barvu. Ale upřímně, poslední dobou mě to k poušti moc netáhne, nějak jsem si zvykl na stín stromů,“ povzdychne si. Divný lišák s divnými nároky. Však magii větru se mu lépe využívá všude jinde, než v písku, kde by mu zrníčka lezla do očí. Anebo by se pojistil větrným štítem?
Kolik lišek chodí kolem a zdraví kolemjdoucí jen tak? Asi ti slušnější, ale tak Void zatím nenarazil na někoho extra nepříjemného, naštěstí. Stříhne ušima a olízne si čumák. „A máš snad někam namířeno, nebo hledáš nějakou zábavu, hm?“ je vidět, že od příchodu kany se jeho hlava uklidnila a bolest odchází. Na lišákovi se to aspoň projevuje již trochu přátelštějším hlasem a dokonce úsměvem. Že by našel další sličnou dámu pro jeho nezbedné nápady?
Jelikož je to občas trochu teatrální jedinec, pomocí magie větru si šlápne tlapkami do vzduchu, jako kdyby chodil po schodech. „Já jsem prosím Void, dobrodruh,“ pousměje se a seskočí přes Nifeu zpět na zem. Sice se stále v magii zlepšuje a rád to ukazuje všem kolem, nakonec se přeci jen trochu přecenil a při dopadu na trávu se plynule sesune jako hadrová panenka. „Hah, to nic, jen mi dej… chvíli,“ udýchaným hlasem po chvíli, kdy vypadal docela mrtvě, promluví. „Tak kdy vyrazíme?“ snaží se odvrátit pozornost od toho, že se málem přizabil vlastní blbostí.

Chvilku na lišku zmateně zírá, olízne si čumák a zašklebí se. „Ne, tak to nejsi ty, tamto byl samec, slepý samec, který čekal na sestru kdesi v lese. Teda, aspoň tohle mi tvrdil, ale upřímně, vypadal dost podobně jako ty, i když, všechny kany nakonec vypadají celkem podobně,“ zašklebí se. To samé platí i pro fenky, samozřejmě. Kdyby tak on sám měl něco, čím by mohl před ostatními vyčuhovat. Jeho magie sic není nejslabší, ale aby si ho díky ní kdokoliv lépe zapamatoval, to spíš ne.
Zvedne hlavu k nebi. Slunce překrývají drobné mráčky, takže na něj už tolik nepaří. Ale i kdyby byla obloha čistá, blíží se noc. Třeba, až zapadne slunce za horizont, mu jeho bolest hlavy povolí. Ale zatím to nevypadá moc slavně. Tu a tam foukne, ale taky to není něco, co by Voida potěšilo. Ale horší než tohle by bylo, kdyby v noci začalo nedejbože pršet. Nu, zatím to tak nevypadá, vidí jen červenou oblohu, jak se světlo ze slunce láme v atmosféře.
Olízne si čumák a pohlédne kaně do očí. „Proč že jsi tady, potřebuješ mě na něco?“ zkoumavě si jí prohlíží, nezdá se mu, že by přišla jen tak. Klidně ti povím cestu na poušť, už jsem tam jednu kanu poslal, mohu další. Prokřupe si nožičky a začne kolem lišky pomalu kroužit, zatímco si ji prohlíží. „A co vůbec dělá pouštní liška tak daleko od domova? Ztratila ses?“ zašklebí se, vypadá ve stínu trochu děsivě. Kupodivu až teď začne bolest hlavy ustupovat. Čím asi? Že by uvolnil přebytečný stres z mozku? Nebo konečně začalo fungovat to, že se dobře Void napil? Tak či onak, dostal nepopsatelnou chuť lišku před ním potrápit. Když se mu už sama nabízí. "Jak že se jmenuješ?"


Aktualita uznána.

Tak, zas a znova. Void se dostává na louku, kde se děje tolik podivností. Naposledy to byl boj s magickým zajícem, který mu pěkně nakopal do čumáku. To tak, být zbit ušákem, to se často nestává, ba ani fenkům, přestože jsou tak maličkatí. Příště na něj pošle obrovské tornádo, kterého donese až na konec světa! Nu, pro teď dost přemýšlení, před drobným lišákem ještě stojí mnoho úsilí. Sic ve své magii cítil obrovský pokrok, stále má na víc. Zvedat drobné kamínky už jen ranní káva.
Jemný větřík se mu opře do hebké srsti. Lišák vzhlédne vzhůru, jakoby nasával energii čumákem. Každé stéblo trávy v sobě ukrývá spoustu magie, které čeká jen na to, aby k němu někdo přišel a správně použil. Void zavře očka a soustředí se. Kolem jeho postavy se pomalu vzdme zem, točí se dokola. Pomalu krouží kolem Voidových tlapek, sílí na zrychluje se. Prach a drobné kamínky se koulí ve směru víru, který Void ovládá. Nádech, výdech. Void strhne hlavu a proudící vzduch nadnese pod své tělo. Ano, pokouší vznést sebe sama. Sic kdekoliv jinde, kde by byla magie v okolí o poznání slabší, by se mu něco podobného ještě nepodařilo, ale tady?
Napíná svaly, pravidelně dýchá, snaží se stát rovně a moc se nekroutit. A funguje to! Pod tlapkami přestává cítit zem, vzduchem ofukuje své bříško tak, aby se nekymácel. Sic sám neví, jak přesně udržet sám sebe ve vzduchu, nic lepšího než foukat na sebe zespodu ho zatím nenapadlo. Otevře oči a vidí, jak levituje pár centimetrů nad zemí. Kožich je celý pocuchaný a leze mu i do očí, obrovské uši mu taky pod náporem větru plandají. Přestane. Pružně se zhoupne na zem, jak se náhle vzduch přestal hýbat.
Tak takhle by to nešlo, kdyby měl tvořit takové vichřice, jen aby zvednul drobného fenka do vzduchu, asi by se mu taková věc vůbec nevyplatila. Ale lítat, jó, to by fakt chtěl. To by byla úplně nová možnost pro lišku, jako je on. Konec písku, všechny písečné bouře jednoduše přeletí, nebo sám rozežene svou silou. Nebo líp, on sám je bude řídit a tím si třeba podmanit celou poušť. Všechny tyto nápady zní zábavně, včetně podmanění si pouště, kam už možná rok ani tlapkou nevpáchl, ale ke splnění mu chyběla jedna maličkost… Mít tyto schopnosti. Sám pro sebe i ušklíbne a sedne si, aby mohl lépe přemýšlet.
Onen zajíc taky jakoby nelítal, pouze se ve vzduchu odrazil, jako kdyby tam bylo něco solidního, skála, strom. Co zkusit vytvořit nějakou tenkou vzduchovou bariéru, kterou by jen Void pod sebou vytvořil a nadzvednul. Nemusí kvůli tomu měnit počasí z se slunečna na silně větrno. Chvilku přemítá, ale pak se pustí do práce. Představí si v mysli, že vzduch se pod ním nahromadí, sílí a v obrovské rychlosti vítr smrskne do malého prostoru, skoro jako kdyby to byla nějaká bariéra. Když to má, zkusí si na ní stoupnout. Sám sebe překvapí, že to funguje. Jako kdyby si stoupl na pařez. Jen ho trochu šimrá do pacek. Hopne na něj, je asi deset centimetrů nad zemí a pod sebou má doslova vzduch. Může s tím vzduchem hýbat, jako kdyby to byl nějaký dopravní prostředek? Nebo spíš přetvářet vzduchovou plochu tam, kde ji zrovna potřebuje. Druhá možnost zní celkem dobře.
Packami ohmatá konce oné vzduchové bariéry, aby zjistil, že tento podivný vzduch postupně mizí, dokud není vůbec hmatatelný. Musí opatrně, kam šlape, jinak mu hrozí, že spadne a nebude mít dost dobrý postřeh, aby se zachytil. Hlava ho už začíná bolet, jak se soustředí, nakonec si začne vytvářet myšlenkou takovou vzduchovou cestičku. Šlape po ní a tam, kde už není, jí nechá rozplynout. V jednu chvíli ho však napadne, že nemusí vůbec tvořit celou plošinu, ta stále bere spoustu energie. Co takhle vytvářet malé plošky pouze pro jeho nožičky? Teda, dnes Void sám sebe překvapuje, má spoustu dobrých nápadu. Chvíli cvičí, tu a tam ve vzduchu klopýtne, dokonce se mu jednou manévr nepovede a skončí čumákem na zemi.
Dneska byl dnešek opravdu produktivní. Sic stále tuto techniku musí vypilovat, aby se na to nemusel tolik soustředit, ale určitě je na dobré cestě…

Odměna zapsána

Pošlapuje na místě ve stínu, přemýšlí, čím utišit tu bolest hlavy, jelikož tu nevidí nic, co by mu mohlo pomoct, kecne si na zem. V tu chvíli si všimne drobné postavičky, jak se k němu pomalu blíží. Počkat, že to není ten slepý lišák, kterého poslal na jih? Vždyť… by šel úplně blbě! Když se však Void zaměří pořádně, zjistí, že to není on. Lištička je světlejší. Co tady všude dělá tolik kan? Kam jde, tam je kana. A o fenka nikde ani nezakopl… je snad vymírající druh? Anebo kany nejsou tolik vázaný na poušť a jenom on je takový ztracený truhlík.
Moment, není to teda náhodou sestra toho ztraceného lišáka? Že bych se přepořítal a on by nakonec nelhal? Dokonce k němu liška i míří, to je teda štěstí. Škoda, že si samice nevybrala lepší chvíli, kdy nebude Void tolik popuzen. Na pozdrav kývne hlavou. „Copak, taky ses ztratila? Nejsi náhodou sestra jedné slepé kany, co tu bloudila? Poslal jsem jí na jih,“ jde bez okecávání rovnou k věci. Buď se trefil do černého, nebo ho čeká další trapná situace. Ach, přes tu bolavou hlavu se mu tuze špatně přemýšlí!

Všichni chtějí k Azraelovi, Void půjde taky 2 .

-> řeka Dorias přes K. loviště

Hodina cesty je ta tam a Void si připadá, jako kdyby ho snad napadla a zmlátila smečka kojotů. Nebo sov. Sovy mívají takové drobné zobáčky, ale za to silné pařáty. Dostat takovým pařátem pěstí do krku nebo do břicha, určitě by se cítil hodně podobně, jako teď. Nejraději by se někde schoval, přečkal den, dva, ale jakmile se zastaví, nohy kupodivu začnou bolet víc. Hlava třeští, ani víc vody nepomáhá. Mračí se na všechno, co se hýbe, opravdu nemá nejpozitivnější náladu.
Zastaví až u jakýchsi kopců, pravděpodobně už kolem kdysi šel, z nějakého důvodu fenek jako on už pár týdnů kličkuje kdesi v zalesněných končinách. Možná neměl být tak uražený z tý slepý kany a přecijen jít směrem poušť. Písek, sic to není v přírodě nejoblíbenější povrch země, je jeho domov. Je k životu na poušti uzpůsoben, ale stejně, ať dělá co dělá, jeho instinkty ho tam nedokážou odvláčet zpět.
Nemá sílu ani vůli pokračovat, přestože to nejsou kdejaké vysoké hory, nějak se přinutit stoupat do kopečka a z kopečka. Postává tedy kdesi na okraji v nížině, opřený bokem o nějaký výběžek a pozoruje vlnící se trávu.

Odpočinek je u konce. Sluníčko stále svítí, brouci cvrkají, voda šumí, přesně tak, jak to tu Void zanechal, než odešel myslí do světa odpočinku. Možná už má napůl spálený kožíšek, možná byla voda moc hlučná, není jasné, co přesně drobného lišáka vzbudilo. Tak či onak se zamručením se přetočí, znovu, znovu, ale už mu holt nejde znova usnout.
Jen co vstane, uvědomí si, jak ho bolí hlava, svaly, především ty za krkem, má sucho v tlamě. Sic to poslední brzy vyřeší vodou z řeky, zbytek tak nějak přetrvává. Olizne si čumák. No fajn, to je mi ale krásný den, zamračeně se podívá na oblohu, která sice hezky vypadá, ale Void na to má svůj vlastní názor.
Je vidět, že takový neškodný odpolední šlofík umí pěkně zamotat hlavu, napůl nabručen, napůl ospale, Void odchází z louky, která se mu najednou znelíbila.

->Taldrenské kopce Res K. loviště

-> Skaliska přes K. loviště

Nejde moc dlouho, přes louku, tu a tam strom, tu a tam ucítí nějakou zvěř, až se rozhodne, že si sám něco malého uloví. Chvíli číhá, pak pochoduje sem a tam. Zase číhá, pochoduje, než ho napadne, že by mohl ulovit nějakého sysla. Opět číhá, čuchá, hledá. Tak nakonec ne sysel, nýbrž veverka se mu po delší chvíli objeví v tlapách. Pro větší lišku by to asi nebyl žádný úžasný kousek, ale Voidovi stačil. Kostiček má hlodavec požehnaně, takže spořádat maso není nejjednoduší, trvá mu snad půl hodiny, než se nají.
Pokračuje dál, přemýšlí, do čeho by mohl kopnout. Slepá kana o jeho společnost nestála, tak kdo? To je to takový zoufalec, že od něj všichni lišky utíkají, dokud mohou? Zvpomene si na Tamari. Sic si s ní zrovna moc nepokecal, alespoň byla pořád s ním a spolu prožili fajn chvíle. Docela mu chybí, kde je Tamari asi konec?
Usadí se u říčky, nad ním září sluníčko, možná chvílemi až moc. Ne, že by mu vedro vadilo, na slunce v poušti je až moc zvyklý. Z sedu se brzy položí na zem. Chvíli si odpočine…

Snaží se a snaží se udělat dojem na toho lišáka… až si něco uvědomí. Proč že mu vlastně pomáhá? Celou dobu se ho snaží jen odstrčit a pravděpodobně mu lže. Sice je to mrzák a kdo ví čím si vším prošel, ale kupodivu, jestli nechce společnost, neměl by se Void tolik vnucovat. Už teď se cítí blbě, že je takový vlezdoprdelka. Vždyť takový není, ne?
Ku podivu mu poděkuje za… návrh. Možná změnil nakonec názor, ale to nakonec Void taky. Teď už je asi pozdě na to zachránit situaci, lišáček pokyne hlavou, opět zapomene na fakt, že to kana nevidí. „Nu, já si teď vlastně vzpomněl, že jsem něco někomu slíbil a asi bych ho měl najít, eh. Ale bohužel není v poušti,“ snaží se znít neutrálně, naštěstí ho nemohou prozradit trochu nervózní oči. Nojo, přece nebude jen všem liškám pro smích, určitě by si měl najít společnost, která by o něj mohla skutečně znát. A co vůbec, co když jen kana jen rezignovala, protože byl tolik neodbytný?
„Nu, přibližně tudy tedy, kdyžtak se zeptej na cestu, lišek je v těchto končinách kupodivu dost,“ zkusí mu nějak hapticky ukázat cestu a sám se nakonec rozhodne k odchodu. „tak tedy hodně štěstí… snad se brzy setkáš se sestrou,“ olízne si čumák a odchází.

->řeka Dorias přes K. loviště

Dlouho jsem přemýšlela, nakonec teda přihlašuji Voida do konkurzu 1. Jako charakter mi přijde, že je dost aktivní, energie má na rozdávání a asi by neměl moc problémů vést skupinu.
Jako hráčka už jsem tu skoro rok, RPG hry celkové hraji už dýl a přestože tady asi nepatřím mezi fretky, minimálně na discordu jsem téměř vždy a o skupinu bych se (pokusila 1) starat dobře.

1. Louka
2. Jeskyně
3. Moře
4. Východ slunce
5. Teplo
6. Bílá
7. Borůvky
8. A
9. E
10. D
11. E, možná na paprice
12. C
13. D

Přestože mi přijde, že mám celkem pádné otázky, všechny je nakonec smázne prostým konstatováním, že si ho jeho sestra najde. Nejsem zas tak blbej, zamračením dávám najevo, že mu jeho výmluvy nežeru… ale on to stejně nevidí, takže ve výsledku je to fuk, jestli se směji nebo mračím. „No, jak myslíš,“ trochu opožděně dodám, v mém hlasu je alespoň slyšet, že s jeho výrokem nesouhlasím. Nejsme žádní pátrací psi, pochybuji, že liška dokáže přes celý kraj někoho vyčmuchat. Jedině, že by měla v čumáku tolik, co tomuto rezavému lišákovi chybí v očích,
Jediné, co lišáka, který se mi za celou tu dobu ještě ani nepředstavil, zaujme, je zmínka o poušti. Přemýšlím, jestli bych tam takhle narychlo trefil či alespoň dokázal ukázat správný směr. No, jedna věc je, že pouště bývají na jihu. Kouknu na nebe, ale zatím žádná hvězda nevyšla. Slunce pomalu zapadá po extrémně teplém dni. Sic pár stupňů okolí už kleslo, skoro jako bych měl pocit, že už teď jsme v poušti. Možná i proto je z toho kana tak zmatená či co vůbec je… Počkal bych do noci, jelikož dnes určitě bude vidět spousty hvězd, podle kterých se dá dobře zorientovat. Na nebi zatím není ani mráček, určitě se to nezmění. Ale co by se změnit mohlo, byl ten vzduch. Na poušti je trochu jinak, v noci je docela i dýchatelno, teď a tady mám pocit, jako by kyslík vážil aspoň dvě tuny.
„Mohl bych tě tam klidně zavést, ale je to docela dlouhá cesta, přes lesy, řeky, kdybys jen trochu odbočil, vsadil bych se, že by ses brzy zabořil i do sněhu,“ snažím se trochu vtipkovat. Kupodivu nemá hlad, přestože mně už za tu dobu, co tu s ním tak vegetuju, celkem vyhládlo. Jako Fenek toho moc nesním, zavětřím a pár kroků ode mě najdu pod kamenem nějaké chutné brouky. Kus šutru snadno odstraním za pomoci své magie větru. Už začíná být docela užitečná… Jedí vůbec lišky kany brouky? „A vážně nechceš aspoň… nějaký šťavnatý broučí zákusek?“ opět zkouším, jestli nenalákám lišáka.

Aktualita uznána.

„A to tady budeš sedět a ležet těch několik dní, dokud nepojdeš hlady?“ trochu zachmuřeně zamručím. Jestli to má jeho sestra aspoň trochu v hlavě v pořádku, asi nebude úplně nejlepší nápad tady nechávat opuštěného lišáčka napospas… čemukoliv, čemu se připlete do cesty. Olíznu si čumák, aby se mi lépe přemýšlelo.
Jeho další slova mě ještě víc vyvedou z míry. Takže on utíkal pryč, až najednou zastavil, tam si lehl a teď… čeká. „A ví vůbec tvoje sestra, že tu jsi? Domluvili jste se nějak…?“ mých otázek nikdy neubývá, když liška přede mnou nevypadá moc sdílně. Vypadá na druhou stranu dost podvyživeně… Snad kdybych mu aspoň králíka ulovil, cokoliv, vždyť kdybych se zaposlouchal, beztak bych slyšela kručení v břichu.
„Vím docela dost, z jedné dokonce pocházím,“ jen tak prohodí a dál se nezabývá, co se stalo, že z ní nakonec odešel. Však kdyby to lišáka zajímalo, zeptá se sám. Ale u něj nějak vůbec nevypadalo, že by ho cokoliv zajímalo. Snad že by tu čekal na smrt? Ne, je docela brzo takhle na umírání. Jen trochu života mu přinést. „Nu, ale teď jsem trochu cestoval, pouště jsou přibližně tamtím směrem, docela živé a úrodné, v poměru k normálním pouštím,“ ukážu tlapkou, než si uvědomím, že lišák prd vidí. „Prostě, defacto na druhé straně této země,“ vydechnu. „Nemáš hlad?“


Strana:  1 2 3 4 5 6   další »


Uživatel