Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 11

PT1 (122)

Vydal jsem se za Arisou do hloubi skal a obdivoval krásy jeskyně, kterou Luna objevila, nemaje ještě ve skutečnosti tušení, jaká tajemství toto místo skrývá. Těkal jsem očima ze strany na stranu a užasle nasával všechny vjemy.
Nafialovělá stezka brzy zmizela a nahradilo ji rozcestí. Natočil jsem hlavu na stranu a podíval se na oba vchody. První nevypadal vůbec přívětivě, možná bych se do něj ani nevlezl, zato druhý působil přátelštěji. Arisa do něj vlezla a já šel za ní. Našlapoval jsem teď ale opatrněji než předtím, Začínal jsem totiž nabývat pocitu, že se jedná o bludiště, ve kterém bych uvízl jen velmi nerad a snažil jsem se zapamatovat si cestu zpět.
Tunelové chodby nás s polárkou dovedly do místnosti, jejíž stěny byly pokryté ledem. Když jsem kolem nich procházel, všiml jsem si svého znetvořeného obrazu, jakési karikatury, která s každým mým pohybem měnila tvar, délku i šířku. Začal jsem na stěnu dělat vtipné obličeje a zkoušet různé pózy, protože mě kroutící se odraz černého lišáka bavil. „Koukej!“ zavolal jsem na Arisu, když se mi podařilo najít opravdu vtipné zobrazení mne samotného, když husté podzemní ticho přerušil jekot. Bleskurychle jsem se otočil, uši našpicované a zrak těkající po místnosti ve snaze najít kamarádku. Zahlédl jsem jen jak černá špička oháňky mizí v tunelu pokrytém ze všech stran ledem. Rychle jsem se tím směrem rozběhl, zatínajíc do ledu drápky, aby mi nepodkluzovaly tlapky a do tunelu jsem možná poněkud nerozvážně skočil. V panice jsem sledoval, jak mi Arisa mizí v zatáčce a zoufale jsem se snažil přijít na to, jak se v téhle horské dráze pohybovat, aniž bych se rozflákl o stěnu, jako se mi to podařilo v prvních dvou zatáčkách. Lehl jsem si na břicho, tlapky jaksi podél těla a zrakem jsem hledal členku skupiny, neviděl jsem ji však. Hned nato mě do boku vyhodila prudká zatáčka a já najednou zas nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Slyšel jsem jen ozvěnu liščina křiku.

(121)

Vyšel jsem z tunelu ven na světlo. Tohle odporovalo všemu, co jsem dosud znal – v jeskyních světla zásadně nebyla. A rozhodně v obyčejných úkrytech ve skalních puklinách nerostly nádherné stromy růžovými květy. Žasl jsem. Dominantou obrovské kolové jeskyně byl již zmíněný strom, který jsem nedokázal pojmenovat. Navzory mrazu tam venku se zdál být zcela vitálním, žádná z jeho větví nebyla seschlá ani zničená chladem. Z jasně růžových květů se linula jemná vůně, vyplňující prostor okolo a nemohl jsem se zbavit podivného pocitu, že se košatá koruna jemňoulince kymácí jako ve větru. Bylo to však absurdní. V jeskyni bylo přece bezvětří. Strom rostl na malém ostrůvku uprostřed jeskyně obklopen klidnou, průzračnou vodou. Nebyla zamrzlá. Na větve poseté květy, čiré jezírko a dvě udivené lišky (tedy na mě a Arisu) dopadalo kruhové světlo. Kdybych věděl, co to je, řekl bych, že to působilo trochu jako reflektory.
Arisa vyjádřila svůj obdiv tomuto místu a já tiše souhlasil – bylo to nádherné. „Taky se mi tu moc líbí,“ přiznal jsem nakonec. „Tohle bude profit členství v naší skupině,“ mrkl jsem na Arisu a pobaveně se pousmál nad jejími slovy. Moc jsem ji neznal, ale i tak na mě působilo trochu komicky její ujišťování, že polohu úkrytu nevyzradí, než mě vůbec napadlo, že bych ji někdy o to mohl podezírat.
Mimo hlavní jeskyni se stromem uprostřed jsem si všiml několika tunelů rozprknutých do stran. Jezírko s nádhernou dominantou tak působilo jako centrum rozvětvenějšího komplexu, který jsem rozhodně chtěl prozkoumat. A když jsem se podíval na Arisu, byl jsem si jistý, že tu chuť nemám jen já. „Tak jo!“ souhlasil jsem s jejím návrhem a ihned jí byl v patách. Dychtil jsem po tom poznat toto místo. Až to uvidí Luna, určitě se jí tu bude líbit. Musím to tu prozkoumat, abych ji pak mohl provést.
Vklouzl jsem do vchodu, který vybrala Arisa. Zde byla cesta prostornější než kudy jsme se sem z mrazu dostali. Byl jsem za to rád, ač vedla celkem strmě dolů. Chodba díky podivným houbám vyzařovala jemně nafialovělé světlo, které nám s polárkou barvilo kožichy. Brzy jsme se ocitli v mnohem menší jeskyni než ta předešlá, celé ozářené stejným světlem, jako chodba. Před sebou jsme měli dva tunely. „Vypadá to, jako by tu začínalo bludiště, řekl jsem a přičichl k mechu a houbám. Byl to velmi zvláštní pach. Přiliš specifický na to, abych jej dokázal popsat.

Polární skála >>

Arisa mi na otázku odpověděla dost neurčitě. „Hm?“ vrhl jsem po ní zvědavý pohled. Byla také cestovatelkou? Ostatně, to by přeci nebylo nic divného, vžyť ani já s Lunou jsme nebyli zdejší. Vlastně ani jeden z nás není polárkou, uvědomil jsem si a rozpomně se na Lunino vyprávění z doby, kdy nás honili medvědi s magičem i bez. To byly časy. Zdály se mi teď odlehlé, zvláště když se od té doby náš kamarád Tarante neukázal. Že by ho ta bestie zabila? Ne, ne, to by přece zdejší božstva nedopustila, vždyť to byla nevinná kopa veselí! Možná, že ho medvědův teleport vysadil daleko od Polární skály a on nedokázal najít cestu zpět. A nebo se u toho praštil hlavou o šutr a dostal pořádný výpadek paměti.
Prodíral jsem se úzkou chodbou hlouběji do nitra skály. Po několika krocích jsem si všiml něčeho zvláštního. Nahoře i dole byly stěny porostlé nejen mechem, ale také podivnými houbami. Nebyly obyčejné, nemohly být! Vyzařovaly matné modrozelené světlo, které ve mně evokovalo pocit, jako by se chodbou vznášela esence nadpřirozena.
Zvědavě jsem k nim přičichl, ale vzápětí se zase odtáhl. Houby mi moc nevoněly. „Viděla jsi někdy něco takového?“ otázal jsem se Arisy. Byl bych se k ní otočil, jenže to jsem se svou velikostí jen tak nemohl. Musel jsem jít vpřed jako tank. Na konci tunelu, v nitru skály, jsem k mému překvapení zahlédl světlo. Ještě že jsem tu byl s Arisou, co kdybych si začal myslet, že jsem mrtvý? „Tahle jeskyně bude zajímavější, než jsem čekal.“

S Lunou a Arisou jsme se vydali ke skále. Stmívalo se a za chladných bouřlivých nocí postávání někde venku bezpečnou alternativou rozhodně nebylo. Luna šla tentokrát první - pro jednou jsem si nehrál na tank - a já se přilepil kousek za ní. Novopečená členka se vůdkyně vyptávala mezi jinými na velikost skupiny. Když jsem se nad tím zamyslel, vlastně jsem většinu členů neznal. S Taniou jsem byl jen chvíli a nevzpomínal jsem si, jestli jsem s ní vůbec prohodil pár slov. Velkého tmavého samečka lišky šedé jsem sice potkal, jednou, jeho sestru ale už ne. A Arisu jsem „znal“ taky pouze pár minut, pokud se to tak dalo nazvat. Rozhodně to však nebylo jako s Lunou a Scheene, která mi už jednou zachránila kejhák. A pak tu byl, nebo vlastně spíš nebyl, Polárník. Malá bílá koule, se kterou jsme si mohli jeden z druhého utahovat a ani jednomu to nevadilo - ba naopak. Jenže kde mu byl konec? Posmutněl jsem. Naposledy jsme společně čelili magickému lednímu medvědovi, ale od té doby uběhla řada dní a po Tarantovi jako by se slehla zem. Mrzelo mě to.
V Lunině chování jsem najednou postřehl pro mě výraznou změnu. Nerozuměl jsem o co šlo. Moje magie země, o které jsem jen tak mimochodem sotva věděl, nebyla natolik rozvinutá, abych rozuměl šepotu stromů a navíc jsem stál po větru, takže jsem pach neznámé lišky nejdříve nezacítil. Kamarádka vypadala, že nás tu chce nechat. Odůvodnila to tím, že jde pomoct nějaké lišce najít úkryt před nečasem. Chtěl jsem jít samozřejmě za ní, zvlášť když se mi zdála tolik rozrušená, její pohled mě však zadržel. Nebyli jsme tu jen dva a někdo musel zůstat s Arisou. Přešlápl jsem na místě a věnoval jí výmluvný pohled plný otázek a taky chuti ji následovat. Neudělal jsem to však, ač jsem moc chtěl. „Dobře,“ řekl jsem a jemně pokývl hlavou. Situaci jsem tak úplně nerozuměl. O pár vteřin déle než bych měl jsem se díval za liškou ladně mizící mezi zasněženými kameny, než jsem se otočil k Arise a vchodu do jeskyně, u nějž nás nechala Yrita. „Jdeme?“ otázal jsem se lišky a nečekaje na její odpověď jsem pomalu vešel dovnitř. Pokusil jsem se nadhodit nějaké téma: „Jsi z daleka, Ariso?“
Vešel jsem do chodby porostlé ze všech stran mechem. Byla tak úzká, že jsem boky div nedřel o stěny.

Jeskyně Borelae (úkryt skupiny) >>

Jeden ze dvou mně zcela neznámých pachů se začal vytrácet ještě než jsme s Lunou stihli dojít ke skále. Znamenalo to tedy, že konfrontovat budeme pravděpodobně jen jednoho nově příchozího. Rozpomenul jsem se na poslední přijímání členů u něhož jsem byl přítomen a trochu znejistěl. Nebyl jsem si jistý, co přesně jsem říkal, ale zcela určitě to byly nějaké blbosti. Pro tentokrát jsem se rozhodl raději držet stranou, co se informování cizáků týče.
Sotva jsme se přiblížili k bílému fleku (který jsem jen tak mimochodem skoro neviděl až do chvíle, co byl alespoň pět metrů ode mě), už se neznámá polárka ozvala a spustila na Lunu. Stál jsem vedle Yrity a zrakem pročesal okolí, ve sněhu jsem ale neměl šanci jakoukoli další lišku s bílou srstí jen zahlédnout, natož najít polární kožich záměrně. Obrátil jsem se tedy zpět ke dvěma liškám vedle mne a střihl ušima. Luna prohlásila svou snad už naučenou formulku a já se musel pousmát. Neunavovalo ji to? Stále potkávat nové lišky, kterým vlastně musí opakovat snad úplně to stejné, co těm předešlým? Možná ano, nevěděl jsem. Každopádně jakožto na zakladatelku Polární skupiny na její bedra spadlo břemeno vůdcovství a s tím se pojily také jisté formality, jako třeba tahle. Musím se jí pak zeptat, jestli jí s tím můžu nějak pomoci. Arisa, jak se liška představila, mezi řečí zmínila nějakého Tyriona či Tyrena, kterého Luna možná znala - jinak by přeci Arisa neměla odkud znát třeba její jméno. Na chvíli jsem se přestal soustředit na konverzaci a moje pozornost se přesunula na potemnělé nebe. Hustá šedá mračna nesená svištícím větrem se rozpínala nad monumentem Mosalienských hor a tato opona se začala uzavírat také nad vrcholkem Polární skály. Couvl jsem o krůček jako by mi to mělo zlepšit výhled na domov a zabruslil jsem očima po stráních. Bouře, kterou Luna zmínila když jsme ještě byli sami, už byla skoro tady. Nebe rozťala tenká bílá čárka ve dví a o chvíli později se po pláních rozběhla píseň, pro niž lišky byly malými pány. „Myslím, že formality bychom měli na chvíli odložit, ta bouřka nevypadá, že by se ji dalo ukecat aby chvíli počkala,“ řekl jsem a podíval se tázavě na obě polárky, nakonec jsem však ukotvil svůj pohled na Luně. Bouřky často nebyly bezpečné a nezamlouvala se mi představa, že by se mé kamarádce něco stalo, skupina by se bez Yrity přece obešla těžko.

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána img

<< Zamrzlé jezero

Takže se ke skupině přidali ne jeden, ale hned dva členové. Pokývl jsem hlavou. Tušil jsem, že si jména těch dvou možná hned nezapamatuji, ale co už, vždyť až s nimi budu mluvit, zeptám se jich. Pokračoval jsem v cestě domů. Na černočerném nebi by jeden těžko hledal záři hvězd – blikající světélka překryla těžká opona, kterou nad severní krajiny přivál nevlídný vítr, který mi občas mi vmetl do tváře hrst sněhových vloček, abych cestou náhodou neusnul. Pobaveně jsem se nad tou představou ušklíbl. Inu, od věci to nebylo, poslední dobou jsem se ke spánku ukládal vyčerpanější než kdy předtím, teď jsem však byl plný energie. Zdálo se mi zvláštní, jak zde někdy běžely dny. Někdy byly dlouhé a jindy se setmělo, než se liška stihla ohlédnout. Přisuzoval jsem to magii a také faktu, jak daleko na sever byly vysunuty zasněžené končiny jako třeba obrovské jezero, které jsem dnes viděl poprvé od svého příchodu do Saeronu. Zamrzlou plochu jsme s Lunou ale nechali za námi a do výšky se před našimi čumáky tyčila špička Polární skály, jejíž stráně se díky vrstvě sněhu na zatažené obloze vyjímaly. Na horské vrcholky rozpínající se severovýchodně odtud však skála neměla, vedle nich vypadala jako zakrslý trpaslík.
„Abych pravdu řekl, nemám nejmenší tušení,“ odpověděl jsem Luně na otázku. „Liška šedá, samec pokročilého věku, ale to je asi všechno, co vím.“ Inu, mé informace byly pravděpodobně velmi nedostatečné, stařičký lišák ale nevypadal jako hrozba, spíše jen procházel. Když jsme se přiblížili k úpatí Polární skály, zachytil jsem více pachů, které mi nebyly známé a ošil jsem se, jeden z nich jsem rozpoznal, patřil tmavému lišákovi, který se k nám dle slov Luny přidal, druhý, jemu podobný, pravděpodobně náležel jeho sestře. Co však zbylé dva? „Mám pocit, že se tady potuluje víc lišek, které nejsou součástí skupiny,“ konstatoval jsem, „nebo alespoň mně jejich pachy povědomé nejsou.“

Luna nevypadala, že by jí magické cosi nějak ublížilo, ba právě naopak. Na čumáku se jí rýsoval nádherný úsměv a v očích se jí třpytily jiskřičky čiré radosti a liščecího nadšení. Zavrtěl jsem ocasem a zazubil se. Lunina radost se dokázala šířit jako nákaza – velmi rychle a úspěšně. „Vypadáš úžasně,“ řekl jsem s obdivem a střihl ušima. „Teda, ne že bys tak nevypadala předtím, ale… ehm.“ Trochu jsem se zamotal do toho, co jsem vlastně chtěl říct a raději jsem s tím přestal, než z toho vnikla pěkně zamotaná slátanina nesmyslných slov. Co kdyby si pak Luna myslela, že to nemyslím vážně? To jsem přece nechtěl, protože dárek od létajícího mravence–nemravence byl opravdu úžasný. V hlavě se mi najednou ozval jemný cinkavý hlásek. Překvapeně jsem zatřásl hlavou, protože to nejdřív nebylo úplně příjemné – přeci jen, kdo by chtěl mít v hlavě dalšího spoluobyvatele bez své vůle – ale slova mravencova–nemravencova byla natolik zvláštní, že jsem se se pozastavil spíše nad jejich významem než nad samotnou skutečností, že mi magická bytůstka pravděpodobně leze do hlavy. Schovat si energii na horší časy? Cože? nakrabatil jsem čelo v zamyšleném výrazu. Než jsem se stačil toho létajícího čehosi, co se nám s Lunou motalo kolem čumáků, na cokoliv zeptat, mravenec–nemravenec byl tentam. „Tohle bylo zvláštní,“ konstatoval jsem tiše. Obvykle přece magické bytosti, co vám mluví v hlavě nepotkáváte. „Myslím, že bychom se měli vrátit ke skále a dohledat úkryt pro skupinu,“ navrhl jsem a věnoval Luně tázavý pohled. Myslím, že žádný z nás netoužil po další pranici s medvědem, kterou jsme neměli šanci vyhrát. „Jak to vlastně dopadlo s tím tmavým lišákem? Pak jsem se nevracel, pod kopcem se někdo ptal na cestu.“ Pomalu jsem se rozešel směrem ke Skále, která byla nyní mým domovem.

Polární skála >>

<< Ledový úkryt

Chtěl jsem se rozběhnout za Lunou, ale našlápl jsem na nezasněženou část ledové plochy a skoro se rozplácl ještě než jsem stihl opustit úkryt. To dalo mrštné polárce v honbě za podivným světýlkem náskok. Měla výhodu také v tom, že se kvůli své menší váze nebořila do prašanu tolik jako já. Rychle jsem se tedy vydal za ní ve snaze získat alespoň na delších krocích.
Světlo nás dovedlo k jezeru pokrytému silnou vrstvou ledu. Rozhlédl jsem se kolem a přimhouřil oči. Tady jsem už byl. Zdálo se to jako by od setkání s Noirou a Aelin uběhly roky. Jako památka zde nezůstalo vůbec nic
<<Ledový úkryt
Chtěl jsem se rozběhnout za Lunou, ale našlápl jsem na nezasněženou část ledové plochy a skoro se rozplácl ještě, než jsem stihl opustit úkryt. To dalo mrštné polárce v honbě za podivným světýlkem náskok. Měla výhodu také v tom, že se kvůli své menší váze nebořila do prašanu tolik jako já. Rychle jsem se tedy vydal za ní ve snaze získat alespoň na delších krocích. Světlo nás dovedlo k jezeru pokrytému silnou vrstvou ledu. Rozhlédl jsem se kolem a přimhouřil oči. Tady jsem už byl. Zdálo se to jako by od setkání s Noirou a Aelin uběhly roky. Jako památka po něm kromě sotva viditelného výklenku rýsujícího se v dáli nezůstalo vůbec nic. Švihl jsem ocasem a zaměřil se opět na světlo, které jsme naháněli. Luna stála někde uprostřed věčného ledu a já jen užasle stál na místě. Světlo se rozpadlo do tisíce drobnějších a barevnějších, které se kolem bílé lišky vznesly v divokém víru. Ani jsem si nevšiml, že stojím s tlapkou zamrzlou v pohybu a rozevřenou tlamou. Bylo to tak krásné. Cítil jsem, jak je zde přítomná energie tohoto kraje – magie. Tahle ale nebyla nepřátelská jako u střetu s obrovským ledním medvědem, zdála se mnohem přátelštější. Cítil jsem bázeň a chtěl jsem se k Luně vrhnout – co kdyby jí ta světla chtěla ublížit! – ale nakonec jsem to neudělal. Zdejší bohové nad ní asi drželi ochrannou tlapku. Zůstával jsem tedy na místě jen jako užaslý pozorovatel.
Když světélka usedla na Lunin kožíšek a začala se do něj vpíjet, konečně jsem se dokázal pohnout a okamžitě se za ní rozběhl.
„Jsi v pořádku?“ staral jsem se a starostlivě se na ni podíval. Nemohl jsem si být jistý, co přesně s ní světla udělala. Tedy, až na to, že po sobě zanechala na její srsti zvláštní dvoubarevné obrazce, na které jsem se se zájmem a jistou dávkou překvapení zadíval. Woah.

„Ale noták, paní Sova,“ zastřihal jsem ušima a změnil barvu hlasu na více hereckou, „Takhle to černý flek, ze snů vytrhnut, přece nemyslet.“ Dle mého názoru to sova buď nebrala vážně a taky si jen dělala srandu, nebo se jí to naopak trochu dotklo, což nebylo záměrem. Věřil jsem ale spíše té první možnosti.
Pak jsem se podíval na Lunu. Dobré, odpověděl jsem jí a možná trochu zavrtěl ocasem. „Jak ses dneska vyspala?“ otázal jsem se jí. I přes velmj kruté a drastické probuzení jsem měl dnes dobrou náladu - zdravý spánek mému tělu rozhodně prospěl.
Dřív, než stihla něco odpovědět, se v ledové jeskyni objevilo malé zářivé světélko, které se začalo motat kolem Yrity. Zvědavě jsem naklonil hlavu na stranu a popošel o kus blíž.
„Co je to?” zeptal jsem se. Otázka byla hozena spíše jen tak do éteru neb Luna samotná nevypadala, že by mi dokázala odpovědět a Scheene jakbysmet. Možná to ale bylo jen tím, že jsem z jejího výrazu neuměl nic moc vyčíst, byla to přece sova.
Luna se rozběhla za světýlkem.
„Hej, počkej na mně! zavolal jsem za ní a následoval ji.

Zamrzlé jezero >>

Ač bylo mé tělo odpočaté, setrvával jsem ještě v příjemném polospánku, když tu do mě píchlo něco nepříjemně tvrdého a vzápětí mi bílá sova snad zařvala do ucha. Polekaně jsem vykvikl a hned vyskočil na všechny čtyři. Zmateně jsem se začal rozhlížet kolem sebe a kvůli náhlému zvednutí se jsem ztratil rovnováhu a bílou sovu vedle mě skoro připlácl – ovšem jen pokud uhnula.
„Hej!“ Zamračil jsem se na sovu vedle mě. „Ono jde budit ostatní i jinak než takhle drasticky,“ zamrmlal jsem a šťouchl do ní packou. Zachytil jsem pohled Luny, a i když jsem vlastně doopravdy naštvaný nebyl – přece jen bylo fajn se probudit – můj škleb roztál a nahradil jej letmý úsměv. Dobře, měním názor, to probuzení za to stálo, pomyslel jsem si. Yrita vypadala s tím nevinným pohledem roztomile. Počkat co? uhnul jsem od lišky pohledem a byl poněkud zmaten svými vlastními myšlenkami. Rozhodl jsem se to zatím přisoudit ranní rozespalosti a mé čelisti se rozevřely v širokém zívnutí. Klapl jsem zuby a protáhl se, načež jsem se cítil mnohem lépe než ve chvíli, kdy mě Scheene vytrhla z hibernace.
Lunina patronka mě zřejmě probudila právě včas, protože jakousi chvíli po mém návratu se stalo cosi divného… Saeron nás viditelně nehodlal přestat překvapovat, protože se v ledové jeskyni, která nám posloužila jako úkryt před nočními mrazíky, ukázal podivný jev, jehož původ byl zřejmě magický.

Únava mě skolila jako vlk srnce a můj dech zpomalil do klidného, rovnoměrného oddychování. Spal jsem jako zabitý a pokud se mi zdály nějaké sny, nepamatoval jsem si je. Pochybuji, že jsem v tu noc nějaké vůbec měl, protože dle mého názoru byl můj mozek dostatečně vyčerpaný na to, aby se vybodl na vytváření podivné vzpomínkové skládačky, která však měla se skutečností společného jen málo.
Ve sladké nevědomosti a odloučení od vědomí jsem zůstal opravdu dlouho. Byl to ale čas potřebný k tomu, aby se mé tělo dobilo energií potřebnou k existenci a vnímání světa, protože bez toho byla každá liška bezbrannou a přímo se nabízela jako snadná kořist větším predátorům. V Ledovém úkrytu se mi naštěstí nic takového během spánku přihodit nemohlo – vždyť mě a Lunu hlídaly duše imaginárních padlých přátel, tudíž jsme byli v naprostém bezpečí!
Sluneční kotouč se začal vyklánět zpoza horizontu a jarní paprsky prosvítily ledovou plochu. Zvenčí možná mohl led vypadat, že září, ale dovnitř se tolik světla nedostalo, jen na některých místech, kde ledová stěna nebyla tak tlustá. Bílý sníh ale i tak přirozeně zajišťoval lepší viditelnost.
Pomalu jsem pootevřel oči a převalil se na druhý bok. Začínal jsem se probouzet.

<< Polární skála

Jak překvapivé, že jsem šel úplně jiným směrem, než jsem původně zamýšlel. Možná smysl pro orientaci u mně nebyl tak silnou stránkou jak jsem si myslel, protože místo naší prozatimní jeskyně z kamene se přede mnou a Lunou, která mě následovala, otevřel vchod do jeskyně z ledu. Nebo to jen naše jeskyně zamrzla? Bylo možné, že místo jeskyně byl v tu chvíli zamrzlý spíše můj mozek, protože jsem začal docházet k podivným a logiku postrádajícím závěrům jako třeba to, že v té ledové jeskyni budeme v bezpečí, protože nás budou střežit duše padlých přátel Polární skupiny. Úplně jsem u toho třeba vypustil celkem podstatný fakt, a to dobu existence skupiny. A taky to, že žádné přátele (a naštěstí ani nepřátele) neměla, natož padlé, ač u těch nepřátel to byla vlastně škoda. Kdo by nechtěl mít konkurenty mrtvé? Samozřejmě taky záleží, v čem by dotyční konkurovali. Jestli by někdo sahal na Yritu, tak by to nebylo špatné, ovšem v jiných věcech se liška díky konkurenci může zlepšovat a dostat se až na vrchol. Třeba na vrchol hromady s jídlem. Miluju jídlo.
Mé tlapky vkročily na studený povrch. Pohledem jsem sjel hladké stěny jako bych se to tu snažil obhlídnout, ve skutečnosti bych si teď však nevšiml snad ani mrtvého medvěda i kdybych mu vlezl do tlamy. Tedy, do té tlamy bych se musel nejdřív vlézt, ale chápete, ne?
Někde ve stěně jsem narazil na jakýsi výklenek, když jsem podél ní šel. Vlastně jsem se o studený hladký povrch už během chůze jen opíral a sotva pletl nohama. Když najednou opora zmizela a nahradila ji puklina, překvapeně jsem vykvikl a nemotorně se do ní svalil. Neměl jsem už energii ani chuť se zvedat nebo cokoli udělat a tak jsem... zůstal na místě. Stočil jsem se do velké černé koule chlupů. Přítomnost Luny jsem zvládal zaregistrovat už jen okrajově a jestli se mě na něco ptala, z tlamy jsem dokázal vypustit jen jakési nesrozumitelné cosi. Během několika minut jsem na místě usnul.

Bílé liščí tlapky mě brzy dohnaly a mě to na obličeji vykouzlilo liščí obdobu úsměvu. V očích mi možná i zajiskřilo. Vzápětí radostné jiskřičky ale zastřela únava jako těžký závěs skrývající to, co se děje na jevišti. Otřepal jsem se jako bych snad chtěl ze sebe spánek shodit. Nebylo mi to nic platné. Byl jsem vyčerpaný ať se mi to líbilo nebo ne a cítil jsem, že pokud něco neudělám, tlapky mi můžou vypovědět službu.
„Luno, pojďme domů“ řekl jsem a promnul si tlapkou unavené oči. Liščina přítomnost byla uklidňující a… příjemná. Vítaná. Ač jsem teď asi nemohl působit moc dobře. „Nebo kamkoli jinam.“
Zamířil jsem pomalým krokem kupředu – pokračoval jsem stejným směrem. Hlava mi pomalu klesala dolů. Nechat ji viset bylo méně namáhavé než ji zvednout. Prorážel jsem sněhem cestu a Luna šla, nebo jsem v to doufal, za mnou.

Ledový úkryt >>

Tlapky mě dovedly do míst, kde to vypadalo známě. K úkrytu to však bylo ještě daleko a já se samozřejmě nebyl v polospánku schopen pořádně orientovat. Otočil jsem se. Za mnou se táhla vyšlapaná cestička a já se pousmál. Kdyby se Polární skupina někdy rozhodla migrovat k větší hoře, pravděpodobně bych byl využit jako průrazník. Na dlouho jsem se ale zastavovat nechtěl – mrzlo až praštělo a můj kožich tu sice zhoustl, s hávem rodilých (i nerodilých) polárek se ale rovnat nemohl. Vykročil jsem tedy opět kupředu.
Ucítil jsem ve vzduchu Lunu. Asi už to na kopci s cizinci vyřešila a vracela se. Mimovolně jsem střihl ušima po liščímu se usmál. Prolétl jsem zrakem nejbližší svah, bylo ale těžké tam cokoli vidět. Jen bílo, které mě vždy s východem slunce oslepilo.
„Luno?“ řekl jsem a pokusil se zachytit ve sněhu pohyb bílého fleku, pro mé unavené oči to však bylo skoro nemožné. Máchl jsem ocasem a rozhodl se chvíli počkat, zda se ke mně Yrita přidá.

Já a Luna bychom se chtěly vydat do Tribunálu zamilovaných a zjistit, co se stane :>


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 11


U Ž I V A T E L