Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 11

"O té zvláštnosti by se dalo mluvit dlouho," přisvědčil jsem. "Mě zatím připadá zvláštní skoro všechno." Byla to pravda. Vše mi zde i po těch několika dnech připadalo nové a úplně jiné. Zcela to vybočovalo z obvyklé reality a já jsem stále nevěděl, co si i tom všem myslet. Inu, možná bylo nejsnadnější existenci magie a nadpřirozena přijmout jako novou samozřejmost. To mi ale trochu potrvá.
"Snad to nebudou mít daleko," zívl jsem si a zatímco se Luna snažila najít pohodlnou polohu, já si začal hrát s koncem ocasu. "No a čím víc lišek, tím víc nápadů."

Neodpustil jsem si pořádné zívnutí a vedle mě dopadla sprška sněhových vloček, když jsem se otřepal. Bylo lepší je ze sebe setřást dřív, než na mě roztají a budou studit, to bych venku pěkně prochladl. V lehu jsem si protáhl ještě přední tlapky, než jsem na ně opět položil hlavu. Útěk před bílým medvědem a následovné dobrodružství na římsách, kdy bychom se Lunou mohli hrdě nazvat Hledači pokladu, se na nich řádně podepsaly.
Mé přimhouřené oči hodnou chvíli zkoumaly velikost jeskyně a její celkový vzhled. Nebylo to proto, že bych zde čekal nějaké nebezpečí. Spíše jsem se po ní rozhlížel proto, abych si prohlédl můj nový domov a možná jsem si chtěl tento skalní útvar vrýt do paměti.
"Je to zvláštní, jak o sobě víte, i když jste od sebe daleko," zamumlal jsem k Luně, když odpověděla na mou otázku ohledně Sheene. Opravdu mě to udivovalo. Možná to bylo přirozené spojení mezi liškou a jejím patronem, nebo snad nějaká další Lunina magie? To jsem nevěděl, ale zatím jsem se nechtěl ptát. Byl jsem unavený a polárka očividně taky. Teď asi nebyl správný čas na opětovné přemýšlení nad, pro nás dosud z velké části neznámým, světem magie.
"Otázka, za jak dlouho bychom nějakou mršinu našli," prohodil jsem, "ale kdyby se poštěstilo, nemuseli bychom lovit." Zavrtěl jsem se, abych našel pohodlnější polohu k odpočívání. "Nevím jak ostatní, ale já mám třeba raději čerstvý úlovek, oblízl jsem se. Pravda ale byla taková, že bych teď dokázal sníst skoro cokoliv. Střihl jsem ušima a podíval se na Yritu tázavě: "Já zatím žádný plán nemám, a ty?"

"Pravda," přisvědčil jsem, "mě se tě tak taky oslovuje nějak... divně. Asi bude lepší zůstat u Luny." Střihl jsem ušima. "Ale rozhodně lepší, než vaše Výsosti," pocuchal jsem packou lišce srst mezi ušima, jako jsem to dělával Polárníkovi. Pak už jsme se ocitli v jeskyni oba. "Nevíš, kde je Sheene? Předtím šla se mnou, ale pak zase zmizela," prohodil jsem a lehl si k jedné z chladných stěn. Obtočil jsem kolem sebe ocas a hlavu si položil na tlapky. Musel jsem uznat, že mě průzkum trochu unavil a tak by nebylo od věci si trochu odpočinout, když už jsme v úkrytu.

Zavrtěl jsem ocasem, když jsem dorazil na místo.
„Tam nahoře je široká plošina, celkem v závětří a vedl odtamtud nějaký tunel,“ spustil jsem, „ten jsem ale nestihl prozkoumat. Co jsi našla ty?“ Vydal jsem se loudavým krokem za Lunou a jen doufal, že si nevšimne mých škrábanců a já nebudu muset vytahovat na světlo denní svůj neuvážený čin.
Protáhl jsem se za polárkou užším vchodem dovnitř a rozhlédl se. S pootevřenou tlamou jsem zíral na to, co skrývala„“ před zvědavýma očima skála - prostornou jeskyni. Dokonce tady nefoukal vítr a na poměry severu zde bylo i celkem teplo. Teprve po delším okamžiku jsem si uvědomil, že mám tlamu pořád otevřenou a jistě jsem u toho musel vypadat poněkud komicky. Rychle jsem ji zavřel a otočil se na Lunu.
„Myslím, že to bude bezva úkryt, Yrito,“ uznale jsem pokýval hlavou. Až po chvilce, kdy jsem se kochal pohledem na jeskyni, mi došlo, že jsem polárku s náhrdelníkem asi poprvé nazval Yritou.

S úsměvem jsem poděkoval Sheene za pomoc a opatrně se zvedl. Vypadalo to, že se rány začaly hojit a už to nebolelo tolik, co dřív. Zamířil jsem za sovou, která se kolébavou chůzí vydala směrem k Luně. Sníh byl stále hluboký na tolik, aby se do něj moje tlapky stále občas zapadaly a chůze se tím mírně ztěžovala. Ještě že nejsem sova, to by se mi šlo špatně, pomyslel jsem si, když jsem se podíval na Sheeniny krátké nohy. Po chvilce ale trochu poodletěla a usedla na jeden z výstupků.
„Díky,“ střihl jsem ušima a seskočil na další římsu, která pokračovala níže. „No nahoru asi těžko,“ odpověděl jsem Sheene na její poznámku a pousmál se. „Doleť dobře a hlavně se nerozplácni o nějaký kámen, Polárník by neměl koho oslovovat 'vaše Velkosovosti.'“ To už k mým uhlově černým uším dolehl jen třepot perutí a sova neslyšně odletěla pryč. Teď už sám jsem stále pokračoval v cestě za kamarádkou, která nejspíše něco našla.
Po nějaké době se předemnou otevřela propast. Teda já si nejdřív myslel, že je to propast, tak jsem prudce zastavil. Rány na pecích se v tu ránu ozvaly a já jen tiše sykl. Posečkal jsem chvíli, než bolest odezněla a pak opatrně nahlédl do domělé rokle. Dole však byla římsa, ze které nebylo cesty zpět nahoru.
„Tak o tomhle mluvila Sheene,“ vyslovil jsem svou myšlenku. Opatrně, abych si něco neudělal s hojícími se škrábanci, jsem se skočil dolů a zvědavě se vydal dál. Než jsem došel na konec této ztezky, nějaký čásek to trvalo a já si mezitím vesele pobrukoval a pokusil se počítat svoje kroky.
„Jé, ahoj Luno!“ pozravil jsem, když jsem mezi kameny zmerčil lesk náhrdelníku ve tvaru sněhové vločky.

"Ta historka by mohla být fajn, otázka jestli by mi to Luna uvěřila, o čemž pochybuju, a to slině" pokýval jsem hlavou. "No a taky by asi bylo divné, kdybys z toho vyšla bez jediného škrábance," poznamenal jsem a trochu se na zádech zavrtěl. Od chladu sněhu se mi tochu ulevilo od bolesti, ale když se na mém těle roztápěl a k ránám pronikal jako voda, už to tak příjemné nebylo. Podíval jsem se pak opět na sovu, která viditelně měla nějaký chytrý nápad. "Jo, počkám, dolů za medvědem vážně nijak zvlášť nespěchám," zabručel jsem, ale to už byla sova pryč. Přivřel jsem oči a zadíval se směrem ke slunečnímu kotouči. Pomalu se nakláněl směrem na západ a já jen rezignovaně zafuněl. "Viditelně mi není dáno přijít včas," zavrčel jsem na slunce a klapl čelistmi naprázdno. Achjo, Luna bude nervózní a já přece jen budu muset vymýšlet nějaké vysvvětlení.
Možná jsem skoro usnul, protože přítomnost Sheene jsem nejdřív vůbec nezaregistroval. Ta mi o sobě dala vědět až s prvními slovy. "Mhm, dobře, kývl jsem hlavou, když jsem rozlepil oční víčka a převalil se ve sněhu na bok. "Hlavně mě tím neotrav," zamručel jsem na půl žertem, když se první kapky z nitra rostliny dotkly jednoho z mých škrábanců.

Tak jo, otevírám poslední okénko našeho Adventního kalendáře a přeji všem hráčům ty nejlépe strávené Vánoce. Ať se vám splní všechna vaše přání a užijte si vánoční náladu (i když bez sněhu)!
No a samozřejmě vám přeji, aby se vám tady na Saeronu a jiných tRPG dařilo a potkávali spíše ty slušné a fajn hráče, kteří tvoří skvělou komunitu, jako je ta naše. Vánočnímu času zdar!

Tak po včerejším večerním hledání otevírám třiadvacáté okénko ^^

Do kůže na krku se mi zaryly pařáty. Bolelo to, ale v tu chvíli jsem za to byl sově opravdu vděčný. S nemalým úsilím se jí podařilo mě zastavit. Zvláště když jí moje drápky klouzající po kamíncích nebyly moc nápomocny. Zakňučel jsem, protože konečná zastávka se blížila neuvěřitelně rychle. Zavřel jsem oči. Pak jsem jen ucítil, jak to se mnou trhlo a Sheene mě pustila. S žuchnutím jsem dopadl na římsu, ze které jsem mohl ještě před několika vteřinami spadnout dolů, kdyby se tady bílý okřídlený patron neobjevil.
"Díky Sheene," vydechl jsem, když jsem se rozklepaně posadil. Rozlepil jsen víčka. Chvíli jsem jen vyjeveně zíral dolů, než mě přepadl chvilkový záchvat smíchu, jako po střetu s medvědem. Ani jsem se nedíval, jak se Sheene tváří a jedním uchem se snažil zachytit smysl jejích slov. Takže k Luně vede jednosměrka, došlo mi po chvilce.
Smát jsem se přestal, až když první šok spolu s adrenalinem v krvi opadl a já pocítil palčivou bolest na krku. Podíval jsem se pod tlapy na sníh, který za dobu mé cesty stihl napadnout. Byl trochu pošpiněný od krve. Mojí krve. Lehl jsem si na záda do sněhu. Štípalo to, ale byl to v zuto chvíli asi nejlepší způsob, jak si rány očistit a zchladit. "To bude dobrý," zamumlal jsem si spíš pro sebe. "Díky za záchranu, vaše Velkosovosti, bez vás by ze mě byla placka," ušklíbl jsem se a vzápětí se křivě usmál na svou zachránkyni. "Nevíš jak to zakrýt?" zeptal jsem se jí a ukázal hlavou směrem ke svým zádům, na kterých jsem stále ležel, "nechci tím Lunu strašit."

Otevírám dvaadvacáté okénko.

Došlo mi, že pouštět se dolů takovým způsobem nebyl dvakrát nejlepší nápad. Začínalo mi být jasné, že to před římsou neubrzdím. Za řinkotu kamínků jsem jel stále dolů a zoufale se snažil zpomalit pád, ale drápky mi po balvanech jen klouzaly. S vytřeštěnýma očima jsem zkusil natočit směr svého "letu" na jeden z placatějších vyčuhujících výklenků, který byl celkem nízko. Jel jsem po zádech stále dolů, ale když byl skalní výčnělek dostatečně blízko, chňapl jsem po něm všemi čtyřmi tlapami i zuby. Visel jsem teď pár centimetrů nad zemí a po stezce dolů dál kutálely kamínky. Oddechl jsem si. Podařilo se. Zaradoval jsem se ale předčasně. Výstupek byl sice placatý a nízko, ale ne moc pevný. Ozvalo se hlasité křupnutí a... já pokračoval v cestě dolů. Alespoň to je o mnoho pomaleji než předtím, pomyslel jsem si, avšak na náladě mi to nepřidalo. Vtom jsem si všiml většího bílého fleku. Který se vznášel kousek předemnou. "Sheene! " poznal jsem sovu. V očích mi teď planuly jiskřičky naděje. Možná sem šla pro mě a pomůže mi!

Když se předemnou objevila prudká zatáčka doprava, zastavil jsem se. Stěny se zde zúžily na širokost mých boků. Stěží jsem se mezi nimi protlačil. Jestli tak bude cesta pokračovat dál, budu se muset vrátit, uvědomil jsem si. Nespokojeně jsem máchl ocasem, když jsem se lopatkami otřel o ostřejší kus stěny.
Vtom jsem vyšel na širokou plošinu. Na délku i šířku měla více než pět liščích ocasů a ze tří stran ji před větrem chránily skalní zdi. V jedné z nich jsem si všiml jakéhosi prostorného tunelu, který viditelně vedl dál. Vlastně by se tady mohla několikačlenná skupina lišek bez problémů utábořit, kdyby putovala někam skrz ten tunel. Mou pozornost však upoutala nazaděná část. Pomalu jsem mírně naježený došel až ke kraji plošiny. Nedíval jsem se dolů do propasti. Nezkoumal jsem ani pevnost povrchu, na němž jsem stál. Upíral jsem zrak na nebeskou klenbu a s hrůzou si uvědomil, jak dlouho jsem šel - bylo už poledne. "U všech šutrů, snad mě Luna nebude hledat," zavrčel jsem sám na sebe. "No a snad mě tady nezastihne vánice, to by moc pěkné nebylo," otočil jsem se k teď spíše pochmurnému výhledu zády. Opatrně jsem se protáhl uzoučkým průchodem a jako střela jsem se pustil dolů.
Štěrk mi pod tlapkami podkluzoval a za chvíli jsem se musel věnovat už jen zmírňování mého letu dolů, protože teprve teď jsem si uvědomil, jakou hloupost jsem udělal. Dole přece byla jen římsa a za ní propast! Tlapkami jsem se chytal balvanů, ale drápky mi po nich vždy sjely. K mému štěstí mě to ale vždy o trochu zpomalilo.

Otevírám jednadvacáté okénko.

Kývl jsem na lišku, že spadnout nehodlám. "Ty si taky dávej pozor," opáčil jsem jí s úsměvem a otočil se směrem k římse nade mnou, po které jsem měl pokračovat. Tato cesta vedla opačným směrem než ta, kterou zvolila Luna. Vyhoupl jsem se na jedním skokem a opatrně se vydal přímo vpřed. Popravdě řečeno, jinam to ani nevedlo.
Po několika minutách prudšího stoupání a neustálého kontrolování každého kroku, kdy se po mém tentokrát levém boku propast neustále zvětšovala, vedle mě jako by vyrostla stěna, jenž mě teď oddělovala od zející díry. Přidal jsem a klusal mezi dvěma stěnami, které se stáčely na jednu, pak zase na druhou stranu a střídavě se prostor mezi nimi zužoval a rozšiřoval. Ze stěn, které vypadaly, jako by byly prvně spojeny, ale někdo je od sebe brutálně odtrhl, onedy trčely špičatější výstupky připomínající hroty šípů. Pod tlapkami se mi válelo mnoho kamínků a po stranách jsem si všiml i několika menších balvanů, na nichž by se jistě dobře sedělo. Já ale pokračoval klikatou chodbou bez stropu dál.

Otevírám dvacáté okénko.


Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 11


U Ž I V A T E L