Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8   další »

Pokýval jsem hlavou a Lorenza tedy následoval. Chvílemi mi problesklo hlavou, že by to mohla být třeba past a že mě vede na nějaké zapovězené místo. To se však ozvalo jen mé podezřívavé a nedůvěřivé já. Přesto jsem se rozhodl, že budu opatrný a budu dávat pozor, kam šlapu. Přecejen, ikdyby to na mě ten lišák nešil, a že on na to zrovna úplně nevypadal, mohl jsem udělat špatný krok já a už by se to se mnou vezlo. Stejně jako ty bažiny se Surien.
"Co je na tom místě tak magického, mohu-li se zeptat?" vyzvídal jsem. Noco, ač jsem své názory během tohoto setkání projevil jednou a naposled, zvědavost bylo stále něco, co by mohlo být mojí přezdívkou. Ne, vážně.... bylo mi divné, co všichni na té magii viděli takového, že o tom museli pořád hovořit. Já věřil v to, že to všechno byly nějaké přeludy, triky či jak se tomu říká... fata morgána? Ale tady nejsme v poušti. Už mi ten písek vlezl na mozek. Kdybych si nechtěl zachovávat kamenně chladnou tvář, možná bych se nad svými hyperaktivními myšlenkami i poušklíbl.

>>> Louka Yesad

"Hele, já ti nic nevymlouvám, dokud mi to nezačneš vnucovat," bránil jsem se, však naprosto normálním, neutrálním tónem hlasu. Pravda, nebyl jsem pohoršený, neměl jsem k tomu sebemenší důvod. Netvářil jsem se ani kdovíjak znechuceně, ač jsem neměl rád, když mi někdo něco cpal pod nos. Rozhodl jsem se však, že na toto téma zapomenu - třeba jednou přijde chvíle, kdy se budu chtít do nějaké skupiny přidat, neb mi to bude připadat výhodné, kdoví.
"Na magii příliš nevěřím, abych ti řekl pravdu... ale třeba mě ten les konečně přesvědčí, když toho nebyl nikdo jiný schopen," zabručel jsem a souhlasně u toho pokýval hlavou. Popošel jsem kousíček, abych byl v podobné úrovni jako on, přesto jsem si stále držel nějaký ten metrový odstup. Předpokládal jsem, že ani jeden z nás si nenechá dobrovolně sáhnout na svůj osobní prostor. Tak by to taky mělo být. Surien to nerespektovala, co jsem si pamatoval. Kdoví kde je jí konec... ale ať tam zůstane, prosím. napadlo mě okamžitě, co jsem si na ni vzpomněl. "Nemám však ponětí, kde to je, veď," pobídl jsem jej.

Docela mě popravdě zajímalo, kolik takových lišek v tom jeho Ablémru je. Měl jsem totiž jakýsi pocit, že si vymýšlí, jen aby vyzdvihl prestiž té jeho skupiny. Počítal jsem, že budou tři, maximálně čtyři a ne více. Jednoduše to byla blbost, aby se lišky seskupovali, tak to chodilo vždy jen a pouze u vlků, nebo aspoň dle toho, co jsem viděl. Kdybych neměl ve zvyku být jako skála, zavrtěl bych hlavou nebo protočil očima, vždyť jsem věděl, že se dost možná snaží být jenom zajímavý. Navenek jsem však nic znát nedával. Ač jsem měl před chvílí mírně podezřívavý pohled, teď už byl vskutku neutrální. "Aha," pokývl jsem hlavou pouze a už se k tomu dále nevracel. Myslel jsem si o tom své, ale svůj názor jsem nemínil komukoli vnucovat. Přecejen byl můj, né nikoho jiného. "Beztak to odkoukali od vlků," ušklíbl jsem se na krátký okamžik, ale nebyl bych to já, kdybych zase po chvilce nenahodil svůj normální výraz. Nikde jinde, než mezi vlky jsem toto ještě neviděl. "Asi bych tak žít nedokázal, ač pravda, docela mě zajímá, jak moc jiné to je," pověděl jsem popravdě neutrálním tónem hlasu a švihl ocasem, načež jsem střihl ušima.

Zdravím, díky za akci!
Nasbírala jsem osm bodů a vyberu si magii neviditelnost.
Děkuju předem,
Rusten

PŘIDÁNO img

Posadil jsem se. Možná právě z toho důvodu, že mě nohy bolely, možná spíše proto, že mě nebavilo stát, když to vypadalo, že tady zase nějakou dobu strávím. Že to není jen setkání, mávnutí chvostem, kývnutí hlavou a jde se dále. Možná mi docela pomáhalo poznat tohoto týpka i mimo ten jeho liščí gang. Ve smečce jsou zvířata koneckonců úplně jiná, než osamotě. Docela mě mrzelo to, že jsem komunikovat moc neuměl.
Bylo docela fajn, jak svítilo slunce, ale zároveň nebylo to otravné vedro. Onen vichr mě ale znepokojoval. Nebyl sice tak silný, že by mě mohl odfouknout, ale větvemi hýbal solidně. Zimu mi však nenaháněl, měl jsem spolehlivě hřející kožíšek, ač jsem tušil, že při takovém počasí ani ten hřát nevydrží dlouho. I tak - když jsem zrovna do slunce nekoukal, tak mě neštvalo. Nebudu lhát, noci jsem měl mnohem radši. Pozoroval jsem, jak si vítr hrál s listy, které podzim shodil z korun stromů. Ano, i taková hovadina si uměla získat moji pozornost. Dlouho jsem neviděl takové počasí. Byla to však úleva oproti těm dotěrným vedrům.
Moji pozornost si opět vysloužil Lorenzo, jakmile promluvil. "Já bych taky dokázal nemluvit, klid je... dokonalý," řekl jsem s tím, že poslední slovíčko... mi dělalo problém najít - aby pasovalo vhodně k zbytku věty. "Však ale ty lišky, se kterými máš to... spojenectví, či jak tomu vlastně říkáte, mluvit dokážou, slyšel jsem to," trochu mě vyvedl z míry jeho slovy, tak jsem se musel zeptat. Nerad bych, aby mi i vzhledem k tak obyčejnému tématu, prostě jen lhal. Jaký by k tomu ale měl důvod...? Hm... Pohlédl jsem na Lorenza lehce podezřívavě.
"Tedy pardon, skupiny," opravil jsem se ještě po chvilce, mírně zpátečnickým tónem hlasu. "Jak vlastně taková skupina vzniká? Nedovedu si představit, že bych prostě jen tak přišel k nějaké lišce a řekl jí... hele, asi by bylo fajn založit skupinu, protože být sám je moc obyčejný a nudný život..." trochu jsem zamykal očima, abych umocnil to, že druhá část mé věty je jen možná citace, která by se v jistých případech mohla skutečně objevit. Větu jsem schválně nedokončil, aby si ji Lorenzo, pokud má všech pět pohromadě, domyslel, a pochopil tedy i to, na co se jej ptám.

"Občas ji tady ucítím. Takže vskutku - zřejmě území Saeronu neopustila, a pokud ano, tak zřejmě nedávno," dodal jsem nakonec ještě k Nifee. Nechtěl jsem se o ní bavit, pro mě byla už minulostí. Radši bych žil přítomností - tady a teď. Kdyby se tady náhodou objevila, zřejmě bych ji řešil mnohem radši než teď, za jejími zády, ač o ní právě nic tak špatného neříkáme.
"Myslím, že se s ní dalo normálně bavit. Víš... ač to teď možná nemusí vypadat, nebavím se až tak rád. Raději totiž konám, než mluvím," přiznal jsem a švihl ocasem na druhou stranu. "Poznal jsem tu spoustu otravných jedinců, které bych nejradši zadusil žrádlem, klidně vlastním, jen aby zmlkli," zachechtal jsem se škodolibě. Hehe, přidusil a možná trochu přizabil... ale to radši říkat nebudu, aby mě neměl za masového vraha. Takovou pověst tady opravdu mít nechci. Okamžitě jsem si vzpomněl na Surien, která byla čistě náhodou Nifeina sestra. Byla však naprosto jiná, než ona.
"To z toho máte zřejmě radost, co?" řekl jsem už ne úplně pobaveně, ale ihned co jsem změnil výraz, spíše nabručeně. Jelikož mi myšlenka, aby se lišky zdržovali spolu vyjma rodiny, a přivlastňovali si k tomu nějaké území, přišla naprosto stupidní. Lorenzo si můj názor mohl odvodit od mého tehdejšího chování a musím poznamenat, že se do nynějška fakt nezměnil.

Uvažoval jsem, jak jen mohl Lorenzo moji reakci brát. Nevěděl jsem, kolik toho má s magií zažitého, neměl jsem ponětí, jaký je jeho postoj k tomu a jaký byl dříve. Nikdy jsem nebral ohled na ostatní kdovíjak, ale nyní bych si přál umět číst jeho myšlenky. Bohužel, ani to jsem neuměl, což byla docela škoda.
Viděl jsem, že on se příliš nebavil. Co ale bylo se mnou, že se zdálo, jakobych dnes posnídal, poobědval či povečeřel vtipnou kaši? Sám jsem se nepoznával. Rozhodl jsem se tedy, že už svoje rýpání uklidním. "Ano, vskutku... pamatuji si to," pokýval jsem hlavou a nahodil svůj specificky neutrální výraz, vypadající lehce nabručeně. "Rozloučili jsme se v lese a pak už jsem ji neviděl. Docela by mě zajímalo, jak se jí vede, o tom žádná. Byla moje asi nejnormálnější společnice ze všech, které jsem tady na delší dobu poznal," pověděl jsem po chvilce zamyšlení. Jo, takového Lorenza jsem pořádně neznal. U něj bych si netroufl soudit. "Uvažoval jsem, zda se nerozhodla nakonec přidat se k vám, ale jak vidím, též o ní nic nevíš," nevím, jak bych se na Nif díval, kdyby se fakt přidala k té liščí sektě z Ambleerského lesa. Protáhl jsem se a pozvedl jednu z předních tlap do vzduchu.

"Ano, trefil ses. Máš lepší paměť, než já," ušklíbl jsem se na zrzečka. "Odette? Bohyně? Spíše si myslím, že jsi strávil moc času na sluníčku," uchechtl jsem se, no stále jsem nepřestával si jej prohlížet. Bylo to celé takové zajímavé. Pobavený výraz mi na tváři nevydržel, poté jsem se opět zatvářil neutrálně. Možná se jen praštil do hlavy a zdálo se mu to, chudák... pomyslel jsem si. Nemyslel jsem to nějak posměšně nebo špatně, prostě jsem těmato věcem jenom nevěřil. Stejně jako těm magiím, o kterých mě místní lišky přesvědčovali několikrát, nezávisle na sobě.
Nakonec jsem si jej prohlížet přestal. "Pardon... asi bych tak civět neměl. Jen mě to... zaskočilo, protože u jiných druhů, než jsou polárky, na to jaksi nejsem zvyklý," zatřásl jsem hlavou a posadil se. "Stále patříš pod ten liščí gang v Annenském lese, nebo jak se to tam jmenuje?" zabručel jsem. Pamatoval jsem si, jak jsme byli nezvanými hosty i s Nifeou. Byl jsem jednouše bručoun. Tak mě mohli znát všichni.

Uvažoval jsem, kam půjdu dále, když jsem na chvíli zastavil v tomto lese. "Hm?" pootočil jsem se, jakmile jsem zaslechl pozdrav. Na koho jiného by mohl být mířen? Široko daleko jsem neviděl další lišku. "Zdravíčko... Lorenzo?" pootočil jsem hlavu na stranu, jakmile jsem zaslechl známý hlas. Vybavil jsem si jeho jméno docela náhodou, neměl jsem moc dobrou paměť na jména. "Ne, omluv mě, asi..." trochu jsem se zarazil, jakmile jsem si jej prohlížel. Znejistil jsem, neboť jsem si lišáka nejspíše spletl. Nevypadal jako ten, kterého jsem potkal onehdá, jemuž jsem ono jméno přisoudil. Nebyl jsem si jist sám sebou, po tak dlouhém spánku, možná jsem taky o dost přišel. Trošku mě to mrzelo, pravda.
Nepřestával jsem si jej prohlížet. Opravdu bych řekl, že je to on, nebýt těch bělejších znaků nejen ve tváři. Ale ten hlas... ten hlas mi tehdy utkvěl v hlavě a nechtěl jsem se vzdát toho tušení, že je to buď on, nebo nějaký jeho hodně blízký příbuzný. "Jsi nám nějak vybledl, nebo si tě s někým pletu?" uchechtl jsem se nakonec. Normálně jsem smysl pro humor neměl, ale proč... proč jednou neudělat výjimku, že.

<<< Louka Yesad

Popravdě se mi docela ulevilo, když jsem zaplul mezi stromy. Sice jich tu nebylo hodně, vybral jsem si docela malý lesík, který by se lesem ani nazývat snad nedal, ale lepší než drátem do oka. Oproti louce tu logicky foukalo méně, nebo to tak aspoň vypadalo. Zdálo se to tak a dost možná to bylo jenom placebo, skrz ty stromy. Tím, že koruny už byly popadané a téměř veškeré listí bylo dole, nepřipadal jsem si tady ani skryt, ani chráněn, až jsem to nakonec zabalil a hopnul do listí. Sice jsem toho v poslední době naspal dost, ale jak jinak přeskočit efektivně noc, a být přitom v teple? Uvelebil jsem se v popadaném listí a odpočíval. Nespal - pouze odpočíval.

<<< Staré Močály
Pochodoval jsem močály, až jsem se dostal na mně už docela známou louku. Tuto louku jsem měl docela rád. Nebylo na ni příliš zima, ale ani moc teplo. Taková ideálka pro mě. Rozhodl jsem se, že z preventivních důvodů se budu nyní radši vyhýbat poušti. Bylo sice fajn poznat Nifeu, její sestry jsem se ale upřímně bál. Bál jsem se, že by mi narušila můj klid. Myslel jsem, že jsem si jí užil až až.
Ten vítr, který tady ale panoval, se mi moc nelíbil. Nejradši bych byl někde v pelechu - ovšem, kdybych nějaký pelech měl! To byla další věc na pořadníku, kterou stálo za to si poznamenat a dát na ni majzla pro příští dny.
Pomalu jsem opouštěl louku a schovával se do lesa mezi stromy. Tam snad najdu nějakou noru na dočasné přenocování... doufal jsem.

>>> Lesík štěstí

Nějakým způsobem se mi zřejmě podařilo vyprostit se z bažiny ven. Páč jsem se nyní probudil po nějaké době prospané, opět tady, ale již osvobozen. Co bylo před tou chvílí, než jsem usnul, jsem si samozřejmě nepamatoval. Dosti mě to zmátlo, nebudu lhát. Rozhlížel jsem se kolem sebe, ale Surien už jsem tady taky neviděl. Zřejmě se taky nějakým způsobem vyprostila... možná je to taky dobře a třeba na tu treperendu už nenarazím... každopádně, bylo by to fajn, zní to... klidně. napadlo mě. Mohl jsem si konečně užívat svého svatého klidu, kterého nikdy nebylo dost. Zvlášť v její přítomnosti.
Rozhodl jsem se, že se trochu pohnu na jiné území, aspoň na chvilku opustím tady ten noční močál, doufajíc, že zase nestoupnu do nějakého hnusu, co mě vcucne.

>>> Louka Yesad

Ahoj, děkuji moc za akcičku.
Poprosím hvězdu do magie.

Teď na vtípky nebyl fakt čas. Přesně jak Surien pravila - byli jsme nyní v pěkný kaši... tedy... v močálu. Uvažoval jsem, co bychom měli teď dělat, vypadalo to, že se nás snaží oba dva pohltit zem. Pokusil jsem se volnými předními packami natáhnout před sebe v naději, že tam bude bezpečná, pevná zem, ale ono ani to ne. Ano, zapadávali jsme podstatně pomalu, a od doby co v tom byla ona se mnou, tak ještě pomaleji. Ale i přesto, byla jen otázka času, kdy nás to vcucne úplně. Nevěřil jsem moc, že by to bylo hlubší než metr, ale i to je na lišky hodně.
I přesto jsem nezačínal ječet ani jinak panikařit. Věděl jsem, že by to k ničemu nevedlo. Už jsem Surien neodpovídal. Věděl jsem, že pokud tady teď zkejsnu, budu její žvanění poslouchat doslova do své smrti. Ta představa se mi teď opravdu nelíbila, v tuto chvíli jsem chtěl jen jedno - dostat se odtud pryč, ať už s kanou, nebo bez ní. "Teď tu budeme spolu kdovíjak dlouho, takže abych si to s tebou ujasnil. Nejsem tmavý a nejsem ani dobrou noc," zabrblal jsem ještě dodatečně, abych nebyl úplnej mlčák. Ač mě takového možná znát mohla.
Po chvilce přemýšlení jsem začal štěkat, možná o pomoc, ale možná taky spíše varovně - aby se lišky tomuto místu radši vyhnuly, chtějí-li přežít. Bohužel byla louka natolik rozbředlá, že se bažiny tvořily i na bezpečně vypadajících místech.

<<< Louka Yesad

"Jak jako můj svět? On mi nepatří... kéžby," zachechtal jsem se. Samozřejmě jsem věděl, jak to myslí, ale toto mě neuvěřitelně dráždilo. Kdovíproč. Mě dráždí dost často spoustu věcí, jen tak. Až i to samo mě mnohdy štvalo, byl jsem prostě bručoun, aniž bych to vyloženě chtěl.
"Jasně že mám šediny, když jsem primárně šedý, to dá rozum... a ne, nevím, proč mé jméno zní tak zrzavě, kdyby ses na to taky náhodou chtěla zeptat," už jsem z té lišky byl trochu šílený. Ano, šílel jsem z ní, tak jsem se taky začal rozkecávat, jako kdysi. Něco jsem tiše zamumlal, zřejmě nespokojeností, ale taky jsem se nad tím zašklebil. Pravděpodobně to bylo jako odezva na její broučí dietou. "Zapomeň, dyť je to hnusný, jak to křupe a je to plné odporné žluté vody," zakřenil jsem se. Ohradil jsem se, aby Surien věděla, jakože já tedy žádné brouky jíst nebudu, ani kdyby to bylo jediné co k snědku je. Byl jsem co se týče hladu už docela vytrénován.
Ona mě Surien ale kdovíjak už neposlouchala. Hopsala po kalužích místo toho, aby dávala pozor, co říkám. Zřejmě jí to ani nezajímalo. Měl jsem taky dělat, že mě ona nezajímá, když je věčně špinavá, nebo mokrá? Kdyby se teď nakrásně ukázala třeba Nifea, dělal bych, že její sestřičku radši neznám. Nebo bych prostě utekl a předstíral, že jsem tu s ní nikdy nebyl? Možná to bylo několik z přijatelných možností. Bylo třeba si dopředu promyslet reakce, abych z toho vyvázl co nejlépe a nejnormálněji. "Ach, holka, já tě radši neznám," zavrtěl jsem hlavou, ale pobavený úšklebek mi přesto unikl. V tu chvíli jsem šlápl a moje tlapa se propadla. "Hernajs," zavrčel jsem a snažil se nějak osvobodit. Nepanikařil jsem však. Přestože bahno dělalo své. Prostě si bralo moji nohu a odmítalo pustit. Mračil jsem se. Chtělo to ale chladnou hlavu a myslet.


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8   další »


U Ž I V A T E L