Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 11

Zmateně jsem se začal rozhlížet. Led, led, led, led... Žádný sníh. Pokusil jsem se zaostřit a opartně se rozhlédnout kolem, abych zjistil, kde-že to právě jsem. „Asi budeš stále v polárních krajinách, hochu,“ zamumlal jsem si pro sebe. Protože nikde jinde bys takovou ledovou jeskyni nenašel, co? odpověděla mi moje hlava ironicky. Zamrkal jsem a podařilo se mi tohle místo rozpoznat. To je ten ledový úkryt.
Než jsem se stihl pořádně rozkoukat a nějak víc se rozhýbat, protože mně začínaly studit tlapky a zadnice, řítila se ke mně bílá koule. Trhl jsem sebou a automaticky se přikrčil. Teprve po chvilce mi došlo, že to není letící kus ledu vymrštěný do vzduchu magií velkého ledního medvěda. Otřásl jsem se nad tou představou, až se mi opět zatočila hlava. Jednou mi to stačilo.
„Lu-“ začal jsem v domění, že je to moje kamarádka. Polárka mně však hned přerušila a začala mluvit. Hodně mluvit. Co že jsi to říkala? Chvíli jsem na lišku nechápavě koukal. Nebylo mi úplně nejlépe, byl jsem vyčerpaný z boje, zmatený z teleportu, měl jsem hlad a žízeň... A tak mi prostě nějakou chvíli trvalo, než mi došel smysl toho, co Arisa, jak se lištička představila, vlastně řekla. Takže to není Luna. Kde je jí konec? A co je s Polárníkem? Delší chvíli jsem na Arisu zíral jako puk a... prostě jsem nevěděl, co mám dělat. Stočit se do klubíčka a pořádně se vyspat? Sebrat se a jít hledat mé kamarády? Nebo kecat z touhle liškou jako by se nic nestalo a mně vůbec neteleportoval přerostlý medvěd někam do Tramtárie (a nikdo nemusel vědět, že jsem naštěstí věděl, kde jsem)?
„J-jsem Siphr,“ odpověděl jsem lištičce poněkud trhaně a těkal po ní a po okolí pohledem. Bylo toho teď na mně asi hodně. Ani jsem si nevšiml, že mám srst na boku potřísněnou krví, jak mi Luna s tou svojí ránou pomáhala vstát.

Taky musím křičet! Zapomněla jsi na odměnu pro Siphra, za bonus, která by měla činit 1 křišťál 1
(všimla jsem si teprve teď)

//EDIT Alarka: Nic nebude!

<< Polární skála (teleport)

Na chvíli se kolem mně rozhostila bílá tma a v uších mi hlasitě hučelo. Byl jsem zmatený. Nevěděl jsem, zda mám oči otevřené či zavřené a taktéž jsem neměl tušení, co se to se mnou právě děje. Naprázdno jsem zašmátral tlapami kolem sebe ve snaze se zachytit něčeho pevného. Padal jsem? Nebo snad letěl? Ať už se dělo cokoli, zcela jistě to porušovalo všechny nepsané zákony přírody.
Po nějaké době hukot znenadání utichl a já s vyjeknutím žuchnul na zem, a skončil na potlučeném boku. Zakňučel jsem. Skvěle. Chvíli jsem jen ležel a snažil se pročistit si hlavu. Co že se to vlastně u skály stalo? V hlavě jsem měl jen útržky vzpomínek a bylo mi špatně. Opatrně jsem se převalil na břicho a pokusil se vstát. Trochu mi to trvalo a když jsem se po dvou nepodařených pokusech postavil, tlapky se mi roztřásly a hlava se mi zatočila. Kdybych v žaludku něco měl, s jistotou bych jeho obsah okamžitě vyvrátil. Musel jsem se posadit a zhluboka se se několikrát nadechnout.
Takže, abychom si to shrnuli, Siphre: se skupinou jste bojovali s medvědem, kterého sis u obhlídky území nevšiml, Luna s Polárníkem skončili zranění, tebe ta potvora málem udusila... Při té vzpomínce jsem se otřásl. A pak do mně narazil ten ledový krystal. Rozhlédl jsem se, musel jsem si ale dávat pozor, abych nedělal moc prudké pohyby. To by mohlo dopadnout špatně. Adrenalin pomalu opouštěl žíly a já bolest hrdla začínal pociťovat stále výrazněji. Nebylo to ale aspoň tak hrozné, jako u skály. U skály. Zarazil jsem se. Nebyl jsem u skály.

Když k mým uším konečně dolehl nesnesitelný a pištivý zvuk, který mně, jako medvěda, také přinutil k tanci, tak mě napadlo, že jestli jsem mrtvý, tak tohle nebem určitě nebude. Moje tělo si začalo dělat, co chtělo, nebo spíš to, co chtěl vlatník pištivého zvuku. Možná jsme s medvědem synchronizovaně tančili, možná jsem kolem Luny, která měla obličej zabořený ve sněhu, poskakoval jako idiot a předváděl podivné kreace. Nebo jsem taky křepčil nad Polárníkovým tělem, tím jsem si nebyl jistý.
Najednou vše ustalo a já se zase celý zmatený ocitl na všech čtyřech. A měl.jsem pocit, že jsem ještě víc mimo. Jako přes mlhavou clonu mi pomalu docházelo, že se asi něco děje, že bych měl utíkat. Byl jsem że všeho naprosto zmatený. Možná proto jsem přepnul z racionálního uvažování na instinkt a rozběhl.se za Lunou, abychom se dostali z dosahu medvědových tlap.

Medvědův stisk najednou povolil a já se hlasitě nadechl. Do staženého hrdla mi znenadání opět vplul kyslík a já si tu chvilku svobody užíval plnými doušky. Než jsem se ale vůbec stihl pořádně vzpamatovat a alespoň přetočit na bok nebo se jiným způsobem pokusit dostat z dosahu medvědovy tlapy, velká, bílá, chlupatá věc už byla na cestě zpět k mému krku. Je to v háji, Siphre, je to hodně, hodně v háji, teď tě ten medvěd bude zase terorizo-
Počkat, co?

Když už to vypadalo, že mně ta potvora zase přidusí, zasekla se v půlce pohybu. Hrudník se mi prudce zvedal a vytřeštěnýma očima jsem hleděl, jak medvěd až skoro krotce stáhl uši a mechanickým pohybem se zvedl. Tak nějak jsem nevnímal, že mi Luna pomohla vstát, že je vlastně studená a ani mi nedocházelo, že už, trochu vyklepaný, stojím na všech čtyřech. Těkal jsem zrakem po všem možném a nedokázal si uvědomit, že jsem vlastně skoro umřel. Křoví, kořeny trčící ze země, mraky, Polárník ksichtem ve sněhu, zamrzlá Luna, sníh, tancující medvěd, zase sníh, šutr… Tancující medvěd?! Zaraženě jsem zíral na bestii, která mně chtěla před chvílí uškrtit a teď tady tancovala jako blázen, a to doslova.
„Takže jsem fakt mrtvej,“ zamumlal jsem. Přítomnost nějaké melodie jsem ještě nebyl schopen úplně vnímat, jak mi v uších hučela krev.

To, jak naprosto úžasnou a maximálně výkonnou pomocnou silou jsem byl, mi došlo až ve chvíli, kdy... kdy jsem nebyl schopný pomoct ani jednomu ze svých kamarádů. Sheene se ke svému štěstí záhadným způsobem vypařila, Polárník byl sice raněný, ale vypadalo to, že není schopen dalšího boje a tak zůstal nehybně ležet v trávě. Tušil jsem, že mrtvý ještě snad není. Nesmí být mrtvý. Co mně však překvapilo, byla medvědova rychlá reakce. Nebyl jsem schopen pohybu, když se Lunino tělo skácelo k zemi, po vzoru Polárníkově. Sníh kolem ní se zbarvil do ruda a já stál jako opařený.
„Lu-“ nedokončil jsem.
Nemůžou mi tady umřít. Ne, ne, ne, ne! Ne ve chvíli, když jsem si našel kamarády! Nechápavě jsem zíral na to, co se dělo přede mnou.
Další chyba.
Nepozornost.
Než jsem se na medvěda stihl vůbec otočit, už jsem se svíjel ve sněhu a zoufale se snažil nadechnout. Jeho obrovská tlapa mi bolestivě svírala hrdlo mě stále bolestivěji začínalo docházet, že tenhle souboj možná nevyhrajeme. Bez té fajn jeskyně bychom se přece jen nějak obešli, možná bychom si našli jinou a lepší, v tu chvíli bylo nejdůležitější, abychom tenhle střet přežili. Medvěd byl sice jeden a my tři, naše síly se však nemohly rovnat těm jeho, zvláště když to s polárkami vypadalo bledě a já byl aktuálně jednou tlapou v hrobě. Možná mně z něj ty tři zbylé vytáhnou...
V hlavě jsem měl úplný chaos. Cítil jsem strach. Obrovský. Měl jsem pocit, že se mi hlava rozzskočí pod náporem myšlenek, které se zdály proudit rychlostí tisíce slov na vteřinu. Oči mi slzely a všechny drápy jsem zarýval do medvědova bílého kožichu. Metal jsem sebou ze strany na stranu ve snaze vyprostit se, avšak neúspěšně. S každým sípavým nádechem mi docházely síly a zrak se pomalu začínal zamlžovat. Ze všech sil jsem se snažil zůstat při vědomí. Hrdlo jsem měl jako v ohni, ale zavření víček by znamenalo prohru. A já nechtěl umřít. Ne tady a teď. Nechtěl jsem, aby poslední věcí, kterou si budu pamatovat, byl medvědův opovržlivý pohled.
Aniž bych si to uvědomoval, díky mé magii se ze země na povrch prodraly kořínky nedalekého keříku a omotaly se bílé bestii kolem tlapy ve snaze odtáhnout ji od mého krku. Bylo to však málo platné - kořínky nebyly dostatečně silné ani na to, aby udržely na místě lišku, natož odstrčily medvěda. Našemu protivníkovi mohly být akorát tak nepříjemné a jak se mu skrz kožich dostaly na kůži, mohly ho trochu polechtat, možná mírně svědět, ale nic víc. Od země by je odtrhl pouhým posunutím nebo zvednutím tlapy.

Moc děkuji za akcičku! 1 Opravdu jsem si ji užila a byla to sranda zkusit psát slovensky a nebýt tohohle nápadu, asi bych to nikdy nezkusila ^^
No a jestli tady je ještě možnost získat něco za posty (a nebylo mi to započítáno), tak ve slovenštině jsem napsala 3 :)

Možnost výběru bodové magie bych poprosila někam zapsat (tuším, že na profil), protože zatím nemám nic vybraného.

Brou noc všem a ještě jednou díky za akci!

Stalo sa čosi, čo som vážne nečakal. Keď medveď hlasno zavreval, prúd vzduchu ma odhodil niekoľko metrov dozadu. Pleciami som nešikovne buchol do väčšieho kameňa ktorý ma ale zastavil, aby som sa nezkotúľal ďalej. Sykol som bolesťou. Skala ma sice nijako vážne nezranila, no bolelo to dosť. Opatrne som vstal a pokusil sa otrepať sa od snehu. To, čo som zrazu zazrel, sa mi vôbec nepáčilo. Polárnik bol sice našťastie viac menej v poriadku, no zo Sheene to vôbec nevyzeralo dobre. Medveď ju držal labami pri zemi a mi bolo nad slnko jasné, že sa mu sova (ku svojej smôle) tak ľahko nevyšmikne. Luna sa jej okamžite vrhla na pomoc. Ja som chvíľu iba stál na mieste a zatiaľ čo sa mi chlpy ježili nielen na chrbte, ale už aj na chvoste, snažil som sa vymyslieť akýsi plán. V tejto stresovej situácii sa mi to priveľmi nedarilo. Áno, adrenalin, ktorý by mi mal teraz pomáhať v súboji, mi do žíl sice vplynol, no moje myšlienky sa mi zdali viacej chaoticke. Nedokázal som sa dostatočne sústrediť. Veď keď sme s Lunú stretli medveďa prvý raz, bolo to za dňa a mali sme do dispozície dva mozgy uvažujúce naplno a jej magicke schopnosti. Vtedy, bol ten medveď normálny - bez mágie. Teraz by sa dalo povedať, že som na to bol sám - biela beštia nas oddelila od Polárnika a Sheene, no teraz som pri sebe nemal ani Yritu, ktorá už bola niekoľko krokov od medveďa. V tejto chvíli by som bol veľmi vďačný, keby som o svojej magii vedel čosi viac než iba to, že ju mám. Tušil som, že tento medveď nebude ľahkým protivníkom, pretože to vyzeralo, že noc mu akýmsi zpôsobom prepújčila nadprirodzené schopnosti.

Otázka znie, či sa ho a tu jeho magiu dá akosi poraziť, keď to vyzerá, že z nás troch má iba Luna akési skúsenosti so svojim nadprirodzeným darom, zavrčal som v myšlienkach. Prikrčil som sa a plíživymi krokmi som sa vydal za mojou kamarátkou, aby som jej mohol aspoň akosi kryť chrbát. Čo mi však bránilo v koncentrácii na vymyslanie čohokoľvek bola… Zrazil som sa v polovine kroku. Hudba?!
”Čo to..” vypadlo zo mňa. Vetrom sa niesla akási zvláštna, tichá melódia. Hudba? Tu a teraz? zakrútil som nechápajúco hlavou. Bolo to zvláštne. Skúsil som tie zvuky, ktoré som počul, ignorovať, no keď som bežal smerom ku Lune tak sa mi zdálo, že tie tóny vychádzajú priamo od nášho nepriateľa - medveďa. Ako by tých nadprirodzených vecí nebolo malo, na moment sa mi zdalo, že som na hrudi tej bielej beštie zahliadol akýsi zvláštny záblesk. Bola to však pravda? To som nevedel. Možno sa mi to iba zdalo, pomyslel som si, pretože to zvláštne čosi mohlo býť tiež iba výplodom mojej fantázie. Veď už aj bez toho sme mali okolo seba magických vecí príliš.

Zatial čo sa mi hlavú honili rôzne myšlienky, stal som dosť dlhú chvíľu na mieste ako prikovaný. Ta melódia sa mi nezdala, bola skutočná. Až potom som się uvedomil, že ma ten medveď teraz mohol jednoducho sraziť labou ku zemi.

Zhrozil som sa, keď som zazrel, ako tá veľká beštia schmatla môjho kamaráta a šmarila to s ním o kamennú stenu. Zavrčal som. Už som nevnímal nič, čo Luna hovorila. Nevedel som ani, či sa práve snažila vymýšľať akýsi plán, no vrhol som sa smerom ku obrovskej hore mäsa. Nevedel som ako by som mal Polarnikovi pomôcť. Že proti medveďovi nemám žiadnu šancu mi došlo až keď som sa tesne za ním odrazil od zeme a s bojovým zavrevaniem sa mu celú silu zahryzol do jeho kratičkoho chvostu. Dúfal som, že môj, i keď nie príliš hrdinskí, čin bude mať akýkoľvek účinok a biela chlpatá potvora dá môjomu kamarátovi pokoj. No a nezostávalo mi nič iné ako iba dúfať, že sa ten medveď nerozhodne posadiť sa na mňa. Ved on ťa teraz môže úplne jednoducho rozplácnuť, Siphr! zavreval som na seba vo svojej hlave.
Pretože som nevydržal moc dlho visieť vo vzduchu chycený iba za chvost medveďa a tiež sa mi zdalo toto miesto uplne nevhodné pre akýkoľvek súboj, o chvíľu som sa pustil. Spadol som do snehovej záveje priamo mezi dve obrovské zadné laby našoho nepriateľa. Než si na mňa obor stihol sadnúť (jestli to mal vôbec v pláne), odkotúľal som sa do relativne bezpečnej vzdialenosti, čiže som sa o chvíľu pozdeji nachádzal niekoľko krokov od jeho veľkej zadnice. Pozeral som sa smerom ku Lune a zrakom sa jej pýtal “čo teraz”. Chlpy na chrbte som mal zježené a možno som tak aj vyzeral väčší. Možno by ma ale ten medveď teraz mohol považovať za výhodnejšiu korisť, napadlo ma, keď som sa snažil vymyslieť ako odvrátiť jeho pozornosť od Polarnika, so ktorým to teraz určite nemohlo vyzerať dobre. Vo výhľadu na mojoho a Luniného kamaráta mi teraz zacváňalo obrovské telisko hladného predátora.
”Mojich kamarátov sa nedotknieš, beštia,” zasyčal som.

Zo spánku ma prebudil niečí ňufák. Kto ma to tu budí? Veď som iba před chvilou usnul! zavrčal som vo svojej hlave. Možno som si v tejto chvíli neuvedomoval, že som o seba nevedel už nekolko hodín. Chcel som opäť zavrtať ňufák do svojho kožucha, no nedovolila mi to docela zvláštna skutočnosť, ktorá ma donutila vstať. Bol som cely zahalený do snehovej periny a okolo ma poletovali snehové vločky. Rozospalo soma zaklipkal očami, aby som zístil, že to nie je iba môj sen. Vyzeralo to, ako by sa prirútila snehová víchrica, ktorá sa vzoprela prichádzajúcemu jaru. Pomaly som vstanul a otrepal sa, aby ma sneh na mojom kožuchu nie začal studiť. Zrazu nato som vedľa seba zazrel stať Lunu, ktorá ma tu takto našla. Sklopil som ušiska.
”Prepáč, Luna,” začal som hovoriť, pretože som sa chcel opravedlniť, ”bol som veľmi unavený a akosi som hneď po návratu zaspal a-“ Vtom ma prerušilo hlasné zavrevanie, od ktoreho mi tuhla krv v žilách. Pomaly som sa otočil. V diaľke som zazrel akúsi siluetu, ktorá sa ku nám približovala. Ustúpil som o malý krôčik. Nievyzeralo to ako líška. Bolo to oveľa, oveľa väčšie.
”Do frasa!” zaklial som a zúfalo sa pozeral pred seba. Ako som mohol zlyhať hneď na začiatku?! Chlpy na pleciach sa mi zježili. ”Ta bestia ma musela akosi obísť! Veď som na hliadke nikoho nenašiel!” Zrazu mi bolo smútno a cítil som sa zúfalo. Veď členovia našej skúpiny mi možno verili a ja som ich… viditelne sklamal. Možno to veľké zviera išlo celú dobu za mojim chvostom a ja som si toho nevšimol a sám som ho nevedomky doviedol ku nášmu úkrytu vo vnútri jaskyne!

Cítil jsem, jak se mi klíží oči. Nedokázal jsem sám sebe popohnat ani nahozením svižnějšího tempa - moje tlapky už po několika krocích opět zpomalily. Do háje, nemůžeš přece usnout na hlídce! A zvláště na té první! Moje unavenost mě pomalu začínala frustrovat. Nebyl jsem si ani jistý, jestli dobře vidím, protože aktuálně jsem nemohl najít žádný záchytný bod, na který bych mohl zaostřit, což mi zrovna na náladě nepřidalo. Chtě nechtě jsem musel v duchu uznat, že jsem přece jen unavený. "Možná jsem měl Luně říct, že jsem unavený," zabrblal jsem a pomalu se otočil vzad. Po vlastním pachu jsem se vydal zpět k úkrytu, kde se schovávaly polárky. "Ale zase by byla škoda, kdybych byl ve skupině už od začátku za neschopného spáče." Když jsem to vyslovil, ani jsem si neuvědomoval, že mi hlava pomaloučku klesá dolů. V tomhle stavu bych si medvěda nevšiml, ani kdybych ho měl přímo před nosem nebo do něj dokonce vrazil.

Polární skála se velmi jasně rýsovala na obzoru - nemohl jsem ji přehlédnout, protože zapadající sluneční kotouč velmi jasně obkresloval strmé stráně a špičaté vrcholy mého nového domova. Alespoň jsem měl jistotu, že jdu správným směrem. Cítil jsem, jak se moje tělo uvolnilo. Už jsem nedával pozor na pachy, které prosycovaly okolní krajinu, budící se ze zimního spánku. Teď už mě při vědomí namísto pocitu povinnosti držela spíš představa, že za chvilku se budu moct stočit do klubíčka a alespoň na chvíli si zdřímnout. Podařilo se mi malinko zrychlit, ačkoliv ne na dlouho. To už jsem byl jen několik desítek kroků od vchodu do jeskyně. Určitě bych do ní i došel, kdybych, překvapivě, nezakopl o větší kamínek, který se mi připletl pod tlapky. Žuchl jsem do tající sněhové hmoty a chuť zvednout se se jaksi… okamžitě vypařila. Dřívější hledání cesty ze skály, následný, poněkud nešikovný, sestup do úkrytu a následná hlídka mě utahaly tak moc, že jsem vzápětí usnul.

Poklusem jsem trochu odbočil od skály a velikou zatáčkou se vydal směrem, kde se na obzoru rýsovaly zelené vrcholky jehličnatých stromů. Střapatý ocas jsem za sebou vláčel ve sněhu a s našpicovanýma ušima jsem stále sondoval nejbližší okolí. Ničeho zvláštního jsem si ale zatím nevšiml, což byla v případě hledání medvěda dobrá zpráva, ale jestli se tady někde potloukala cizí liška v bílém kožichu, tak to až tak fajn nebylo.
"V tom sněhu si můžu připadat slepý jako krtek," uchechtl jsem se. No, když se většina vašeho okolí slévá do jedné barvy... Hledat polárku ve sněhu, to je jako hledat myš v kupce listí, pomyslel jsem si. Na chvilku jsem se zastavil, abych zavětřil. Kromě daleké vůně jehličí a lumíků jsem ale nic nového necítil, takže jsem pokračoval v obhlídce.
"No, snad ten medvěd bude daleko od úkrytu,” zamumlal jsem, ”nerad bych, aby se mým kamarádům něco stalo... Při té představě se mi zježil srst na krku. Snad mě ten medvěd neobešel! To bych si jej nemusel vůbec všimnout a on by si to vklidu mašíroval k nám do pelechu! Ah… Nebuď paranoidní, Siphre, zavrčel jsem sám na sebe. ”Viditelně se na mě nedostatek spánku dost odráží…” zamumlal jsem a několikrát zamrkal očima, abych opět zaostřil na… bílý flek všude kolem mě.

Moc děkuji za akcičku, byla taková oddechová a fajn na zopakování si vědomostí ze světa zvířat 1 No a samozřejmě se těším na další akce, které se někomu podaří vymyslet! :D

Na čumáku mi pohrával úsměv od ucha k uchu, dokud mi Luna tiše neoznámila své neblahé tušení. Ani mě tolik nezujala možná přítomnost jiné lišky, jako spíš medvěd, který se kolem mohl potloukat. Okamžitě jsem zvážněl a se zachmuřeným výrazem se mírně naklonil k Yritě.
"Jo, omrknu to," oznámil jsem rázně, avšak i přesto se mi hlas trochu zachvěl. Inu, stále jsem měl živě v paměti náš společný útěk před hladovým obrem. "To by tak hrálo, aby nás tu ještě nějaká čtyřnohá potvora sežrala," pokusil jsem se zakrýt svou nejistotu a vyklouzl jsem ven do zasněžené krajiny.

Vyběhl jsem z úkrytu a zamířil směrem odkud přišli Tarante s Taniou. Poklusem jsem se vydal na moji první obhlídku území v tomto světě nasáklém magií. Tlapky se mi sice stále bořily do bílých závějí, ale už nesněžilo - to mi přišlo vhod. Vítr taky nefoukal tak silně jako vždycky, takže na zdejší poměry bylo venku celkem teplo. "Tak ken doufám, že toho medvěda přece jen nepotkám," zamumlal jsem si pro sebe a zavětřil. Zatím jsem sice nic neobvyklého necítil, to se však mohlo během několika dalších vteřin změnit.

Tlapkami jsem se snažil chytit svůj ocas, zatímco jsem s ním neustále mával ze strany na stranu. Při každém máchnutí mi střapaté chloupky vlály jako néjaký válečný prapor. V tu chvíli jsem měl pocit, jako bych se rozdělil na dvě lišky - lovící a prchající. To zní vážně divně, poznamenal.jsem v myšlenkách a skoro se svému přirovnání zasmál nahlas. "Lovil" jsem tedy svůj konec ocasu a hra mě začínala bavit stále více. Pořád jsem ale měl uši našpicované a poslouchal, co říká Luna.
"Pravda," procedil jsem skrz chomáč chlupů, který mi zůstal mezi zuby. Černá srst mě ale začala nepříjemně lechtat, tudíž jsem ji musel co nejrychleji vykašlat. Hlasitě jsem kýchl, načež jsem mohl pokračovat v odpovědi: "Čtyři stejné nápady by nám byly fakt k ničemu. Sice bychom měli jednotný názor, ale nulovou kreativitu." Posadil jsem se. Raději jsem rafání po vlastní oháňce nechal, protože zbytek skupiny, jak vzápětí oznámila Luna, právě dorazil. Kývl jsem Sheene, jež se dovnitř přikolébala svým typickým houpavým krokem, na pozdrav. O chvíli později se ve vchodu do prostorné jeskyně objevil bílý kožich veselé kopy jménem Polárník. Tedy Tarante. Zamával jsem mu ocasem a vydal se směrem k příchozím. Velmi mě však překvapilo, když se za lišákem ze sněhu nevynořil další bílý tvor, nýbrž liška šedá. Zastavil jsem se pár kroků od Luny a natočil hlavu mírně na stranu. Že by další nový člen? napadlo mě.
"Ahoj," zazubil jsem se kamarádsky na neznámou. "Noira bude asi hodně zvláštní typ lišky," zamumlal jsem k Polárníkovi polohlasně, když se kolem mě protáhl, aby si prohlédl jeskyni. Neopoměl jsem při tom s širokým úsměvem dodat: "Vítej v novém domově, Polárníku." Pak jsem se otočil zpět na lišku v hnědém kožíšku, která možná mohla být trochu zmatená kvůli přezdívkám a mému přátelskému přístupu. Inu, lišky obecné s polárkami obvykle nemívají dvakrát vřelé vztahy. "Já jsem Siphr," představil jsem se, "ale když mi vymyslíš přezdívku, můžeš mi tak říkat. A ty jsi...?"


Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 11


U Ž I V A T E L