Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další »

Kolo štěstí- 15.1. (1 bod)

Než jsem stihl zareagovat, liška byla v čudu. Holt jsem měl pocit, že mi život protéká mezi prsty nějak moc rychle, až mi z toho zůstával rozum stát. Nevěděl jsem, zda jsem ještě naživu, nebo už ne, měl jsem šílený hlad a žízeň.
Přičichl jsem k zemi, snažíc se co nejlépe nasát liščin pach. Ale tím, že jsem ji skoro neznal, mi to moc nepomohlo. Poté mi ale docvaklo, že její cestu mohu odhalit i jinak. Sledoval jsem sněhové vločky, jak to tady tiše a nenápadně zapadávají. Přesto se pod nimi stopy ještě neztrácely. Nabral jsem tedy směr louka, kudy liška pravděpodobně odcupitala.

>>>Louka Yesad

Po tak dlouhém spánku mi myslím bodne promluvit si s někým. Abych věděl, co všechno se tady změnilo či nezměnilo. Ať to stojí co to stojí, vždy je třeba být v obraze. Protože kdo je překvapen, není připraven... nebo tak nějak...
Snažil jsem se své myšlenky nechat nějak plynout a udělal prvních pár kroků směrem k lišce, která mi na tomto místě, u řeky, dělala společnost. Poté jsem se na chviličku zastavil. Uvědomil jsem si totiž, že jsem vlastně docela mokrý a to mi kazí takový ten svůj seriózní vzhled, na kterém jsem si vždy zakládal. Na okamžik jsem se nad tím nespokojeně zakřenil, ale poté jsem pokračoval několika skoky blíže k té černé.
"Zdravím. Objevil jsem se tady po spoustě měsíců, můžu se zeptat, zda-li jsem stále na Saeronu? Nějak to tady nepoznávám, zdá se," optal jsem se, jakmile jsem byl několik málo metrů od ní. Hodlal jsem si dodržovat odstup.

Uvědomoval jsem si, že tady to místo vypadá krapet jinak, než předtím. Co se to s územím jenom děje? Jsem z toho patřičně zmaten. Žije tady vůbec ještě někdo? Pachy nasvědčují, že ano. hlavou se mi honily myšlenky. Myšlenky, které jsem nedokázal přesněji popsat.
O co více mě rozrušilo, když jsem nedaleko sebe viděl, že si pro vodu sem, stejně jako já, přišla jakási cizí černá... liška? Určitě je to stejný živočišný druh, jako jsem já? lehce jsem pozvedl obočí a zůstal stát opodál. Jen jsem si ji zvědavě prohlížel. Dlouho jsem neviděl žádného živáčka. Od svého probuzení po letním spánku defakto poprvé a před usnutím zřejmě taky dlouho ne.
Začal se na mě drát pocit podobný sociální úzkosti. Na jednu stranu jsem byl zvědavý, na druhou jsem s ní mluvit nechtěl. Takže jsem jen nenápadně sledoval z povzdálí. Tak, jak jsem to uměl vždy nejlíp.

<<< Isamský hvozd

Měl jsem dneska docela šťastný den. Holt jsem zvolil směr, který mě k vodě zavedl. Koutky mé tlamky se rozzářily v úsměv, byť jen na velmi kratičký okamžik. Poté jsem se důkladně rozhlédl, zda se nenachází kolem mě někdo, kdo by to mohl vidět. Přecejen, jednalo se o moji hrdost, o kterou jsem se hodlal rvát i na smrtelný posteli.
Při mé cestě k samotnému břehu řeky Benrir, kterou jsem si pamatoval však pouze matně, jsm se ale pouhých pár kroků od něj zarazil. Moment. Co když je to fata morgána způsobená tou žízní? Ale nejsem na poušti, to je jediný plus. Nezjistím, když to nezkusím, pravda? po chvilce mého zpomaleného přemýšlení jsem popošel ještě o pár kroků, očekávajíc, že jsou to pouhé halucinace, načež pode mnou skutečně zachyběl nějaký ten povrch a já si to žuchl rovnou do vody. No dobře, takže toto bylo reálné. Až moc...
Zatvářil jsem se mírně uraženě. Nyní jsem sice měl vodu, ale vypadal v ní jak zmoklá slípka. S tichým povzdechem jsem si dal pár doušek. Nehorázně jsem si to užíval, pochopitelně.
Když jsem měl vody dost, vyskočil... ehm, vydrápal jsem se zpět na břeh. Naštěstí jsem skončil ve vodě v jeho bezprostřední blízkosti, takže jsem se nemusel bát proudu, který by se mě chystal odnést kdoví kam.
Oklepal jsem se a posadil se na břeh, kde jsem přemýšlel, co dělat dál.

Probudil jsem se po šíleně dlouhé době.
Už jsem si pomalu ani nepamatoval, kdy jsem usnul, či kdy jsem naposledy a koho viděl. Všecko to v mé mysli bylo úplně zamlženo, nevěděl jsem pomalu, čí jsem. Dost možná byl zázrak, že jsem byl ještě naživu.
Žízeň... první slovo, které mě napadlo, které se zjevilo v mlze, která mi zakrývala naprosto všechno ostatní, co jsem v hlavě ještě po tak dlouhém spánku mohl mít. Kdyby se to dalo nazvat aspoň zimním spánkem, jenže on byl letní... uchechtl jsem se.
Po chvilce pouhého tupého zírání do prázdna jsem zatřepal hlavou a pokusil se rozkoukat. Zamžoural jsem do dáli. Vypadalo to, že brzké ráno jsem prospal, ale večer taky zatím nebyl. Vzhlédl jsem nahoru k stromům, kterých na tomto místě bylo požehnaně a v tu samou chvíli mě ostře bodly sluneční paprsky do očí. Nebylo mi ani teplo, ale ani zima.
Je načase se zvednout a najít nějakou vodu... jenže kudy? Absolutně si nemám šanci vzpomenout, kudy kam... opatrně, vrávoravě jsem se postavil na všechny čtyři a protáhl se. Okamžitě se mi zatočila hlava, ale tak tak jsem to ustál.
Na chviličku jsem zatajil dech. Zatajil dech a snažil se vyposlouchat tekoucí vodu. Bohužel pro mě, byl jsem od ní příliš daleko na to, abych ji slyšel. S tichým povzdechem jsem se vydal náhodným směrem doufajíc, že vodu najdu. Bez ní už bych pravděpodobně příliš dlouho nepřežil.
>>> Starý Benrir

Dařilo se mi otravnou setřást. Nějak jsem si na ty otravnější články Saeronské společnosti začínal zvykat a bylo mi to docela vtipné. Ano, z trapného humoru se pro mě stával vtip, což bylo dost pravděpodobně něco, o co se ti, kteří se snažili být něčím zajímaví, pokoušeli. Rozhodl jsem se, že s nimi tu hru budu hrát. Celé to bylo docela zajímavé, nějak bylo třeba si ten život okořenit, to je myšlenka, které se jen tak nevzdám.
Když už jsem si myslel, že jsem tu malou hloupoučkou setřásl, vydýchával jsem se. Snažil jsem se tolik nefunět. Popravdě? Už jsem nebyl nejmladší, dávalo mi to dost zabrat. Typka mě však doslova přepadla. Já nebyl zrovna příznivcem osobního kontaktu, tak jsem z obraného reflexu zavrčel, naježil se a uši stáhl dozadu. Ale jen na chviličku, z leknutí. "Pche... to mi nedělej... ale že mě vnímáš jako poklad mi docela lichotí," změnil jsem urychleně myšlení a švihl chvostem.

<<< Studená louka

Utíkal jsem ze Studené louky na místo, kde bylo podstatně tepleji. Tedy... ne tak úplně. Prohnala se tady před okamžikem bouřka, která mi nedělala moc dobře, a nyní to vypadalo, že do lesa taky utíkáme před deštěm. Nebavilo mě před počasím neustále utíkat a nepřijde mi, že by se od tamté magické události nějak změnilo... stále nás trollí, jak tomu bylo vždy.
Přidal jsem. Ač jsem nebyl rychlejší, než ona... snažil jsem se být aspoň mrštnější. Celou dobu jsem se snažil tu lišku setřást. Zavrtěl jsem hlavou a začal kličkovat mezi stromy, aby mě ztratila z očí. Abych od ní měl na chvilku klid a nemusel se přetvařovat, že mě honička s ní strašně moc baví. Po chvilce snahy jsem se zašil pod jeden z keřů a pak už jsem ani nedutal. Z honěné se stala schovávaná...

"No, možná někdy... ale už si připadám jak člověk, co si barví vlasy," ušklíbl jsem se na lišku. Ano, s lidmi jsem měl jisté zkušenosti já i můj bratr Brunn. Kde tomu je konec? Už jsem zapomněl, jak vypadá... snad ještě žije, vlastně už jsme oba děsně starý... je hrozný jak ta doba letí. napadlo mě. Opět jsem se lehce zamyslel a šlo to na mě i vidět. Zašvihal jsem chvostem a než jsem se nadál... dostal jsem nějakou babu. "Eeeh počkej, co? Cože to mám?" pozvedl jsem nechápavě obočí, ale jak jsem tušil, že bych měl, jsem se vydal okamžitě během za liškou. Byl jsem asi pomalejší, než ona. Nesnažil jsem se být nějak rychlý. Proč bych se hnal kvůli nějaké šedině... že jo. "Pche, to tak... spíše ti brzo tou ledovou hlínou ztvrdnou tlapy," ušklíbl jsem se a vrazil do ní čumákem. Teď byla chvilka, kdy jsem zrychlil. "Teď ji máš ty," vyplázl jsem na ni přes rameno čenich a rozběhl se dále po louce. Je třeba ty tlapy zase zahřát.
Ano, byla mi tady docela kosa. Byl jsem pro, abychom běželi na nějaký výrazně teplejší spot. A tak jsem namířil na Islamský hvozd. Doufal jsem, že mě nechytí, nebo aspoň ne dříve, než se dostanu z této zatroleně zmrzlé oblasti někam do tepla!

>>> Islamský Hvozd

"Jo... to su ja," zazubil jsem se na ni. Mám dneska být za dementa? Tak klidně budu. Než zase na stráááášně dlouho usnu. Stejně jsme tu jen my dva a nikdo nikomu nedokáže, že jsem se jednou choval jak vyšinutej. Nejsem před tlupou, ani skupinou. napadlo mě. S úšklebkem jsem každičké gesto lišky sledoval a poslouchal, co se mi snaží říci. Naslouchat jsem nikdy neuměl, ale proč aspoň nepředstírat, že to dokážu a soustředit se na každičké slovo? Nebo udělat... aby to tak aspoň vypadalo...hmmm....
"Ále, to vůbec neřeš," dodal jsem jen tak a máchl ocasem. "Fialová by byla mnohem lepší tedy. Já bych ji víc ocenil. Příště to můžeš zkusit," pozvedl jsem obočí. Stejně jako jsem tady potkal pár lišek s nereálnými barvami, možná bych si tajně taky nějakou takovou přál. Věděl jsem, že to má za lubem jakási prazvláštní magie... Budu se muset nějaké z nich zeptat, jak k tomu přišli.
"Zima není fajn. V zimě je zima. A to není moc příjemné," zkrabatil jsem lehce čelo, ale nechal jsem se překecat. Rozběhl jsem se za ní. Věděl jsem totiž, že během bych se mohl zahřát.
Lehce nejistě, a se strachem, jsem uvažoval, co má v plánu. Svým způsobem mě to... taky zajímalo.

Přimhouřil jsem oči. Měl jsem najednou pocit, že blbě vidím. Připadalo mi, že tu zbrkloňku už znám, jen mi na ni něco nesedělo. Byla krapet jinak vypadající, než kdysi. Jakmile se představila, bylo mi to jasné. I to jméno už jsem slyšel. Nojo, liščí duše jako ona byla prostě nezapomenutelná.
Ušklíbnul jsem se na ni. Kdovíproč mě její konání pobavilo. Zřejmě jsem od takových otravných jedinců měl příliš dlouho pokoj. "Eeeh... jo, já vím," uchechtnul jsem se. "Už jsme se potkali tamhle u trosek, vzpomínáš?" nadhodil jsem otázku. Jo, už to byl minimálně rok, to si tak omezená mozková kapacita jako byla ona, prostě nemohla pamatovat. Nevím... lišky šedý a fenci jsou prostě divný...
Stále jsem si chtěl udržovat odstup, proto jsem jí své jméno hned neřekl. Aneb zneužíval jsem toho, že si ho nepamatuje a doufal jsem, že to tak zůstane i poté, co jsem se ji pokusil osvěžit paměť. Jakmile se mě dotkla, okamžik poté jsem ucuknul směrem dozadu, ale byla rychlejší a její chování bylo vážně nevyzpytatelné.
"Bílý bude, pokud budu potkávat takové jako jsi ty, brzo z toho zbělám a zestárnu," vyprskl jsem smíchy, spíše to znělo ale v mém podání jako smích sarkastický, než upřímný. Zatřepal jsem hlavou. "Běžně se vy šedivci vyskytujete v takové kose a obtěžujete příchozí svou přítomností?" lehce jsem pozvedl obočí. Jo, už jsem se začal dostávat do svého klasického chování.

<<< Islámský Hvozd

Jak už jsem povídal, netrvalo to dlouho, co jsem vylezl z lesa. Měl jsem pocit, že tady tak nefouká, jak v lese a i obloha byla jasnější. Na to, na jakém místě jsem se nacházel, to bylo docela děsivé. Že bych se sem schoval před bouří? Ikdyž pravděpodobně tady taky dojde... co je ale lepší, sníh nebo déšť? Lišák si nevybere... napadlo mě okamžitě, však jistý sám sebou, zda zvládnu přečkat bouři venku, jsem si nebyl.
Rozhlížel jsem se kolem sebe. Cítil jsem tady totiž spoustu nejen liščích pachů. Více, než tehdá tam, odkud jsem přišel. Možná se mi všechny smysly naráz probraly až teď, čím jiným to mohlo být? Vždyť v normálních lesech a loukách se zdržuje více společnosti, nebo tady lišky z mírného pásu vymřely? nad tou představou jsem se musel ušklíbnout. Tím pádem bych byl jediný přeživší této zimy. Byl fakt, že jsem si z ní pamatoval kulový, když jsem ji prospal takřka celou.

<<< Řeka Benrir

Docela jsem se cestou zotavoval. Odpočatý jsem byl za ten skoro půlrok až až... Najezený a napitý teď čerstvě. Už jsem byl téměř i rozhýbaný a to jsem považoval za jeden z mých největších úspěchů za poslední dobu. Ten vítr mě však docela děsil. Tušil jsem, že po něm přijde bouře, že tu bude co nevidět. To bylo něco, co mi úplně nevyhovovalo. Nesnášel jsem blesky, byly na mě moc divoké. Nesnášel jsem také mokrý kožich. Špatně se to sušilo a bylo to prostě fuj.
Procházel jsem pěšinkou mezi stromy, kolem mě byla spousta keřů, mechů a kapradin. Prostě takový ten klasický les, kam by se liška měla na zimní spánek zašít - jen já musel usnout prostě a jednoduše uprostřed louky. Tož chápete to? Já totiž ne!
A že jsem tak šel, šel a šel, tak jsem celý les prošel během ne až tak dlouhé doby a přede mnou byla další louka.

>>> Studená louka

<<< Louka Yesad

Doťapal jsem pomalým krokem až sem k řece. Jako první jsem zaregistroval mršinu čehosi... zdálo se to být vodní hlodavec, ale už jsem nepoznal přesně, který. To mě ale nyní nezajímalo. Já v tom viděl jídlo. Jídlo bez práce a jídlo zdarma. Okamžitě jsem se do zbytků, které z něj zbyly, pustil. Ano, ani chuťově to nebylo nejlepší, šlo poznat, že to není čerstvě zabito, ale co jsem měl dělat - měl jsem z pekla štěstí, v takovém stavu bych zřejmě nic ulovit nedokázal. Jakmile jsem si dal několik soust, nechal jsem kostru a pár zbytků.
Zatřepal jsem hlavou, která poměrně bolela. Přimhouřil jsem oči a vydal se po balvanech, které proud obtékal, přes řeku. Na jednom z nich jsem se opatrně sehnul a dal si pár hltů vody. Bylo to příjemné mít něco čerstvého po zřejmě pár desítek hodin staré mršině. Poté jsem doskákal na druhý břeh. Málem mi poslední skok nevyšel. Holt jsem po několika měsících spánku byl docela nemotorný. Teprve jsem se zotavoval.
Dále jsem pokračoval do lesa, který se tady svými stromy tyčil. Větve těch stromů se kymácely, byl poměrně silný vítr. Najednou mě do čumáku udeřila spousta nových i staronových pachů.

>>> Islamský Hvozd

Probudil jsem se. Ano, byla to šíleně dlouhá doba, kdy jsem byl naposledy vzhůru. Sám jsem to nechápal. Nepamatoval jsem si ani, jak jsem usínal! Neuvědomoval jsem si ani, s kým jsem tady byl naposled. Vlastně jsem docela doufal, že sám. Neměl jsem rád ty okamžiky, když jsem s někým vedl vážnou debatu a najednou mi před očima vyplo. Ano, i to už se mi několikrát stalo. Vlastně s tím, kolik jsem toho předtím snědl jsem se divil, že jsem to přežil. Cítil jsem se už teď dost slabý. Moje akutální myšlenkové pochody mě udivovaly stejně jako to, že jsem ještě naživu.
První jsem se opatrně protáhl. Měl jsem pocit, že v kostech cítím pořádnou bouři, nebo dost možná to bylo něco horšího? Na tyto vjemy jsem nebyl schopen si poslední rok zvyknout. Bylo to celé takové zvláštní. Rozhlédl jsem se kolem sebe a zamrkal, abych probudil ze snění i mozek. Kolem mě byla louka. Louka a nic, nikdo další. Zatřepal jsem hlavou a začal se pomalu, opatrně stavět na tlapy. Končetinami mi projel zvláštní pocit, načež se začaly jako osika třást. Musím něco sníst, nebo to nezvládnu... napadlo mě okamžitě v pudu sebezáchovy a vydal se pomalým, opatrným krokem směrem k lesu. Tlapka následovala tlapku. Ještě mi mravenčily, ale zvládal jsem to bravurně.

>>> Řeka Benrir

<<< Lesík Štěstí
Zpozorněl jsem, když Lorenzo opět zmínil něco s magiemi. To jsem využil jako příležitost poznat, cože jsou ty magie vlastně zač. A magie jako taková má příležitost mě přesvědčit o tom, že opravdu existuje, když se to zatím nikomu ani ničemu nepovedlo, od doby, co tady jsem. Bylo načase s tím něco udělat. Měl jsem sám v sobě zmatek, co se tohoto týkalo, protože jsem občas míval pocit, že mě vzduch a vítr kolem mě poslouchá. Bylo to děsivé zjištění a toto byla jedna z možností dozvědět se, jak tomu ve skutečnosti je. "Aha..." řekl jsem jen tak, aby se neřeklo, že úplně mlčím, nebo že jej ignoruji. "Tak... to si asi rád vyslechnu..." dodal jsem poté ještě, ale na tváři jsem stále zanechával svůj kamenný výraz. "Počkej, nevedeme to přes močály, že ne?" přimhouřil jsem oči. Měl jsem pocit, že tuto cestu znám.

>>> Staré močály


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další »


Uživatel