Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 12

Cron se ptal Luny, zda jsou ve skupině ještě volná místa - chtěl se přidat. Tak se ti to povedlo, pomysleljsem si při pohledu na svou kamarádku a po čumáku mi přeběhl letmý úsměv.
Přijímání jsem samozřejmě nechal na Yritě, přeci jen to byla její skupina a tak by se měla rozhodnout sama. Velkému tmavému lišákovi jsem věnoval pohled, který říkal „ano máme a rádi vezmeme“.
Na jeho další slova jsem odpověděl s přívětivým úšklebkem: „Přes léto to bývá lepší. Ale neboj, za chvíli si zvykneš.“ Už jsem se chystal vrátit ke svému stavu V. E. M. M. - vnímání existuje mimo mne - když vtom moje uši zachytily hlas další lišky. Nemohli ho přeslechnout ani mí společníci, tím jsem si byl jist. Nu a vzhledem k tomu že tu právě probíhalo přijímání nového člena, rozhodl jsem se jít omrknout cizince sám. Ne že by tam mohl jít někdo jiný...
„Omrknu to,“ kývl jsem tedy na Lunu a švihl oběma liškám ocasem na rozloučení. Odlepil zadek od země a když odcházel, zůstala tam po něm pěkná prohloubenina, jak kolem nich nasněžilo.
Šel se tedy podívat, kdo další zabloudil k Polární skále. Kdo to asi bude? Tlapky se mi bořily do načechrané peřiny a šlo se špatně. Nespokojeně jsem cosi zamrmlal pod fousy a rozhlédl se. Z ponurého nebe se na zem snášely sněhové vločky a některé mi padaly do očí, proto bylo pro mne jakožto unaveného Siphra obtížnější spatřit štíhlé tělo šedé lišky. Jakmile jsem si ale jedince všiml, zamířil jsem k němu.
„Jsem tu!“ houkl jsem na něj.

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána img

Tmavý lišák před námi na slova o liščí skupině zareagoval, jako každý jiný. Luna mu tedy začala trpělivě vysvětlovat, co jsme vlastně zač, a při tom ho možná nenápadně verbovat. Vlastně i kdyby se lišák nakonec rozhodl, že o žádné skupiny nemá zájem, byla by to pro nás vlastně výhra - existence skupiny se tak měla větší šanci dostat do povědomí jiných lišek.
Tak úplně jsem nepobíral o čem to Yrita vlastně mluvila. Ano, její hlas jsem vnímal, ale slova se slévala tak nějak dohromady... Nebyl jsem si ani jistý, co cizinec odpověděl (nebo jestli vůbec něco řekl) a zda nějaká slova nebyla mířená na mně. Byl jsem prostě... unavený.

Tmavý lišák hledal svou sestru. „Nikoho šedého jsem v okolí neviděl,“ řekl jsem. Buď tady jeho šedá sestra opravdu nebyla, nebo jsem ji nemohl potkat kvůli teleportaci.
Má následná otázka byla asi poněkud nevhodná... To mi uvědomily pohledy obou lišek. Kdybych byl člověk, zvedl bych ruce nad hlavu jako gesto že se opravdu nechci s nikým prát a že to nebylo myšleno jako urážka. Jenomže ruce jsem žádné neměl a tak jsem jen stáhl uši a trochu svěsil hlavu. Tmavému lišákovi jsem hodil omluvný pohled. Asi bych někdy mohl víc přemýšlet nad tím, co říkám, že?
„Promiň,“ broukl jsem. Nebyl jsem si jistý ke které ze dvou lišek to bylo mířeno, asi oběma. „Spíš jsem to myslel tak, že v polárních krajích jsem moc lišek šedých neviděl.“ Tlapkou jsem si promnul unavené oči. Proč jsem do háje zase unavenej! To jako nic nevydržím, či co?! zaprskal jsem na sebe v myšlenkách.
Luna začala mluvit o liščích skupinách. Hmm, že bychom měli dalšího člena? To jsem netušil, zvláště když jsem za Polární skupinu podle Yritina výrazu asi neudělal úplně dobrý dojem. Prozatím bude asi lepší, když budu držet tlamu.

Snažil jsem se udržet pozornost, ale chvílemi se mi to úplně nedařilo, zvláště když neznámý lišák, jehož bychom po právu mohli nazvat vetřelcem, mluvil zcesty. Unaveně jsem se na něj díval a na těch pár chvil, než jsem pochopil jeho slova, měl na obličeji tupý výraz.
Zatímco Luna mluvila s cizincem, já se pokusil zkontrolovat okolí. Co kdyby... jich tu bylo ví... víc? Nebe bylo sice temné, ale na bílém sněhu by se silueta jiné lišky než polární jistě vyjímala. Nebo ne? V každém případě jsem si ničeho podezřelého nevšiml, tudíž to znamenalo, že je Luna asi v bezpečí.
„Neměl bys být spíš někde na stromě?“ napadlo mě najednou a také jsem to hned vyslovil.

Mlčky jsem šel za Lunou. Únava mi zalepovala víčka a chvílemi jsem měl co dělat, abych udržel hlavu ve vzduchu. Budu se potřebovat vyspat. Na cestu jsem se moc nesoustředil, šel jsem za Lunou - tmavší špička jejího ocasu mi byla značkou.
Ještě než jsme došli do nového domova, nebesa se rozevřela a na nás se snesla jakási smršť vody smíchané s namrzlým sněhem. To pak bude zase všude břečka, usoudil jsem. Pokud teda nebude sněžit.
Když jsme byli u úpatí skály, Luna mě svými slovy vytrhla z jakéhosi polospánku či otupění. Zvedl jsem zrak z jejího ocasu a do očí mě na pozadí zimní krajiny udeřila tmavá srst. Co? Vetřelec? napadlo mě, moje tělo ale nezareagovalo tak, jak by mělo. Jen jsem střihl ušima a kdybychom se s Lunou nezastavili a ona nezačala na neznámého tvora mluvit, pravděpodobně bych vypadal, že jsem si jej ani nevšiml. Zamrkal jsem, abych únavu ještě trochu odehnal a zadíval se na neznámého.
„Tania to asi nebude,“ zamumlal jsem. Ta měla, pokud jsem si to správně pamatoval, jiný odstín barvy srsti. Posadil jsem se vedle Luny (což vzhledem k našemu velikostnímu rozdílu mohlo vypadat jakkoli) a nechal jsem ji mluvit.

Když Luna řekla, že je v pořádku, ulevilo se mi. Měl jsem pocit, jako by se něco těžkého, co jsem měl na hrudi, uvolnilo a spadlo na zem - naštěstí mi to nepřipláclo tlapky. Něco se ve mně jakýmsi způsobem uklidnilo. Netušil jsem co se to stalo, ale... byl to příjemný pocit. Usmál jsem se.
„Jo, máš pravdu, Luno, přikývl jsem, „čím dřív je najdeme, tím líp.“ Mimoděk jsem zvedl hlavu a zadíval se na nebe. Bylo bez mráčku. Bouře? zapochyboval jsem. Ale co já vím, někdy bych mraky na nebi hledal těžko a za pár hodin se musím schovávat před deštěm... Zvedl jsem se. Černou srst jsem měl protkanou bílými vločkami. Vydal jsem se za Lunou. Moje tělo sice bylo vyčerpané, teď jsem si to ale tolik neuvědomoval - únava na mě asi měla dolehnout v celé své (ne)kráse až později. Pokud se mě krásná liška přede mnou na nic neptala, neřekl jsem za celou cestu nic.

Polární skála >>

Dobrý. Takže jsme se fakt pomlátili s medvědem. Ta myšlenka sama o sobě zněla dost absurdně, ale aspoň jsem měl potvrzeno, že to není další výplod mojí fantazie. Znatelně se mi ulovilo. „Já... no... jsem měl asi... halucinace nebo tak... něco. N-nevím co to bylo,“ pokusil jsem se vysvětlit, „prostě... tam byla nějaká liška a pak najednou zmizela. Prostě se rozplynula a to lišky asi nedělají, když s tebou mluví... No, to je jedno.“ Zatřepal jsem hlavou a s úsměvem řekl: „Aspoň že ty jsi skutečná.“ Přítomnost někoho, koho jsem znal, mě uklidňovala.
Svůj pohled jsem stočil k Lunině boku. Srst měla trochu potřísněnou zbytky krve, asi se umyla v řece. Otevřenou ránu jsem ale nenašel. „A jsi v pořádku ty? zeptal jsem se.

Moc daleko jsem nedoběhl, když jsem málem vrazil do něčeho bílého, co ale asi nebylo hroudou sněhu. Nebo jsem aspoň doufal, že to ve skutečnosti není hrouda sněhu a její hlas není jen v mojí hlavě. Zastavil jsem tedy.
„Luno,“ řekl jsem a chvíli nejistě na ni hleděl. Měl jsem strach, že mi taky zmizí před očima, to jsem opravdu nechtěl! Co když se rozplyne jako ta polárka, která se mnou předtím mluvila? Asi bych si to měl ověřit, napadlo mě, pro jistotu... Zvedl jsem tedy packu a ta zamířila někde doprostřed obličeje mojí kamarádky. Raději jsem zavřel oči - jestli měla taky zmizet, nechtěl... nechtěl jsem to vidět. Ocas jsem měl skoro přilepený na břicho. Moje packa naštěstí narazila na srst a taky se to hýbalo. Opatrně jsem se podíval. Liška přede mnou vypadala živě a skutečně.
„Dobrý, už jsem se bál, jestli nejsi další halucinace,“ vydechl jsem a přešlápl. Nějak mě studily tlapky. „Hele, byl ten velký medvěd skutečný? Nebo jsem ho viděl jenom já?“ zeptal jsem se Luny. Teď jsem si nebyl mnoha věcmi úplně jistý.

Byl jsem zmatený, mé hrdlo bylo vyschlé a oči jsem chvílemi musel přivírat, abych lépe zaostřil na Arisu. Najednou ji ale ode mne začalo cosi odtahovat a já jen poplašeně uskočil. Co se to tu k čertu děje! Polárka, se kterou jsem mluvil, zmizela. Prostě zmizela jako voda v poušti. Vyděšeně jsem udělal pár kroků vzad a nevěřícně kroutil hlavou.
„Ne. Ne, ne, fakt, tohle prosím ne...“ mumlal jsem s vytřeštěnýma očima. „H-halucinace fakt ne,“ vypadlo ze ně skoro plačtivě. Začal jsem si vybavovat celou akci s medvědem. Byla to taky jen halucinace? Nebo realita? Vyděšeně jsem couval, ven z ledové jeskyně. Mé tělo se začalo třást, ocas jsem měl skoro nalepený na břicho a uši připláclé k hlavě. Já nechtěl mít halucinace. Najednou jsem si prostě nebyl jistý ničím. Existují vůbec Luna a Polárník? A co Sheene? Jsou skuteční, nebo to je jenom výplod mojí fantazie? Nevtipný fórek mojí hlavy? Svět před očima začal splývat a já se rozběhl pryč od jeskyně, k nějakému výběžku nebo co to bylo. Bál jsem se. Bál jsem se, že to, co je kolem mně, není realita. Co když Aelin byla taky jenom imaginární, nehmotná, neexistující?

Zmateně jsem se začal rozhlížet. Led, led, led, led... Žádný sníh. Pokusil jsem se zaostřit a opartně se rozhlédnout kolem, abych zjistil, kde-že to právě jsem. „Asi budeš stále v polárních krajinách, hochu,“ zamumlal jsem si pro sebe. Protože nikde jinde bys takovou ledovou jeskyni nenašel, co? odpověděla mi moje hlava ironicky. Zamrkal jsem a podařilo se mi tohle místo rozpoznat. To je ten ledový úkryt.
Než jsem se stihl pořádně rozkoukat a nějak víc se rozhýbat, protože mně začínaly studit tlapky a zadnice, řítila se ke mně bílá koule. Trhl jsem sebou a automaticky se přikrčil. Teprve po chvilce mi došlo, že to není letící kus ledu vymrštěný do vzduchu magií velkého ledního medvěda. Otřásl jsem se nad tou představou, až se mi opět zatočila hlava. Jednou mi to stačilo.
„Lu-“ začal jsem v domění, že je to moje kamarádka. Polárka mně však hned přerušila a začala mluvit. Hodně mluvit. Co že jsi to říkala? Chvíli jsem na lišku nechápavě koukal. Nebylo mi úplně nejlépe, byl jsem vyčerpaný z boje, zmatený z teleportu, měl jsem hlad a žízeň... A tak mi prostě nějakou chvíli trvalo, než mi došel smysl toho, co Arisa, jak se lištička představila, vlastně řekla. Takže to není Luna. Kde je jí konec? A co je s Polárníkem? Delší chvíli jsem na Arisu zíral jako puk a... prostě jsem nevěděl, co mám dělat. Stočit se do klubíčka a pořádně se vyspat? Sebrat se a jít hledat mé kamarády? Nebo kecat z touhle liškou jako by se nic nestalo a mně vůbec neteleportoval přerostlý medvěd někam do Tramtárie (a nikdo nemusel vědět, že jsem naštěstí věděl, kde jsem)?
„J-jsem Siphr,“ odpověděl jsem lištičce poněkud trhaně a těkal po ní a po okolí pohledem. Bylo toho teď na mně asi hodně. Ani jsem si nevšiml, že mám srst na boku potřísněnou krví, jak mi Luna s tou svojí ránou pomáhala vstát.

<< Polární skála (teleport)

Na chvíli se kolem mně rozhostila bílá tma a v uších mi hlasitě hučelo. Byl jsem zmatený. Nevěděl jsem, zda mám oči otevřené či zavřené a taktéž jsem neměl tušení, co se to se mnou právě děje. Naprázdno jsem zašmátral tlapami kolem sebe ve snaze se zachytit něčeho pevného. Padal jsem? Nebo snad letěl? Ať už se dělo cokoli, zcela jistě to porušovalo všechny nepsané zákony přírody.
Po nějaké době hukot znenadání utichl a já s vyjeknutím žuchnul na zem, a skončil na potlučeném boku. Zakňučel jsem. Skvěle. Chvíli jsem jen ležel a snažil se pročistit si hlavu. Co že se to vlastně u skály stalo? V hlavě jsem měl jen útržky vzpomínek a bylo mi špatně. Opatrně jsem se převalil na břicho a pokusil se vstát. Trochu mi to trvalo a když jsem se po dvou nepodařených pokusech postavil, tlapky se mi roztřásly a hlava se mi zatočila. Kdybych v žaludku něco měl, s jistotou bych jeho obsah okamžitě vyvrátil. Musel jsem se posadit a zhluboka se se několikrát nadechnout.
Takže, abychom si to shrnuli, Siphre: se skupinou jste bojovali s medvědem, kterého sis u obhlídky území nevšiml, Luna s Polárníkem skončili zranění, tebe ta potvora málem udusila... Při té vzpomínce jsem se otřásl. A pak do mně narazil ten ledový krystal. Rozhlédl jsem se, musel jsem si ale dávat pozor, abych nedělal moc prudké pohyby. To by mohlo dopadnout špatně. Adrenalin pomalu opouštěl žíly a já bolest hrdla začínal pociťovat stále výrazněji. Nebylo to ale aspoň tak hrozné, jako u skály. U skály. Zarazil jsem se. Nebyl jsem u skály.

Když k mým uším konečně dolehl nesnesitelný a pištivý zvuk, který mně, jako medvěda, také přinutil k tanci, tak mě napadlo, že jestli jsem mrtvý, tak tohle nebem určitě nebude. Moje tělo si začalo dělat, co chtělo, nebo spíš to, co chtěl vlatník pištivého zvuku. Možná jsme s medvědem synchronizovaně tančili, možná jsem kolem Luny, která měla obličej zabořený ve sněhu, poskakoval jako idiot a předváděl podivné kreace. Nebo jsem taky křepčil nad Polárníkovým tělem, tím jsem si nebyl jistý.
Najednou vše ustalo a já se zase celý zmatený ocitl na všech čtyřech. A měl.jsem pocit, že jsem ještě víc mimo. Jako přes mlhavou clonu mi pomalu docházelo, že se asi něco děje, že bych měl utíkat. Byl jsem że všeho naprosto zmatený. Možná proto jsem přepnul z racionálního uvažování na instinkt a rozběhl.se za Lunou, abychom se dostali z dosahu medvědových tlap.

Medvědův stisk najednou povolil a já se hlasitě nadechl. Do staženého hrdla mi znenadání opět vplul kyslík a já si tu chvilku svobody užíval plnými doušky. Než jsem se ale vůbec stihl pořádně vzpamatovat a alespoň přetočit na bok nebo se jiným způsobem pokusit dostat z dosahu medvědovy tlapy, velká, bílá, chlupatá věc už byla na cestě zpět k mému krku. Je to v háji, Siphre, je to hodně, hodně v háji, teď tě ten medvěd bude zase terorizo-
Počkat, co?

Když už to vypadalo, že mně ta potvora zase přidusí, zasekla se v půlce pohybu. Hrudník se mi prudce zvedal a vytřeštěnýma očima jsem hleděl, jak medvěd až skoro krotce stáhl uši a mechanickým pohybem se zvedl. Tak nějak jsem nevnímal, že mi Luna pomohla vstát, že je vlastně studená a ani mi nedocházelo, že už, trochu vyklepaný, stojím na všech čtyřech. Těkal jsem zrakem po všem možném a nedokázal si uvědomit, že jsem vlastně skoro umřel. Křoví, kořeny trčící ze země, mraky, Polárník ksichtem ve sněhu, zamrzlá Luna, sníh, tancující medvěd, zase sníh, šutr… Tancující medvěd?! Zaraženě jsem zíral na bestii, která mně chtěla před chvílí uškrtit a teď tady tancovala jako blázen, a to doslova.
„Takže jsem fakt mrtvej,“ zamumlal jsem. Přítomnost nějaké melodie jsem ještě nebyl schopen úplně vnímat, jak mi v uších hučela krev.

To, jak naprosto úžasnou a maximálně výkonnou pomocnou silou jsem byl, mi došlo až ve chvíli, kdy... kdy jsem nebyl schopný pomoct ani jednomu ze svých kamarádů. Sheene se ke svému štěstí záhadným způsobem vypařila, Polárník byl sice raněný, ale vypadalo to, že není schopen dalšího boje a tak zůstal nehybně ležet v trávě. Tušil jsem, že mrtvý ještě snad není. Nesmí být mrtvý. Co mně však překvapilo, byla medvědova rychlá reakce. Nebyl jsem schopen pohybu, když se Lunino tělo skácelo k zemi, po vzoru Polárníkově. Sníh kolem ní se zbarvil do ruda a já stál jako opařený.
„Lu-“ nedokončil jsem.
Nemůžou mi tady umřít. Ne, ne, ne, ne! Ne ve chvíli, když jsem si našel kamarády! Nechápavě jsem zíral na to, co se dělo přede mnou.
Další chyba.
Nepozornost.
Než jsem se na medvěda stihl vůbec otočit, už jsem se svíjel ve sněhu a zoufale se snažil nadechnout. Jeho obrovská tlapa mi bolestivě svírala hrdlo mě stále bolestivěji začínalo docházet, že tenhle souboj možná nevyhrajeme. Bez té fajn jeskyně bychom se přece jen nějak obešli, možná bychom si našli jinou a lepší, v tu chvíli bylo nejdůležitější, abychom tenhle střet přežili. Medvěd byl sice jeden a my tři, naše síly se však nemohly rovnat těm jeho, zvláště když to s polárkami vypadalo bledě a já byl aktuálně jednou tlapou v hrobě. Možná mně z něj ty tři zbylé vytáhnou...
V hlavě jsem měl úplný chaos. Cítil jsem strach. Obrovský. Měl jsem pocit, že se mi hlava rozzskočí pod náporem myšlenek, které se zdály proudit rychlostí tisíce slov na vteřinu. Oči mi slzely a všechny drápy jsem zarýval do medvědova bílého kožichu. Metal jsem sebou ze strany na stranu ve snaze vyprostit se, avšak neúspěšně. S každým sípavým nádechem mi docházely síly a zrak se pomalu začínal zamlžovat. Ze všech sil jsem se snažil zůstat při vědomí. Hrdlo jsem měl jako v ohni, ale zavření víček by znamenalo prohru. A já nechtěl umřít. Ne tady a teď. Nechtěl jsem, aby poslední věcí, kterou si budu pamatovat, byl medvědův opovržlivý pohled.
Aniž bych si to uvědomoval, díky mé magii se ze země na povrch prodraly kořínky nedalekého keříku a omotaly se bílé bestii kolem tlapy ve snaze odtáhnout ji od mého krku. Bylo to však málo platné - kořínky nebyly dostatečně silné ani na to, aby udržely na místě lišku, natož odstrčily medvěda. Našemu protivníkovi mohly být akorát tak nepříjemné a jak se mu skrz kožich dostaly na kůži, mohly ho trochu polechtat, možná mírně svědět, ale nic víc. Od země by je odtrhl pouhým posunutím nebo zvednutím tlapy.

Stalo sa čosi, čo som vážne nečakal. Keď medveď hlasno zavreval, prúd vzduchu ma odhodil niekoľko metrov dozadu. Pleciami som nešikovne buchol do väčšieho kameňa ktorý ma ale zastavil, aby som sa nezkotúľal ďalej. Sykol som bolesťou. Skala ma sice nijako vážne nezranila, no bolelo to dosť. Opatrne som vstal a pokusil sa otrepať sa od snehu. To, čo som zrazu zazrel, sa mi vôbec nepáčilo. Polárnik bol sice našťastie viac menej v poriadku, no zo Sheene to vôbec nevyzeralo dobre. Medveď ju držal labami pri zemi a mi bolo nad slnko jasné, že sa mu sova (ku svojej smôle) tak ľahko nevyšmikne. Luna sa jej okamžite vrhla na pomoc. Ja som chvíľu iba stál na mieste a zatiaľ čo sa mi chlpy ježili nielen na chrbte, ale už aj na chvoste, snažil som sa vymyslieť akýsi plán. V tejto stresovej situácii sa mi to priveľmi nedarilo. Áno, adrenalin, ktorý by mi mal teraz pomáhať v súboji, mi do žíl sice vplynol, no moje myšlienky sa mi zdali viacej chaoticke. Nedokázal som sa dostatočne sústrediť. Veď keď sme s Lunú stretli medveďa prvý raz, bolo to za dňa a mali sme do dispozície dva mozgy uvažujúce naplno a jej magicke schopnosti. Vtedy, bol ten medveď normálny - bez mágie. Teraz by sa dalo povedať, že som na to bol sám - biela beštia nas oddelila od Polárnika a Sheene, no teraz som pri sebe nemal ani Yritu, ktorá už bola niekoľko krokov od medveďa. V tejto chvíli by som bol veľmi vďačný, keby som o svojej magii vedel čosi viac než iba to, že ju mám. Tušil som, že tento medveď nebude ľahkým protivníkom, pretože to vyzeralo, že noc mu akýmsi zpôsobom prepújčila nadprirodzené schopnosti.

Otázka znie, či sa ho a tu jeho magiu dá akosi poraziť, keď to vyzerá, že z nás troch má iba Luna akési skúsenosti so svojim nadprirodzeným darom, zavrčal som v myšlienkach. Prikrčil som sa a plíživymi krokmi som sa vydal za mojou kamarátkou, aby som jej mohol aspoň akosi kryť chrbát. Čo mi však bránilo v koncentrácii na vymyslanie čohokoľvek bola… Zrazil som sa v polovine kroku. Hudba?!
”Čo to..” vypadlo zo mňa. Vetrom sa niesla akási zvláštna, tichá melódia. Hudba? Tu a teraz? zakrútil som nechápajúco hlavou. Bolo to zvláštne. Skúsil som tie zvuky, ktoré som počul, ignorovať, no keď som bežal smerom ku Lune tak sa mi zdálo, že tie tóny vychádzajú priamo od nášho nepriateľa - medveďa. Ako by tých nadprirodzených vecí nebolo malo, na moment sa mi zdalo, že som na hrudi tej bielej beštie zahliadol akýsi zvláštny záblesk. Bola to však pravda? To som nevedel. Možno sa mi to iba zdalo, pomyslel som si, pretože to zvláštne čosi mohlo býť tiež iba výplodom mojej fantázie. Veď už aj bez toho sme mali okolo seba magických vecí príliš.

Zatial čo sa mi hlavú honili rôzne myšlienky, stal som dosť dlhú chvíľu na mieste ako prikovaný. Ta melódia sa mi nezdala, bola skutočná. Až potom som się uvedomil, že ma ten medveď teraz mohol jednoducho sraziť labou ku zemi.


Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 12


U Ž I V A T E L