Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5   další »

Konečně ses taky někam uráčil jít, Ušáku, zazněl mu kyselý hlas Apolla v hlavě, ale proč jsme vůbec šli tady? Je to obyčejná louka. Jo, pardon, naposled jsi tady chytil filozofickou chvilku. A pak ses smiloval nad kytkou.
Sirius na toto stěžování jeho patrona byl zvyklý. V koutku duše mu připadalo ironickým, že je jeho patronem zrovna zrovna tato drzá surikata, protože mu nepřipadalo, že by jej Apollo nějak chránil — pokud mě ovšem nějak nechrání tím nekonečným mrmláním. “Je to tu hezké,” odbyl ho, oplácejíc mu mírně kousavý tón. Samozřejmě, že to nemyslel ve zlém, to by si rozhodně nedovolil! Ale taky se za těch pár měsíců společného soužití naučil, že bez drzosti při komunikaci s tímto surikatím rebelem moc nepochodí. “A vůbec, třeba bych tu zase mohl zkusit, jestli je ve mě aspoň trochu magie. Prý ji tady každý má, jen se mi nikdo neobtěžoval dát návod, jak funguje, takže to budu muset zjistit sám.” Doplnil svůj argument, podlézajíc padlý kmen v lese, který se rozprostíral všude kolem palouku, konečně se zde ocitajíc.
Nedokázal vysvětlit, co ho na tuto louku znovu táhlo, hlavně když byl zdejší porost bylin a travin tak vysoký, že přes něj neviděl, ale bylo to jedno z jeho oblíbených míst, které zde v Saeronu navštívil. Hned po Oáze, která se stala jeho domovem, a Ambleerským lesem, který byl… také jeho domovem. Domovem, ve kterém se již velmi, velmi dlouho nezastavil.
Znovu by ho polily výčitky svědomí, kdyby mu před nosem neproletěla včela. Samozřejmě, včela jako včela, potkával jich denně desítky, ale tahle upoutala jeho pozornost. Přísahal by všem bohům — klidně i samotnému Azraelovi, ze kterého každému mrazilo v zádech a kožich se mu ježil! — že tu včelu slyšel mluvit. Byl to velmi tichý, ale i tak vysoký zvuk, znělo to jako kdyby dělnice pořád dokola opakovala “Pyl! Pyl! Pyl!, velmi zaneprázděným tónem. ”Slyšel jsi to taky?” Vyhrkl fenek okamžitě na svého patrona, který mu věnoval pouze zmatený pohled.
Slyšel jsem co? Odpověděl mu, jako vždy se jeho hlas rozezněl v Siriusově hlavě, což ho tentokrát však viditelně rušilo, protože se kvůli tomu nemohl tak plně soustředit na ten podivný výjev, kterým byla mluvící včela.
“Ta včela!-“ Vypadlo z ušatého lišáka, svou myšlenku však nedokončil, protože mu včela zmizela z dohledu. “Počkej!” Zavolal na ní, rozbíhajíc se za ní paloukem. Tedy, během se to přímo nazývat nedalo — Sirius spíše poskakoval, aby přes porost vůbec něco viděl. Ale i přes tuto snahu žlutý hmyz opravdu z dohledu nadobro ztratil, což mu po pár dlouhých minutách skákání ve vysoké trávě došlo. “Sakra! Kdybych tak byl vyšší!” Zaklel frustrovaně, ohlížejíc se za surikatou, která jej doběhla o pár sekund později. Hlavně.. Už nikam… Neběž… Dostal ze sebe jeho patron zadýchaně, probodávajíc ho pohledem. Ano, jeho práce byla těžká, zvlášť když dostal na starost někoho tak impulzivního a nevyzpytatelného, jako je Sirius.
“No jo pořád,” protočil očima fenek a teď už volnějším tempem pokračoval v cestě loukou, za cílem najít aspoň kousíček, kde je travina nižší a nešimrá jej ho čumáku. “Uznej ale,” prolomil po chvíli ticho, “že to bylo zvláštní. Hmyz nemluví, tak proč jsem tu včelu slyšel?” Tato otázka visela v těžkém letním vzduchu dlouho, než se na ní patron vůbec uráčil nějak zareagovat. A i tak to bylo prosté a nezaujaté: Hm.
Pak už bylo ticho, které ani jeden nechtěl narušit. Sirius zabrán do myšlenek na mluvící včelu — že by jsem snad dokázal mluvit s ostatními zvířaty? I když, taková magie asi není… —, Apollo se hlavně zajímajíc o to, ať jeho svěřenec zase někam neuteče. Možná, že kdyby se zjevoval jen v případě nebezpečí, bylo by to pro něj méně pracné, ale jemu vyhovovalo, že má toho dospělého puberťáka pořád na očích. Hodilo se to hlavně v situacích, jako byla tato — jasně na ušatém lišákovi viděl, že se zase hodlá někam rozběhnout, protože se zahleděl do dálky, tedy, spíše do trávy pár metrů před nimi.
“Hele! Támhle něco je!” Pípnul Sirius okamžitě, přesně jak jeho patron očekával, a několika skoky — jak jinak — se k té věci dostal. I když toho litoval hned po tom, co si uvědomil, před čím to stojí. Byl to mrtvý jelen, podle šedivých míst v srsti byl již starý, a pravděpodobně zemřel přírodní cestou. Hleděl na něj jako na svatého, na tu bezbrannou schránku, ve které byl dříve život. Pojďme, řekl přemlouvačným tónem Apollo, ale Sirius jej ignoroval. Připadalo mu, že není tak docela mrtvý, že se mu jelen snaží něco říct. Věděl, jaký je to nesmysl, ale i tak neodolal. Obešel tělo neboštíka a přišel k jeho hlavě, na které měl ještě pořád mohutné paroží. Zadíval se na ní, zkoumajíc jí pohledem. Nos se mu krčil nad pachem hniloby masa, ale zvědavost byla silnější. Trochu se mu tlapkou pokusil odhrnout oční víčko, v ten moment se mu však žaludek snad obrátil naruby — najednou se puch nedal vystát, měl pocit, že snad vyvrátí svou snídani. Pojďme..” Souhlasil raději, a s těmi slovy malátným krokem mrtvé tělo opustil, odcházejíc i z louky. Pro dnešek toho měl dost, více než dost, ale ta návštěva mu zamotala hlavu; proč slyšel tu včelu, ale měl i pocit, že ten jelen nebyl tak mrtvý, jak skutečně byl?

Dým. Strach. Popel. Jak se tady ocitl? Nepamatoval si, že by tady došel. Takovému místu by se vyhnul obloukem. Vlastně si nepamatoval, co vůbec dělal, než se tady dostal. Bylo to jako kdyby se jeho vzpomínky na poslední dny odtrhly od těla a zůstaly daleko od té schránky, co stála zde, uprostřed dystopie.
Byla to planina, ale tráva byla suchá a na spousty místech spálená, ze zahřáté země stoupal dým. Požár, napadlo ho okamžitě, ale něco mu nesedělo. Tráva by nebyla spálená jen někde. V zemi by nebyly hluboké díry. Když se rozhlédnul, všude se rozléhala naprostá beznaděje, z dáli slyšel otřesy. Nedokázal si to s ničím spojit, dokud si nevzpomněl na Vör a její příběhy. Na jeden specfický. O lidech. O tom, jak žila krásný život, než přišli oni se svými vynálezy. Zabíjeli se jimi, a ničili vše, co jim přišlo do cesty — zničili louky, rozbořili lesy, otrávili řeky. Zničili její domov, zabili vše, a ona musela utéct. “Lidé, mladý Siriusi,” řekla mu tehdy, ”ničí vše, co jim přijde pod jejich dlouhé tlapy. Bojují spolu, jen pro své vlastní potěšení. Jsou zabijáci, i svého vlastního druhu. Neexistuje místo, které dřív nebo později nezničí.” Toto místo jejímu popisu více než odpovídalo.
Stál tam naprosto ochromený. Smysly mu radily, aby se okamžitě vydal na útěk, zmizel z tohoto prokletého místa, ale on se nemohl ani pohnout. Jeho smysly byly mimo, tak moc otupené, že si jí ani nevšiml, dokud na něj ta liška nezaútočila. V jednu chvíli Siriuse strhla k zemi váha živého tvora; když se však na zrzavou lišku podíval, řekl by, že je snad mrtvá. Dokázal by jí přes prořídlou srst spočítat všechny žebra, pohled měla skleněný a několik zubů jí chybělo. “Zmiz! Uteč! Ztrať se mi z očí! Zachraň se, ať neskončíš jako ostatní!” Začala na něj prskat krákavým hlasem, který zněl, jako kdyby se právě dusila, zatímco Sirius se snažil bránit rozmačkání — ačkoliv byla zrzavá vychrtlina, oproti fenkovi to pořád byla hora.
“Cože?-“ dostal ze sebe překvapeně, snažíc se přehlučit ránu z povzdálí. “Kdo ostatní? Kdo jste?” Nehledě na to, jak agresivně cizinka působila, byl rád, že potkal aspoň nějakou živou duši.
Ona se jen hýkavě zasmála. ”Ostatní,” zopakovala po něm a pustila ho. “Ty chceš vědět o ostatních, hm?” Zeptala se ho, okamžitě sebou trhajíc, když uslyšela další ránu v dálce. ”Tak pojď se mnou, mladej,” pokynula mu, nečekajíc na jeho odpověď, a překvapivě rychle se rozběhla po spálené planině.
“Počkejte!-“ Zavolal ještě on, pak se za ní ale co nejrychleji rozběhnul, snažíc se nespadnout do některých z kráterů ve zničené zemi.
Liška se najednou zastavila a Sirius za ní neohrabaně zabrzdil. “Dávej pozor,” okřikla ho, viditelně nervózní, a odhalila mu vchod do nory. “Tady.” Pokynula mu jen, už mlčící. Sirius jí přikývnul, kývnul a do nory se vydal.
Okamžitě ho do nosu udeřil pach smrti, těl ve stádiu rozkladu. I tak ho ale překvapilo, kolik těl zde leželo. Nedokázal by je spočítat. Všechny byly liščí. Vyhublé, viditelně nemocné, tak zranitelné. Vypadali, že umřeli po dlouhém boji, boji o život, který bohužel prohráli. Z toho pohledu se mu dělalo těžce na srdci a špatně od žaludku. “Takhle dopadli ostatní,” uslyšel za sebou vyčerpaný hlas zrzavé, “a ty odsud rychle uteč, ať neskončíš stejně. Lidé. Smrt. Válka...!” Zaslechnul ještě, než se s trhnutím probudil.

Zapředli s lišákem pro něj zajímavou konverzaci, kterou Sirius hltal každým slovem — musel uznat, že si takhle povídal s někým na území Saeronu snad poprvé. Aelin tehdy byla kyselá, ale aspoň mu prozradila polohu Ambleerské skupiny a poučila ho o tom, kde se to dostal. Herrea s ním jednala s odstupem, soudíc ho pohledem, ale poskytla mu ve skupině místo, takže si k ní křivého slova nemohl dovolit říci. A ti dva, které potkal na tom podivném místě, kde je dostala bohyně Willow? Snad se jmenovali Rusten a Brae — ti si spolu ani pořádně promluvit nemohli, protože zachraňovali roční období. A protože se pořád střídala, asi je zachránili, ale žádný bližší vztah spolu nenavázal. Kde asi jsou? Napadlo ho při pomyšlení na těch pár známostí, které zde měl. Herrea bude někde u skupiny, odpověděl si okamžitě, ale ti ostatní? Snad se nevypařili stejně jako Aelin!
Z tohohle rozjímání ho nakonec vyrušil sám Ravinder, za což byl rád, protože ho pomalu dostávala úzkost a strach o ty, které jednou potkal a už je neviděl. “Ambleerská skupina je v Ambleerském lese,” odpověděl mu prvně nepřítomně, neuvědomujíc si, na co se ho vlastně lišák ptal, pak ale najednou zatřepal hlavou, aby si projasnil myšlenky. “Ambleerská skupina, začal znovu, je prostě... společenství lišek. Něco jako rodina, žijeme spolu, lovíme pro sebe navzájem, bráníme se,” vysvětlil mu, jasněji přemýšlíc. Také se raději více zahleděl na okolí, aby se soustředil na něco, co v něm udělá aspoň trochu klid. Ano, pohled na oblohu ho také trochu uklidnil. Ty barvy, kterými příroda hrála! Podle slunce mohl jen odhadovat, že je snad dopoledne, ale těsně nad obzorem se rýsovaly poslední růžové odstíny červánek. Malé mraky, které vypadaly jako cukrová vata, celou scénárii oázy doplňovaly. Příroda byla ten nejlepší umělec, jest tomu tak? A očividně nebyli sami, kdo v tomto hezkém místě trávili čas — na druhé straně jezírka zahlédl dvě postavy, lišky, jedna z nich se trochu podobala Ravinderovi. Sakra, Ravinder! zaklel v duchu, když si uvědomil, že se soustředil na přírodu tak moc, že ho zapomněl poslouchat. Po chvíli rozrušení si však uvědomil, že mluvil pouze o tom, jak se toulá a neví, odkud přišel. To bylo těsný, už musím dávat větší pozor, vypeskoval se.
“Na to místo tě asi mohu vzít, je to tam zajímavé,” a zatraceně nebezpečné, doplnil v duchu. Ale když nepůjdeme nikam daleko, snad se nám nic nestane. Nebo můžeme zvolit jinou odbočku, než jsem vzal já, začal plánovat, porovnávat všechna pro a proti. Chtěl na svého nového přítele udělat dojem, ale zase ho nechtěl zranit. Jenže co je to za život bez risku? Tyhle dilemata jsou prokletí, posteskl si v mysli. No, utnul své myšlenky, nechám to na něm. Jestli bude chtít, půjdeme, jestli ne, tak ne.
Takže jeho nový přítel se jmenoval podle vládce slunce — musel uznat, udělalo to na něm dojem. “To je hodně zajímavý,” pokýval uznalé hlavou, neuvědomujíc si, že je možné, že si to zrzek právě vycucal z tlapky. Ah, tahle důvěřivost! Ale co by byl opatrný, když byl Turbo přítel? Přátele není třeba prověřovat. I když, bral mě jako přítele? Uvědomil si. Možná, že si jen maluje to, co se mu zrovna hodí! “Jsme kámoši, žejo?” Ujistil se nejistě, naklánějíc hlavičku tak, že velkýma ušima pohnul s pár zrnky písku.

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána img

Čím déle ho poslouchal, tím více měl pocit, že je naladěný na stejnou notu jako on, což pro něj bylo samozřejmě jako dar z nebes. Sirius zde neměl moc přátel, neb každý působil... jinak naladěný než on. Jako kdyby tu nikdo neviděl maličkosti, které prozařují každý den. Vlastně neměl žádné přátele, to nejbližší, co by se dalo porovnat k příteli, byla Aelin, kterou neviděl už skoro rok. Snad nezemřela! To by ho snad šlak trefil, kdyby se něco takového dozvěděl.
“Surikata není liška,” utnul své myšlenky s úsměvem. “Lišky... jsou prostě lišky. Surikaty ale jaksi nejsou lišky.” Vysvětlil zamyšleným tónem, jako kdyby o tom takto přemýšlel poprvé - což tedy byla pravda. Bral jako sampzřejmost, že lišky jsou lišky a ostatní druhy lišky nejsou. Ale zrzek měl na svět očividně jiný pohled.
“Nežiju tu, oficiálně. Patřím do Ambleerské skupiny, ale ta je v lese, kde rozhodně přes zimu bylo spousty, spousty sněhu, takže jsem se musel odstěhovat do pouště,” pokračoval v trpělivém, ale radostném odpovídání na nekonečné množství otázek. Oh jak rád byl za takového společníka! “Ty jsi taky někde odsud, nebo z daleka?” Vyzvídal naoplátku.
“Já zimu rád nemám, proto jsem teď i v poušti, že. Ale chtěl bych mít takový kožich jako ty! Abych mohl i v zimě objevovat svět,” povzdychnul si krátce. “Tady jsem jen objevil tuhle vodu, no a jakousi... díru. Byly tam hezké kameny. Svítily,” O tom, že tam také bylo obří monstrum, se raději nezmínil. Ještě by ho považoval za blázna! “Tady je jídla pořád málo. Teda, mě to stačí, ale ty by jsi tady asi vyhladověl,” zachechtal se trochu.
Takže Ravinder... Nebo Turbo? Proč by mu někdo říkal Turbo? To je zvláštní. “Takže Turbo?” Zopakoval po něm s nakloněnou hlavou. “Mně nikdo jinak než Sirius neříká. Ale aspoň jsem pojmenovaný po hvězdě! Minimálně mi to takhle říkali rodiče. Taky jsi pojmenovaný podle něčeho?” Oplácel mu stejně zvídavé otázky.

Zaujatě sledoval jeho počínání, první nepřítomný pozdrav, který sotva postřehnul, v zápětí ale mnohem hlasitější, tak hlasitý, že z něj trošku vyděšeně cuknul, i když byl zcela očividně přátelský. Nechápal však, o čem to mluví - jak jako, že mu rozumí? Mluvil snad lišák nějakým tajným jazykem? “Prosím?” Pípnul nakonec i on nechápavě, se stejně nakloněnou hlavou. Nechápal, co tím myslí, naštěstí to ale sám zrzek po chvilce aspoň trochu osvětlil.
“Já jsem fenek, což je v podstatě malá liška. Tedy.. Doufám že ano, protože jinak žiji ve lži,” zazubil se, rozhodně to nebrajíc jako urážku. Věděl, že je malý, ještě v porovnání s liškami obecnými; Třeba takové setkání s Herreou, vůdkyní jeho skupiny, bylo přesně v tomhle ukázkové. Možná bych se tam měl ukázat, uvědomil si, přeci jen tam celou zimu ani tlapkou nevkročil. Snad si nemyslí, že jsem umřel! Rozhodnul se to ale na moment odložit, přeci jen teď měl společnost tohoto lišáka a jen tak od něj utéct nehodlal, naopak byl za společnost zde v poušti rád. “A tohle,” pokynul ještě čumákem s Apollovi, jeho patronovi, který Ravindera sledoval zvědavým pohledem, “to je surikata. Nevím, proč za mnou chodí, asi mě má rád,” vyžblebtnul nevinnou lež, sic nerad, ale rozhodně nehodlal vysvětlovat nějaké záhadné telepatické spojení mezi ním a surikatou.
Slunce už zapadalo za obzor, proto ho nepřekvapilo, když se mu do kožichu zavrtal chladnější vánek ze severu. Byl si jistý, že lišákovi to nevadilo, minimálně předpokládal, že má hrubší kožich, ale jemu - chudáčkovi fenkovi! - to docela vadilo. Ani tady v poušti pokoj neměl! “Taky tak nesnášíš zimu?” Optal se zničeno nic, spíš aby konverzace nestála. Občas liškám obecným, či vlastně jakémukoliv jinému druhu, záviděl, že mají takové kožichy. On měl jen velké uši. “Jak že se vlastně jmenuješ?” Zeptal se znovu, naprosto z cesty konverzace o počasí, jak to míval ve zvyku. Prostě takový byl, vždy drmolící nesouvisle. “Já jsem Sirius,”

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána img

<<< Příchod z Pláně Amaron - východ

Oba se uklidnilo až poté, co sníh znovu vystřídal písek pouště. “Co to k sakru bylo?!” Obořil se fenek udýchaně na surikatího chlapce, který ještě na pláni spustil poplach jako siréna. Samozřejmě, že mu to měl za zlé - zkazil mu lov! Tedy, budoucí lov, jelikož ani jeden z nich neměl stopu, natož pak kořist. Apollo se zatvářil dotčeně; Přeci jen mu právě zachránil kožich! Chytil jsem stopu nějakého predátora! Teda - nevím jak se jim říká, ale rozhodně jsou nebezpeční. Opáčil, čímž zabil na dlouhou chvíli konverzaci. Sirius neměl co říct a Apollo sám od sebe moc nemluvil.
Ticho prolomil až Sirius, když po dlouhé, vyčerpávající cestě dorazili zpět k Oáze, jenže tentokrát tam nebyli sami. Ještě lepší bylo, že to nebyl ani predátor, kdo jim dělal společnost - byl to lišák. Sice by si jeho rezavého kožichu v písku málem nevšimnul, ale pach mu jasně ukázal, že tam je. “Ahoj!” Vřísknul nadšeně a rozcupital se pískem, zastavujíc se hned vedle něj. “Co je na té vodě tak zajímavého?” Optal se zvědavě, když si všiml, jak jí lišák sleduje. Vůbec neřešil, že dotyčný nemusí být přítel a už tuplem ne, že musí být fenek s popáleninou na ocase, okamžitě následován surikatou, kteří se přiřítili jako blesk z čistého nebe, dost zvláštní úkaz.

<<< Příchod z Oázy

Došli společně se surikatou, která se mu představila jako Apollo, až zde. Zrnka písku pomalu zmizely a nahradila je studená pokrývka sněhu, i když jim nad hlavou svítilo slunce. Sirius už jednou takovouto pokrývku na svých cestách viděl a věděl, že se tu nebude moct zdržovat, protože jeho krátká srst, velké uši a drobné tlapky mu neposkytovaly moc tepla. Už se chtěl, nehledě na jeho nového přítele, otočit a utéct zpět do pouště, jenže zakručení v břiše mu připomnělo, že už to bude snad pár dní, co naposledy jedl. “Umíš lovit? Nebo aspoň stopovat?” Otázal se fenek okamžitě, přičemž se mu dostala jen krátká odpověď: Mohu to zkusit.

Kdyby někdo sledoval to divadlo, které následovalo, musel by se smát až by se za břicho popadal. Sirius ve sněhu doslova poskakoval, aby nezapadnul a Apollo na tom nebyl o moc lépe. Oba čumáky prohledávali studenou hmotu, jenže ani stopy po kořisti. Po překvapivě dlouhé chvíli ticha - Sirius byl tak zahrán do stopování, že ani nepřemýšlel o komunikaci - se mu v hlavě rozeznělo varovné volání; Utíkej! Utíkej! Apollo narazil na pach šakalů, které sice neznal jménem, ale instinktivně poznal, že jsou to predátoři. A Sirius se po chvilce váhání rozhodl ho poslechnout, přeci jen, nebyl by tak naléhavý, kdyby to nebylo důležité, no ne?
Rozutíkali se spolu jako kulový blesk, co jim krátké tlapky dovolily, proskakovali závějí a mířící zpět do jejich země zaslíbené, pouště. Čert aby predátory vzal!

>>> Oáza

Moc děkuji za odměny z kalendáře a poprosím je rozdělit takto:
Vrozenou magii poprosím oheň (joj to bude ještě zajímavé 1)
2 hvězdy do magie prosím k ohni, zda to bude možné
Specifickou magii brzy doplním ^^

________
✓ Zapsáno img

Vybírám si 24. okénko, dřív než mi tu dobrou náladu někdo zkazí 1 A přeji mírumilovné prožití svátků!

Už mi dochází nápady, jak si vyzvedávat políčka :( takže slušně prosím o 23. okénko •~•

Dnešní okénko prosím prosím 1

zklamaný Sirius si běží pro kompenzaci za včerejšek, kdy nenašel ten připitomělý stromek - otvírám si v duchu vzteku 21. okénko 1 7

Prosím o otevření 19. okénka 1

Po dvoudenním restu z rodiných důvodů jsem znovu tady a prosím o okénko 18 1

Beru si 15. Okénko a poslušně hlásím, že jsem popřála 1


Strana:  1 2 3 4 5   další »


U Ž I V A T E L