Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8   další »

Byli jsme stále v pohybu a nevypadalo to, že by jeden z nás měl tušení, kam to vlastně jdeme, ale pomalu jsme se asi blížili ke konci tohoto hvozdu někam dál. Rusten byl najednou ticho a nic neříkal, já neměl momentálně nápady, jaké téma bych mohl nadhodit, byl jsem spíše unavený a začínal jsem pociťovat hlad. To mi přišlo důležitější než konverzování, proto jsem se rozhlížel kolem, kde bych mohl složit hlavu a prospat se, než bude další den.
Šedák se zastavil a čučel na oblohu, která byla zatažená a vypadalo to, že snad bude pršet, ale zatím nespadla jediná kapka vody. Do toho však oblohu protnul blesk, který následoval hrom. Lehce jsem sebou cukl, ač jsem to čekal. Bylo to dost hlasité. Vydechl jsem amezitím, co lišák sledoval oblohu, já jsem se procházel kolem a hledal místo na spaní. Snad jako kdyby mě někdo vyslyšel. Našel jsem skulinu v kmeni stromu, kam bychom se nacpali oba dva, kdyby měl Rusten zájem. "Jdu se prospat, jdeš taky? Místo tu je," ohlásil jsem mu a nacpal své rezavé tělo tam. Schoulil jsem se do klubka a zavřel oči.

Zdálo se, že nad svým věkem docela dumal. Jak jsem říkal, já nad tím upřímně nepřemýšlel, neměl jsem k tomu jediný důvod, ale tím, že on se tím docela zabýval, přiměl mě se nad mým věkem také zamyslet. Věděl jsem, že jsem se narodil někdy na jaře, sice jsem to nevěděl na dan přesně - jaká liška taky jo - ale když jsem nad tím přemýšlel, tohle jaro bylo páté? Jo, asi páté, pokud mě má mysl nešálí. Bylo to hodně, málo? Netušil jsem. I kdyby to bylo hodně, cítil jsem se dobře a to mi ke spokojenosti stačilo.
Natočil jsem hlavu lehce na stranu, když zmínil, že by se s některým z vlků rád setkal. To mi moc nedávalo smysl. Já po tom rozhodně netoužil. Vlci nejsou zrovna naši přátelé a už vůbec ne, když jsou jako smečka. "Proč by ses s nimi chtěl setkat?" zajímal jsem se. "Pokud bys o tom opravdu toužil, v jednom ze lesíků, co tu jsou, jsme je s jednou liškou cítili," dodal jsem.
Vyčkával jsem na odpověď ohledně místa, kde by skupina měla být. Nebyl jsem si jist, zda by název neříkal Newt, ale pokud ano, zapomněl jsem ho. "Ah, uhm, dobrá," přikývl jsem. Sice mi to nic moc neřeklo, ale pokud bych potkal člena, zavedl by mě tam, nebo by mě alespoň s tím vším obeznámil. Možností bylo, že by se ke mě zachoval hnusně jako k Rustenovi. Těžko říct.

Překvapila mě Rustenova náhlá poznámka ohledně jeho stáří. Lehce jsem povytáhl "obočí" a nechápavě zavrtěl hlavu. Rozuměl jsem tomu, co mi říká, ale nějak jsem nepobral proč. Já moc svůj věk zas tak nevnímal, stále jsem se cítil dobře a na stáří jsem nějak moc ani nemyslel. "No, to je asi přirozený," řekl jsem na to, nechtěl jsem být tiše a odignorovat to, co mi řekl, ale nevěděl jsem, co jiného mu k tomu mám jako říct.
Ani ve hvozdu jsem se nechtěl příliš dlouho zdržovat, proto jsem jej pomalu a jistě prolézal a hledal jeho konec. Zatím nebyl v dohlednu, upřímně jsem ani nevěděl, kam přesně jdu.
Stočil jsem hlavu k šedému, který se lehce rozmluvil o těch liščích skupinách. Musel jsem souhlasit - o nich jsem také slyšel prvně až tady. Bylo to nezvyklé a svým způsobem i nepřirozené. "No, rozhodně to není nic, s čím bych se taky setkal mimo tuhle krajinu. Co se vlků týče... Jsou tu, sic jsem se s nimi nesetkal tváří v tvář, naštěstí, ale jsou tu," odpověděl jsem na jeho otázku ohledně vlků. "A kde že přesně sídlí ta skupina, o které mluvíš?" optal jsem se.

<- Studená louka

Rozeběhl jsem se za lišákem pryč odtud. Sic to tu nevypadalo zas tak hrozně, ale v chladu jsme byl už dost dlouho a už jsem potřeboval jít do teplejších krajin, měl to stejně tak jako šedý lišák. Ten se po mém představení představil jako Rusten. "Těší mě," odvětil jsem s jemným úsměvem na tváři a máchl huňatou oháňkou. "Mohl bych říci víceméně to stejné. Jsem tu delší dobu už, ale zároveň jsme tu jako nový. Stále mám co objevovat," řekl jsem lehce zamýšleně. S Arisou jsme toho prošli poměrně dost, ale dle mého úsudku toho taky dost chybělo.
Netrvalo dlouho a dostali jsme se do hvozdu, rozhodně tu bylo o dost lépe jak na té louce. Spokojeně jsem si vydechl a podíval se na Rustena. "No snad ne. Nikoho tu necítím, tak by to mělo být v pořádku," uklidnil jsem lišáka. "To na tebe takhle vybafl někdo z té skupiny?" optal jsem se. Docela by mě zajímalo, kde přesně tak skupina je a případně se i přidal - pokud na mě někdo nevybafne.

Ani černému lišákovi se zrovna polární oblast nelíbila. Mně by ani tak nevadila, kdybych tam dokázal vydržet déle, což prostě nešlo. K tomu jsem neměl přizpůsobenou srst, avšak rád tam sem tam zajdu za Lunou, ač jsem ji tam teď stejně nepotkal.
Jak jsem zmínil skupiny, nemohl jsem si nevšimnout ne zrovna přívětivé reakce. Ne každý na to byl, tedy... Já jsem dříve o skupinách nevěděl a pro mě to byla novinka Saeronu. Kdo ví, třeba je to zdejší rarita. Doma jsem nic takového nezažil a ani na mých cestách. Přesto mě to docela lákalo, nebyl jsem introvert, ač jsem tak momentálně asi musel působit.
Pozoroval jsem svou zrzavou srst, ale žádnou zelenou jsem opravdu neviděl, ale lišák si za tím stál. Ač tedy nakonec ji sám neviděl. Zatřásl jsem hlavou a ještě se jednou podíval. Nic. Uchechtl jsem se nad jeho poznámkou o zimě a mozku a pomalu se rozešel pryč odtud. "Mimochodem, jsem Tyerin," prohodil jsem k němu.

→ Isamský hvozd

Sdělil jsem, co tu vlastně dělám. V téhle krajině. Tedy přesněji řečeno na téhle zamrzlé louce. Býval bych tady ani nebyl, ale neznal jsem to tady pořádně, takže jsem zrovna šel, kam mě čenich vedl. "Tám za mnou, jak je ta velká skála. Je to zasněžená oblast, kde je fakt chladno. Vhodné právě pro polárky," přiblížil jsem. "Dokonce tam má má přítelkyně liščí skupinu," dodal jsem zajímavou informaci. Hádal jsem, že bude možná i překvapený ohledně té skupiny. Ani já jsem se s tím dříve nesetkal, prvně až tady, a dokonce v téhle zemi jsou dvě skupiny. Zvláštní.
Zavrtěl jsem zmateně hlavou ohledně zelené srsti a prohlédl se, kam jsem až mohl, ale ničeho takového jsem si nevšiml. "Cože? Zelená srst?" otázal jsem se. "Nemyslel jsi zrzavou?" napadlo mě, ale to ho přeci nemohlo tak překvapit, leda by se doposud nesetkal se zrzavou srstí na lišce, těžko říct, vše bylo možné mi přišlo.
Hleděl jsem na černého lišáka a přišlo mi, že ani jemu tady zrovna není nejpříjemněji. Zastříhal jsem ušima a rozhlédl se kolem nás a očima pátral po směru, kudy bychom se mohli vydat. "Nepůjdeme někam, kde bude přívětivěji?" navrhl jsem nakonec a hleděl směrem, odkud zřejmě přišel, ale zdálo se to jako nejpřívětivější místo s ohledem na ta ostatní.

Lišák mě sledoval a já sledoval jeho, tedy přesněji řečeno, prohlížel jsem si ho. Vypadal prostě normálně, ne nijak zvláštně. Tím nechci říct, že by to bylo něco špatného, vůbec ne. Přešlápl jsem na místě a rozhlédl se opět kolem. Nic tu nebylo, jenom chladněji, ač to teď bylo docela dobře, vzhledem ke svítícímu slunci.
Ani jeden z nás se zrovna dvakrát neměl k začátku konverzace. S tím jsem tedy obvykle problém neměl, ale zrovna dnes mi to nemyslelo. Snad jako kdyby mi mozek zamrzl. Což by mě ani nepřekvapilo, když jsem se poměrně dlouho zdržel u té skály na území skupiny. Doufal jsem, že Luna se s Arisou setkaly.
Zastříhal jsem ušima, když jsem slyšel lišáka promluvit. Hádal jsem, že ani on nevěděl, jak začít. Začal tedy tím, co ho jako první napadlo. Minimálně jsem si to myslel. "Tak to máme stejně. Spíš jsem tudy procházel odtamtud pryč," sdělil jsem a tlapou ukázal k té zamrzlé skále. "Polárek jsem taky moc nepotkal. Jen dvě," přihodil jsem své zkušenosti s polárními liškami.

Ne zrovna moc příznivé počasí brzy pominulo a přicházelo nám ráno. Máchl jsem ocasem a oklepal se. Začínalo svítit slunce a hřát hezky do zad. Spokojeně jsem se usmál.
Lišáka, kterého jsem za šera viděl, běžel, proběhl kolem mě a pozdravil. Nezastavoval se, tedy ne z počátku. Otočil jsem se za ním a to už šedý lišák stál a také se na mě otočil. "Taktéž zdravím," prohodil jsem k němu a otočil se na něj i zbytkem těla. Vypadal docela normálně. Tiše jsem si ho prohlížel a přemýšlel, co bych měl říci. Nějak jsem neočekával, že zrovna tady bych mohl na někoho narazit. Sic svítilo slunce, které hřálo, nebylo to tady takové, jako kdybychom byli dál o této části krajiny.
Stále jsem mlčel a lišák stejně tak. Přemýšlel jsem, opravdu moc, co říct. Napadaly mě akorát otázky ohledně počasí a této zamrzlé louky a to mi nepřišlo jako zrovna nejvhodnější téma. Třeba měl na spěch a akorát bych jej zdržoval, proto jsem jen koukal na lišáka a prozatím mlčel.

← Polární skála

Rozloučil jsem se s Arisou a chladnou oblast nechal za mnou. Na jednu stranu mě mrzelo, že jsem nezastihl Lunu, ale byla tam už příliš velká zima a no nevypadalo to, že by se to tam v tu chvíli mělo nějak zlepšit. Snad se s Lunou setkám někdy příště. Kdo ví, zda ji Arisa už našla.
Sníh a chlad se proměnil v zamrzlou půdu a chlad. Rozhodně to nebylo ideální, ale už jsem nepociťoval takovou zimu jako u skály a to bylo pozitivní. Zdejší louku jsem neznal, jak jsem se tak rozhlížel a začal přemýšlet nad tím, kam se vlastně vydám. Neměl jsem moc plány, kromě návštěvy Ambleeru. Každopádně jsem si nebyl jist, kudy přesně to je. Spíš se tedy budu potulovat a třeba na něj náhodou narazím. Sice mi Newt říkal přibližnou polohu, pokud jsem si dobře vzpomínal, ale je to už docela dávno.
Netrvalo příliš dlouho a zaznamenal jsem čerstvý pach lišky, která musela být docela blízko. Přimhouřil jsem očka a díval se kolem sebe do šera. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem zahlédl šedou srst lišáka. Zastříhal jsem ušima a pomalu se vydal k němu. Byl jsem opatrný, neznal jsem ho.

Po našem neúspěšném lovu kuřátek se zajda smál, až se za bříško popadal. Avšak já jsem se mračil. Nelíbilo se mi to. Že já mu hlupák na to vůbec skočil. Zavrtěl jsem otráveně hlavou a k zajícovi se začal přibližovat. Musel vidět naštvaný a zároveň hladový pohled v mé tváři. Jenže jak jsem se blížil, začalo se dít zas něco zvláštního. Začal se stávat průhledným, až nakonec zmizel úplně. Povzdechl jsem si a posadil se na studenou zem. Byl už večer a vítr foukal příliš ledově a silně. Bylo mi to dosti nepříjemné, ještě když jsem se nacházel v této oblasti. Zatřásl jsem sebou a hustým ocasem jsem si přikryl tlapky. Vzhlédl jsem k nebi, které bylo oranžovofialové, ale přesto slunce nikde. Spíše se zdálo, že se situace spíše zhorší než zlepší a toho jsem se docela obával. Nechtěl jsem tu umrznout.
Střihl jsem uchem a pohlédl na Arisu. Ta zřejmě pochopila, že mi začíná být chladno. "Nedržíš mě tu. Jen to začíná být docela nepříjemné, to musím uznat," přikývl jsem hlavou při mých slovech. "Jo? V tom případě... přeji ti hodně štěstí a doufám, že se brzy uvidíme. Pokud bych na Lunu narazil, řeknu jí o tobě," pousmál jsem se na Polárku a vydal se víceméně opačným směrem jak Arisa. "Rád jsem tě poznal. Měj se krásně," houkl jsem k ní ještě, než jsem se vytratil.

→ Studená louka


––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána img

Já i Arisa jsem se dali do chytání malých, žlutých kuřátek, která se tu před námi objevila. Oba jsme se jistě těšili, jak si pochutnáme na kuřecím mase, která škádlilo mé čichové buňky. Ze začátku se mi tomu nechtělo věřit, ale nakonec jsem neodolala a ulovil si párek kuřátek, která jsem si chtěl vychutnat a na chvilku a trošku zasytit žaludek. Olízl jsem si tlamu a zablýsklo se mi v očích. Sklonil jsem hlavu k jednomu z kuřátek a otevřel tlamu s tím, že kuře sežeru. Bohužel. Masíčko se změnilo v pouhé peří a nic jiného. Zamračil jsem se, nelíbilo se mi to. Zatřásl jsem tedy hlavou a podíval se na ušáka. "Co to znamená?" hejkl jsem na něj. Ani jsem to s druhým kuřátkem nezkoušel.
Pohlédl jsem k Polárce, které se stalo úplně to samé. Posadil jsem se na zem a začal mrskat ocasem jako naštvaná kočka. Nelíbilo se mi to a nejraději bych si k jídlu dal onoho ušáka, z toho bych se alespoň najedl o něco víc než z drobných kuřat.

Nerozuměl jsem tomu, co se tu momentálně odehrávala, no ani Arisa tomu nerozuměla, jak mi sama řekla. Sice jsme se bavili o tom, že se tu dějí zvláštní věci, ale pořád jsem si jen mohl představovat co. Byly to představy a tak jsem pořádně nemohl věřit tomu, že se tu může dít něco zvláštního. Až do teď. Mluvící zajíc, který nám nabízel jídlo.
Nedůvěřoval jsem mu ohledně jeho nabídky, nakonec jsem šel za Polárkou, která mu asi věřila. Nejdříve tu nic nebylo, musel si z nás dělat jen dobrý den. Nakonec se však malá žlutá kuřátka objevila a my se mohli najíst. Přišlo mi to zvláštní moc jsem se do toho neměl. Ovšem Arisa na nic nečekala a rozhodla se si nějaké to kuřátko ulovit. Tak jsem se tedy nechal přesvědčit a sám si dvě kuřátka ulovil. Nebylo to nejsnadnější, protože utíkala, ale nakonec se mi to povedlo. Olízl jsem si tlamu a pohlédl na Polárku a následně i na zajíce. "Asi děkujeme," prohodil jsem k němu a prohlížel si ho. Co to znamenalo?

Stále jsem vykuleně koukal na bílého zajíce a zároveň i na Arisu, která mě zastavila v jeho ulovení, to mě zmátlo také, ale rozhodně asi méně než to, že mluvil. Mluvil a já mu rozuměl a nezdálo se, že by se jednalo o pouhý sen, byla to skutečnost.
Stále jsem vyjukaně seděl a čekal, co dalšího ze zajíce vypadne. "Ariso?" řekl jsem její jméno, ale nic jiného jsem nedodal, vlastně jsem nevěděl, co bych jí k tomu měl říct. Stále jsem to v hlavě zpracovával, teprve pak můžu o tom nějak víc debatovat. Zajda nám nabízel i něco k jídlu. To jsem nechápal ještě víc, proč by se nějaký polární zajíc staral o naše potřeby? Proč by nám nabízel jídlo? Nechápavě jsem se na něj podívala to už začal mluvit. O kuřátkách, která by se za chvíli měla kousek od nás objevit. "Nerozumím tomu," pronesl jsem k Arise, která se k místu vydala. Následoval jsem ji, ač trochu nedůvěřivě.

Polární zajíce, který se před námi objevil, vypadal jako moc dobrá večeře. Samozřejmě jsem na nic nečekal a rozhodl se ho ulovit. Měl jsem hlad a Arisa jistě také, tak proč čekat, když se nám tu naservíroval v podstatě sám. Přišpendlil jsem se k zemi a pomalu se k němu přibližoval, jenže to na mě Arisa zakřičela "ne". Nechápavě jsem se na ni otočil. Proč to říkala? Nejí snad zajíce? To už jsem se ji chtěl zeptat, jenže zajíc promluvil a já odskočil dobrých několik centimetrů od něj. Vytřeštil jsem oči a nechápavě s vykulenýma očima jsem na něj hleděl.
Zajíc nás pozdravil a roztáhl pacičky jako gesto přivítání. "Eeee, co?" vypadlo ze mě, nevěděl jsem, jak na to mám reagovat. Polárka tak překvapená jako já nebyla a začala s ním mluvit. Není obyčejný zajíček? Vážně? Vážně?! To bych na to nepřišel! Kecl jsem si na zadek a jen ne něj vejral a nic neříkal. Byl jsem z toho celý vykolejený.

Na Arisiné slova jsem souhlasně přikyvoval. Bude lepší, když na Lunu počkáme tady než se vrátí. Akorát bychom se minuli a nebo se ztratili. Tady jsem to zas tak dobře neznal. "Ano, tak snad se vrátí co nejdřív," odpověděl jsem a máchl ocasem. Zima tu byla a zatím jsem ji zvládal bez nějakých větších obtíží, ale tušil jsem, že čím déle tu budu, tím větší mi bude zima. Byla škoda, že tady bylo takové chladnu, rád bych se tu usídlil, ale těžko říct, jak bych to tu dlouhodobě zvládal.
Oba jsme byli tiše a jen vyčkávali. Já se sem tam ohlédl, zda se tu už neobjeví Luna, ale bez úspěchu. Za to se tu zjevil bílý zajíc. Nastražil jsem ušiska a pohlédl na Polárku. Olízl jsem se, měl jsem hlad a zdálo se, že si nás oběd našel. Jenže to ho Arisa pozdravila. Nechápavě jsem se na ni podíval a hlavu stočil na polárního zajdu. Ten se nás nebál, to bylo dost nezvyklé. Zakručelo mi v břiše a já se rozhodl si tuhle lehkou kořist ulovit. Udělal jsem několik kroků k němu a přišpendlil se k zemi. Chtěl jsem ho ulovit.


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8   další »


U Ž I V A T E L