Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 25

Setia si samozřejmě nemohla nevšimnout toho, že její poopravení nebylo menší lišce po chuti, a upřímně ji to pobavilo – ač se to snažila ve tváři ani v postoji těla nedat znát, což šlo o to snadněji, když prostě působila tak spokojeně, jak jen to uměla. Přehnaně slušná, jo? No, na vedení tví rodiče očividně nešetřili… zhodnotila pobaveně, protože Aika na ni působila jako jedna z těch, kteří moc rozumu nepobrali, když na její poznámku reagovala takto. Nebo je prostě příliš zahleděná sama do sebe, než aby si všimla, že si z ní tropím žerty, byla si vědoma i druhé možnosti a vlastně ji bylo jedno, jak to doopravdy je, protože rozhodně nevnímala aktuální společnost jako nepříjemnou – spíše jen jako zajímavé zpestření vzhledem k působení toho drobného ušatého stvoření. Nakonec se lištička i uklidnila a usadila se na místě, jen díky čemuž se vyhnula poznámce o tom, že se ta maličká nemusí Rudé bát, protože i když si Setia byla dobře vědoma toho, že by to mohla být provokace už trochu přes čáru, rozhodně by jí to nezabránilo v podobných poznatcích, kdyby jí na ně Aika dostatečně dlouho nahrávala. Ovšem po její další poznámce se už definitivně musela štěkavě rozesmát, máchajíc vesele ocáskem. „Jsi vážně veselá kopa, maličká, ale pokud bych byla vejr, nejspíše bych tě už slupla jako malinu,“ blýskla zoubky v poněkud nebezpečném úsměvu, ovšem působila u toho i nadále naprosto spokojeně a uvolněně, máchajíc ocáskem ve znamení veselí. „Ovšem samozřejmě naprosto chápu, že v tom vašem ohnivo-ledovém pekle je k nevydržení,“ pokývala pak hlavou, aby svá slova ještě umocnila, „a tedy i rozumím tomu, proč musíte chodit sem k nám na návštěvy, aby vám z těch šoků nehráblo a neviděli jste třeba v ostatních liškách dravce,“ přisadila si ještě s dalším zazubením a máchnutím ocáskem, „přesto se nemůžeš divit, že když někoho z vás objevíme tak daleko od vaší domoviny, tak máme nutkání se seznamovat,“ doplnila nakonec a krátce se protáhla, protože přece jen, sedět delší dobu na jednom místě jí nesvědčilo, když tu zaslechla hromobití a to jí vehnalo trochu vrásek do tváře. „No nic… myslím, že je na čase se zdekovat dříve, než nás smete ta bouře – ale ráda jsem tě poznala, takže se klidně můžeš zase stavit, až ti začne být v té pustině na jihu smutno,“ ujistila svou společnici nakonec, máchla naposledy ocáskem a poklusem si to zamířila na severovýchod.

>>> Isamský hvozd

Setia se tady rozhodně nebála dát na obdiv svou zvídavou a přátelskou povahu, tedy přesněji stránku její osobnosti, která se obvykle v podobných případech náhodných setkání objevovala, a spousta lišek by se pak hodně divila, kdyby poznaly i jiné stránky tohoto rudého drobka. Ovšem to teď (snad) ani nehrozilo, když se rozhodla pozdravit svou pouštní kolegyni, byť pravda byla, že druhá liška zrovna dvakrát nadšeně nepůsobila – spíše působila poněkud odtažitě, spíše jako členka jejího druhu než fenek, i když byla pravda, že nebyla první výjimkou z pravidla přátelských pouštních kolegů, takže to Rudou rozhodně nezaskočilo až tolik. Vypasenou? zmateně však Set zamrkala po Aičiných slovech, ohlédla se sama na sebe, aby zhodnotila, že vypadá skvěle a v kondici, a usoudila: „Věřím, žes to myslela jako kompliment, ale asi bys měla trochu upravit slovíčka – dobře živená je totiž to, co jsi chtěla říct,“ usoudila ve výsledku vesele a střihla oušky, máchla ocáskem, jednoduše to vzala tak, jak sama chtěla. „Vypasená zní v tomhle kontextu totiž hloupě,“ přisadila si trošku v podobě zdánlivě dobře míněné rady, možná jen jako takovou menší provokaci, kdy nepřímo zhodnotila, že inteligence její společnosti není dostatečná, aby věděla, jak vlastně mluvit s dalšími liškami. A jak tak Aika pochodovala kolem, samozřejmě ji pohledem následovala, nijak úzkostlivě ani s přemírou opatrnosti, byť ji k tomu právě ta nabádala, ovšem stále dokázala působit tak, že prostě jen nerada mluví s druhým bez toho, aby mu viděla do tváře. „A pouze tudy procházím, neb mám nedaleko domov, a samozřejmě mě překvapilo, že tady vidím někoho z pouště,“ odvětila nakonec na otázku své společnosti.

<<< les Antares

Svižným poklusem pokračovala ven z lesa a pomalu směrem k domovu, sluníčko se jí přitom hned za ním začalo opírat do zad, a ona se nechala vyhřívat v jeho paprscích. Takhle hezky po probuzení to pro ni totiž rozhodně byla příjemná okolnost. Pláň, na které se ocitla, byla hezky přehledná, což by však možná některým mohlo přijít nepříjemné – ostatně, v takhle nízkém porostu by se stěží řádně schovala před většími predátory. Ovšem neb tady žádní cítit nebyli, byla Setia v klidu. Tohle místo očividně patřilo pouze liškám, jako mnoho místních území. A dokonce tady nebyla sama, jak si brzy všimla – drobná ušatá lištička sice částečně splývala s okolní seschlou trávou, ale když Rudá zaznamenala její pach a začala se rozhlížet, nebylo až tak těžké si jí na té planině všimnout. Další pouštní liška v těchhle krajích… to si hromadně uvědomili, že písek je vlastně na houby? Zauvažovala, když se rozhodla zamířit blíže. „Zdravím,“ střihla ušima a máchla ocáskem ze strany na stranu, když zpomalila do kroku, a nakonec se zastavila ještě tak dobrý metr od fenka.

Setia ani netušila, že je tak unavená, takže ji velmi překvapilo, když se probudila a zjistila, že prospala nejspíše… celý den? Vážně? Co toto? zmateně sledovala oblohu, na které se slunce hezky stáčelo k západu, v podstatě stejně jako když šla spát. Pořádně se protáhla, neb byla poněkud ztuhlá z toho dlouhého nicnedělání a řádně si zívla. Zvedla se a otřepala ze sebe binec, který se jí nalepil v průběhu jejího odpočinku na kožíšek, načež zauvažovala, co tedy bude dělat dál. Měla bych se nejspíše pomalu vrátit do lesa, zhodnotila nakonec, doufajíc, že tam konečně narazí na Alaria, kterého sice nikde v okolí necítila, ale přece jen mohl být zase na severu, prostě se s ním mohla nějak minout, alespoň tak si to říkala… nechtěla si totiž přiznat, že by se Lišáček mohl jen tak vypařit, že zmizel bez rozloučení, bůh ví kam a že nikdo vlastně nemůže vědět jistě, zda se ještě vrátí. Přesto jí to poněkud trápilo, když se pomalu rozhodla zamířit si to pryč z lesa.

>>> Hjáleif 

<<< Starý Benrir

Žádné topení se nekonalo, na druhý břeh se tedy dostaly obě v pořádku a ani ne příliš zmáčené. Ovšem Uttara Setii překvapila tím, že dále do lesa pokračovat nehodlá – Rudá prve poněkud zmateně naklonila hlavu na stranu, ale vzápětí pochopila. „Dobře,“ kývla v souhlasu, a vlastně k tomu ani neměla co dodat – kde je moře i kde jsou močály už vysvětlila, takže nezbývalo, než aby se liška seznámila s novými oblastmi po svém. „Pokud ještě někdy zabloudíš do okolí, pravděpodobně mě tu najdeš,“ usoudila pak, protože přece jen ona se jen vzácně vzdalovala více od Ambleerského lesa, takže nebylo zrovna těžké ji najít, když liška chtěla. „Ať najdeš, co hledáš, Uttaro,“ odvětila ji na rozloučení a pak už zmizela mezi stromy lesa, hodlajíc najít příjemné místo, kde by si na chvíli odpočinula – alespoň, než slunce zmizí z oblohy a teploty se nezmění v o něco příjemnější. Dávala dobrý pozor na to, aby se vyhnula všem jezevčím norám a jejich obvyklým cestám, takže pečlivě šňupala čumáčkem po zemi, aby věděla, kde jakého šedobílého protivu nalezne, a přitom koukala kolem sebe, aby si našla vhodné místo k odpočinku. A to se nakonec našlo, pod padlým kmenem, na mechové podestýlce, částečně kryté, ale s dostatečným rozhledem po okolí a možností zdrhnout na jednu či druhou stranu – ideální, zhodnotila tedy spokojeně a stulila se do klubíčka, využila ocásek jako polštář a na chvíli se rozhodla si schrupnout. Jen takový menší odpolední šlofík…

Setia pobaveně zhodnotila: „Nemyslím si, že by byl někdo, komu by se podobná místa líbila – snad kromě žab,“ pronesla na adresu močálů, kterým se sama preferovala vyhýbat, takže do těch míst zabloudila pořádně jen jednou a to proto, že se snažila zkrátit si cestu domů – a dopadlo by to nejspíše vážně špatně, kdyby tehdy nepotkala Greena… kdepak se asi toulá? Snad je v pořádku, napadlo ji při těch myšlenkách, ale rychle podobné úvahy vytřepala z hlavy, a raději se zaměřila na plánování přecházení řeky, která jim stála v cestě. Navrhla, aby šla kana první, protože přece jen by ji mohla tak teoreticky chytit, kdyby uklouzla a hrozila se svést po proudu, ač utopit by se zde neměla – přece jen, řeka nebyla nijak zvláště hluboká, minimálně tady v těchto místech ne. „Samozřejmě, není to nic těžkého,“ ujistila svou společnici tedy ještě a pak jí následovala přes vodní tok. Stříkající voda jí při cestě příjemně ochlazovala tlapky a vlhkost ve vzduchu zamezovala paprskům slunce, aby tolik trápily její kůži pod jemnou srstí. Dávala pozor pod nohy i na svou společnici, ale vlastně si tuhle procházku celkem užívala – rozhodně nebyla vůbec nervózní v porovnání s Uttarou. „Už jen kousek a budeme ve stínu stromů,“ ujistila svou společnost, jak se, tak blížily k lesu, který jim vybrala jako aktuální cílovou destinaci.  

>>> les Antares

<<< Keterské jezero

Setia přikývla. Ostatně, o tom, jak je tenhle kus země rozlehlý, věděla své. Sama přece jen ze Saeronu prozkoumala jen malou část – prozatím ji to totiž bohatě stačilo a už jen to asi dalo znát o místní rozmanitosti a spoustě prostoru pro lišky. Ovšem dále se tím nezabývala – ne teď, protože přece jen byla spousta dalších věcí, které mohla Uttaře o zdejším koutě země a jejich zvláštnostech povědět. Třeba informaci o skupinách, které byly i pro ni dříve konceptem naprosto neznámým. Od rodiny však spěchala pak tématem rychle zase pryč, stejně jako následně pospíchala kupředu, pryč od žhnoucích paprsků slunce, které se jí zarývaly do kůže a začínaly teď, v tomto čase dne, nepříjemně pálit. A tak si to zamířila k Benriru, řece, kam občas chodila pít, ač tentokráte sem zamířila pouze proto, aby mohla pokračovat k nejbližšímu lesnatému porostu. A přitom se vyhnula močálům, což, jak se ukázalo, byl taktéž pojem neznámý její společnici. „Hm…“ zauvažovala tedy, jak to nejlépe vysvětlit. „Je to hodně mokrá oblast, kde může liška zapadnout do bláta,“ usoudila nakonec, že takto jednoduše by to mělo pro představu stačit. Snad. Ostatně, bylo pro ni stále hrozně zvláštní vysvětlovat takové věci někomu, kdo byl v podstatě jako z jiného světa. Kráčela přitom dál a rozpovídala se o vlastní skupině, dorazivší k řece. Obešla však jen pár keříků, aby se dostala k místu, kde nebyl sráz u řeky příliš příkrý, tok dostatečně široký, aby nebyl divoký a vůbec byl ideálním místem k přebrodění. A právě tam se zastavila: „Nejsou celí šedí, ale jo, asi tak nějak,“ odvětila na otázku své společnice ohledně šedivců. „Tady přejdeme přes řeku,“ rozhodla následně a ukázala čumáčkem na vodní tok, „není hluboká, takže to zvládneš, i pokud neumíš plavat,“ ujistila Uttaru, neb tak nějak ji připadalo logické, že liška, která nezná jezera, toho moc ani o plavání vědět nebude. „Chceš jít první, abych tě mohla vytáhnout, kdyby ti to uklouzlo?“ zeptala se jí následně dobrácky, ať sama věděla, že být v její situaci, rozhodně by se nechtěla nechat tahat jako malé štěně z vody. I když, ve chvíli, kdy není zbytí… raději přestala přemýšlet nad teoretickými úvahami, když sama přece byla plavkyně dobrá, a tedy věřila, že ona určitě nikdy z vody zachraňovat nebude potřebovat, a vrátila svou pozornost zpátky k mladší lišce.

Setia přikývla, ale pak se zarazila, a rozhodla se to trochu specifikovat: „Saeron se nazývá celý tenhle kraj… od moře na severu až po poušť na jihu… tohle jezero… no, vlastně nevím, jak se mu říká, nikdy jsem se neptala,“ uvědomila si, že pořádně zná z místních názvů jen ten, který patří jejímu domovskému lesu, protože ji nikdy vlastně nepřipadalo důležité pojmenovávat si jednotlivé kousky země, tedy až na takovéto výjimky. Ostatně, obvykle dokázala poměrně zdatně specifikovat, které místo má na mysli s pomocí nějakého toho opisu, takže se místních neměla potřebu vyptávat… i když teoreticky teď byla místní i ona, a tedy by už měla mít trochu větší přehled. Každopádně, přišla řeč i na skupiny a na obvyklé obtíže s tím, že je to koncept mezi většinou lišek poměrně neznámý. „Ne,“ zavrtěla hlavou nesouhlasně tedy ohledně rodiny, a pouze na moment nechala svou společnost vidět jinačí než veselý a zvídavý výraz, neb myšlenka na rodiče a sourozence a to, že nemá nejmenší tušení, kde jsou či zda vůbec ještě žijí, ji poněkud rozesmutnila. Pak však tento výraz zase srovnala, když pokračovala, rozhodnutá se držet toho veselejšího: „I když v podstatě mi ji nahrazuje,“ svým způsobem, hodně nedokonalým způsobem, ale copak jsou rodiny dokonalé? Ne, nejsou… a ve skupině se lišky alespoň tolik neštěkají, což je hádám plus… usoudila, i když jí to tak úplně nepřipadalo. Někdy jí vážně chybělo hašteření se sourozenci a rvačky o… v podstatě cokoliv a málokdy něco důležitého. Inu, raději se rozhodla vyřešit otázku nepříjemného pražení slunce teď, když nemilosrdně stoupalo nad jejich hlavy. „Jezero musíme obejít z jihu, na sever odsud jsou totiž močály… budeme muset sice přebrodit řeku, ale je to lepší, než zapadnout v bahně,“ rozhodla se chopit role průvodce a zamířit si to kolem břehu jezera, přičemž se naplno vžila do role průvodce místními zvyklostmi, když se vrátila k předchozímu tématu: „Každopádně, ty skupiny… jsou složeny z větší části z nepříbuzných členů, takže se k nim může přidat v podstatě kdokoliv, kdo stojí o to spolupracovat s ostatními, a to často nejen příslušníky vlastního druhu – třeba v naší skupině je převaha lišek zrzavých, jako jsem já, ale taktéž k nám patří jeden šedivec, a dokonce i fenek s námi nějakou dobu pobýval – ale už se delší dobu neukázal, takže hádám, že místní zimy na něj byly trochu moc a tak se vrátil do pouště,“ rozpovídala se přitom poněkud, aby to co nejlépe specifikovala, poklusávajíc si to volným tempem kupředu.

// Nebudou-li námitky, přesun ke starému Benriru.

Setiu opravdu tato konverzace pobavila a možná, i když věděla, že je to hloupé, i potěšila. Samozřejmě znala už Raze, který byl taktéž kanou, byť na svůj druh nejspíše dost velkou, a taktéž potkala pár fenků a ani polárkám se za svůj život i přes nesnášenlivost zimy nevyhnula, ale její výška pro ni stále zůstávala poněkud citlivým tématem, protože nikdy by ji nenapadlo srovnávat se s pískomily, i když právě teď zjišťovala, že ne všichni, které tak dosud zvala, s tím pískem něco společného mají. „Některé i o hlavu větší než já,“ ujistila svou společnici každopádně ohledně větších lišek, protože přece jen většina obecných a minimálně každá druhá šedivka byla vyšší než Rudá. „Lišky z údolí jsou většinou větší, a taky jinak vypadají… některé jsou zrzavé nebo černé a pak jsou tu šedivky,“ to poslední pronesla se znatelným znechucením, vyjadřujícím její vztah k tomuto druhu, načež však zatřepala hlavou, aby vyhnala myšlenky na všechny ty šílený a otravný potvory, a pokračovala další zajímavostí: „i když zrovna tady na Saeronu se potkáš snad se všemi možnými druhy a s ještě zajímavější paletou kožichů,“ doplnila, protože přece jen už tak nějak zjistila, že místní bohové si rádi hrají s barvičkami v liščích kožíšcích, vlastně i na vlastní kůži. Usadila se přitom na břeh jezera, a s pohledem, který jí krátce zabrousil k obloze, byla vděčná za tento poměrně dobrý výběr místa k usazení – sluneční paprsky na ní sice celkem pražily, takže věděla, že se bude dobré brzy schovat někde do stínu, ale alespoň tady u vody nebylo tolik horko jako mohlo být někde na prosluněné pláni. Vlhkost vypařující se z vodní hladiny totiž přece jen dělala svou práci a činila vzduch kolem pocitově poněkud chladnější. Ale ještě trocha sluníčka mi neublíží, usoudila ve výsledku a raději se prozatím rozhodla přestat přemýšlet nad počasím a představit se, díky čemuž zjistila i jméno své společnice. „Těší mě, Uttaro,“ máchla ocáskem ze strany na stranu a vesele střihla ušima, když si to jméno zopakovala hlavně pro sebe, aby si ho lépe zapamatovala. „No, v podstatě kdekoliv v okolí… většina lišek tady na Saeronu je celkem přátelská, pokud tedy nezabloudíš na území skupiny – kupříkladu v lese támhle,“ ukázala čeníčkem, kde se za loukou Yesad rýsovaly stromy patřící již k Ambleeru, „sídlí skupina, které jsem sama součástí, takže když cítíš někde hodně pachů různých lišek, raději taková místa obejdi, pokud se tedy nechceš zabydlet s ostatními,“ dala lišce ještě jednu dobrou radu, než se otřepala a zvedla ze země, protože slunění sice měla celkem ráda, ale teď v létě toho bylo občas i na její jemňoučký kožíšek poněkud moc. „Nevím, jak jsi na sluníčko zvyklá ty, ale já bych preferovala se alespoň přes poledne schovat někam do stínu, ať nezačnu blábolit,“ zhodnotila ve snaze o vtip, i když ji matka vždycky upozorňovala, že na takovém úpalu nic úsměvného není, zvláště pak s jejím kožichem, který neizoloval sluneční paprsky, a tedy ani jejich neblahý vliv na kůži, tak dobře, jako u jiných lišek, „společnost mi ale určitě vadit nebude.“

Nakonec usoudila, že na kožichu opravdu nic nalepeného nemá a může být v klidu, takže ze sebe akorát znovu otřepala vodu, když se jí v jejím kožíšku nahromadilo příliš, a byla zvědavá, co jí cizinka řekne k tomu jejímu okukování. Nikoho takhle barevného? Hm… to myslí ty odznaky, co mám od Iscariot? Napadlo ji, a až vzápětí, když přidala další zvláštnost, která byla pro obecné lišky typická, uvědomila si, co vlastně tím horalka myslela, pročež pobaveně vyštěkla. „Jsi první, kdo mě kdy nazval velkou,“ vysvětlila náhlý příval veselí s máchnutím ocásku ze strany na stranu, „na svůj druh jsem prcek, takže hádám, že tys jiné lišky dosud asi moc nepotkávala, což?“ usoudila následně z logiky věci, protože to bylo asi jediné možné vysvětlení, proč mohla říct o někom jako je zrovna tahle rudá lištička, že je velká. „Mimochodem, jsem Setia,“ představila se přitom, když už se tak nějak dostaly tématem přímo k její osobě.

Jámy s vodou? Takže vlastně taková… jezera v miniúdolích? zauvažovala pro sebe, pokoušejíc se představit si studnu, ale stále jí to připadalo poněkud divné, takže nakonec usoudila, že to zařadí do podobné kategorie jako velbloudy a nebude nad tím více dumat, protože je svět prostě zvláštní a některé věci z jiných krajů jí asi nikdy dávat smysl nebudou. Raději se tedy zabývala tím, že voda na ní už kapala i z oblohy, a nejen jí smáčela tlapky, což znamenalo, že se rozhodla to čvachtání-se v jezeře zarazit a přesunout se na břeh, kde ze sebe mohla vodu setřepat. Mezitím koutkem očka zaznamenala, jak si druhá liška nyní neprohlíží už jen jezero, které očividně viděla poprvé v životě, ale taktéž ji samotnou. Budu předpokládat, že to nebude proto, že jsem zakrslá, ale… „Něco se ti na mně nezdá?“ zeptala se tak nějak všeobecně přece jen. Když je tohle první jezero, na které narazila, nejspíše nepotkala ani mnoho dalších druhů lišek… ale kdo ví, možná mám prostě něco v kožichu, usoudila následně a pro jistotu se zatočila dokolečka, aby si prohlédla tu část zad, na kterou se ještě otočit zvládla, a ocásek, zda jí z něj třeba nevisí nějaký rak.

S napnutými oušky sledovala druhou lišku. V horách? Zarazila se, neb tohle trochu nepasovalo do její představy o tom, odkud měla Uttara pocházet. Takže není pískomilka jako Raz? Ale vypadají podobně… takže ne všechny tyhle lišky jsou pouštní? Zapřemýšlela, ale než se stihla zeptat, zarazilo jí něco dalšího, co ta mladší řekla. „Studní?“ Natočila hlavu na stranu opět. „Co to je?“ pokračovala tedy ve vyzvídání jako malé štěně. Nikdy dříve o studnách neslyšela, takže samozřejmě se neváhala zeptat. Navíc jí čím dál více připadalo, že druhá liška dosud žila v úplně jiném světě, než byl ten její – a to bylo nemálo fascinující. O něco méně zajímavé, ale podobně důležité však aktuálně bylo to, jak na Setiin čumák začaly dopadat kapky vody. Koukla na oblohu, která se mezitím úplně zatáhla a odfrkla si, načež se rozhodla vylézt z vody, jen kousek od Uttary, otřepávajíc kožíšek od přebytečných kapek.

Rudá byla z toho trochu zmatená, protože by jí vůbec nenapadlo, že prostě někdo neví, co to je jezero. Druhá liška byla jako z jiného světa, a to už o pár zvláštnostech slyšela, hlavně tedy od prvního pískomila, kterého potkala, Raze, když se kdysi dávno po svém příchodu na Saeron zatoulala až k oáze. Neměli jezera… stále jí to znělo jako naprostá blbost. To, že voda byla problém už chápala, i když pořád netušila, proč by někdo žil na místě, kde voda není, ovšem přesto, Uttara přece nebyla první pouštní liška, se kterou se kdy setkala – jen jí nějak nedocházelo, že tahle není z pouště. „Jak jsi tam tedy žila? Bez vody?“ neodolala nutkání se zeptat, protože byla prostě velmi zvědavá, a bylo vidět, že má druhá liška její plnou pozornost, když se znovu nerozešla, aby pokračovala v šmejdění kolem, nýbrž se otočila přímo k ní a udělala i další krok směrem ke břehu, a tedy i blíže k ní, hlavu natáčejíc lehce doprava ve zvídavém gestu a ouška napnutá kupředu. Doberády bych snad ještě pochopila, ale život bez vody? To snad nejde, ne?

Setia sledovala druhou lišku, jak sebou cukla a naježila se. Ta nepozornost by tě mohla stát celistvost tvého kožíšku, žít jinde než tady… zhodnotila sama pro sebe kriticky, protože prostě by to nebyla ona, kdyby tak neučinila. Nehodlala však vyloženě dávat lekce v přežívání každé mladší kolegyni na potkání, to zase ne, to jen občas mívala to nutkání, čistě z víry v to, že to některé lišky potřebují. Viděla, jak se následně liška natahuje do výšky ve snaze jí převýšit, a kdyby to udělal někdo jiný, nejspíše by jí to vůbec nebylo po srsti, ale tahle byla zrovna dostatečně maličká, aby se povyšovat jednoduše nemohla, takže jí to hodlala odpustit. Ale stejně se podvědomě napřímila, aby jí tak napodobila a snahu druhé lišky zmařila. Takže její domovina není nikde poblíž moře, dobře, zapsala si mentální poznámku na jedné z odlišností od předchozího setkání s pískomilem, a kývla. „Moře,“ zhodnotila pouze tedy, co se týkalo slané vody, sledujíc lišku před sebou, mezitím, co se zdánlivě ležérně procházela vodou kus od ní, za zády zapadající slunce, které alespoň slibovalo brzké ochlazení – ne, že by to Set nezbytně potřebovala, ona přece jen měla srst stavěnou spíše na horko než chlad, ale úpal jí mohl hrozit stejně jako všem ostatním. Nepřibližovala se každopádně, jen nechtěla stát na místě, a přirozeně se snažila působit uvolněně a klidně, i když ani na moment se jí nestalo, že by alespoň koutkem očka druhou lišku nepozorovala. Tohle je jezero? přehrála si v hlavě tu otázku zmateně, zarazila se v pohybu a koukla na svou společnost poněkud překvapeně, takže z ní otázka: „A co jiného by to bylo?“ vypadla dříve, než by si jí stihla pořádně promyslet.

Setia s packami ve vodě namočenými však sotva do poloviny nohou, přestala pít a zvedla hlavu, zaznamenávajíc oušky přítomnost někoho dalšího. Zavětřila, aby zjistila, co je pískomilka zač a pak zvědavě sledovala, jak… kouká na vodu v podstatě s otevřenou tlamou. Poprvé mimo poušť? Napadlo ji hned, protože tohle už tak nějak znala. A rozhodla se rovnou otestovat svou teorii o tom, že jsou pouštní lišky v zásadě přátelské, když se pomalu vydala blíže k mladší samici. „Takhle velká jezera v poušti asi nemáte, co?“ zeptala se rovnou vesele, ocáskem přitom máchla ze strany na stranu a vůbec působila uvolněně a spokojeně. „Klidně se napij, není slané,“ ujistila svou společnost přátelsky. Měla-li však Uttara bystré oči a chápala-li fakt, že většina lišek v mírném pásmu jsou teritoriální samotáři, mohla si všimnout, jak oušky pečlivě monitoruje každý šramot a že je vlastně pořád připravena reagovat na jakýkoliv její pohyb – nikoliv neuroticky, ale prostě proto, že to má v krvi, očekávat vždy možné nebezpečí, a tedy být připravena k útoku či útěku.


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 25


Uživatel