Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lišák zdál se být opravdu hravý, tak jak jsem si o něm myslela a kdo ví. Třeba právě hrajeme oba tu stejnou hru, aniž bychom si to uvědomovali a jsme si sobě celkem podobní. 'Předal' mi babu a dal a se na útěk, dál za louku. Svým způsobem chtěl vtáhnout do hry snad celé Saeronské území? Tak fajn, mimoto, naběhl si a to mu dám sežrat i s navijákem. Vydala jsem se za ním, nejdříve pomalu a potom jsem výrazně zrychlila. Byla jsem rychlejší, než on a proto jsem místy zpomalila, abych mu nechala náskok, minimálně dokud nezmizel v lese. V lese jsem se mu držela za ocasem, rozhodně jsem z hoňky neměla v plánu udělat schovku, schovku jsem nesnášela ze všeho nejvíc. Nikdy jsem nehledala a nikdy nikdo nehledal mě, to jsem v povaze opravdu neměla a nestálo mi to za to. Nakonec jsem jej dohnala a do ouška zašeptala, ''Princezny nechytají své prince.'' Přičemž jsem ho přeběhla a na mýtině počkala. Neutíkala jsem dál, to jsem nechtěla.

-> Ambleerký les

Pořád trval na svém, ať byl kdo byl, věděl jak na lišku zapůsobit. Když se posadil ke mě, zaculila jsem se a tlapkou do něj lehce štouchla. "Naneštěstí svého prince nemám. Žádný nebyl ničím zajímavý." Zaujmout mě tak, abych měla skutečně někoho ráda, to bylo zdá se zhola nemožné. Nikdo neměl nikdy plnou mou důvěru, natož aby si získal mé srdce. Zašeptal a já se ušklíbla a sama se k jeho oušku naklonila, "To by sis mě musel první chytit." Zašeptala jsem laškovně a hned se dala na útěk, měla jsem náskok, protože seděl. Také jsem měla poměrně hravou, byla s ním sranda a do mé hry se přidal jako nic. Mimo to, potřebovala jsem tu a tam vyčerpat někde páru, ač jsem byla liška, obdařená darem naprosté inteligence, pořád jsem byla zvíře, jenž mělo občas potřebu se někde pořádně vyblbnout se svými vrstevníky.

Příliš chvály sice nebylo zdraví dobré, ale mě dobře rozhodně dělalo a to naznačovalo ladné mávání ocáskem. Pak ze sebe vymáčkl pomalu a jistě co se mu vlastně stalo a já se neubránila smíchu. Nebyl to posměch, prostě to bylo směšné, zdálo se že to je lišák srdcem i duší liščete. ''Tentokrát ti tvé jméno příliš nepomohlo, co?'' Jeho jméno znamenalo štěstí, ale v tomto štěstí tedy neměl, i když na uváženou na druhou stranu ano. Mohl sončit mnohem hůř, než jen s odřeným čumákem. Oslovení princezny mi dělalo dobře, líbilo se mi a věděla jsem o této náušnici jeden prostý fakt; ''Byl to dar podzimního boha Ambera.'' Uvedla jsem jej na pravou míru a udělala okolo něj kolečko a špičkou ocasu jsem jej pohladila pod bradou, poté mu pohlédla hluboko do očí, mohl mít i pocit, že mu hledím až hluboko do duše, ''Jsi poměrně sympaťák, víš to?'' Milovala jsem ty, jenž jsem mohla svádět, ať už z toho něco být mohli, či to byla jen má hra. To už by ukázal čas a výsledné projevení a poznání lišáka.

Lišák hodně rychle nastavil přátelskou vlnu a pozdravil mě, dokonce mě nazval princeznou. Ušklíbla jsem se a zamávala ladně ocáskem. Milovala jsem chválu, dělala mi dobře, takhle mě každý získal a ba co víc, čím víc chvály, tím víc má rádost! Avšak poukázal, že tak řekl jen kvůli mé náušnici a proto jsem přivřela očko, ''Copak ty o té náušnici něco víš? Zjevila se jen tak, když jsem se po určitých událostech probudila.'' Řekla jsem, byl tam taky? Byl jeden z lišek ročního období? Když pak sykl, natočila jsem hlavu a pozorovala jeho chování. Sníh si dal na čumák a na rameno. Zranil se? ''Co jsi vyváděl?'' Povytáhla jsem obočí a pak se zase narovnala a došla mi typická věc, ''Mimochodem, těší mě Lucky. Já jsem Tamara.'' Dodala jsem v rámci estetiky.

<- Isamský hvozd

Netrvalo to dlouho a spočinula jsem na louce. Na té jsem se však zastavila a našla víceméně tolik nezasněžený koutek na které jsem ulehla v rámci naději malého odpočinku. Ne že bych byla unavená, ale potřebovala jsem si prostě na chvíli sednout. Ta konverzace o magiích mi pořád tkvěla v hlavě. Tolik jsem si přála magii ovládat, mohla určitě dost ulevit od pár věcí. Uvažovala jsem nad tím co by mohlo býti mým elementem. Vítr donesl k mému bílému čumáčku letmý pach další lišky. Byla jsem zvědavá, ovládal i on nějakou magii? Musela jsem to zjistit! Vstala jsem a vydala se po pachu a už jsem se pomalu začala blížit k tří barevnému, spíš zrzavému lišákovi. Mimoto že jsem byla zvědavá, i nové známosti jsem občas ráda potkávala. ''Zdravíčko.'' Usmála jsem se letmě, byl to typický přátelský úsměv.

Z úsměvem jsem si vyslechla Lorenza a pak Arisu. Arisa řekla že má vítr a já.. inu, chvíli jsem byla potichu, protože jsem si byla jistá, že žádnou nemám. Povzdechla jsem si, ''To záleží. Když bych to měla brát podle přírodních elementů a povahy.. Tak nejspíš voda, ráda u ní trávím čas, negativní myšlenky odplouvají s každou vlnkou. Ale že bych ji nějak měla ovládat? Nikdy. Spíš si myslím, že žádnou nemám.'' Zazubila jsem se nakonec. Ale bylo to k zamyšlení, třeba to jednoho dne budu muset prostě vyzkoušet. Co zbývalo jiného, než zkoušet a případně trénovat, že? Inu, ''Každopádně. Ráda jsem tebe Lorenzo poznala a tebe Ariso viděla. Nyní se odpojím, chci se podívat zase o kus dál. Tak třeba zase někdy na brzkou shledanou!'' Švihla jsem nadšeně ocasem a otočila jsem se. Bylo na čase se vydal o ''dům'' dál.
Po chvíli jsem překročila malý průtoček vody, musela jsem však zastavit a chvíli na svůj odraz hledět, ''Tak.. vodo, co říkáš?'' Zamumlala jsem si pod čumákem a zasmála jsem se nad tím, ''Žádnou magii neovládáš Tam. Ale třeba jednou se to naučíš.'' Zavrtěla jsem hlavou a vydala se dál na louku.

-> Louka Yesad

Lorenzo ze sněhu udělal vodu a ještě ji i ohřál. Váhala, ale nakonec do vody vlezla. Jak černá hmota mizela z jejího kožíšku, mizela i ze stromu. ''Věděla jsem, že jste spojeni víc, než se zdálo.'' Zavrtěla jsem ocasem nadšeně. Avšak rozhodně se o tyhle záhady budu muset mnohem víc zajímat. Azrael... Musím se o něm mnohem víc zjistit, musí být způsob jak ho nadobro porazit. Když veverka zmizela ve stromě se svými slovy, opět jsem se usmála a pak se podívala na Lorenza a na misku černé vody. ''Jak dobře na tom jsi s tím ohněm? Dokážeš to nechat vypařit, aby to tu nikde nezůstalo?'' Zeptala jsem se a podívala se na malou polární lištičku, neubránila jsem se a lehce do ní šťouchla tělem, ''Jsme dobrý tým, myslím, že nám je souzeno být pokaždé spolu v týmu, když se někde objeví zmínka o Azraelovi.'' Řekla jsem a podívala se opět na Lorenza. ''I tobě díky, bez tvého ohně bychom si asi neporadili.. Což.. ale jsi první lišák co ovládá magii, tedy z těch co znám. Jak si to dokázal?'' Možná kdybych se naučila o magii, kdybych ji nějak dokázala získat, možná by byl boj proti Azraelovi mnohem jednodušší.

Slov se postupně ujali všichni tři a já jen zamyšleně koukala na ostatní. ''Heh, jako bych to očistění nenavrhla už chvíli po tom co jsme ke stromu dorazili.'' Ušklíbla jsem se, na oko naštvaně, ale naštvaná jsem skutečně nebyla. Bylo to pro lepší atmosféru, pokus o vtip. ''Magie? V životě jsem žádnou neovládala.'' Řekla jsem jednoduše, ale byla jsem připravená použít vodu, kterou nejspíše Lorenzo má v plánu vytvořit. ''Moment. Voda se hned dostane hlouběji do sněhu. Chtělo by to nějakou provizorní misku.'' A tak jsem šla ke stromu opodál a strhla z něj kůru, byla pěkně v zaobleném stavu, takže z něj nejspíš voda nevyteče ven, pak jsem se vrátila k ostatním a nabrala do něj sníh a položila ji. ''Zkus to dřevo nepodpálit.'' Podívala jsem se na Lorenza se zazubením.

Někdo další došel k nám, ale příliš jsem mu nevěnovala pozornost, na jeho představení jsem jen kývla a zamumlala; ''Tamara.'' Své vlastní jméno. Tedy ne že bych chtěla fešného lišáka ignorovat, nemívala jsem to v povaze, ale byla jsem dost soustředěná na příběh veverky a snažila se nepřeslechnout jediný slovo, který by mi mohl překazit přemýšlení o tom, jak stromu pomoci. ''Skutečně, já a Arisa jsme byly pod bohem Podzimu, on nás nejspíš obdaroval těmi přívěšky s listem.'' Přikývla jsem na její a Arisiny slova. Pak jsem konečně stočila svou pozornost na příchozího Lorenza, ''Omlouvám se za svou ignorantskou hrubost, milý pane lišáku. Chtěla jsem slyšet celý příběh.'' Lehce jsem uklonila zdvořile hlavou k Lorenzovi, jméno slyšel jistě předtím a když ne, inu.. může se zeptat znovu. ''V pravé řadě, zkus sama věřit v to, že dokážeme tvůj strom zachránit. Jistě jsi s ním nějak spjatá a něco bude záviset i na tvé vlastní emoci.'' Laskavě jsem se usmála. Tedy, vlastně to co jsem řekla mohla být naprostá pitomost, ale.. kouzelná veverka a kouzelný strom, určitě tam něco budou mít propojený ne?

''Já jsem Tamara.'' Kývla jsem hlavou. Na lepší seznamování však nebyl čas a ani vhodný prostor. Veverka potřebovala pomoci. Nebo ten strom? S nastraženými oušky jsem si taktéž vyslechla její kraťoučké vyprávění. Ještě chvíli jsem si nechala zadumaný výraz se zavřenými očkami. Zaslechla jsem i Arisinu poznámku. Obě její poznámky. Začala jsem se upřímně smát. Se slzami na krajíčku od smíchu jsem se podívala na Arisu. ''Slyšíš to?'' Řekla jsem mezi smíchem. Ne že bych se smála nad osudem stromu a veverky Alii. Smála jsem se nad ironií, že v tom má opět spáry Azrael. Uklidnila jsem se po chvíli a s jiskrou v očích střídala pohled mezi Aliou a Arisou. ''Já toho zme*ka jednou dostanu. Jsem tu sotva chvíli a už ho mám plný zuby. Jednoho dne.. Já ho dostanu.'' Promluvila jsem odhodlaně a podívala se pak čistě na Aliu a poodstoupila trošku od stromu. Chce pozitivní emoci? Neznám silnější pozitivnější emoci, než je odhodlání zachránit neznámé území od spárů zlého boha, který ničí vše co se mu připlete do cesty. ''Alio, kdo byla přesně Iscalot? Možná když zjistíme kdo to byl, možná lépe se dokážeme napojit k magii stromu a pomoci mu víc, než jen snažením se tvářit pozitivně.'' Začala jsem uvažovat a pro dramatické přemýšlení jsem automaticky začala chodit zprava do leva.

Moje teorie se prozatím nepotvrdila. Avšak po chvíli mého dalšího bližšího zkoumání jsem zaslechla tichý, třesoucí se hlásek. Arisa se přikradla také blíže. Přikývla jsem Arise, ''Slyším to.'' Bylo to celé nějaké zvláštní a pořád jsem nevěděla co je to za tekutinu. Opatrně jsem si k ní přičichla, ale krev jsem z toho necítila, tedy. I ta stará má svůj specifický pach, ale mohlo to být cokoliv. Krev ze stromu klidně mohla mít jiný pach, než liška, vlk a všelijaké jiné chlupaté stvoření. Brzy ze stromu vykoukl malý tvoreček veverce podobné, ale bylo to o trošku větší. A šla z ní stejná podivná síla jako ze stromu. Arisa byla s otázkou rychlejší. Ale přidala jsem se, ''Pokud víš co se stalo a jak ti můžeme pomoci, uděláme vše co je v naších silách, abychom ti dokázali pomoci.'' Přikývla jsem laskavě k veverce. ''Máš jméno malá?'' Ačkoliv byla nejspíše vyděšená, můj cíl byl ji prvně trošku uklidnit, my ji určitě neublížíme, jsme tu proto, abychom ji dokázali pomoci a jejímu stromu, nejspíše byl do téhle podivné události jejím domovem.

Byla jsem trošku ráda, Arisa si mě taky pamatovala a mě tak zacelila malé podezření že jsem si ji spletla s jinou polárkou. Ale už jen to, že jsme nejspíš jediné co mají něco spojeného s listem na sobě, je dostatečný důvod nemyslet na to, že by to mohl být někdo jiný. Odpověděla mi. ''Chápu. Takže, ačkoliv jsme nejspíš dostali od něj něco...'' Poukázala jsem na mou náušnici a na její náramek, ''...nevíme zda jsme dokázali zachránit Podzim. Ale myslím, že má být právě zimní období a všude je sníh. Takže, kdyby asi ten Zlobůh vyhrál nejspíš by teď nebyla zima.. Třeba si nás Amber zase jednou najde a proto nám dal tyhle třpytky, aby si nás nespletl s jinými!'' Navrhla jsem nadšeně. Bylo by super, znovu být součást záchrany tohoto místa. Myslím, že mě tu od příchodu zavázalo spousta věcí. Pak jsem se opět s Arisou věnovala stromu. Přimhouřila jsem na něj oči a ty se hýbali z místa na místo jako šílené. Strom neměl náznaky života. A to ani v podobě malých tvorů co v něm mohli přezimovat. Tedy, tak se mi to alespoň zdálo na první pohled. ''Hm. Nevypadá úplně že by byl mrtvý, ale taky mu nejspíš nepomůže zalití vodou jako u kytek... Inu, ve stromech se teda moc nevyznám. Vím o nich asi jen to, že na podzim shodí své koruny a na jaře jim dá nový prostor k tomu se objevit.'' Zakroutila jsem hlavou. Šla jsem k němu odvážně blíž a vyškrábala jsem se pomocí předních o jeho kůru na zadní. Tekla z toho zvláštní tekutina, ale stromová míza to určitě nebyla, ta přece bývá víc zlatavá, ne? ''Z té černé tekutiny nemám dobrý pocit... Vypadá jako...'' Na prázdno jsem polkla, ''...krev.'' Dodala jsem. Ale mohl skutečně strom krvácet? Nebyla jsem svými myšlenkami až příliš mimo? A co ty větve? Nebyl na nich jediný lístek a přesto vypadali jakože větve ten kmen brzy schovají mezi sebe a nebude pak šance se dostat odsud, z místa kde právě jsem a nejspíš ani Arisa by se nedostala za mnou. Ale... doufala jsem jen, že mi pouhá fantazie pouze teď zabírá oprátky a brzy se to určitě nějak vysvětlí.

<- Řeka Benrir

Chvíli ještě má chůze pokračovala. Bylo to něco louce podobného, nejspíš hlavně aspoň na jaře a v létě. Nyní to byla ledová pláň a uprostřed ní, aniž by se někdo divil, jsem spatřila známou tvář. Doslova. Ale málem jsem ji v tom sněhu přehlédla. ''Jé, Ariso!'' Zvolala jsem a k mému překvapení poměrně přátelsky. Ale inu, strávila jsem s touto lištičkou dost času, měli jsme úkol spolu zachránit podzim. Spatřila jsem na ní náramek s lístkem. ''Hele, nepamatuješ si jestli jsme dokázali zachránit toho Ambera, boha podzimu? Já mám úplný okno.'' Vzdychla jsem, měla jsem poměrně dost energie teď, až jsem překvapovala sama sebe. Ale co, měla jsem ráda společnost. Pak jsem si všimla, že hledí na strom. Podívala jsem se na něj tedy také. Musela jsem přiznat, že vyjadřoval zvláštní auru. Napodobila jsem Arisu a udělala okolo něj kolečko a zastavila jsem se u sněžné lištičky. ''Vypadá.. jak kdyby prosil o pomoc..'' Byla jsem v šoku. Co to za blbost mi právě vyšlo z tlamy? Tamaro, jak by vás strom mohl prosit o pomoc? Okřikovala jsem se v mysli. Ale pravda, strom byl svou aurou zvláštní a něco mě přitahovalo k myšlenkám že mu musím pomoci.

<- Tichý svět (Přes Podivný les)

Šla jsem dlouho přes zvláštní les. Vzdychla jsem si a od tlamy mi vyletěl obláček oxidu, který se brzy vytratil. ''Inu. Les by byl dobrý k tomu něco ulovit... ne?'' Řekla jsem si a pak jsem si zopakovala 'ne', akorát bez otazníku. Neměla jsem nejmenší chuť a ani sílu něco lovit. Náhodně jsem narazila na nějaké bobulky, po chvíli zkoumání jsem je uznala za nejedovaté a pár jich zbodla. Doslova bodly a zažehnali pocit hladu. Po dalších několika dlouhých chvílích jsem dorazila k jezeru. Jezero bylo zamrzlé a mě sušilo v krku. Dlouho, předlouho jsem se k vodě snažila dostat a přesto se mi podařilo led zlehka rozbít. Napila jsem se ledové vody. Ač mi málem na pár sekund zmrzl mozek, bylo to osvěžující. A tak s nabitými silami, v rámci možností tedy, jsem se vydala dál. Bylo na čase narazit na někoho, a třeba ho zneužít k lovu.

-> Isamský hvozd

Probudila jsem se z dlouhého spánku. Jakoby vše co se stalo byl pouhý sen. Ale na oušku mi zablýskala náušnice s tvarem javorového listu a to bylo dost jasnou známkou, že to co se stalo, se skutečně stalo. Připnul mi to tam ten Podzimní bůh? Zachránili jsme roční období? Mají bohové ročních období opět své hole a získali zpět svou moc? To byly otázky nad kterými jsem si nedokázala odpovědět. Mimo to, moc dlouho jsem tu strávila, kožíšek jsem měla špinavý, mokrý a celkově, bleh. Okamžitě jsem se dala do dlouhého čistění, každé olíznutí, které mě teď připomínalo spíš chovaní kočky, jsem ty hnusy vyplivla. Teprve až jsem se cítila víc sama sebou jsem vstala z místa. Pod místem kde jsem ležela byla ''ušlapaná'' tráva, ale jinak všude okolo byl sníh. ''Sakra, jak dlouho jsem tu ležela?'' Vylétlo mi z pusy a naštvaně jsem sykla. Dala jsem se do chůze, pár malých chvilek, prvních kroků mi bylo celkem nevolno a malátno. Musela jsem spát opravdu dlouho a tělo si odvyklo pohybu. Avšak neohroženě jsem se vydala dále.

-> Řekla Benhir (Přes Podivný les)