Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7   další »

24.1. - 5
25.1. - 5

celkem 44

Prosím rozdělit takto: 3x kolo parádivců (36) a 1x kolo skrblíků (8)

(kolo štěstí 22)

Skutečně, neexistovalo nic jiného, než přítomnost. Malá korsačka se z ní však všemožně snažila uniknout, protože ta momentální přítomnost se jí nelíbila. Snažila se představovat si budoucnost, když minulost už vyčerpala. Představovala si vlastní noru, podobnou, jako měly na pláních. Prostornou a světlou. Mohla by v ní také skladovat všechny možné bylinky, jako Agatt. Třeba by taky mohla pomáhat liškám, které měly nějaký problém. Líbila se jí ta myšlenka. Možná se v budoucnosti naučí druhých tolik nebát? Přála si to. Přála si žít mezi ostatními liškami. Teď byla tolik sama. Měla Rin, ke které mohla mluvit, jenže ta byla jen ozvěnou, nemohla s ní být skutečně, jak by si přála. Představy se rozvíjely dál a ona si uvědomila, že ví, o čem sní. "Domov," zachraplala a zakašlala, jen to v ní zachrastilo. To chtěla. Domov, kam by patřila, kam by se mohla vracet a cítit se tam v bezpečí. Ale kde ho hledat? Myšlenky kroužily, ale nakonec se vždy dostaly zpět k Herree a jejím slovům o liščí skupině. Tehdy to Romilly děsilo a děsilo ji to i teď. Cizinci. Hodně cizinců. Žít mezi nimi... dokázala by to? Co dělat, když to, co chcete, je zároveň tím, co vás nejvíc děsí? Znovu zakašlala a napadlo ji, jestli vůbec dostane příležitost skupinu hledat, i kdyby se toho odvážila. Pořád tu mohla umřít při čekání na návrat Arisy... Ne. Všechno bude přece dobré. Nemohla dopustit takový konec. Ostatně, cítila se už o trošku lépe. Ještě chvíli mohu počkat. "A pak...?" zeptala se tmy, ale nikdo jí neodpověděl.

(kolo štěstí 21)

Sama se těch myšlenek skoro polekala. Několikrát se zhluboka nadechla a vydechla, na žebrech namožených kašlem jí přitom píchalo. Trpělivost, kladla sama sobě na srdce. Musím být trpělivá. Všechno se děje z nějakého důvodu... Zamručela a pokusila se přelehnout si do pohodlnější polohy. Jak byla celá rozlámaná, moc se jí to nedařilo. "Hrrrmh," skuhrala si pro sebe a přehodila si přední tlapu přes čenich. Všechno se děje z nějakého důvodu, takže i tohle. Věděla, že vždy není na první pohled zřejmé, proč se co děje. To jen když se dívala zpět, mohla vidět spojitosti, které předtím zůstávaly skryté. Přesto se znovu přistihla, jak si přeje, aby tohle už skončilo. Aby mohla být tam, v budoucnosti, zdravá, najedená, snad i obklopená přáteli a dívala se nazpět na cestu, která ji tam dovedla a mohla si říct, že to vše stálo za to. Jenže... zatím tam nebyla. Budoucnost byla zahalená mlhou a minulost byla dávno pryč. Bylo jen teď. Tady.

(kolo štěstí 20)

Možná že se čas zastavil doopravdy? Bylo by snadné tomu uvěřit. Obzvlášť v tomto tichém, podivném lese. Poslední zbytky denního světla se vytratily a vše obklopila temnota. Vteřiny, minuty, hodiny...? Pohybovaly se vpřed? Nebo tu měla zůstat ztracená v bezčasí? Všechno bude dobré, připomněla si slova Iscariot, tlapkou znovu zašátrala po šedém kamínku. Všechno bude dobré... Nedovolila si propadnout zoufalství. Bohyně jí jistě nelhala. Pokud říkala, že vše bude dobré, pak jistě bude. Jen nejdřív musela projít tmou. Jenže to byla útrpná cesta pro osamocenou dušičku, která teprve hledala své místo na světě. Věděla, že nesmí být netrpělivá, ale stěží se bránila jisté frustraci nad... vším. Chtěla, aby věci už byly dobré teď. Netrpěla už dost? Nezažila už dost ztrát a bolesti? Nezasloužila si snad něco lepšího, než ležet nemocná a vysílená v díře ve stromě a čekat, co s ní bude?

(kolo štěstí 19)

Nenamáhala se zbytečným přemýšlením. Její unavená bolavá hlava stejně nad ničím dumat nechtěla. Myšlenky se jí prostě toulaly, až se zatoulaly do veselejších dní. Představovala si sluníčko v kožichu za krásného letního dne na Slunečných pláních. Kráčela po boku Agatt a hltala každé její slovo, pomáhala jí hledat meduňku a pelyněk a rozkládat je na plochém kameni před norou, aby vyschly na sluníčku. Pak Agatt dřímala ve stínu, zatímco ona proháněla motýly a chytala myši pro ně obě, zprvu neohrabaně a neobratně, ale postupně získávala cvik. Vzpomínala na vůni bylin v jejich noře, na tichý hlas Agatt, který vše trpělivě vysvětloval, vždy s pochopením a laskavostí. Ty dny už byly minulostí, ale překvapilo ji, jak snadno a jak jasně se k ní všechny ty vzpomínky vrátily. Jako by jen čekaly na to, až je zase vyvolá na povrch. Před očima jí jasně vyvstala tvář staré korsačky, její čenich byl prošedivělý, ale v očích se jí bystře blýskalo. Slyšela její hlas, jak ji posílá hledat štěstí. Dobře pamatovala na ta slova. "Snažím se," řekla tiše, krátké zakašlání ji na chvíli přerušilo. "Ale... kéž bys mi mohla pomoct. Chybíš mi tu," povzdechla si. Ostatní lišky nebyly jako Agatt. Romilly se teď cítila, jako že nikam nepatří a chybělo jí to. Patřit někam. Mít někoho. "Budu hledat dál," ujistila pro případ, že by Agatt poslouchala. Slíbila, že bude v pořádku a šťastná a tak se o to musela dál snažit. Jen... to nebylo v momentální situaci snadné. Odkašlala si a znovu se převalila na bok. Zdálo se jí, že se čas kolem ní dočista zastavil.

(kolo štěstí 18)

Byla už téměř noc. Po Arise nebylo ani stopy a korsačka si začínala dělat starosti. Měla by se ji vydat hledat? Nebyla zběhlou stopařkou, ale ve sněhu by nemělo být tak těžké ji následovat. Vzpomněla si ale, jak náročné bylo jen vyjít ven ze stromové dutiny a rozhlédnout se kolem. Po spánku se cítila o něco lépe, ale jak dlouho by jí to vydrželo, kdyby se šla někam trmácet sněhem? Ne. Musela se šetřit. Nemoc z jejího těla ještě neodešla. Pokud se nevrátí, stejně budu muset jít, pomyslela si znepokojeně. Ta myšlenka ji strašila, ale bylo možné, že jí nic jiného nezbude. Nemohla tu zůstat... Mohl ji najít větší predátor, mohla taky klidně umřít hlady. Otřásla se, nechtěla na to myslet. Položila tlapku na jeden z šedých kamínků, jako by jí mohl dodat klid. Trochu to fungovalo. Povzdechla si, se zamručením si zimomřivě přitáhla ocas blíž k tělu a zavřela oči, nechala svou mysl, aby se jen tak toulala, když už nemohla spát.

(kolo štěstí 17)

Nakonec už jí dál spát nešlo. Cítila stále slabost, únavu, avšak spánek odmítal se k ní vrátit. Chvíli se bezvýsledně převalovala z jednoho boku na druhý, zavadila přitom i o ježka, který tady přespával zimu, avšak bylo to marné. Nakonec tedy s povzdechem otevřela oči a tehdy jí konečně padl zrak na pár šedých kamínků, které tu ležely. Předtím si jich vůbec nevšimla. Povalovaly se přibližně na místě, kde předtím ležela bohyně. Romilly se po nich užasle natáhla a tlapkou si jeden z nich přitáhla k sobě. "Byla to pravda," vydechla. "Ne sen." Přihrnula všechny oblázky k sobě a chvíli si je prohlížela. Srdce jí poskočilo. Nebyl to jen výplod její nemocné mysli. Mohla si tím teď už být jistá. Opravdu ji tedy navštívila bohyně, která v těchto krajích byla známá jako Iscariot. A protože tyto kraje nejspíše byly jejím domovem, usoudila Romilly, že je to to správné jméno, kterým by ji měla nazývat i ona. Taková pocta... Ale čím si ji zasloužila? Umínila si, že hned zjara bude muset nashromáždit to nejhezčí a nejbarevnější kvítí a vytvořit z něj něco opravdu krásného na počest bohyně. Chladný závan vzduchu jí ale připomněl, že jaro je ještě daleko. Zhluboka vydechla, jak byla náhle navrácena do reality a položila si hlavu na přední tlapky. Sledovala, jak tma venku pomalu houstne.

Po nějakém čase ze spánku opět procitla. Kdoví, co ji probudilo tentokrát, ale nezáleželo na tom, zkrátka už byla vzhůru. Rozlepila zlatá očka, jež se stále trochu skelně leskla. Uvědomila si, že je v dutině stromu stále sama. Arisa se ještě nevrátila, pomyslela si znepokojeně. A Šedivák...? Na něj by úplně zapomněla. Kde byl asi nemluvnému lišákovi konec... Doufala, že je dožene, ale on zůstal kdesi u řeky. V momentální situaci mohl být stejně tak tisíce kilometrů daleko, pro Romilly byl stejně nedosažitelný.
Jenže co teď? Měla by Arisu hledat? Měla by čekat? Možná už je někde poblíž. Rozhodla se, že se musí alespoň porozhlédnout. Jenže to nebylo tak snadné, jak to mohlo znít. Napoprvé se jí ani nepodařilo vstát, příšerně se jí zatočila hlava a svalila se hned zase zpátky na zem. Jakmile se svět trochu ustálil, zkusila to znovu, pomaleji. S oporou kmene stromu vstala a na nejistých nohách vyklopýtala ven, ale z polárky nezahlédla ani chlup. Jen ten bezbarvý šedivý les všude kolem. "Haló, Ariso?" zachraplala do večerního šera a tlumeně zakašlala. Neodpověděla jí ani ozvěna. Možná ani nebyla pryč tak dlouho... Romilly zcela ztrácela ponětí o čase. Otřásla se a pomalu zase ustoupila zpět do svojí skrýše, kde si znovu lehla a stočila se do klubíčka. Když do rána nepřijde, budu muset jít hledat pomoc jinam... Teď už jí totiž bylo jasné, že ji bude potřebovat. Sama to nezvládne. Pořád byla nemocná a nevěděla, jak dlouho bude trvat, než se zvládne postarat sama o sebe. Nechtěla, aby se strom stal jejím hrobem. Ne teď. Ne, když pocítila dotek bohyně. Všechno bude dobré, zopakovala si a bolavá hlava jí znovu klesla. Přesto usínala s pocitem naděje a ne zoufalství, když si připomněla ta slova. Všechno bude dobré...

(kolo štěstí 17)

Korsačka usnula a spala, jako když ji do vody hodí. Ve spánku nalezla útěchu od všeho trápení a nabírala zpět síly, které tolik potřebovala. Nemoc ji o ně připravila a ona teď potřebovala všechny, které jí zbývaly, aby ji mohla porazit. Zdálo se ale, že to nejhorší už překonala. Nedospěla k žádnému zázračnému uzdravení, ale vypadalo to, že se věci obrací k lepšímu, místo k horšímu, jako tomu bylo předtím. Pomohla jí Iscariot? Nebo to byl jen podivný sen, zrozený z horečky a nesmírné touhy po tom, aby někoho měla po svém boku, někoho, kdo jí pomůže a utěší ji? Když na chvíli procitla a zamžourala kolem sebe, nemohla si vzpomenout.
V hlavě to měla vše pomotané, avšak na ty pocity si vzpomínala jasně. Na ten úžas a pocit bezpečí, na klid a teplo, které ji zahalilo. Ještě teď ho uvnitř cítila, pokud se na něj soustředila. Bylo to doopravdy? Snažila se o tom přemýšlet, ale nešlo jí to. Oči se jí po chvilce už zase klížily, víčka byla těžká a hlava vážila snad celou tunu. Sebrala v sobě dost sil jen k tomu, aby se přesunula k okraji stromové dutiny a olízala trochu sněhu na svlažení vyprahlého hrdla, než zase zalezla dovnitř, svalila se na druhý bok a znovu usnula.

Bodíky:
3.1. - 1
4.1. - 3
5.1. - 1
6.1. - 1
7.1. - 1
8.1. - 2
10.1. - 1
11.1. - 2
12.1. - 2
14.1. - 2
15.1. - 2
17.1. - 1
18.1. - 2
19.1. - 1
20.1. -4
22.1. - 3
23.1. - 5

zatím celkem 34

//děkuju moc za kamínky <3
(kolo štěstí 16)

Čas plynul. Byly to minuty, či snad hodiny? Nevěděla. Den se překlopil k večeru a Arisa ještě nebyla zpět. Vrátí se vůbec? Korsačce vůbec nebylo hej. Trpěla mlčky, jen tiché slzičky jí kanuly na tváře, ale to její situaci nečinilo o nic méně bezútešnou. Jestli se polárka nevrátí, jakou má sama šanci? Snažila se vzpomenout si na setkání s Herreou a na to, kde vysoká liška říkala, že se nachází území její skupiny. Snad tam by dokázala najít pomoc... ale kde to bylo? A jak daleko? Mysl sužovaná horečkou s ní odmítala spolupracovat. Přemýšlení ji brzy začalo unavovat a myšlenky se jí rozlétaly všemi směry jako zmatené hejno vrabců.
Brzy jí v těsném klubíčku, do kterého se stáhla, protože jí byla zima, začalo být naopak příšerné vedro. Pomalu se z něj zase rozmotala, natáhla se na bok a položila těžkou bolavou hlavu na podlahu stromové dutiny. Dýchala s námahou, útlý hrudníček se rychle zvedal a klesal. "Agatt..." zamumlala. "Agatt, prosím..." Agatt už tu nebyla. Proč tu nebyla? Opustila mě... protože jsem pořád nemocná... každou zimu dokola a dokola... měla jsem zesílit, měla jsem se o ni starat já... V hlavě měla jeden velký zmatek, nemohla spát a nemohla vydržet být vzhůru. Už se ani nepokoušela hýbat, když se horko měnilo v zimu a pak zase naopak. Jen ležela, chvílemi mlčky naříkala, ale jinak pouze trpělivě čekala. Na úlevu nebo na smrt. Cokoliv z toho mohlo přijít jako první a ona nemohla dělat nic, aby to změnila. Odevzdala se do tlap osudu a mohla jen doufat, že k ní bohové budou milostiví.
Oči měla zavřené, ale náhle jí skrze sevřená víčka pronikla světlá záře. Zamžourala do ní. Stála před ní veliká liška, bělostná a krásná, jejímu mozku znaveného nemocí připadala zářivější než všechny hvězdy na obloze nebo nejjasnější úplněk. Romilly o kousek pozvedla hlavu a na chvíli zapomněla na všechno své trápení. Zůstala v němém úžasu, avšak neměla strach. Kdepak. Bohyně, pomyslela si, protože nikdo jiný to být nemohl. "Z-zdravím vás, paní..." vydechla lehce ochraptělým hlasem. Vyzařovala z ní síla a moc, ale zároveň i neskutečně konejšivý klid. Naplnil ji pocit bezpečí, lásky, všechny útrapy zmizely kdesi v pozadí, když v hlavě zaslechla její laskavá slova. Byl tohle konec? Přišla si odvést její duši? Romilly zjistila, že v tu chvíli by se takovéhle možnosti vůbec nebála. Šla by s bílou liškou kamkoliv a věděla by, že se nestane nic, co se stát nemá. Ovšem... nejspíš ještě nedošla na konec své cesty. Bohyně k ní přistoupila a na krátkou chvíli si lehla vedle ní. Opřela si o ni hlavu a pravila pouze jednoduchou, prostou větu. Všechno bude dobré... Romilly se usmála a znovu zavřela oči. "Děkuji," špitla s vděčností, kterou nemohla vyslovit, ale cítila ji celou svou duší, a konečně začala odplouvat do útěchy spánku. Iscariot zmizela, ale korsačce se zdálo, jako by ji stále ještě cítila po svém boku, když nakonec usnula. Necítila se už tak sama. Cosi získala. Snad naději?

(kolo štěstí 15)

Korsačka věděla, že Arisa chce vyrazit dál, jít za dobrodružstvím, nejspíš ji více než cokoliv jiného lákalo poznávat svět. Romilly by se k ní ráda připojila, ale vůbec se na to necítila. Ani v nejmenším. Cítila se slabá jako kotě, na nějaké cestování to vůbec neviděla. Trápilo ji, že by snad Arisu měla zdržovat od něčeho, co ona chce dělat. Nechtěla, aby liška odešla, měla strach, jak by sama všechno zvládla, ovšem cítila se provinile a nezazlívala by polárce, kdyby ji opustila. "Dobrá," přikývla Arise, která se sice vydávala pryč, ale slíbila, že se brzy vrátí. "Budu tu - ehm, hm - budu čekat," dodala s dalším nehezkým zakašláním a zavřela oči, jakmile se k ní Arisa otočila zády a zmizela.
Nemínila se nikam vytratit. Už jen z myšlenky na to, že by se měla zase někam brodit sněhem, ji naplňoval naprostý odpor. Choulila se do co nejtěsnějšího klubíčka a přesto drkotala zuby. Olízla si čenich, který byl suchý a horký. "Agatt," zašeptala plačtivě. "Kéž bys tu byla... Jak si teď sama pomůžu?" Nebyla už žádná Agatt, která by jí pomohla, vlídným slovem ji utěšila a připravila jí směs ze svých bylinek, které celý rok střádala, aby jí ulevila od horečky a bolesti. Romilly žádné bylinky neměla. Neměla ani domov, kde by je mohla skladovat. Do očí se jí draly slzy, protože jí najednou její učitelka, ochránkyně, nejdražší kamarádka chyběla víc, než cokoliv na světě. Připadala si tak sama. Slzy jí vytryskly na tváře a tiše jí kanuly do srsti. Romilly byla potichounku, ani nevzlykla, ale slzy tekly další a další.

(kolo štěstí 14)

Romilly spala jako zabitá. Hlavou se jí míhaly podivné, zmatené útržky snů, kvůli kterým sebou občas trhla a možná i trochu drcla do Arisy, ovšem nevzbudila se. Nejspíš ji nemohlo probudit nic. Potřebovala nutně odpočinek, spoustu odpočinku. Musela nabrat nové síly, aby mohla bojovat s neduhem, který se jí zahryzl do těla a kvůli kterému byla vyčerpanější, než by obyčejně měla být.
Nakonec ji však přece jen cosi probudilo. Neprobudilo ji, když Arisa vyjekla po popíchání ježkem, ani když se začala vrtět, ale když polárka vylezla z úkrytu, korsačka to zaznamenala. Vzdálil se od ní zdroj tepla, který nevědomky využívala, jak tam obě byly namáčknuté a to ji konečně probralo. Rozlepila oči, trochu se narovnala a zamžourala kolem. Ona na ježkovi neležela, takže netušila, co polárku vyhnalo ven. "Ariso? Jsi tu?" zachraplala a rozhlédla se, jestli liška nezmizela úplně. Zahlédla však její světlý kožíšek poblíž. Položila si hlavu zpět na přední tlapy a ztěžka si povzdechla. Spánek jí rozhodně prospěl, ale necítila se nejlíp. Spíš naopak. Hlava ji pořád bolela, stejně jako klouby a přišlo jí, že i všechno ostatní. S nespokojeným zamručením se stáhla zpátky do klubíčka, protože jí byla zima i tady, ve skrytu stromu, její tělo se lehce chvělo. Nechtěla být polární lišce na obtíž, ale bylo jí jasné, že teď už musí s pravdou ven. "A-ariso?" zamumlala nejistě, protože si nebyla jistá, co vlastně říct. "Asi... asi teď hned nemůžu jít dál," řekla nakonec a olízla si horký čenich. "Promiň," zahuhlala provinile mezi své přední nohy. Chtěla přece za dobrodružstvím... "Jestli mě tady chceš nechat, nebudu se zlobit," pípla po kratší odmlce, zakašlala a přitáhla si ocas těsněji k roztřesenému tělu. Vážně je tu zima...

(kolo štěstí 13)
//Les Taldren


Kráčely dál kupředu a Romilly se zdálo, že svět kolem se od ní jaksi vzdaluje, šedne a vybledává. Zamrkala, dostala strach, že na ni snad jdou mdloby, ale nic se nezměnilo a unavené tlapy se pod ní také nepodlomily. Les kolem nich zůstával tichý a bezbarvý. Korsačka to připisovala únavě a nemoci, která se o ni bezesporu pokoušela, a to velmi úspěšně. Liška se nemohla dočkat, až si někde konečně lehne a bude moct spát. Brodit se sněhem a zimou bylo únavné samo o sobě, avšak když přitom ještě kašlala, frkala a bolela ji hlava, zdála se jí ta cesta nekonečná a téměř nesnesitelná. ,
Už ani nic neříkala, jen mlčky a bezmyšlenkovitě následovala Arisu, která nakonec objevila dutinu stromu, která mohla posloužit za úkryt. Obyčejně by se asi korsačka zdráhala spát v tak těsné blízkosti někoho dalšího, ostýchala by se a kdoví, jestli by si raději neustlala na sněhu. Teď už jí to ale bylo úplně jedno. Cítila se příliš bídně, než aby se nad něčím takovým zamýšlela. Prostě vlezla do dutiny za Arisou, schoulila se do těsného naježeného klubíčka a téměř okamžitě usnula. Jediné, co narušovalo okolní klid, bylo tiché hvízdání dechu v jejím čenichu a občasné zakašlání, které jí ze spánku zazmítalo.

(kolo štěstí 12)
//Louka Yesad přes Močály


Arisa se tedy skutečně setkala s bohem. S pravým, skutečným bohem - a protože už to byla druhá liška, která tvrdila, že zde je skutečně s bohy možné se setkat, Romilly byla už mnohem víc nakloněna těmto tvrzením věřit. Byla zvědavá, co jí Arisa o tom setkání poví, ale chtěla si to vyslechnout v klidu. Teď se totiž musela soustředit na cestu a to bylo v tuto chvíli dost náročné. Pokašlávala a na hrudi ji pálilo, jak se tak brodila nejprve sněhem a pak odporným mazlavým blátem. Nohy se jí pletly, hlava jí těžkla a začínala pobolívat. Cítila se bídně a protože tohle zažívala dokola a dokola každou zimu, věděla, že jí brzy bude i bídněji. Je to tu. Opravdu budu nemocná... Ale nechtěla být Arise na obtíž a tak za ní jen mlčky tlapkala, protože tu stejně nemohly zůstat. Kdoví, kde v sobě našla vůli močály překonat, ale nakonec se za ně dostaly. Odpočinek už byl snad vážně na dosah.

//Hvozd ztracených


Strana:  1 2 3 4 5 6 7   další »


Uživatel