Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  3 4 5 6 7 8 9 10 11   další »

U Poláníkovy poznámky jsem se jen pousmál a ušklíbl se: „Sever si mě už krapet vycvičil, abych tu vůbec nějak prežil.” Než jsem Miskáč naplnil tak to tvalo hodnou chvíli, potože sníh je objemnější než voda a tudíž to nebylo tak jednoduché. Když už jsem kámen naplnil vodou, oddchl jsem si a kývl na Polárníka, že už mám hotovo. Celkem dost jsem se klepal zimou, potože hltání sněhu je dost... Zkuste si to sami a uvidíte.
Poláník s Miskáčem zmizel v naší jeskyňce. Jaké však bylo moje překvapení, když se vzápětí vrátil zpět a poslal mě pro další várku. Nahodil jsem šokovaný výraz smívhaný se zoufalstvím a nadějí, že si přece jen dělá srandu. Musel jsem asi vypadat vážně vtipně, protože se skoro zasmál. Zakroutil jsem nad tím hlavou a pokračoval tedy v práci. Potěšilo mě, že se konečně představil.
„Dej mi pak taky něco na krk, ať se nenachladím!” prohodil jsem po posledním „soustě” sněhové hmoty, když už vody bylo dost. Tu na Polárníka, vlastně Taranteho, spadla další chlupatá koule. Viditelně s ní neměl moc dobre kušenosti. Nad její nepozorností jsem jen zakroutil hlavou.
„Musíš být opatrnější, jinak někomu můžeš rozplácnout kamaráda,” zazubil jsem se na neznámou a vklouzl do trhliny za Tarantem. Posadil jsem se kousek od prohlubně s vodou a koukal se, co se bude dít dál. Zajímalo mě, co Polárník hodlá udělat s očištěnými bylinkami.

Polárník můj návrh schválil. Jako odpověď jsem mávl ocasem a na jeho poznámku jsem odpověděl: „Krapet hodně tam pršelo, i stromy padaly.” Pak jsem se trochu protáhl a vlezl zpátky do té studené bílé hmoty. Odšoural jsem se o kus dál k hromádce kamení, abych našel takový, který by trochu vypadal jako miska. To však nebylo vůbec jednoduché, protože většina z nich se podobala spíše zmenšeným meteoritům. Prohraboval jsem se tedy šutry různých velikostí. Jedny byly placaté, jiné skoro hranaté. Další se mohly pyšnit ostrou hranou či špičkou a sem tam se mi nějaký menší zapíchl do tlapky. Zamumlal jsem něco ve smyslu, že ty kameny jsou ostré a mrzuté jako ježci. Odebral jsem se ještě o kus dál.

Po úmorném hledání se mi konečně podařilo najít ten správný, miskovitý kámen, který Polárník snad hodlal použít jako servírovací talíř. Po delším zmáhání jsem jej za doprovodu několika nadávek přistrkal ke vchodu do naší trhliny. Ona kamenná miska byla asi menší, než Polárník očekával, ale to už byl jeho problém. Neměl nic očekávat!
Podíval jsem se na hromady vloček a přemýšlel, jak z nich udělat vodu. No a jak jsem to měl ve zvyku, začal.jsem přemýšlet nahlas, abych měl pocit, že na to přemýšlení nejsem sám: „Jakpak se asi ze sněhu dělá voda? Oheň tu nemám a Aelin tu taky není, takže to bude krapet složitější..” Posadil jsem hned vedle mého studeného Miskáče, jak jsem v myšlenkách kámen nazval, omotal si oháňku kolem tlapek a ušklíbl se. „Asi to budu muset rozžvýkat,” střihl jsem uchem. „Jó, holt na severu se žije těžce, to u nás doma to jsme měli potok pár skoků od nory. Nevýhodou bylo, že mě v něm brácha skoro utopil. Jej, toho pak mrzelo, že jsem ještě naživu, aspoň to tak vypadalo.” Pustil jsem tedy do žvýkání sněhu. Vždycky jsem do tlamy nabral čím jak nejvíc mrazivě studené hmoty a obracel ji jazykem tak dlouho, dokud mi mezi tesáky do Miskáče neprotekla voda. Při každém nabrání sněhu mnou projel chlad jako meč a celý jsem se otřásl.

Akci jsem si užila, byla to vážně skvělá zábava při vymýšlení rýmů a u kreslení vlastně taky. Moc děkuju za odměnu a taky Newtovi a Lumenillis za to, že se taky zůčastnili a moc se mi jejich výtvory líbí 1
Děkuji za akci a těším se na další!

Ocitl jsem se na neznámé louce, byl jsem zde úplně poprvé v životě. Vlastně jsem se tady neobjevil jen tak zčista jasna jako nějaký blesk, ale původně jsem měl namířeno přes les někam k pitné vodě. Doufal jsem, že najdu aspoň nějalý ten potok, ale bohové, nebo co to tady všemu velelo, mi viditelně nepřáli. Z hustého stromořadí jsem vyběhl na opuštěnou louku. Udivovala mě její pustota - všude jen tráva, sem tam nějaký kvítek či možná bylina, ale vše bylo zahaleno do husté mlhy tíživého ticha. Nikde jsem nezaslechl cvrčení cvrčků ani cvrlikání létajících opeřených ptáků. Nejistě jsem se posadil a rozhlédl se kolem, avšak ničeho živého, kromě rostlin, jsem si nevšiml. Dnes se nad vším vznášela podivná krémová mlha, která mě dokonale skrývala, ale taky působila jako závoj přehozený přez hlavu. Neviděl jsem dál, než na šest liščích skoků. Ošil jsem se a švihl ocasem. Divný pocit mě začínal sžírat víc, než ukrutná žízeň.
„Hrom do toho, aby se ti bohové nebo co to je do země propadli!” zahromoval jsem. „Copak tady nikde nemůže být ani kapka vody?”Zdálo se mi, jako by ta louka vyzařovala podivnou atmosféru, která na mě ale po delší době začínala působit jako uklidňující balzám. „To je ale divné,” špitl jsem polohlasně. Vše se zde zdálo být tak zvláštní a nepochopitelné. Je to snad ta magie, o které mluvila Aelin? - napadlo mě. Zvědavě jsem střihl uchem.
Mou pozornost upoutala nádherná modrá květina. Její okvětní lístky byly na konečcích rozstřepené jako by je někdo potrhal. Já ale věděl, že toto nemohl nikdo udělat, nýbrž tak květina už vyrostla. Prohlížel jsem si jí ze všech stran a snažil se vzpomenout si, jak se jmenovala. Pampeliška? Meduňka? Ne, to jsem úplně vedle. Je to snad poměnka? Ta je taky modrá... Ne, ne, ne. Zamyslel jsem se.
Lehl jsem si tak, abych měl onu modrou rostlinku mezi předními tlapkami. Před očima se mi objevil výjev z minulosti. Viděl jsem v myšlenkách mámu a sourozence, když jsme se poprvé mohli vzdálit od naší nory. Poprvé jsme se pod dohledem starostlivé lišky mohli podívat na louku. Pamatoval jsem si, jak jsem byl tehdy nadšený, Azir si se mnou začal hrát. Skočil po mě, viděl jsem živě jeho hravě vyceněné zoubky a vrtící se oháňku. Dohadovali jsme se o tom, jestli bych přepral já jej, nebo spíš on mě. Váleli jsme se po trávě, škubali jeden druhého škubali za kožíšek a smáli se. Nakonec mě bratr přece jen porazil a já se smíchem žuchnul na zem a před čumákem se mi objevila kytka na chlup podobná té, kterou jsem měl teď mezi packami. Máma nám řekla, jak se ta krásná květina jmenuje, když si všimla, že od ní nemůžu odtrhnout zrak.
„Chrpa,” řekl jsem do ticha a pousmál se nad svým dětským „já”. Upřel jsem pohled na chrpu a stáhl uši.
„Chybí mi Azir,” vyšeptal jsem, jako bych chtěl mluvit s kytkou. Kdyby mě teď někdo viděl, určitě by mě měl za blázna, ale to bylo to nejmenší, nad čím bych si teď měl lámat hlavu. „Víš, chrpo, byl to skvělý bratr a Lilth byla stejně úžasná sestra,” usmál jsem se a na chvilku se ponořil do hlubin vzpomínek. Pocítil jsem v tlapkách podivné mravenčení. Nijak jsem si toho ale nevšímal a opět pokračoval ve svém monologu. „Mezi mými sourozenci byli taky Peane a Nephed, ale o těch ti toho moc říkat nebudu,” potřásl jsem hlavou a stále upíral zrak na kvítek, „nemám na ně zrovna nejlepší vzpomínky, hlavně na Nepha.” Odmlčel jsem se. Zase jsem ucítil ono mravenčení a udiveně pohlédl na své packy, ale hned jsem se otočil zpět k chrpě. „Nevíš, co to je?” položil jsem jí spíše řečnickou otázku, protože jak by mohla kytka mluvit, že? Pak se stalo ale něco, co jsem nečekal. Po zadání otázky se mravenčení v tlapkách projevilo dvěma jemnými impulsy. Nechápavě jsem zatřepal hlavou. Co že se to děje? To se mnou ta kytka chce nějak mluvit, nebo co?
„Eh... Chrpo? Ty... se se mnou snažíš... nějak... umm... mluvit?” podařilo se mi ze sebe vysoukat svá podezření. Mravenčení se zdálo být na jeden moment jaksi o něco živější, radostnější. Šokovaně jsem odskočil dozadu. Ta kytka se mnou komunikovala?! Jak?! - nechápal jsem. „Takže, abych si to shrnul. Kytka, když jí něco řeknu, mi pošle jakýsi... impuls? Aby se mnou jakože mluvila?!” houkl jsem do ticha louky. „To je absurdní. Jako celý tenhle svět,” dumal jsem. Pak se mi ale na čumáku začal pohávat zářivý úsměv. „No ano, je to absurdní! A není snad absurdní magie?” rozzářil jsem se, když mi pomalu začínalo docházet, o co tady jde. „Mám magii!” vypískl jsem radostí. Ano, objevil jsem svou magii a nikoho s ní nespálím! Radoval jsem se.
Toto povídání si s chrpou mě ale neuvěřitelně zmohlo. Asi jsem u toho nevědomě využil mnoho energie. Unaveně jsem zívl a schoulil se do klubíčka. Mlha mě svým tichem uspala a za chvíli už jsem se propadl do říše snů, ve které jsem měl nabrat sílu do dalšího dne.

No konečně se ten Polárník ozval! Někde ze sněhu se ozvalo hlasité „tady”. Vydal jsem se po hlasu a po několika ne zrovna příjemných skocích, při kterých jsem se stále zabořoval minimálně metr do sněhu, jsem žuchnul na zem vedle malého „babkáře kořenáře”. Položil jsem smáčené a trochu potlučené rostlinky na kámen uvnitř naší jeskyně a jeho otázku jsem nechal bez odpovědi, protože jsem se cestou sem zadýchal. Celý promrzlý jsem vklouzl do jeskyně, abych se aspoň trochu ohřál, ale to už jsem byl polán pro vodu. Zafuněl jsem a ohlédl se na lišáka.
„Nestačilo by nějak ohřát sníh tak, aby z něj byla voda?” zeptal jsem se ho a střihl ušima. „Než bych našel nějakou řeku by to trochu trvalo a cestou sem bych tu vodu asi stejně vylil,”výmluvně jsem se podíval na ty závěje, „nebo by to zamrzlo.” Švihl jsem ocasem a přemýšlel, kdy se Noira probere. Škrábnutí na čumáku mě už před nějakou dobou přestalo štípat, ale tuto činnost s chutí převzal mráz. Zimní srst jsem na sobě bohužel neměl. Vločky sněhu, které se mi zachytily ve střapatém kožichu jsem pořádně setřásl, částečně proto, abych nevypadal jako sněhulák a částečně kvůli tomu, že mě nepříjemně studily, když prosákly ke kůži.

<< Shian'tag

Čím bíž jsem byl skále, tím víc sněhu všude kolem mě bylo. Mráz mě zase začal zase s velkou chutí okusovat.
„Zatracený hordy vloček,” zanadával jsem a zavrčel. Zvedl jsem hlavu a bylinky čím jak nejvýš, abych je moc nenamočil. Tlapky se mi bořily do závějí a za chvíli jsem se stěží prodíral chladnou hmotou. Nad povrch sněhu mi už trčel jenom černý čumák s rostlinama jako nějaký ukazatel. Pochod mě vyčerpával a doufal jsem, že ty dvě bílé chlupaté koule brzy najdu. V té všudypřítomné bělosti to byl ale těžký úkol. V zoufalé snaze na sebe polárky upozornit jsem se všemi čtyřmi tlapkami vymrštil do vduchu a dopadl o pár metrů dál.
„Polárníku! Polárníííkuuu!” řval jsem div že jsem si nestrhal plíce či neochraptěl. „Kde jste vy dva! Já vás vůbec nevidím!” hulákal jsem. Kdyby tady byl les, tak by na mě volal taky. Tady se ale echo odráželo jen od našedlých skalisk. Takovýmto hopkáním jsem postupoval dál a vždy skončil zabořený ve sněhu až po hlavu, a každý můj „let” doprovázelo zoufalé hulákání.

<< Les Antares

Uvažoval jsem nad tím, proč se mě všechny bílé chlupaté lišky ve tvaru vypasených buřtů tak bojí.
„To je děsí moje střapatost a ušpiněnost? Nebo mi snad křivě narostlo ucho?” Neměl jsem tušení. „Možná je to proto, že jsem prostě větší než ty polárky a ještě k tomu lišák,” zamyslel jsem se. Za bezcílných úvah jsem se dostal na kamenitý povch. K žádnému rozumnému názoru jsem nedospěl.
Do tlapek mě začaly píchat drobné kamínky.
„Vy mě teda dopingujete, vy minišutry,” ušklíbl jsem se. „Radši mi ukažte, kde je ten kozlík,” zabručel jsem na kameny a začal se víc soustředit na pachy.
„Starý králík, vystrašená myš, vůně stromů...” brumlal jsem si pod nosem a blíže identifikoval některé z pachových stop. Pak k mým nozdrám vítr zavál vůni toho, co jsem hledal. „Kozlík!” poskočil jsem si radostí a rozběhl se tím směrem. Místy jsem šlápl do břečky, jenž vznikla ze směsice sněhových vloček a kapek deště předešlou noc.
Konečně se předemnou objevila vysoká lodyha léčivé byliny posetá narůžovělými kvítky, které o sobě dávaly vědět mému čenichu prostřednictvím ne zrovna nejpříjembější aromatické vůně. Na chvíli jsem položil meduňku a opatrně uchopil zelenou část rostliny. Jemně jsem škubl hlavou a kozlík byl ve vzduchu i s kořeny.
„Jejda,” vypadlo ze mě při pohledu na zablácenou podzemní část byliny, ale mávl jsem nad tím ocasem, chytil do tlamy obě rostliny a vydal se tam, kde skučel severák a v nedohlednu byly jen sněhové duny.

>> Polární skála

<< Les Hased

Vracel jsem se zpět stejnou cestou, jakou jsem přišel. Právě jsem s bylinou v tlamě kličkoval mezi smrky a duby. Některé spadlé větve jsem musel podlézat a jiné namáhavě přeskakovat. Mým tlapkám to dávalo zabrat a tu meduňku pro Polárníka jsem taky málem ztratil. Minul jsem mnoho kmenů. Všechno tady vypadalo monotonně a úplně stejně. Všude kolem mě se tyčily k nebesům stromy jako zapíchnuté klacíky. Držel jsem se při kraji lesa abych nezabloudil. To se mi vyplatilo, protože brzy se předemnou ukázala planina, ze které trčelo několik kopečků. Vyrazil jsem k nejbližšímu z nich, tam, kde jsem dříve viděl kozlík.

>> Shian'tag

<< Les Antares

Než jsem se nadál, přišel jsem do dalšího lesa. Vypadal mnohem prostorněji než ten předchozí a snad tady ani nebylo tolik popadaných stromů. Toto prostředí mi i celkem vyhovovalo, protože mi nebyla taková zima jako v polárních oblastech. Vlastně teplota vzduchu byla příjemná a vánek mi čechral kožich. Klusal jsem mezi stromy a hledal meduňku. Ach, jak těžké je hledat něco, co jsem snad nikdy předtím pořádně neviděl! Nikdy jsem neměl potřebu učit se léčitelství nebo si hrát na babku kořenářku, takže mi nějakou tu hodinu trvalo, než jsem konečně našel to, pro co mě Polárník poslal.
Utrhl jsem tedy meduňku a vydal se nazpátek. Měl jsem teď hodně času na přemýšlení a hodlal jsem to využít. Do zasněžených krajin se mi popravdě nijak zvlášť nechtělo, ale musel jsem Noiře pomoct aspoň tak. Když se nad tím zamyslím, tak už tam potřebný nebudu, Polárník to zvládne sám. Má pořádnou hustou srst, tou já se pyšnit nemohu.
Když jsem tak přemýšlel, pod tlapky se mi dostala ulomená větev. Nevšiml jsem si jí včas a tak jsem skončil rozpláclý na navlhlé půdě a z tlamy se mi vydralo heknutí. Rychle jsem se zvedl a otřepal se.
„Brrr, měl by sis dávat větší pozor, střapáči,” pokáral jsem sám sebe a s teď již větší opatrností jsem pokračoval v cestě.

>> Les Antares

<< Shian'tag

Pokračoval jsem v cestě. Již se rozednilo a předemnou se v mlžném oparu tyčily kmeny ševelících dubů a skleslých smrků. Sem tam se po zemu povalovala spadlá větev, která cestu lesem nijak neusnadňovala. Půda byla nasáklá vlhkostí, včera nejspíš pršelo. Vlasně ne nejspíš ale urćitě.
Pokračoval jsem v hledání bylin, což v tomto prostředí bylo docela složitým úkolem. Les vypadal, jako by se jím prohnalo tornádo, jeden kusů dřeva, který jistojistě odštípl vzteklý blesk, zavalil vchod do jezevčího příbytku!
„Ale ne, chudáci jezevci,” bědoval jsem. „Počkejte chvilku vy chudáci, já vám s tím pomůžu,” umanul jsem si. Chytil jsem trám do tlamy a pevně stiskl.
Po několikaminutovém zmáhání se s nepoddajným dřevem se mi konečně podařilo s ním pohnout. Zapřel jsem se všemi čtyřmi tlapkami do země a s námahou odtáhl odštípnutý kus o pár kroků dál a odvalil jsem tak vchod do jezevčí nory. Rychle jsem se ale vydal dál. To by mi tak ještě scházelo, aby po mě nějaká černobílá potvůrka vyjela.

>> Les Hased

No tak mě se akce moc líbila a s tím, co jsem získala, jsem velmi spokojená, dostala jsem víc než jsem čekala. No já vlastně čekala že budu mít smůlu a nedostanu nic, takže díky Aelin! 1

Takže zpátky i výhře. Procenta k dovednostem bych chtěla rozdělit takhle:
3% rychlost
3% obratnost
2% vytrvalost


Předem děkuji a těším se na další akci!

PŘIDÁNO img

<< Polární skála

Tady sněhová bouře zuřila míň, ale sněhové vločky se mísily s kapkami deště a po dopadu na saeronskou půdu tvořily patlavou břečku. Nechodilo se v ní zrovna nejpříjemněji, ale pořád lepší, než se prodírat závějejmi.
Bylo tady místy hodně kamenů, menší kopečky a vrcholem toho všeho byla skála.
„Jakpak se asi jmenuješ, skálo?” zeptal jsem se. „Hledám kozlík, víš? Potřebuju ho pro nemocnou lišku.” Samomluva mě zase uctila svou přítomností, zatímco jsem ve tmě pátral po oné bylině. Po dlouhém pátrání, kdy už jsem měl kožich celkem promočený, mě do nozder useřil lehce nepříjemný pach. Připadal mi tak nějak zvláštně... známý? Rychle jsem se za ním vydal.
Mým očím se se ukázala vysoká lodyha rostliny, obsypaná drobnými kvítky, jejihž okvětní lístky zdobil lehký nádech růžové barvy.
„Kozlík!” zaradoval jsem se. „Děkuju ti skálo!”
Zapamatoval jsem si místo, kde jsem bylinu našel a klusem jsem pokračoval v cestě, musel jsem najít ještě meduňku.

>> Les Antares

Tak jsem se dozvěděl, že jsem vybral skrýš poněkud špatně. Inu, ten Polárník měl pravdu. Tenhle úkryt by nám závětří neposkytl, tak jsem se vydal za ním. Aspoň získám nějaké zkušenosti. pomyslel jsem si. Možná mě ta špetka optimismu trochu zahřeje.
Došli jsme k více chráněné dutině. Bílý lišák tam s polárkou zmizel. Po chvilce se vynořil, teď už bez rozpáleného „topení” na zádech. Řekl mi, co mám udělat. Snažil jsem se zapamatovat si popis dvou bylin.
„Dobře, pokusím se sem dorazit před rozbřeskem” odpověděl jsem mu, ale to už byl zase zpátky v dutině. Tak přece jenom budu nějak prospěšný! Vduchu jsem se zaradoval a rozhlédl se kolem sebe. Byla pořád noc, ale na východě nebe jemně zesvětlalo. Díky tomu se mi podařilo určit, kterým směrem se mám vydat, abych přišel do teplejších krajin.
„Takže meduňka a kozlík” řekl jsem a dal se do vytrvalého klusu. Prodíral jsem se hlubokým sněhem a mráz mě jen popoháněl.

//Shian'tag

Neznámý lišák byl zatím svou mluvou snad skoro stejný, jako Noira. Možná ale věděl, jak jí pomoct. Úplně se na mě vykašlal a šel s ní někam ke skále. Byl menší než já a ve sněhu se úplně „topil”, další závaží mu nijak nepomáhalo. Řekl jsem si, že mu aspoň nějak pomůžu a tak jsem ho předběhl.
„Vím, že tě jako většinu lišek, které jsem potkal, vůbec nezajímám, ale přes ten sníh ti to s ní bude trvat celou věčnost,” kývl jsem směrem k Noiře. „Vyšlapu ti cestu, Polárníku” rozhodl jsem a už jsem si to před ním mašíroval ke skále. Sem tam jsem se ohlédl, jestli onen Polárník, jak jsem se rozhodl mu říkat, nepotřebuje pomoct, nebo snad nejde opačným směrem. Zatím jediné milé lišky, které jsem potkal, byly Aelin a možná i Kaera, tu jsem ale nechal u jezera. Na polární lišky už jsem si začínal dělat svůj názor - všechny jsou ke mně nevrlé a nezajímám je. No, koho by taky zajímala černá střapatá koule, která pořád mrzne, že?
Když jsem došel k úpatí skály, rozhlédl jsem se. Po chvíli jsem objevil skalní dutinu, do které bychom se vlezli všichni tři. Uvolnil jsem Polárníkovi cestu a posadil se kousek od vchodu.
„Stejně by mě nejspíš dovnitř nepustili” zbručel jsem si pro sebe. Nevím, jestli to ta bílá koule ve tvaru buřtu slyšela, ale bylo mi to úplně ukradené. Se stáhnutýma ušima jsem se zadíval do země. Být lišákem obecným není moc fajn, když se k vám pak chovají takhle. Přemýšlel jsem, jestli by mi někdo pomohl, kdybych tady taky někde skončil jako Noira a po kratším uvažování jsem dospěl k závěru, že asi ne. Možná by mě ještě ty polárky sežraly.

Do nozder mě udeřil pach. Vlastně byly dva, ale já je teď nedokázal rozeznat. Pomalu a opatrně jsem se zvedl. Co to je v tom sněhu? Dvě polárky? Asi se mě budou zase bát... Otočil jsem se k nim čelem. Mráz mě pořád „okusoval” a moc příjemné to nebylo, ba právě naopak. A teď mi to došlo. Já zakopl o lišku! No to je vážně úžasné. poznamenal jsem ironicky a pohlédl na dvě bílé chlupaté koule.
„Ehm... Já se omlouvám, já o tebe nějak... zakopl...” otočil jsem se k ležící lišce. Stáhl jsem uši dozadu a ocas mezi nohy. Nasál jsem pachy obou polárek. Omluvný výraz ve tváři mi nahradilo překvapení, pak nejistota, která se vystřídala se stínem smutku. Na zemi ležela Noira. Podle pachu byla, naštěstí, ještě živá, ale jestli jsem ji tím zakopnutím ještě víc doráchal, tak si ten ocas ukousnu doopravdy.
„Noiro, jsi to vážně ty?” chtěl jsem se ujistit a přisunul jsem se blíž. „Já se ti fakt omlouvám, jsem si tě v tom sněhu nevšiml. No a jestli ti to vadí, tak promiň, že jsem tě našel,” dodal jsem tiše. Pak jsem přenesl zrak na neznámého polárníka. „Já jsem Siphr a tohle je moje... kamarádka.” Zaváhal jsem. „Aspoň myslím, že to tak je.”


Strana:  1 ... « předchozí  3 4 5 6 7 8 9 10 11   další »


U Ž I V A T E L