Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  6 7 8 9 10 11 12 13 14   další »

Vítejte v Polární skupině. V tu chvíli jsem pocítil tu šťastnou vánoční náladu, kdy se zdá, že je všechno možné a plní se přání. Zavrtěl jsem ocasem a překulil se přes záda zpět na tlapky. No a pak si Luna všimla Noiry. Střihl jsem ušima a rámě v rámě jsem k ní zamířil spolu se zbytkem mé nové skupiny. Muselo to nejspíše vypadat velmi komicky, když vedle dvou bílých kuliček trochu poskakovala jedna velká černá, aby nezmrzla. Se zubatým úsměvem od ucha k uchu jsem se mírně pobaveně otočil na Taranteho, když už jsme stáli u Noiry a on vysvětloval nepřítomnost sovy:
"Takže už to není otrok, Polárníku? Nebo ctěná Velkosovost?" Zakroutil jsem jemně hlavou a přenesl zrak na polárku od Zamrzlého jezera. "Viditelně tě zdejší bohové mají rádi," poznamenal jsem a zase se trochu otřepal, abych odehnal dotěrný chlad noci.

"Možná ano," řekl jsem zamyšleně, když Luna vyřkla svou teorii ohledně sluncí a hvězd. Znělo to zaujímavě, pak mě taky něco napadlo: "Nebo se ta slunce roztříštila na několik set malých, které se teď snaží spojit." Na chvíli jsem se ale musel přestat zabývat krásami polární noci, protože mráz mi o sobě dával s radostí vědět. Přešlápl jsem z tlapky na tlapku a začal trochu poskakovat, aby se mi opět rozproudila krev v žilách a já tak nedovolil chladnému vzduchu štípat mě do uší a ocasu. "Je tady nádherně, i když mi trochu potrvá, než si zvyknu na tu zimu," přisvědčil jsem, "a rád bych tady i zůstal, nejlépe ve skupině." A pak se přihnal Tarante a vyhlásil svůj sáhodlouhý proslov. Celkem mě překvapilo, jak vážně ho řekl a taky mi trochu vrtalo hlavou, proč není u Noiry. Možná ji za námi vedl?
"Řekls to pěkně, Polárníku," postřapatil jsem mu tlapkou srst mezi ušima a poté se otočil k sněhobílé Yritě: "Jestli opravdu zakládáš skupinu a hledáš do ní nové členy, bude mi ctí stát se spolu s tady Polárníkem hrdým nositelem jakéhosi postu," sklonil jsem lehce hlavu a posadil se vedle Polárníka. Možná to neznělo tak velkolepě jako u Tary, avšak to neměnilo nic na tom, že jsem se chtěl přidat. Bílý lišák měl pravdu - Luna byla výjimečná už jen tím, že získala svého patrona a ačkoli se na první pohled mohla zdát nejistá, byl jsem si jist, že se v ní skrývá mnoho. Jinak by si ji Sheene nevybrala.

Šel jsem vedle Luny. Zase mi začínal mrznout ocas, výrazně jsem pocítil změnu teploty. Když jsem se podíval na polárku, ta nejevila žádné viditelné známky toho, že by jí omrzaly uši, nebo podobně. Ach, jak by se mi teď hodila ta její srst, pomyslel jsem si a radši se ani na chvíli nezastavil. To by tak hrálo, aby ze mě sever udělal rampouch! Byl jsem ale rád, že je počasí klidné a noc vlídná, sněhová bouře by nám teď v hledání úkrytu nijak nepomohla.
Stále jsem bloudil očima po skalnatém povrchu a snažil se vypátrat cokoli, co by bylo možné použít jako prozatimní úkryt. Sníh, kámen, plošina, sníh, špičatá skála, velký kámen, sníh, malý kámen, lumík, kámen, zase sníh... U všech vloček a zmrzlého ocasu, copak tady nikde nic jiného než kameny a sníh není? zanadával jsem vduchu. Vypadalo to, jako by se k nám skála pro tentokrát otočila zády a řekla si, že se jí teď nechce takovým tvorům, jako jsou lišky, pomáhat.
"Co?" zeptal jsem se Luny při opětovném zaznění jejího hlasu trochu zmateně a rozhlížel se, jaký úkryt našla. Pak mi došlo, že jí jde o něco úplně jiného. Přece by se tak nedivila jeskyňce, uvědomil jsem si. Natáhl jsem krk do výšky a pootevřel tlamu údivem. "To je nádhera," vydechl jsem a na chvíli se zastavil.
Noci zde byly snad ještě krásnější než západy. Nad mým hřbetem se rozprostírala matná obloha jako veliké černé plátno. Tam nahoře se třpytily malé hvězdičky jako křišťály a vypadalo to, jako by jedna k druhé radostně spěchaly, aby si mohly spolu zahrát nějakou skvělou hru. Tvořily tak společně nádherné různorodé hvězdokupy, které jsem si fascinovaně prohlížel. "Díky, sám bych si toho teď asi nevšiml," řekl jsem Luně, neodtrhávajíc zrak od nebeských krás.

Čenichám kolem 12. okénka.

Byl jsem vlastně celkem rád, že se Luna dál neptala. No a taky vypadalo, že mě vidí docela ráda, z čehož bylo možné vyvodit, že nemá ráda úplnou samotu. U její poznámky o žvýkání sněhu jsem se musel zasmát.
"K tomu se už jaksi nehrnu, ten sníh potom moc studí v krku a vody z něj taky není moc," zazubil jsem se.
"Sheene?" podivil jsem se. "Tu jsem neviděl," zakroutil jsem hlavou a rozhlédl se kolem. Po patronovi vašak ani vidu, ani slechu. "Možná si všimla něčeho zvláštního a letěla to prozkoumat," napadlo mě. Neměl jsem ponětí, kde by sova mohla být a doufal jsem, že se brzy objeví, protože její nepřítomnost Lunu trápila. "Třeba, když umí mluvit, tak se dokáže i zneviditelnit," uvažoval jsem nahlas a popoběhl za Lunou, když se liška vydala vstříc hledání. Rozhlížel jsem se kolem sebe a hledal nějakou štěrbinu.

Potřepal jsem hlavou. "No, neumím moc brzdit," hodil jsem jí omluvný pohled. U její otázky jsem se trochu zarazil a neměl jsem tušení, co lišce odpovědět. Vlastně ani já jsem si nebyl úplně jistý důvodem svého odchodu, ale asi to byla nejistota. Nejistota doprovázená stínem strachu a několika černými myšlenkami.
"To je asi jedno," pousmál jsem se, "a stejně, Polárník je na léčení specialista, takže bych tam moc k ničemu nebyl." Vzpoměl jsem si na to, jak mi dokonce poradil bylinu, kterou bych si měl najít, kdzybych náhodou z polykání sněhu. "No a té veselé kopy se Noira nelekne" zavtipkoval jsem trochu a sklopil jedno ucho. Škoda, že se mě tehda lekla, pomyslel jsem si, ale není se co divit, taková černá hrouda.
"Nechceš pomoct s hledáním úkrytu?" zeptal jsem se a omotal si ocas kolem tlapek.

Vyšplhal jsem na kopec a podíval se dolů. Taranteho jsem ve sněhu neměl šanci vidět, ale výrazně jsem cítil jeho pach. Natáhl jsem krk do výšky a zadíval jsem se na sluneční kotouč, který se pomalounku chýlil k obzoru a z části se už schovával za ostře zarýsovanými skalami největších hor v této části Saeronu. Kdo ví, možná jsou opravdu nejvyšší široko daleko? zamyslel jsem siea zadíval se na čarovnou hru světel. Sluneční záře se na ostrých vrcholcích rozštěpovala a jasné plamenné louče splývaly po strmých svazích. Vše se odráželo od bělostných závějí a zářilo tak silně, že jsem musel na chvíli odvrátit zrak. Druhá část hor byla schovaná ve stínu nebetyčných skalisk.
Zavětřil jsem, někde spod svahu ke mně doletěl pach Luny. Podíval jsem se směrem k úkrytu, ve kterém byla Noira a nejistě jsem přešlápl z tlapky na tlapku.
"Víš," otočil jsem se na Polárníka, který se už taky vyškrábal na svah, "asi bude lepší, když tam půjdeš ty." Ukázal jsem čumákem směrem k trhlině. "Tebe se tolik nelekne." Stoupl jsem si na stranu otočil jedním uchem, abych zjistil, že Luna za námi nejde. Možná už našla úkryt, do kterého bychom se vešli všichni čtyři. napadlo mě. Podíval jsem se na Taranteho:
"Víš ty co, Polárníku, já se mezitím zajdu podívat za Lunou, možná už našla nějaký úkryt." Máchl jsem ocasem a pustil se z kopce dolů.

Se stáhnutýma ušima jsem prodíral závějemi a přemýšel nad tím, jak na mě polárka od Zamrzlého jezera zareaguje. Jediné, co jsem si zatím dokázal představit, byla prskající zježená koule, a to mi na náladě moc nepřidávalo. Raději jsem nepříjemné myšlenky zahnal, a pokračoval v cestě. Protože jsem však nedával moc velký pozor, narazil jsem do něčeho měkkého a zase přistál s čumákem zabořeným ve sněhu. Poněkud naštvaně jsem si odfrkl, protože mě to neustálé padání začínalo štvát. Omluvil jsem se tvorovi, který se díky mé nepozornosti nejspíše rozplácl ve sněhu a začal se otřepávat ze studeného poprašku.

Otevírám jedenácté okénko.

Už se hrnu ještě s tlapkou od inkoustu k desítce. 1

Zvědavě čenichám okolo devátého okénka a těším se na to, co se skrývá uvnitř :D

Pokud není žádný úkol, otevírám osmé okénko.

Z rozhovoru s trojicí mých kamarádů mě vyrušilo jakési liščí zavolání, jehož ozvěna se ještě chvíli odrážela od hladkých skalních stěn. Nastražil jsem uši a prudce zvedl hlavu. Opřel se do mě ne příliš silný vítr a na čumák mi dopadlo několik studených vloček. Zdálo se mi to, nebo je to opravdu Noira? zamyslel jsem se. Podíval jsem se tázavě na Polárníka, Lunu a Sheene. Vtom se veselá kopa chlupů vedle mě pohnula a zakřičela něco směrem nahoru. Tak se mi to přece jen nezdá! zamával jsem ocasem a střihl ušima. Zaradoval jsem se a vystartoval za lišákem, který už si to rázoval zpět na kopec.
„Už jdeme!“ zahulákal jsem a vesele kroutil ocasem. Zapadával jsem do sněhových závějí a tlapky mi trochu podkluzovaly, ale nehodlal jsem se svahu vzdát. S větrem mi k uším přilétla ozvěna Luniných slov, avšak moc velkou pozornost jsem jim nevěnoval. Škrábal jsem se skrz clonu padající nádhery a za chvíli se mi podařilo dohnat Taranteho. Trochu jsem menšího lišáka postrčil nahoru čumákem a zařadil se vedle něj, abych ho ve sněhu náhodou nepřehlédl a nešlápl mu na hlavu. Za to by mi asi vděčný nebyl, protože kdo by chtěl mít místo nosu placku? Já rozhodně ne.
„Ten čaj asi vážně pomohl,“ houkl jsem na kamráda a na chlupatém čumáku se mi rýsoval údiv, „ale nečekal jsem, že to zabere tak brzo.“ V tu ránu jsem zakopl a přistál s čumákem zabořeným ve sněhu. Vstal jsem a mohl jsem se pochlubit jakýmsi sněhovým kloboukem, který se mi teď držel na hlavě. Zakroutil jsem nad svou nešikovností hlavou a bylo mi hned jasné, že si Polárník neodpustí nějaký vtipný komentář, kterým mě vždy za tu krátkou dobu dokázal rozveselit. Otřepal jsem se a se zubatým úsměvem se škrábal po svahu dál.

Aha, to jsem nevěděla 1 díky za info a snad se mi to později podaří :D

Otevírám dnešní okénko číslo sedm :)

To, jak se mě Polárník snažil potěšit, mi vykouzlilo chabý úsměv na tváři. A dokonce se lišákovi podařilo zasít ve mně špetku naděje. Možná není mrtvá? Možná ji místní bohové jen na chvíli uspali, aby ji mohli uzdravit? Ten můj úsměvupodobný úšklebek se ještě rozšířil a propukl ve smích, když jsem si všiml, jak ona sova klove do Luny. Vypadalo to velmi komicky. „A co když ti Tara vymyslel jen přezdívku“ poznamenal jsem a zazubil se, když došlo na oslovení „otrok”. Musel jsem uznat, že jsme celkem veselé kopy chlupů a s těmito liškami se opravdu dalo zapomenout na strasti života.
„Jestli budeme potřebovat menší výpomoc nebo ne, je asi jedno. Já se potřebuju začít hýbat, jinak vám tady umrznu. Sice byste měli se sháněním jídla méně práce, ale takhle vám to usnadnit nehodlám” ušklíbl jsem a na podtržení svých slov začal poskakovat na místě. Byla mi opravdu velká zima, na severák jsem si ještě úplně nezvykl a hustota mojí srsti tomu aktuálně nijak nenapomáhala. „Nějaké návrhy kam se jde? O žádné blízké mršině nevím a já se jí stát nehodlám. Koneckonců když můžeme něco ulovit, tak proč se ládovat starým masem, nemyslíte?“ otázal jsem se a podíval se na polárky a poté na sovu, která, když už to byl její úkol, by nám mohla nějakým způsobem pomoci. Hlad už se mi ozýval v útrobách a zase jsem mrzl, tentokrát s větším rozdílem - měl jsem kolem sebe dvě polárky a sovu, s nimiž byla nehorázná zábava, zvlášť když měl Polárník vtipu na rozdávání.


Strana:  1 ... « předchozí  6 7 8 9 10 11 12 13 14   další »


U Ž I V A T E L