Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  2 3 4 5 6 7 8 9 10   další » ... 12

Otevírám dvaadvacáté okénko.

Došlo mi, že pouštět se dolů takovým způsobem nebyl dvakrát nejlepší nápad. Začínalo mi být jasné, že to před římsou neubrzdím. Za řinkotu kamínků jsem jel stále dolů a zoufale se snažil zpomalit pád, ale drápky mi po balvanech jen klouzaly. S vytřeštěnýma očima jsem zkusil natočit směr svého "letu" na jeden z placatějších vyčuhujících výklenků, který byl celkem nízko. Jel jsem po zádech stále dolů, ale když byl skalní výčnělek dostatečně blízko, chňapl jsem po něm všemi čtyřmi tlapami i zuby. Visel jsem teď pár centimetrů nad zemí a po stezce dolů dál kutálely kamínky. Oddechl jsem si. Podařilo se. Zaradoval jsem se ale předčasně. Výstupek byl sice placatý a nízko, ale ne moc pevný. Ozvalo se hlasité křupnutí a... já pokračoval v cestě dolů. Alespoň to je o mnoho pomaleji než předtím, pomyslel jsem si, avšak na náladě mi to nepřidalo. Vtom jsem si všiml většího bílého fleku. Který se vznášel kousek předemnou. "Sheene! " poznal jsem sovu. V očích mi teď planuly jiskřičky naděje. Možná sem šla pro mě a pomůže mi!

Když se předemnou objevila prudká zatáčka doprava, zastavil jsem se. Stěny se zde zúžily na širokost mých boků. Stěží jsem se mezi nimi protlačil. Jestli tak bude cesta pokračovat dál, budu se muset vrátit, uvědomil jsem si. Nespokojeně jsem máchl ocasem, když jsem se lopatkami otřel o ostřejší kus stěny.
Vtom jsem vyšel na širokou plošinu. Na délku i šířku měla více než pět liščích ocasů a ze tří stran ji před větrem chránily skalní zdi. V jedné z nich jsem si všiml jakéhosi prostorného tunelu, který viditelně vedl dál. Vlastně by se tady mohla několikačlenná skupina lišek bez problémů utábořit, kdyby putovala někam skrz ten tunel. Mou pozornost však upoutala nazaděná část. Pomalu jsem mírně naježený došel až ke kraji plošiny. Nedíval jsem se dolů do propasti. Nezkoumal jsem ani pevnost povrchu, na němž jsem stál. Upíral jsem zrak na nebeskou klenbu a s hrůzou si uvědomil, jak dlouho jsem šel - bylo už poledne. "U všech šutrů, snad mě Luna nebude hledat," zavrčel jsem sám na sebe. "No a snad mě tady nezastihne vánice, to by moc pěkné nebylo," otočil jsem se k teď spíše pochmurnému výhledu zády. Opatrně jsem se protáhl uzoučkým průchodem a jako střela jsem se pustil dolů.
Štěrk mi pod tlapkami podkluzoval a za chvíli jsem se musel věnovat už jen zmírňování mého letu dolů, protože teprve teď jsem si uvědomil, jakou hloupost jsem udělal. Dole přece byla jen římsa a za ní propast! Tlapkami jsem se chytal balvanů, ale drápky mi po nich vždy sjely. K mému štěstí mě to ale vždy o trochu zpomalilo.

Otevírám jednadvacáté okénko.

Kývl jsem na lišku, že spadnout nehodlám. "Ty si taky dávej pozor," opáčil jsem jí s úsměvem a otočil se směrem k římse nade mnou, po které jsem měl pokračovat. Tato cesta vedla opačným směrem než ta, kterou zvolila Luna. Vyhoupl jsem se na jedním skokem a opatrně se vydal přímo vpřed. Popravdě řečeno, jinam to ani nevedlo.
Po několika minutách prudšího stoupání a neustálého kontrolování každého kroku, kdy se po mém tentokrát levém boku propast neustále zvětšovala, vedle mě jako by vyrostla stěna, jenž mě teď oddělovala od zející díry. Přidal jsem a klusal mezi dvěma stěnami, které se stáčely na jednu, pak zase na druhou stranu a střídavě se prostor mezi nimi zužoval a rozšiřoval. Ze stěn, které vypadaly, jako by byly prvně spojeny, ale někdo je od sebe brutálně odtrhl, onedy trčely špičatější výstupky připomínající hroty šípů. Pod tlapkami se mi válelo mnoho kamínků a po stranách jsem si všiml i několika menších balvanů, na nichž by se jistě dobře sedělo. Já ale pokračoval klikatou chodbou bez stropu dál.

Otevírám dvacáté okénko.

Otevírám dnešní okénko č, 19 1

Chvíli jsem přemýšlel nad polárčinými slovy, hledíc u toho na naše rozcestí. Nakrabatil jsem čelo, ale vzápětí přemýšlivou grimasu nahradil mírný úsměv.
"To není špatný nápad," souhlasil jsem s Yritou. "Jsem opravdu zvědavý, jestli tady najdeme východ, nebo něco jiného, třeba velkou, neobývanou jeskyni. Střihl jsem ušima. Pro jistotu jsemsi zopakoval dúležité informace, které mi sdělila Luna, abych na to náhodou nezapoměl: "Takže v poledne opět zde, kdyžtak jít jeden druhého hledat." Přikývl jsem a opět se otočil na dvě cesty vedle nás. "Kudy půjdeš ty?" zeptal jsem se Yrity.

Nechal jsem Lunu, aby šla první. Sám jsem za ní šel pružným, ale přesto opatrným krokem. Jistil jsem situaci ze zadu, abych případně zachytit padající Yritu, které jsem se držel těsně za oháňkou.
"Teď tak přemýšlím, kdyby tady dole byla voda, zmírnilo by to pád?" zamumlal jsem téměř nesrozumitelně a přitiskl se ke stěně, protože se skalní římsa trochu zúžila. Luna to nemusela ani postřehnout, ale já jsem si vzhledem ke své velikosti raději dával pozor. Podíval jsem se přes Yritu jak vypadá situace ve předu. Jak jsem s úlevou zjistil, stezka byla sice široká už jen pro dvě lišky obecné, avšak více se již nezužovala.
Dovolil jsem si na chvilku se zahledět do propasti a zamyslet se nad svými předešlými slovy.
"Kdyby tam byla divoká řeka, asi by to moc nepomohlo," zhodnotil jsem a mávl ocasem. Po několika vteřinách jsem se opět soustředil na cestu a všiml toho, co Luna - skála po naší levici se zmenšovala. Pár liščích skoků před námi jsem si všiml konce této římsy. Abychom se dostali na její pokračování, museli jsme přeskočit menší trhlinu. Jak byla hluboká jsem ale neviděl kvůli bílému kožichu předemnou.
To, čeho jsem si ale nevšiml, byla druhá římsa kousek nad námi, na kterou se dalo poměrně snadno vyskočit.
"Co uděláme teď?" zeptal jsem se Luny, "vypadá to, že to přece jen k něčemu vede."

Otevírám sedmnácté okénko 1

Usmál jsem se na Lunu. Byl jsem rád, že se jí zvedla nálada. Pak zmínila svou sovu. Rozhlédl jsem se, jako kdybych ji mohl spatřit, jak se na nás dívá ze skály, ale to se nestalo.
"To mě taky," zamumlal jsem a pořádně si protáhl tlapy. Otřepal jsem se, a zavětřil. Vypadalo to, že poblíž nikdo není - ani medvěd, ani Sheene, ani nějaká liška. Nepřítomnost velkého bílého predátora byla více než potěšující. Rozhodně jsem netoužil ho v nejbližší době potkat. Luna si mezitím všimla, že skalní plošina někam pokračuje. Přišel jsem k místu, kde se cesta zužovala mezi skalní stěnou a jakýmsi širokým sloupem, který se tyčil do výšky na opačné straně. Společně tyto dva kamenné útvary tvořily jakousi nezastřešenou komoru, do které jsme se dostali po velkém kameni, po kterém se ale nedalo slézt dvakrát bezpečně. Jediným možným východem byl onen průchod, u nějž jsem stál.
"Nemám tušení, ale možná se tudy půjde dostat dolů," vyřkl jsem svou doměnku, "nebo nahoru." Prošel jsem průchodem, abych se ocitl na poměrně široké ztezce, vešly by se na ni vedle sebe tři lišky mé velikosti. Museli jsme ale být s Lunou opatrní, protože jsme se nacházeli na boční stěně skály a zatímco z jedné strany římsy se nad námi tyčila vysoká stěna, na druhé zela prázdnota. Teprve několik metrů pod námi trčelo několik výstupků. Otočil jsem se za sebe na Yritu a z mých úst padla jednoduchá, krátká otázka:
"Jdeme?"

Poslouchal jsem shrnutí polárčina snu a kvůli mírné rozespalosti mi trochu trvalo, než jsem pochopil co říká.
"Neboj, ještě jsem pořád tady a věřím, že ještě dlouho budu," pocuchal jsem Yritě srst mezi ušima a mírným úsměvem jsem se jí pokusil zvednout náladu. To se mi ale soudě podle jejích pozdějších slov moc nepodařilo a chvíli jsem na ni jen vyjeveně civěl.
"Proč bych se na tebe měl zlobit? Ten medvěd by po nás šel i tak," namítl jsem, "černý flek by na sněhu těžko přehlédl." Přemýšlel jsem, jak rozvát její pochybnosti. Bylo mi líto, že se považuje za špatnou Yritu a chtěl jsem aby v sobě našla to, co v ní uviděli bohové a Sheene.
"Víš, podle mě jsi dobrou Yritou. Málokdo by měl tolik odvahy zkusit se postavit medvědovi, nebo rychle vymyslet únikový plán," mluvil jsem pomalu, když jsem šel směrem k Luně. Posadil jsem se vedle ní a zadíval se na balvan pokrytý ledem. "Myslím, že i jiné Yrity mnohdy riskují své životy pro svou skupinu, a to jsi včera udělala. Ta potvora tě mohla zabít," otočil jsem se na ni, "ale ty jsi dokázala potlačit strach, abychom mohli utéct. Sheene vybrala dobře. Asi se toho budeš muset ještě hodně naučit, ale ona v tobě uviděla něco, čeho sis ty nevšimla." Usmál jsem se na Lunu. "Co, to už ti řekne ona." Zahleděl jsem se na své drápky a s přivřenýma očima doufal, že to, co jsem ze sebe vysoukal, nějak zabere.

Noc byla pokojná a múj spánek klidný. Pokud se mi zdál nějaký sen, já si jej nepamatoval. Zatímco já spal, noc utíkala, aby ustoupila místo novému dni, na který se celá Saeronská flóra a fauna těšily. Hvězdy vybledly a černá obloha pomaloučku nabírala světlejších odstínů.
Možná bych spal ještě o pár minut déle, avšak mou srst obalil mráz. Chlad mě donutil rozlepit oční víčka a protáhnout se. Zamžoural jsem očima a otřel si je tlapkou, abych odehnal poslední ždibce únavy. Otřásl jsem se. Bylo mnohem chladněji než když jsem usínal. Celý jsem se třásl a zmateně se díval na Lunu. Od ní do všech stran po skalním povrchu vystřelovaly jakoby paprsky podivné hvězdy, kterou nevědomky vytvořila ve spánku a můj kožich místy pokrývala jinovatka. Zmateně jsem couvl pár kroků a nechápavě se podíval na lišku. Ta se vzápětí probudila a z jejího vystrašeného, těkavého pohledu se dalo lehce vyvodit, že ji asi přepadla noční můra. Pomalým krokem jsem se chtěl vydat k ní, abych jí pomohl se uklidnit, ale ona byla rychlejší a s úlevou mě objala. Nejprve jsem ztuhl a překvapeně na ni zíral.
"Ehm... Dobré ráno," nejistě jsem opětoval její gesto, ale asi s menší intenzitou. "Zlý sen?" optal jsem se starostlivě, když jinovatka mizela z mého kožichu a teplota se vracela na tu původní. V porovnání s působením Luniny magie se znatelně oteplilo a mě najednou už nebyla taková zima jako obvykle v těchto severních krajích.

Otevírám šestnácté okénko.

Otevírám patnácté okénko 1


Strana:  1 ... « předchozí  2 3 4 5 6 7 8 9 10   další » ... 12


U Ž I V A T E L