Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  3 4 5 6 7 8 9 10 11   další »

//Ledový úkryt

„Zpropadeně!” zanadával jsem. „Málem jsem přišel o krk a ještě k tomu jsem stratil Noiřinu stopu!” Za svoji hloupost bych si teď nejději ukousl ocas, a to je co říct, protože ocas je nejvěší chloubou lišky. Já se moc čím chlubit nemám, protože moje oháňka je věčně střapatá, ale stejně.
Nacházel jsem se u nějaké zasněžené skály a ztratil směr. Skvěle. Takovéhle štěstí mívám vždycky. Se svěšenou hlavou jsem se začal vléci krajinou. Teď už vážně nikomu nepomůžu a v horším případě mě pak sežerou červi. Skvělá představa. Rozhodl jsem se tu skálu nějak obejít. Chytrý nápad to zrovna nebyl, ale mě to bylo jedno. Kvůli mě nejspíš někde umře liška, kterou sice stejně nezajímám, ale budu jí mít na svědomí. Umře, protože já hlupák neumím pomoct, když je někdo nemocný. Bude všechno kvůli mě.
S cestou pocit viny přibíral na síle a ani jsem si nevšiml, že po několika hodinách pomalé cesty sněhem se mi pod tlapky něco připletlo. Zakopl jsem o to a svalil se do sněhu. Mráz okusoval moje končetiny, ale mě to bylo jedno. Kvůli mě někde umře liška. Jenom kvůli mě. Ani jsem si nevšiml, že mému pádu zapříčinilo ležící tělo polární lišky, jejíž srsti jsem si ve sněhu nevšiml. Teď jsem se na okolí vůbec nesoustředil, smysly mi jakoby otupěly, z dlouhého běhu jsem byl zase unavený. Jen jsem čekal, kdy se zase ozve hlad, aby byla moje beznadějná situace zase kompletní.

Po několika nekonečně dlouhých chvílích jsem se dostal z ledového paláce. Jeho podlaha nepříjemně studila do tlapek - to mě jen pohánělo k rychlejšímu běhu. Dorážely na mně nejrůznější myšlenky, útočily a jejich údery padaly s ohromnou silou přímo do mých slabin. Hučely ve všech koutech mého vnímání, snažily se svázat mi tlapky. Co když se tam ženu zbytečně a stejně ji nenajdu? Připadalo mi, že se v mé hlavě ozývají tisíce hlasů. „Jsi hlupák” křičela jedna z myšlenek. „Naivní a nepotřebný, jako vždy. Co si o sobě myslíš? Že jí nějak pomůžeš?” souhlasila s ní druhá a vzápětí se musela ozvat i třetí: „Kdyby ti byla za něco vděčná, neměl bys ty škrábance a mluvila by s tebou jinak.”
„Už dost!” vykřikl jsem z plných plic. A to byla chyba. Krápníky nademnou se s přílivem zvukových vln zachvěly a varovně zacinkaly. Zabrzdil jsem. Zvedl jsem hlavu. Nade mnou se krápníky třásly a začínaly se uvolňovat. Vyjekl jsem. Další chyba. Rozběhl jsem se, čím jak nejrychleji to šlo. Špičaté hroty se stříštily o zem těsně zamnou. Uháněl jsem pryč a ztratil pach nemocné polárky.

//Polární skála

//Hory Mosalien

Ze tmy se předemnou vynořila překrásná stavba z ledu. Za normálních okolností bych se na chvilku zastavil a věnoval pár minut obdivování krás, ale na to jsem teď neměl náladu. Pach polárky zde byl o něco silnější, protože jej vítr ještě nestihl rozvát. Utíkal jsem pod ledovými krápníky s jedinou myšlenkou, že se mohou utrhnout a pohřbit mě pod svými ostrými hroty. Minul jsem už i jakési jezírko pokryté vrstvou ledu. Všechno jakoby světélkovalo a všude vládlo ohlušující ticho protínané hlukem, jež způsobovaly moje tlapky.

Bouře. Noc. Strach. Nejistota. Zuřící živel si pohrával s mými negativními pocity, jako by to byly bezvýznamné uschlé lístky padající ze stromů. Co když Noira utekla proto, že prostě už nedokázala strpět moji přítomnost? přemýšlel jsem. To by pak vysvětlovalo její chování... Se stáhnutýma ušima jsem běžel dál. Stopa se místy ztrácela, bylo těžké po ní jít, ale zatím jsem to nějak zvládal. Já ji a Aelin začal brát jako kamarádky. Asi jsem byl zase naivní. Povzdechl jsem si. Zase.
Mělo smysl jít dál? Nevím. Ale nechci mít nikoho na svědomí, ikdyž jsem nejspíš jenom otravný lišák, který prostě nechce být neustále sám.

//Ledový úkryt

//Zamrzlé jezero

Pachovou stopu jsem naštěstí neztratil. Vpřed mě hnal strach, že by snad kvůli mě nějaká liška umřela. Co na tom, že jsem polárku znal jeden den. Co na tom, že poě vyjela, že jsem poškrábaný a nějakého poděkování jsem se , myslím, taky nedočkal. Umřít nikoho nenechám a trčet někde sám taky není zrovna dvakrát příjemné.
Zvedl jsem hlavu a zadíval se dopředu. Přímo předemnou se k nebesům tyčily mohutné vrcholky hor, jež trhaly bouřková mračna. Tento úkaz se ve tmě moc pozorovat nedalo, černé siluety horských štítů ve mně pouze vzbuzovaly jakýsi druh strachu, nejistoty a respektu. Pokračoval jsem ve stopování.

Jauvajs! Co mi to šlape po čumáku?! probudilo mě nepříjemné vrtění. Nemocná liška se hrabala pryč a, asi nevědomky, mě u toho poškrábala. Vyjekl jsem bolestí a překvapením. Rozespale jsem zamrkal očima, ale to už sněhobílý kožíšek mizel ve vánici.
„Noiro, kam zas běžíš!” zavolal jsem na ni, když jsem se vzpamatoval, což mi nějakou chvíli trvalo. Otočil jsem se na Kaeru, vedle které jsem spatřil neznámou lišku.
„Kaero, promiň, že teď jdu pryč, ale zase do ní něco vjelo a sama tam někde může zahynout,” stáhl jsem omluvně uši a sklopil hlavu. „Jinak jsem tě rád poznal” usmál jsem se naposled a kývnutím pozdravil i další neznámou. Chvíli po tom jsem už uháněl ve vánici a snažil se neztratit Noiřinu pachovou stopu, protože jinak bych byl v pěkné bryndě. Kvůli temnotě bouřlivé noci, jež mi zuřila nad hlavou, jsem téměř nic neviděl, mráz se mi zabodával do kožichu a poškrábaný čenich mě nepříjemně štípal. Polárčin pach mě vedl přímo k horám. Soustředil jsem se na stopování a ani jsem si nevzpomněl na maso, kteté jsem pod převisem u jezera nechal.

//Hory Mosalien

Spal jsem. Neměl jsem tušení, co se děje mimo říši snů, ve které jsem chtěl zůstat čím jak nejdéle, abych nabral nové síly. Zdálo se mi o Saeronu, jak toto místo nazvala malá a taky celkem milá fenečka Aelin. Proháněl jsem se po nazelenalých pláních, sluníčko mě hřálo a po nebi plulo pár zatoulaných obláčků. Dokonce jsem zachytil pach nějakého hlodavce! Hladový jsem nebyl, protože kdo měl mít ve snu hlad, že? Po nějaké době se přede mnou zčistajasna objevilo husté stromořadí nějakého lesa, který se skrýval v mlze. Vběhl jsem do něj. Vše se zdálo tak klidné, krásné a plné nejrůznějších tajemství, která jen čekala, až je objevím!
Po nějaké době se sen vytratil a nahradil jej jiný, již o něco méně klidný. Zdálo se mi o domově, který byl několik desítek mil za mnou. Snil jsem o teple mámy, o tátovi a kořisti, kterou nám vždy nosil a také o tom, jak mě učil lovit. Pak se kolem mě objevili mí sourozenci. S jedněma jsem si vždy rád hrál, škádlili jsme se a dováděli spolu. Pro další dva jsem byl spíš jen nepotřebným odpadem, se kterým si dělali co chtěli, ale stejně je mám a vždycky budu mít rád. Jsme přece rodina! V mé mysli se ale objevila smutná vzpomínka na jednoho z bratrů. Vzpomínka na to, jak mi ubližoval a v hlavě se mi stále ozývalo jeho jméno. Už dávno jsem mu odpustil, ale vzpomínky se bohužel vymazat nedá. Nikdy. Navždy zůstanou šrámy minulosti, které jsou schopny z lišáka udělat nebezpečnou zrůdu. Zrůdu, které se všichni bojí ale nikoho už nezajímá, proč se tou zrůdou stal. Proč je takový, jaký je. Tou zlou zrůdou bez citů a pochopení jsem ale nikdy být nechtěl a ani nechci, a jen doufám, že se jí nikdy nestanu.

Kaera se viditelně taky uložila k spánku. Možná byla dlouhou dobu na cestě a to ji vyčerpalo? Neměl jsem tušení. Zatřepal jsem hlavou, abych odehnal dotěrné myšlenky bránící v spánku. Otočil jsem se k Noiře a po chvilce zadumání jsem si lehl vedle ní tak, aby ji můj kožíšek aspoň trochu zahřál. Svinul jsem se kolem ní do klubíčka a aby se mi usínalo rychleji, začal jsem počítat chloupky na mé střapaté oháňce. Jedna... Dvě... Tři... Přivřel jsem oční víčka. Když se ta liška probudí, bude naštvaná? Dvacet pět... Dvacet šest... Dvacet sedm... Dvacet osm... Dvacet devět... Spánek ne a ne přijít. Střihl jsem uchem a trpělivě počítal dál. Po několika chvilkách už jsem byl na stovce. Sto padesát osm... Sto padesát devět... Sto šedesát... Proč je vlastně nemocná? Co se jí stalo?
Venku mezi tím sílila vichřice a sněhové vločky vířily. Zase se ochlazovalo a moje dřívější předpoklady se zdály pravdivými. Bylo mi jasné, že se odtud jen tak nedostaneme, protože teď bych v takovémhle počasí neudělal ani krok. A Noira jakbysmet. Udivilo mě, že jsem zatím neschytal žádný kousanec či škrábnutí, ale pak jsem si uvědomil, že polárka už nejspíše spí. „Snad ti bude líp,” zašeptal jsem jí do kožichu tiše. Mráz už mě zase začínal štípat. Jen jsem se k bílé chlupaté kuličce přitiskl víc a pomalu usínal. Vytoužený spánek konečně přicházel. Doufal jsem, že už mě tentokrát nic neprobudí, protože by bylo možné, že by moje ostré zoubky nadělaly paseku.

Z rozhovoru s Kaerou mě vyrušil pohyb, který jsem zaregistroval koutkem oka. Bílý kožíšek se zvedl a jeho majitelka ze začala procházet po našem úkrytu. Vypadala hodně nervózně a možná i unaveně. Když si zpátky lehla, otočil jsem se na stříbřitou lišku obecnou s otázkou: „Nebude ti vadit, když si na chvíli zdřímnu?” Zívl jsem si na podtrhnutí mé únavy, která se za minulý den a noc ve mě nahromadila. Nutně jsem potřeboval spánek. Všiml jsem si také, že venku s každou vteřinou sílí vítr prohánějící se po ledové ploše a také začínalo sněžit. Nebe zakrývaly mraky. Pozoroval jsem krajinu a změny počasí. Bylo až neuvěřitelné, jak se z jasné, nádherné noci vše měnilo ve vánici. Předpokládal jsem, že k večeru už odtud jen tak neodejdeme.

Podíval jsem se na Kaeru a koutkem oka sledoval polárku. Přemýšlel jsem, jestli prozradit, že je nemocná, ale rozhodl jsem se dát otevřenou odpověď a nedávat žádné přesnější informace.
„Jestli chceš vědět co jí je, tak bude lepší, když se jí na to zeptáš sama” odpověděl jsem nejistě. Noira by ale asi za nějaké obtěžování otázkami nebyla moc ráda, tak jsem po chvilce dodal: „Nejspíš ti ale stejně nic nepoví.” Obtočil jsem si ocas kolem tlapek a nepatrně svěsil hlavu. Byl jsem bezradný. K mým uším dolehly slabé vzlyky. Střihl jsem ušima a stáhl je dozadu. Posmutněl jsem a přemýšlel, jestli by mě Noira kousla, kdybych k ní teď přišel. Asi ano vůbec by nebyla ráda, že cizí liška ví o její slabosti. Zajímalo by mě, jestli já jsem pro ni pořád cizí, nebo by mi už byla schopná věřit ale po delších úvahách jsem dospěl k názoru, že tuhle lišku nejspíš stejně nijak zvlášť nezajímám a pořád mě bude vnímat jako vetřelce. Kvůli toho přemýšlení jsem skoro přeslechl Kaeřinu poznámku ohledně bylinek.
„V bylinkách se nějak moc nevyznám,” řekl jsem otočil se zpět na ni, „a vůbec to tady neznám, takže by mi nejspíš trvalo několik dní, než bych něco našel.” Snažil jsem se nijak neupozorňovat na nemocnou, protože ta by mi za to potom asi ukousla hlavu. Už při našem prvním setkání k tomu nebylo daleko, když jsem se jí snažil pomoci. Noira patřila spíš mezi ty lišky, které budou pomoc druhých neustále odmítat aby si uchránily jejich hrdost a i kdyby byly na smrtelné posteli, tak budou dělat, že jsou v naprostém pořádku. Jen jsem si povzdechl. Aspoň Kaera působila trochu mileji.

Podíval jsem se směrem, kterým odešla Noira.
„Tou se netrap, na mě zatím byla nevrlá pořád a teď jí není moc dobře,” řekl jsem. Víc jsem se zatím rozhodl neprozrazovat, už tak se na mě předtím podívala dost uraženě, když jsem prozradil její jméno. „No a Aelin, ta malá liška z pouště, ta odešla kvůli těmto ne příliš příznivým podmínkám víc na jih, už tady bylo na ni moc chladno a byla tady celkem dost dlouho” dovysvětloval jsem a zamířil k převisu. Cestou jsem se ještě otočil na Kaeru. „Tak pojď, úkryt máme támhle.”
Vklouzl jsem do naší skrýše. Noira se choulila úplně v koutě a viditelně se masa skoro nedotkla. Pořád jí bylo špatně a já nevěděl, jak jí pomoct. Stáhl jsem uši dozadu. Nevypadal, že by teď byla ráda s někým mluvila. Posadil jsem se kousek od vchodu. Nebe zesvětlalo a polární záře se vytrácela. Přicházelo svítání.

Aelin se rozhodla odejít. Škoda, nebyla to špatná liška, snad se naše cesty ještě někdy zkříží. Zdála se mi celkem milá, rád bych ji znovu potkal. Kdo ví, co ještě přijde, ztezky Osudu jsou nevyzpytatelné.
Přenesl jsem zrak zpět k nově příchozí. Tak tedy Kaera. Hezké jméno. Napadlo mě.
„Lovkyně spadlých hvězd?” zopakoval jsem. Ještě nikdy mě nenapadlo lovit hvězdy. No právě, jak to, že mě to ještě nenapadlo?! To musím někdy zkusit! Zatím jsem se však rozhodl věnovat konverzaci. „Neviděl jsem, že by ta světla dopadla až sem, ale odtud je vše nejlépe vidět,” podotkl jsem. Pak se konečně ozvala Noira a řekla něco víc, než jen zastrašující formulku, což mě potěšilo. Možná je ta polárka přece jen výřečnější, než se zdá? Uvažoval jsem. Když odnášela mnou přinesený kus masa, zavolal jsem za ní: „Mě nechávat nemusíš!”
Inu, najedl jsem se už dřív, při lovu, jinak bych sem pravděpodobně nedošel. Mráz mě teď zase začal kousat a to nejen do tlapek. Otřásl jsem se, abych jej zahnal apespoň na chvíli, ale vzápětí už jsem byl zase přikryt všudypřítomným chladem. Pohlédl jsem na Kaeru. Možná je hladová, tak jako Noira? Neměl jsem tušení. No, ta bílá chlupatá potvora mě tady nechala s potenciálním nebezpečím, které však nejevilo žádné známky agresivity. Možná jsem nebyl ostražitý a později se mi to mohlo vymstít, ale Kaera naštěstí zatím nevypadala nebezpečně.
Postavil jsem se na všechny čtyři a pořádně se protáhl.
„Když budeš chtít, můžeš se u nás trochu najíst,” nabídl jsem, „před pár hodinami jsem musel ulovit zajíce a Noira to celé nesní, takže případně zbude také něco pro tebe.” Usmál jsem se na lišku. Ve světle nočních krás se její srst nádherně třpytila, velmi se mi to líbilo. Moje černá vypelichanost byla jako vždy střapatá, ale nijak jsem to neřešil, neměl jsem takovou potřebu. Teď jsem se chtěl jenom zahřát, vyčkat rána a dostat se na hostinnější část saeronského území.
„Odkdy jsi lovkyní spadlých hvězd?” otázal jsem se se zvědavostí.

Stále pozoroval nebe, po kterém se promenádovaly neonové barvy v různých seskupeních a tvořily tak jedinečný úkaz, který bylo možné spatřit jen zde, v domovině polárních lišek. Když se přitiskl ke dvěma lištičkám, bylo mu hned o něco tepleji a už se zimou tolik neklepal. Na Aelininu poznámku odpověděl tak, jak to měl ve zvyku - rozsáhleji, ale přece jen veselým tónem: „Víš, trochu blbě se loví, když tady nic nežije.” Podíval se zvrchu na fenka. „Nejdřív jsem si jej skoro nevšiml a pak mi ten zajíc málem utekl, ale viditelně mi hvězdy přály a najíte se z toho obě dvě” ukázal tlapkou na přinesený kus okousaného masa a znovu obrátil svůj zrak zpět ke hvězdné obloze s Lunou trůnící nad úchvatným kobercem polární záře. Nikdy nic tak krásného neviděl a proto se kochal pohledem, který jej, jako by snad byl nasáklý magií, „nabíjel” novou energií a pocit únavy pozvolna vyprchával.
Z tohoto krásného pocitu blaha Siphra vytrhlo křupnutí. Okamžitě otočil hlavu tím směrem a spatřil tmavou lišku. Na její srsti se mísily černá se stříbřitou, která se zdála odrážet měsíční paprsky a tak jemně světélkovat. Odhadem mohla být neznámá stejně stará jako on.
„Ahoj?” pozdravil a zvědavě naklonil hlavu na pravou stranu. Pak se ozvala Noira se svým zavrčením. Lišák se vduchu uchechtl, protože jemu se od polárky dostalo podobného uvítání. „Já jsem Siphr,” představil se, „tohle je Noira a tohle Aelin.” Ukázal tlapkou nejdříve na větší a pak na menší lišku. Zatím neměl potřebu ani důvod nikoho zastrašovat a nově příchozí nevypadala nebezpečně. Jaká doopravdy bude se však teprve ukáže.
„Taky koukáš na tu nádheru?” ukázal čumákem směrem k nebeské klenbě.

>> Studená louka

Jezero. Lišák už byl poměrně blízko. Přišel ke kraji zamrzlé plochy a pokračoval podél zasněženého břehu. Zpozorněl a střihl ušima. Někde tady musely být jeho dvě kamarádky. Nevšímal si teď odlesků polární záře ani ostatních krás noci, jimž vládla nebeská Luna. Byl tak soustředěný na hledání, že snad ani pořádně necítil mráz. Jeho unavené tlapky ušly už mnoho desítek kroků, ale nic neviděl. V té noci neměl šanci si všimnout skalky s převisem z větší dálky, šel pouze za svým vlastním pachem. Občas nechtěně odbočil z cesty, ale vzápětí šel zase správným směrem.
Několik desítek metrů před ním se na rozzářeném povrchu ledu rýsovala silueta lišky a v těsné blízkosti další, měla velké uši. Siphr se zaradoval a rozběhl se. Tlapy mu v té rychlosti klouzaly a zastavil se až před Aelin a Noirou za skřípání drápů o led - jenom tak se teď dokázal zastavit
Položil zbylé dvě třetiny bílého zajíce před lišky.
„Tak už jsem tady” vypadlo z něj, když se snažil přibrzdit zrychlený dech. Jeho tělem znovu projel ostrý meč chladu. Obešel dvě menší postavy a přitiskl se k nim zezadu. Fenka navíc přikryl střapatým ocasem s bílou špičkou.
Teprve pak si všiml scény, jenž se odehrávala na nebeské klenbě. Zářivé barvy všech odstínů modři, zelené a tyrkysu se mísily se žlutou a fialovou. Vlny polární záře se táhly od západu na východ a od jihu k severu, svou krásou zastínily i samotnou Lunu. Lišák pootevřel tlamu. Vše se odráželo od zmrzlého povrchu jako od zrcadla, jezero se zdálo zářit vlastním světlem. V pozadí toho všeho poblikovaly třypitivé hvězdy a některé z nich se odlepily od noční oblohy a padaly dolů, daleko za horizont. A říká se, že když padá hvězda, plní se přání, že? Siphr měl dva. Nebo tři? Ano, tři. Ale cítil, že musí vybrat jen jedno jediné. Věřil, že se může splnit. A slova, jež však nesměl vyslovit, mu v hlavě zněla jasně. Přeji si, abychom zůstali naživu. Všichni tři.

„Tak teď najít cestu zpět...” povzdechl si Siphr a celý promrzlý vstal. Teplota citelně poklesla o několik stupňů a lišák jistě nebyl jediný, kdo to pocítil. Jeho slova unášel vítr mrtvolným tichem někam do dálky. Siphr se otřásl a tesáky chytil zbylý kus masa. Rozhlédl se a zavětřil. V té temnotě neměl pomyšlení na pozorování hvězdného nebe a překrásné Luny, jenž při západu Slunečního kotouče započala svou cestu třpytivou, jasně vyreslenou dráhou. Lišák se srstí černou jako uhel klusal zpět k jezeru. Dalo by se říct že... vlastně tak trochu stopoval sám sebe a doufal, že Aelin s Noirou zase najde.

>> Zamrzlé jezero


Strana:  1 ... « předchozí  3 4 5 6 7 8 9 10 11   další »


U Ž I V A T E L