Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5   další »

Haha třetí okénko does brrrrrrrrrrrrrrr
(Aneb, civilizovaněji, otevrírám třetí okno :D )

Také si vyzvedávám 1. a 2. okno 1

Ani se nerozmýšlel nad tím, jestli se otočí a vrátí se. Cítil se zde mnohem bezpečněji než v poušti, protože nevěděl, že mu to tu může každou chvíli spadnout na kebulu. Překračoval ne zrovna ladnými kroky kolejnice, které už spousty let ležely ladem. Líbilo se mu, jak zde občas světélkovaly krystaly. Líbilo se mu tu tak moc, až uvažoval, že by si z tohohle místa navzdory nebezpečí udělal tajný úkryt. Takové místečko, kam by občas mohl donést mušle, hezké kameny či něco takového, co by mu padlo do oka.
Šel tak dlouho, dokud se cesta nerozdělila na rozcestí. Uvažoval, zda chce doleva nebo doprava dlouhou chvíli, nakonec se ale nemotorným krokem vydal po cestě levé.

<<< Příchod z pouště

V téhle jámě byla ještě větší tma než nahoře na povrchu, takže měl problém nezakopávat o zrezivělé koleje na zemi. Pocit, že je první tvor, který kdy vešel do téhle jámy, ho opustil hned, když ucítil netopýří trus. Nic kromě zlověstně rozléhajících se vlastních kroků a občasné odlomení kousku kamene ale neslyšel, takže pořád se cítil osamocený. Začal přemýšlet, jak se to zde vzalo, přeci jen, tohle rozhodně nebylo normální! Řekl by, že to udělal nějaký ze zdejších bohů, jenže ti by asi nedělali něco tak zbytečného, ne?
Najednou tmu jako v pytli narušila zvláštní, jemná záře. Sirius zaujatě přidal do kroku, aby zdroj záření našel. Po chvíli ho uviděl - světle červený krystal. Oči na té nádheře mohl nechat! Zaujatě se posadil před tento krásný jev a hlěděl na něj jako na svatý obrázek. Nejraději by ho ulomil, nebyl totiž moc velký, alei tak si byl jistý, že by si na něm tak akorát vylámal zuby.
Po chvíli ho civění omrzelo, a tak se vydal dál a hlouběji, anižby si uvědomoval, že se pomalu ztrácí v temném, nebezpečném bludišti.

<<< Příchod z Tichého světa

Terror z něj pomalu vyprchával, když spáleniště vystřídal písek. Pískové duny mu dávaly pocit bezpečí - zatímo ostatní druhy lišek tu byly nahrané, takový fenek Sirius se tu cítil jako doma, ikdyž nikdy v poušti nežil. Pak si ale vzpomněl, že znal tyhle místa z vyprávění rodičů jako především v noci nehostinná místa, takže teď, večer, si i přes přirozený pocit bezpečí začínal dělat starosti.
Vždy si poušť představoval mnohem teplejší. Zdejší vzduch byl poměrně chladný, pořád zde ale bylo tepleji než kdekoliv jinde v Saeronu. Nejistě kráčel po písku, už instinktivně kladl malé tlapky pomalu, aby nešlápnul na nějakého hada či štíra, o kterých také slyšel z vyprávění. Sic se cítil silnější než kdy jindy, byl si jistý, že oproti takovému chřestýšovi by prohrál jako lusknutím prstů.

Nejistota narůstala každým jeho krokem, jelikož začínal mít pocit, že se ztratil. Slunce již zapadalo, jenže on to kvůli hustým mrakům, velmi netypických pro tuto oblast, vůbec netušil. Mžoural do pod rouškou přítmí zahalené pouště, hledajíc konec pouště či aspoň vodu. Nedával na pár momentů pozor na tlapy, proto ho tak neskutečně vylekalo, když si všimnul, že pár kroků od něj z písku hledí had, vidící zmateného fenka jako snadnou kořist.
Sirius udělal pár nervózních, pomalých kroků vzad, hned poté se prudce otočil a co mu zmozěné tlapy stačily se rozběhnul pryč, následován hadem několikrát větším než on.
Utíkal přes poušť jako neřízená střela, vyděšený k smrti. První obří ptáci, teď had! Co přijde příště?
Had, výhružně syčící, ho už skoro měl, když si fenek všiml podivné stavby uprostřed ničeho. Normálně by se jí vyhnul velkým obloukem, teď se ale k ní rozběhnul jako k záchranému bodu. Mrštně přeskočil jeden kámen z dolu, který mu stál v cestě, a tím se dostal do vchodu až nekonečného bludiště, které tu zanechala lidská ruka. V ten moment to dotyčný predátor vzdal, uznal, že mladého fenka si dnes k večeři nedá.
Sirius začal zkoumat vše pohledem, nevěřící svým očím. Tohle přece žádná liška, ani jiné zvíře, udělat nemohlo! Navíc zde necítil jediný zvířecí pach, jen prach usazený u země. Zvědavost mu nedala; pomalým, pořád nejistým krokem se vydal hlouběji do opuštěných dolů.

>>> Opuštěné doly

Sirius byl zase ponořen v hluboké minulosti, víčka držel křečovitě zavřené, jen aby se nemusel dívat dolů. Pak ale ucítil, jak prudce začali klesat. Srdce mu přeskočilo jeden tep, v momentě mu “zalehly” uši, podobně jako lidem zalehávají, když prudce klesají, či stoupají v letadle. Což už rozhodně sám o sobě příjemný zážitek nebyl, jenže to nebylo vše - žaludek rozhodně taky neměl uzpůsobený takovému letu; okamžitě se cítil, jakoby se měl vyvrátit.
Naštěstí tenhle šílený let trval jen pár chvilek, pták za chviličku prudce dosednul do hnízda a v zápětí Siriuse pustil. Malý fenek dopadnul na zem hnízda, a i přes žaludek na vodě se rychle postavil. To, co uviděl (a hned potom i uslyšel) ho vyděsilo snad k smrti - stal se potravou pro obří, opravdu obří ptáčata!
Cítil se v neskutečné pasti. Naježil se, vycenil na ně své malé, ale i tak ostré zoubky, ale ty ptačí obry to nezajímalo. Vrhli se po něm hlava nehlava. Sirius neváhal a reagoval - jako ptačí večeře opravdu skončil nechtěl! Rozběhnul se po hnízdu, i když hned musel, logicky, zabočit, protože bylo hnízdo kruh.
Takhle chviličku vydržel kličkovat, i když mu rychle docházely síly, čehož si byl až moc dobře vědom.. Když opravdu jen sípal, místo dýchaní, rozhodnul se, že bude muset riskovat. Netušil, jak vysoko je, ale věděl, že se raději rozplácne o zem, než kdyby skončil jako potrava. A přesně tak udělal. Z posledních kapiček vůle se rozběhl proti “stěně” hnízda (samozřejmě následovaný přerostlými ptáčaty), mohutně se odrazil a v momentě začal padat do hlubokého nekonečna, přes mlhu...

To, co mu připadalo nekonečné, moc nekonečné nebylo. Po chvíli dopadl se silným žuchnutím na zem. Ale žil. Dýchal, cítil všechny své končetiny a hlavně bolest z dopadu, takže opravdu ještě existoval. Chvíli mu trvalo, než otevřel oči. Ale když je otevřel, neskutečně toho litoval. Byl zase v tom zatraceném spáleništi! Srdce se mu sevřelo, mozek mu zatemnily příšerné vzpomínky. A navíc, působilo to tu na něj ještě hůř, než když tu byl naposled. Cítil to v kostech, v každém cípu jeho duše - něco zlého přichází. I přes silnou bolest všude po těle se postavil, a co nejrychleji mu to už tak hodně vyčerpané tlapy dovolily se rozběhl bezhlavě pryč. Bylo mu jedno kam běží, hlavně ať je okamžitě pryč z této příšerné pasti, kde mu mysl promítala ty nejhorší vzpomínky z jeho života...

>> Zřícenina starého hradu

Siriusem jímala panika. Netušil, co dělat. Než stihl jakkoliv reagovat, pták ho surově zvedl za zátylek a vzletěl s ním. kdyby se odvážil podívat dolů, tak by měl rozhodně výhled jako v lóži, jenže on se prkneně díval před sebe, protože už tak mu bušilo srdce strachem jako o závod.Věděl jen tři věci - měl strach, pravděpodobně umře a pořád stoupají.
Už se ani nesnažil nějak osvobodit, jelikož moc neměl jak - kdyby spadl, určitě umře. Byla to pro něj už prohraná bitva, ba ne, přímo válka. Raději zavřel oči, polknul a začal myslet na co nejlepší věci, které ho napadly.
Svěží vůně po dešti, sladká vůně jablek, lepkavá vůně kvetoucích líp, zvláštní vůně hub. Sluneční světlo prohřívající kožich, sledování noční oblohy. Objevování nových částí světa, poznávání nových lišek. Srdce se mu sevřelo, když si uvědomil, že tohle všechno asi přežil naposled. Ledaže by se stal nějaký podivný zázrak, ale v to už nedoufal.

Padla na něj únava. Stejně jako na ostatní lišky. Po chviličce usnul a probudil se bůhvíkde. Všude kolem byla černota, několik momentů se bál, že oslepnul. Postavil se, a teprve když uviděl ostatní, trochu se uklidnil. Stejně jako už několikrát předtím ho bolela hlava, což mu vnuklo myšlenu, že je zase Willow přemístila. Přešlápnul na místě. A až potom si všiml jemného světla. Světla na konci tunelu. Byla tohle snad smrt? Otočil se na ostatní, nejistě kývnul a vydal se směrem k neznámu.
To, co viděl, mu docela vyrazilo dech. Byla tam Willow, ale rozhodně ne v takovém stavu, jak si na ní pamatoval. Chvíli na ní zíral jako na sedmý div světa, pak ale promluvila, čímž ho vyrušila z prohlížení jejího zuboženého vzhledu.
Slova zněla tak náléhavě, že se mu z nich stáhnul žaludek nervozitou. A aby toho nebylo málo, ocitli se v nějakém podivném bludišti. Přes trávu neměl nejmenší šanci cokoliv uvidět, když byl takový prcek. Otočil se tedy na ostatní. “Vidíte přes to?” Zeptal se jich potichu, když se mu ale dostalo negativní odpovědi, vzdychnul. Kouknul se do první uličky, pak zase na ostatní. “Já půjdu tudy, nechci tu stát jako tvrdé Y, upřímně se... bojím o svůj život,” pípnul, a hned co dozněl tón jeho hlasu, mrštně zmizel v bludišti.
A tak bloudil sám. Připadalo mu to jako konec všeho. Jakoby tu měl umřít. Z nějakého důvodu se jeho mysl zaměřila na věci, nad kterými dlouho, dlouho nepřemýšel. Žije ještě pořád Dust? Škoda, že jsem jí nikdy neřekl o.. svých citech.. Mohli jsme být nádherný pár, mít liščata a žít spokojeně, být šťastní až dosmrti. Milovat se až do posledního výdechu jednoho z nás... Netušil, proč nad tím fantazíroval. Asi chtěl myslet na něco asi z dálky pozitivního, když už ztrácel naději.
Pak ale zahlédl něco mezi stébly. Vyrazilo mu to znovu dech. Ne, nemohlo to být ono. Nebo snad ano? Přišel blíž a rychle sebral střípek ze země. Byl jasný, se třpytem. Že by to snad opravdu bylo ono? Dech se mu zrychlil. Udělal přesně to, co se střípkem udělal Rusten předtím - zvedl ho do tlamy a pokusil se ho udržet co nejvýš. Srdce mu bušilo v očekávání.

J A R O

Posledních pár momentů cítil neskutečnou paniku. Pak se ale stalo něco, co opravdu nečekal. Trny se vypařily! Netušil, jestli to úporné zápasení přineslo tyto plody, nebo prostě jen něco nadpřirozeného, ale moc to neřešil. Hlavní bylo, že to přežil - ale musel uznat, bylo to o chlup. Minimálně to tak cítil.
Pomalu se postavil na vratké nohy. V očičkách měl jiskry a začal se tlemit, i přes bolest. Byl tak hrozně rád, že tu nepošel, takhle mezi trny růží!
Ohlédnul se po ostatních. Zdálo se mu, že Rusten držel v zubech něco prazvláštního. Okamžitě se k němu rozběhnul, co mu to unavené, krátké tlapky dovolily. Nechával za sebou tenkou linku krve. Už z dálky po něm překvapeně zavolal. ”T-tys našel ten nějaký střípek?!” Byl z toho úplně nadšený.
Zastavil se před šedivákem a párkrat nejistě přešlápnul. Jeho nejistota se ještě víc zvětšila, když mu položil střípek před čumák. Chvíli ho sledoval, pak se ale vrátil do přítomnosti a odpověděl na otázku. ”Jaro je dle mého skvělé. Ale já raději léto, upřímně. Mám rád teplo, ale to je asi dost jasné,” pousmál se, ale pak znovu upřel zvědavý pohled na střípek.

J A R O

Siriuse začaly obmotávat růže. Pár momentů nechápal, která bije. Co se to k sakru děje! Zanadával v duchu. Růže ho popínaly neskutečně rychle, trny se mu za pár chviliček začaly zabodávat do těla. Bolestně zakňučel, když se mu první trny zamotaly do srsti a popíchaly ho. Ještě, že není Šípková Růženka, protože kdyby teď usnul (nebo se jakkoliv jinak přestal hýbat a jednat), asi by ho to život stálo.
Pokusil se začít trny trhat tlamičkou, ale tak akorát se ještě popíchal na čumáku. Začal tedy trhat tlapami, sice to taky bolelo, ale ne tak moc, jako když se píchal do tlamy a čumáku. Všechno tohle nemělo ale moc velké ovoce - Sirius sice pár roztrhnul, ale rozhodně to spíš tu růži víc “naštvalo”.
Maličký lišák to přestával zvládat. Krev mu tekla všude, trny se mu každým pohybem zabodávaly hlouběji. Zavřel oči a začal se modlit ke hvězdám.
Hvězdy, jenž každou noc osvicují oblohu, jenž nás provázejí celý život. Hvězdo Sirius, tvé jméno nesu na hrudi, pomoc mi prosím dostat se z téhle kaše...
Z rozjímání ho vytrhla další zoufalá bolest. Otevřel oči a uviděl... že už pomalu nic nevidí. Trny mu přerostly přes hlavu - doslova. Potřeboval začít jednat. Rychle. Vzpomněl si na slova Aelin o magiích. Prý má nějakou přece taky! Začal se tedy hodně soustředit na svou magii, o které vlastně ale nic nevěděl. Jenzě to, co se stalo, předčilo všechno jeho očekávání.
Objevily se provazy z květin! Chvíli na ně překvapeně zíral. Ale rozhodně mu to nepomohlo. Takže teď se zoufale snažil se osvobodit, zatímco mu překážely ještě provazy z květin.

Sirius se vávoravě postavil konečně na zem, pak se mu ale zamotala hlava, podlomily tlapky a on spadnul na zem jako zralá švestka. Netrvalo to ale dlouho, mladý fenek se znovu rychle postavil. Připadalo mu to jako jeden obří, zmatený sen.
”Všechny květiny?” Zopakoval po ní udivený Sirius, který nepobíral celý tenhle tyjátr. ”Jakože všechno, i ty kopretiny a růže? Upřímně ale ani nečekal odpověď na takhle hloupou otázku. A jeho očekávání se vyplnila, protože Willow se vyloženě vytratila, jako stíny noci při východu slunce.

”Žezla? Třpyt vrbový? O čem to mluvila?” Tentokrát směřoval svůj dotaz na ostatní, kteří ale byli stejně zmatení jako on sám, protože velký, šedivý lišák měl v podstatě stejnou otázku jako on, a šedivá liška ani netušila, jestli jí může věřit. Naklonil hlavu a trochu se zamyslel. ”Já myslím, že ano. Přeci jen, asi to není nějaký vtip, ne? Zněla tak naléhavě, jakoby jí na tom záležel život,” Odpověděl jí zcela upřímně a rozhlédnul se kolem. Vypadalo to tu tak nádherně, ale pořád si pamatoval slova Willow o tom, že je to tu zatraceně nebezpečné. ”Asi by jsme ty střípky měli začít hledat, nemyslíte?” Navrhnul netrpělivě. Byl tak zvědavý, co to jsou ty žezla zač! A ne že ne, líbila se mu představa, že by zachránil Saeron. Takový paprsek slávy, třeba by se o něm říkaly oslavné příběhy! Ale to už byl moc velký výplod jeho představivosti.
Pak si ale uvědomil, že ani nezná jména svých nových společníků! Jak neslušné. ”Jak vám mám vlastně říkat?” Položil další ze svých snad nekonečných otázek.

JARO

Bolest. Hlava mu třestila ostrou bolestí, oči měl pro jistotu zavřené. V hlavě si skládal obrázek, co dělal a kde to je. Naposledy jsem byl.... s Herreou, která mě přijala do Ambleerské skupiny.. upřesnil si v hlavě. Takže jsem pořád v Ambleerském lese a jen jsem snědl nějakou... špatnou bobulu,
Přesně tohle si Sirius myslel, proto opatrně otevřel oči. To, co viděl, rozhodně nebyl Ambleerský les. Srdce mu panicky poskočilo. Nemohl přece prospat lesní požár! Takže tohle byl jen další sen o minulosti....? Nemohl, protože byl až moc realistický. Nechápal nic. Srdce mu prudce bušilo a v popáleném ocasu mu nepříjemně brnělo. Vávoravě se postavil a rozhlédnul se po spáleništi. To, co ale teď uviděl, ho znovu přemluvilo o tom, že to prostě musí být sen.
Bylo pod ním spousty, spousty květů. Ale to nebylo nic oproti tomu, co uviděl potom - liška s narůžovělým kožichem a s ocasem z květin. Chtělo se mu protřít si oči tlapami. A co hůř, na ně - všiml si, že vedle něj jsou stejně zmatené další dvě lišky, které předtím nikdy neviděl - promluvila.
Všechny její slova si vyslechnul, vůbec z toho ale nebyl moudrý. O čem že to mluví? Bratříček Podzim? Ale opravdu nechtěl, aby ho, dle jejích slov, “dočista pohltily vlivy přírody“, takže se za ní co nejrychleji vydal. Zrak mu okamžitě upoutal pozornost ten strom - byl tak nádherný! Jako diamant uprostřed spáleniště. Voněl ale ještě líp! I tak ale nedokázal odpoutat zrak od té podivné lišky. Nakonec se odhodlal se jí na to zeptat. “A co že jste vlastně za-“ ve větě se zaseknul, jelikož v ten moment se kolem něj začaly vířit hvězdný prach, na který chvíli zíral, pak se pod ním ale začínala propadat zem. “Co se to děje?!” zasténal, ale hned co to dořekl, tak se zem propadla úplně.

Motivace na hraní se vrátila jako velká voda, takže se přihlašuji s číslem 7, pochopitelně! 1

Sirius nemohl uvěřit vlastním uším. “O-opravdu?” Pípnul nadšeně, když mu Herrea řekla, že přivítají nové členy moc rádi. Připadalo mu, že má obří štěstí, že se do skupiny smí přidat. ”Otázek mám tolik, že nevím kde začít,” odpověděl jí a nadšeně přešlápnul na místě. “Tak třeba.... Jaké jsou tu postavení?” Zeptal se jí. I když nepodporoval hiearchii ve skupinách, tušil že tu nějaká bude a že jí bude muset dodržovat. Ještě než stihla Herrea cokoliv říct, ze Siriuse padaly další a další ptázky. “Tady v lese je nějaký tábor skupiny nebo tak? A má skupina nějaké nepřátele?” Chrlil otázky jako by to mělo být to poslední co v životě řekne, ale byl prostě jen zvědavý a nemohl se udržet.

Sirius ucítil přítomnost druhé lišky ještě dřív než vyskočila k němu na spadlý strom. Podle popisu Aelin by to mohla být ta Herrea, která skupinu vede, rozhodl se tedy být ještě slušnější než obvykle. “Zdravím,” pozdravil jí a trochu sklonil hlavu jako známku respektu. Doufám že je to ta Herrea, jinak tu ze sebe dělám šaška zbytečně, řekl si v hlavě a potlačil úšklebek. Sledoval zrzavou lišku se zakloněnou hlavou a s pokorným pohledem. Herrea byla tak čtyřikrát větší než on a bylo mu jasné že kdyby chtěla, rozmáčkne ho jako borůvku. Měl z ní respekt a to jí ani neznal. “Jmenuji se Sirius,” představil se krátce a pořád visel na lišce očima. “Vy jste Herrea?” Zeptal se jí opatrně. “Já- já by jsem se chtěl přidat do Ambleerské skupiny,” řekl Sirius odhodlaným ale pořád pokorným tónem. “Posílá mě Aelin,” řekl nakonec a mávnul ocasem s popálenou špičkou. Řekl vše co mu Aelin řekla a jemu nezbývalo než doufat, že dnes večer půjde spát jako člen téhle skupiny


Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5   další »


U Ž I V A T E L