Příspěvky uživatele

< návrat zpět

''Ano, něco dalšího.'' Potvrdila jsem jeho slova z úsměvem a pak ho poslouchala. ''Také mám vodu. Myslím, ještě jsem ji ani nezkoušela a nejspíš ani zkoušet v blízké době nebudu.'' Odpověděla jsem mu. Ne že bych se vody bála, naopak, vodu jsem milovala. Jen jsem s tím chtěla počkat. Největší síla stejně vždycky přijde až to jeden nejméně čeká. I když mohla bez tréninku být fatální. No, určitě jsem neměla v plánu trénovat před někým. Potřebovala jsem na to svůj klid a už jen proto jsem to nemínila v blízké době zkoušet.
Pak jej to celé zamrzelo a mě zamrzela nejspíš špatně zvolená slova. ''Ale néé.'' Zavrtěla jsem hlavou ve smyslu, že jsem to špatně pochopila, naopak. Nejspíš jsem to chápala. ''Jen bych nerada, aby naše povahy byly pak silnější, než my a už se nikdy neviděli.'' Udala jsem na pravou míru. Tyto pocity byly tak nové. Proč jsem nechtěla si užít a odejít? Proč mi s ním bylo tak příjemně a chtěla jsem s ním trávit více času a poznat jej? Byl to tak hezký pocit, když se ke mě přitiskl ještě víc!

Chvíli bylo ticho. Cítila jsem se poněkud klidně. Zmateně, ale klidně. Pocítila jsem také jeho dech na své srsti, když si opřel svou hlavu na můj krk. Znovu jsem pocítila jazyk na svém uchu. ''Cokoliv. Řekni mi o sobě něco dalšího.'' Odpověděla jsem mu jednoduše, jemně jsem se usmála, když mě začal olizoval mezi ušima, ale on to neviděl. Nakonec jsem učinila rozhodnutí. Tohoto lišáka nechci využít na pouhou jednu noc a proto jsem dodala; ''Víš, asi bych moc nadšená nebyla, kdyby se cokoliv uspěchalo.'' Když asi to s někým někdo začne myslet vážně, chce se kvůli němu trošku změnit? Nebyla jsem jen zbytečně poblázněná a viděla jsem v tom něco, co nemusela být skutečnost? Chtěla jsem ještě dodat, že můžeme v poznávání jen stylem otázka za otázku, ale nejdřív jsem asi chtěla znát jeho pohled na věc. Určitě bychom totiž později mohli předejít nějakému trapasu.

Ušklíbla jsem se. V tomto už nebylo co dál řešit a skutečně jsme tohle měli společné. Nevím, asi bych se teda měla bát nějaké případné společné budoucnosti, jestli dělal to co já, ale.. nebála jsem se Vždy jsem si stejně byla svými rozhodnutími jistá. ''To se cítím velice poctěná.'' Uculila jsem se a položila si hlavu na jeho tlapky, když se přitáhl blíž ke mě. Pocítila jsem jeho jazyk na svém oušku. Bylo to... příjemné? Začínala jsem být vnitřně lehce zmatená. Avšak nic co bych měla dávat víc najevo momentálně. ''Ne.'' Zašeptala jsem potvrzení k jeho otázce. Zavřela jsem spokojeně oči a oddechovala jsem. Nebylo to poprvé co jsem takhle u někoho odpočívala, ale přesto to bylo něčím jiné. Možná, protože jsem neplánovala kdo ví proč velmi brzy utéct jinam? Kdo ví. Další den může být zase všechno jinak, a to i z jeho strany. Měla bych stále být na pozoru, nesměla jsem své city pustil z uzdy, stále jsem ho tolik neznala, ačkoliv mi byl strašně sympatický. ''Copak mi povíš dalšího hezkého?'' Zeptala jsem se, ale polohu jsem neměnila a taky jsem nemyslela nějaké další pochvaly na mě, i když se mi dobře poslouchali. Myslela jsem něco dalšího o něm.

Zvědavě jsem pozvedla obočí, ''Takže si očarovával lišky svým kouzlem a frnkl pryč?'' Zasmála jsem se. Jestli ano, tak jsme si skutečně byly podobní víc, než jsme si mysleli a možná proto jsme si tak rozuměli. Většinou tedy se přitahují protiklady, ale někdy se výjimka najde, že jo. ''Na dobré cestě se stát někým koho náhodou nebodnu kudlou do zad, když se mi to bude hodit.'' Řekla jsem narovinu, byla jsem upřímná a pro své štěstí jsem dokázala ty méně důležité pro mě jednoduše zradit, bez výčitek. Dost možná i Arisu bych takhle nebodla do zad, byla to milá malá polárka, která se mi zamlouvala a objevila se všude, kde bylo třeba a dobře se s ní spolupracovalo. Pak jsem zase pozornost otočila na Luckyho. ''Řekněme že jsi ještě nezažil pořádně moje nápady, ale když myslíš.'' Zaculila jsem se zubatým úsměvem, takové nápady však přicházeli z ničeho, ze situace. Ne když někdo řekne, 'tak něco vymysli'. Na další větu jsem se jen usmála a rovnou se věnovala té poslední, když si na ke mě chvíli lehl a pak se oddálil. Ušklíbla jsem se, co bych neudělala radost takovému roztomiloušovi? Tak jsem tedy opět tu vzdálenost mezi námi zkrátila a otřela se o něj. ''Nutit mě nemusíš.'' Usmála jsem se, trošku jinak, než doposud.

Zasmála jsem se. Bylo to hezké, když si jeden s druhým rozumí. Tohle jsem neznala. Než jsem se dostala tady, tak jsem jenom občas si s někým užila a zmizela brzy ráno. ''Princezny naopak dělají všechno co uznají za vhodné.'' Řekla jsem naprosto vážně a pak se zase začala smát.
Vyslechla jsem si jeho část života v rámci poznávaní se, a kývla jsem hlavou a spokojeně se ušklíbla, když řekl že jsem jediná široko daleko. A otázky mi vrátil. Že jsem to nečekala. ''Také jsem se nenarodila ve skupině. Narodili jsme se se sourozenci v horách, ale moc si toho nepamatuju. Se sourozenci jsme se moc nebavili a já frnkla z doupěte hned co jsem se naučila, že sama bych dokázala přežít.'' Odmlčela jsem se, nebyla jsem předtím rodinný typ. Moje rodina mě zdržovala od vlastního vývoje, ale... musela jsem uznat, že mi i místy chyběli. Na druhou otázku jsem se teda zasmála, ''Většinou jsem zdrhla ještě než vysvitlo slunce, nikdo mě tak nezaujal, abych s ním zůstala.'' Řekla jsem narovinu a pak laškovně mávla ocáskem, ''Ale ty jsi na dobré cestě, jsi zajímavý a je s tebou sranda.'' I tohle bylo upřímné a to jsem ne často své emoce nějak ukazovala.

Byl to gentleman, vskutku. Pocítila jsem dotek jeho ocasu na tom svém a ušklíbla se. Naprosto v mé okouzlující moci. Nebo já v jeho? Těžko říct, byly jsme si v tomhle tom totiž podobnější, než jsme si oba mohli vůbec ještě myslet. Pořád jsme se jeden druhému dost neotevřeli. Každý o sobě známe z celé knihy tak možná dvě kapitoly, jestli vůbec. ''To zní, jako že už se tě nezbavím.'' Zasmála jsem se a vyplázla na něj dětinsky jazyk. Pak se vydal do jezera lovit ryby. Já to z bezpečné vzdálenosti sledovala, tedy, ne že bych neměla ráda mokrou srsti, voda byl můj živel, doslova. Ale, nechtěla jsem mu kazit radost. Dokonce jsem se začínala nudit, když snad celou věčnost stál jako solný sloup ve vodě a zíral na hladinu, když tu najednou mi před tlapami přistála velká rybka. ''Ó, děkuji.'' Zašklebila jsem se a po chvíli jsem se do ní i pustila, ''Ah, nejedla jsem snad celou věčnost.'' Utrousila jsem když jsem měla dojedeno a podívala se opět na Luckyho. ''Lucky a Tamara, dobrý tým. Ty to odmakáš a já budu zvesela koukat.'' Zasmála jsem se. ''Nuže dobrá. Copak bys mi mohl o sobě hezkého povědět? Sourozenci? Rodina? Nějaká fešná lištička do páru?'' Ušklíbla jsem se opět, když seznamování, tak seznamovaní.

<- Ambleerský les

Po chvíli jsem nechala les za sebou a byla jsem ráda, že i to setkání. Za takovýhle podmínek se nerada seznamuji. Možná by to celé bylo jinak, kdybych je potkala na jiné části ostrova. Nad jeho otázkou jsem se zamyslela. ''Ty, možná že i jo. Ale nejdřív bych asi chtěla ještě poznat zdejších pár míst.'' Odpověděla jsem mu jednoduše, ''A co ty? Přidal by ses? Třeba do stejné jako já?'' Jednoduchá otázka kterou jsem mu mohla jednoduše bez okolků vrátit. Došli jsme k jezeru, tak nějak intuitivně, ani jsem to neměla v plánu. Dokonce už bylo rozmrzlé jak zima pomalu odcházela a konečně přicházelo jaro. ''Možná trošku.'' Uculila jsem se a hravě zavrtěla ocasem. Musela jsem uznat, že Lucky byl skutečně milým lišákem, líbil se mi.

Zdálo se, že naši omluvu vzali pozitivně a hlavně stylem, že pro tentokrát to chápou, alespoň mě to tak přišlo. ''Děkuji za pochopení.'' Byla jsem slušně vychovaná, věděla jsem kdy si můžu dovolit se chovat jako lišče a kdy se musím chovat dospěle. A kousavou poznámku černého jsem přehlédla, tohle nebylo místo vhodné na hádky, prostě jsme udělali vstupem do tohoto lesa chybu. Kývla jsem na Luckyho slova a naposledy se podívala na rudou a černého, jenž ještě promluvili, ''Třeba si to rozmyslím, případně se tedy možná ještě jednou setkáme.'' Kývla jsem děkovně hlavou a otočila jsem se. K tomu nebylo víc třeba, ''Mějte krásný den.'' Řekla jsem ještě na rozloučenou a už se pakovala z lesa, nevěděla jsem kam, ale rozhlédla jsem se jen jedinkrát a to, jestli Lucky mě následuje, ale ani jsem ho k tomu nenutila.

-> Jezero Talimon

< Louka Yesad

Skončili jsme v lese a na jeho připomínku jsem se ušklíbla. ''Nechávají se obsluhovat.'' Mohla jsem ho zkusit přesvědčit k nějakému úlovku, nebo tak. Nejedla jsem už.. no ze pár dní, možná týdnů to už určitě bude a taky to šlo na mém těle dost poznat. Dřív než jsem však stihla něco dalšího dorazili k nám dvě lišky. Ona ta jedna nadšená teda příliš nebyla a na černém jsem spatřila pobavený úšklebek. Nahodila jsem vážnou tvář a naklonila hlavu na stranu, ''Taky přeji hezký den.'' Řekla jsem jednoduše, bez emocí, bez agrese, bez nadšení. Jindy mi pozornost vyhovovala, jindy jsem na vyšší pozornost neměla náladu. Normálně by asi dvojice lišek nepřišla za jinou dvojící lišek, ale toto byl jasný vyrovný signál o tom, že tento les není volný pro všechny. ''Omlouvám se, nejspíš jsme zde omylem zabloudili v zápalu obyčejného liščího dovádění. Jsem tu nová.'' Řekla jsem jenom pravdu, byla jsem na těchto území chvíli, neznala jsem všechna místa a kterým by bylo třeba se vyvarovat. Podívala jsem se na Luckyho s pohledem, 'nejspíš je čas odejít dál'.

Lišák zdál se být opravdu hravý, tak jak jsem si o něm myslela a kdo ví. Třeba právě hrajeme oba tu stejnou hru, aniž bychom si to uvědomovali a jsme si sobě celkem podobní. 'Předal' mi babu a dal a se na útěk, dál za louku. Svým způsobem chtěl vtáhnout do hry snad celé Saeronské území? Tak fajn, mimoto, naběhl si a to mu dám sežrat i s navijákem. Vydala jsem se za ním, nejdříve pomalu a potom jsem výrazně zrychlila. Byla jsem rychlejší, než on a proto jsem místy zpomalila, abych mu nechala náskok, minimálně dokud nezmizel v lese. V lese jsem se mu držela za ocasem, rozhodně jsem z hoňky neměla v plánu udělat schovku, schovku jsem nesnášela ze všeho nejvíc. Nikdy jsem nehledala a nikdy nikdo nehledal mě, to jsem v povaze opravdu neměla a nestálo mi to za to. Nakonec jsem jej dohnala a do ouška zašeptala, ''Princezny nechytají své prince.'' Přičemž jsem ho přeběhla a na mýtině počkala. Neutíkala jsem dál, to jsem nechtěla.

-> Ambleerký les

Pořád trval na svém, ať byl kdo byl, věděl jak na lišku zapůsobit. Když se posadil ke mě, zaculila jsem se a tlapkou do něj lehce štouchla. "Naneštěstí svého prince nemám. Žádný nebyl ničím zajímavý." Zaujmout mě tak, abych měla skutečně někoho ráda, to bylo zdá se zhola nemožné. Nikdo neměl nikdy plnou mou důvěru, natož aby si získal mé srdce. Zašeptal a já se ušklíbla a sama se k jeho oušku naklonila, "To by sis mě musel první chytit." Zašeptala jsem laškovně a hned se dala na útěk, měla jsem náskok, protože seděl. Také jsem měla poměrně hravou, byla s ním sranda a do mé hry se přidal jako nic. Mimo to, potřebovala jsem tu a tam vyčerpat někde páru, ač jsem byla liška, obdařená darem naprosté inteligence, pořád jsem byla zvíře, jenž mělo občas potřebu se někde pořádně vyblbnout se svými vrstevníky.

Příliš chvály sice nebylo zdraví dobré, ale mě dobře rozhodně dělalo a to naznačovalo ladné mávání ocáskem. Pak ze sebe vymáčkl pomalu a jistě co se mu vlastně stalo a já se neubránila smíchu. Nebyl to posměch, prostě to bylo směšné, zdálo se že to je lišák srdcem i duší liščete. ''Tentokrát ti tvé jméno příliš nepomohlo, co?'' Jeho jméno znamenalo štěstí, ale v tomto štěstí tedy neměl, i když na uváženou na druhou stranu ano. Mohl sončit mnohem hůř, než jen s odřeným čumákem. Oslovení princezny mi dělalo dobře, líbilo se mi a věděla jsem o této náušnici jeden prostý fakt; ''Byl to dar podzimního boha Ambera.'' Uvedla jsem jej na pravou míru a udělala okolo něj kolečko a špičkou ocasu jsem jej pohladila pod bradou, poté mu pohlédla hluboko do očí, mohl mít i pocit, že mu hledím až hluboko do duše, ''Jsi poměrně sympaťák, víš to?'' Milovala jsem ty, jenž jsem mohla svádět, ať už z toho něco být mohli, či to byla jen má hra. To už by ukázal čas a výsledné projevení a poznání lišáka.

Lišák hodně rychle nastavil přátelskou vlnu a pozdravil mě, dokonce mě nazval princeznou. Ušklíbla jsem se a zamávala ladně ocáskem. Milovala jsem chválu, dělala mi dobře, takhle mě každý získal a ba co víc, čím víc chvály, tím víc má rádost! Avšak poukázal, že tak řekl jen kvůli mé náušnici a proto jsem přivřela očko, ''Copak ty o té náušnici něco víš? Zjevila se jen tak, když jsem se po určitých událostech probudila.'' Řekla jsem, byl tam taky? Byl jeden z lišek ročního období? Když pak sykl, natočila jsem hlavu a pozorovala jeho chování. Sníh si dal na čumák a na rameno. Zranil se? ''Co jsi vyváděl?'' Povytáhla jsem obočí a pak se zase narovnala a došla mi typická věc, ''Mimochodem, těší mě Lucky. Já jsem Tamara.'' Dodala jsem v rámci estetiky.

<- Isamský hvozd

Netrvalo to dlouho a spočinula jsem na louce. Na té jsem se však zastavila a našla víceméně tolik nezasněžený koutek na které jsem ulehla v rámci naději malého odpočinku. Ne že bych byla unavená, ale potřebovala jsem si prostě na chvíli sednout. Ta konverzace o magiích mi pořád tkvěla v hlavě. Tolik jsem si přála magii ovládat, mohla určitě dost ulevit od pár věcí. Uvažovala jsem nad tím co by mohlo býti mým elementem. Vítr donesl k mému bílému čumáčku letmý pach další lišky. Byla jsem zvědavá, ovládal i on nějakou magii? Musela jsem to zjistit! Vstala jsem a vydala se po pachu a už jsem se pomalu začala blížit k tří barevnému, spíš zrzavému lišákovi. Mimoto že jsem byla zvědavá, i nové známosti jsem občas ráda potkávala. ''Zdravíčko.'' Usmála jsem se letmě, byl to typický přátelský úsměv.

Z úsměvem jsem si vyslechla Lorenza a pak Arisu. Arisa řekla že má vítr a já.. inu, chvíli jsem byla potichu, protože jsem si byla jistá, že žádnou nemám. Povzdechla jsem si, ''To záleží. Když bych to měla brát podle přírodních elementů a povahy.. Tak nejspíš voda, ráda u ní trávím čas, negativní myšlenky odplouvají s každou vlnkou. Ale že bych ji nějak měla ovládat? Nikdy. Spíš si myslím, že žádnou nemám.'' Zazubila jsem se nakonec. Ale bylo to k zamyšlení, třeba to jednoho dne budu muset prostě vyzkoušet. Co zbývalo jiného, než zkoušet a případně trénovat, že? Inu, ''Každopádně. Ráda jsem tebe Lorenzo poznala a tebe Ariso viděla. Nyní se odpojím, chci se podívat zase o kus dál. Tak třeba zase někdy na brzkou shledanou!'' Švihla jsem nadšeně ocasem a otočila jsem se. Bylo na čase se vydal o ''dům'' dál.
Po chvíli jsem překročila malý průtoček vody, musela jsem však zastavit a chvíli na svůj odraz hledět, ''Tak.. vodo, co říkáš?'' Zamumlala jsem si pod čumákem a zasmála jsem se nad tím, ''Žádnou magii neovládáš Tam. Ale třeba jednou se to naučíš.'' Zavrtěla jsem hlavou a vydala se dál na louku.

-> Louka Yesad