Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  3 4 5 6 7 8 9 10 11   další » ... 12

Podíval jsem se na Lunu, kterou celý den na nohou a útěk před medvědem zmohly. Pozoroval jsem, jak se její dlouhá bílá srst zvedá, aby vzápětí s výdechem klesla. Někomu, kdo by zde přišel, by mohlo připadat, že se neustále dívám na spící Yritu, já však hleděl do prázdna. Promítaly se mi v hlavě všechny události minulých dnů.
První setkání s polární liškou. První setkání s fenkem. Připadalo mi zvláštní, že jsem se na místě tak vzdáleném od hustých lesů, na kterém jsem možná ani neměl co dělat, setkal se dvěma menšími, avšak úplně odlišnými tvory. Pak jsem si vybavil pozorování polární záře. "To bylo nádherné..." vydechl jsem při vzpomínce na tu scénu u jezera. Ano, snad se i s Aelin ještě někdy sejdeme.
Opět jsem se zadíval na umdlévající světla na obloze.
"Bude milejší, když jí bude líp?" zeptal jsem se s myšlenkou na polárku, která měla tu čest být první liškou, kterou jsem potkal na území Saeronu. Možná má otázka byla mířena ke hvězdám, možná jen tak do prázdna. "Možná ano," svitla mi naděje. Vzápětí jsem si ale uvědomil eksistenci opačné varianty odpovědi. Posmutněl jsem. "A možná ne."
S nejistotou v očích jsem se otočil na bok a schoulil se do klubíčka. Nevědouc co přinese zítřejší den, uložil jsem se k spánku. Těsně před usnutím mi však jedna myšlenka vykouzlila úsměv. Jsem ve skupině. Ve skupině skvělých lišek, se kterými se nemusím bát ani medvěda.

Se zaujetím jswm poslouchal vyprávění Luny. Její příběh byl opravdu zajímavý a... rozhodně toho stihla v Saeronu víc, než já. Pak se mě zeptala, jak jsem se sem dostal já. Zamyslel jsem se nad událostmi spřed několika dní a následně se pustil do vyprávění.
"No, já jsem sem na sever vlastně spíš zabloudil," pokýval jsem hlavou, "prošel jsem skrz nějakou divnou pustinu, nebylo tam vůbec nic. Jenom zima a nějaká vichřice. Pak jsem došel k obrovskému jezeru, které ale bylo zamrzlé, takže z něj nedalo vůbec pít. Tam jsem potkal Noiru." Odmlčel jsem se. No a Aelin, takový malý fenek. Asi byla na cestě od některého z bohů, něco o nich říkala. No a u ní jsem se poprvé setkal s magií. Na chvíli se jí podařilo vytvořit ohýnek. Pak ale musela jít, umrzla by," povídal jsem dál. Luna si mohla všimnout, že během vyprávění můj hlas nezněl tak vesele a živě jako obvykle. Čím to však bylo? To jsem nevěděl. Po celou dobu vyprávění jsem pozoroval skalní stěny. Zastavoval jsem zrak u různých štěrbin a vypuklin. Hlavou mi proudily tisíce myšlenek najednou, ale nedokázal jsem se soustředit žádnou z nich. Vlastně jsem si ani změny tónu při mluvě nevšiml.
"Celkem podivným způsobem jsme se pak s Noirou dostal k téhle skále a potkali jsme Polárníka. Vlastně dalo by se říct, že on našel nás," pousmál jsem se, ale dál jsem pokračoval opět s neutrálním výrazem, "a Noira byla jaksi v bezvědomí, nebo blouznila. Poslal mě pro bylinky, no a dál už to znáš." Převalil jsem se na záda zadíval se na blednoucí hvězdy. Teď už jsem měl zase svůj zubatý úsměv

Vyslech jsem Lunino povídání a chvíli mi trvalo, než jsem to celé pochopil. "Takže i když jsi bílá, tak jsi vlastně černá, protože ti Iscariot vybělila černý kožich, protože se jí zdál bílý hezčí?" natočil jsem hlavu na stranu a až po nějaké době mi došlo, jakou blbost jsem vypustil z tlamy. "Ehm, v hlavě to znělo líp," zabručel jsem si pro sebe. Poté jsem se opět otočil na Lunu s již srozumitelnější otázkou:
"A proč tě vlastně zmenšila a přebarvila? Proto6e pro zábavu asi ne..." No, nad představou velkolepé a všemocné bohyně s úchylkou na přebarvování lišek jsem se musel uchechtnout.

Podíval jsem se na lišku tázavě a taky trochu zmateně.
"Počkat, co?" zeptal jsem se, protože mi její slova jaksi nedávala smysl. Já to... ehm... jaksi nechápu. Jak může nebýt tím čím je? Fenek by byla asi těžko... "Jsi bílá jako polárka, jsi malá jako polárka, ocas máš na konci taky černý jako polárka, mluvíš jako polárka, ale polárka nejsi?" podivil jsem se. "To už mám hádanku pro Polárníka," střihl jsem ušima a čekal na nějaké vysvětlení, protože mi Lunina slova... nedávala smysl. "Když teda nejsi polárka, tak co? Fenek?" vyslovil jsem nakonec to, co se mi zdálo nejméně pravděpodobné a nejvíce nesmyslné.
Když už jsme tady měli nějakou dobu zůstat, tak jsem se opět svalil na skalnatý povrch. Lehl jsem si na bok a hlavu si položil do sněhu, ačkoliv to studilo. No, byl jsem asi líný položit si ji aspoň na tlapky.

Ještě hodnou chvíli jsme se s polárkou smáli a váleli se po zemi. No, vlastně po plošině pár metrů nad zemí. Když se mi konečně po několika dlouhých minutách podařilo se v rámci mezí uklidnit, zvedl jsem hlavu a stále ležíc jsem se otočil na kamarádku:
"Já si to stejné myslel o polárkách." Z čumáku se mi neztrácel široký úsměv. "To už si ale po setkání s tebou a Polárníkem asi nedokážu polárky představit jinak, než jako veselá a vtipná stvoření," zazubil jsem se a posadil se. Musel jsem se celý pořádně otřepat, až se mi pocuchaná srst zavlnila, protože se mi mezi chlupy usadily chuchvalce sněhových vloček, které ještě nedávno přikrývaly holý kámen.
"Co budeme dělat teď?" zeptal jsem se a podrbal se zadní tlapou za uchem.

Medvěd za skřípotu drápú sjel z kamene dolů a s nespokojeným a možná i varovným řevem se pomalu odbelhal pryč. Hlasitě jsem si oddechl a posadil se.
"Tak to bylo o fous," poznamenal jsem. Adrenalin mě pomalu opouštěl a tep se mi začal uklidňovat. To, v jak velkém nebezpečí jsme se před chvilkou nacházeli, mi docházelo zpomaleně, jako by mě od nedávné reality oddělovala hustá mlha.
Možná bych měl setkání s medvědem tiše rozdýchávat, nebo uvolnit napětí několika nadávkami, ale já, i ke svému překvapení, jsem udělal něco úplně jiného. Začal jsem se nekontrolovatelně smát. Na čumáku se mi usadil zubatý úsměv od ucha k uchu a aniž bych si uvědomoval nesmyslnot mé reakce, z hrdla se mi vydral bublavý pazvuk nazývaný smíchem. Svalil jsem se na skalní plošinu a válel se ze strany na stranu. To byl pro mě asi nejlepší způsob na odbourávání pocitů souvisejících se střetem. Koutkem oka jsem zachytil zvláštní výraz, s jakým mě polárka pozorovala a to zapříčinilo další salvu smíchu.
"T... tvá... tváříš se tak v... vtipně!" vypadlo ze mě nakonec, když jsem se opět podíval na Lunu.

Vyskočil jsem spolu s Lunou na onen výběžek a celý udýchaný se zastavil až na plošině. Zadíval jsem se na obrovské tlapy, které už se k našemu neštěstí škrábaly po šedém balvanu. Medvěd zatínal drápy a z hrdla se mu vydralo hrozivé zamručení. Kdyby to jen bylo možné, zbledl bych. Začal jsem chodit v kruhu a ocasem jsem metal na všechny strany a snažil se přijít na nějaký nápad, který by nám pomohl dostat se z té šlamastiky. Žilami mi proudil adrenalin a v uších mi hlasitě šumělo, až jsem málem přeslechl Luninu otázku.
"Mysli, Siphre, mysli, mysli! U všech polárních medvědů!" vrčel jsem na sebe a těkal očima všude kolem sebe. Plošina, výběžek, Luna, medvěd, sníh, zima, medvěd, strmé stěny... Do háje! Byla to opravdu stresová situace a my ne a ne přijít na to, jak se té huňaté potvory zbavit. Ostré drápy už zkoumaly povrch výběžku. S hrůzou jsem pozoroval, jak se sem predátor snaží vyškrábat. S každým zlomkem vteřiny byl o něco blíž svému cíli. Pak jsem si vzpoměl. Cestou sem Luna zmrazila kámen! Otočil jsem se na ni rychlostí blesku a v očích mi svitla naděje.
"Honem, zmraz ten kámen! Bude mu to klouzat!" vykřikl jsem a přemýšlel, jak zničit kus skály, díky kterému jsme se sem dostali.

Trochu šokovaně jsem zíral na Lunu, která se k mědvědovi jen tak rozešla. Uklidňoval jsem se myšlenkou na to, že asi něco vymyslela a věří své magii, takže by se nám nemělo nic stát. Medvěd se po polárce ohnal svou obrovskou tlapou, jako kdyby jen odháněl dotěrnou mouchu. "Idiotský medvěd," ulevil jsem si a čekal na nějaké znamení od Luny. To vzápětí přišlo v podobě pobízejícího pohledu. Souhlasně jsem kývl a rozběhl jsem se. V hlavě se mi zrodil poněkud sebevražedný nápad, ale sebevědomí a jistota Luny mi jaksi dodaly odvahu. Vystřelil jsem jako střela, ale ne směrem k Tarantemu a Noiře, nýbrž proti medvědovi. Prosvištěl jsem mu mezi nohama a o chlup unikl ostrým tesákům zvířete, které se mě pokusilo chytit. Medvěd několik vteřin zmateně stál a otáčel se kolem své osy, než mu došlo, kterým směrem jsem mu utekl. Okamžitě se celý rozohněný vydal za mnou, ale to už zareagovala polárka se svou magií. Medvěd překvapeně vykvikl, když se mu kolem tlapy omotal kořen stromu.
Luna se ke mě brzy připojila a společně jsme pelášili pryč.
"Potvora jedna," vypadlo ze mě. "Teď někam na skálu, kam se on nevyškrábe," navrhl jsem a nečekajíc na reakci lišky jsem začal běžet přímo na jeden z větších, vyčnívajících kamenů. Šedavý povrch se nebezpečně rychle přibližoval. Vtom jsem se odrazil od země a s pomocí drápků a štěrbin v kameni se mi podařilo vyškrábat se nahoru. Když už jsem byl nahoře, otočil jsem se na Lunu, jestli se jí sem daří dostat. Trochu jsem jí pomohl - chytil jsem ji za kůži na zátylku, abychom mohli přeskočit na skalní výběžek kousek nad našimi hlavami. Tušil jsem, že za ním se bude táhnout nějaká plošina. "Zkusíme to nahoru, ten výběžek by se měl pod medvědem zlomit," řekl jsem, protože nevypadal jako by dokázal udržet několikatunovou bestii, které se pravděpodobně podařilo dostat tlapu z kořene, protože její naštvané funění se neúprosně přibližovalo.

Se stáhnutýma ušima a mírně svěšeným ocasem jsem se nejistými kroky vydal za Lunou.
"Když myslíš..." broukl jsem, ale v mém hlase nebylo možno najít ani špetku rozhodnosti. Nechával jsem za sebou ve sněhu hluboké šlápoty, kterých stále přibývalo a moje vzálenost od mevěda se stále zmenšovala.
"Nemyslím, že to byl zrovna nejlepší nápad, ale už je asi pozdě," otočil jsem se na Lunu, když se velký predátor podíval naším směrem. Yrity si možná zprvu nevšiml, protože jeho chladné, hladové oči se vpíjely do těch mých. Strnul jsem uprostřed pohybu a němě pozoroval tvora. Šancí na útěk moc nemám, on je o hodně rychlejší a já se mu ve sněhu ztratit nemůžu, uvažoval jsem. Myšlenky mi kroužily hlavou, narážely do sebe a všechno uvnitř mě chaoticky pokřikovalo. Stáhl jsem ocas mezi nohy a podíval se na lišku vedle mě, která taky nevypadala nadšená ze svého nápadu.
"Ale může to být celkem sranda, pokud se dostaneme k nějakému úzkému průchodu," pokusil jsem se Lunu povzbudit a doufal, že něco vymyslí. Cokoliv. Byl jsem ochoten provést sebe šílenější blbinu, jen abych neskončil v zubech medvěda, který popošel pár kroků k nám a nevypadal, že by se v nejbližší době chystal odejít.

Pokračoval jsem s Lunou v chůzi a zazubil se. Tak nakonec můj nápad liška pochopila, za což jsem byvlastně rád. "Možná bude mít zbytek skupiny taky nějaký návrh," zapřemýšlel jsem nahlas. U toho jsem se zadíval na nebe a třpytící se hvězdy. Měl jsem pocit, jako by už se se zemí pro dnešní noc pomalounku loučily, aby mohly ustoupit slunci. Co asi přinese zítřek? Najdeme všichni dostatečně velký úkryt? To jsem nevěděl. Z úvah mě vytrhl až hlas Luny. Chvíli jsem šel dál, než mi došel význam jejích slov. Okamžitě jsem se zastavil a couvl pár kroků, abych stál opět vedle Yrity.
"Já taky ne," ozval jsem se konečně po několika minutách zaraženého civění na obrovskou horu masa, se kterou bych se velmi nerad dostal do křížku. Medvěd nevypadal dvakrát nejpřátelštěji.
"Možná se to týká jen těch hnědých," zavrčel jsem nejistě a srst na hřbetě se mi zježila - možná, že mi to i přidalo několik centimetrů na velikosti.

Na chvíli jsem se zamyslel nad tím, jak Luně svůj nápad sdělit. Představil jsem si v hlavě jak by asi mohl ideální úkryt vypadat a až pak jsem odpověděl.
"Já si myslím, že by byl ideální úkryt nora. Ale ne jenom taková díra v zemi, to ne, museli bychom to trochu přebudovat. Fajn by byly alespoň dvé takové podzemní komory, jednu kousek pod povrchem a jednu hlouběji pod zemí. Byly by propojeny takovou šikmou chodbou a z každé by nahoru vedly alespoň dva východy. V té komoře, která by byla hlouběji, bychom bydleli v zimě, protože by tam bylo tepleji a tam by byl náš úkryt, než by na jaře přešla obleva. Na léto a podzim bychom zase bydleli v horní komoře, kterou bychom předem uklidili," navrhl jsem. "Možná tady něco takového už bude, protože je tu hodně lumíků, takže tady možná kdysi bydlely jiné polárky." Podíval jsem se na Lunu a přemýšel, jestli se jí temhle nápad bude zdát užitečný.

Luna mi odpovídala na všechny otázky a její návrh ohledně návštěvy bohů se mi zdál jako skvělý nápad. Taková stmelovací akce, kde je možné zažít i nějaké dobrodružství!
"Pokud to nebude Sheene vadit, rád se přidám," souhlasil jsem, "a taky u toho poznám okolí, bude se to do budoucna hodit." Při chůzi jsem si pohopkával a sem tam zkoumal skalní povrch. Vše bylo přikryto vrstvou sněhu a tma noční oblohy nám hledání usnadnit nechtěla. Zrakem jsem zachytil nějaký tmavší bod, jemuž jsem nevěnoval nějakou velkou pozornost. Cupital jsem vedle Luny a zeptal se pro změnu na něco, co se týkalo naší skupiny:
"Myslíš, že bude lepší velká jeskyně, nebo podzemní nora s mnoha východy?" Když jsem se nad tím zamýšlel já, zdál se mi výhodnější podzemní úkryt, protože co kdyby nás nějaká skupina chtéla napadnout?

Zaujatě jsem poslouchal, o čem mluvila Luna. Informace o sídlu Iscariot se mi v budoucnu mohla opravdu hodit a ukázalo se, že patroni jsou opravdu dobří pomocíci. Kdo ví, možná mi taky jednou nějakého bohové pošlou?
"O Iscariot jsem už něco slyšel od jiné lišky, říkala něco i o jiných bozích, takže jich tady někde v Saeronu musí být víc. Možná Sheene bude vědět kde najdeš zbytek," řekl jsem a pak mi Yrita položila otázku ohledně mých nadpřirozených schopností. Zamyšleně jsem odpověděl:
"Taky mám magii země. Je ale mnohem slabší než ta tvoje. Objevil jsem ji na takové zvláštní louce." Otřepal jsem se. "A jak funguje ta magie chladu? Zatím jsem se jinými magiemi než země a ohně nesetkal," zeptal jsem se zvědavě a málem si nevšiml větve, která nám stála v cestě. "Dokážeš s ní něco zmrazit? Vzteklého jezevce asi ne, ale třeba nějakou rostlinu, anebo kámen?" V Saeronu bylo vše úplně jiné než kdekoli jinde a já svou zvědavost nedokázal nijak potlačit. "A jde to potom třeba rozmrazit?"

Udiveně jsem se podíval směrem, kde najednou vyrostly a odkvetly máky. Hlavou mi rezonovalo pouze jedno jediné slovo - magie. S pootevřenou tlamou jsem se podíval na Lunu a uznale pokýval hlavou.
"Tak se zatím mějte," usmál jsen se na Taranteho a Noiru. "A ty, Polárníku, utíkej, než ti ten mák zamrzne," mrkl jsem na něj a pak se podíval na Noiru. Byl jsem moc rád, že už je to s ní lepší a náš čaj pomohl. "Doufám, že už ti je mnohem líp, nerad bych zase sháněl s Polárníkem bylinky teď v zimě," střihl jsem ušima a klusem se vydal k mojí Yritě, abychom spolu našli úkryt a možná i prozkoumali okolí.
Když jsem k Luně došel, pokračoval jsem krokem směrem vpřed a po chvilce se zvědavě otázal: "Magie země?"

Otevírám čtrnácté okénko.


Strana:  1 ... « předchozí  3 4 5 6 7 8 9 10 11   další » ... 12


U Ž I V A T E L