Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 12

Bylo jaro a mně hřálo u srdce. Dlouho jsem neviděl nic než zasněžený vrcholek Polární skály, a tak už bylo na čase se pokochat i něčím jiným než surovou severní krajinou. Už jsem málem zapomněl, jaké to je šlapat po měkké trávě a mechu, a nechat na sebe padat příjemný stín košatých stromů. Vyšel jsem z lesa na louku a zhluboka se nadechl. Čerstvá tráva to tu provoněla a květiny se už v poupatech pečlivě připravovaly na uvítání jarních dní, nechtěly působit neuspořádaně. Vesele jsem si to štrádoval plání a užíval si teplo slunečních paprsků. Přemítal jsem nad tím, že bych mohl Luně přinést něco dobrého na zub. Třeba králíka, těch jsme u skály moc neměli. Nebo jsem se mohl pokusit ulovit rybu, to by bylo něco! Sice by mi to asi zabralo pár hodin, protože jsem v tom neměl praxi, ale pokud by se mi to povedlo, byl bych na sebe opravdu hrdý. Anebo jsem měl číhat na ptáky? Ne, ne. Ti mají moc peří a vždycky mě z něj natahovalo a když jsem maso strávil, musel jsem vydávit pichlavá brka. No a ze zubů se je vytahovalo fakt těžko. Co kdybych...
Nade mnou se mihl stín. Zvědavě jsem zaklonil hlavu abych zjistil, jaký pták se to po nebi prohání, ale přes záři slunce jsem to nedokázal rozpoznat. Asi káně, těch se u lesů prohánělo vždycky plno. Kde jsem to skončil? Už jsem si nevzpomněl. Nasál jsem pachy a hádal, který patří jaké rostlině - ty živočišné jsem zařadit dokázal, už jsem dávno nebyl malé lišče. S rostlinami to ale bylo vždycky těžší. Pozor! zaječel najednou Hoth v mojí hlavě. Už jsem jej chtěl okřiknout, že pokud mě zas upozorňuje na nějakou mravenčí stezku, kterou bych mohl pošlapat, tak nemusí tolik řvát, když vtom se mi do kůže na krku najednou zaryly pařáty. Všechno okolo mě se na malý moment jako kdyby zpomalilo. Křídla hlasitě bušila do vzduchu. Jekot. Asi můj. Nad hlavou mi něco hladově zavýsklo a velký pták mě začal klovat do hlavy. Buch! Buch! Vrátil jsem se do přítomnosti. Mrskal jsem sebou na všechny strany, abych ptáka setřásl, ale nechtěl se jen tak vzdát. Zarýval mi drápy do zad a drásal kůži. Hoth se zhmotnil a pro jednou byl opravdu užitečný. Údery svého titěrného zobáku soustředil na predátorovy oči a já se válel v trávě. Stébla se barvila mou krví. Tesáky jsem se pokoušel dosáhnout na ptákovo veliké křídlo. Byl to orel. S Hothovou pomocí se mi podařilo jej setřást. Hned jsem se mu vrhl po krku. Minul jsem, ale podařilo se mi poranit mu hrudník. Okamžitě jsem se otočil a se srdcem v krku pelášil zpět do lesa. Orel se po chvíli vzpamatoval a brzy mi byl v patách, ale můj patron se jej pokusil zdržet a dorážel na něj s využitím své patronské magie mizení a objevování se.
Když mě objaly kmeny stromů, nezpomalil jsem, ale pelášil dál a dál. Věděl jsem, že tu už na mně velký pták nemůže, ale strach mi nedovoloval se zastavit. Ani jsem se nedokázal pozastavit nad tím, že během orlova útoku se běh času trochu změnil, protože jsem si toho popravdě vůbec nevšiml.

Luna mi na tlamě vykouzlila potutelný úsměv. „Já ti dám, zneužívat patrona!“ Tak v tom to vězí! Na Hotha jsem v tomhle spoléhat asi nemohl. No dovol! Ty můžeš třeba věštit, zabručel Pidisova. To, že bude pršet, vidí sama, není blbá. Na tohle přece nepotřebuje ani Scheene. Hoth v odpovědi zabreptal něco nesrozumitelného já nad tím mohl jen kroutit hlavou. Musel jsem ale uznat, že tohle nebyl zas tak špatný nápad, tedy pokud mi ovšem můj patron trochu dopomůže - mohla by to být i sranda, kdyby jej napadlo něco normálního. Ve vzduchu jsem cítil stupňující se napětí a všudypřítomná vlhkost těžkla, a držela se u země. Zachytil jsem pachy cizích lišek, které se také pohybovaly někde po pláži, ale neviděl jsem je. Asi byly daleko, prostě někde mimo moje zorné pole - a proto pro mě nebyly důležité. Spíše jsem uvažoval nad tím, kde složíme hlavu. Hothovo překvapení muselo počkat, nehodlal jsem se nechat smést vlnami, které už byly větší a silnější. „Vsadím se ale, že nevíš, kdo je pánem moře,“ zahleděl jsem se na Lunu a nasadil tajuplný výraz. Tohle jí nemohla prozradit ani Scheene, tím jsem si byl jist!

Luna se odmlčela a Hoth se naštěstí neozýval, tak jsem na chvíli zcela vypustil jeho existenci. Přivřel jsem oči. Vlny mi omývaly tlapky a slaná bríza mi čechrala trochu špinavý kožich. Měl bych si jej vyčistit, napadlo mě. Vlastně to byla dost neobvyklá myšlenka. Běžně bych prohlásil, že stav kožichu je jednoduše nepodstatná záležitost - na světě jsou přece důležitější věci. Ale Luně mohl můj kožich vadit. V jejím bych těžko hledal nějaké smetí. Mimovolně jsem si zajel čumákem mezi chlupy a nenápadně vyplivl do vody pár drobných větviček. Podíval jsem na neklidné moře a pak se dlouze podíval na Lunu. Chloupky zbarvené do modra se zdály poukazovat na nějaký vztah k vodě, která mi smáčela srst. Bylo to absurdní. Polárka zatím zájem o nějaký kontakt s mořem na rozdíl ode mně neprojevovala. Třeba neměla vodu ráda. Napadlo mě, jak málo toho o ní vlastně vím. Slunce pomalu překryl velký těžký mrak a tvář živlu se změnila. Vlastně všechno okolo se tak trochu změnilo. (Nejen) sněhobílá lištička působila v této scenérii jako nevinná tvář ve světě dýchajícím nebezpečím. Zároveň z ní vyzařovala jakási vnitřní síla, kterou jsem postrádal. Možná právě to mi v ní imponovalo, táhlo mě k ní. Kdo ví? Sklopil jsem zrak. Ne, neměl bych o ní takhle přemýšlet. Vyšel jsem z vody a na mokrou srst se mi lepil písek.

Luna na mou otázku odpověděla, jako by bylo bylo marností vůbec uvažovat nad tím, jaké jídlo má ráda. Já v tom ale nic špatného neviděl. Nevadilo mi bavit se i o tak triviálních věcech. „Taky sním, co se mi zrovna dostane pod tlapky, ale každý přece může mít něco, co by chtěl jednou ochutnat,“ namítl jsem a dodal, „já bych třeba chtěl jednou ulovit rybu. Ještě jsem ji nejedl a zároveň by to pro mě byla výzva.“ Samozřejmě taky nebylo špatně nemít oblíbené jídlo.
Došli jsme k písčitému břehu. Tohle nebyla poušť. Nemohla být. Tohle bylo něco nádherného. Velké vlny se proti nám rozběhly, vzpěnily, jako by snad zuřivostí, ale během chvíle se jejich srdce obměkčila a širokou pláž omyly jemnými milujícími doteky. Slunce už bylo vysoko nad obzorem a shlíželo na tu scenérii s úsměvem. Přišel jsem pomalu k vodě a nechal ji, aby mi smočila tlapky. Přičichl jsem k ní. V tlamě jsem pocítil exotickou pachuť, která nebyla úplně příjemná. Na kráse to však výjevu přede mnou neubralo. „Moře?“ zopakoval jsem po Luně. Nebyl jsem si jistý, zda jsem to slovo už někdy použil. Patrně ne. „Jestli mi chtěl Hoth ukázat tohle, tak reklamace může počkat,“ prohlásil jsem. Lunino varování přišlo včas - voda prý nebyla pitná. I tak mi to nedalo a olízl jsem ji. Hned jsem se zašklebil, jako kdybych sežral nezralý rybíz. Voda měla opravdu odpornou chuť. Takže tak chutná sůl, pomyslel jsem si. „Jak to všechno víš?“ zeptal jsem se Luny. Občas působila dojmem Děda Vševěda.

Moc děkuju za akci, nakoplo mně to do hry, zvlášť když jsem teď jistou dobu nebyla na Saeronu vůbec aktivní :D

U Sipra bych poprosila % rozdělit takto:
> 5 % k rychlosti
> 3 % k obratnosti
> 2 % k vytrvalosti

A u Greena takto:
> 3 % k obratnosti
> 2 % k vytrvalosti

Ještě jednou moc děkuju 1

img

<< Kasperské loviště (přes Skaliska)

Pro Lunu onen les tak cizí nebyl, ale průzkumu se nebránila. Ještě než zavelela k odchodu, něco zamumlala pod fousy. Našpicoval jsem uši a pokusil se zachytit, co říkala, ale mezi hlasy probuzeného lesa se její slova nenápadně vytratila. Zvědavě jsem natočil hlavu na stranu: „Hm?“ Svým pohledem jsem jí chtěl dát najevo, že pokud by se chtěla o něčem pobavit, jsem otevřený. Ovšem mohla to být také nepodstatná stížnost na mého patrona. Proč nepodstatná? Inu, oba jsme na něj měli víceméně tentýž názor. Jinak samozřejmě nic, co Luna říkala, nebylo nepodstatné.
Prolézali jsme s Lunou skalnatým územím. Díky tajícímu sněhu zde bylo kluzko, takže jsem si musel dávat pozor, aby mě Scheene zase netahala z nějaké díry. Teď bych tím teoreticky mohl pověřit i Hotha, ale ten by mě s těmi svými mrňavými křidýlky někam vynesl asi těžko. Když už je o něm řeč, celou cestu okolo nás různě poletoval jako nějaký satelit. Zprvu mi to bránilo v koncentraci, ale začínal jsem si zvykat. Doufám, že aspoň hlídkuješ, vyslal jsem k němu myšlenku, která však zůstala bez odpovědi. Asi se mi rozhodl chvíli nehrabat v hlavě. To bylo fajn.
„Jaké máš ráda jídlo?“ zeptal jsem se Luny. Bylo to tak trochu aby řeč nestála, ale zároveň mě to opravdu zajímalo. Myslel jsem si, že polárky většinou loví lumíky, hlavně kvůli prostředí, ve kterém žijí. Luna ale nebyla liškou polární od vždycky, takže její jídelníček byl jistě obohacen o další živočichy.
Mezitím skály přešly v písek. Hodně písku. Od skal se echem odrážel šum. Byli jsme snad na poušti? Jenže co se to tam lesklo? Zvědavě jsem zastřihal ušima. Ve vzduchu jsem cítil sůl a vlhkost. To mi do představy o poušti, kterou jsem měl v hlavě vykreslenou na základě vyprávění jiných lišek, jaksi nezapadalo. Tázavě jsem se podíval na Lunu. „Nevíš, co by to mohlo být?“ otázal jsem se jí. Z Hothova zobáku vyšlo zavýsknutí: „Už jsme tady, už jsme tu; sláva nazdar výletu!“ A pak zmizel jako pára na slunci.

Bylo hezké, že se Luna starala o mé zásoby energie, ale zrovna teď jsem neměp na spánek ani pomyšlení. A navíc, Hoth by mě stejně nenechal spát. Ty sis ještě neuložil energii do ledu? Nechápavě jsem se na toho lítacího křečka podíval. O čem to zase mluvil? Já v ledu rozhodně hibernovat nehodlal a jiná varianta odpočinku v ledu mě jaksi nenapadala. To tě musím naučit! Očka mu svítila nadšením jako dva uhlíky. To bylo snad poprvé, co projevil zájem o mně, svého svěřence. Nebyl jsem si jistý, jestli je to dobrá nebo špatná zpráva; třeba se jen snažil oddálit reklamaci. To by ale znamenalo, že mu to přece jen trochu pálí, a to se nakonec asi dalo považovat za úspěch.
Luna se pokoušela Hothovi promluvit do duše, ale ten se na její slova během chvilky přestal soustředit a začal sledovat mouchu, která okolo poletovala. Inu, začínalo jaro a i tenhle dotěrný hmyz měl právo na život. Tuto větu jsem se pokoušel aplikovat i na pidisovu, který zase přestal jevit zájem o svět. Nějaká skupina jej pramálo zajímala a i kdyby jej Luna vyprovodila z jeskyně svýma tlapkama, stačilo by mu se zneviditelnit a zase se mi usadit na hlavě. Kdo ví, třeba Iscariot balíček s mozkem doručí později.
„Ehm, uvědomuješ si, jak absurdně to zní?“ řekl jsem, když Luna prohlásila, že mě Hoth unesl. Kdyby mě opravdu unesla sova, zvlášť téhle velikosti a místo respektu vzbuzující spíše chuť umřít, byl bych na tom asi hodně špatně. Na druhou stranu Hothova přesvědčovací taktika byla bohužel úspěšná, protože jsem fakt nechtěl, aby mi lebkiu duněl soví jekot.
„Jinými slovy, zkusíme ti dát šanci, ale když mě budeš štvát, tak tě půjdu Iscariot vrátit,“ shrnul jsem a hodil po Hothovi šišku, abych přilákal jeho pozornost, protože nad námi právě poletoval a pokoušel se sežrat mouchu. „Jasně!“ odvětil roztržitě a moucha mu uletěla. Posadil se na kámen vedle mně a zobákem si začal upravovat peří. Měl jsem pocit, jako by snad měl poruhu pozornosti nebo co. Třeba se Iscariot fakt spletla, nebo jí jen utekl z jeskyně, protože se patronování nemohl dočkat. Jo
„Když už tu jsme, mohli bychom to tu prozkoumat co na to říkáš?“ navrhl jsem Luně. „Myslím, že jsem tu ještě nebyl.“ Pomalu jsem se rozešel směrem, kterým mě Hoth dříve vedl. Hromádka peří se přestala houpat na větvi a se zavýsknutím se vydala za mnou.

Moře (přes Skaliska) >>

Patron se na Lunině hlavě zavrtěl, aby si udělal větší pohodlí a propaloval mě pohledem, jehož význam mi tak nějak unikal.
„Jsem Hoth,“ představil se opeřenec polárce a prohrábl si zobákem perutě. Bylo od něj hezké, že se představil aspoň někomu, protože mě snad v každém ohledu ignoroval, nebo jsem z toho aspoň měl takový pocit. Nezbývalo mi než doufat, že zas nevypustí ze zobáku nějakou nevhodnou poznámku o nohou nebo čemkoli jiném, horším. Naštěstí Luna nebyla nějakou cizí liškou a měla pro to pochopení. To jsem obdivoval. Mně nervy ruply už dávno.
Luna stejně jako já neskákala radostí, že má na hlavě sovu a Scheene vypadala, jako by se po něm měla během několika vteřin vrhnout a sežrat ho. Hoth sice pořád působil jako debil, ale po očku sledoval velkou sovu. Asi aby stihl včas zmizet, kdyby jí došli lumíci nebo trpělivost.
„Zatím jsi to s ním dotáhla dál než já,“ otočil jsem se na Lunu a nevěřícně nad tím zakroutil hlavou. Neměl to být náhodou můj patron? Zatím se podle toho moc nechoval. Moc patronů jsem sice zatím nepotkal, ale byl jsem toho názoru, že by si měl Hoth vzít příklad z Scheene.
„Chtěl jsem mu ukázat něco moc hezkého,“ ujala se opeřená myš slova a přivřela oči, „Jenže ten lenoch se furt loudal takže jsme to nestihli.“ Zvedl jsem obočí.
„Cože? Chceš mi říct, že jsme se sem tahali zbytečně?“ Tahle situace byla absurdnější než magický medvěd. Připadal jsem si jako postavička z telenovely, jenže vtipný mi můj úděl rozhodně nepřipadal. Hoth se načepýřil:
„Kyž počkáš do večera, tak to uvidíš; já nezařídil aby některé věci byly vidět jej v noci!“ Jenže to jsme na to jeho místo mohli vyjít i ráno, kdyby trochu přemýšlel! Nemuseli bychom se tak hnát a nezakopával bych po tmě o kořeny. A vyspal bych se.

„To mi patron zatím nesdělil,“ odpověděl jsem Luně na otázku ohledně cíle mé cesty. Ptal jsem se jej na to už několikrát, ale se mnou odmítal smysluplně komunikovat. Dokonce se ani neuráčil představit. Pokud měl být nějakou zkouškou mého charakteru, tak bylo málo pravděpodobné, že bych uspěl, protože jsem si nepamatoval nikoho, ldo by pil krev tak jako on. Utěšoval jsem se myšlenkou, že jej to možná jednou přejde a bude k něčemu užitečný.
Po jeho naprosto nemístné poznámce o nohách se mezi mámi rozhostilo nepříjemné ticho. Mimovolně jsem pohlédl směrem k Scheeniným nohám, ale kromě pařátů jsem toho moc neviděl. Co na nich Pidusova viděl se mi odhalit nepovedlo. Snad to byl jen únikový manévr, aby jej Scheene nesežrala... Ale byl opravdu tak chytrý? Pokud si na blbce jen hrál, dělal to náramně dobře, protože jsme mu to spolkli i s navijákem. Luna dokonce navrhla, abych ho šel vyměnit. „To jde?“ Pokud ano, rád bych to udělal. Sova se na to jen zamračila a na chvíli připomínala vzteklou veverku. Škoda, že jsem to neviděl. „Zkusit to můžu, ale nerad bych Iscariot urazil,“ řekl jsem zadumaně. Nápad to byl dobrý. Nejdřív bych se ale s Pidisovou měl pokusit vyjít, třeba to nakonec nějak půjde.
„Pokud je nevyžereš ty, tak nedojdou,“ odvětila kupka peří na poznámku o nouzovém kusu žvance a ostře upřela zrak na Scheene. Proč musí být tak velká... Cítím se nepatrně! postěžovala si v mojí hlavě. Trochu mě to pobavilo. Vskutku, jejich velikostní rozdíl byl velký; jako ten intelektuální.
„Mně teda moc roztomilý nepřipadá,“ zamumlal jsem. Patronovi se ale Lunin zájem viditelně zamlouval. Přemašíroval až na konec mého čumáku a přeskočil na Luninu hlavu, kde se opět usadil mezi liščíma ušima. Zpanikařil jsem. Co kdyby zas udělal nějakou hloupost! A zvlášť na Luně!
„Ale notak, nežárli! Měl by sis z ní vzít příklad, konečně někdo, kdo mě ocení.“ Rozvalil se nonšalantně v husté bílé srsti jako by to byl gauč a vítězně se na mně ušklíbl.
„Já nežárlím,“ oponoval jsem. Dobře, možná měl pravdu. Ale jenom trochu a rozhodně jsem to nemohl přiznat!

Lhal bych, kdybych řekl, že mi nelichotila starost Luny, zároveň jsem však trochu zrudnul. Měla pravdu. Bylo to ode mně nezodpovědné, měl jsem jí něco říct. „Promiň... Nevěděl jsem, že půjdu tak daleko,“ řekl jsem na svou obranu. A pokusil se z hlavy setřást sovu. Patron se však vzdorovitě držel mojí srsti. Tak běž aspoň na záda, nechci mít na čele bambuli, hudroval jsem v myšlenkách. Pidisova se ale ani nehnul, jen si dál hověl ve žlábku mezi mýma ušima jako král. To už si jej všimla i Luna, která sem přišla v doprovodu Scheene.
„Bohužel je to tak,“ pokývl jsem hlavou. Hned jsem dostal nesouhlasný klovanec.
„Jakaýpak bohužel!“ obořil ase sova, „Já jsem ten nejlepší patron na světě.“ To teda. Sebevědomí měl na rozdávání. Scheene navrhla, že by tu otravnou jednohubku mohla slupnout jako malinu. Podíval jsem se na ni jako by byla mesiáš. Kdyby mě toho utrpení v podobě hroudy peří zbavila, klidně bych jí postavil svatyni, i kdybych měl na sebe naskládat kameny jeden po druhém.
Pidisova se zavrtěl. „Máš hezké nohy,“ mrkl na Scheene. Nechápal jsem o co se snažil, ale nemohlo z toho vzejít nic dobrého.
„Mohl by ses laskavě uklidit někam do mojí hlavy?“ řekl jsem přísně. Nezamlouvala se mi představa, že by ten hloupý pták měl ještě někdy otevřít zobák ve společnosti.

Nechápal jsem to. Proč musel být zrovna můj patron takový debil? Tak trochu jsem doufal, že se aspoň nebude ukazovat před jinými liškami, nebo mi bude alespoň nějak nápomocen, protože zatím mě jen hnal do neznáma a žvanil nesmysly. Snad o bude aspoň stát za to...
„Já tě slyším!“ připomněl mi můj patron a zaúpěl, „To si piš, že to bude stát za to, ale když se budeme takhle flákat, tak to nestihneme.“ Ono pro něj bylo něco důležité? Jak chvályhodné, že mu záleželo aspoň na něčem, když už ne na mém odpočinku.
„Fajn, a je to ještě daleko?“ zeptal jsem se otráveně. Patron mi jako odpověď věnoval pohled alá nechovej se jako lišče. Jen jsem nad tím zakroutil hlavou a šel tedy dál. Najednou sova vykřikla: „Pozor!“ Vtom do mně něco vrazilo a já se se zaúpěním skácel k zemi. Patrona jsem málem zamáčkl, ale ten se stihl včas odhmotnit. Škoda, aspoň bych měl měkčí přistání. Co nejrychleji jsem se sesbíral ze země a zaujal bojový postoj, kterého... nebylo potřeba. Překvapeně jsem zamrkal.
„Co tady děláš?“ To mě jako stopovala až sem? Proč? Na úvahy jsem však neměl čas, protože se mi na hlavu posadila hromádka peří. „Tomu říkám antré, liboval si Pidisova. Okamžitě zalez!

<< Les Hased (přes řeku Dorias)

Les první plynule přešel v les druhý. Cupital jsem už dlouho. Buď trpělivý... Měl jsem sto chutí se vrátit, ale když už jsem byl tak daleko, tak se to zdálo dost kontraproduktivní. Zpátky bych určitě šel třikrát déle než teď, protože by se můj dětinský patron urazil a cestu zpět by mi prostě neukázal, na to bych vzal jed.
„Máš rád nohy?“ promluvil najednou můj patron a usadil se mi mezi lopatkami jako král. „Protože já jo.“ Nejdřív jsem jej chtěl setřást, co si to jako dovoluje, dělat si ze mně otroka! Jenže jsem jej vlastně ani necítil, jak byl lehký a tak jsem si ani nemohl být jistý, zda na mně opravdu sedí.
„Cože?“ Nerozuměl jsem tomu, na co se mě Pidisova ptal. Co to bylo sakra za otázku? Pokud se patrony někde losovalo, tak mého výběrce štěstěna kopla do hlavy a vyplázla na něj jazyk. Ten mi ve výsledku vybral toho největšího idiota.

<< Shian'tag (přes les Antares)

Když jsem se proplétal ztezkou mezi stromy, všiml jsem si, že se počasí výrazně sklidnilo. Sova měla pravdu. Teď už ani ona nemusela zápasit se silnými poryvy větru, jen neslyšně míjela kmen za kmenem, keř za keřem a monitorovala blízké okolí, protože její zrak byl mnohem lepší než můj. Teprve teď jsem si všiml slabé bělavé záře, která byla kromě hlasu v mé hlavě jediným důkazem nadpřirozeného původu tohoto ptáka.
„Jak se jmenuješ?” otázal jsem se. Bylo by zvláštní, kdyby se nejmenoval nijak a taky bych jej rád pojmenovával jinak, než pidisova.
To bys chtěl vědět, co? Povzdechl jsem si. Patron tedy zůstával Pisiovou i nadále. Měla to Luna se Sheene na začátku taky tak těžké? Vsadil bych se, že ne.
„Jak dlouho ještě půjdeme?” Začínal jsem cítit svoje nohy a taky se pomalu ozýval můj žaludek. Pidisova mi drze odpověděla, že to záleží na tom, jak rychle půjdu. Okamžitě jsem přidal do běhu a ve skoku cvakl po patronově ocasu. Zasloužil si to. Jenže ten chytrák se najednou vypařil. Zamračil jsem se. Však já mu ukážu, že nebude mít navrch navždycky!

Brzy jsem došel k řece. Vinula se mezi dvěma tmavými lesy jako krásná třpytivá stuha. Měsíční světlo se odráželo od vln. Řeka zurčela, plnila noční ticho svou písní a já v ní ukojil svou žízeň. Patron se opět zhmotnil a posadil na nedaleký kámen. Rozešel jsem se k němu, abych mu vyhuboval, ale on vzlétl a přeletěl řeku. Na opačném břehu se posadil na větev stromu a upřel na mně své žluté oči, jako by se mě pokoušel uhranout. Ušklíbl jsem se nad tím. Můj zrak padl na vodu. Pidisova mi ukázala jakýsi most a evidentně chtěla, abych přešel na druhou stranu. Zdráhal jsem se. Byl jsem už dost daleko od území skupiny. Co bude, až Luna zjistí, že jsem zmizel? Nestihl jsem jí dát žádné vysvětlení! „Měli bychom se vrátit,” oponoval jsem sově, která se zdála nebrat na vůbec nic zřetel. „Ale notak, už tam skoro jsme!” Ten patron byl jako malé lišče! Jenže co když to bylo něco důležitého a on byl jen natolik neschopný, že to nezmínil? Achjo... Nakonec jsem tedy velmi neochotně přelezl po kamenech na druhou stranu řeky a Pisiovák mě nedočkavě tahal dál.

Kasperské loviště (přes řeku Dorias) >>

<< Polární skála

Opustil jsem území skupiny a pokračoval po úpatí velké hory. Boční vítr mě několikrát málem stáhl do rokle, ale díky varováním pidisovy, která asi podle všeho byla mým patronem, jsem cestu ve zdraví zvládl. Sněhu tu postupně ubývalo a zem sužovaly ledové proudy a pak i holomráz. Moje únava byla tatam, zo však neměnilo nic na tom, že jsem nechápal, proč si to štráduju vánicí někam na východ jen proto, aby mě lítající jednohubka přestala terrorizovat. Zavrčel jsem. „Spokojený?” pokusil jsem se překřičet skučící vítr, ale pidisova se ani neotočila. Nezdálo se, že bychom byli u cíle. Ohlédl jsem se. Ne, nemělo smysl se teď vracet. Za zády jsem měl hotové peklo. Nezbývalo mi, než jít vpřed. Už to bude jen lepší, uklidnil mě patron. Věřil jsem mu to? Sám jsem nevěděl...

Les Hased (přes les Antares) >>

Úkryt >>

Když jsem vyšel ven, měl jsem sto chutí se otočit a zalézt zase zpátky. Venku zuřila vánice, jenže protivný hlásek opět zaprotestoval. „Pojď za mnou,” řekl. Zmateně jsem se otočil směrem, odkud hlas přicházel a mým očím se ukázala... malá kulatá těžko identifikovatelná věc.
„Ty existuješ?” otázal jsem se a překvapeně na to cosi zíral. Skoro se to ve sněhu ztrácelo. Mluvící koule protočila panenkami a načepýřila se. Inu, neformuloval jsem své myšlenky zrovna nejlépe. Ostatně, asi to nebylo novinkou. Měl bych na tom zapracovat.
„Nějaké další debilní dotazy? Ne? Fajn, tak jdeme.” Koule si na všechno odpovídala prakticky sama a já tu byl snad jen jako kulisa, aby měla pocit, že netrpí samomluvou. Oklepal jsem se zimou a nakrabatil čelo. Nerozuměl jsem tomu. Takže ten hlas nebyl jen v mojí hlavě, ale patřil téhle jednohubce? A proč mě jako burcovala ze spaní uprostřed noci, zvlášť v takovémhle nečase? To si vyprošuju, nejsem žádná jednohubka. Budeš tady stát celou noc, nebo už konečně pohneš kostrou? Chci ti něco ukázat. Už jsem otevíral tlamu, abych něco řekl, když mě jednohubka zase přerušila, aby mě ujistila, že Luna bude vpořádku. Sklapl jsem čelisti. Nelíbilo se mi, jak mě ta věc dokázala odhadnout...
Koule vzlétla a já teprve zjistil, že ta jednohubka je ve skutečnosti pidisova. Že by to opravdu mohl být můj patron? Bingo. Rozběhl jsem se za sovou, abych ji v tom vichru neztratil. Naštěstí se držela dost nízko na to, abych ji mohl mít stále na očích. „Kam to jdeme?” ptal jsem se. Odpovědi se mi ale nedostalo. Pouze se mi do očí sypal sníh a vítr sílil. Tenhle stav věcí se mi vůbec nelíbil.

Shian'tag >>


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 12


U Ž I V A T E L