Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(LKŠ 69 (3/5))

Uklidnit napjatou situaci, to byla přesně práce pro ni. Tedy takhle to chápala, když přijímala roli pečovatele ve skupině. Rvačky, ty neměla nikdy ráda. Už jako malinká se jim snažila vyhýbat. Dokonce dříve měla jinou dovednost než nyní. Ale jak rostla, její schopnost ji opustila. Proč ale to netušila. Nyní byla dospělá a měla něco, jako určitou zodpovědnost vůči členům tohoto liščího uskupení. Nechtěla aby si kdokoliv z těchto lišek ublížil.
Snažila se poslouchat a situaci vyhodnotit, alespoň z toho, co se ji podařilo zachytit. Proto pochopila, že mladý lišák se dozvěděl o smrti své mámy a v tuto chvíli je emocionálně zranitelný a tuto frustraci dává najevo zlobou. Ve fázi v níž se nacházel, bylo pro něj jednodušší kousat a škrábat kolem sebe. Staršímu lišákovi již došla trpělivost a patrně chtěl udělat to, co měli správně jeho rodiče, kdyby tady ovšem byli. Což opět budilo otázku, kam se poděl Siphr, otec tohoto lišáčka.
A potom tu byla její přítelkyně Shikoba, která vypadala, že každou vteřinou vezme tlapky na ramena a uteče. Tania ji věnovala jeden ze svých uklidňujících pohledů a kmitla oušky, že to bude dobré a že se nemusí bát. I když netušila, jak se situace vyvine dál. Chápala a rozuměla oběma stranám, v tuto chvíli by však bylo nejlepší, kdyby se všichni uklidnili. A pravdou bylo, že má-li odkaz Luny zůstat naživu, je třeba to všechno prodiskutovat a vyřešit. Všichni se mohou dál držet spolu a pomáhat si, jako doposud, nebo si každý může jít po svých a skupina se tak rozpadne. Teď to zkrátka, záleželo na každém členovi polární skupiny, jak se k této nemilé situaci postaví.

(LKŠ 56 (4/5))

Vládla zde opravdu zvláštní atmosféra a to mohla cítit nejenom Tania, ale vlastně všichni. Béžová se snažila vyčíst z ostatních, co se děje. Mohla hádat, ale mnohem raději by byla, kdyby nemusela. Nakonec si získaly se Shikobou pozornost polárky a dozvěděla se informaci, kterou ji nastínil její čich už když přicházely k polární skále. Ovšem informace byla obohacena o něco, co by nevyčetla. "Luna je nenávratně pryč?" Zopakovala a snažila se pochopit, jak nenávratně. Odešla? Byla unesena? Byla snad mrtvá? Tani výraz se změnil na překvapený a lehce zmatený. Ihned pochopila, proč to nyní nemají lehké. "To je pravda. Myslím, že ona byla touhle skupinou živa," jinými slovy, žila pro skupinu. Souhlasně přikývla. "Myslím, že ano. Luna by nechtěla, aby skupina padla. Ale..." stáhla ouška, "co se vlastně stalo?" Musela se zeptat. Jinak by ji tato otázka hlodala v hlavě jako neodbytná myš.
Odpovědi se ji dostalo dříve, než by čekala a další dílky skládačky do sebe zapadly. Takže pochopila, že to, co se tu řešilo bylo zmizení Luny a její syn vypadal velmi rozzlobený na polárku, že mu, dle jeho slov, neposkytla přesné informace o stavu jeho mámy. Pohledem těkala z jednoho na druhého. Když mladý lišák vyřkl ta slova, o rozloučení s jejich Yritou, přišlo jí to jako fér.
"Počkej," zvolala na něj. "To je jasné, že bychom se s naší vůdkyní měli rozloučit." Ona to tak cítila. Všechno bylo nějak rychlé, náhle. Srdce mladého lišáka bylo částečně slepé díky žalu, který jistě cítil, to Tania dokázala pochopit. Chápala však, že ani tato polárka to nemyslela tak zle, jak to mladý viděl. Určitě neměl na mysli, že se hned chopí vlády, ale spíš, že by se měla skupina sejít a vše probrat. Bylo to těžké.
Situace se ještě přiostřila, když šedý skočil na mladého syna Luny.
Tania přiběhla ke dvojici, její uklidňující skupinová magie určitě musela být cítit, jak se snažila situaci zmírnit: "Ztráta milovaných je vždycky těžká a někdy není snadné ubránit se hněvu či jiným projevům smutku z takhle těžké ztráty. Proto myslím, že bychom mohli mít pochopení nad tím, co tenhle mladík prožívá."
Potvrdila se i její domněnka, že ani Siphr se neukázal na území již nějaký čas. Zdálo se, že tedy polárka i šedý ví, co se stalo s Lunou, ale nikdo nevěděl, co se stalo se Siphrem, z čehož Tani vyplynulo, že ti dva nebyli spolu, když se přihodila tahle tragédie. Kde ale tedy lišák byl? Byl s dalšími potomky?

(LKŠ 50 (3/5))

Přikývla Shikobě na souhlas: "Ano, Luna je naše vůdkyně," odpověděla zároveň. To ale netušila, že se již udály jisté změny, které se odehrály pod tlapkami bohyně Saeronu. Již se to však dozví.
Lišky už byly vidět z dálky, jak se blížily. Tania nebyla nervózní z lišek, takový problém nikdy neměla, neboť byla přátelská tak nějak od začátku. Leda, že by se k ní někdo choval špatně. Ale trošku ji vrtalo hlavou, kam se poděla Luna. Jak Siphr, tak ona, museli být od polární skály už dlouho pryč.
Přiblížila se ke skupince, kde se nacházela polárka s hnědavou srstí na hřbetě. Pamatovala si ji ze setkání, kdy dostala svou funkci. Chtěla si s ní popovídat, ale tehdy se k tomu nedostaly. Nyní, ta příležitost tu, možná byla. Nahodila přátelský výraz, konec konců, ten ji šel sám od sebe: "Zdravím ve spolek," pozdravila a sledovala ostatní lišky, které zde byly.

(LKŠ 49 (2/5))

Zavětřila ještě jednou, aby se ujistila a potom ještě několikrát, jak se blížily ke skalnatému výběžku. Neuměla přesně popsat, co ji přesně v jejich pocitech nehraje, avšak mohla Shikobě říci, co cítí, nebo vlastně, co necítí. "Cítím ve vzduchu pachy lišek, ale jeden pach mi tady chybí." Konečně odpověděla své přítelkyni. "Nevzpomínám si, že by Luna opouštěla území a pokud ano, nikdy ne na tak dlouho, že by se její pachová stopa z území ztratila. Její značky jsou, zkrátka, pryč." Pronesla nahlas to, co ji napovídal její čich.
"Cítím pachy liščat," alespoň některých. "Ta by zde měla být, cítím pach té bílé polárky," natahovala čenich k obloze, aby vyčetla v lehkém vánku co nejvíc mohla. "Cítím pach podobný jedné liščce, kterou jsem už potkala, ale ani tu teď necítím v blízkosti polární skály. A pak tu je nějaký pach, které neznám." Dokonce necítila ani otce liščat. Musel být pryč už nějakou dobu také. Že by snad odešli spolu? Bez liščat? Ale kam? Hledat některé lišče? Tolik možností.

(LKŠ 44 (2/5))

"Aha, to nevadí. Máš pravdu tady určitě nějaké prameny budou." prohlédla na Shikobu a něžně se o ní otřela hlavou, než se zadívala ke kopcům a horám na jihozápadě od nich.
Zašvihala ocasem: "Výborný nápad na další výlet." Nadšeně schválila béžová liška. Mohly jít kamkoliv, ale takový plán byl stejně dobrý jako když se vydaly hledat moře. To Taniu přimělo k úvahám nad tím, jestli by se sůl z moře nedala také využít k léčení. Vždyť i srny v lese olizovaly solné krystaly, když měly příležitost se k takovým kamenům dostat. Podobně mohla být prospěšná i sůl z mořské vody.
"Další výprava bude tedy do hor." Uzavřela to Tania a zavětřila v blízkosti polární skály. Cítila pachy lišek i liščat, ale pach Luny, jako by se už vytratil. Zastavila se a přišlo ji to zvláštní. Luna byla ta liška, která se na toulky příliš nevydávala. Vždycky byla někde poblíž polrní skály a její pach byl vždycky zřejmý, ale nyní, jako by tu už pár týdnů nebyla. "To je divné, myslím, že něco je jinak." Prohlásila a snažila se vyčíst ze stop a pachů další informace. Nevěděla co je jinak, ale chtěla na to přijít.

(LKŠ 43 (1/5))

Tak, jak to Shikoba popisovala, odpovídalo to tomu, co Tania měla na mysli a tak přikývla a radostně švihla oháňkou. "Ano, přesně takhle léčivé a minernální prameny vyvěrají. Obvykle se nalézají na místech, kde jsou minerály shluknuté ve větším množství. Třeba právě tam, kde jsou skály." Teoreticky by něco takového mohlo vyvěrat i tady. Možná tu také jě nějaký minerální pramen. A nebo v horách, které ji tak lákaly, ale ještě v nich nebyla. "Pamatuješ si, kde to bylo?" zeptala se své přítelkyně. Kdyby to bylo někde na Saeronu, bylo by skvělé, vědět, kde takový dobrý pramen vyvěrá.
Představivost mohla být mocnou čarodějkou. Tania si zkusila představit takového medvěda s ploutvemi a šupinami. "No ba, že jo. Jak by asi plaval, když má tak krátký ocásek." To lišky na tom byly mnohem lépe. Se svými dlouhými ocásky mohly v říši vody být skutečně impozantními plavci. Ale medvědi? Byli velcí, neohrabaní i když pravda, na souši byli docela děsiví.
Všimla si, že začíná být její přítelkyně poněkud nervózní a tak se o ní otřela bokem a ocáskem ji jemně plácla do Shikoby ocásku. "Všechno bude faj, uvidíš."

(LKŠ 40 (1/5))

Přesně tak, přikývla Tania souhlasně: "Ano, některé prameny mají různou chuť a mimo jiné jsou některé i slané. Je to ale jiná sůl, než ta z moře. Jedná se o různé minerály, které jsou v těch pramenech rozpuštěny." Vysvětlila s klidem béžová Shikobě. Takové minerální prameny byly i zdraví prospěšné. "Mívají i léčivé účinky." Tak nějak to věděla. Voda, jako by ji to napověděla. A protože voda byla jejím živlem, byla Tania poměrně vnímavá vůči vodě.
Tania se usmála do širokého úsměvu s otevřenou tlamičkou: "I to je možné. Rozhodně je moře tak velké a záhadné, že by to klidně tak mohlo být." Rozhlédla se po polární oblasti. Blížili se k polární skále. Cítila pachy lišek.
"No ano, šupiny místo chlupů a ploutve místo tlapek, to jistě mají." Byla to legrační představa. "Ryboliška!" zopakovala to nadšeně po Shikobě.

Les Antares >>>

(LKŠ 39 (1/5))

Mezi tím, co procházely obě lišky, pěkně ve skrytu lesa, přestalo úplně pršet. Obloha začala nabírat zdravější modré barvy, tak, jako to bylo pro oblohu typické, když se kupy šedavých vodních mraků odhodlaly přesunout se zase někam jinam. Konečně se vzduch pročistil a pomalu se i poslední mikrokapičky rozestoupily, aby vzduch nebyl tolik vlhký a těžký. Půda byla v lese nasáklá vodou, ale dalo se to snést a ačkoliv bylo docela chladno, protože nebyl podzim, byly teploty i tak přijatelné. Vlastně by Tania mohla s klidem říci, že je počasí ideální na cstování.
Jakmile se dostaly do polární oblasti, bylo počasí jako úplně z jiného obrázku. Sníh sice místy odtával, ale ve vzduchu byla cítit čerstvost a svěžest zimní krajiny. Slunce se opíralo do svahů a plání s takovou silou, že se Tanie zdálo, že pláň doslova září a svítí. Léto bylo i v těchto oblastech krásné, zase jiným způsobem.
"Jsem ráda, že se ti líbilo." usmívala se na nejlepší kamarádku a společnici. "Slaná voda není příjemná, ale už jsem ochutnala i jinak a méně slanou vodu a ta byla zase dobrá v krku." Vzpomněla si na minerální prameny.
"O moři si myslím, že má respekt. Je velké, jako vesmír vod. Ukrývá v sobě jistě jiný svět. Musí být úžasný." odpověděla Shikobě Tania.

Temný les >>>

(LKŠ 38 (4/5))

Tania se na svou přítelkyni usmála a jemně do ní drcla hlavou, aby ji dodala odvahy. "Až zjistíme, jak se v polárce mají, můžeme zase někam vyrazit." Napadlo ji. Jen chtěla zkontrolovat, že je všechno v pořádku a při starém. O změnách, které nastaly, neměla ani tušení a bylo by to jen horší, kdyby tyto novinky neznala ještě dalším mnoho dlouhých měsíců. "To by bylo úžasné. Myslím si, že se nemusíš bát. Všichni, které jsem zatím poznala, byli celkem milí." Neznala sice všechny lišky, ale s těmi, co se setkala a měla možnost promluvit, s těmi problém neměla. Minule tam viděla nové tváře a ráda by je poznala blíž.
Ale, aby zahnala nepříjemné myšlenky své společnice, zeptala se na jiné téma: "A jak se to líbilo moře? Kvůli bouřce jsme musely rychle odejít, ale teď máme čas si předat pocity," byla zvědavá.

>>> Polární skála

(LKŠ 25 (1/5))

S ránem se bouře uklidnila. Blesky a hromy ustaly a přestaly tak děsit obyvatele Saeronu, kteří byly vůči takovému přírodnímu úkazu poněkud citlivější. Konec konců, jen blázen by se vystavoval přímým účinkům takového nadělení, jaké jim noc přichystala. Ve vzduchu byla cítit vlhkost. To proto, že déšť samotný neustával. Patrně ještě nějakou chvíli hodlal kropit okolí, zřejmě proto, aby všechna saeronská místa byla vydatně zalyta.
Tania vylezla z úkrytu a rozhlédla se po lese, který působil prázdně. "To nevypadá, jako přívětivé místo. Ale poskytlo nám přístřeší, takže bychom měly být za to rády." Tania to brala z té pozitivnější stránky. Les sice nebyl hezký, ale ochránil je před tou kalamitou.
Protáhla se a vyhledala svou partnerku. "Možná bychom se mohly podívat domů, co ty na to?" No, měly by zjistit, že jejich paní již není jejich vůdkyní. Od doby, co tam ještě byla Luna, se totiž neukázaly a bylo dobré dát o sobě vědět, že stále žijí.

>>> Les Antares

Podušková louka >>>

(LKŠ 17 (5/5))

Temné představení doprovázené světelnou show jim běželo nad hlavami. Tania běžela cítila, jak ji od tlapek odletují spršky vody. Kožíšek měla mokrý ještě z koupele v moři, ale už už ji smáčely proudy vody řítící se dolů z nebes. Při těch blescích, kterých bylo skutečně hojně, mohly obě lišky vidět, kde se ukrývá les temný v temném okolí. Nebyl ani tak daleko. Rozhodně byl blíž než Šeptavý les, nebo hory od kterých byly vzdáleny dost daleko, že by Taniu ani nenapadlo běžet k nim.
Jakmile je pohltily první stromy, Tania zastavila a otřepala ze sebe vodu. Patrně to nemělo moc smysl, ale přeci jenom to byla přirozená reakce. V lese, jako by se ocitly v jiném světě. Sám o sobě byl temný i ve dne, ale co v noci, kdy na nebi nebyla jediná hvězda? Tmy kolem bylo tolik, že si připadala jako by se propadla rovnou do jeskynního komplexu. Rozhlédla se, aby našla vhodnou skrýš. Zamířila k nejbližšímu kořenovému systému, kam si mohly obě lišky zalézt a schovat se tak před případnými padajícími větvemi. "Tady se ukryjeme," zavolala na Shikobu. I když se to nemuselo zdát, snažila se ji neztratit.

(LKŠ 15 (3/5))

Neváhala a jakmile ji Shikoba vybídla, vyskočila a už si to hopsala při břehu moře. Shikoba se vrhla neohroženě kupředu a pustila se do hlubších vod a tak ji Tania následovala. "Je to úžasné, že jo?" Tania plavala a slaná voda jejich těla nadnášela poměrně dobře. Jak se blížil večer, zvedl se vítr a i hladina moře se rozkývala mnohem znatelněji. "Měly bychom raději vylézt ven." Takhle, kdyby zůstaly, mohlo by se moře stát děsivou scénou pro hororové okamžiky. Tania proto vylezla na břeh a otřepala ze sebe vodu. "Asi bude pršet," konstatovala fakt. Večer byl celý v tématu mraky. Bylo docela temno, jak všechno ta mračna halila. Tania začala hledat místo, kde by se mohly ukrýt před průtrží mračen, které tomu dost hrozily.
S nocí se opravdu spustil déšť. "Pojď, honem!" Což o to, mokré byly dost, to by ani nevadilo, ale ty děsivé blesky, Tania moc dobře věděla, jaký z nich má Shikoba strach. "Schováme se v lese." Zvolala a už pádila k temnému pásu stromů temnou loukou, kterou častokrát ozářily blesky a zasáhly hřmící hromy zvukovými rázy.

>>> Temný les

(LKŠ 12 (1/5))

Nedalo se nic dělat, zabránit tomu, aby se v horkém dni žíznivá liška nenapila z moře se už nedalo, ale Taniu napadlo něco jiného. Byla přeci paní vody, no ne? Mohla by se pokusit vodu ovládnout tak jak potřebovala. Nebyla si sice jistá, že to výjde, ale to ji neodradilo od toho, aby to alespoň nezkusila. Dobře si to tedy promyslela, co vlastně chtěla s vodou udělat. Mezi tím, co se ji hlavou honily myšlenky na to, jak nejlépe získat čerstvou vodu bez soli, Shikoba navrhla něco, co by mohly podniknout s mořem.
Ucítila dotek Shikobina ocásku. Střihla ouškem, které bylo blíže k její družce. Zadívala se na vodu. "Ano, třeba plavat. Ačkoliv se to zdá nebezpečné a strašidelné, ve slané vodě se plave dobře. Když není moře příliš rozbouřené." To nebylo. Bylo klidné a lišky měly přívětivé podmínky pro letní přímořské radovánky a plážové hry.

(LKŠ 9 (1/5))

Přikývla souhlasně na Shikoby otázku, jestli je modř, kterou bylo v dálce vidět, skutečně to, co obě lišky hledaly - moře. "Myslím, že jsme ho našly," doplnila slovy a sledovala chvíli moře a potom také se dívala na výrazy a škálu grimas její partnerky Shiky.
Obě lišky pokračovaly dále a čím blíže byli modravé pustině, která se před nimi rozprostírala, tím nadšenější Tania byla. Vzrušení ji proudilo žilami a vlastně se dost těšila. Ještě nějakou chvíli šly, možná, že dokonce, čím blíže byly, tím také jejich rychlost rostla a to i navzdory horkému dni ve kterém se ocitly jako Alenka v říši divů. Moře se zdálo klidné, jistě v takovém pařáku ani nebylo divu, že vodní hladinu rozevívaly pouze vlny přicházející z obrovské dálky a tak se dala více méně považovat za klidnou. Ani pustina nebylo vlastně správné označení, ale pro dvě suchozemnské bytosti se tak mohly modré nekonečné hlubiny jevit. Však nemohly spatřit, co se skrývá pod masou vody.
"Počkej!" Vypískla Tania, ale pozdě. Shikoba již ochutnala vodu, která ji musela doslova vypálit všechny bacily v krku. "Mořská voda se nedá pít. To je nevýhoda. Když ale tuto nevýhodu respektuješ, dá se zde najít dost zábavy." Mohly se teď krásně osvěžit, ovšem jen koupelí.

(LKŠ 6 (1/5))

Den začal, už z rána docela velkým, horkem a jak se zdálo, ale především teď nemínil přestat rozpalovat všechno a všechny kolem, kdož se neskrýval v dobrých úkrytech, kam se sluneční paprsky jako nenechavé prsty, nemohly dostat. Tania to horko cítila všude. I když měla hustý kožíšek, který docela dobře odolávala podmínkám počasí, i tak by lhala, kdyby tvrdila, že ji není teplo. Při chůzi měla tlamičku otevřenou, aby se větrala. Slunce se jim opíralo do zad a na nebi nebyl jediný mráček. Slaný vzduch, který občas zaštípal Taniu v nose, napovídal, že možná brzy narazí na to, co hledají, ale o svěžesti se nedalo hovořit. Bylo prostě takové horko, že ve vzduchu mohly cítit opravdu jen sůl a ne vlhko, jak by si dokázaly představit.
Konečně se jim ale poštěstilo a v dálce mohly obě lišky spatřit lesknoucí se modř. "Podívej!" Kdyby to bylo jezero, jistě by se netáhlo od nevidím do nevidím na obou stranách, kam jim oči dopadaly.

Krásná aktualita, 10 kamínků