Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  « předchozí  1 2 3 4

Čumáček ji vedl neomylně a tak záhy dorazila na správnou mýtinu, kde našla kýžené ovoce. S chutí se pustila do sbírání červenofialových plodů. Podle citlivého čichu vybírala právě takové plody malin, které byly dostatečně zralé a které ji doslova padaly do tlamy, když se jich zuby dotkla. Maliny byly lahodným zpestřením liščího jídelníčku.
Uškubávala maliny tak dlouho, dokud se nezačala cítit plná, to se teprve od keře odtrhla a posadila se na chvíli do jemné trávy, která obvykle na paloucích roste. Bývá řídká, ale za to dlouhá a jemná na dotek. Chvíli poseděla a po té se vydala dál na svou cestu zdejším lesem.
Nastal večer. Skrze koruny stromů mohla Tania vidět drobnější mračna na obloze, avšak večer se jevil slibně.
Jak procházela lesem, slyšela život, jak doslova bujel všude okolo ní. Zpěv ptáků, obvzláště teď s příchodem večera, sílil, jako by se každý jeden předháněl s dalšími, kdo zpívá hlasitěji a důrazněji. Možná spolu opravdu soupeřili v ptačí pěvecké show. Zvuky lesa však nebyly naplněny pouze ptačím zpěvem, ale lesem se šířily i zvuky vydávané jinými zvířaty. Drobné myši chroupající semena stromů, veverky, srnčí kroky, tetřeví tok a další.
Tania měla pocit, jako by jí mohlo potkat něco zajímavého. Les jako by k tomu přímo nabádal. Možná, že se může něco odehrát anebo Tania může něco najít. Třeba něco hodně důležitého, něco hezkého, zkrátka užitečného, ale kdo ví?

// Zářivý les

Odpoledne se pomalu stávalo večerem. Ještě sice zbývalo pár minut, než se začne brát čas jako večerní, ty strávila mladá liška chůzí. Skoro by si nevšimla, že se z jednoho lesa dostala do dalšího, nebýt jiné vůně. Teprve jemný čich ji probral z proudu myšlenek a ona začala vnímat okolí.
Všimla si, že stromy zde byly převážně listnaté. Ve vzduchu cítila sladkou vůni ovoce. Někde nedaleko musely být maliny, tím si byla celkem i jistá. To hlavně jejich vůně se linula ovzduším.
Narazila na stopu větší šelmy. Stopa však nebyla příliš čerstvá, takže se nemusela Tania zase tolik obávat, ovšem ve střehu být chtěla, protože jí to napovídalo, že by mohla narazit na vlky.
Ona sice s vlky žila, ale věděla, že jiní vlci mohou být pro ni hrozbou. Ne každý vlk je přátelský.
Dostala chuť právě na maliny a proto se nechala vést svým nosem, aby ji nasměroval na mýtinu, kde se obvykle keře tohoto ovocedárného šáší vyskytovalo.

"Já jsem Tania." představila se béžová.
Noc se pomalu ale jistě změnila na den a tím pádem světlušky zmizely. S denním světlem se nevytratily pouze ony zvláštní modře zářící světlušky, které tak připomínaly drobounké hvězdičky nebo světýlka, možná dušičky, ale také zmizela veškerá tajemná záře všude kolem, jež se vyskytovala v noci na rostlinách a stromech. Les tak působil úplně přirozeně. Jako by to byl jen běžný les, kterých se na zemi vyskytují nespočty.
Tania se podívala na druhou lišku. Ta však prozatím nic dalšího neřekla.
Přes den bylo i dost horko. Ještě že strávily lišky ten čas ve stínu lesa. Tania jej využila k odpočinku. Nespala, ale přes to si vyskočila, nebo spíše vyšplhala, na nejnižší větev, kde si lehla a dívala líně kolem.
Odpoledne se rozhodla pokračovat dál. Bylo sice hezké potkat další lišku a že Tania by se velmi ráda spřátelila, jenže cítila, že by měla jít dál a prozkoumat trochu zdejší kraj. Také ji bylo hloupé jen tak odejít a proto na lišku promluvila i když si nebyla jistá, zda ji šedá vnímá.
"Asi půjdu dál, kdybys chtěla, můžeš jít se mnou." Doufala, že se liška přidá, vypadala totiž celkem zajímavě. Nic méně, seskočila elegantně dolů a pak vykročila dál do lesa. Ještě se ohlédla, zda za ní třeba šedá nakonec nejde.

// Les Hased

Právě se snažila rozluštit záhadu svého pocitu. Já padám?! Trochu se lekla, aby také ne, pocit pádu není nikdy příjemný, očekáváte-li tvrdý dopad. Nebyla si však úplně jistá tím, že opravdu padá. To je divné. Pomyslela si, zvažovala i jinou možnost, což bylo snad ještě divnější. Mohl by onen pád být něčím jiným? Já letím? Byla to také varianta, jenže jak by mohla tato liška znát pocit z letu? Nemohla! Vždyť to byla jen drobná liška. Neměla křídla a tak nemohla létat jako ptáci. Tak co za divný pocit to právě prožívala?
Všude kolem ní byla tma, proto netušila, zda padá nebo stoupá vzhůru. Mohla se pohybovat i do stran, vlastně mohla být tažena do všech možných směrů, jenže nebylo možné to rozpoznat, protože liška neměla žádný orientační bod, který by ji napověděl více. Cítila jen sílu tahu, avšak příčinu neviděla, to proto byla tak zmatená.
Jestli ji něco táhlo, tak cítila pouze tah, nikoliv tlak ze sevření. I to bylo divné. Nic ji nebolelo. Kdyby jí něco chytilo, určitě by cítila zuby nebo drápy, jenž by ji prorazily kůži, nebo alespoň pevný stisk, jenže tohle chybělo.
Dokonce ji napadla i další možnost. Někdo na mě použil magii? Telekineze by byla možným vysvětlením. Bylo až záhadné, kolik myšlenek prolétlo Tani hlavou než mohla dopadnout na zem, teda pokud opravdu padala.
Náraz nepřicházel a ačkoliv byla kolem ní tma, ona necítila strach. Po počátečním úleku se uklidnila a očekávala, co přijde. Nyní již nečekala náraz, ale spíše byla zvědavá. Tma začala řídnout a byla podobná mlze. Jako by temnota byla sama mlhou. Jemný opar světla pronikal do stínů tmy a Tania konečně začínala něco vidět.
Zprvu to vypadalo jako srst nějakého gigantického tvora, to je nějaký obrovský medvěd? Nebo snad srstnatý drak? spekulovala, později se však ukázalo, že je to jenom vlnící se hnědá tráva. Ta byla ale svěží, vůbec nebyla suchá. Její hebká a mírně chladivá stébla lišku pošimraly na tlapkách, jakmile se k ní přiblížily. Dotkla se hnědé trávy, jen lehounce a pak se od ní vzdalovala. Uvědomovala si moc dobře, že se téměř země nedotkla, byla-li to vůbec zem. Tráva není hnědá! Copak se to děje za divné věci. Něco tady zkrátka nehraje! Liška věděla, že to co vidí se od reality liší, avšak netušila, že sní. Zamračila se, snažíc se vypátrat kdo by si to mohl pohrávat s její myslí, dívala se všude kolem sebe. Nespatřila však žádný pohyb, jako by se všechna zvěř schovala, nebo i hůř, jako by tady vůbec nikdo, kromě samotné lišky, nebyl.
Stoupala nad změť hnědých stébel trávy a všude bylo pusto prázdno. Ani hlásek se neozval, ani zvuky přírody. Tedy až do chvíle, kdy se s ní svět zatočil a ona udělala vzdušné salto. Očekávala nevolnost, ta však nepřišla, za to uviděla jakýsi zelený bod na obzoru a uslyšela neznámé zaskřehotání.
Bod se blížil k ní velmi rychle. Čím byl blíž, tím více se zdál velký a nabýval tvaru jakéhosi dlouhého draka s chlupy po celém těle. Liška se instinktivně chtěla schoulit, jenže místo toho udělala další salto a v ten okamžik si toho všimla. Ona měla zelené tlapky úplně jiné barvy a úplně jiného tvaru! Nebyly to její liščí tlapky, nýbrž byly stejné, jako měl drak před ní. Ona sama byla drakem. To jí vyvedlo natolik z míry, že se probudila a bylo po snu.

Přestalo pršet, avšak hustá mračna i tak zakrývala nadále temnou oblohu. Stále byla ještě noc, jediné světlo tedy vytvářeli okolní rostliny a zvířata, mezi něž se řádili, podle lišky, i světlušky. A že jich na tomto místě bylo rázem vskutku nespočet. Vyrojily se jako houby po dešti. Ještě před malou chvílí byly schované a nyní jich tu byly snad tisíce. Kde se předtím ukrývaly?
Jistě, Tania viděla už dost světlušek, ale musela uznat, že takové množství ještě nikdy předtím neviděla. Tyhle navíc měly ještě takovouhle zvláštní barvu - modrou. Myslela jsem si, že světlušky jsou zelené. Pozastavila se nad nimi mladá liška. Světlušky poletovaly všude kolem. Byly snad i v korunách stromů.
Světlá liška střihla ouškem směrem k jedné z nich, její bystrý sluch totiž zachytil nějaké zvuky. Noční tvorové se pohybovali ve větvích. Liška měla pocit, že slyší i hlasy, ale nebyla si tím úplně jistá. Možná se mi to jen zdá. Snažila se přesvědčit, ale moc se ji nechtělo uvěřit, že by se její smysly jen tak mýlili. Ne ne, něco tam určitě je! Když se však snažila zaposlouchat se do zvuků lépe, nikdo už nepromluvil. Slyšela jen praskání větviček nahoře nad sebou.
Viděla poměrně dobře i přes to však se ji nedařilo odhalit, kdo na stromě, co vyvádí. Bránily ji ve výhledu větve. Viník, musel být vysoko. Jako na pitvoří utichl, když po něm začala pátrat. Nakonec si řekla, že to možná byl jen pták a chtěla to nechat být.
Chvíli bylo ticho, než kousek od Tani dopadla na zem drobná větvička. Zvedla opět hlavu, aby se podívala, co nebo kdo byl příčinou jejího pádu do světélkující trávy. V tu chvíli zahlédla stín spouštějící se k ní na zem. Ze šedého stínu se vyklubala liška.
První, čeho si světlá na zjevivši se příchozí všimla, byl tmavý odstín srsti, který společně s nocí, působil ještě temněji i když nebyl její kožíšek úplně černý. Tlapky, hruď a bříško měla šedá naopak světlejší, než Tania.
I když byla Tania, nejspíš, menší, i ona byla celkem osvalená držení těla měla elegantní, ačkoliv se netvářila nijak povýšeně. Usmála se na šedivou: „Ahoj,“ odpověděla celkem veselým tónem. „Hm, jo. Modré jsem dříve neviděla. To je tady normální?“ předpokládala, že šedá zde nejspíš žije.

Příchod na Saeron
Od chvíle, kdy musela opustit svůj druhý domov, uplynulo již mnoho dní, které strávila putováním. Její hebké tlapky ji nesly neznámo kam. Neměla cíl, pouze se snažila přežít a pozorovat rozdílnosti krajů, které míjela. Učila se být sama, což předtím moc nezažila, tedy až na těch pár dní, kdy se ztratila své první rodině, než ji našel vlčí pár a adoptoval si ji.
Dalo by se říci, že obstála, neboť byla odkázána jen a pouze sama na sebe a tak získala cenné zkušenosti s lovem. Nebyl nikdo, kdo by ji pomáhal proto se intenzivně učila ze svých chyb a také ze svých úspěchů.
Škola samoty měla brzy skončit, protože právě dorazila na nové území, které navíc neobývali pouze či převážně vlci, nýbrž zde žily lišky. To poznala i Tania podle stop a pachových značek.
Vzrušením z toho poznání se ji načechral vlhký kožíšek. A ne jen z objevu, že se nachází v kraji, kde žijí lišky, ale také na ni působila magie zdejšího lesa. Ihned, jakmile vstoupila do jeho útrob, nemohla si nepovšimnout všech těch zvláštností kolem. Kamkoliv se podívala, viděla jemnou namodralou záři na stéblech trávy, kůře stromů nebo dokonce i na květech.
Nic podobného ještě neviděla a tak si vše prohlížela s velkým zaujetím a to i přes skutečnost, že její kožíšek smáčely kapky deště. Vůbec ji nevadilo vlhko, ani to, že byla právě noc.


Strana:  « předchozí  1 2 3 4


U Ž I V A T E L