Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  3 4 5 6 7 8 9 10 11   další »

Byl jsem vlastně celkem rád, že se Luna dál neptala. No a taky vypadalo, že mě vidí docela ráda, z čehož bylo možné vyvodit, že nemá ráda úplnou samotu. U její poznámky o žvýkání sněhu jsem se musel zasmát.
"K tomu se už jaksi nehrnu, ten sníh potom moc studí v krku a vody z něj taky není moc," zazubil jsem se.
"Sheene?" podivil jsem se. "Tu jsem neviděl," zakroutil jsem hlavou a rozhlédl se kolem. Po patronovi vašak ani vidu, ani slechu. "Možná si všimla něčeho zvláštního a letěla to prozkoumat," napadlo mě. Neměl jsem ponětí, kde by sova mohla být a doufal jsem, že se brzy objeví, protože její nepřítomnost Lunu trápila. "Třeba, když umí mluvit, tak se dokáže i zneviditelnit," uvažoval jsem nahlas a popoběhl za Lunou, když se liška vydala vstříc hledání. Rozhlížel jsem se kolem sebe a hledal nějakou štěrbinu.

Potřepal jsem hlavou. "No, neumím moc brzdit," hodil jsem jí omluvný pohled. U její otázky jsem se trochu zarazil a neměl jsem tušení, co lišce odpovědět. Vlastně ani já jsem si nebyl úplně jistý důvodem svého odchodu, ale asi to byla nejistota. Nejistota doprovázená stínem strachu a několika černými myšlenkami.
"To je asi jedno," pousmál jsem se, "a stejně, Polárník je na léčení specialista, takže bych tam moc k ničemu nebyl." Vzpoměl jsem si na to, jak mi dokonce poradil bylinu, kterou bych si měl najít, kdzybych náhodou z polykání sněhu. "No a té veselé kopy se Noira nelekne" zavtipkoval jsem trochu a sklopil jedno ucho. Škoda, že se mě tehda lekla, pomyslel jsem si, ale není se co divit, taková černá hrouda.
"Nechceš pomoct s hledáním úkrytu?" zeptal jsem se a omotal si ocas kolem tlapek.

Vyšplhal jsem na kopec a podíval se dolů. Taranteho jsem ve sněhu neměl šanci vidět, ale výrazně jsem cítil jeho pach. Natáhl jsem krk do výšky a zadíval jsem se na sluneční kotouč, který se pomalounku chýlil k obzoru a z části se už schovával za ostře zarýsovanými skalami největších hor v této části Saeronu. Kdo ví, možná jsou opravdu nejvyšší široko daleko? zamyslel jsem siea zadíval se na čarovnou hru světel. Sluneční záře se na ostrých vrcholcích rozštěpovala a jasné plamenné louče splývaly po strmých svazích. Vše se odráželo od bělostných závějí a zářilo tak silně, že jsem musel na chvíli odvrátit zrak. Druhá část hor byla schovaná ve stínu nebetyčných skalisk.
Zavětřil jsem, někde spod svahu ke mně doletěl pach Luny. Podíval jsem se směrem k úkrytu, ve kterém byla Noira a nejistě jsem přešlápl z tlapky na tlapku.
"Víš," otočil jsem se na Polárníka, který se už taky vyškrábal na svah, "asi bude lepší, když tam půjdeš ty." Ukázal jsem čumákem směrem k trhlině. "Tebe se tolik nelekne." Stoupl jsem si na stranu otočil jedním uchem, abych zjistil, že Luna za námi nejde. Možná už našla úkryt, do kterého bychom se vešli všichni čtyři. napadlo mě. Podíval jsem se na Taranteho:
"Víš ty co, Polárníku, já se mezitím zajdu podívat za Lunou, možná už našla nějaký úkryt." Máchl jsem ocasem a pustil se z kopce dolů.

Se stáhnutýma ušima jsem prodíral závějemi a přemýšel nad tím, jak na mě polárka od Zamrzlého jezera zareaguje. Jediné, co jsem si zatím dokázal představit, byla prskající zježená koule, a to mi na náladě moc nepřidávalo. Raději jsem nepříjemné myšlenky zahnal, a pokračoval v cestě. Protože jsem však nedával moc velký pozor, narazil jsem do něčeho měkkého a zase přistál s čumákem zabořeným ve sněhu. Poněkud naštvaně jsem si odfrkl, protože mě to neustálé padání začínalo štvát. Omluvil jsem se tvorovi, který se díky mé nepozornosti nejspíše rozplácl ve sněhu a začal se otřepávat ze studeného poprašku.

Otevírám jedenácté okénko.

Už se hrnu ještě s tlapkou od inkoustu k desítce. 1

Zvědavě čenichám okolo devátého okénka a těším se na to, co se skrývá uvnitř :D

Pokud není žádný úkol, otevírám osmé okénko.

Z rozhovoru s trojicí mých kamarádů mě vyrušilo jakési liščí zavolání, jehož ozvěna se ještě chvíli odrážela od hladkých skalních stěn. Nastražil jsem uši a prudce zvedl hlavu. Opřel se do mě ne příliš silný vítr a na čumák mi dopadlo několik studených vloček. Zdálo se mi to, nebo je to opravdu Noira? zamyslel jsem se. Podíval jsem se tázavě na Polárníka, Lunu a Sheene. Vtom se veselá kopa chlupů vedle mě pohnula a zakřičela něco směrem nahoru. Tak se mi to přece jen nezdá! zamával jsem ocasem a střihl ušima. Zaradoval jsem se a vystartoval za lišákem, který už si to rázoval zpět na kopec.
„Už jdeme!“ zahulákal jsem a vesele kroutil ocasem. Zapadával jsem do sněhových závějí a tlapky mi trochu podkluzovaly, ale nehodlal jsem se svahu vzdát. S větrem mi k uším přilétla ozvěna Luniných slov, avšak moc velkou pozornost jsem jim nevěnoval. Škrábal jsem se skrz clonu padající nádhery a za chvíli se mi podařilo dohnat Taranteho. Trochu jsem menšího lišáka postrčil nahoru čumákem a zařadil se vedle něj, abych ho ve sněhu náhodou nepřehlédl a nešlápl mu na hlavu. Za to by mi asi vděčný nebyl, protože kdo by chtěl mít místo nosu placku? Já rozhodně ne.
„Ten čaj asi vážně pomohl,“ houkl jsem na kamráda a na chlupatém čumáku se mi rýsoval údiv, „ale nečekal jsem, že to zabere tak brzo.“ V tu ránu jsem zakopl a přistál s čumákem zabořeným ve sněhu. Vstal jsem a mohl jsem se pochlubit jakýmsi sněhovým kloboukem, který se mi teď držel na hlavě. Zakroutil jsem nad svou nešikovností hlavou a bylo mi hned jasné, že si Polárník neodpustí nějaký vtipný komentář, kterým mě vždy za tu krátkou dobu dokázal rozveselit. Otřepal jsem se a se zubatým úsměvem se škrábal po svahu dál.

Aha, to jsem nevěděla 1 díky za info a snad se mi to později podaří :D

Otevírám dnešní okénko číslo sedm :)

To, jak se mě Polárník snažil potěšit, mi vykouzlilo chabý úsměv na tváři. A dokonce se lišákovi podařilo zasít ve mně špetku naděje. Možná není mrtvá? Možná ji místní bohové jen na chvíli uspali, aby ji mohli uzdravit? Ten můj úsměvupodobný úšklebek se ještě rozšířil a propukl ve smích, když jsem si všiml, jak ona sova klove do Luny. Vypadalo to velmi komicky. „A co když ti Tara vymyslel jen přezdívku“ poznamenal jsem a zazubil se, když došlo na oslovení „otrok”. Musel jsem uznat, že jsme celkem veselé kopy chlupů a s těmito liškami se opravdu dalo zapomenout na strasti života.
„Jestli budeme potřebovat menší výpomoc nebo ne, je asi jedno. Já se potřebuju začít hýbat, jinak vám tady umrznu. Sice byste měli se sháněním jídla méně práce, ale takhle vám to usnadnit nehodlám” ušklíbl jsem a na podtržení svých slov začal poskakovat na místě. Byla mi opravdu velká zima, na severák jsem si ještě úplně nezvykl a hustota mojí srsti tomu aktuálně nijak nenapomáhala. „Nějaké návrhy kam se jde? O žádné blízké mršině nevím a já se jí stát nehodlám. Koneckonců když můžeme něco ulovit, tak proč se ládovat starým masem, nemyslíte?“ otázal jsem se a podíval se na polárky a poté na sovu, která, když už to byl její úkol, by nám mohla nějakým způsobem pomoci. Hlad už se mi ozýval v útrobách a zase jsem mrzl, tentokrát s větším rozdílem - měl jsem kolem sebe dvě polárky a sovu, s nimiž byla nehorázná zábava, zvlášť když měl Polárník vtipu na rozdávání.

„Tak tučňák, jo?“ zakroutil jsem s úsměvem hlavou. Tenhe lišák mě svými komentáři dokázal vážně rozesmát. „Asi jsem šipkovito-tučňáčí lišák obecný“ prohlásil jsem a zazubil se. „Tak přece jen s vámi polárkami je i sranda ” šťouch jsem tlapkou do Polárníka.
Pak přišla řeč na Noiru. Stáhl jsem uši dozadu a podíval se směrem k našemu předchozímu úkrytu. Pokus zapomenout alespoň do večera se nezdařil, konstatoval jsem. Lišky si mohly všimnout chvilkové změny mého postoje, ze které se dalo vyčíst něco jako smutek a cosi na způsob smíření. Severák mi při tom zase cuchal už tak dost střapatou srst a rozhodl se, že zabodávání malých, ostrých úlomků ledu či zamrzlého sněhu do mého kožichu bude tou nejlepší možnou zábavou. Zamračil jsem se: „Najdi si jiný terč, dost to bolí, Větře.“ Živel byl ale jako hluchý a mě nezbývalo nic jiného než led v kožichu ignorovat.
„Nevím jak vy, ale já už mám hlad pořádný“ řekl jsem a než jsem se mohl dozvědět, jestli sova-otrok umí lovit, už jsem větřil a naslouchal, zda někde nejsou malí, chlupatí a také chutní tvorové, kterým se říká lumíci.

Podíval jsem se na Noiru. Vypadala najednou tak klidně. Až příliš klidně, napadlo mě. To už nás ale Tarante tahal pryč. Pochopil jsem, tak jako on. Noira podlehla nemoci a nikdo z nás jí už nemohl pomoci. Píchlo mě u srdce, protože má snaha byla nakonec k ničemu a ačkoliv ke mě tahle polárka nebyla zrovna dvakrát milá, rád budu vzpomínat na to, jak jsem spolu s Aelin seděli u jezera a koukali na hvězdnou oblohu.
„Zbohem, Noiro. Rád jsem tě poznal,” zašeptal jsem a čumákem se lehce dotkl jejího chladnoucího čela. Po tváři mi stekla jedna osamocená slza. „Budu na tebe rád vzpomínat, a Aelin určitě taky.” Bral jsem to jako rozloučení. Vyběhl jsem za Polárníkem a v běhu se ještě otočil na Lunu se Sheene: „Tak pojďte!”
Polárník svah sbíhal celkem rychle. Já se rozhodl, že to celé sklouznu po břichu a snažil jsem se nemyslet na to, jak nás nemocná polárka opustila. Skočil jsem na lehce namrzlý sníh a svištěl dolů. Párkrát mě to na některých vyčuhujících kamenech, kterým jsem se nestihl vyhnout, vymrštilo pár metrů do vzduchu a trochu jsem se potloukl, ale stálo to za to. Dokonce se mi podařilo nemyslet teď na Noiru, to mě však určitě čekalo před spaním. Dolů jsem dorazil těsně za bílým lišákem a při dopadu se taky pěkně zarazil čumákem do sněhu. Odfrkl jsem si, když mě v nose zastudila bílá hmota a vyhrabal se ven. Pořádně jsem si otřepal vlhký kožich. Stidená sprška sněhu nejspíš dopadla i na Polárníka a naše dvě nové společnice, pokud byly poblíž. Hodil jsem všem omluvný pohled a hned na to se zazubil.
„Možná bychom mohli najít nějaký úkryt, kde pak přenocujeme a něco zakousnout by taky nebylo na škodu,” navrhl jsem a střihl ušima.

„To máš bohužel pravdu, Polárníku,” ušklíbl jsem se na jeho poznámku o mé bezradnosti. Moje léčitelské schopnosti se až dosud rovnaly nule, ale hodlal jsem to v nejbližší době změnit. Pak jsem se otočil zpátky na sovu, která, k mému překvapení, promluvila. Na tváři se mi objevil šokovaný výraz. Tohle jsem opravdu nečekal! Až dodnes jsem byl přesvědčený, že jiná zvířata než lišky mluvit buď neumí, nebo my jejich řeči nerozumíme, ale viditelně jsem byl na omylu. Naočil jsem hlavu na staranu a se zájmem si prohlížel Sheene, jak ji bílá liška jménem Luna představila. Musel jsem se v duchu uchechtnout nad slovním spojením „osobní otrok”, které bílý lišák použil.
„Taky mě těší, jako tuhle Polárníka,” kývl jsem na svého prozatimního společníka, „já jsem Siphr.” Zaposlouchal jsem se do povídání Luny a nebýt jí, možná bych si ani nevšiml, že mi na kožichu přistálo pár sněhových vloček. Vypadá to, že sever si se mnou dělá své, pomyslel jsem si.
„No za těch pár dnů, co tady trčím, bylo na severu víceméně pořád podobně, tady pravděpodobně nic jiného než sníh a jeho krásy nenajdeš.” Na tváři se mi objevila zvláštní grimasa, když jsem si vspoměl na to, jak jsem prvně mrznul. To sice přetrvávalo až do teď, ale měl jsem pocit, že už si moje tělo na toto podnebí začíná pomaloučku zvykat. „Musím ale uznat, že ačkoli jsem se nejprve klepal jako osika, začíná se mi tu líbit,” zazubil jsem se. „Nevím, jak dlouho tady vydržím, ale doufám, že co nejdéle, prozatím jsem byl stále na cestách.”

S veselým úšklebkem jsem poslouchal Polárníkův monolog. Byl jsem moc rád, že mojí kamarádce pomáhá. Když mě nazval troubou, pocuchal jsem mu tlapkou srst mezi ušima. „Hele!” zaprotestoval jsem trochu popichovačně a zazubil se, „Léčitel je ze mě sice možná marný, ale aspoň jsem donesl ty správné bylinky!” Začínal jsem nabírat přesvědčení, že ty polárky nakonec nebdou všechny tak mrzuté a nevrlé. Vypadalo to, že s Polárníkem je i sranda.
Teprve teď jsem si všiml velké sovy, která se kolébala na svých krátkých nožkách vedle neznámé lišky. Nevypadala, že by nás chtěla sežrat, ale při pohledu na její zahnutý zobák a pařáty ostré jako břitvy se mi zježila srst na krku. Sledoval jsem počínání Taranteho, ale koutkem oka jsem stále kontroloval sovici sněžnou, co kdyby na mě dostala chuť? Pro jistotu jsem se ale zeptal: „Nesežereš mě?” Sám jsem nevěděl, proč jsem tuto otázku položil samotné němé tvári a ne její majitelce.


Strana:  1 ... « předchozí  3 4 5 6 7 8 9 10 11   další »


U Ž I V A T E L