Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4   další »

04.01. - 2 posty
10.01. - 1 post
11.01. - 1 post
16.01. - 1 post
22.01. - 4 posty
24.01. - 3 posty
------------------
Celkem: 12 postů (bodů)

------------------
1x zatočení v kole parádivců

Sezení bylo snad ještě horší než nekonečná chůze vpřed. Čas ubíhal pomaleji, zima se jí dostávala do těla mnohem rychleji, proudění krve se zpomalovalo a necítila se ani trochu komfortně. Přikázala si vstát, dlouhým ocasem chvíli mávala ze strany na stranu, rozhlížela se do všech světových stran, které okolí nabízelo, ačkoli mnohokrát byl výhled zabráněn vyšším kopcem, přes který drobná liška neviděla.
Dlouze vydechla, sledovala chladný obláček kouře, jak jí odcházel od tlamy a snad si přála, aby se vypařila obdobně jako on. Ale stále byla na zemi, stále mohla jít dál a tak dál šla. S hlavou prázdnou, protože už ani neměla myšlenky, kterými by se mohla zabývat. Vše bylo zkrátka... prázdné. A možná to tak mělo být. Nejdříve ztratit vše, aby něco nového mohlo vzniknout na čistě bílém podkladu.

Nikdy se nepokoušela nikoho vinit ze své osamělosti. Ne rod, který nastavil pravidla, kdy půl života musela být sama, ne Madua, který nebyl tím pravým, přestože jí dal dceru. Nevinila nikoho, ani sebe, že nenašla společnost, či to, co by jiní nazývali přáteli. Její život byl předurčen k tomu, aby bloumala po vysočinách, zanechávala stopy v mokrém sněhu a neotáčela se vpřed. Co bylo tam vzadu, to bylo jedno, ona měla jít vpřed.
Ale ne se točit v kruzích, poznamenala si se zastavením. Chtěla pootočit hlavu, aby viděla ty stopy, ale zakázala si to, nemělo to žádný smysl. Pouze si povzdechla, ačkoli to znělo více jako zasténání a posadila se na zem. Potřebovala chvilku klidu, dát odpočinout nohám a poté jít zkrátka dál, kam bude její čenich směřovat.

Asi málokterá liška jejího druhu mohla říct, že zná sníh. Ona ho znala, viděla ho na vrcholcích nejvyšších hor, ale nikdy do něj nevkročila, to se jí povedlo až nyní. Tlapy jí zábly, kožich profukoval, ale noc nebyla tak ledová, jak očekávala, že bude. Vnímala i to, že sníh je takový… těžký. Nebyl nadýchaný a lehký, jak měl být, ale strhaný svou existencí a na pokraji sil, že už vlastně spíš umíral. Vpíjel se do země, po které Uttara kráčela dál, ačkoli se víc motala v kruhu. Ztracená a snad i zoufalá ze samoty a osamělosti na světě, ve kterém dříve měla vše a najednou nic. Jak osaměle se cítily matky, které nenašly pravého druha? ptala se chladné noci, která jí však neodpovídala.
Záviděla své matce a doufala, že Nakia odejde s někým, kdo bude po jejím boku a nedopadne tak osaměle jako ona. Samota je bolestivým prokletím a nevyléčitelnou nemocí.

//Nový Benrir

A pak se prostor začal zvedat, objevily se drobné kopce, které lákaly lišku, která vyrostla v horách. Opustila řeku, která ji nějakou dobu doprovázela a vydala se vsříc zasněženým kopcům, kde se její nohy propadaly a tělo jí mizelo v bílé pokrývce. Ale líbilo se jí tam. Nebylo to jako doma, ale bylo to aspoň trochu něco jiného, ačkoli docela mrzla. Neměla se tam tolik brodit, věděla to, ale chtěla do života něco. Nějaký pohnutek nebo novinku, kromě chůze podél řeky a ztráty v obrovské mlžné krajině. Třeba tohle mohlo být ono, ale pochybovala o tom. Už nějak nepočítala s tím, že by ji něco ve světě zaujalo a čekala vlastně jenom do jara či léta, aby se mohla naučit plavat. Jenže to měla ještě hodně prázdného času před sebou.

//Mechová lávka

Rozhodla se jít nadále podél řeky, ačkoli tohle nebylo počasí na to, aby se učila plavat. A navíc byla sama, nemohla jít jenom tak sama a doufat, že všechno bude v pořádku. Potřebovala pomoc, ale kde ji měla hledat? Poznala zde tři lišky a jedna zesnula. Malá liška, polkla suše při té vzpomínce, která ji donutila zatřást hlavou. Nechápala, do jakých situací, se zde zapletla a ani nad nimi nechtěl přemýšlet. Byly moc nepochopitelné pro někoho, kdo žil v uzavřeném společenství. Je to koloběh života, připomínala si při chůzi, kterou ani pořádně nevnímala. Však ani netušila, kam mířila. Měla však pocit, že tím místem už někdy šla, ale na tom nezáleželo.

//Vysočina západ

//Mlhavé údolí

Ani nevěřila tomu, že ji mlhavé peklo propustilo na svodobu. Mohla se nadechnout vzduchu, ve kterém nebyla cítit vlhkost, mohla vidět široko okolo sebe a necítila okovy v hrdle, které ji dávily a nedovolily jí řádně nadechnout. Byl to skvělý pocit, když mohla být na svobodě.
Ale co má dělat vězeň, který je propuštěn po dlouhém vězení? Nejenom v tom v mlze, ale to, které ji drželo ve zvycích a rituálech, které si osvojila a netušila, jak žít bez nich. Avšak nazývat to vězením bylo nefér, protože je milovala, ale nemohla nadále praktikovat. Nové rituály? napadlo ji při cestě skrze vodní propast, která ji mohla pohltit zrovna tak jako ta mlha. Mohla bych se naučit plavat, přemítala. Třeba by to mohlo být krátkodobým cílem, který by ji na chvíli utvrdil v životě.

//Nový benrir

V hrdle se jí usídlil tíživý pocit, který pocítila jenom jednou a krátce. Tehdy, když při zimním slunovratu čekala, jestli se Madu objeví. Trvalo mu to dlouho a každá ta dlouhá vteřina svírala drobné lišce hrdlo, že sotva dýchala. Rozevřelo se až poté, co se lišák objevil.
Teď ten pocit přetrvával, mlha se jí držela, stejná místa se objevovala stále dokola a kromě tíživého pocitu měla i paniku, která jí proudila žilami a poháněla ji vpřed, ačkoli se už chtěla zastavit a pouze křičet o pomoc, i když to pro ni nebylo přirozené.
Ale hrdlo najednou povolilo. Mlha zmizela, prostor se otevřel a ona viděla i na dva kroky před sebe. Mlha je ale všude okolo, šeptla si bolestně pro sebe. Byla v samotném centru toho pekelného místa. Chci pryč, škemrala mlhu a s údivem sledovala, jak jí bylo vyhověno. Mlha se v jednom místě, rozevřela, vytvořila průchod, který se táhl dál, ale jak dál šel, tim bližší místo se opět zavíralo. Nečekala na nic, rozeběhla se úzkou štěrbinou čistého vzduchu a doufala, že míří ven a ne vstříc smrti, které naletěla kvůli mlze.

//Mechová lávka

Mohla se otočit a říct si, že se už nevrátí k tomu místu, od kterého odcházela už asi po třetí. Ostatně si to řekla, odhodlaně, přesvědčená o tom, že její slova budou pravdou, ale jaký byl výsledek? Šla, hleděla vpřed, dávala pozor na své kroky a pak – skončila opět na tom stejném místě, které poznávala a proklínala ho. Vztekle už nad tím mrskla ocasem, nikdy v životě se neztratila, nevěděla, jak na tu situaci reagovat, ale nepříjemně bolestivý pocit okolo páteře a žaludku se jí nelíbil. Chtěla se ho zbavit a věděla, že se ho zbaví pouze tehdy, když najde cestu, ale v tom byl právě ten problém. Ona tu cestu zkrátka najít nemohla.
Zavřela oči, dýchala zhluboka, potřebovala se uklidnit a začít znovu, ale to vzteklá a vystresovaná nemohla.

//Můstek

A ve chvíli, kdy se ztratí mysl, už nezáleží na tom, zda se ztratí i tělo. Zmatené a trochu zoufalé myšlenky šly stranou, když si uvědomila, že hledí na stejnou cestu, na kterou hleděla už před nějakou dobou. Nejdříve to byl jenom divný pocit, zmatené hledění vpřed a přemítání nad tím, že místo v mlze se zdá zkrátka stejné. Jenže později se pocit začal měnit v přesvědčení, že to je skutečně jedno a to samé místo a nohy se jí tak stačí do kruhu.
Zůstala na to místo hledět, nechtěla snad věřit tomu, kam se zapletla, ale co vlastně mohla dělat? Jít dál a doufat, že se z toho všeho nějak vymotá, nic víc.
Tak šla, jednou se otočila k tomu místu, které ji vytrhlo z myšlenek a přikázala si, že se k němu už nevrátí a půjde dál, aby se z mlhy vymotala. Snad nějak.

//Tekutý písek

Samota přináší zvláštní mír. Něco, co mnoho živých duší nepozná, protože pro jeho nalezení musí dlouho prožívat jednu emoci, kterou si nikdo nepřeje prožívat v srdci. Ale jakmile ten pocit přijde, je to jako vidět skrze nejhustější mlhu a poprvé spatřit svět v míru, který jiní nevidí.
První se ale musí projít přes osamělost. Přes prázdné chladno, které nestudí. Tíží srdce, krade energii a vůli jít dál. Zahazuje každou touhu a nutkání cokoli udělat. Zbavuje to živou duši všeho, po čem by kdykoli mohlo toužit. Před týdny a měsíci si byla jistá, po čem touží – po návratu do vinice. Nevracela se však pro tradici, která jí proudila životem a možná by tu touhu měla spíše nazvat melancholií. Toužila spíše po tom, aby dokázala žít i někde jinde, kde třeba jednoho dne potká Nakiu, která také odejde.
Ale měla i jiné touhy. Toužila a litovala, že Madu pro ni nebyl tím, kým byl její otec pro matku. Když na něj vzpomínala, byl pouze beztvárný a dal jí dceru, ale žádnou lásku a hluboké vzpomínky, které by si nesla. Proč nebyl jako její otec? A proč ona nebyla její matkou, aby mohli být navždy spolu?
Zastavila se, aby se svými otázkami hleděla do hluboké propasti, ale podobně jako osamělost, ani propast neodpovídala na její otázky.

//Mlhavé údolí

//Duny

Hory jsou nekonečné, přemítala při svých krocích, stoupají a klesají, klikatí se a vzduch se ztrácí. Snažila se vzpomínat na to, jak dlouho se dá bloumat na hřebenech, jak krásně se přitom může cítit, protože v poušti se tak necítila. Šla, přelézala duny, které se pod ní bortily, písek se jí zažíral do srsti a mezi tlapky. Bolelo to, bylo jí nepříjemně a přesto okolo byl otevřený svět, připadalo jí, že ji něco svíralo v kleštích. Vlastní hlava ji držela v kleci, jako kdyby nebyla svobodná a nemohla utéct před místem, do kterého se dostala. Poušť je zákeřným místem, pomyslela si. Měla ji přivítat, byla jejího druhu, ale ona ji naopak pozřela. Skoro doslova. Nohy se jí ztrácel v písku, který se zdál jako voda, pohlcoval ji a chvíli myslela, že trpí zlými bludy. Jak může být písek vodou. Jak mohou být jezera tak rozlehlá a vody slané. Motala se v myšlenkách a v té samotě a mnohem více než v tekutém písku, který ve slovníku neměla. Bylo to pro ni neznámé místo, které ji unavilo, než dokázala jít dál. Vážit víc, panikařit, více se hýbat, možná by ani neprošla.

//můstek

Ne, neměla ráda poušť. Nebo spíše k ní necítila vztah, který vnímala vůči prašným horám, kde panovalo vedro i zima. Chyběla jí ledová nora v suché půdě a brouci, které by mohla požírat. Poušť byla… pro její druh možná přirozená, ale pro ni byla moc prázdná. Nevadilo jí vedro, nevadil jí písek, vadila jí ta prázdnota okolo. Nic na dohled, nic, co by upoutalo její zrak.
Přišlo jí, že čím déle byla v poušti a pokoušela si ji zamilovat, tím více akorát tesknila po horách, vinici, po místu v životě, které měla. Splnila jsem svůj úděl, řekla si pro sebe. Teď už žádný neměla, ale smrt nepřipadala v úvahu. Byla moc cizím pojmem. Sice jako mrtvá by mohla hledět na svou dceru a strážit ji, ale nemohla jí to udělat, Nakia nemohla tak brzy zjistit, že její matka zesnula, akorát by sama mohla ztratit vůli pro další život po vinici.
A protože v poušti svůj život a smysl nenašla, musela jít pryč, někam, kde smysl bude. A pokud ne smysl, tak alespoň něco, co ji donutí zapomenout, že má díru v srdci.

//Tekutý písek

//Děkuju za akci a omlouvám se za výpadek ke konci. Poprosím hvězdy do vlastností

Kráčela pomalu. Ocasem přejížděla po skále, když cítila, že se vzdaluje, udělala krok blíže, přesvědčila se, že je vše v pořádku a teprve poté pokračovala. Začínala ale být nervózní, cesta nekončila, světlo za nimi také zcela zmizelo a nezdálo se, že by cesta brzy končila. Začínala mít hlad, ale hlavně žízeň, jenže neměla jak problém vyřešit. Tlapama namátkově našlapovala do středu jeskyně, jestli třeba nenarazí na nějakou kaluž, ale pochybovala, že pod pouští bude voda.
Předtím bych se utopila, pomyslela si trpce, teď mohu žízní zemřít. Zastavila se, chvíli přemýšlela. Mohla se pokusit vrátit k vodě, uměla Tamari plavat? Kdyby ji to naučila, mohli by zkusit cestu tam a přitom mít dostatek vody. „Tamari?“ houkla do tmy, ale pochybovala, že liška z pouště umí plavat. „Umíš plavat?“


Strana:  1 2 3 4   další »


Uživatel