Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 11

Podivný lišák šel dál svou cestou a mé unavené oči zabloudily směrem, kde jsem zanechal Lunu. Byla tam sama s cizincem. Měl bych se vrátit, napadlo mě. Jenže... Když já byl tak šíleně unavený! Beztak jsem předtím kvůli tomu mluvil úplně z cesty a upřímně jsem si ani nepamatoval, jak se tmavý flek jmenoval, nebo jestli se vůbec představil. Měl jsem... Úplné okno?! Kecl jsem si zaraženě na zadek a zatřásl hlavou. To... mi ale pohled ještě více rozmazalo. Po delší chvíli jsem tedy s nově nabytou rovnováhou zamířil ke skále. K místu, kde jsme předtím bojovali s medvědem (což se mi pro teď samozřejmě vykouřilo z hlavy, jinak by mé tlapky směřovaly jinam). Došel jsem tak nějak k závěru, že Luna si se svými magickými schopnostmi poradí. Zvláště když cizinec o existenci magie nemusel mít ani tušení a tak mohl být v případě podrazáckého útoku nemile překvapen. A já bych ve svém aktuálním stavu nebyl nápomocen ničemu, leda jako snadné rukojmí – a to se mi moc nezamlouvalo. Šel jsem tedy po paměti a doufal, že jdu správným směrem. A taky že se nebude Luna zlobit, když ji tam teď nechám.

Moc, opravdu moc, děkuji za odměny! 1
U Siphra bych tedy jako druhou vrozenou magii poprosila vodu. Ke Greenovi musím magii i patrona ještě domyslet, to doplním někdy v průběhu roku ^^

________
✓ Zapsáno img

Moc děkuju Lorce za osud a spolu s ostatními otvírám 10. okénko 1

Les Antares. Nakrabatil jsem čelo a zamyšleně se zahleděl do prázdna. Byl jsem v krajinách věčného sněhu už dlouho, velmi dlouho. Kdy naposledy jsem viděl stromy? napadlo mě. Snažil jsem se vyhrabat ze vzpomínek, kdy jsem na tomhle území procházel lesem. Nebylo to lehké, ale po dlouhé chvíli dumání se mi něco vybavilo.
„Neznám jména zdejších lesů a hor, takže nevím, zda ti poradím správně,“ začal jsem krapet nejistě „a taky jsem docela dlouho nevylezl z polárních krajin. Mám ale pocit, že jsem procházel nějakým lesem, támhle na severu.“ Tlapkou jsem ukázal na sever, podle svých slov. „Tam někde za tou menší horou. Nevím jestli je to les který hledáš, ale snad jsem pomohl,“ usmál jsem se na staříka nakonec.

Šedý lišák přede mnou vypadal jako zvrásněný věchýtek, stoletý stařík, jehož očka vypovídala mnoho o zkušenostech a vědění, které se mu podařilo za život nahromadit. Dobře, až tak staře asi nevypadal, ale to asi není podstatné, že?
Zapadal jsem do sněhu až po břicho a tak trvalo notnou chvíli, než jsem se k cizinci přiblížil.
„Zdravím,“ odpověděl jsem na jeho pozdrav a přinutil zbytky energie, aby mne držely v jakémž takémž soustředění a napůlbdělosti - nechtěl jsem přece na místě usnout. Měl bych se pak vydat do úkrytu. Snad tam už nebude ten zatracený medvěd, to by byla moje smrt... Cizinec mě žádal o pomoc. Konkrétněji, o radu. Překvapeně jsem zamrkal a střihl ušima. „O radu? Pokud budu umět poradit, rád budu nápomocen,“ řekl jsem a zvědavě se na staříka podíval. Co by asi tak mohl chtít za radu od nezkušené mladé krve?

Cron se ptal Luny, zda jsou ve skupině ještě volná místa - chtěl se přidat. Tak se ti to povedlo, pomysleljsem si při pohledu na svou kamarádku a po čumáku mi přeběhl letmý úsměv.
Přijímání jsem samozřejmě nechal na Yritě, přeci jen to byla její skupina a tak by se měla rozhodnout sama. Velkému tmavému lišákovi jsem věnoval pohled, který říkal „ano máme a rádi vezmeme“.
Na jeho další slova jsem odpověděl s přívětivým úšklebkem: „Přes léto to bývá lepší. Ale neboj, za chvíli si zvykneš.“ Už jsem se chystal vrátit ke svému stavu V. E. M. M. - vnímání existuje mimo mne - když vtom moje uši zachytily hlas další lišky. Nemohli ho přeslechnout ani mí společníci, tím jsem si byl jist. Nu a vzhledem k tomu že tu právě probíhalo přijímání nového člena, rozhodl jsem se jít omrknout cizince sám. Ne že by tam mohl jít někdo jiný...
„Omrknu to,“ kývl jsem tedy na Lunu a švihl oběma liškám ocasem na rozloučení. Odlepil zadek od země a když odcházel, zůstala tam po něm pěkná prohloubenina, jak kolem nich nasněžilo.
Šel se tedy podívat, kdo další zabloudil k Polární skále. Kdo to asi bude? Tlapky se mi bořily do načechrané peřiny a šlo se špatně. Nespokojeně jsem cosi zamrmlal pod fousy a rozhlédl se. Z ponurého nebe se na zem snášely sněhové vločky a některé mi padaly do očí, proto bylo pro mne jakožto unaveného Siphra obtížnější spatřit štíhlé tělo šedé lišky. Jakmile jsem si ale jedince všiml, zamířil jsem k němu.
„Jsem tu!“ houkl jsem na něj.

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána img

Tmavý lišák před námi na slova o liščí skupině zareagoval, jako každý jiný. Luna mu tedy začala trpělivě vysvětlovat, co jsme vlastně zač, a při tom ho možná nenápadně verbovat. Vlastně i kdyby se lišák nakonec rozhodl, že o žádné skupiny nemá zájem, byla by to pro nás vlastně výhra - existence skupiny se tak měla větší šanci dostat do povědomí jiných lišek.
Tak úplně jsem nepobíral o čem to Yrita vlastně mluvila. Ano, její hlas jsem vnímal, ale slova se slévala tak nějak dohromady... Nebyl jsem si ani jistý, co cizinec odpověděl (nebo jestli vůbec něco řekl) a zda nějaká slova nebyla mířená na mně. Byl jsem prostě... unavený.

Tmavý lišák hledal svou sestru. „Nikoho šedého jsem v okolí neviděl,“ řekl jsem. Buď tady jeho šedá sestra opravdu nebyla, nebo jsem ji nemohl potkat kvůli teleportaci.
Má následná otázka byla asi poněkud nevhodná... To mi uvědomily pohledy obou lišek. Kdybych byl člověk, zvedl bych ruce nad hlavu jako gesto že se opravdu nechci s nikým prát a že to nebylo myšleno jako urážka. Jenomže ruce jsem žádné neměl a tak jsem jen stáhl uši a trochu svěsil hlavu. Tmavému lišákovi jsem hodil omluvný pohled. Asi bych někdy mohl víc přemýšlet nad tím, co říkám, že?
„Promiň,“ broukl jsem. Nebyl jsem si jistý ke které ze dvou lišek to bylo mířeno, asi oběma. „Spíš jsem to myslel tak, že v polárních krajích jsem moc lišek šedých neviděl.“ Tlapkou jsem si promnul unavené oči. Proč jsem do háje zase unavenej! To jako nic nevydržím, či co?! zaprskal jsem na sebe v myšlenkách.
Luna začala mluvit o liščích skupinách. Hmm, že bychom měli dalšího člena? To jsem netušil, zvláště když jsem za Polární skupinu podle Yritina výrazu asi neudělal úplně dobrý dojem. Prozatím bude asi lepší, když budu držet tlamu.

Snažil jsem se udržet pozornost, ale chvílemi se mi to úplně nedařilo, zvláště když neznámý lišák, jehož bychom po právu mohli nazvat vetřelcem, mluvil zcesty. Unaveně jsem se na něj díval a na těch pár chvil, než jsem pochopil jeho slova, měl na obličeji tupý výraz.
Zatímco Luna mluvila s cizincem, já se pokusil zkontrolovat okolí. Co kdyby... jich tu bylo ví... víc? Nebe bylo sice temné, ale na bílém sněhu by se silueta jiné lišky než polární jistě vyjímala. Nebo ne? V každém případě jsem si ničeho podezřelého nevšiml, tudíž to znamenalo, že je Luna asi v bezpečí.
„Neměl bys být spíš někde na stromě?“ napadlo mě najednou a také jsem to hned vyslovil.

Mlčky jsem šel za Lunou. Únava mi zalepovala víčka a chvílemi jsem měl co dělat, abych udržel hlavu ve vzduchu. Budu se potřebovat vyspat. Na cestu jsem se moc nesoustředil, šel jsem za Lunou - tmavší špička jejího ocasu mi byla značkou.
Ještě než jsme došli do nového domova, nebesa se rozevřela a na nás se snesla jakási smršť vody smíchané s namrzlým sněhem. To pak bude zase všude břečka, usoudil jsem. Pokud teda nebude sněžit.
Když jsme byli u úpatí skály, Luna mě svými slovy vytrhla z jakéhosi polospánku či otupění. Zvedl jsem zrak z jejího ocasu a do očí mě na pozadí zimní krajiny udeřila tmavá srst. Co? Vetřelec? napadlo mě, moje tělo ale nezareagovalo tak, jak by mělo. Jen jsem střihl ušima a kdybychom se s Lunou nezastavili a ona nezačala na neznámého tvora mluvit, pravděpodobně bych vypadal, že jsem si jej ani nevšiml. Zamrkal jsem, abych únavu ještě trochu odehnal a zadíval se na neznámého.
„Tania to asi nebude,“ zamumlal jsem. Ta měla, pokud jsem si to správně pamatoval, jiný odstín barvy srsti. Posadil jsem se vedle Luny (což vzhledem k našemu velikostnímu rozdílu mohlo vypadat jakkoli) a nechal jsem ji mluvit.

Ahoj Alarko :D
Jako první bych se chtěla omluvit za nedochvilnost v odepisování - někdy s tím mívám problém a měla bych na tom zapracovat.
Chtěla bych ale také poděkovat za organizaci akce. Nápad se mi moc líbil a celkově mě hra bavila; jsi skvělý vypravěč <3 (ale zase ne že by zbytek admin-teamu taky nevypravěčoval taky dobře, neberte si to osobně! :D).
A taky moc děkuji za odměny :) Všechno půjde samozřejmě na Greena:
120 kamínků
7% do rychlosti
3% do síly
Slunce: poprosila bych symbol slunce na čelo, cca takové:

img
pro kreslíře: barva nemusí být žlutá, představuju si to spíše v takové béžové - sladění barev ale nechám spíš na tobě :)

Vlastnosti zapsány ✓
~ img

//EDIT ALARKA: Moc děkuju za zpětnou vazbu ❤

Když Luna řekla, že je v pořádku, ulevilo se mi. Měl jsem pocit, jako by se něco těžkého, co jsem měl na hrudi, uvolnilo a spadlo na zem - naštěstí mi to nepřipláclo tlapky. Něco se ve mně jakýmsi způsobem uklidnilo. Netušil jsem co se to stalo, ale... byl to příjemný pocit. Usmál jsem se.
„Jo, máš pravdu, Luno, přikývl jsem, „čím dřív je najdeme, tím líp.“ Mimoděk jsem zvedl hlavu a zadíval se na nebe. Bylo bez mráčku. Bouře? zapochyboval jsem. Ale co já vím, někdy bych mraky na nebi hledal těžko a za pár hodin se musím schovávat před deštěm... Zvedl jsem se. Černou srst jsem měl protkanou bílými vločkami. Vydal jsem se za Lunou. Moje tělo sice bylo vyčerpané, teď jsem si to ale tolik neuvědomoval - únava na mě asi měla dolehnout v celé své (ne)kráse až později. Pokud se mě krásná liška přede mnou na nic neptala, neřekl jsem za celou cestu nic.

Polární skála >>

Dobrý. Takže jsme se fakt pomlátili s medvědem. Ta myšlenka sama o sobě zněla dost absurdně, ale aspoň jsem měl potvrzeno, že to není další výplod mojí fantazie. Znatelně se mi ulovilo. „Já... no... jsem měl asi... halucinace nebo tak... něco. N-nevím co to bylo,“ pokusil jsem se vysvětlit, „prostě... tam byla nějaká liška a pak najednou zmizela. Prostě se rozplynula a to lišky asi nedělají, když s tebou mluví... No, to je jedno.“ Zatřepal jsem hlavou a s úsměvem řekl: „Aspoň že ty jsi skutečná.“ Přítomnost někoho, koho jsem znal, mě uklidňovala.
Svůj pohled jsem stočil k Lunině boku. Srst měla trochu potřísněnou zbytky krve, asi se umyla v řece. Otevřenou ránu jsem ale nenašel. „A jsi v pořádku ty? zeptal jsem se.

Moc daleko jsem nedoběhl, když jsem málem vrazil do něčeho bílého, co ale asi nebylo hroudou sněhu. Nebo jsem aspoň doufal, že to ve skutečnosti není hrouda sněhu a její hlas není jen v mojí hlavě. Zastavil jsem tedy.
„Luno,“ řekl jsem a chvíli nejistě na ni hleděl. Měl jsem strach, že mi taky zmizí před očima, to jsem opravdu nechtěl! Co když se rozplyne jako ta polárka, která se mnou předtím mluvila? Asi bych si to měl ověřit, napadlo mě, pro jistotu... Zvedl jsem tedy packu a ta zamířila někde doprostřed obličeje mojí kamarádky. Raději jsem zavřel oči - jestli měla taky zmizet, nechtěl... nechtěl jsem to vidět. Ocas jsem měl skoro přilepený na břicho. Moje packa naštěstí narazila na srst a taky se to hýbalo. Opatrně jsem se podíval. Liška přede mnou vypadala živě a skutečně.
„Dobrý, už jsem se bál, jestli nejsi další halucinace,“ vydechl jsem a přešlápl. Nějak mě studily tlapky. „Hele, byl ten velký medvěd skutečný? Nebo jsem ho viděl jenom já?“ zeptal jsem se Luny. Teď jsem si nebyl mnoha věcmi úplně jistý.

Byl jsem zmatený, mé hrdlo bylo vyschlé a oči jsem chvílemi musel přivírat, abych lépe zaostřil na Arisu. Najednou ji ale ode mne začalo cosi odtahovat a já jen poplašeně uskočil. Co se to tu k čertu děje! Polárka, se kterou jsem mluvil, zmizela. Prostě zmizela jako voda v poušti. Vyděšeně jsem udělal pár kroků vzad a nevěřícně kroutil hlavou.
„Ne. Ne, ne, fakt, tohle prosím ne...“ mumlal jsem s vytřeštěnýma očima. „H-halucinace fakt ne,“ vypadlo ze ně skoro plačtivě. Začal jsem si vybavovat celou akci s medvědem. Byla to taky jen halucinace? Nebo realita? Vyděšeně jsem couval, ven z ledové jeskyně. Mé tělo se začalo třást, ocas jsem měl skoro nalepený na břicho a uši připláclé k hlavě. Já nechtěl mít halucinace. Najednou jsem si prostě nebyl jistý ničím. Existují vůbec Luna a Polárník? A co Sheene? Jsou skuteční, nebo to je jenom výplod mojí fantazie? Nevtipný fórek mojí hlavy? Svět před očima začal splývat a já se rozběhl pryč od jeskyně, k nějakému výběžku nebo co to bylo. Bál jsem se. Bál jsem se, že to, co je kolem mně, není realita. Co když Aelin byla taky jenom imaginární, nehmotná, neexistující?


Strana:  « předchozí  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 11


U Ž I V A T E L