Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  2 3 4 5 6 7 8 9 10   další » ... 11

Vyskočil jsem spolu s Lunou na onen výběžek a celý udýchaný se zastavil až na plošině. Zadíval jsem se na obrovské tlapy, které už se k našemu neštěstí škrábaly po šedém balvanu. Medvěd zatínal drápy a z hrdla se mu vydralo hrozivé zamručení. Kdyby to jen bylo možné, zbledl bych. Začal jsem chodit v kruhu a ocasem jsem metal na všechny strany a snažil se přijít na nějaký nápad, který by nám pomohl dostat se z té šlamastiky. Žilami mi proudil adrenalin a v uších mi hlasitě šumělo, až jsem málem přeslechl Luninu otázku.
"Mysli, Siphre, mysli, mysli! U všech polárních medvědů!" vrčel jsem na sebe a těkal očima všude kolem sebe. Plošina, výběžek, Luna, medvěd, sníh, zima, medvěd, strmé stěny... Do háje! Byla to opravdu stresová situace a my ne a ne přijít na to, jak se té huňaté potvory zbavit. Ostré drápy už zkoumaly povrch výběžku. S hrůzou jsem pozoroval, jak se sem predátor snaží vyškrábat. S každým zlomkem vteřiny byl o něco blíž svému cíli. Pak jsem si vzpoměl. Cestou sem Luna zmrazila kámen! Otočil jsem se na ni rychlostí blesku a v očích mi svitla naděje.
"Honem, zmraz ten kámen! Bude mu to klouzat!" vykřikl jsem a přemýšlel, jak zničit kus skály, díky kterému jsme se sem dostali.

Trochu šokovaně jsem zíral na Lunu, která se k mědvědovi jen tak rozešla. Uklidňoval jsem se myšlenkou na to, že asi něco vymyslela a věří své magii, takže by se nám nemělo nic stát. Medvěd se po polárce ohnal svou obrovskou tlapou, jako kdyby jen odháněl dotěrnou mouchu. "Idiotský medvěd," ulevil jsem si a čekal na nějaké znamení od Luny. To vzápětí přišlo v podobě pobízejícího pohledu. Souhlasně jsem kývl a rozběhl jsem se. V hlavě se mi zrodil poněkud sebevražedný nápad, ale sebevědomí a jistota Luny mi jaksi dodaly odvahu. Vystřelil jsem jako střela, ale ne směrem k Tarantemu a Noiře, nýbrž proti medvědovi. Prosvištěl jsem mu mezi nohama a o chlup unikl ostrým tesákům zvířete, které se mě pokusilo chytit. Medvěd několik vteřin zmateně stál a otáčel se kolem své osy, než mu došlo, kterým směrem jsem mu utekl. Okamžitě se celý rozohněný vydal za mnou, ale to už zareagovala polárka se svou magií. Medvěd překvapeně vykvikl, když se mu kolem tlapy omotal kořen stromu.
Luna se ke mě brzy připojila a společně jsme pelášili pryč.
"Potvora jedna," vypadlo ze mě. "Teď někam na skálu, kam se on nevyškrábe," navrhl jsem a nečekajíc na reakci lišky jsem začal běžet přímo na jeden z větších, vyčnívajících kamenů. Šedavý povrch se nebezpečně rychle přibližoval. Vtom jsem se odrazil od země a s pomocí drápků a štěrbin v kameni se mi podařilo vyškrábat se nahoru. Když už jsem byl nahoře, otočil jsem se na Lunu, jestli se jí sem daří dostat. Trochu jsem jí pomohl - chytil jsem ji za kůži na zátylku, abychom mohli přeskočit na skalní výběžek kousek nad našimi hlavami. Tušil jsem, že za ním se bude táhnout nějaká plošina. "Zkusíme to nahoru, ten výběžek by se měl pod medvědem zlomit," řekl jsem, protože nevypadal jako by dokázal udržet několikatunovou bestii, které se pravděpodobně podařilo dostat tlapu z kořene, protože její naštvané funění se neúprosně přibližovalo.

Se stáhnutýma ušima a mírně svěšeným ocasem jsem se nejistými kroky vydal za Lunou.
"Když myslíš..." broukl jsem, ale v mém hlase nebylo možno najít ani špetku rozhodnosti. Nechával jsem za sebou ve sněhu hluboké šlápoty, kterých stále přibývalo a moje vzálenost od mevěda se stále zmenšovala.
"Nemyslím, že to byl zrovna nejlepší nápad, ale už je asi pozdě," otočil jsem se na Lunu, když se velký predátor podíval naším směrem. Yrity si možná zprvu nevšiml, protože jeho chladné, hladové oči se vpíjely do těch mých. Strnul jsem uprostřed pohybu a němě pozoroval tvora. Šancí na útěk moc nemám, on je o hodně rychlejší a já se mu ve sněhu ztratit nemůžu, uvažoval jsem. Myšlenky mi kroužily hlavou, narážely do sebe a všechno uvnitř mě chaoticky pokřikovalo. Stáhl jsem ocas mezi nohy a podíval se na lišku vedle mě, která taky nevypadala nadšená ze svého nápadu.
"Ale může to být celkem sranda, pokud se dostaneme k nějakému úzkému průchodu," pokusil jsem se Lunu povzbudit a doufal, že něco vymyslí. Cokoliv. Byl jsem ochoten provést sebe šílenější blbinu, jen abych neskončil v zubech medvěda, který popošel pár kroků k nám a nevypadal, že by se v nejbližší době chystal odejít.

Pokračoval jsem s Lunou v chůzi a zazubil se. Tak nakonec můj nápad liška pochopila, za což jsem byvlastně rád. "Možná bude mít zbytek skupiny taky nějaký návrh," zapřemýšlel jsem nahlas. U toho jsem se zadíval na nebe a třpytící se hvězdy. Měl jsem pocit, jako by už se se zemí pro dnešní noc pomalounku loučily, aby mohly ustoupit slunci. Co asi přinese zítřek? Najdeme všichni dostatečně velký úkryt? To jsem nevěděl. Z úvah mě vytrhl až hlas Luny. Chvíli jsem šel dál, než mi došel význam jejích slov. Okamžitě jsem se zastavil a couvl pár kroků, abych stál opět vedle Yrity.
"Já taky ne," ozval jsem se konečně po několika minutách zaraženého civění na obrovskou horu masa, se kterou bych se velmi nerad dostal do křížku. Medvěd nevypadal dvakrát nejpřátelštěji.
"Možná se to týká jen těch hnědých," zavrčel jsem nejistě a srst na hřbetě se mi zježila - možná, že mi to i přidalo několik centimetrů na velikosti.

Na chvíli jsem se zamyslel nad tím, jak Luně svůj nápad sdělit. Představil jsem si v hlavě jak by asi mohl ideální úkryt vypadat a až pak jsem odpověděl.
"Já si myslím, že by byl ideální úkryt nora. Ale ne jenom taková díra v zemi, to ne, museli bychom to trochu přebudovat. Fajn by byly alespoň dvé takové podzemní komory, jednu kousek pod povrchem a jednu hlouběji pod zemí. Byly by propojeny takovou šikmou chodbou a z každé by nahoru vedly alespoň dva východy. V té komoře, která by byla hlouběji, bychom bydleli v zimě, protože by tam bylo tepleji a tam by byl náš úkryt, než by na jaře přešla obleva. Na léto a podzim bychom zase bydleli v horní komoře, kterou bychom předem uklidili," navrhl jsem. "Možná tady něco takového už bude, protože je tu hodně lumíků, takže tady možná kdysi bydlely jiné polárky." Podíval jsem se na Lunu a přemýšel, jestli se jí temhle nápad bude zdát užitečný.

Luna mi odpovídala na všechny otázky a její návrh ohledně návštěvy bohů se mi zdál jako skvělý nápad. Taková stmelovací akce, kde je možné zažít i nějaké dobrodružství!
"Pokud to nebude Sheene vadit, rád se přidám," souhlasil jsem, "a taky u toho poznám okolí, bude se to do budoucna hodit." Při chůzi jsem si pohopkával a sem tam zkoumal skalní povrch. Vše bylo přikryto vrstvou sněhu a tma noční oblohy nám hledání usnadnit nechtěla. Zrakem jsem zachytil nějaký tmavší bod, jemuž jsem nevěnoval nějakou velkou pozornost. Cupital jsem vedle Luny a zeptal se pro změnu na něco, co se týkalo naší skupiny:
"Myslíš, že bude lepší velká jeskyně, nebo podzemní nora s mnoha východy?" Když jsem se nad tím zamýšlel já, zdál se mi výhodnější podzemní úkryt, protože co kdyby nás nějaká skupina chtéla napadnout?

Zaujatě jsem poslouchal, o čem mluvila Luna. Informace o sídlu Iscariot se mi v budoucnu mohla opravdu hodit a ukázalo se, že patroni jsou opravdu dobří pomocíci. Kdo ví, možná mi taky jednou nějakého bohové pošlou?
"O Iscariot jsem už něco slyšel od jiné lišky, říkala něco i o jiných bozích, takže jich tady někde v Saeronu musí být víc. Možná Sheene bude vědět kde najdeš zbytek," řekl jsem a pak mi Yrita položila otázku ohledně mých nadpřirozených schopností. Zamyšleně jsem odpověděl:
"Taky mám magii země. Je ale mnohem slabší než ta tvoje. Objevil jsem ji na takové zvláštní louce." Otřepal jsem se. "A jak funguje ta magie chladu? Zatím jsem se jinými magiemi než země a ohně nesetkal," zeptal jsem se zvědavě a málem si nevšiml větve, která nám stála v cestě. "Dokážeš s ní něco zmrazit? Vzteklého jezevce asi ne, ale třeba nějakou rostlinu, anebo kámen?" V Saeronu bylo vše úplně jiné než kdekoli jinde a já svou zvědavost nedokázal nijak potlačit. "A jde to potom třeba rozmrazit?"

Udiveně jsem se podíval směrem, kde najednou vyrostly a odkvetly máky. Hlavou mi rezonovalo pouze jedno jediné slovo - magie. S pootevřenou tlamou jsem se podíval na Lunu a uznale pokýval hlavou.
"Tak se zatím mějte," usmál jsen se na Taranteho a Noiru. "A ty, Polárníku, utíkej, než ti ten mák zamrzne," mrkl jsem na něj a pak se podíval na Noiru. Byl jsem moc rád, že už je to s ní lepší a náš čaj pomohl. "Doufám, že už ti je mnohem líp, nerad bych zase sháněl s Polárníkem bylinky teď v zimě," střihl jsem ušima a klusem se vydal k mojí Yritě, abychom spolu našli úkryt a možná i prozkoumali okolí.
Když jsem k Luně došel, pokračoval jsem krokem směrem vpřed a po chvilce se zvědavě otázal: "Magie země?"

Otevírám čtrnácté okénko.

Než jsem sám stihl cokoli vysvětlit, mí společníci už to udělali za mě. Byl jsem však zvědav, zda se Noira bude chtít přidat do skupiny, nebo ne. Natočil jsem hlavu lehce na stranu a otáčel ušima do všech stran. Na chvíli jsem se soustřdil na okolí. Něco se mi nezdálo, měl jsem mlhavý pocit, že jsem ucítil neznámý liščí pach. Nevěnoval jsem tomu ale moc velkou pozornost a raději se zaměřil na to, co říkají polárky.
Trochu mě zamrzelo, že mě Polárník úplně vypustil z vyprávění o záchranné akci, ačkoli jsem udělal celou polovinu práce. Přinesl jsem přece bylinky a vyšlapal mu cestu! pomyslel jsem si. Nevěděl jsem ale, jestli stojí za to to zmiňovat. Pak Taru napdlo, že by lišce mohla pomoci maková semínka, a tohle už jsem nemohl nechat bez odezvy.
"Teď už pro nic nejdu," trkl jsem bokem do Polárníka, "už jenom to hledání bylinek v promočeném lese a dělání vody byla dřina, a teď už bude stejně všechno pod sněhem." Při pohledu na Noiřino malé osvěžení jsem se tiše zasmál, protože se sněhem na čumáku vypadala opravdu komicky.

No, vánoční téma zmíněno, snad to bude uznáno a pokud ano, radostně otevírám třinácté okénko 1

Vítejte v Polární skupině. V tu chvíli jsem pocítil tu šťastnou vánoční náladu, kdy se zdá, že je všechno možné a plní se přání. Zavrtěl jsem ocasem a překulil se přes záda zpět na tlapky. No a pak si Luna všimla Noiry. Střihl jsem ušima a rámě v rámě jsem k ní zamířil spolu se zbytkem mé nové skupiny. Muselo to nejspíše vypadat velmi komicky, když vedle dvou bílých kuliček trochu poskakovala jedna velká černá, aby nezmrzla. Se zubatým úsměvem od ucha k uchu jsem se mírně pobaveně otočil na Taranteho, když už jsme stáli u Noiry a on vysvětloval nepřítomnost sovy:
"Takže už to není otrok, Polárníku? Nebo ctěná Velkosovost?" Zakroutil jsem jemně hlavou a přenesl zrak na polárku od Zamrzlého jezera. "Viditelně tě zdejší bohové mají rádi," poznamenal jsem a zase se trochu otřepal, abych odehnal dotěrný chlad noci.

"Možná ano," řekl jsem zamyšleně, když Luna vyřkla svou teorii ohledně sluncí a hvězd. Znělo to zaujímavě, pak mě taky něco napadlo: "Nebo se ta slunce roztříštila na několik set malých, které se teď snaží spojit." Na chvíli jsem se ale musel přestat zabývat krásami polární noci, protože mráz mi o sobě dával s radostí vědět. Přešlápl jsem z tlapky na tlapku a začal trochu poskakovat, aby se mi opět rozproudila krev v žilách a já tak nedovolil chladnému vzduchu štípat mě do uší a ocasu. "Je tady nádherně, i když mi trochu potrvá, než si zvyknu na tu zimu," přisvědčil jsem, "a rád bych tady i zůstal, nejlépe ve skupině." A pak se přihnal Tarante a vyhlásil svůj sáhodlouhý proslov. Celkem mě překvapilo, jak vážně ho řekl a taky mi trochu vrtalo hlavou, proč není u Noiry. Možná ji za námi vedl?
"Řekls to pěkně, Polárníku," postřapatil jsem mu tlapkou srst mezi ušima a poté se otočil k sněhobílé Yritě: "Jestli opravdu zakládáš skupinu a hledáš do ní nové členy, bude mi ctí stát se spolu s tady Polárníkem hrdým nositelem jakéhosi postu," sklonil jsem lehce hlavu a posadil se vedle Polárníka. Možná to neznělo tak velkolepě jako u Tary, avšak to neměnilo nic na tom, že jsem se chtěl přidat. Bílý lišák měl pravdu - Luna byla výjimečná už jen tím, že získala svého patrona a ačkoli se na první pohled mohla zdát nejistá, byl jsem si jist, že se v ní skrývá mnoho. Jinak by si ji Sheene nevybrala.

Šel jsem vedle Luny. Zase mi začínal mrznout ocas, výrazně jsem pocítil změnu teploty. Když jsem se podíval na polárku, ta nejevila žádné viditelné známky toho, že by jí omrzaly uši, nebo podobně. Ach, jak by se mi teď hodila ta její srst, pomyslel jsem si a radši se ani na chvíli nezastavil. To by tak hrálo, aby ze mě sever udělal rampouch! Byl jsem ale rád, že je počasí klidné a noc vlídná, sněhová bouře by nám teď v hledání úkrytu nijak nepomohla.
Stále jsem bloudil očima po skalnatém povrchu a snažil se vypátrat cokoli, co by bylo možné použít jako prozatimní úkryt. Sníh, kámen, plošina, sníh, špičatá skála, velký kámen, sníh, malý kámen, lumík, kámen, zase sníh... U všech vloček a zmrzlého ocasu, copak tady nikde nic jiného než kameny a sníh není? zanadával jsem vduchu. Vypadalo to, jako by se k nám skála pro tentokrát otočila zády a řekla si, že se jí teď nechce takovým tvorům, jako jsou lišky, pomáhat.
"Co?" zeptal jsem se Luny při opětovném zaznění jejího hlasu trochu zmateně a rozhlížel se, jaký úkryt našla. Pak mi došlo, že jí jde o něco úplně jiného. Přece by se tak nedivila jeskyňce, uvědomil jsem si. Natáhl jsem krk do výšky a pootevřel tlamu údivem. "To je nádhera," vydechl jsem a na chvíli se zastavil.
Noci zde byly snad ještě krásnější než západy. Nad mým hřbetem se rozprostírala matná obloha jako veliké černé plátno. Tam nahoře se třpytily malé hvězdičky jako křišťály a vypadalo to, jako by jedna k druhé radostně spěchaly, aby si mohly spolu zahrát nějakou skvělou hru. Tvořily tak společně nádherné různorodé hvězdokupy, které jsem si fascinovaně prohlížel. "Díky, sám bych si toho teď asi nevšiml," řekl jsem Luně, neodtrhávajíc zrak od nebeských krás.

Čenichám kolem 12. okénka.


Strana:  1 ... « předchozí  2 3 4 5 6 7 8 9 10   další » ... 11


U Ž I V A T E L