Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4   další »

//Lesík Štěstí

Pokračoval jsem z lesíku směrem k Zapovězenému lesu. Dostal jsem se až na známou louku, naštěstí teď už byl všechen pyl pryč a většina květin byla suchá. Stejně tak tráva. Ovšem vzhledem k předchozím dnům louku pokrývalo spíše takové bahnivo. Tlapky se ovšem nebořily, takže to nebyl nijaký problém.
Zastavil jsem se uprostřed louky a rozhlédl se. Ne že bych nevěděl, kudy dál. Vlastně ano, nevěděl jsem, kterým směrem. Možná se mi trochu zamotal můj smysl orientace. V blízkosti tekla řeka a za ní byl les. Jenže jsem si nevzpomínal, že bych při své vycházce přecházel nějaký potok. Ambleerský les tedy musel být trochu opačně. Začalo se k tomu všemu stmívat, což mi zrovna dvakrát nehrálo do karet. Kdo ví, co tu v noci vyleze ze své nory za magora. A můj patron mi taky nebyl k něčemu, jelikož zase někam zmizel. Asi ucítila nějakou mrtvou myš. Jídlo. A vskutku se za pár minut, co jsem se opět rozešel náhodným směrem, Mimi vrátila zpět s myší v tlamičce. Nevypadala ale, že by se se mnou chtěla tentokrát dělit. To je na horší časy, sdělila mi v myšlenkách a já se musel potichu uchechtnout. Tlustá mývalice byla prostě srandovní.

Lesík štěstí byl opravdu lesíkem štěstí a mě se za rytmického bubnování deště podařilo usnout. Bezesná noc se tak rychleji krátila a ráno se blížilo. Co mě však po několika hodinách opět probudilo nebyly paprsky slunce, nýbrž mlaskání. Pomalu jsem zamrkal a otevřel oči. Vlastně bych mohl uhodnout, oč se jednalo, i kdybych to jen slyšel. "Musíš pořád něco žrát?" popřál jsem svému patronovi dobré ráno a postavil se na všechny čtyři. Tlustá mývalice zřejmě v noci nespala. Okolní keře už byly bez těch divných borůvek, bylo tedy jasné, že se Mimi v noci vydala na tajnou výpravu a ojedla i všechny ostatní keře široko daleko. A pak se jeden mohl divit, proč veverky nemají v zimě zásoby.
Protáhl jsem se na styl kočky a dlouze zívl. Zavětřil jsem. Lesem se nesly pachy různých zvířat, včetně lišek. Nestál jsem moc o společnost, takže jsem se rozhodl se komukoliv v mém okolí vyhnout. Rozešel jsem se tedy pomalu zpět do Zapovězeného lesa. Najít třeba Setii. Ta mi ještě dlužila prohlídku úkrytu. Mezitím se stihlo pořádně rozfoukat, až mi málem větev spadla do ksichtu. Zvedl se i menší vír barevného listí. Podzim byl v plném proudu a holé větve pomalu, ale jistě vítaly blížící se zimu. A já se pro jednou nemusel strachovat o její přežití. I když... Vlci taktéž žili ve své skupině, jako teď já, a přežití zimy neměli jisté.
Na dlouhé procházce zpět domů se ke mě Mimi opět připojila. Asi už stihla sežrat celý svět za mými zády a začala se nudit. Dovolil jsem jí vybrat si zrovna mě jako její další oběť nekonečného mluvení. Stejně jsem ji neposlouchal, její slova mi prošla jedním uchem dovnitř druhým ven. Užíval jsem si možná jeden z posledních jakž takž teplých dnů.

//Louka Yesad

//Ambleer přes Yesad

Jen tak tak jsme to stihli do nedalekého lesa, když nás při mírumilovné procházce loukou zastihl pěkný liják. Když říkám my, měl jsem na mysli i toho plyšáka, který se mě jako klíště za nohu držel celou cestu Zapovězeným lesem. Během procházky po louce mi Taymmi, jak se mi i plyšák představil, zvládla trochu lépe vysvětlit to její patronování, no bohužel jsem při tom nedával moc pozor. Mírumilovnou procházku pokazily květiny, které se na louce nacházely. Jak nečekané. Louka a květiny dohromady, kdo by to byl čekal, že? Ještě teď mi z toho pylu slzely oči, ale nějak jsem to přežil. Jinak bych se taky nedostal do lesíku Štěstí. Ne že bych měl sebemenší tušení, že se tak jmenuje doopravdy. Les Štěstí jsem ho pojmenoval hned po té, co jsem narazil na borůvky. Z nich mi ale překvapivě oči neslzely. Asi proto že to nebyly opravdové borůvky, hmm? Mohla to být nějaká zdejší specialita, kterou jsem opravdu nehodlal testovat. Kdežto můj nový patron... Div mu huba nepraskla, jak si plyšák začal hrát na křečka a zvláštními borůvkami si tváře nacpal k prasknutí. Prý se jí při žranici nemůže nic stát, jelikož je patron. Nemusel jsem se tedy prý ani obávat. Jako kdybych měl o toho mývala starost už předtím, heh.
Našel jsem si menší strom s hustou korunou, pod který jsem si lehl. Déšť neustával, noc se blížila a já začínal litovat, proč jsem nezůstal v Ambleeru. Na podobné zážitky jsem byl ale už dávno zvyklý, takže mi deštivá noc až tak nevadila. Ocas jsem si úhledně omotal kolem tlap a položil pod něj čumák. Třeba se mi podaří dokonce i usnout

K mojí smůle, Setia se rozhodla mě opustit a nechat mě s tím stvořením o samotě. Ale no tak, tohle takový starouš přeci sám nepřežije. Marná snaha, byl jsem na to prostě sám, jako obvykle. Kde byl Zelenáč, teď by se mi docela hodil. Myšlenka na mého přítele mi však moc nepomohla, spíše naopak. Pocítil jsem v břichu takový zvláštní pocit, jako kdybych Greena zradil. Ale kde. Poradí si i beze mě. Nejsem k němu nijak připoutaný ani on ke mě ne. Co by dělal, kdybych chcíp, he? Takhle už si může zvykat a při nejhorším mě ještě může stále najít. Z myšlenek mě vytrhl nečekaný pohyb chlupatého zvířátka, které se z ničeho nic přitisklo k mojí zadní tlapě a pevně ji obejmulo svými pacičkami. "Notak Skajere, neplakej, to bude dobrý!" No, jedno jsem věděl jistě. Ten plyšák vážně věděl kdy co říct.
S kamenným výrazem na tváři jsem se pomalu rozešel lesem, mývala při tom vláčel za sebou, jelikož se jako klíště nehodlala ta potvůrka pustit. Jelikož jsem tak trochu nevěděl, kam jít, šel jsem prostě přímo za nosem. Rudá lištička mě bohužel nestihla provést celým lesem, ale aspoň jsem měl důvod k tomu ji znovu vyhledat.

//Lesík Štěstí přes louku Yesad

Mývalí slečna však vypadala, že svoji nabídku myslí smrtelně vážně. Ovšem nevarovala mě, že ta nabídka má trvat jen pár vteřin. Jak jsem tak stál a nevěděl, jak zareagovat, mývalice si to sebrala jako nesouhlas. ”Tak ne no,” a s těmi slovy nabízenou svačinu strčila do své baculaté tlamy. Popravdě, netušil jsem, jestli bych byl schopen si toho červa kdy vzít, i když, jak jsem dřív Setii řekl, patřil k mým oblíbenějším.
Bylo zbytečné se rudé lišky na cokoliv ptát, když se i ona odvážila přijít trochu blíže. Pravděpodobně toho nevěděla o moc víc, než já. A mývalice se na naježenou lišku otočila. “Nečekáš doufám, že ti taky něco nabídnu?” Do toho jsem se však stihl vložit já a položil otázku, která hádám ležela v hlavě i Setii, a to:”Co jsi zač?” Mýval se na mě otočil, jak kdybych měl být úplně slepý. “Ne vážně. Ty nejsi mýval. Nebo ne takový, jak je znám,” trochu jsem upřesnil a doufal, že mi ta tlustá koule chlupů odpoví normálně a srozumitelně. I když, nebyl jsem si jistý, jestli bych mu věřil, i když by mluvil pravdu o tom, co už jsem 100% znal.
”Já jsem mýval! Ale jsem patron.”
Ne, tohle vysvětlení jsem stále nechápal. Co je patron? Patron čeho? Otočil jsem hlavu k Setii, jestli nemá nějaký nápad, nebo nemá aspoň tušení, o co tu jde. Mýval, tedy patron, stále posedával na tom stejném místě a sledoval nás. Bylo to opravdu zvláštní. Troufl bych si říct, že dokonce čekal, až odtud vypadneme a on se bude moct zase jít cpát těmi červy.

Po ujištění, že mi za neohlášený lov rozhodně nikdo hlavu neukousne, jsem se pomalu obloukem rozešel ke zdroji smradu, šustění a mlaskání. Poněkud tlusté zvířátko se cpalo snad ještě tučnějšími červy, které vyhrabalo zpod kořenů starého stromu. Typický nenažraný mýval.
Avšak jak jsem se pomalu přibližoval, nemohl jsem si nevšimnout bílé záře okolo svačiny. Zas nějaká mlha míru nebo co je toto za vtip? Rozhlédl jsem se. Setia nikde, nechala vše na mě a sama zůstala kdesi v pozadí, odkud mohla z bezpečné vzdálenosti vše pozorovat. Radši jsem jejím směrem neházel tázavé a nechápavé pohledy, nebyla totiž dostatečně blízko, aby tu mlhu taky viděla. Pokud ovšem nemám stařecké halušky..
Co se ale stalo za chvíli, bylo snad ještě více zarážející, než ona bílá záře. Mýval se na mě otočil a mě opravdu hodně zajímalo, jak se o mě dozvěděl, když jsem si dal pečlivě záležet, abych mu nebyl po větru, aby mě neprozradil žádný list a vůbec abych měl zajištěný moment překvapení. A jak se otočil, zamířil si to ke mě s jedním tučným červem v tlapkách a se slovy: „Dáš si taky?“ se mývalí tlusťoška zastavila ani ne jednu délku jejího ocasu naproti mě. Jen jsem stál jak opařený, beze slov. Co se to k sakru děje?

Dle slov rudé lišky nebyla Ambleerská skupina nějak extra početná. Ale když se nad tím tak liška zamyslela, nebylo to až tak zvláštní. Více zvláštní než málo členů bylo to, že skupina existovala. Nebyli jsme vlci, byli jsme samotáři. Takže bylo vlastně úplně v pořádku říkat si skupina, když nás bylo pět a půl.
Tedy čtyři a půl. ten šedivec k nám tedy nepatřil, zatím. „Abych se přiznal, s šedými liškami nemám moc dobré zkušenosti, takže.. Takže tak,“ pověděl jsem tak nějak mimo, vlastně asi bylo úplně zbytečné to říkat. „Ale co myslíš tím odjinud?“ zeptal jsem se. Možná myslela jiný druh. Jiné druhy přeci žijí jinde, než my. „Nenarazila? No, třeba je to dobře. Aspoň není žádná konkurence,“ dodal jsem ještě k těm skupinám. Nemít žádné nepřátele ani konkurenci nebylo na škodu. I když, těžko říci, o co by cizí skupina usilovala. Snad o Zapovězený les? Ale notak, tenhle les není jediný na světě. I když přeci jen, jak Setia ještě dodala, v okolí Ambleeru bylo očividně vše, na co si liška mohla vzpomenout. Nebylo by tedy divu, kdyby se jiným liškám dychtícím po skupině nepodařilo najít druhé takové místo a tak by prostě.. Co? Vedli válku? Proti čtyřem a půl? Byla to celkem komická představa.
Nad výmluvou, že samice nestárnou, samice jen moudří, jsem se musel zasmát. Setia určitě nepatřila k těm namručeným nebo nafrněným liškám, co by se nechaly jen tak urazit. Naopak to vypadalo, že se umí naladit na stejnou vlnu humoru. Jestli se tomu tak dalo říkat. „No dobrá, nebudu se s tebou hádat,“ zavrtěl jsem hlavou a v klidu pokračoval v cestě. Snad i moje mysl stárla, že jsem nedokázal vymyslet další trefnou poznámku. A nebo jsi držel klapačku, protože se nechceš hádat.. S liščetem. Pravda, z mého pohledu byli všichni ještě nebohá mláďátka, i přes to, že Setia ode mě mohla být mladší třeba jen o rok, dva.. tři. Což nebyl zas takový velký věkový rozdíl. I když my lišky jsme nežily nějak extra dlouho, abychom řešili, jak je kdo starý. „Ale náhodou, jsem v celkem dobré formě!“
Určitě jsem nepochyboval o Setiiných zkušenostech se zdejším terénem, pouze mi přišlo zvláštní, že tu nemá místo, kam třeba chodí, když chce být sama a podobně. Nebo možná má, jen tomu neříká oblíbené, hm? Co se mých zájmů o kytky týkalo.. Ptal jsem se spíše, abych věděl, kde se jim můžu a nemůžu vyhnout. Ale to už moje společnice nemusela vědět. „To je dobré vědět, díky,“ řekl jsem jen, netřeba to dál nějak rozebírat. Stejně tak s borůvkami. „No, ne že by ovoce patřilo mezi mé oblíbené, třeba šneci jsou daleko lepší, ale je dobré vědět, co a jestli vůbec tu všechno je,“ vysvětlil jsem raději hned, než se stihla Set na cokoliv zeptat.
Když už jsme se ale začali bavit o těch zvířatech, jako na zavolanou nám cestu kamsi zkřížil jezevec. Nebo.. To asi není jezevec. Setia se vyptávala, jak vypadají ony lamy, ovšem já se tak trochu více začal soustředit na šustění v listí za keři někde před námi. „No, nevím tedy, co je doberád, ale tamto zní jako svačina. Jsou tu nějaký pravidla, co se smí a nesmí lovit?“ zeptal jsem se tiše, aby nás chrastící zvířátko nezaslechlo, a spíše pro jistotu, než že bych si myslel, že si tu nesmím ani… mývala ulovit.

Nastražil jsem pozorně uši, když mi Setia začala diktovat seznam členů. Ale delší, než zástupy těch lišek, byly jednotlivé popisy k nim. "Hmm, moc nás tu není.. A co ten šedivý lišák, co se krčil vedle Herrey?" optal jsem se, když Set domluvila. Na toho prašivce možná zapomněla. Možná byl prostě okrajem skupiny, taková malá hračka. A nebo ke skupině nepatřil. Takže to tu máme Herreu, Set, Newta, dva prcky a... to je vše. Když nepočítám Lorenza, který teda asi využívá skupinu, aniž by jí nějak přispěl, hmm.. "Dobře, pokusím se, díky za varování. A nějaké nepřátele máme? Jsou i nějaké další skupiny, kromě této?" valil jsem dál otázku za otázkou. Ale nemohl se na mě nikdo zlobit. Informace byly důležité, hlavně tyto. Neměl jsem sice sloní paměť, ale co můj mozek považoval za důležité, to si zapamatoval. Rozhodně to nebyla ta informace o rezavém budižkničemu, kterému se nesmělo vyprášit kožich. Asi po minutě jsem zapomněl jeho jméno, ale pokud se bude chovat slušně, ne jako já, tak mi asi porušení nepsaného pravidla nehrozí.
Co se Herrey týkalo, raději jsem se hned po návrhu o omluvě neptal, kde ji najdu. Neměl jsem promyšlené, co jí řeknu, takže by bylo trochu nepříjemné, kdyby se Set rozhodla mě za sestrou ihned zavést. Nehledě na to, že možná ani nevěděla, kam se se svým šedým společníkem vydala.
Raději jsem tedy začal zase mluvit, o něčem jiném. Jenže stejně se zase řeč přiblížila k té světlé lišce, když Set znovu zmínila moje stáří. "Víš, že když mě nazýváš starým, budou staří i mí sourozenci? Takže vlastně nazýváš starou i svou vůdkyni," lišácky jsem se zazubil. Být ještě drzým lištětem, začal bych vyhrožovat, že to "staré" Herr povím.
Celou cestu jsem pochodoval vedle červené lišky, jen u míst, kde jsme nemohli projít vedle sebe, jsem počkal, až se Setia s překážkou vyrovná první. "Takže nemáš žádné oblíbené místo? To je zvláštní. Čekal bych, že někdo, kdo žije na jednom místě a netoulá se po světě, bude téměř dokonale znát každou větev v okolí a tedy určitě zná i nějaká tajemná místa, na které by běžný návštěvník nenarazil," zapřemýšlel jsem nahlas a trochu sebou cukl dozadu, když mě málem do obličeje šlehla větvička keře, který na mě Set spíše nevědomky nastražila. "Jsou tu někde i kytky nebo borůvky?" otázal jsem se tak nějak nenápadně na věc, kterou mi nepřátelský keř připomněl. Protože k hlavě letící větev nebylo to jediné, co mohlo být nepříjemné. "A žijí tu nějaká zvláštní zvířata? Třeba lamy. Lamy jsem sice nikdy neviděl, ale prý žijí v horách..." Takže tady lamy logicky nenajdeš ty tupče. "Nebo jeleny bez parohů.. Koně se jim říká. Jsou velcí, barevní.. A dalo by se říci, že i víc nebezpeční, než medvědi," začal jsem jen tak pro jistotu opět mluvit, snad aby moje společnice co nejdříve zapomněla na tu hloupost s lamami.

Došlo mi až když se moje společnice zeptala, že jsem se vlastně až moc hrr přihrnul do něčeho nového. "Vlastně ano. Asi jsem čekal nějaké to dobrodružství, než konečně umřu." Řekl jsem na to jen a dál to nějak nerozváděl. Změna byla sice život, ale takhle narychlo? Stejně už je tak trochu pozdě nad tím přemýšlet. Už můžu maximálně tak litovat.
Ale jak později Setia zopakovala slova mé sestry, jen v trochu obsáhlejším podání, nezněl pobyt v Zapovězeném lese jako něco, co by se nedalo zvládnout. "Kdo další tu s námi vlastně žije?" otázal jsem se, jelikož mě na tuhle otázku červená liška navedla. Sice jsem nepochyboval, že se s ostatními nikdy nepotkám, ale mít takový seznam hostů předem se vždy hodilo. No a následně jsem se dozvěděl, že to byla právě Herrea, kdo skupinu vedl. Ups.. "Tak to abych se jí co nejdříve omluvil," řekl jsem s mírným zazubením, ale myslel jsem svůj nápad vážně. Měl jsem to v plánu, opravdu, jelikož jsem to možná krapet přehnal. "No, nechala se celkem snadno vytočit, ale přežila to. Dávám jí 8 bodů z 10. Občas musíš brát věci trochu méně vážně. Kdyby ji chtěl někdo doopravdy vytočit, nemusela by si udržet chladnou hlavu a provedla by nějakou hloupost. Jak znám podobné lišky. Neříkám, že je taková i moje sestra." A bylo to tady. Moje úžasná a velmi poučná moudra. Radši s tímto tématem pryč. "Ale co ty? Máš v lese nějaké oblíbené místo? Nebo kam mě to vlastně vedeš?" zeptal jsem se. Cupitali jsme si to lesem, pro mě neznámo kam a tak, pokud to nebylo překvapení, by bylo fajn vědět, k jakému místu v lese mě Setia vede. Nebo jsme se jen tak procházeli, abych prostě nachytal auru těch starých stromů?

No jo, byl jsem asi klikař, když jsem správně odhadl, jak bych lišce přede mnou mohl říkat. Vůbec to třeba nebyla první tři písmena z jejího jména, takže na to oslovení musela být pravděpodobně zvyklá a vůbec mi třeba nebylo úplně jedno, jestli se jí to bude líbit nebo mě při každém oslovením bude chtít zavraždit.
Otázkou ovšem bylo, proč já jsem ještě Setii nechtěl zavraždit po opakovaném nazvání mě staroušem. Takhle mi říkal jen Green. No a není to třeba tím, že s nikým jiným, než s Greenem, jsem doteď nemluvil? Kdo ví proč, tahle liška se prostě stala Greenem v liščí podobě. Liščí jakože liška, ne lišák. Možná za to mohl fakt, že se ti dva znali, soudě dle toho, že se se Zelenáčem Set rozloučila. A nebo se mi to jen zdálo. "Starouš, Skajer.. Jednou mi někdo řekl "ty pitomče vypatlanej", ale hádám, že to asi neměla být přezdívka, která se mi měla líbit," odpověděl jsem trochu s uchechtnutím. Někteří mi popravdě vymysleli naprosto geniální jména. Ale více než takhle jsem se raději chlubit nechtěl.
Hned jak přešla řeč ze jmen na výlet po lese, rozešla se Setia z místa pryč. Vlastně ne rozešla, přímo rozklusala. Což jsem nečekal, pochopitelně, a tak jsem pár vteřin zůstal pozadu, než svou společnici dohnal a srovnal s ní krok. Zeptala se, jestli mě zajímá něco konkrétního. "No, co já vím.. Máme tu nějaké zvyky? Krom toho, že společně lovíme a vracíme se do lesa z výletů... Herrea to zapomněla trochu více rozvést, tak snad jsem se nedostal do něčeho, co bych nebyl schopen dodržet.." Nebyla to zrovna odpověď, co by měla průvodkyni pomoci rozhodnout se, na které místo v lese mě vezme jako první, ale povídat si během "svižné" procházky taky nemuselo být na škodu. A třeba díky tomu Setii něco napadne. A kdyby ne, pak tu ještě byl úkryt. Taková poslední záchrana. Jelikož lov byl teď nějak mimo téma, tak to bylo právě místo, kde se lišky nejvíce scházely či dokonce přečkávaly noc, o čem by se dala hodit řeč.

Spadl mi jakýsi malinký kamíněk ze srdce, když se Setia ukázala jako vlastně úplně normální liška. Minimálně tak zatím působila, kdo ví, jaké strašidlo se z ní mohlo vyklubat později.
Na možná trochu nepovedený kompliment Setia nijak nahlas nezareagovala, což bylo vlastně dobře. Jen málo lišek dokázalo na "milá slova" odpovědět tak, aby se pak nikdo nezamotal do hádky o tom, kdo je lepší. Že ne já, ale ty. Takhle se konverzace aspoň rychleji dostala k tématu, o kterém se dalo hovořit déle. I přes to, že před ním byla chvilička trapného ticha.
Sice bylo špatné pojmenování místa, kde se někdo nacházel, jednou z metod, jak druhého navést, aby pravé jméno například tohodle lesa prozradil, každopádně já Ambleer nazval Zapovězeným lesem vlastně schválně. Zaprvé jsem ten pojem už před nějakou minutou použil a zadruhé.. Prostě to sedělo. Však nebylo tohle místo, kde žije skupinka lišek, co tu nerada vítá nějaké cizince? Tím pádem mají všichni ostatní sem vstup zakázán. Což Ambleer činilo Zapovězeným lesem. Ambleeeer.. Ableer, Ambleer, Ambleeeeer. To zní jak Amber. Znal jsem lišku, co se jmenovala Amber. Říkal jsem si v duchu, mezitím, co se Set rozhodovala, jestli mě lesem provede nebo mě nechá, ať si poradím sám. Naštěstí jí to netrvalo dlouho a podruhé naštěstí souhlasila. Ale prý pod jednou podmínkou? "Hmm?" nechápavě jsem se na ni podíval. Chtěla snad, abych hádal? "Formality? Ah, promiňte mi," zazubil jsem se. Měl jsem ve zvyku všem vykat, až jsem skoro zapomněl, že to dělám. "Můžu ti tedy říkat.. Set?" Zeptal jsem se, snad jako kdybych se potřeboval ujistit. I když možná to byla stále jedna z těch formalit? "Tak dobře, Set, proveď mě lesem." Ano, předchozí otázka byla stále jen ze slušnosti, jelikož bych Setii říkal Set i bez jejího svolení.

Netušil jsem, jestli ta čtyři slova Greenovi k něčemu byla, no rozhodně vypadal kvůli nim překvapeně. A ještě než jsem se vydal za červenou liškou, sdělil mi na oplátku Zelenáč, odkud on Herreu zná, i když jsem se na to nijak nezeptal. Matka? To hodně vysvětluje. Vlastně to nevysvětlovalo nic. Jenže ani jsem na druhou stranu nejevil známky žádného překvapení, stejně jako na začátku konverzace s Herreou. "Já vím," řekl jsem příteli jen, kdo ví, na kterou jeho větu to bylo. A pak jsme si každý šli vlastní cestou.
Někdo by řekl, že to bylo rozloučení, za které by veverka dala všechnu svou zimní zásobu ořechů, no já nepochyboval, že se sem Green ještě vrátí. Nebo se bude potulovat někde v okolí. Nevím, proč jsem si tím byl tak jistý. Možná, že jsem lehce pochyboval o jeho schopnosti přežít?

Když jsem se dal do řeči se členkou skupiny, cítil jsem, jak se výrazně změnila atmosféra ve vzduchu. Jako kdybych měl v plánu ke každému v lese se chovat úplně jinak. Jak malé lišče, co zkoumá, kam ho dostanou různé způsoby chování.
Nejdříve jsem se tvářil co nejvíce nevinně, když Setia, jak se liška později představila, zpracovávala informaci o mě jakožto o novém členovi téhle skupiny. A pak se naladila na trochu drzou notu. Jako já! Nevěděl jsem, jestli to bylo naschvál nebo byla ta červená liška obvykle drzá, každopádně jsem se to rozhodl s úsměvem přejít. A jednoduše jí odpovědět. Vlastně proč se tím zabývat, byla pravda, že ona byla mladá a já starý dědek. Vlastně ten dech mi mohl začít docházet už teď! "Rád vás poznávám, Setio," řekl jsem a počkal, až liška dořekne to s tím staroušem. "Jestliže je to tedy tak a vy jste schopný lovec, což hádám jste, jinak by jste neměla funkci lovce, tak se asi nemám čeho obávat. " Hmm.. Ne. Lichotky mi asi moc nešly. "Nechtěla by jste se na chvíli zastat funkce průvodce Zapovězeným lesem?" otázal jsem se po chvíli, když to začínalo vypadat, že nás navštíví hrobové trapné ticho. I když možná sama Setia měla v kapse nějaké otázky nebo slova pro takový případ, každopádně jsem byl rychlejší.

Green se rozhodl ke skupině nepřidat, kdežto já ano. Sestra z toho možná nevypadala úplně nadšeně, možná že jsem to se svými poznámkami trochu přehnal. Pak se jí omluvím... Pak... Nebyl jsem si jistý, za co bych se měl jakože omlouvat, no přišlo mi to jako správné. Přeci nebudu za zle se svou sestrou, ještě k tomu když jsme byli ve stejné skupině. A jelikož to vypadalo, že jsem členem, musela patřit spíš k těm "lepším", co mohli kecat do vedení. Pochyboval jsem, že se tu lišky na všem dohodovaly společně. Takový systém by nefungoval nikde a nikdy.
Když sestra beze slova odešla i se svým šedivým společníkem, zůstal jsem tu s Greenem sám. A ještě s nějakou další rudou liškou. Stejně jako by bylo vhodné omluvit se sestře, bylo by asi vhodné alespoň slovo říct i Greenovi. V mém případě dvě. Vlastně tři. Otočil jsem se k němu a hlavu přiblížil k jeho uchu- abych to nemusel vyřvávat na celý les. "Je to moje sestra." Dobře, byly to tedy 4 slova, ale Greenovi musely stačit, aby pochopil. A pak? Jsem se bez dalších slov rozešel k červené lišce. Co podnikne Zelenáč, to už bude na něm.
"Mladá dámo, mé jméno je Skajer. Žádný cizinec! Herrea mě právě přijala do skupiny. I když to tak nevypadalo, jak ji znám, může souhlasy projevovat různě." Pravdou bylo, že jsem Herreu vlastně vůbec neznal. Ale řekla fajn! Sice to bylo na Greenovu odpověď, ale jelikož mě se už na nic neptala a klidně mě tu nechala, asi jsem byl přijat. Byl jsem členem jakési skupiny v jakém si zapovězeném lese. Nikdy bych sis nemyslel, že se ještě někdy někde usadím.

Vlastně jsem ani nepotřeboval Greenovi věnovat jakýkoliv další pohled. Jeho pocity z něj sršely tak silně, že jak slepý, tak hluchý by poznal, co s tím mladým lišákem je. A já? Mě to bylo tak nějak.. Jedno. Ano, Green byl můj přítel, a co víc, pravděpodobně i součástí rodiny. Každopádně já nemohl zasahovat do jeho rozhodnutí stejně jako on nemohl zasahovat do rozhodnutí mých. Nemohl jsem za to, že se přidat nechtěl a ani kamarádská porada před vstupem do lesa by byla málo platná, jelikož bych pravděpodobně svůj názor nezměnil. No a co, že by tu podle Greena žily všetečné či jinak "zlé" lišky. Herrea byla stále moje sestra a já bych už si s problémisty poradil. A vzhledem k tomu, že Green Herreu taktéž znal a dle jeho slov "vrátit se" ve skupině již byl, měl si tak nějak rozmyslet předem, co vlastně chce. Pokud tedy právě tohle nebylo to, co chtěl. Uklidni se, Greene. Nikdy bych světem nemohl s tebou putovat do nekonečna. Jsem starý. Jak by sis poradil beze mě, až bych nebyl? Tak přesně takhle si musíš poradit teď. Dalo se to brát jako další životní lekce. Nic netrvá věčně.
"No jó, rozumím. Ale tak snad pochopíš, byla to dlouhá doba, co jsme se neviděli. Jasně že musím dohnat všechny ty dny, kdy bych si z tebe utahoval," pokusil jsem se vysvětlit. Ani vražedné pohledy ze strany mojí sestry nemohly zastavit tu vlnu vtípků, co jsem proti ní chtěl použít. Samozřejmě s mírou, s mírou. Jaký by mělo význam si tě proti sobě poštvat? Však jsme jedna rodina, proč nemáš stejný smysl pro humor? Znamenalo to asi tedy, že jsem byl do skupiny přijat? Bylo to zvláštní. Čekal jsem nějaký úkol, abych prokázal, že budu skupině užitečný. Co vůdce skupiny dělal s těmi, co si přišli jen užívat výhod a nic nedělali?
K naší malé skupince se připojila nějaká rudá liška. Pravděpodobně taky člen. "Tohle je vaše vůdkyně?" odvážil jsem se Herrey zeptat. Na rozdíl od kohokoliv, zas tolik odvahy jsem nepotřeboval, abych si z "vládkyně lesa" dovolil utahovat. Těžko říci, jestli jsem tušil, že to právě ona skupinu řídí. A možná ani právě proto jsem se nemodlil k tomu, aby mi právě kvůli tomuhle dotazu sestra nepropíchla uši. A pak tu byl ještě stále Green. O tom šedivákovi jsem nemluvil, jelikož on sám mlčel jak moucha zadupaná do bláta. Možná jsem i trochu zapomněl, že tu vůbec je? Ale zpět ke Greenovi. Netušil jsem, co mu říct. Tedy lépe řečeno, neměl jsem, co mu říci. I když Zelenáč působil, že má na mě otázek víc, než mi stihl položit za celou tu dobu, co jsme společně cestovali.

Jen co jsem vyslovil zmínku o potencionálních členech, všichni přítomní se na mě jaksi divně podívali. Takže zaprvé, Greene. Řekl jsem P.O.T.E.N.C.I.O.N.Á.L.N.Í. To znamená, že mluvím za sebe, jelikož netrvdím, že se chceš přidat. Zadruhé. Herreo, nemusíš být hnedka naštvaná! Pomyslně jsem rozhodil rukama. Ty ruky byly taky pomyslné, jelikož jako liška mám jen tlapky.. Možná jsem ve svojí mysli trochu přeháněl a možná se i trochu zamotával do toho, co jsem říkal. Ale což. Jsem jen starý blázen, ne?
Jen jsem nastražil uši, když se Herrea rozhodla vyjmenovat mi pravidla jejich lesa. "Dobře, dobře," řekl jsem v klidu na její varování o čemsi, že to ovlivní můj život. No a pak začala konečně jmenovat ty "zákony". "Hmm, to nezní tak strašně. Proč to vysvětluješ s takovou nechutí?" upřel jsem na sestru nevinný pohled. Nemohl jsem přeci za to, že se nechala tak rychle vytočit! Nebo ať už prožívala jakékoliv pocity. A já naopak necítil vlastně nic. Jen zprvu překvapení ze setkání se s rodinným příslušníkem a pak.. No.. Bylo to takové divné. Asi možná že jsem tuhle situaci nečekal a nebyl tedy připraven. A neměl jsem v zásobě ani žádné otázky a odpovědi pro takové setkání. A tak jsem se prostě rozhodl otravovat.
Herrea zmínila cosi o tom, že bych byl schopný Greena do něčeho nutit. Nad tím jsem se musel trochu pozastavit. "Počkej chvíli, musím si vzpomenout... Hmm.. Ne. Nevzpomínám si, že bych kdy Greena do čehokoliv nutil. Nechápu, proč by přidání se k vašim řadám měla být výjimka. No, ale zpět k věci. Máte nějaké přijímací rituály nebo tak? Totiž, život tady zní lákavě, ale třeba ucho bych si kvůli tomu zrovna propichovat nechtěl," plácl jsem jen tak z fleku. Že měla Herrea v uších zapíchané jakési kousky čehosi zlatého už byla jen náhoda. Přitom jsem začínal vážně přemýšlet o tom, že bych tu zůstal. Ono to totiž doopravdy znělo lákavě. Záleželo jenom na sestře, jestli by mi tu dovolila zůstat, i když to spíše záleželo na vůdci jejich skupinky. To by byl pech, kdyby jím byla právě ona? Ale zas, kdyby mě tu nechtěla, řekla by to rovnou a nevysvětlovala by mi, jak to tu chodí.


Strana:  1 2 3 4   další »


U Ž I V A T E L