Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5   další »

Dnes jsem půlnoc nestihla :> I tak ale prosím o 14. okénko!

Give me the okénko 13 please

jsem tady na minutu přesně (podruhé, aby se neřeklo) a prosím o okénko s číslem 12 :D

Tak si tedy otevřu to 11., z čisté zvědavosti, ikdyž už patrona mám. 1

Otvírám si 10. okýnko 1

<<< Příchod z Pouště (Přes Zříceninu hradu)

Cesta byla dlouhá, tedy minimálně pro vyčerpaného fenka, jelikož surikatí chlapec Apollo se vůbec vyčerpaný necítil. On si energicky ťapkal skrz poušť, zatímco Sirius sotva pletl tlapami. Zrovna procházeli kolem rozbořené hromady suti, kterou by lišák jindy nadšeně prohledal, když se surikata zastavila a otočila se na něj, přičemž znovu promluvila Siriusovi do hlavy, což oboum nebylo moc příjemné: Neloudej se tak, už jen jedna duna a jsme tam! Hlas zněl kysele, ikdyž pořád trochu přátelsky. Fenek jen vzdychnul a pokračoval ve šplhání na písečnou dunu.
Tlapy mu sklouzly, písek se mu vtlačil do zubů. Už to chtěl vzdát, když si ale všiml, že je to opravdu pár metrů a bude u zaslíbené vody, takže se sebral a z posledních sil se vyškrábal nahoru duny, přičemž dolů sklouznul - ne moc ladně.
Doslova se doplazil exotickým porostem a z poslední vůle namočil čumák do vody a dlouze se napil. Tedy přesněji, čumáčkem prorazil jemný povlak ledu. Čumák v ledu měl ponořený velmi dlouho, přičemž i Apollo se napil, ale skromněji. Nevypadalo to, že si Sirius ledu všimnul, jelikož když čumák vytáhnul, tak se okamžitě stočil do klubíčka na břehu a usnul hlubokým, vyčerpaným spánkem.

Druhý den se probudil poměrně brzo, ještě při svítání. Už se chtěl protáhnout, v ten moment si ale všiml, že se o jeho tělo opírá ještě spící surikata. Trochu se zasmál a dloubnul do něj nosem. "Dobré ráno spící princezno. Chci jít dál, mimo poušť, tak se můžeš vrátit za rodinou." Řekl mu, když na něj Apollo zamžoural a postavil se na vlastní nohy.
To, co mu přišlo jako odpověď do hlavy, ho nesmírně překvapilo; Nechej mě jít s tebou! Nebudu na obtíž.. Chci jen objevit svět jiný než posypaný pískem... Surikata zněla až zoufale, a Sirius nedokázal odmítnout. Jen trochu přikývnul a protáhnul si tlapy.
"Tak pojď, jdem." Hlesnul, ještě naposledy se napil a vydal se pryč od oázy, uvažujíc že tady by bylo ideální útočistě. "Nevíš, kde končí poušť?" Zeptal se svého nového společníka, který přikývnul a zamířil na západ, následován fenkem. Teď šli oba mnohem rychleji, jelikož Sirius měl energii a Apollo se nemusel zdržovat.

>>> Pláň Amaron (východ)

Tiché křupání pod tlapkami jasně značilo, že přichází zima. Tráva s jinovatkou podala do polštářků, zatímco Sirius procházel loukou, která i přes noční přítmí působila naprosto magicky. Nebo možná naopak díky noci působila takto tajemně, čarovně. Každopádně si byl jistý, že tu ještě nikdy nebyl, jelikož takovou pustou louku nikdy na Saeronu neviděl. To by si pamatoval. Kráčel dál a dál, chladná jinovatka ho studila do polštářků a studený vítr pod srstí. Na jednu stranu mu byla zima, na druhou chtěl využít toho, že ještě není pořádný sníh, protože až takový sníh bude, objevování Saeronu se bude muset pozastavit do konce zimy a toto chladné období bude muset přečkat v poušti s Apollem, který mu dělal tichou společnost i teď.
Během této bezcílné cesty skrz louku se zamyslel nad minulostí. Nad Dust, jeho dávnou nejlepší přítelkyní a první láskou... Nad Vör, která mu poskytla pomocné lano, když byl na dně nejhlubší propasti jeho života... Najednou ho tato filozofická nálada plně pohltila, tak moc, že se z toho doslova na zadek posadil. Zahleděl se na nebe, jako kdyby očekával, že těch pár hvězd, které šly vidět skrz mraky, mu poskytnou odpověď. ”Kde asi teď jsou?” Zeptal se sám sebe potichu, ikdyž to znělo, jako kdyby se samotného nebe ptal. Apollo mu okamžitě telepaticky a lhostejně odpověděl - Co já vím. - jeho to ale neodradilo pokládat řečnické otázky. ”Žije ještě Dust..? Jak se má Vör..?” Opravdu to znělo, jako kdyby se od nebe dožadoval odpovědi. Jenže ta nepřišla, jelikož kdyby přišla, byla by to až moc velká magie, a to i na poměry Saeronu. Dostalo se mu jen další kyselé odpovědi jeho patrona; Proč nad tím tak přemýšlíš? I kdyby byly mrtvé, tak s tím nic neuděláš. Přemýšlel ale dál, nehledě na surikatu. A přemýšlel tak dlouho, než si vzpomněl na Aelin. Aelin, která byla stejně jako on fenek. Aelin, která mu řekla o Ambleerské skupině. Aelin, kterou naposledy viděl spousty cest měsíce zpět. A kde je asi ona? Položil znovu otázku, tentokrát už jen v duchu, aby na ní nedostal odpověď. Opravdu nad Aelin hluboce přemýšlel; Přeci jen se nemohla jen tak vypařit z povrchu zemského! Byla milá, proto ho to tak zajímalo. Až na ten oheň, který mu zapálila u tlap. Jinak byla ale opravdu milá. Na něj, o tom že jindy se chová Aelin úplně jinak nevěděl.

A když jsme u ohně - Sirius si vzpoměl ještě na jednu věc. Aelin mu řekla o magiích. Hodně okrajově, ale řekla mu, že i on má magii. Nikdy nad tím moc hluboce nerozjímal, ale teď mu došlo, že ani neví, jakou magii vůbec má! Ale pamatoval si, že když zápasil s trny v tom podivném boji s hledáním střípků, udělal nějaký provaz z květin. Že by moje magie byla něco s kytkami? Napadlo ho okamžitě. Kdo ví, čím to bylo, ale okamžitě měl chuť to vyzkoušet. Energicky se postavil a pokrčil přední tlapy, čímž působil jako štěně vyzývající ke hře. Začal se soustředit jak nejvíce to šlo na to, aby vyvolal nějaký šlahoun květin tak jako předtím. Jenže nějak - tedy přesněji vůbec - to nešlo. Tak jak teda? Vrátil se myšlenkami do minulosti, aby zjistil co dělá špatně,zatímco mu Apollo zvědavě hleděl pod tlapy.
Asi nebudeš mít ze začátku nějaké silné schopnosti, ne? Možná se ti to někdy povedlo protože jsi byl až moc rozrušený. Navrhnul Apollo v Siriusově hlavě, přičemž se lišák zatvářil asi jako když Albert Einstain zjistil, že E= mc².
"To je fakt! Dělej Apollo, zaútoč na mě!" Vyhrknul zničeho nic nadšeně, přičemž se surikatí kluk zatvářil spíš zděšeně.
Zešílels? Ani náhodou! Namítnul okamžitě, protože dávalo perfektní smysl, proč být kategoricky proti.
"Ale notak, chceš snad ať objevím svou magii, no ne? Tak mi v tom pomoc!" Zavstekal se trochu lišák. Kdyby ho někdo slyšel mluvit sám se sebou, určitě by si myslel, že se Sirius zbláznil.
Dělej si co chceš! Říkám ti, že takhle to nefunguje!![/u] Opáčil znovu Apollo, čímž naprosto uzavřel debatu. Sirius si jen dupnul a šel si po svých dál po louce, přičemž Apollo ho raději sledoval, aby se nepokusil o další hloupost.
Sirius ušel pár kroků a pak se znovu skrčil do té podivné pozice, přičemž čumák položil do studené jinovatky a zahleděl se na malou květinu před sebou. Soustředil se jen na tu jednu rostlinu, lpěl na ní pohledem jako na svatý obrázek, ale nic. Na moment se mu zdálo, že se rostlinka pohla, pak si ale uvědomil, že to byl prostý vánek. "Sakra!" Zanadával frustrovaně. Už chtěl rostlinku vztekem zadupnout, pak se ale zastavil tlapou pár centimetrů nad ní. Jako kdyby byl osvícen, tlapu stáhnul zpět k tělu, čemuž se Apollo z dálky tiše zasmál.
Tak už pojď, vzdej to. Zkus to někdy jindy. Je hluboká noc, měli by jsme jít než tu oba někde umrzneme.[/u] Přemlouval lišáka, přičemž se fenek po chvíli tichého vzdorování vzdal.
"Máš pravdu. A třeba taky žádnou magii nemám a Aelin se prostě mýlila. Přeci jen, tamty provazy kytek mohla udělat ona, a prostě se jí to nějak nepodařilo..." Bolelo ho přiznat, že je možná naprosto obyčejný, ale jinak by přeci něco dokázal, no ne? "Tak už pojď."

<<< Příchod z Opuštěných dolů

Slovy by se nedalo popsat, jak nadšený byl z toho, že unikl. Se zrychleným tepem i dechem se vzdaloval od vchodu do opuštěného podzemního labyrintu, naslouchajíc tichému křupání písku. Byla hluboká noc, nad hlavou by normálně svítil měsíc, který byl teď ale zahalený v mracích. Mladý fenek si byl skoro jist, že v okolí pouště mrzne. Opravdu si ale někde budu muset najít úkryt, pokud budu chtít přežít. Přeci jen, skupina se o mě celou zimu starat nebude, no ne...? Zamyslel se. Budu potřebovat úkryt někde blízko vody, abych přežil, protože tam se bude shromažďovat i kořist.. Přemýšlel tiše, zatímco mu pod tlapami klouzala drobounká zrníčka. Byl vyčerpaný jako kdyby v dole kopal - což od reality nemělo moc vzdáleno - takže se ale snažil řešit spíš kde přespat dnes.
Netušil, že by surikaty byly aktivní přes noc, avšak očividně tomu tak bylo, protože kousek před ním, za menší pískovou dunou, uviděl početnou skupinu těchto tvorů. Zaujatě, ikdyž pomaloučku, přišel blíž. Ani by ho nenapadlo, že by si jednu z nich ulovil k pozdní večeři, naopak ho k nim něco silně přitahovalo. Šel tak blízko, až jeden z příslušníků tohoto druhu začal hlasitě pištět, přičemž ostatní utekli, aby se schovali před nebezpečním; až na jediného. Ten drobek tam zůstal stát jako tvrdé Y několik dlouhých sekund, pak překvapivě přišel ještě blíž. Sirius nechápal, proč se ho dotyčný nebojí, byl z toho až mírně zděšen. "Kšc!" Prsknul zoufale, když se surikatí kluk přiblížil až moc. Najednou, jako blesk z čistého nebe, se mu v hlavě ozval cizí hlas. Hlasitý, pisklavý, nezmámý a zároveň tak blízký: Co to k čertu děláš!! Však se musíme znát, jsi mi povědomý! Hlas zněl stejně rozrušeně jako byl fenek, ikdyž ten teď chytal infarktové stavy.
"Jakto že mi sakra mluvíš v hlavě?! Co jsi zač?!?" Pronesl zoufale, přičemž se mu okamžitě dostalo odpovědi v jeho vlastní mysli; Netuším! Jmenuju se Apollo, jestli ti jde o tohle. Co jsi zač ty?!
Dobře klid, Siriusi.. Musíš začínat bláznit. Snažil se uklidnit, zatímco mu mozek šrotoval. "Jsem Sirius. Hele, tohle musí být nějaký sen, rozhodně... Když tě teď zabiju, nic se nestane, ne?" Zeptal se surikatího mládence, který se okamžitě zatvářil vyděšeně. Připadám ti snad jako nějaký přelud? Zaznělo mu znovu jako ze sluchátek v hlavě, přičemž ho z nenadání Apollo kousnul do ocasu znetvořeného popáleninou, aby dokázal, že je realný.
"Jau! Dobře, tak jseš reálný, ale jak to teda vysvětlíš?" Siriusova hlava tohle nedokázala zpracovat. Vůbec. Nevím. Asi jsme zpřízněné duše či tak něco.
Tohle fenkovi moc nepomohlo, ale chápal, že to nikam nevede, jelikož jsou oba stejně zmatení. "Tak poslouchej, ty zpřízněná duše..." Začal trochu kysele "...Nevíš, kde najdu vodu? Když už jsi teda skutečný." Neočekával, že by mu hlas odpověděl nějak rozumně, ale opravdu se tak stalo; Jasně, nedaleko je oáza. Pojď, tě tam zavedu, když už jsme ty zpřízněný duše.

A tak Sirius, sic nejistý, následoval malou surikatu jménem Apollo přes poušť, zcela vyčerpán, přemýšlejíc nad touto skutečností. Věděl, že Saeron je místo plné magie, ale přece tu spolu zvířata nekomunikují telepaticky, no ne?! Doufal, že je tohle jen nějaký podivný sen.

>>> Oáza (přes Zříceninu hradu)

Okýnko deváté si v tento prosincový den vyprošuju :>

Osmé okýnko go brrrrrrrr

Okýnko se sedmým číslem otvírám 1

Otevírám 6. (v)okno :D

Ťapkal si klidně hlouběji a hlouběji, nepřemýšlejíc nad nebezpečím, které by mu to mohlo hrozit, kromě pavučin. Ty pavučiny ho trochu děsily, jelikož pořád přibývaly. Byly tak velké, že mu připadaly jako něco, co by obyčejní pavouci rozhodně nedokázali. Do té doby ho opravdu znervózňovaly jen pavučiny - pak mu ale jako stíhačky proletěli nad hlavou s děsivým sténáním dva netopýři. Sirius leknutím nadskočil a přikrčil se. Co to k čertu bylo? Zasténal zoufale v mysli. Pořád přikrčený strachem se pomalu otočil na místě, aby zkontroloval temné okolí.
Už si myslel, že je opravdu v bezpečí, pak ale ucítil lepkavou, teplou tekutinu na tlapičkách. Rychle zvednul hlavu a uviděl, jak ohavně se mýlil!
Neudělal si čas na to stvůru pořádně prohlédnout. Všiml si jen osmi očích a obří velikosti. To mu stačilo, aby přebral jasnou zprávu; je čas se vypařit. Jenže nebylo kudy - příšera blokovala cestu k východu, takže mu nezbývalo jen utíkat hlouběji do chodeb či se nechat sežrat. Opatrně našlápnul pár kroků vzad, pak se ale rozběhnul jako zběsilý.
Tlapy mu nemotorně přeskakovaly rezavé koleje, zatímco prchal před tvou stvůrou. Ani se neohlížel, zda ho sleduje, protože chrastivý zvuk mu jasně říkal, že jí má v patách. Já tu umřu! Zasténal si v mysli a zoufale přidal na rychlosti, ikdyž netušil kam utíká. Všude byla stejná tma plná pavučin, osvětlována pouze pár krystaly. Již změnil názor na to, že tu chce mít úkryt. Teď chtěl naopak toto místo už nikdy v životě nevidět.
Netušil, kam běží, prostě zoufale odbočoval do uliček, které byly všechny stejné a zdály se, že pořád klesají. Do jedné chvíle, kdy se cestičky se vyrovnaly do roviny, ba začaly stoupat! Toho si ale Sirius nevšiml, jelikož ten měl plné tlapy práce s útěkem, který ho dost vyčerpával, monstrum se tak ale netvářilo. To naopak jako kdyby zrychlovalo s vidinou vyčerpaného fenka k večeři.
Když už se to zdálo velmi, velmi bledé, Sirius zahlédnul doslova světlo na konci tunelu; ikdyž byla noc, cestičku jemně ozařovalo venkovní světlo. Mladému fenkovi to dodalo do žil novou krev - z posledních sil zrychlil jako kdyby mu u tlap hořelo. Zrychlil tak moc, že mu dlouhý ocas znetvořený popálelinou vlál jako na provázku. Poslední liščí délku doslova proskočil.
S těžkým žuch dopadnul na písčitý povrch. Okamžitě se rychle postavil a ohlédnul se. Již zahlédnul jen čtyři páry naštvaných očí, které po krátké chvíli zmizely v tmě opuštěných dolů. "Už nikdy... víc..." Vydechnul vyčerpaně a pomalým krokem se vydal do pouště.

>>> Poušť

Drobné tlapky ho nesly hlouběji a hlouběji pod povrch zemský. A ikdyž do této hloubky nedosáhnul chladný vítr noční pouště, Siriusovi s tekným kožichem, uzpůsobeným na pouštní vedra, začínala být zima. Kromě zimy si také začínal všímat jemných odrazů z pavučin. Až teď začal uvažovat, zda to nebyla chyba, vydat se takhle osamocený do roky nedotčnených dolů, kde jediný život představovali pavouci a netopýři, zatím ale pořád capkal hlouběji a hlouběji.
Již zmíněné pavučiny postupně nabíraly na hustotě, objemu a obecně velikosti, s čímž přicházela v ruku ruce lepkavost, které si Sirius byl vědom až moc dobře. Sice mu nešlo na mozek, proč si pavouci staví své sítě uprostřed temné jámy, kde není hmyz, který by lovili, ale tím loveným hmyzem se rozhodně stát nechtěl, takže se pavučinám co nejobratněji a nejuctivěji vyhýbal, zatímco pohledem pořád slídil po křišťálech a uvažoval, který by si zašantročil do úkrytu skupiny. Pokud něco takového tedy existuje, protože tam nikdy nebyl, tak si nebyl tak jistý. Ale to by se nějak vyřešilo, přeci jen pořád uvažoval, že by si tady o pár liščích délek zpět směrem na povrch udělal osobní úkryt, tak by si tam mohl ukládat i křišťály, no ne?

On the fourth day of Christmas Adventní kalendář sent to me okénko č. 4 (ne, opravdu si nemůžu otvírat okénka jako normálnil člověk! :D)


Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5   další »


U Ž I V A T E L