Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5   další »

<< příchod ze Starých močálů

A jsem tady. Při troše štěstí můj nový domov. Zdejší les Siriusovi nepřipadal zvláštní nebo neobvyklý. Ale pach kořisti tu byl přímo nasáklý. Nevěděl, co dělat dál. Procházel pořád hlouběji do lesa, pak se ale zastavil. Nemůže tam přeci jen tak vtrhnout! Rozhlédl se a uviděl vyvrácený, starý strom. Přišel blíž, vyskočil a posadil se na něj. Počkám tady, někdo si mně určitě všimne, řekl si a rozhlédl se kolem. Nedočkavostí by nadskakoval, ale musel teď působit důstojně.

<< příchod z Louky Yesad

Tady tráva už moc nerostla. Sirius nechápal, kam se to dostal. Panovala zde vlhkost a nad zemí se držela jemná mlha. Sirius pořád našlapoval do bahna a netrvalo mu dlouho uvědomit si, že je v močálech. ”Sakra...” zamumlal si a rozhlédnul se kolem. Věděl, že každým krokem riskuje utopení v jednom z močálů. Opatrně našlapoval každý krok a šel pomalu, aby vůbec do toho lesa dorazil. Byl si na 100% jistý, že o tomhle se Aelin nezmínila. Ale už viděl les, o kterém mu řekla - Ambleerský les. Opatrně našlapoval směrem k němu, a když už věděl, že už je půda zase pevná, rozhýbal znovu své zablácené tlapky a vešel dovnitř.

>> Ambleerský les

<< příchod z Lesíka štěstí

Sirius přes zdejší trávu neviděl. Byla mu ještě nad uši, takže ani nikdo jiný nemohl vidět jeho. Nestalo se mu tohle poprvé, ale i tak to bylo nesmírně otravné. Ale to Sirius mohl odpustit, jelikož louka byla stejně nádherná jako předchozí lesík. Motýlci, včely, spousta barevných květin... Taková idylická louka. Asi mám štěstí na hezké místa, pomyslel si v hlavě a pousmál se nad svým štěstím. Rozběhl se skrz vysokou trávu až se mu ohýbaly velké uši a doufal, že běží k Ambleerskému lesu dobře.
Jenže když Sirius přes trávu neviděl, nevšiml si že Ambleerský les minul a místo toho vběhl do močálů.

>> Staré močály

<< příchod z Řeky Benrir

Hned co Sirius vešel do lesa, ucítil pachy spousty kořisti. A bobulí. A mechu. A nádhernou vůni stromů. Bylo tu už na pohled úžasně. Donutil se zpomalit krok a pokochat se. Ranní světlo prosakovalo přes listy a dělaly v listovém lese ještě hezčí atmosféru. Je čas na snídani, řekl si v hlavě a olíznul se. Překvapivě ale nezavětřil, aby mohl lovit, jakoby to udělala většina lišek, nýbrž přišel k jednomu z malinových keřů a začal pojídat maliny. Nikdy snad nejedl sladší. Nemohl se jich nabažit, přestal až když spořádal tolik malin že už víc nemohl. Začíná se mi tu líbit víc a víc, pomyslel si a znovu se rozešel. Teď se mu šlo ještě lépe, když měl plné břicho. Kochal se krásou zdejší přírody, pomalým krokem procházel po mechu a trávě.
Ani si to neuvědomil a už byl na kraji lesa. Teď narazil na louku, p které se Aelin taky zmínila. Už nebyl daleko, alespoň dle jejího popisu. Vydal se tedy z lesíku na louku a už se nemohl dočkat toho co bude následovat po tom, až projde loukou.

>> Louka Yesad

Aelin odmítla jít se Siriusem, ale přesně mu popsala kudy má jít, jak poznat území Ambleeru, “vedoucí” skupiny, i jak se chovat v její přítomnosti. A taky že má říct, že ho do skupiny přivedla Aelin. Tak se tedy Sirius vydal hledat cestu do Ambleerského lesa, kde by měl jeho novou “velitelku” najít.
Jemný ranní vánek Siriusovi příjemně čechral srst, sluneční paprsky mu prohřívaly kožich a rosa na stéblech trávy mu zvlhčovaly srst na tlapách. Bylo nádherné ráno a Sirius měl dobrý pocit z toho, že se konečně někde usadí. Ani nevěděl proč tu tak moc chtěl zůstat, najednou jakoby se mu pročistila mysl a zůstala mu tam jen myšlenka jak je to tu nádherné. Zrovna se oddělil od proudu řeky a vydal se do lesíku, o kterém mu Aelin řekla. Prý to nebyl les, ve kterém skupinu najde, ale prý tamtudy musí projít. Přidal do kroku a vešel do lesa, kterému zdejší obyvatelé říkali Lesík štěstí.

>> Lesík štěstí
(Skip kvůli neaktivitě Aelin)

”Opravdu?” pípnul Sirius nadšeně. Nemohl uvěřit, jaké má štěstí. To, že se Aelin vůbec nutí zmiňovat se u skupině mu očividně ušlo. Jemu spousty takovýhle větších či menších lží unikají. Cítil se jako malé dítě, když na vánoce dostane svou oblíbenou hračku. Už se obloha zaplnila paprsky slunce, které jim oboum prohřívalo srst a Siriuse dělalo tohle teplo ještě nadšenějším. “Takže mě tam opravdu vezmeš? Teď hned?” ujistil se Sirius a opravdu působil jako mládě. V situacích jako je tahle mu prostě jaksi z hlavy vypadnou všechny jeho moudra a myslí se přenese tak dva roky do minulosti.

Sirius nadšením nadskočil. Nemohl tomu uvěřit. ”Takže já mám taky magii!” prohlásil radostně. Bylo jasně viditelné, jakou z toho měl radost. Avšak jeho mysl ho okamžitě okřikla. Uklidni se! Děláš ze sebe vola. Zaznělo mu v hlavě a on se tedy trochu uklidnil, i když mu pořád nadšeně cukal ocas. Pokračuj v konverzaci, ale opusť téma magie. Zeptej se třeba, jestli tu jsou nějaký skupiny lišek nebo tak něco. Radil mu hlas v hlavě a on ho poslechnul. Takže...” začal a několikrát ještě vydechnul, aby se uklidnil úplně. “Jsou tu nějaké skupiny, kterým bych se měl vyhnout? Nebo myslíš, že tu je nějaká, do které bych se mohl přidat...?” vyzvídal. Očividně si vůbec neuvědomoval, jak přeskočil z tématu A na téma B.

Sirius sebou vylekaně trhnul, když vedle něj vzplanula tráva. Chvíli zmateně sledoval již uhašený trs trávy a pak, když se ujistil, že trs trávy už znovu nevzplane, uklidnil se. Dodnes měl pořád strach z ohně a tak ho tahle schopnost Aelin dost znervóznila. “To je super,” řekl a pousmál se, když mu Aelin potvrdila, že se Sirius může své popáleniny zbavit. Když se zmínila o tom, aby je nenaštval, ušklíbnul se. “Díky za radu do života,” opáčil, i když z jeho tónu bylo jasné, že to bere jako vtip. Rozhodl se navázat zpět na téma magie. “Všechny lišky co tu žijí mají magii?” zajímalo ho. Jak moc budu vyčnívat z davu, jestli magii mít nebudu? Nebo co když jí nedokážu ovládnout... znělo mu hlavou starostlivě.

Sirius si to poslechl, ale nepobíral vůbec nic. Počkat počkat.... řekla magie? zazněl mu překvapený hlas v hlavě. Neváhal a vyslovil tuhle myšlenku nahlas. ”Nabízí různé další magie?” nechápal. “Jak jako další magie? A jak jako vůbec magie?” zajímal se Sirius. Mám i já nějakou magii, aniž bych o tom věděl? Asi ne, přece jsem se tu nenarodil, zastesknul si a začal viset pohledem na Aelin. On už jí předtím visel na rtech, a teď to jen zhoršila. “A myslíš, že by mi ta Odetta dokázala odstranit tu popáleninu?” otázky chrlil hned, co ho napadly.

Sirius z poznámky Aelin pochopil, že tady moc fenků nežije. Nehodlal se ale vyptávat, jelikož tahle liška působila, že se nutí do konverzace. I tak klidně seděl vedle ní a vedl s ní jakštakž dobrý pokec. Když mu odpověděla na otázku o zvláštnostech, zaujalo ho “místo pro polární lišky”. Polární liška? To si teď vymyslela, ne? řekl si v duchu. Nikdy žádnou polární lišku neviděl, a to procestoval už tolik míst. A divná zvířata, která by tě podpálila za hrstu peří? Cože? Nechápal. Rozhodl se zeptat na tohle. “Jak jakože podpálit?” Zeptal se. Nechápal, co tím myslela. A nahánělo mu to docela strach.

Sirius pokrčil rameny, když mu Aelin popřála upřímnou soustrast. “Už se to stalo dávno, není moc co řešit.” řekl a pousmál se, aby dal najevo, že mu to nevadí. Když Aelin řekla, že hadry našla, překvapilo ho to. Chci taky najít nějakou takovou super věc... pobleskla mu hlavou žárlivost, ale rozhodl se to nechat být.
Kde se tu beru? Tak to je jedna otázka složitější než druhá.. proběhlo mu znovu hlavou. To ta liška nemůže mít na srdci lepší otázky? zamrmlal si v duchu a zadíval se do vody. “Cestuju. Od té doby, co jsem přišel o rodinu,” Ušklíbl se trochu. “Tady jsi ale první liška, co tu potkávám. Je hezký najít dalšího fenka,” řekl a pousmál se. “Je to tu něčím zvláštní nebo vyjmečné? Dobré loviště, nebo něco takového? Zatím jsem jen objevil spálený les a naprosto podivný les,” Vyzvídal od ní. Třeba mi doporučí nějaké dobré místo na lov nebo tak něco, pomyslel si. Když už tu chce aspoň na chvíli zůstat, bude to tu muset trochu poznat.

Sirius se zahleděl do vody, ale pořád slušně naslouchal. I když první slovo, které tahle liška řekla, ho překvapilo. Oi totiž není úplně typický pozdrav, že. Oi? Opravdu mě pozdravila slovem oi? Zajímavé... ale jiný kraj, jiný mrav. Vždyť už jsi procestoval tolik území Siriusi, tohle není první liška, která tě pozdravila jinak než Ahoj. Řekl si v duchu. Pohled z vody odpoutal až když se ho Aelin zeptala na jeho ocas. Polknul a zamyslel se. Nebudu tu s ní sedět do svítání, abych jí popsal celý příběh, jak jsem k té popálenině přišel. Řeknu jí jen to nejdůležitější. Domluvil se sám se sebou v mysli. “Je to popálenina. Nikdy mi tam už neporoste srst,” řekl a mávnul ocasem o zem. “Přišel jsem k ní už dávno. Tehdy zhořel můj domov a přišel jsem tehdy o celou rodinu,” řekl prostě. Víc to nechtěl rozvádět, aby se nezhroutil. Raději se rozhodl změnit téma. “A co ty, co to máš kolem tlap?” Zajímal se.

Sirius po chvilce sklonil hlavu zpět do normální pozice a přestal sledovat hvězdy. Pak ale něco uslyšel. Zdálo se mu to, nebo ne? Slyšel někoho říct “zmlkni”... Zavrtěl hlavou a zavětřil. Jestli tu někdo je, tak ho stoprocentně ucítí. A ano, ucítil někoho. Pach mu prozradil, že se jedná pravděpodobně o fenka, ale nemohl to říct na sto procent. Zvedl se a máchl ocasem ze strany na stranu. Opravdu netrvalo dlouho najít druhou lišku, seděla opodál. Sirius si jí jen na první pohled předtím nevšiml. Přišel k lišce klidným krokem. Nechtěl jí vyděsit, i když hned jak jí lépe uviděl, tak si pomyslel, jestli by raději neměl mlčet. Nakonec se ale rozhodl jí pozdravit.
”Zdravím,” pozdravil jí a sednul si vedle ní. Jeho pohled upoutaly podivné hadry na jejích tlapách, ale neřešil to. On sám občas docela přivolával pozornost popáleninou na ocase. “Jmenuju se Sirius,” představil se a pousmál se směrem k ní. Snažil se být co nejvíce slušný a přátelský.

— MINULOST —
Sirius si klidně lehnul ve vysoké trávě a naslouchal broukům a šustění trávy. Na obloze už dávno zářil měsíc i hvězdy. Sirius jako vždy před spaní zvedl hlavu u obloze a podíval se na jednu z nejzářivějších hvězd, které šly vidět - na hvězdu se jménem Sirius. Pamatuješ si, jak sis jako malý myslel, že tu hvězdu na nebi pojmenovali po tobě? Řekl si v hlavě a usmál se. Tehdy mu rodiče vysvětlili, že se první pojmenovala hvězda, a pak až on, ale že on sám je taky hvězda, hvězda celé louky. Jenže když si vzpomněl na tohle, zákonitě si všiml i na rodiče a bratry. Vzdychl a zavrtěl hlavou. Na minulostí se nepřemýšlí, napomenul sám sebe v duchu a položil si hlavu na tlapy. A přeci jen, teď se o něj starala Vör. I když teď byla na nočním lovu, pořád se o něj starala. Zavřel oči, zaposlouchal se do zvuků brouků a nechal vánek, ať mu čechrá kožich. Netrvalo dlouho, a Sirius usnul.

Sirius otevřel oči a ocitnul se někde, kde to až moc důvěrně znal. Každou píď tohohle místa znal dodnes nazpaměť, ale i tak mu to tu připadalo tak cizí. Postavil se a pomalým, váhavým krokem se rozešel přes suchou, vysokou trávu. Pak se před ním vynořil z vysoké trávy jiný fenek, o něco menší než byl Sirius. Fenek měl tmavší barvu srsti, spíš pískovou než Siriusovu vybledlou, a měl tmavou špičku ocasu. Siriusovi poskočilo srdce v hrudi. ”Nero!” Rozkřiknul se a bylo jasně slyšet, jak šťastný je. ”Jak rád tě vidím...” řekl Sirius a rozzářil se mu na tváři úsměv. Nero jako kdyby tohle neslyšel, nebo minimálně neodpovídal. ”Jdeš hrát honěnou?” Zeptal se nakonec Nero a usmál se na Siriuse. ”Samozřejmě!” Odpověděl nadšeně Sirius.
”Tak utíkej a já tě chytnu!” Sotva to Sirius řeknul, menší fenek se rozběhl jako střela pryč a Sirius hned za ním. Nero se Siriusovi zdál jako nesmírně rychlý, i tak už nechybělo daleko aby ho chňapl za ocas. Uháněli přes celou louku hlava nehlava, přeskakovali velké trsy trávy. Sirius nepřemýšlel, jestli je to sen nebo ne. Užíval si toho, jak skotačí s bratrem. Najednou Nero prudce zastavil a Sirius, který nestihl zpomalit, do něj zezadu narazil.
”Opatrně vy dva!” Okřiknul je starý známý hlas. ”Se-Severusi..?” Dostal ze sebe Sirius nadšeně. Stejně jako předtím Nero, Severus Siriuse ignoroval.
”Oba běžte do nory! Máma a táta tam už netrpělivě čekají,” přikázal jim Severus, který měl ze všech sourozenců srst nejsvětlejší. ”To že jsi prvorozený neznamená, že nám můžeš rozkazovat!” Opáčil Nero otráveně a otočil se na Siriuse. Severus se mezitím vytratil ve vysoké trávě. ”Tak pojď, ať nás naši neukamenujou,” Řekl otráveně Nero a vydal se směrem k noře. Sirius ho poslušně následoval.
Netrvalo dlouho a oba dorazili do nory. Když vešli tunelem dovnitř, Sirius se cítil úžasně. Vše bylo tak, jak si to pamatoval. Až na jednu věc - ”Kde jsou rodiče? Vždyť Severus říkal, že tu čekají... a když už jsme u Severuse, kde je on?” Zeptal se směrem k Nerovi. Nero neodpověděl, ale okamžitě vyběhl z nory. ”Co to děláš? Děsíš mě...” zeptal se ho Sirius, i když věděl že už je Nero venku. Vzdychnul a vyšel ven. Tam ho ale polila panika.
Bylo to tu znova. Rudé plameny olizovaly vše okolo a on se dusil kouřem. Zoufale křičel jména všech z rodiny. Jenže bez odezvy nikoho z nich. Když už ho málem oblizovaly plameny, zjistil, že ho nepálí. Jen kouř mu ubližoval. Proběhl tedy plameny a začal hledat své členy rodiny. Už chápal, že je to jen sen, tedy lépe řečeno noční můra. Ale on pořád nepřestával hledat rodinu. Možná věřil, že když jí zachrání teď, probudí se a jeho rodina bude žít.
Nic ale nenašel. Dlouho probíhal plameny a křičel jména své rodiny. Jenže bez odezvy. Až najednou vyšla z plamenů jeho stará kamarádka. Sirius si jí okamžitě všiml a hned jí chtěl pozdravit, jenže ona s ním hned začala třást a křičet jeho jméno. ”Siriusi, Siriusi, Siriusi!!” Sirius ale nereagoval. Plameny se mu rozplývaly před očima, stejně jako samotná Dust. Vše okolo jako kdyby utichlo a rozplynulo se....

”Siriusi!” Třásla s ním důvěrně známá liška. ”Co.. co se děje?” Zeptal se Sirius a pomalu otevřel víčka. Už svítalo a nad ním se tyčila Vör. ”Hrozně jsi sebou házel a ze spánku jsi křičel jména..” vysvětlila mu Vör, zatímco se Sirius zmateně posadil. ”Ano... měl jsem příšerný a nesmyslný sen...”

Sirius se nakonec zastavil a sednul si na břeh řeky. Popálenou špičku ocasu ponořil do studené vody. Už na nebi nebyl jen zářivý měsíc, ale i první hvězdy. Siriusovi se ani v nejmenším však nechtělo spát. Místo toho zvedl pohled na nebe a hledal tam jednu hvězdu. Přesně tu, podle které se jmenuje, hvězdu Sirius. Tu, která ho provázela každou nocí, každou radostí i strastí. Věděl, kde jí najít, dokázal jí naprosto lehce najít - byla to snad ta nejzářivější hvězda na noční obloze. Tak nádherně si připadal, když hleděl na ten zářivý bod na nebi. Už skoro úplně zapomněl na ten příšerný zážitek s lesem, kde nikdy nedopadalo světlo a s místem, kde teď zbyl z lesa jen popel. Najednou mu připadalo, že je to tu hezké. Možná to tu nebude tak zlé...


Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5   další »


U Ž I V A T E L