Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 11

Otevírám dnešní okénko č, 19 1

Chvíli jsem přemýšlel nad polárčinými slovy, hledíc u toho na naše rozcestí. Nakrabatil jsem čelo, ale vzápětí přemýšlivou grimasu nahradil mírný úsměv.
"To není špatný nápad," souhlasil jsem s Yritou. "Jsem opravdu zvědavý, jestli tady najdeme východ, nebo něco jiného, třeba velkou, neobývanou jeskyni. Střihl jsem ušima. Pro jistotu jsemsi zopakoval dúležité informace, které mi sdělila Luna, abych na to náhodou nezapoměl: "Takže v poledne opět zde, kdyžtak jít jeden druhého hledat." Přikývl jsem a opět se otočil na dvě cesty vedle nás. "Kudy půjdeš ty?" zeptal jsem se Yrity.

Nechal jsem Lunu, aby šla první. Sám jsem za ní šel pružným, ale přesto opatrným krokem. Jistil jsem situaci ze zadu, abych případně zachytit padající Yritu, které jsem se držel těsně za oháňkou.
"Teď tak přemýšlím, kdyby tady dole byla voda, zmírnilo by to pád?" zamumlal jsem téměř nesrozumitelně a přitiskl se ke stěně, protože se skalní římsa trochu zúžila. Luna to nemusela ani postřehnout, ale já jsem si vzhledem ke své velikosti raději dával pozor. Podíval jsem se přes Yritu jak vypadá situace ve předu. Jak jsem s úlevou zjistil, stezka byla sice široká už jen pro dvě lišky obecné, avšak více se již nezužovala.
Dovolil jsem si na chvilku se zahledět do propasti a zamyslet se nad svými předešlými slovy.
"Kdyby tam byla divoká řeka, asi by to moc nepomohlo," zhodnotil jsem a mávl ocasem. Po několika vteřinách jsem se opět soustředil na cestu a všiml toho, co Luna - skála po naší levici se zmenšovala. Pár liščích skoků před námi jsem si všiml konce této římsy. Abychom se dostali na její pokračování, museli jsme přeskočit menší trhlinu. Jak byla hluboká jsem ale neviděl kvůli bílému kožichu předemnou.
To, čeho jsem si ale nevšiml, byla druhá římsa kousek nad námi, na kterou se dalo poměrně snadno vyskočit.
"Co uděláme teď?" zeptal jsem se Luny, "vypadá to, že to přece jen k něčemu vede."

Otevírám sedmnácté okénko 1

Usmál jsem se na Lunu. Byl jsem rád, že se jí zvedla nálada. Pak zmínila svou sovu. Rozhlédl jsem se, jako kdybych ji mohl spatřit, jak se na nás dívá ze skály, ale to se nestalo.
"To mě taky," zamumlal jsem a pořádně si protáhl tlapy. Otřepal jsem se, a zavětřil. Vypadalo to, že poblíž nikdo není - ani medvěd, ani Sheene, ani nějaká liška. Nepřítomnost velkého bílého predátora byla více než potěšující. Rozhodně jsem netoužil ho v nejbližší době potkat. Luna si mezitím všimla, že skalní plošina někam pokračuje. Přišel jsem k místu, kde se cesta zužovala mezi skalní stěnou a jakýmsi širokým sloupem, který se tyčil do výšky na opačné straně. Společně tyto dva kamenné útvary tvořily jakousi nezastřešenou komoru, do které jsme se dostali po velkém kameni, po kterém se ale nedalo slézt dvakrát bezpečně. Jediným možným východem byl onen průchod, u nějž jsem stál.
"Nemám tušení, ale možná se tudy půjde dostat dolů," vyřkl jsem svou doměnku, "nebo nahoru." Prošel jsem průchodem, abych se ocitl na poměrně široké ztezce, vešly by se na ni vedle sebe tři lišky mé velikosti. Museli jsme ale být s Lunou opatrní, protože jsme se nacházeli na boční stěně skály a zatímco z jedné strany římsy se nad námi tyčila vysoká stěna, na druhé zela prázdnota. Teprve několik metrů pod námi trčelo několik výstupků. Otočil jsem se za sebe na Yritu a z mých úst padla jednoduchá, krátká otázka:
"Jdeme?"

Poslouchal jsem shrnutí polárčina snu a kvůli mírné rozespalosti mi trochu trvalo, než jsem pochopil co říká.
"Neboj, ještě jsem pořád tady a věřím, že ještě dlouho budu," pocuchal jsem Yritě srst mezi ušima a mírným úsměvem jsem se jí pokusil zvednout náladu. To se mi ale soudě podle jejích pozdějších slov moc nepodařilo a chvíli jsem na ni jen vyjeveně civěl.
"Proč bych se na tebe měl zlobit? Ten medvěd by po nás šel i tak," namítl jsem, "černý flek by na sněhu těžko přehlédl." Přemýšlel jsem, jak rozvát její pochybnosti. Bylo mi líto, že se považuje za špatnou Yritu a chtěl jsem aby v sobě našla to, co v ní uviděli bohové a Sheene.
"Víš, podle mě jsi dobrou Yritou. Málokdo by měl tolik odvahy zkusit se postavit medvědovi, nebo rychle vymyslet únikový plán," mluvil jsem pomalu, když jsem šel směrem k Luně. Posadil jsem se vedle ní a zadíval se na balvan pokrytý ledem. "Myslím, že i jiné Yrity mnohdy riskují své životy pro svou skupinu, a to jsi včera udělala. Ta potvora tě mohla zabít," otočil jsem se na ni, "ale ty jsi dokázala potlačit strach, abychom mohli utéct. Sheene vybrala dobře. Asi se toho budeš muset ještě hodně naučit, ale ona v tobě uviděla něco, čeho sis ty nevšimla." Usmál jsem se na Lunu. "Co, to už ti řekne ona." Zahleděl jsem se na své drápky a s přivřenýma očima doufal, že to, co jsem ze sebe vysoukal, nějak zabere.

Noc byla pokojná a múj spánek klidný. Pokud se mi zdál nějaký sen, já si jej nepamatoval. Zatímco já spal, noc utíkala, aby ustoupila místo novému dni, na který se celá Saeronská flóra a fauna těšily. Hvězdy vybledly a černá obloha pomaloučku nabírala světlejších odstínů.
Možná bych spal ještě o pár minut déle, avšak mou srst obalil mráz. Chlad mě donutil rozlepit oční víčka a protáhnout se. Zamžoural jsem očima a otřel si je tlapkou, abych odehnal poslední ždibce únavy. Otřásl jsem se. Bylo mnohem chladněji než když jsem usínal. Celý jsem se třásl a zmateně se díval na Lunu. Od ní do všech stran po skalním povrchu vystřelovaly jakoby paprsky podivné hvězdy, kterou nevědomky vytvořila ve spánku a můj kožich místy pokrývala jinovatka. Zmateně jsem couvl pár kroků a nechápavě se podíval na lišku. Ta se vzápětí probudila a z jejího vystrašeného, těkavého pohledu se dalo lehce vyvodit, že ji asi přepadla noční můra. Pomalým krokem jsem se chtěl vydat k ní, abych jí pomohl se uklidnit, ale ona byla rychlejší a s úlevou mě objala. Nejprve jsem ztuhl a překvapeně na ni zíral.
"Ehm... Dobré ráno," nejistě jsem opětoval její gesto, ale asi s menší intenzitou. "Zlý sen?" optal jsem se starostlivě, když jinovatka mizela z mého kožichu a teplota se vracela na tu původní. V porovnání s působením Luniny magie se znatelně oteplilo a mě najednou už nebyla taková zima jako obvykle v těchto severních krajích.

Otevírám šestnácté okénko.

Otevírám patnácté okénko 1

Podíval jsem se na Lunu, kterou celý den na nohou a útěk před medvědem zmohly. Pozoroval jsem, jak se její dlouhá bílá srst zvedá, aby vzápětí s výdechem klesla. Někomu, kdo by zde přišel, by mohlo připadat, že se neustále dívám na spící Yritu, já však hleděl do prázdna. Promítaly se mi v hlavě všechny události minulých dnů.
První setkání s polární liškou. První setkání s fenkem. Připadalo mi zvláštní, že jsem se na místě tak vzdáleném od hustých lesů, na kterém jsem možná ani neměl co dělat, setkal se dvěma menšími, avšak úplně odlišnými tvory. Pak jsem si vybavil pozorování polární záře. "To bylo nádherné..." vydechl jsem při vzpomínce na tu scénu u jezera. Ano, snad se i s Aelin ještě někdy sejdeme.
Opět jsem se zadíval na umdlévající světla na obloze.
"Bude milejší, když jí bude líp?" zeptal jsem se s myšlenkou na polárku, která měla tu čest být první liškou, kterou jsem potkal na území Saeronu. Možná má otázka byla mířena ke hvězdám, možná jen tak do prázdna. "Možná ano," svitla mi naděje. Vzápětí jsem si ale uvědomil eksistenci opačné varianty odpovědi. Posmutněl jsem. "A možná ne."
S nejistotou v očích jsem se otočil na bok a schoulil se do klubíčka. Nevědouc co přinese zítřejší den, uložil jsem se k spánku. Těsně před usnutím mi však jedna myšlenka vykouzlila úsměv. Jsem ve skupině. Ve skupině skvělých lišek, se kterými se nemusím bát ani medvěda.

Se zaujetím jswm poslouchal vyprávění Luny. Její příběh byl opravdu zajímavý a... rozhodně toho stihla v Saeronu víc, než já. Pak se mě zeptala, jak jsem se sem dostal já. Zamyslel jsem se nad událostmi spřed několika dní a následně se pustil do vyprávění.
"No, já jsem sem na sever vlastně spíš zabloudil," pokýval jsem hlavou, "prošel jsem skrz nějakou divnou pustinu, nebylo tam vůbec nic. Jenom zima a nějaká vichřice. Pak jsem došel k obrovskému jezeru, které ale bylo zamrzlé, takže z něj nedalo vůbec pít. Tam jsem potkal Noiru." Odmlčel jsem se. No a Aelin, takový malý fenek. Asi byla na cestě od některého z bohů, něco o nich říkala. No a u ní jsem se poprvé setkal s magií. Na chvíli se jí podařilo vytvořit ohýnek. Pak ale musela jít, umrzla by," povídal jsem dál. Luna si mohla všimnout, že během vyprávění můj hlas nezněl tak vesele a živě jako obvykle. Čím to však bylo? To jsem nevěděl. Po celou dobu vyprávění jsem pozoroval skalní stěny. Zastavoval jsem zrak u různých štěrbin a vypuklin. Hlavou mi proudily tisíce myšlenek najednou, ale nedokázal jsem se soustředit žádnou z nich. Vlastně jsem si ani změny tónu při mluvě nevšiml.
"Celkem podivným způsobem jsme se pak s Noirou dostal k téhle skále a potkali jsme Polárníka. Vlastně dalo by se říct, že on našel nás," pousmál jsem se, ale dál jsem pokračoval opět s neutrálním výrazem, "a Noira byla jaksi v bezvědomí, nebo blouznila. Poslal mě pro bylinky, no a dál už to znáš." Převalil jsem se na záda zadíval se na blednoucí hvězdy. Teď už jsem měl zase svůj zubatý úsměv

Vyslech jsem Lunino povídání a chvíli mi trvalo, než jsem to celé pochopil. "Takže i když jsi bílá, tak jsi vlastně černá, protože ti Iscariot vybělila černý kožich, protože se jí zdál bílý hezčí?" natočil jsem hlavu na stranu a až po nějaké době mi došlo, jakou blbost jsem vypustil z tlamy. "Ehm, v hlavě to znělo líp," zabručel jsem si pro sebe. Poté jsem se opět otočil na Lunu s již srozumitelnější otázkou:
"A proč tě vlastně zmenšila a přebarvila? Proto6e pro zábavu asi ne..." No, nad představou velkolepé a všemocné bohyně s úchylkou na přebarvování lišek jsem se musel uchechtnout.

Podíval jsem se na lišku tázavě a taky trochu zmateně.
"Počkat, co?" zeptal jsem se, protože mi její slova jaksi nedávala smysl. Já to... ehm... jaksi nechápu. Jak může nebýt tím čím je? Fenek by byla asi těžko... "Jsi bílá jako polárka, jsi malá jako polárka, ocas máš na konci taky černý jako polárka, mluvíš jako polárka, ale polárka nejsi?" podivil jsem se. "To už mám hádanku pro Polárníka," střihl jsem ušima a čekal na nějaké vysvětlení, protože mi Lunina slova... nedávala smysl. "Když teda nejsi polárka, tak co? Fenek?" vyslovil jsem nakonec to, co se mi zdálo nejméně pravděpodobné a nejvíce nesmyslné.
Když už jsme tady měli nějakou dobu zůstat, tak jsem se opět svalil na skalnatý povrch. Lehl jsem si na bok a hlavu si položil do sněhu, ačkoliv to studilo. No, byl jsem asi líný položit si ji aspoň na tlapky.

Ještě hodnou chvíli jsme se s polárkou smáli a váleli se po zemi. No, vlastně po plošině pár metrů nad zemí. Když se mi konečně po několika dlouhých minutách podařilo se v rámci mezí uklidnit, zvedl jsem hlavu a stále ležíc jsem se otočil na kamarádku:
"Já si to stejné myslel o polárkách." Z čumáku se mi neztrácel široký úsměv. "To už si ale po setkání s tebou a Polárníkem asi nedokážu polárky představit jinak, než jako veselá a vtipná stvoření," zazubil jsem se a posadil se. Musel jsem se celý pořádně otřepat, až se mi pocuchaná srst zavlnila, protože se mi mezi chlupy usadily chuchvalce sněhových vloček, které ještě nedávno přikrývaly holý kámen.
"Co budeme dělat teď?" zeptal jsem se a podrbal se zadní tlapou za uchem.

Medvěd za skřípotu drápú sjel z kamene dolů a s nespokojeným a možná i varovným řevem se pomalu odbelhal pryč. Hlasitě jsem si oddechl a posadil se.
"Tak to bylo o fous," poznamenal jsem. Adrenalin mě pomalu opouštěl a tep se mi začal uklidňovat. To, v jak velkém nebezpečí jsme se před chvilkou nacházeli, mi docházelo zpomaleně, jako by mě od nedávné reality oddělovala hustá mlha.
Možná bych měl setkání s medvědem tiše rozdýchávat, nebo uvolnit napětí několika nadávkami, ale já, i ke svému překvapení, jsem udělal něco úplně jiného. Začal jsem se nekontrolovatelně smát. Na čumáku se mi usadil zubatý úsměv od ucha k uchu a aniž bych si uvědomoval nesmyslnot mé reakce, z hrdla se mi vydral bublavý pazvuk nazývaný smíchem. Svalil jsem se na skalní plošinu a válel se ze strany na stranu. To byl pro mě asi nejlepší způsob na odbourávání pocitů souvisejících se střetem. Koutkem oka jsem zachytil zvláštní výraz, s jakým mě polárka pozorovala a to zapříčinilo další salvu smíchu.
"T... tvá... tváříš se tak v... vtipně!" vypadlo ze mě nakonec, když jsem se opět podíval na Lunu.


Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 11


U Ž I V A T E L