Příspěvky uživatele

< návrat zpět

PODZIM

Stále jsem utíkala, neustále. Snad mi pomalu docházel i dech. Ale ochranný systém v mém mozku mi říkal, ať prostě nezpomaluju, ale had byl strašně rychlý. V terénu neměl takový problém jako já. Najednou, jsem pár sekund nevěděla co se děje. A proč? Protože jsem hodila tlamu a měla hada zakouslého ve své tlapě. ''Paně Bože! Proč jste tohle nechali zajít tak daleko a my musíme řešit váš problémy, které nás můžou stát krk!?'' Křikla jsem v agonii bolesti směrem k obloze, že by mě snad uvadlý božský lístek mohl slyšet, či mi dokonce odpovědět. Nevěděla jsem, jestli náhodou není ten had i jedovatý, ale to bylo teď vedlejší. V tom jsem si vzpomněla.. Lístek! Třeba to ještě funguje! Začala jsem si představovat jak vypadám jako lístek, chtěla jsem se tam moc v něj proměnit a ve větru zmizet od hada co nejdál to šlo. Zavřela jsem oči a jen se k tomu modlila. Doufala jsem, že má proměna se ještě jednou vydaří, chtěla jsem tak moc předejít jisté smrti.

Když jsme se najednou dostali z bahna, bylo víceméně z kožíšků pryč. Ale stále něco bylo, před námi se objevil náš podzimní bůh, o kus dál jsem viděla i další bohy, ale zhrozila jsem se nad tím, jak zuboženě teď vypadali. A ten šepot, opravdu bychom si měli pospíšit. Bohové zřejmě umírají. Byly jsme zřejmě v jejich LÓŽI. ''Musíme Azraela zastavit, tohle je snad už víc, než VÁLKA mezi zlým bohem a námi.'' Řekla jsem.
Když jsem se otočila, můj pohled padl na malého hada, něco se snad snažil říct? ''Copak maličký?'' Zeptala jsem se, ale stalo se něco co jsem nečekala.. ''Ale no ták! Co je s touhle zemí, sakra?!'' Křikla jsem a taktak jsem uhnula hadově tlamě, málem mě slupnul jako JABLKO. Začala jsem utíkat. Fakt jsem dneska nechtěla být sežraná hadem, bažinami, ani Azraelem. ''Radši aby na mě pršelo, hlavně aby to už bylo za námi!'' Zafuněla jsem za běhu. Radši kdyby byl DÉŠŤ, než řešit toto.

PODZIM
Větve byly jako chapadla, v čemž mě napadlo že možná, možná to způsobily nějaké výpary z bažiny.. Na Podzim bylo možné vše, například.. "O ano! Ariso podívej!" Zvesela jsem zvolala, když jsem našla nás první kousek. Šel poznat ihned, ihned jsem měla pocit že je to to pravé. Vítězně jsem se usmála když mě Arisa pochválila, byla to melodie pro mé uši, zbožňovala jsem když mě někdo chválil! Když se větve stáhly pohlédla jsem na Polárku. "Víš, že ani nevím?" Začala jsem se svou odpovědí na otázku. "Jaro.. je krásné, všechno se probouzí k životu, léto, všude je příjemné sluníčko a nejlepší pocit je, když najdeš úžasně chladný balvan.." Zasnila jsem se. "Podzim už tak ráda nemám a jen mi to tohle prostředí potvrdilo, jen se na nás podívej, naše krásné kožíšky, ach!" Smutně jsem se podívala na sebe i na Arisu, nyní hnědou polárku. Zima? Všude byla kosa, Bleh. "Asi mám nejradši Léto." Došla jsem nakonec z úsměvem k jasné odpovědi a pevně uchytila první úlomek žezla. "Ten podzimní bůh nám mohl teda aspoň říci kolik těch kousků vlastně musíme najít..." Načala jsem, upřímně jsem však ve víc, než tři kousky nedoufala.

PODZIM

Malé Polárce se podařilo uvolnit, ale dlouho jsem přemýšlela jak, než mi zářící lístek začal padat na čumák. "Ariso?" Zvedla jsem hlas v dotazu a v odpověď mi samotné znovu přistál lístek na čumáku. Přikrývka jsem. "Chápu." Bylo mou odpovědí, zřejmě nám ten liščí bůh půjčil pár svých schopností. Tedy, doufala jsem že oběma, ne jen malé polárce. Větve obživlých stromů mě svírali, tlapky se utápěli v bažinách, soustředit se mi na proměnu v lístek nedařilo, pohlédla jsem tak na tmavou oblohu, byla ponurá smutná.. Bez hvězd. Hvězdy, které v noci tak krásně září, usmála jsem se, když zemřu třeba se objeví hvězdy znovu, třeba budu sama hvězdou a ještě u tou nejzářivější a budou moci na mě hledět každý den, možná by má hvězda i přes mračna šla spatřit. Hvězdy mi připomínali domov, tam téměř nikdy nepršelo, hvězdy byly jasné svítící záře na nebi. Byly tak stejné jako byly doma, možná bych tam i po hvězdách trefila.. Docházel mi pomalu dech, jak mě větve svírali pořád silněji, nakonec jsem se cítila lehká jako vánek, měla jsem pocit, že jsem zemřela, že má duše míří k těm dalším kráskám nahoře... Ale, v druhém uvědomění... Pane bože, ano! Pomyslela jsem si, tančila jsem mezi zmatenými větvemi tak ladně, nepolapitelně.. jako lístek. O kus dál jsem se proměnila zpátky, o něco ladněji, než Arisa, ta Polárka jenž díky bahnu ztratila svůj sněhobílý kožíšek. Takový krásný kožíšek měla, nechápu jak se mohla vztekat mnohem méně, než já a to jsem prvně měla namočené jen tlapky, teď jsem byla špinavá a rozcuchaná celá celičká.

PODZIM

Vyprávění Ambera bylo dost nevrlé. Přimhouřila jsem oči a sledovala jeho kožich propletený listy, inu.. Jako výzdoba kožíšku to mohlo být hezké. ''Krasavče, jak tu věc mám poznat? Poznám ji?'' Pozvedla jsem obočí a i hlas v otázce, jak jsem měla jako hledat něco, něco co jsem neznala jeho vzhled. Podívala jsem se na Arisu, stále se ta polárnice k ničemu neměla a proto jsem se tím smradlavým hnusem začala brodit sama. Občas jsem na dně něco prohrabala, jestli to nenajdu přímo v bahně, ale po chvíli mě zaujal strom... Byl něčím jiný oproti těm ostatním. Možná to na tom bylo celé podezřelé a byla to past, ale stejně mi zvědavost nedala a já se tím hnusem začala brodit přímo k tomu stromu ale... ale proč se tak hýbe? Proč ty větve se snaží dostat až ke mě? Asi, asi bych se jim neubránila, musím se dostat z téhle bažiny! Proč by ten kousek byl někde, kde nás bůh Podzimu dokázal poslat se svými omezenými schopnostmi? Rychle jsem se brodila zpátky, směrem od stromu, který ke mě natahoval své ''ruce''. Probrodila jsem se kolem Polárky a přísahala bych, že byla teď ještě menší, než předtím.. Něco jsem pod čumákem zamudrovala a chytila ji srst a kůži, jako matka liščata, na zátylku ve snaze ji z bahna dostat pryč. ''Musíme pryč, Ariso, no tak zaber!'' Zamumlala jsem s tlamou plné srsti sněhulky. Možná, možná si Amber vybral špatně, strom chtěl chytit mě, bahno pomalu polykalo Arisu, nedokáží se dostat ani přes první překážku, natož aby zastavili boha Pohrom. Co bylo, ale jasné, tak že jestli se větve ještě o kousek přiblíží, nechám polárku v bahně a začnu utíkat sama, nestálo mi za to, abych za vlastní život chránila cizinku a ještě k tomu vlastně celý svět.. Bylo to tak těžké rozhodování pro lišku mé povahy, sakra!

PODZIM

Pohlédla jsem na toho obřího lišáka. Celkem mi polichotilo, že jsem vybraná jako jedna z těch co by mohli zachránit celý svět, zároveň jsem si však i dělala obavy, co když se to nepovede? Lišák se nezdál, že bych mu nemohla alespoň trošku věřit. Avšak pak nás zase přemístil. Pod mými tlapkami bylo najednou mokro a když jsem pohlédla dolů, dolů pod sebe, znechuceně jsem jednu tlapku nadzvedla a vyplázla jazyk. "No fuj!" Nesnášela jsem bahno, zvlášť když mě do něj někdo takhle hodí! Jak mám být potom perfektní a chtít po někom vše co chci?! Jak se snažit být hezčí, než RŮŽE, když poprvé rozkvete? Na půl ucha, mezitím co jsem se vztekala, jsem poslouchala Boha podzimu a lehce jeho směrem vytasila tesáky. "Právě jsem kvůli němu skončila v bahně. Ať je Azrael kdo chce, tohle pro něj neskončí dobře." Pořád jsem se vztekala, i ve chvíli kdy už nás Amber opustil v této mokré krajině kde i PAPRSEK slunce by se těžko pohledal. Když se zdálo, že mé vztekání nad špinavým kožíškem se blíží ke konci, otočila jsem se na Arisu, byla celkem tichá, možná v celé naší skupince o záchraně podzimu bude spíš mým STÍNem. "Tak začneme hledat, ať co nejdřív se tomu Azraelovi nakope zadnice." Řekla jsem možná trošku víc hlasem ve kterém zněl rozkaz, než jsem chtěla. Nu což, žádost to nebyla a sama jsem přestala na chvíli dělat TYJÁTR a sama se dala do hledání podezřelých věcí, co by nápadně i nenápadně mohli připomínat část žezla Podzimu.

PODZIM

Nevím co se stalo, chvíli jsem si povídala s těmi dvěma lišáky a pak najednou tma. Když jsem otevírala oči, nějak mě třeštila hlava, snad jakoby mě i někdo bacil po hlavě.. Byla jsem snad unesena?! Prolétlo mou myslí. Když jsem se pomalu rozhlédla spatřila jsem vedle sebe ještě jedno spící tělo a přímo na nás hleděl.. někdo. Přimhouřila jsem oči a pak nás oslovil.. Jak to, že nás znal!? Byla má další myšlenka. ''Proč bychom to měli dělat, krasavče?'' Zahubovala jsem podezřívavě, zvědavost mi stejně ale nedala a šla jsem za ním, byl něčím jiný, než ostatní, ale že to byl bůh zdejšího světa, to jsem opravdu netušila, jak bych taky měla? Nakonec jsem vzdychla a koukla se na tu druhou, Arisa říkal ten někdo? ''Taky máš pocit jako by nás unesl?'' Špitla jsem k ní.

Protočila jsem očkama. Nakonec jsem jimi párkrát zamrkala a ladně švihla ocasem. Naklonila jsem lehounce hlavinku. ''Cožpak je špatné myslet si, že takový příjemný lišák nemůže být místní?'' Zvedla jsem medový hlásek v otázce a odhalila v nevinném úsměvu drobné ostré perličky. Poté jsem znovu pohlédla na rudého lišáka, který stále mlčel. ''Cožpak taková gentleman není schopen sám adoptovat zbloudilé dušičky, jako jsme my?'' Zavrtěla jsem zklamaně hlavou a hraně vzdychla. Mluvit ve sladkých řečech mě bavilo, ať už si myslel kdo chtěl, co chtěl. Nepotřebovala jsem se chovat jinak, než mi bylo přirozené.

Pousmála jsem se. ''Áá, lišák je vtipálek.'' Řekla jsem ironicky směrem světlému a ladně jsem pohoupala hustým ocáskem. Pak jsem však zavrtěla hlavou. ''Jsem tu krátce, ale vlastně nedokážu to 'tu' zařadit, kde jsem prosím tě?'' Zamrkala jsem očkami nevinně a pak pohlédla směrem k rudému lišáčkovi, tvářil se tak smutně. Naklonila jsem hlavu na stranu. ''Ty taky vypadáš nějak ztraceně ruďásku.'' Řekla jsem svým nejnějžnějším hláskem, dokonce jsem se tvářila tak, že jsem možná i vypadala, že bych o to mohla mít starost, větší než jen ironickou. Pak jsem otočila pohled směr hnědému(zlatému, zrzavému, idk...) Nějak jsem se i fakt celkem chtěla dozvědět jestli jsem mrtvá a jsem v nějakém liščím ráji, nebo je to jen prostě nějaké konkrétní místo kde lišku bych snad i potkala téměř všude.

/< Skaliska

Pokračovala jsem dále, přímo za svým čumáčkem, nevěděla jsem kam jdu, neznala jsem to tu ani nepoznávala. Ale nelíbilo se mi, že za těch několik hodin pochodu jsem neucítila ani nepotkala žádného dalšího živého tvora. Vždyť i tam kde jsem byla naposledy jsem potkala pokaždé na nějakém rohu! Teda, obrazně řečeno. Pokračovala jsem dál a po nějaké chvíli ke mě konečně vítr dovedl pach, jenž mi byl podobný druhem. No sláva! Prolétlo mi v myšlenkách a hned jsem podle něj cupitala. Potřebovala jsem minimálně zjistit kde se teď nacházím. Zatím mě místo svou prázdnotou nezaujalo na to, abych tu zůstala. Došla jsem k nějakému zrzavému lišákovi. ''Hej, nazdar. Můžu se tě na něco zeptat?'' Švihla jsem ocáskem.

Neznámo kde~

Tlapky už mě nesli ztěžka, vůbec jsem nevěděla jak dlouho vlastně jsem kráčela bez přestání. Malé tlapky se mi zdáli víc těžké a já musela po chvíli zastavit, už jsem si po pár dnech musela odpočinout pořádně. Svůj černobílý zadek jsem usadila pod jedním ze stromů a vstoupila do říše snů...
-
Trvalo to možná pár hodin, možná jen pár minut, než mé oči se znovu otevřeli a teprve poprvé spatřili les v okolí, jako jo, všimla jsem si ho už předtím, ale teď jsem měla i sílu na to, ho zkoumat... tedy, pokud by mi nekručelo v žaludku. ''Hm, třeba by se o kus dál dalo něco najít.'' Zamumlala jsem si pro sebe, protože nejlepším rádcem pro mě, jsem jen já.
Protáhla jsem své malé tělo, které následně se vydalo do kroku.
-> Loviště