Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lorenzo ze sněhu udělal vodu a ještě ji i ohřál. Váhala, ale nakonec do vody vlezla. Jak černá hmota mizela z jejího kožíšku, mizela i ze stromu. ''Věděla jsem, že jste spojeni víc, než se zdálo.'' Zavrtěla jsem ocasem nadšeně. Avšak rozhodně se o tyhle záhady budu muset mnohem víc zajímat. Azrael... Musím se o něm mnohem víc zjistit, musí být způsob jak ho nadobro porazit. Když veverka zmizela ve stromě se svými slovy, opět jsem se usmála a pak se podívala na Lorenza a na misku černé vody. ''Jak dobře na tom jsi s tím ohněm? Dokážeš to nechat vypařit, aby to tu nikde nezůstalo?'' Zeptala jsem se a podívala se na malou polární lištičku, neubránila jsem se a lehce do ní šťouchla tělem, ''Jsme dobrý tým, myslím, že nám je souzeno být pokaždé spolu v týmu, když se někde objeví zmínka o Azraelovi.'' Řekla jsem a podívala se opět na Lorenza. ''I tobě díky, bez tvého ohně bychom si asi neporadili.. Což.. ale jsi první lišák co ovládá magii, tedy z těch co znám. Jak si to dokázal?'' Možná kdybych se naučila o magii, kdybych ji nějak dokázala získat, možná by byl boj proti Azraelovi mnohem jednodušší.

Slov se postupně ujali všichni tři a já jen zamyšleně koukala na ostatní. ''Heh, jako bych to očistění nenavrhla už chvíli po tom co jsme ke stromu dorazili.'' Ušklíbla jsem se, na oko naštvaně, ale naštvaná jsem skutečně nebyla. Bylo to pro lepší atmosféru, pokus o vtip. ''Magie? V životě jsem žádnou neovládala.'' Řekla jsem jednoduše, ale byla jsem připravená použít vodu, kterou nejspíše Lorenzo má v plánu vytvořit. ''Moment. Voda se hned dostane hlouběji do sněhu. Chtělo by to nějakou provizorní misku.'' A tak jsem šla ke stromu opodál a strhla z něj kůru, byla pěkně v zaobleném stavu, takže z něj nejspíš voda nevyteče ven, pak jsem se vrátila k ostatním a nabrala do něj sníh a položila ji. ''Zkus to dřevo nepodpálit.'' Podívala jsem se na Lorenza se zazubením.

Někdo další došel k nám, ale příliš jsem mu nevěnovala pozornost, na jeho představení jsem jen kývla a zamumlala; ''Tamara.'' Své vlastní jméno. Tedy ne že bych chtěla fešného lišáka ignorovat, nemívala jsem to v povaze, ale byla jsem dost soustředěná na příběh veverky a snažila se nepřeslechnout jediný slovo, který by mi mohl překazit přemýšlení o tom, jak stromu pomoci. ''Skutečně, já a Arisa jsme byly pod bohem Podzimu, on nás nejspíš obdaroval těmi přívěšky s listem.'' Přikývla jsem na její a Arisiny slova. Pak jsem konečně stočila svou pozornost na příchozího Lorenza, ''Omlouvám se za svou ignorantskou hrubost, milý pane lišáku. Chtěla jsem slyšet celý příběh.'' Lehce jsem uklonila zdvořile hlavou k Lorenzovi, jméno slyšel jistě předtím a když ne, inu.. může se zeptat znovu. ''V pravé řadě, zkus sama věřit v to, že dokážeme tvůj strom zachránit. Jistě jsi s ním nějak spjatá a něco bude záviset i na tvé vlastní emoci.'' Laskavě jsem se usmála. Tedy, vlastně to co jsem řekla mohla být naprostá pitomost, ale.. kouzelná veverka a kouzelný strom, určitě tam něco budou mít propojený ne?

''Já jsem Tamara.'' Kývla jsem hlavou. Na lepší seznamování však nebyl čas a ani vhodný prostor. Veverka potřebovala pomoci. Nebo ten strom? S nastraženými oušky jsem si taktéž vyslechla její kraťoučké vyprávění. Ještě chvíli jsem si nechala zadumaný výraz se zavřenými očkami. Zaslechla jsem i Arisinu poznámku. Obě její poznámky. Začala jsem se upřímně smát. Se slzami na krajíčku od smíchu jsem se podívala na Arisu. ''Slyšíš to?'' Řekla jsem mezi smíchem. Ne že bych se smála nad osudem stromu a veverky Alii. Smála jsem se nad ironií, že v tom má opět spáry Azrael. Uklidnila jsem se po chvíli a s jiskrou v očích střídala pohled mezi Aliou a Arisou. ''Já toho zme*ka jednou dostanu. Jsem tu sotva chvíli a už ho mám plný zuby. Jednoho dne.. Já ho dostanu.'' Promluvila jsem odhodlaně a podívala se pak čistě na Aliu a poodstoupila trošku od stromu. Chce pozitivní emoci? Neznám silnější pozitivnější emoci, než je odhodlání zachránit neznámé území od spárů zlého boha, který ničí vše co se mu připlete do cesty. ''Alio, kdo byla přesně Iscalot? Možná když zjistíme kdo to byl, možná lépe se dokážeme napojit k magii stromu a pomoci mu víc, než jen snažením se tvářit pozitivně.'' Začala jsem uvažovat a pro dramatické přemýšlení jsem automaticky začala chodit zprava do leva.

Moje teorie se prozatím nepotvrdila. Avšak po chvíli mého dalšího bližšího zkoumání jsem zaslechla tichý, třesoucí se hlásek. Arisa se přikradla také blíže. Přikývla jsem Arise, ''Slyším to.'' Bylo to celé nějaké zvláštní a pořád jsem nevěděla co je to za tekutinu. Opatrně jsem si k ní přičichla, ale krev jsem z toho necítila, tedy. I ta stará má svůj specifický pach, ale mohlo to být cokoliv. Krev ze stromu klidně mohla mít jiný pach, než liška, vlk a všelijaké jiné chlupaté stvoření. Brzy ze stromu vykoukl malý tvoreček veverce podobné, ale bylo to o trošku větší. A šla z ní stejná podivná síla jako ze stromu. Arisa byla s otázkou rychlejší. Ale přidala jsem se, ''Pokud víš co se stalo a jak ti můžeme pomoci, uděláme vše co je v naších silách, abychom ti dokázali pomoci.'' Přikývla jsem laskavě k veverce. ''Máš jméno malá?'' Ačkoliv byla nejspíše vyděšená, můj cíl byl ji prvně trošku uklidnit, my ji určitě neublížíme, jsme tu proto, abychom ji dokázali pomoci a jejímu stromu, nejspíše byl do téhle podivné události jejím domovem.

Byla jsem trošku ráda, Arisa si mě taky pamatovala a mě tak zacelila malé podezření že jsem si ji spletla s jinou polárkou. Ale už jen to, že jsme nejspíš jediné co mají něco spojeného s listem na sobě, je dostatečný důvod nemyslet na to, že by to mohl být někdo jiný. Odpověděla mi. ''Chápu. Takže, ačkoliv jsme nejspíš dostali od něj něco...'' Poukázala jsem na mou náušnici a na její náramek, ''...nevíme zda jsme dokázali zachránit Podzim. Ale myslím, že má být právě zimní období a všude je sníh. Takže, kdyby asi ten Zlobůh vyhrál nejspíš by teď nebyla zima.. Třeba si nás Amber zase jednou najde a proto nám dal tyhle třpytky, aby si nás nespletl s jinými!'' Navrhla jsem nadšeně. Bylo by super, znovu být součást záchrany tohoto místa. Myslím, že mě tu od příchodu zavázalo spousta věcí. Pak jsem se opět s Arisou věnovala stromu. Přimhouřila jsem na něj oči a ty se hýbali z místa na místo jako šílené. Strom neměl náznaky života. A to ani v podobě malých tvorů co v něm mohli přezimovat. Tedy, tak se mi to alespoň zdálo na první pohled. ''Hm. Nevypadá úplně že by byl mrtvý, ale taky mu nejspíš nepomůže zalití vodou jako u kytek... Inu, ve stromech se teda moc nevyznám. Vím o nich asi jen to, že na podzim shodí své koruny a na jaře jim dá nový prostor k tomu se objevit.'' Zakroutila jsem hlavou. Šla jsem k němu odvážně blíž a vyškrábala jsem se pomocí předních o jeho kůru na zadní. Tekla z toho zvláštní tekutina, ale stromová míza to určitě nebyla, ta přece bývá víc zlatavá, ne? ''Z té černé tekutiny nemám dobrý pocit... Vypadá jako...'' Na prázdno jsem polkla, ''...krev.'' Dodala jsem. Ale mohl skutečně strom krvácet? Nebyla jsem svými myšlenkami až příliš mimo? A co ty větve? Nebyl na nich jediný lístek a přesto vypadali jakože větve ten kmen brzy schovají mezi sebe a nebude pak šance se dostat odsud, z místa kde právě jsem a nejspíš ani Arisa by se nedostala za mnou. Ale... doufala jsem jen, že mi pouhá fantazie pouze teď zabírá oprátky a brzy se to určitě nějak vysvětlí.

<- Řeka Benrir

Chvíli ještě má chůze pokračovala. Bylo to něco louce podobného, nejspíš hlavně aspoň na jaře a v létě. Nyní to byla ledová pláň a uprostřed ní, aniž by se někdo divil, jsem spatřila známou tvář. Doslova. Ale málem jsem ji v tom sněhu přehlédla. ''Jé, Ariso!'' Zvolala jsem a k mému překvapení poměrně přátelsky. Ale inu, strávila jsem s touto lištičkou dost času, měli jsme úkol spolu zachránit podzim. Spatřila jsem na ní náramek s lístkem. ''Hele, nepamatuješ si jestli jsme dokázali zachránit toho Ambera, boha podzimu? Já mám úplný okno.'' Vzdychla jsem, měla jsem poměrně dost energie teď, až jsem překvapovala sama sebe. Ale co, měla jsem ráda společnost. Pak jsem si všimla, že hledí na strom. Podívala jsem se na něj tedy také. Musela jsem přiznat, že vyjadřoval zvláštní auru. Napodobila jsem Arisu a udělala okolo něj kolečko a zastavila jsem se u sněžné lištičky. ''Vypadá.. jak kdyby prosil o pomoc..'' Byla jsem v šoku. Co to za blbost mi právě vyšlo z tlamy? Tamaro, jak by vás strom mohl prosit o pomoc? Okřikovala jsem se v mysli. Ale pravda, strom byl svou aurou zvláštní a něco mě přitahovalo k myšlenkám že mu musím pomoci.

<- Tichý svět (Přes Podivný les)

Šla jsem dlouho přes zvláštní les. Vzdychla jsem si a od tlamy mi vyletěl obláček oxidu, který se brzy vytratil. ''Inu. Les by byl dobrý k tomu něco ulovit... ne?'' Řekla jsem si a pak jsem si zopakovala 'ne', akorát bez otazníku. Neměla jsem nejmenší chuť a ani sílu něco lovit. Náhodně jsem narazila na nějaké bobulky, po chvíli zkoumání jsem je uznala za nejedovaté a pár jich zbodla. Doslova bodly a zažehnali pocit hladu. Po dalších několika dlouhých chvílích jsem dorazila k jezeru. Jezero bylo zamrzlé a mě sušilo v krku. Dlouho, předlouho jsem se k vodě snažila dostat a přesto se mi podařilo led zlehka rozbít. Napila jsem se ledové vody. Ač mi málem na pár sekund zmrzl mozek, bylo to osvěžující. A tak s nabitými silami, v rámci možností tedy, jsem se vydala dál. Bylo na čase narazit na někoho, a třeba ho zneužít k lovu.

-> Isamský hvozd

Probudila jsem se z dlouhého spánku. Jakoby vše co se stalo byl pouhý sen. Ale na oušku mi zablýskala náušnice s tvarem javorového listu a to bylo dost jasnou známkou, že to co se stalo, se skutečně stalo. Připnul mi to tam ten Podzimní bůh? Zachránili jsme roční období? Mají bohové ročních období opět své hole a získali zpět svou moc? To byly otázky nad kterými jsem si nedokázala odpovědět. Mimo to, moc dlouho jsem tu strávila, kožíšek jsem měla špinavý, mokrý a celkově, bleh. Okamžitě jsem se dala do dlouhého čistění, každé olíznutí, které mě teď připomínalo spíš chovaní kočky, jsem ty hnusy vyplivla. Teprve až jsem se cítila víc sama sebou jsem vstala z místa. Pod místem kde jsem ležela byla ''ušlapaná'' tráva, ale jinak všude okolo byl sníh. ''Sakra, jak dlouho jsem tu ležela?'' Vylétlo mi z pusy a naštvaně jsem sykla. Dala jsem se do chůze, pár malých chvilek, prvních kroků mi bylo celkem nevolno a malátno. Musela jsem spát opravdu dlouho a tělo si odvyklo pohybu. Avšak neohroženě jsem se vydala dále.

-> Řekla Benhir (Přes Podivný les)

PODZIM

Stále jsem utíkala, neustále. Snad mi pomalu docházel i dech. Ale ochranný systém v mém mozku mi říkal, ať prostě nezpomaluju, ale had byl strašně rychlý. V terénu neměl takový problém jako já. Najednou, jsem pár sekund nevěděla co se děje. A proč? Protože jsem hodila tlamu a měla hada zakouslého ve své tlapě. ''Paně Bože! Proč jste tohle nechali zajít tak daleko a my musíme řešit váš problémy, které nás můžou stát krk!?'' Křikla jsem v agonii bolesti směrem k obloze, že by mě snad uvadlý božský lístek mohl slyšet, či mi dokonce odpovědět. Nevěděla jsem, jestli náhodou není ten had i jedovatý, ale to bylo teď vedlejší. V tom jsem si vzpomněla.. Lístek! Třeba to ještě funguje! Začala jsem si představovat jak vypadám jako lístek, chtěla jsem se tam moc v něj proměnit a ve větru zmizet od hada co nejdál to šlo. Zavřela jsem oči a jen se k tomu modlila. Doufala jsem, že má proměna se ještě jednou vydaří, chtěla jsem tak moc předejít jisté smrti.

Když jsme se najednou dostali z bahna, bylo víceméně z kožíšků pryč. Ale stále něco bylo, před námi se objevil náš podzimní bůh, o kus dál jsem viděla i další bohy, ale zhrozila jsem se nad tím, jak zuboženě teď vypadali. A ten šepot, opravdu bychom si měli pospíšit. Bohové zřejmě umírají. Byly jsme zřejmě v jejich LÓŽI. ''Musíme Azraela zastavit, tohle je snad už víc, než VÁLKA mezi zlým bohem a námi.'' Řekla jsem.
Když jsem se otočila, můj pohled padl na malého hada, něco se snad snažil říct? ''Copak maličký?'' Zeptala jsem se, ale stalo se něco co jsem nečekala.. ''Ale no ták! Co je s touhle zemí, sakra?!'' Křikla jsem a taktak jsem uhnula hadově tlamě, málem mě slupnul jako JABLKO. Začala jsem utíkat. Fakt jsem dneska nechtěla být sežraná hadem, bažinami, ani Azraelem. ''Radši aby na mě pršelo, hlavně aby to už bylo za námi!'' Zafuněla jsem za běhu. Radši kdyby byl DÉŠŤ, než řešit toto.

PODZIM
Větve byly jako chapadla, v čemž mě napadlo že možná, možná to způsobily nějaké výpary z bažiny.. Na Podzim bylo možné vše, například.. "O ano! Ariso podívej!" Zvesela jsem zvolala, když jsem našla nás první kousek. Šel poznat ihned, ihned jsem měla pocit že je to to pravé. Vítězně jsem se usmála když mě Arisa pochválila, byla to melodie pro mé uši, zbožňovala jsem když mě někdo chválil! Když se větve stáhly pohlédla jsem na Polárku. "Víš, že ani nevím?" Začala jsem se svou odpovědí na otázku. "Jaro.. je krásné, všechno se probouzí k životu, léto, všude je příjemné sluníčko a nejlepší pocit je, když najdeš úžasně chladný balvan.." Zasnila jsem se. "Podzim už tak ráda nemám a jen mi to tohle prostředí potvrdilo, jen se na nás podívej, naše krásné kožíšky, ach!" Smutně jsem se podívala na sebe i na Arisu, nyní hnědou polárku. Zima? Všude byla kosa, Bleh. "Asi mám nejradši Léto." Došla jsem nakonec z úsměvem k jasné odpovědi a pevně uchytila první úlomek žezla. "Ten podzimní bůh nám mohl teda aspoň říci kolik těch kousků vlastně musíme najít..." Načala jsem, upřímně jsem však ve víc, než tři kousky nedoufala.

PODZIM

Malé Polárce se podařilo uvolnit, ale dlouho jsem přemýšlela jak, než mi zářící lístek začal padat na čumák. "Ariso?" Zvedla jsem hlas v dotazu a v odpověď mi samotné znovu přistál lístek na čumáku. Přikrývka jsem. "Chápu." Bylo mou odpovědí, zřejmě nám ten liščí bůh půjčil pár svých schopností. Tedy, doufala jsem že oběma, ne jen malé polárce. Větve obživlých stromů mě svírali, tlapky se utápěli v bažinách, soustředit se mi na proměnu v lístek nedařilo, pohlédla jsem tak na tmavou oblohu, byla ponurá smutná.. Bez hvězd. Hvězdy, které v noci tak krásně září, usmála jsem se, když zemřu třeba se objeví hvězdy znovu, třeba budu sama hvězdou a ještě u tou nejzářivější a budou moci na mě hledět každý den, možná by má hvězda i přes mračna šla spatřit. Hvězdy mi připomínali domov, tam téměř nikdy nepršelo, hvězdy byly jasné svítící záře na nebi. Byly tak stejné jako byly doma, možná bych tam i po hvězdách trefila.. Docházel mi pomalu dech, jak mě větve svírali pořád silněji, nakonec jsem se cítila lehká jako vánek, měla jsem pocit, že jsem zemřela, že má duše míří k těm dalším kráskám nahoře... Ale, v druhém uvědomění... Pane bože, ano! Pomyslela jsem si, tančila jsem mezi zmatenými větvemi tak ladně, nepolapitelně.. jako lístek. O kus dál jsem se proměnila zpátky, o něco ladněji, než Arisa, ta Polárka jenž díky bahnu ztratila svůj sněhobílý kožíšek. Takový krásný kožíšek měla, nechápu jak se mohla vztekat mnohem méně, než já a to jsem prvně měla namočené jen tlapky, teď jsem byla špinavá a rozcuchaná celá celičká.

PODZIM

Vyprávění Ambera bylo dost nevrlé. Přimhouřila jsem oči a sledovala jeho kožich propletený listy, inu.. Jako výzdoba kožíšku to mohlo být hezké. ''Krasavče, jak tu věc mám poznat? Poznám ji?'' Pozvedla jsem obočí a i hlas v otázce, jak jsem měla jako hledat něco, něco co jsem neznala jeho vzhled. Podívala jsem se na Arisu, stále se ta polárnice k ničemu neměla a proto jsem se tím smradlavým hnusem začala brodit sama. Občas jsem na dně něco prohrabala, jestli to nenajdu přímo v bahně, ale po chvíli mě zaujal strom... Byl něčím jiný oproti těm ostatním. Možná to na tom bylo celé podezřelé a byla to past, ale stejně mi zvědavost nedala a já se tím hnusem začala brodit přímo k tomu stromu ale... ale proč se tak hýbe? Proč ty větve se snaží dostat až ke mě? Asi, asi bych se jim neubránila, musím se dostat z téhle bažiny! Proč by ten kousek byl někde, kde nás bůh Podzimu dokázal poslat se svými omezenými schopnostmi? Rychle jsem se brodila zpátky, směrem od stromu, který ke mě natahoval své ''ruce''. Probrodila jsem se kolem Polárky a přísahala bych, že byla teď ještě menší, než předtím.. Něco jsem pod čumákem zamudrovala a chytila ji srst a kůži, jako matka liščata, na zátylku ve snaze ji z bahna dostat pryč. ''Musíme pryč, Ariso, no tak zaber!'' Zamumlala jsem s tlamou plné srsti sněhulky. Možná, možná si Amber vybral špatně, strom chtěl chytit mě, bahno pomalu polykalo Arisu, nedokáží se dostat ani přes první překážku, natož aby zastavili boha Pohrom. Co bylo, ale jasné, tak že jestli se větve ještě o kousek přiblíží, nechám polárku v bahně a začnu utíkat sama, nestálo mi za to, abych za vlastní život chránila cizinku a ještě k tomu vlastně celý svět.. Bylo to tak těžké rozhodování pro lišku mé povahy, sakra!

PODZIM

Pohlédla jsem na toho obřího lišáka. Celkem mi polichotilo, že jsem vybraná jako jedna z těch co by mohli zachránit celý svět, zároveň jsem si však i dělala obavy, co když se to nepovede? Lišák se nezdál, že bych mu nemohla alespoň trošku věřit. Avšak pak nás zase přemístil. Pod mými tlapkami bylo najednou mokro a když jsem pohlédla dolů, dolů pod sebe, znechuceně jsem jednu tlapku nadzvedla a vyplázla jazyk. "No fuj!" Nesnášela jsem bahno, zvlášť když mě do něj někdo takhle hodí! Jak mám být potom perfektní a chtít po někom vše co chci?! Jak se snažit být hezčí, než RŮŽE, když poprvé rozkvete? Na půl ucha, mezitím co jsem se vztekala, jsem poslouchala Boha podzimu a lehce jeho směrem vytasila tesáky. "Právě jsem kvůli němu skončila v bahně. Ať je Azrael kdo chce, tohle pro něj neskončí dobře." Pořád jsem se vztekala, i ve chvíli kdy už nás Amber opustil v této mokré krajině kde i PAPRSEK slunce by se těžko pohledal. Když se zdálo, že mé vztekání nad špinavým kožíškem se blíží ke konci, otočila jsem se na Arisu, byla celkem tichá, možná v celé naší skupince o záchraně podzimu bude spíš mým STÍNem. "Tak začneme hledat, ať co nejdřív se tomu Azraelovi nakope zadnice." Řekla jsem možná trošku víc hlasem ve kterém zněl rozkaz, než jsem chtěla. Nu což, žádost to nebyla a sama jsem přestala na chvíli dělat TYJÁTR a sama se dala do hledání podezřelých věcí, co by nápadně i nenápadně mohli připomínat část žezla Podzimu.