Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  4 5 6 7 8 9 10 11 12   další »

Podíval jsem se směrem, kterým odešla Noira.
„Tou se netrap, na mě zatím byla nevrlá pořád a teď jí není moc dobře,” řekl jsem. Víc jsem se zatím rozhodl neprozrazovat, už tak se na mě předtím podívala dost uraženě, když jsem prozradil její jméno. „No a Aelin, ta malá liška z pouště, ta odešla kvůli těmto ne příliš příznivým podmínkám víc na jih, už tady bylo na ni moc chladno a byla tady celkem dost dlouho” dovysvětloval jsem a zamířil k převisu. Cestou jsem se ještě otočil na Kaeru. „Tak pojď, úkryt máme támhle.”
Vklouzl jsem do naší skrýše. Noira se choulila úplně v koutě a viditelně se masa skoro nedotkla. Pořád jí bylo špatně a já nevěděl, jak jí pomoct. Stáhl jsem uši dozadu. Nevypadal, že by teď byla ráda s někým mluvila. Posadil jsem se kousek od vchodu. Nebe zesvětlalo a polární záře se vytrácela. Přicházelo svítání.

Aelin se rozhodla odejít. Škoda, nebyla to špatná liška, snad se naše cesty ještě někdy zkříží. Zdála se mi celkem milá, rád bych ji znovu potkal. Kdo ví, co ještě přijde, ztezky Osudu jsou nevyzpytatelné.
Přenesl jsem zrak zpět k nově příchozí. Tak tedy Kaera. Hezké jméno. Napadlo mě.
„Lovkyně spadlých hvězd?” zopakoval jsem. Ještě nikdy mě nenapadlo lovit hvězdy. No právě, jak to, že mě to ještě nenapadlo?! To musím někdy zkusit! Zatím jsem se však rozhodl věnovat konverzaci. „Neviděl jsem, že by ta světla dopadla až sem, ale odtud je vše nejlépe vidět,” podotkl jsem. Pak se konečně ozvala Noira a řekla něco víc, než jen zastrašující formulku, což mě potěšilo. Možná je ta polárka přece jen výřečnější, než se zdá? Uvažoval jsem. Když odnášela mnou přinesený kus masa, zavolal jsem za ní: „Mě nechávat nemusíš!”
Inu, najedl jsem se už dřív, při lovu, jinak bych sem pravděpodobně nedošel. Mráz mě teď zase začal kousat a to nejen do tlapek. Otřásl jsem se, abych jej zahnal apespoň na chvíli, ale vzápětí už jsem byl zase přikryt všudypřítomným chladem. Pohlédl jsem na Kaeru. Možná je hladová, tak jako Noira? Neměl jsem tušení. No, ta bílá chlupatá potvora mě tady nechala s potenciálním nebezpečím, které však nejevilo žádné známky agresivity. Možná jsem nebyl ostražitý a později se mi to mohlo vymstít, ale Kaera naštěstí zatím nevypadala nebezpečně.
Postavil jsem se na všechny čtyři a pořádně se protáhl.
„Když budeš chtít, můžeš se u nás trochu najíst,” nabídl jsem, „před pár hodinami jsem musel ulovit zajíce a Noira to celé nesní, takže případně zbude také něco pro tebe.” Usmál jsem se na lišku. Ve světle nočních krás se její srst nádherně třpytila, velmi se mi to líbilo. Moje černá vypelichanost byla jako vždy střapatá, ale nijak jsem to neřešil, neměl jsem takovou potřebu. Teď jsem se chtěl jenom zahřát, vyčkat rána a dostat se na hostinnější část saeronského území.
„Odkdy jsi lovkyní spadlých hvězd?” otázal jsem se se zvědavostí.

Stále pozoroval nebe, po kterém se promenádovaly neonové barvy v různých seskupeních a tvořily tak jedinečný úkaz, který bylo možné spatřit jen zde, v domovině polárních lišek. Když se přitiskl ke dvěma lištičkám, bylo mu hned o něco tepleji a už se zimou tolik neklepal. Na Aelininu poznámku odpověděl tak, jak to měl ve zvyku - rozsáhleji, ale přece jen veselým tónem: „Víš, trochu blbě se loví, když tady nic nežije.” Podíval se zvrchu na fenka. „Nejdřív jsem si jej skoro nevšiml a pak mi ten zajíc málem utekl, ale viditelně mi hvězdy přály a najíte se z toho obě dvě” ukázal tlapkou na přinesený kus okousaného masa a znovu obrátil svůj zrak zpět ke hvězdné obloze s Lunou trůnící nad úchvatným kobercem polární záře. Nikdy nic tak krásného neviděl a proto se kochal pohledem, který jej, jako by snad byl nasáklý magií, „nabíjel” novou energií a pocit únavy pozvolna vyprchával.
Z tohoto krásného pocitu blaha Siphra vytrhlo křupnutí. Okamžitě otočil hlavu tím směrem a spatřil tmavou lišku. Na její srsti se mísily černá se stříbřitou, která se zdála odrážet měsíční paprsky a tak jemně světélkovat. Odhadem mohla být neznámá stejně stará jako on.
„Ahoj?” pozdravil a zvědavě naklonil hlavu na pravou stranu. Pak se ozvala Noira se svým zavrčením. Lišák se vduchu uchechtl, protože jemu se od polárky dostalo podobného uvítání. „Já jsem Siphr,” představil se, „tohle je Noira a tohle Aelin.” Ukázal tlapkou nejdříve na větší a pak na menší lišku. Zatím neměl potřebu ani důvod nikoho zastrašovat a nově příchozí nevypadala nebezpečně. Jaká doopravdy bude se však teprve ukáže.
„Taky koukáš na tu nádheru?” ukázal čumákem směrem k nebeské klenbě.

>> Studená louka

Jezero. Lišák už byl poměrně blízko. Přišel ke kraji zamrzlé plochy a pokračoval podél zasněženého břehu. Zpozorněl a střihl ušima. Někde tady musely být jeho dvě kamarádky. Nevšímal si teď odlesků polární záře ani ostatních krás noci, jimž vládla nebeská Luna. Byl tak soustředěný na hledání, že snad ani pořádně necítil mráz. Jeho unavené tlapky ušly už mnoho desítek kroků, ale nic neviděl. V té noci neměl šanci si všimnout skalky s převisem z větší dálky, šel pouze za svým vlastním pachem. Občas nechtěně odbočil z cesty, ale vzápětí šel zase správným směrem.
Několik desítek metrů před ním se na rozzářeném povrchu ledu rýsovala silueta lišky a v těsné blízkosti další, měla velké uši. Siphr se zaradoval a rozběhl se. Tlapy mu v té rychlosti klouzaly a zastavil se až před Aelin a Noirou za skřípání drápů o led - jenom tak se teď dokázal zastavit
Položil zbylé dvě třetiny bílého zajíce před lišky.
„Tak už jsem tady” vypadlo z něj, když se snažil přibrzdit zrychlený dech. Jeho tělem znovu projel ostrý meč chladu. Obešel dvě menší postavy a přitiskl se k nim zezadu. Fenka navíc přikryl střapatým ocasem s bílou špičkou.
Teprve pak si všiml scény, jenž se odehrávala na nebeské klenbě. Zářivé barvy všech odstínů modři, zelené a tyrkysu se mísily se žlutou a fialovou. Vlny polární záře se táhly od západu na východ a od jihu k severu, svou krásou zastínily i samotnou Lunu. Lišák pootevřel tlamu. Vše se odráželo od zmrzlého povrchu jako od zrcadla, jezero se zdálo zářit vlastním světlem. V pozadí toho všeho poblikovaly třypitivé hvězdy a některé z nich se odlepily od noční oblohy a padaly dolů, daleko za horizont. A říká se, že když padá hvězda, plní se přání, že? Siphr měl dva. Nebo tři? Ano, tři. Ale cítil, že musí vybrat jen jedno jediné. Věřil, že se může splnit. A slova, jež však nesměl vyslovit, mu v hlavě zněla jasně. Přeji si, abychom zůstali naživu. Všichni tři.

„Tak teď najít cestu zpět...” povzdechl si Siphr a celý promrzlý vstal. Teplota citelně poklesla o několik stupňů a lišák jistě nebyl jediný, kdo to pocítil. Jeho slova unášel vítr mrtvolným tichem někam do dálky. Siphr se otřásl a tesáky chytil zbylý kus masa. Rozhlédl se a zavětřil. V té temnotě neměl pomyšlení na pozorování hvězdného nebe a překrásné Luny, jenž při západu Slunečního kotouče započala svou cestu třpytivou, jasně vyreslenou dráhou. Lišák se srstí černou jako uhel klusal zpět k jezeru. Dalo by se říct že... vlastně tak trochu stopoval sám sebe a doufal, že Aelin s Noirou zase najde.

>> Zamrzlé jezero

<< Studená louka

Zajíc uháněl dál. Lišák se k němu s velkými obtížemi stále přibližoval. Nakonec se odrazil od tvrdé, zamrzlé půdy a natáhl se po své kořisti. Nedokázal teď nijak šikovně dopadnout a tak jen přišpendlil bílého zajíce svojí váhou. Ten se škubal a snažil se vyprostit. Po několika minutách výmečně vyrovnaného boje se lišákovi podařilo zajíce skolit.
Unavený se svalil na zem a těžce oddychoval. Pak si něco s hrůzou uvědomil. Byla tma. Siphrova nejhorší očekávání se splnila. Vyskočil na všechny čtyři jako opařený a znovu si začal uvědomovat, jak moc je tady zima. Překvapilo ho, že je tady tráva, ale její stav byl politováníhodný. Několik kroků od odtud ležela na zmrzlé půdě mršina.
„Snad odtud najdu cestu. Neměl bych ale být moc daleko od jezera, tak dlouho jsem neběžel” zapřemýšlel nahlas. Po chvilce se pustil do zajíce a třetina masa byla za pár vteřin pryč.

„Díky za radu” hodil směrem k Aelin. Postavil se na nohy. Žaludek se zase ozval a s každým pohybem to bolelo víc. „Ssss” zasyčel bolestí, ale obešel tající sněhovou stěnu a vylezl z úkrytu pod převisem. Teď už jen doufal, že nějaká ta božstva, která řídila osudy této říše jménem Saeron, mu budou nakloněna a pošlou mu do cesty slabšího a chuchravého jedince menší zvěře.
Rozhlédl se kolem. Na severní straně se do výšky tyčily majestátné hory, nesoucí jméno Mosalien. Byly však daleko a než by tam Siphr došel, jistě by padl vyčerpáním. Obejít jezero se mu tedy zdálo rozumnější. Vydal se tedy na nebezpečnou cestu, ze které se nemusel vrátit živý. To by ale pravděpodobně znamenalo smrt Noiry a tu lišák na svědomí mít nechtěl. Proto zaťal zuby a šel dál. Oči ho z té bělosti sněhu nepříjemně pálily. Byla už skoro tma, noc se neúprosně blížila velkými kroky. Siphr se bál, že to před západem slunečního kotouče nestihne a zůstane někde mrznout. Severák na něj dorážel ze všech stran a strhával ho z nohou. Nemůžu se zastavit. Nemůžu tady umřít. Noira a Aelin na mě čekají... Honilo se mu hlavou.
„No tak, Siphre, dělej! Představ si, že máš v zádech Nepheda!” pobízel sám sebe. Při vyslovení jména jeho nejstaršího bratra mu přeběhl mráz po zádech. Neměl na něj moc dobré vzpomínky. „Musím pohnout, než tu umrznu...” Rozhlížel se kolem, mráz ho štípal do čenichu, uší a ocasu. Měl za sebou stovky kroků, ale nikde žádná kořist. Jen nicota severu. Odbočil směrem na jih a pokračoval poklusem.
Vtom k němu závan větru přinesl pach. A ne jen tak ledajaký, byl to pach zajíce! Siphr okamžitě zbystřil a vydal se tím směrem. Zajíc. Zajíc, bílý zajíc!
Jsem v nevýhodě. Černá na bílém bez možnosti úkrytu. Obkroužil zajíce tak, aby stál proti větru. Pak se na zatoulaného jedince vrhl sprintem. Kořist jej však zmerčila a uháněla pryč. K jihu.
Ne, ne, ne, ne, ne! Nemůže mi utéct! Siphre musíš ho chytit, rozumíš?!

>> Studená louka

Magie? Co je to? Lišák se na Aelin nechápvě podíval. Saeron? Zvláštní název. Ještě tak vědět čeho. Pomyslel si.
„Co je to Saeron?” otázal se tedy. Nerozuměl teď už ničemu. „Takže jsem teď neznámo kde, velí tu nějací bohové a mám... magii. Netuším co to je, ale nějak se začínám bát sám sebe, že mi jednou z tlapek vykočí jiskry a podpálím si kožich. Jsem vážně nadšený” ušklíbl se. Těch informací bylo mnoho a normální lišce by se snad zdály absurdní, ale tohle byl Siphr. Věřil fenkovi každé slovo, i když jej mnoho věcí udivovalo. Třeba to, že zabloudil až sem.
Koutkem oka stále pozoroval Noiru. Její stav se nijak výrazně nezlepšoval, vypadalo to stále stejně. Dotkl se jejího rozpáleného čumáku tlapkou, ale hned ji zase odtáhl. Nemocná stále bojovala s neustupující horečkou.
„To nevypadá dobře” zašeptal tiše, že jej mohla slyšet pouze polárka. Pak se obrátil na tvora z pouště:
„Lin, jak dlouho dokážeš udržet ten oheň?” V hlavě se mu zrodil plán. Pokud by ten ohýnek vydržel alespoň několik hodin než přijde noc, vydal by se tam, kde zapadalo slunce. Musí tam někde být konec jezera a možná, že by se mu podařilo i něco ulovit. V tomto vyhládlém a zesláblém stavu mu to půjde ztuha, ale naděje byla. Chtěl ulovit alespoň nějakého starého a slabého zajíce, kterého by sem přinesl. Bylo mu jasné, že Noira je hladová, když předtím vyvrhla obsah svého žaludku.
„A nevíš náhodou o nejbližším místě, kde by se dalo něco ulovit? Znáš to tu líp než my...” zeptal se dodatečně. Ušetřilo by mu to dlouhé hledání, při kterém by mohl padnout vyčerpáním a umírat v téhle krajině a v tak raném mládí se mu moc nechtělo. Žaludek se mu svíral a kroutil způsobujíc jen další bolest.

Oheň. Nebezpečí. Les. Požár. Spihrovy myšlenky se stáčely kolem planoucího živlu, z nějž sálalo teplo. Měl teď k Aelin respekt, protože kdyby chtěla, mohla by mu podpálit kožich a to by moc příjemné nebylo. Nechápal, jak ten oheň vytvořila, ale trochu se přiblížil a posadil se vedle ležící Noiry. Počkat, na co se to Aelin ptala... Jak jsme se tady ocitli? Asi jo... Po chvilce se rozhodl odpovědět.
„Já vlastně ani nevím, jak jsem se sem dostal. Dlouho jsem běžel po takové pustině, kde kromě skučícího větru a vánice nebylo vlastně nic, jenom velká rovná plocha” řekl. Při pouhé vzpomínce na toto místo se otřepal. Měl štěstí, že se mu podařilo dojít až sem. „Běžel jsem tak možná od rána, možná dýl, vůbec nevím. Tady jsem dorazil až když slunce stálo na nejvyšším bodě, takže asi kolem poledne. No a našel jsem Noiru v tomhle úkrytu.” Omotal si ocas kolem předních tlapek a se zájmem a bázní pozoroval tančící plameny. Místy byly žlutavé, jinde zas oranžové a přecházely do barvy zapadajícího slunce. Vypadalo to, jako by ta obrovská ohnivá koule pocítila lítost a vrhla na zem část sebe, aby promrzlým tvorům milosrdně poskytla nějaký zdroj tepla, než zapadne úplně. Ohýnek ale nemohl vydržet dýl než pár hodin, protože větviček bylo opravdu málo a byl to zázrak, že se z jednoho ze saeronských lesů dostaly až sem.
„Jak se sem dostala Noira to nevím, ale jestli to nebude chtít říct, moc překvapený nebudu” podotkl a mrkl na tu bílou chlupatou kouli. Po krátké chvilce se zeptal:
„A jak ses sem dostala ty? Poušť plná písku a tepla je přece přesným opakem tohohle,” ukázal čenichem na okolní krajinu „takže ses sem nemohla jen tak zatoulat. Mělas nějaký cíl, že?” podíval se na samičku fenka a čekal, zdali potvrdí jeho doměnky či ne. Přemýšlel, co mohlo tak teplomilného tvora nepřizpůsobeného přírodou k přežívání v těchto životních podmínkách dohnat k tomu, aby dobrovolně opustil své vyhřáté bydliště.

Siphr se konečně uvelebil v trávě a schoulený do klubíčka se pomalu začal propadat do říše snů. Doufal, že jej ze spánku nic nevyruší a že si konečně odpočine.
Střapatý lišák se jako návnutím proutku ocitl na louce. Všude kolem se jako moře vlnila vysoká stébla trávy, cvrčci si něco pobrukovali a na nedalekém stromě štěbetalo a o něčem se dohadovalo hašteřivé ptactvo. Siphr se rozběhl. Užíval si pocit svobody. Vánek se sebou přinášel různé pachy, možná se někde spokojeně popásal jelen a v dáli odhopkal zajíc. Lišák se tlapkami odrážel od tvrdé země a hebké trávy, a po chvilce po jeho bocích běžely další dvě lišky, černé jako uhel.
„Lilth, Azire!” poznal své dva sourozence. „Co tady děláte?” chtěl hned vědět. Cítil se šťasten. Tak dlouho neviděl svého milovaného bratra a svou milovanou sestru!
„Siphre, uteč” vyšeptala Lilth. Teprve teď si všiml, že v jejích očích se schovává strach.
„Ale proč? Vžyť... Vždyť jsem vás sotva našel!” nechápal Siphr. Azir se na něj podíval a ve tváři měl vepsanou hrůzu.
Najednou se obě lišky rozplynuly. Krajina se proměnila. Siphr už neběžel po hebké trávě ale po vyprahlé půdě, ze které sem tam trčel uschlý trs trávy, nebe už nebylo blankytně modré, ale šedé a pod přikrývkou mohutných bouřkových mračen. Občas ze země trčel strom, který postrádal listí a protože mu už dlouhou dobu nebyl dopřán doušek vody, umíral. Ztrouchnivělá kůra těchto stromů se na mnoha místech buď odlupovala, nebo byla skrznaskrz prolezlá hnilobou a kůrovci. Místo zpěvu ptáků se nad liščí hlavou ozývalo zlostné pískání vyhladovělých supů. Občas zakrákala nějaká vrána ohlodávající staré žlutobílé kosti. Atmosféra tohoto místa byla dost těžká a ponurá, Siphrovi se strachem svíralo hrdlo. Zaburácel hrom. Tu si vystrašený lišák všiml jiného, který stál k němu otočený zády u jednoho ze ztrouchnivělých stromů.
„Js.. Jsi to ty, Azire?” přišel k němu blíž a zeptal se. Jeho hlas byl plný nejistoty a strachu. Ten lišák se otočil. Siphr strnul.
„N-ne-neph... Nephede...”
„Tak jsi mě přece jenom poznal, bídáku” ušklíbl se Nephed, Siphrův nejstarší bratr. V oku se mu mihl zlověstný záblesk nevěstící nic dobrého. Začal pomalu kroužit kolem mladšího chlupáče.
„Nephe, prosím, nech mě jít, nedělej to” prosil Siphr roztřeseným hlasem. Bál se. A jak. Nephed se jen rozesmál. Díval se na svého bratra povýšeně a pohrdavě.
„Ty, taková hloupá krysa, mě prosíš? Ty se ještě opovažuješ mě prosit?!” zvyšoval Neph hlas. Užíval si strach slabšího, čišela z něj dominace. Siphr se skrčil, couvl o krok. Vtom se na něj Nephed vrhl a svou váhou jej přišpendlil k zemi. „Buď ty, nebo Azir, vyber si” vyšeptal mu do ucha chladně. Rozklepaný Siphr tiše odpověděl:
„Já... Aze nech napokoji...”
Větší lišák se ušklíbl. Tuhle odpověď čekal, byla pokaždé stejná. Drápy přední tlapy zaryl do bratrovy hrudi. Byly ostré jako nože. Pomalu sjížděl po celé délce břicha ale tak, aby ho neroztrhal. Užíval si Siphrův bezmocný řev. Z ran se řinuly stružky krve, která splývala po střapatém kožichu a ještě více jej slepovala.
„Už... dost... prosím... úpěl Siphr. Nephed mu dal facku, s roztaženými drápy.
„Budeš zticha!” okřikl jej. Vtom se mladšímu lišákovi nějak odlehčilo - Nepha sejmula Lilth.
„Necháš ho napokoji!” zavrčela a vycenila zuby. „Zdrhej!” obrátila se na Siphra a už tu byl i Azir a společně se sestrou se snažil udržet nejstaršího z přítomných. Raněný na nic nečekal. Uháněl, jak nejrychlejo dovedl.
Ráz krajiny se opět změnil. Siphr musel šplhat po skalách, pod ním se otevírala propast, jenž se zdála bezedná. Poraněné břicho výstup vůbec neusnadňovalo, právě naopak. Tu se od někud ozvalo táhlé zavytí. Vlci. Lišák začal panikařit. Snažil se šplhat čím jak nejrychleji, tlapky mu stále klouzaly. Čím výš byl, tín silnější vítr bičoval jeho znavené tělo. Už byl skoro na vrcholku skály, už se blížil k cíli své cesty, když vtom jej za přední tlapky chytily jiné tlapy, mnohem větší. Siphr polekaně zvedl hlavu. Jeho pohled se střetl s mrazivým pohledem krvavě rudých očí... vlka. Ten jej zhodil dolů. Do propasti. Pak už nebylo nic, jen nekonečný pád a hustá tma.

Tak přece jenom se Aelin nakonec zdála lišákovi celkem přívětivá. Když vyslovila jeho jméno ve zkrácené formě, která by ho asi nikdy nenapadla, v duchu se zasmál. No, tak už měl přezdívku, dalo by se říct. Takže fenek z pouště. Znělo to zajímavě, Siphr totiž nikdy poušť neviděl. Písek už ano, ale nikdy v takovém množství. Představoval si, jak to asi musí vypadat. Velké hory rozehřátého písku s pobíhajícími fenky, pálivé slunce, které vyhřívá kožichy... Úplný opak téhle pustiny, kde neustále vířily v divokém tanci sněhové vločky.
Vyprávění o Iscariot a Odettě jej zaujalo. Takže dvě bohyně? Možná, že se s nimi někdy setkám. Napadlo střapatého samce. No a musel uznat, že to Aelin s bílým ocasem opravdu slušelo a uznale pokýval hlavou.
„Ta bílá ti sluší,” poznamenal a vzápětí s tónem humoru dodal, „jak psovi uši.”
Poté se otočil směrem k východu z úkrytu a zadíval se na tu úžasnou podívanou. Rozžhavená koule nazývaná sluncem se pomalu schovávala za nekonečným horizontem. Krvavě rudá záře se rozlévala po obloze a sem tam plul zatoulaný červánek. Nebe bylo plné různých barev od rudé přes oranžovou a lehce zlatavou přes narůžověolou až k temné modři na východní straně Saerunu. Celá paleta barev se odrážela od zamrzlé jezerní hladiny, pod kterou se třpytila křišťálově čistá voda. Bělostný sníh vesele jiskřil a severní vítr se proháněl po ledě a sem tam se s chutí „zakousl” do černého liščího kožichu. Na nebi se začínal rýsovat měsíc, předzvěst nádherné, ale také mrazivé noci. Dvě nebeské lucerny jakoby zápasily o to, kdo bude vládnout světu za několik dlouhých hodin spolu s polární září, která se měla dnes po soumraku objevit. Siphr zíral na scénu odehrávající se na nebeské klenbě s pootevřenou tlamou.
„To je nádhera” vydechl a do vzduchu se vznesl obláček páry. V mžiku oka se stal obětí větru, který jej odvál pryč.

Fenek, nebo snad fenka?, zareagoval na lišákovu otázku nějak... povýšeně. Vhledem k velikosti tohoto zvláštního tvora to mohlo vypadat komicky. Liška se odlišovala od Noiry zatím jen tím, že její odpovědi byly bohatější a ne tak úsečné.
Tak tyhle dvě liščí slečny nepůsobily zrovna nejpřátelštěji, ale Siphr se rozhodl to teď nerozebírat. Břicho ho bolelo stále více, byl to už asi druhý den, co neměl nic v tlamě. V tomto stavu však neměl šanci nic ulovit. Přitiskl se k Aelin, jak se liška představila, z druhé strany a schoulil se do klubíčka. Neměl náladu nějak moc mluvit, protože ho taky trochu naštvalo, že byl vytrhnut ze spánku. Musím potom něco ulovit nebo najít aspoň nějalé kořínky, to je úplně jedno. Hlavně abych něco snědl. Uvažoval. Najít ale nějakou potravu v zamrzlé krajině se nejevilo jako jednoduchý úkol. Siphr zavřel oči. Věděl ale, že už asi neusne. Škoda.
„Já jsem Siphr” představil se po delší chvilce nepříjemného ticha taky. „A tohle je Noira” ukázal bílým koncem ocasu na polární lišku, jež se zatím výřečností neprokázala. Zamyslel se nad předchozími slovy Aelin, kterými mu toho moc nesdělila, alespoň dle jeho mínění. Neměl ponětí o ekzistenci magie a o nějakých bozích nikdy nic neslyšel. Kdyby mu někdo řekl, že je v Saeronu, o moc moudřejší by nebyl. V každém případě potřeboval nějaká vysvětlení. Proto se nechápavě otázal:
„Kdo je to Odette? A Is... Isca... Iscarot?”

Siphr už téměř spal, když ho z říše snů vytrhl něčí hlas. Nebyla to však Noira. Trochu ho to polekalo a rychle se postavil na nohy. Roztěkaným zrakem hledal neznámý zdroj toho zvuku. Všiml si, že sněhová stěna vypadá celkem obstojně a už tu nefučí tolik vítr. U vchodu zahlédl nějakou malou hnědou věc, která se před chvílí asi na něco ptala. Rozespale si zívl a zamžoural očima, aby si mohl tuto podivnou lišku pořádně prohlédnout. Takového tvora ještě nikdy neviděl a překvapilo jej, že je dokonce ještě menší než Noira. Posadil se a trochu se otřepal, aby odehnal dotěrný chlad, ale nějak moc mu to nepomohlo.
„Co jsi to říkala?” zeptal se neznámé. „A co jsi vůbec zač? Takovou zvláštní lišku jsem ještě neviděl” vyslovil své myšlenky nahlas. Nově příchozí vypadala hodně zmrzle a útočná se mu taky nezdála. Podíval se na Noiru, která po odpočinku vypadala o něco lépe než před jeho příchodem. Naklonil hlavu lehce na stranu a zvědavě pozoroval zmrzlého fenka.

Unavený položil hlavu na zem a pozoroval zatoulané sněhové vločky, které se zdály tančit. Noira už se zdála klidná a tak si oddechl. Trochu se otřepal, protože už na něj zase dorážel mrazivý severák a snad chtěl i dát najevo, že Siphra nenechá a počká si na noc, kdy bude silnější.
„Hloupý vítr,” poznamenal si pro sebe, „stejně mě ale odtud nevyžene.” Neměl tušení, že už je jeho společnice vzhůru. Střapatou a ne zrovna nejčistší srst měl celou načepýřenou a kdyby se schoulil do klubíčka, vypadal by jako zčernalý trs trávy. Přivřel znavená oční víčka a už se kolébal ve stavu mezi spánkem a bděním. Smysly mu otupěly a pomaloučku se propadával do říše snů.

Lišák cítl, jak sebou Noira škube. Asi se jí zdá zlý sen. Napadlo ho. Neměl ponětí jak jí pomoci a tak jí do ouška zašeptal jen několik konějšivých slov, i když to asi nijak nepomohlo. Snažil se zapamatovat si jméno, které vyslovila. Možná, že je to nějaký nepřítel, který ji pronásleduje i ve snech? Nejistě se rozhlédl. Koutkem oka zahlédl, že venku se stmívá stále rychleji a teplota neůprosně klesala.
„To bude dobrý. Jenom přečkat noc a nezmrznout” snažil se sám sebe uklidnit samomluvou. „Potom se půjde nejspíš dál, ale nemám tušení kam. No, Noiru tady ale nechat nemůžu,” pokračoval ve svém monologu, „takže tady asi budu muset zůstat o něco déle, než jsem počítal.”
Zamyšleně si prohlížel mapu Noiřiných jizev. Táhly se jí snad po celé délce hřbetu. Byla to nejspíše památka na boje, zdali však byly pro polární vítězné či ne, věděla jen ona.
„Viditelně se rvaček nebojí” uchechtl se. „No, aspoň vím, proč byla tak agresivní.” Omotal kolem ní svůj ocas více, aby zůstala v teple.


Strana:  1 ... « předchozí  4 5 6 7 8 9 10 11 12   další »


U Ž I V A T E L