Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Zářivý les

Na chvíli jsem se ocitla sama. Měla jsem pocit jakoby ten průchod lesem trval neskutečně dlouho. Měla jsem čas přemýšlet, dát se dokupy a popřemýšlet co vlastně nyní budu mít na plánu, když Lucky doprovázel namyšlenou princeznu domů.
Ale osud nejspíše nechtěl, abych sama doopravdy byla neboť jsem již kousek od jezera slyšela za sebou svého drahého partnera. Otočila jsem se a on se skutečně objevil a vlastně se mě celou dobu snažil dohnat. Lehce jsem nad tím musela pozvednout obočí, neboť jsem ho nečekala tak brzo. ''To koukám. Ledová královna tě již omrzela, nebo byla domovu blíž, než to povídala?'' Zeptala jsem se, když konečně k mé blízkosti doběhl. To já už seděla u jezera.
Podívala jsem se do jeho očí a otřela se o jeho krk. Každá chvíle s ním byla něčím zvláštní a byly prostě s ním. Musela jsem v duchu nad sebou zakroutit hlavou. City mi nic neříkali až do chvíle, než jsem poznala Luckyho.

Cítila jsem se dosti uražená ignoraci bílé. Pak jsem zavrtěla hlavou a tak nějak cítila, že dva lišáky bude poslouchat mnohem pravděpodobněji, než mě. Lucky kolem mě prošel a mávl mi ocasem před čumákem. Já nad tím zase naopak v duchu mávla tlapkou. Dohnala jsem Luckyho a naklonila se k jeho uchu. ''Víš co? Doprovoď tady snobku a pak se sejdeme. Nehodlám být páté kolo u vozu.'' Zašeptala jsem a poté se vydala vlastním směrem. Minimálně se teď ukáže jak moc Lucky bude věrným a já se jednoduše rozmyslela, nechtěla jsem a odmítala jsem být ignorována a proto jsem se rozhodla hledat pozornost pro svou maličkost někde jinde. Vrailovi jsem jen kývla hlavou na rozloučenou a sněhovku odignorovala úplně.
Když mi zmizeli z dohledu já se vydala k jezeru, které jsem kousek od lesa před chvíli viděla, tam jsem se mohla v klidu odreagovat a poté jsem mohla někoho vyhledat.

-> Jezero Arges

Všimla jsem si na vteřinku vyčítavého pohledu Luckyho, ale pak se zatvářil jakoby nic. Přimhouřila jsem při jeho větě oči. ''Tvůj, kdo jiný by tě ohlídal.'' Sykla jsem a pak se podívala na Anteu, jenž se snažila rozpomenout. Švihla jsem ocasem. ''A měla bys vůbec tu moc nás přesunout do svých myšlenek drahá? Co ty vůbec můžeš vědět o tom co zvládneme? Možná bys byla překvapená.'' Řekla jsem a ohlédla jsem se. Jakoby někdo v povzdáli mluvil. Viděla jsem některé jedince odcházet a tak jsem to prozatím přiřadila k nim. ''Hlavně už se rozhodni kam se chceš jít podívat, zda si nevzpomeneš na něco víc. Třeba ti i nějaká hora kterákoliv pro začátek pomůže.'' Navrhla jsem. Nechtěla jsem s ní sice strávit víc času, než bylo nutné, ale nemohla jsem je tu nechat bez dozoru. Ať už v jiné situaci, nebo prostě nedalo by mi to. Ať byla jakákoliv, pořád očividně potřebovala pomoc nás smrtelníků, aby se dostala domů. Šeptání, jenž jsem slyšela se pořád neklidnilo, pořád jsem se začala rozhlížet okolo sebe, ale ostatní už byly pryč a nikdo jiný zatím nemluvil. Bylo to podivné.

Ach bože. Jak naštvaná byla. Zlost a žárlivost jí přímo kolovali žilami a nebýt taková zima, roztával by pod ní, právě díky těmto pocitům sníh. Až tak jí to zvedalo mandle. Podívala se na Luckyho a pak zase na černého lišáka. Odfrkla si naštvaně a šlehla ocasem. Když ale Antee zařvala podruhé, musela sebou cuknout a svůj naštvaný pohled věnovat jí. Musela jí nutně odrovnat sluch? Hysterická to dáma. Nejradši jí by při těchto pocitech tu tlamu zavřela, aby jim ty bubínky doopravdy nepraskli. Ale pak uslyšela ta slova, která Lucky řekl k té hysterce. Ihned mu dupla svou packou na ohon. "Cože si to řekl?!" Vyštěkla po něm tiše, aby ta slova byla směřovaná spíše k němu. Ona pro něj měla být ta nejkrásnější! Jak si to jen mohl dovolit?! Tím se její nálada ještě víc zhoršila. Když si "krasavice" začala vzpomínat, musela si Tamara naštvaně odfrknout. Sledovala svého partnera, ba ne sledovala! Ona ho propalovala pohledem. Jen co se nabídl jako doprovod se napřímila. "Pokud jde on, tak jdu taky." Pronesla nahlas bez rozmýšlení. Musela si ho hlídat, nějaká namyšlená pipina jí ho nesebere.

Jedna z lišek se k ní začala lísat, ovšem dostala tak akorát odhození. Kolem lišky začala opět klesat teplota a mráz se začal šířit, všimla jsem si také, že díky Luckyho chválám to začalo postupně ustupovat. Jenže i tak moje hlavička nehodlala pobrat jeho záměr, neboť jsem žárlivě několikrát mrskla ocasem, když se k němu začala blížít a po mě házela provokativní pohledy.
Představila se a že se ztratila, že potřebuje pomocí domů. "Drahá, pomohu ti z radostí, abych se zbavila tvého mrazu. Ovšem něco jen zkusíš a urafnu ti tvůj huňatý ocas." Opět jsem švihla ocasem, samozřejmě jsem narážela na to ohledně Luckyho, byl můj, žádná jiná a to ani nejspíš mocná liška už na něj neměla nárok, ne předemnou.

Za 33 kamínků, 2 křišťáli a 1 hvězdu magie (do vrozené, nemám moc na výběr kde jinde) moc děkuji!

Koule se postupně stávala zářivější a zářivější, až nás na chvíli oslepla úplně. Když jsem konečně dokázala spatřit co se to událo, na místo místo koule stála bílá liška, o dost větší, než jsme byly my ostatní a chovala se povýšeně. Takovéhle lišky jsem nesnášela, pche. Snažili se být víc dokonalejší, než jsem byla já. S poznámkou Luckyho jsem se na něj podívala s povytaženým obočím a to stejné když jsem poslouchala jeho další řeči. Švihla jsem ocasem a znovu si noblesní dámu prohlédla. Ušklíbla jsem se. ''Krásná? Viděla ses někdy drahá? Objevíš se z ničeho nic, ve tvé blízkosti je zima a po těchle fešácích bys toužila po lichotkách. Kdo vlastně vůbec jsi, co?'' Čekala jsem, že druhá liška, jelikož jsme tu byly jen dvě, bude držet se mnou, ale ne. Ona se začala k ledové dámě vtírat. Rozhodně jsem neměla v plánu skládat lichotky někomu, kdo si hraje na dokonalou. To je přece moje práce, pche!
Holt se nejspíš sešlost rozdělí na dva tábory, ty jenž budou lišku vychvalovat, ty jenž budou lišku odsuzovat. Inu, já byla v tom druhém.

<- Les Hased

I když jsem zvědavě se řítila k místu odkud se dal slyšet ten divný zvuk, jakoby se něco zřítilo, nebo k čemu bych to měla popsat. Podívala jsem se na Luckyho při jeho poznámce. ''Nechat se chránit a znuděně čekat, tak bych asi zblbla.'' I když jsme spolu trávili tady většinu času, pořád jsme se v některých věcech poznávali, ale zrovna v tomhle už dávno musel pochopit, že ani s partnerem nikdy nebudu sedět zalezlá v noře se staženým ocasem.
Pak jsem se otočila na Vraila, který skoro snad až starostlivě oznámil, že to může být nebezpečné. ''Ha, nebezpečí? Tomu já se směju do tváře.'' Ušklíbla jsem se. A jelikož jsem nečekala led, začala jsem se pěkně klouzat, chvíli mi trvalo tlapky k ledu přizpůsobit, aby mi to tolik neklouzalo.
Po chvíli jsme dorazili k místu. Zcela jistě to bylo ono, protože proč by jinak uprostřed lesa byla obří bílá koule a proč se od ní linula všude okolo vrstva ledu. Pohlédla jsem na ty dvě lišky. ''Zdravíčko. Nevíte co se to děje, co to je?'' Zeptala jsem se jich.

Lucky byl ticho, ale cítila jsem, že se trošku uvolnil, ale momentálně jsem tedy vnímala hlavně Vraila, protože jsme spolu komunikovali nahlas. A tedy jsem se nad jeho slovy zasmála. ''To asi ano, ale mimo zimu věřím, že to problém skutečně není.'' V zimě bývalo všeobecně méně kořisti a to ne jen na místech kde se nacházel hlavně jeden druh predátorů jako jsme byly my.
Když řekl, že jsme byly po jeho příchodu první lišky na které narazil, trochu mě to i polichotilo musela jsem říct. Být prvním na koho se narazilo jednoho potěší. ''Ani se nenaděješ a potkáš určitě víc lišek.'' Mrkla jsem a v dalších slovech jsem slyšela zájem o zjištění víc o skupině. Chtělo se mi však přiznat, že toho sama moc nevím? Ne, nejspíš ne, ale i v mých slovech půjde poznat, že víc toho nevím. ''Jmenuje se Ambleerská. Zjistili jsme o jejich existenci až potom co jsme vstoupili do jednoho z místních lesů. Možná jich tu se nachází víc, kdo ví. Možná bych uvažovala i to víc prozkoumat, ale sama neznám ještě většinu Saeronu, natož hned se někde usadit ve skupině.'' Kývla jsem ramenem a zaslechla něco divného.
''Slyšeli jste to?'' Zeptala jsem se a nastražila uši, znovu už se to neopakovalo, ale určitě jsem se nepřeslechla a dost mě zajímalo co se dělo. Že by zase Azrael dělal problémy? ''Jdeme se na to podívat?'' Navrhla jsem a sama se vůbec jako první rozešla tím směrem, kterým se zvuk, jakoby něco padalo, ozval.

-> Zářivý les

Lišák stále držel neutrální pohled. Viditelně jsem spatřila, že když se slov ujal Lucky tak dával dost najevo, že jsem jeho. Nad tím jsem se usmála, protože to bylo tak hezké! Při pohledu na Luckyho se mi mysl barvila růžově, zamilovaně. Ale při pohledu na černého lišáka to bylo zase jiné. Obyčejné. Možná mě malinko uráželo, že mě Lucky nenechal představit se samotnou, i jako partnerka jsem měla nějakou tu hrdost. Ale tvářila jsem se pořád stejně, jakoby mi tyhle myšlenky myslí vůbec neproplouvali.
Usmála jsem se. ''Těší nás, Vraile''. Řekla jsem po té co se představil a Lucky představil nás. Na jeho otázku jsem jemně přikývla a švihla ocasem. ''Nemůžu upřímně potvrdit, že jestli nás je tu hodně, jako hodně. Ale ze svých zážitků zde můžu potvrdit, že já nás tu tolik, že skutečně se tu nacházejí hlavně lišky, než jiná zvěř.'' Mluvila jsem pomalu, klidně a k věci. ''Ale samozřejmě kořisti tu je dost!'' Dodala jsem rychle, protože to mohlo vyznít i trošku jinak, než jsem zamýšlela.
Poslechla jsem jeho další slova, byl poutník. ''To máš jistě spoustu zážitků za sebou při cestách. Víš, plno ze zdejších lišek nějak putovalo, než se tady dostalo. Někteří se možná zase rozhodli odejít dál, někteří z nás právě tady své putování zakončilo.'' Řekla jsem. Nemluvila jsem jen o nás dvou, ale celkově. I Arisa se tady dostala stejnou poutí, a proto jsem to mohla víceméně potvrdit za všechny, ale nemohla jsem mluvit konkrétně. ''Můžu ti popřát, aby se ti tady zalíbilo a třeba posílil nějakou skupinu, nebo tak. Kdo ví, do tvých plánu nevidíme, že.'' Uchechtla jsem a posadila. Byla jsem ráda za pokec s někým novým, ne že by mi Lucky nestačil, ale mou povahu nezměním ze dne na den. Ráda jsem poznávala nové tváře, výhradně tedy samce. Sic to teď znamenalo, že se musím krotit, ale poznat někoho nového jsem přece mohla.. A mohla jsem ho pěkně proklepnout.

Na jeho slova jsem se ušklíbla a pak jsem pokračovala ve vychutnávaní si zajíce, který mě dostatečně nasytil. K neštěstí dřív, než jsem ho stihla dojíst se k nám přiblížil lišák černý jako noc. Zvedla jsem pohled a olízla si tlamu od krve. ''I ty buď pozdraven.'' Švihla jsem ocasem a pořádně si ho, jak okolní světlo lesa dovolovalo.
Hodila jsem očkem po Luckym a pak zase zpět na lišáka. Zdálo se, že byl na zdejším území noví, což potvrdila jeho následující otázka. ''Ale jistě. Vítej na Saeronském území. Území náležící liškám.'' Popsala jsem ve zkratce. Ve skutečnosti jsem sama o moc víc nevěděla. Pak jen o skupině nedaleko odsud, a pár šarvátkách se zdejšími bohy. Tvářila jsem se před cizincem neutrálně, protože jsem ještě nevěděla co od něj očekávat. Ale konec konců, my byly v přesile ať by se mělo stát cokoliv.

Vyplázla jsem na Luckyho jazyk. ''Já si ráda vybírám, co potěší můj mlsný jazýček.'' K tomu nebylo moc co jiného dodat.
Přišel za mnou k mým stopám, jenž jsem hrdě našla. Nad jeho slovy jsem pozvedla obočí s pohledem, který říkal 'vážně?'. Pak jsem se uchechtla. ''Tahle princezna byla zvyklá celý život se starat sama o sebe. Holt ji bude trvat, než si zvykne, že se bude mít o ní kdo starat.'' Mrkla jsem mu v odpověď.
Hlavu jsem měla skloněnou k zemi a sledovala jsem každou stopu, která pomalu vedla až k noře.
Začichala jsem a.. ''To máme štěstí. Jsou uvnitř.'' Řekla jsem. Možná trošku zklamaně, protože to byl až příliš lehký lov. Už jsem dlouho nezažila ten pravý adrenalin z lovu. To lovení, snažení se jej dostat do pasti. Se vzdychem jsem začala vyhrábavat noru, abych do ní mohla strčit hlavu. Když se tak stalo, zakousla jsem dva zajíce, jenž jsem vytáhla napovrch. ''Dobrou chuť.'' Řekla jsem vítězně a začala si vychutnávat na svém zajíci.

<- Katerské jezero

Uchechtla jsem se a rozběhla jsem se za Luckym, protože hlad mě začínal opravdu sžírat. Nad jeho poznámkou jsem se pořádně uchechtla. ''Samozřejmě, že ano. To však neznamená, že nemůžeme poznat další lišky!'' Ušlkíbla jsem se a jeho další poznámka to pak potvrdila.
Po ušklíbnutí jsem musela zase nastavit tvář malililinečko znechucenou. ''Možná, ale nad maso zajíce, nebo vysoké to nemá.'' Trvala jsem na svém a při jeho olíznutí mé tváře jsem ve vzduchu ladně mávla svých ocasem.
I já pak začala větřit ve vzduchu kořist, zda něco nechytím.
Netrvalo to dlouho a našla jsem poměrně čerstvé zaječí stopy. ''Tudyma.'' Řekla jsem a po stopě jsem se vydala.

Se svým drahým jsem se procházela kolem jezera až jsme zamířili k lesu. Zasmála jsem se nad jeho slovy. ''To máš pravdu, už mi kručí v břiše a když jsem viděla Maxe tak mi vyhládlo ještě víc.'' Zachechtala jsem se a nad jeho gestem, že ho mám následovat jsem tak udělala. ''A taky bychom třeba mohli narazit na někoho nového. Naposledy jsme potkali jen ty dva z tý skupiny a jelikož si hájili území, tak jsme toho moc s nimi nepokecali.'' Bylo nádherné mít Luckyho jen pro sebe, ale narovinu... chyběla mi společnost ve kterém jsem mohla vypadat dobře. Ne jen pro něj, ale pro všechny. To bylo pro mě to důležité v životě. Nakonec jsme jezero opustili a ocitly se pod korunami stromů, což znamenalo být blíž k nějakému dobrému úkrytu nějakých zvěří ze kterých jsme se mohli dobře najíst. ''A tentokrát to bude něco lepšího, než ryba.'' Olízla jsem si čumák.

-> Les Hased

Chvíli jsme na sebe byly nalepení, než tu chvíli Max zkazil. Teda předpokládala jsem, že to byl Max, protože na něj Lucky reagoval a představil nás. "Moc mě těší Maxi." Ušklíbla jsem se na něj a propodla jsem jej pohledem, zkazit tak dojemnou chvíli může jen pěkný necitlivec teda! Ale po chvíli se vypařil a my jsme s Luckym zůstali zase sami dva. A tak to mělo být ještě hodně, hodně dlouho.
Přišla dost řádná otázka, byl to fakt. Podívala jsem se na oblohu a zhluboka jsem se nadechla. Po pár sekundách přišel zase hluboký výdech a následné kouknutí na mého milovaného společníka. "Vstříc novému dobrodružství ve kterém se budeme teď navzájem podporovat jako partneři." Řekla jsem nakonec po chvíli. Nemyslela jsem tím rodinu, i když jsem se do někoho zamilovala dřív, než jsem to kdy vůbec plánovala, do rodiny se opravdu ještě nechystám a předpokládala jsem, že to ani Lucky. "Můžeme se buďto zkusit přidat do skupiny a nebo konečně prozkoumáme zbytek Saeronu, pořád se motáme v kruzích mám pocit." Dodala jsem ještě a pak můj pohled se opřel na vlnky hrající si ve vodě. Saeron určitě nebyl tak malým, abychom tu pořád chodili na ta stejná místa pořád dookola, zcela jistě je tu ještě spousta míst zahalena v roušce tajemství, protože jsme tam ještě nebyly.