Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další »

// louka Yesad

Postupovala jsem celkem rychle. Po dlouhé době jsem se konečně začínala cítit fit. A kromě toho? Mohla jsem se cítit skvěle, protože konečně nadešlo roční období, ve kterém se opravdu stanu duchem. Zastříhala jsem ušima a rozhlížela se. Bílo bylo všude, kam jen mé oko pohlédlo. Neunikl mi ani fakt, že i poměrně velké jezero stihlo zamrznout. Stále sněžilo, takže na led se dostávala další a další pokrývka sněhu.
Čenich mi jel jako fretka, zvědavě jsem zastříhala ušima a mrkla na Happyho. "Na co koukáš? Poběž!" Vyhrkl směrem ke mě a já se jen překvapeně dívala, jak malý a drobný ptáček letí k jezeru. Postavil se na led a ho to udrželo. A měl taky o pár kilo méně, než já že jo. Nejistě jsem stoupla na povrch sněhu, pod kterým byl ukrytý led. To nevypadá nejhůř. Udělala jsem další krok a po té další. Mé tělo se tak ocitlo na samotném ledu. Bála jsem se, že led pode mnou praskne. Byla jsem přece jenom nějaká váha. A zima nebyla ještě tak krutá, abych se úplně propadla.
Polkla jsem na sucho, chtěla jsem se napít, ale teď jsem ten led rozhodně nechtěla rozbít. Proto jsem využila chvíle, kdy mě rozdováděl samotný Happy. Radostně jsem se rozběhla a po jezeře se prostě sklouzla. Bylo to perfektní a radostné. Cítila jsem se zase jako malé lišče, které nemá žádné zábrany. Takhle by se měl cítit asi každý, ale já se musela držet zpátky. Věděla jsme, kdy držet jazyk za zuby. Tedy pokud se nejednalo o lišáky. "Není to zábava? Ještě jednou!" Zaradoval se Happy, když se na mě díval. Jeho křidélka dělala co mohla, aby tělíčko udrželo ve vzduchu. Vypadal u toho komicky, ale já nejspíš ještě víc. Proto jsem se znova rozběhla a pořádně se sklouzla. Zadní nožky mi šli ale před ty přední a já tak sjela po zadnici. Nakonec jsem celá spadla a vyválela se v povrchu sněhu. Aspoň jsem ho odklonila od zledovatělého jezera. Jak prima.
Postavila jsem se na nohy, tentokrát jsem měla docela problém s tím udržet rovnováhu. Tím, že už jsem pod sebou neměla sníh, ale jen čistý led. Bruslila jsem opravdu obstojně, ale podařilo se mi to. Velmi rychle jsem se ale unavila a tak jsem zamířila zase rychle ke břehu, abych popadla dech.

Ze spánku jsem se probrala celkem rychle. Zběsile jsem se začala rozhlížet a neuměla se plně orientovat v tom, co se vlastně stalo. Tělo jsem měla ztuhlé a unavené, ale přesto jsem se vzchopila a zvedla se. Bála jsem se o svůj život, jak dlouho jsem spala? Určitě dost dlouho na to, abych se teď cítila provinile. Měla bych se sebrat a upalovat něco dělat. Už dlouho jsem snila o zdejších skupinách, ale ještě jsem neměla tu odvahu se někam přidat. I když náznaky tu byly. Ve vzduchu jsem cítila pach, přítomný pach. Cítila jsem se trochu vyděšeně, protože byl poměrně silný.
Rozběhla jsem se po zasněžené pláni. Sem tam jsem se rozhlédla do stran, ale neviděla jsem nic, co by naznačovalo, abych se toho měla bát. Cítila jsem žízeň, ale teď jen horko těžko budu hledat něco k pití. Řeky budou určitě zamrzlé, jezero by mohlo znamenat menší občerstvovačku. A když ne, hold budu muset lízat sníh.
Radostně jsem pohodila chundelatým ocasem a zamrkala. Tak jo, jsi tu už dost dlouho, měla by ses tu cítit jako doma. Mrkla jsem na Happyho, který mi dělal společnost. I on byl ale ospalý. Musela jsem se nad tím pousmát. Společně jsme se vydali k nejbližšímu jezeru.

// Katerské jezero

// Ruším předchozí přechod

Nakonec jsem se zastavila u samotných hranic. Ze strany lesa jsem zaregistrovala více pachů. Je snad možné, že jsem právě narazila na tu údajnou skupinu, o které jsem toho tolik slyšela? Možná, ale nechtěla jsem to v mém stavu teď zkoušet. Byla jsem unavená, kdybych se tam střetla s někým honosnějším, nedopadlo by to dobře. S nosánkem nahoru jsem tedy spokojeně odešla od hranic.
Zavrtěla jsem chundelatým ocasem a zarývala drápky do půdy. Neměla jsem daný směr, zkrátka jsem se motala po louce a přemýšlela nad svým životem. Chci to udělat? Chci jít do skupiny? Jsem schopná jim něco ze sebe dát? Lámala jsem si nad tím hlavu a nebyla schopna se chytnout správné odpovědi.
Zatím jsem přesvědčena o tom nebyla, potřebovala bych si tak s někým promluvit. V tom se vedle mě objevil Happy. Radostně mrskal křídly a svým zobáčkem něco štěbetal. Já ale byla zahleděná tak do sebe, že jsem zvuky nevnímala. Jen jsem viděla, že se mi snaží něco říct, ale co?
Zavrtěla jsem hlavou a posadila se. "Vím, co bych měla udělat, ale... ale dokážu to?" Zeptala jsem se svého věrného společníka a zvědavě na něj spočinul rudý zrak. Ten jen pokrčil rameny, ale viděla jsem jeho úsměv na tváři. Měla jsem jeho plnou podporu, čehož jsem si nesmírně vážila. A tak jsme tam jen tak seděli a pozorovali okolí.

// Starý Benrir

Vyběhla jsem mírný kopeček od řeky a zastavila se. Objevila jsem se na louce, na které jsem nejspíš ještě ani nebyla. Zvědavě jsem se rozhlížela a hledala nějaké vodítka toho, jestli se stále orientuji. Žádná sláva to však nebyla.
Aktualita
Obloha byla potemnělá, ale přesto na ní bylo tisíce hvězd. Mohla jsem na tom oči nechat, jenomže se blížilo ráno. Vítr se zvedal a čechral tak mou na půl mokrou srst. Chvíli jsem tam jen tak stála a nechávala vítr narážet na mé tělo. Pořádně jsem se napřímila a čenichala. Ve vzduchu něco viselo... něco co nevěštilo rozhodně nic dobrého. Ve vzduchu jsem totiž cítila déšť a obloha se místy pomalu zavírala. Pravděpodobně přichází bouřka a já bych se měla někde schovat, dokud to jde.
A tak jsem se proplétala ve vysokých stéblech trávy a snažila se najít aspoň nějakou noru. Jestli se mi to teda podaří. Povzdychla jsem. Nebyla jsem úplně schopná se o sebe postarat, ale zatím jsem to zvládala celkem dobře. Ale možná by bylo lepší schovat se do lesa? No, vyčkám co bouře přinese.
Sem tam jsem se ještě ohlédla a nějakým zvláštním nedopatřením jsem vpadla do nedalekého lesa.

// Ambleerský les

// Halfdan

Zívla jsem a pomalu zpomalovala. Předníma nohama jsem doslova vběhla do řeky. Vyděsilo mě to tak, že jsem musela uskočit zase zpátky. Pak jsem se nad tou komedii musela svým způsobem pousmát. Bylo to zvláštní, divný pocit. Ohlédla jsem se, když v tom kolem mě proletěl Happy. Ihned jsem po něm těkla pohledem. "Kampak?" Zeptala jsem se ho. Ale on si to jen poletoval sem a tam. Sem tam něco plácnul. Dokonce mi řekl i něco víc o zdejší kultuře a zemi. Happy byl toho znalý mnohem víc a já si toho cenila. Měla jsem dobrého průzkumníka a duchem byl na tom podobně, jako já.
Napila jsem se a schladila zároveň. Byla hluboká noc, možná brzy začne svítat, ale tlapku do ohně bych za to nedala. Zvedla jsem hlavu a vyčkávala, jestli uslyším i něco jiného než cvrčky, kteří se měli v tuto hodinu čile k světu. Ale nezdálo se, že by se nějaký chtěl utkat v souboji se mnou.
Řeku jsem nakonec přebrodila a rozběhla se dál. Tak co teď? Měla jsem toho na výběr tolik! Ale nebyla si vnitřně jistá, co chci dělat. Nerozhodnost spojená s tím, že netuším jak zabíjet zdejší čas. Tragédie spojená s komedií.

// louka Yesad

Lišák se zdál, že neměl nadále zájem o konverzaci. A tak jsem jen smutně kývla hlavou a vzala si svůj úlovek zpátky do tlamy. Bylo na čase se zase hnout a mít někde klid.
Rychle jsem prošla zdejší prostředí a při té příležitosti jsem si snědla svojí lasičku. Byla opravdu moc dobrá a můj žaludek zcela nasytila. Protáhla jsem se a obešla ještě několik budov, abych si byla opravdu vědoma, že jsem to tady prozkoumala. Všechny zdejší věci byli ale pro mě až příliš.. zvláštní.
Dostala jsem však při procházení další budovou opravdu velkou žízeň. Ve vzduchu jsem i nadále cítila vodu, takže jsem se ihned vydala po její stopě. Chrup jsem měla už celý vyprahlý ze zdejší vysušené půdy. Zastříhala jsem ušima a snažila se být co nejtišší. Elegantně jsem dávala jednu tlapku před druhou, nechtěla jsem na sebe upozorňovat. Stále jsem měla totiž vnitřní strach z toho, že by mě někdo mohl napadnout.
Jakmile jsem byla už blízko, dala jsem se do rychlejšího cvalu. Možná jsem jen chtěla odsud co nejrychleji zdrhnout. A neotáčet se. Netušila jsem, kam mě nohy ponesou, ale věděla jsem, že někam zkrátka chci.

// Starý Benrir

Světlé tlapky mě donesly na louku. Ihned jsem ucítila, že je něco jinak. V žilách mi proudila magická krev, která se toužila dostat zase na povrch. Už je to dlouho, co jsem jí naposledy cvičila. Ale dnes jsem se cítila mnohem silnější. Možná jsem začínala té své magii přicházet na chuť. Pokračovala jsem dál. Květiny na louce byly zase při síle a já si je s radostí a zájmem prohlížela. Jednu za druhou. Netušila jsem, co bych měla dneska dělat. Rozhodla jsem se nechat to volně plynout.
Došla jsem zhruba do středu a zůstala stát. Kolem mě poletoval pták, nebyl to můj Happy. Tenhle byl černý a rozhodně nebyl ničí patronem. Vypadal živě, víc než to. Poletoval kolem mě, jako by si mě prohlížel. Zamračila jsem se a při tom se posadila. "Neboj se," řekla jsem potichu. Přistál na zemi mezi kytkami. Nebál se mě. A možná si mě vážně se zájmem prohlížel. Je snad možné, že magie země může mít vliv i na zvířata? To bych ze začátku rozhodně neřekla. Přišlo mi dost špatné, že sedí na zemi. Proto jsem zavřela oči a soustředila se na místo přede mnou.
Květiny se pomalu rozestoupily a já z jejich kořenů se snažila zaplést něco jako bidýlko, které by ptákovi mohlo na chvíli sloužit. Potřebovala jsem opravdu hodně kořínků a květin. Hezky jsem je propletla mezi sebe a nejsilnější část udělala nahoře. Když jsem zase otevřela oči, viděla jsem, že se mi výtvor celkem povedl. Nebyl rozhodně přirozený. Bylo vidět, že jsem v magii pokročila. To je slabá liána? Uvědomila jsem si, když jsem si to veledílo prohlížela. Cítila jsem ihned úpadek energie. Ale to mi nebralo chuť si to prohlédnout. Nejspíš ano, možná je to tady propletené i kořeny blízkých stromů. A nějakým záhadný způsobem se mi to podařilo napojit. Pták vzlétnul a posadil se na mé bidýlko. Byli jsme si sobě rovní, uklonil se. Udělala jsem totéž a pobaveně se na něj uculovala.
Jo, čím víc jsem se na ptáka soustředila, tím to pouto bylo silnější. Neuměla jsem mu poručit, ani mu ukázat jak se mluví. Ale nějaký potenciál tam opravdu byl. Zjistila jsem, že magie země není jen o květinách, bylinkách a stromech. Ale je v tom i veškerý živý život. Fascinující. Byla jsem nadšená, že za mnou přišel právě tenhle kos. Díky Happymu jsem k ptákům měla teď trochu blíž. Možná blíž něž ke kdejaké lišce.
Pták nakonec odletěl a já tak své veledílo vrátila do původního stavu. Nebyla jsem si jistá, jestli by to dlouhodobě přežilo. A zároveň jsem nechtěla zabít tolik květin najednou. Ještě jsem tlapkou udusala půdu, kterou jsem stihla rozbít. Lehce se usmála. Pak jsem se otočila a zamířila pryč z louky. Tělo bylo příjemně unavené. A má psychika na tom byla zase o něco více. Dozvěděla jsem se díky tomuhle více o sobě. Těšila jsem se na další návštěvu.

PŘIDÁNO

Po minulém střetu s vlkem jsem byla ještě otřesená. Sama jsem nevěděla, co to do mě vjelo. Tak či onak to už bylo za mnou. A já si tentokrát důkladněji vybírala cestičku, po které jsem chtěla jít. Šla jsem mimo stezku, cítila jsem se tam více bezpečněji. Prolezla jsem pod keřem a pokračovala dál. Ve vzduchu byla cítit divná atmosféra a tak jsem se zamračila a ztišila i dech. Zůstala jsem na moment nehybně stát s přední tlapkou ve vzduchu. Vlci se vraceli zpátky do svého údolí. Střelila jsem za sebou pohledem. Byli daleko, ale ne moc, nejspíš jdou z lovu. Zatla jsem zuby a rozběhla se kupředu. Pokud se mi podaří jim nepatrně utéct, budu v bezpečí. Po lovu snad budou unavení a tak nepůjdou po mé stopě.
Rychle jsem se proplétala mezi stromy, běžela jsem celkem dlouho, občas jsem se obtočila kolem stromu a zanechala tam více pachu, abych je zmátla. Byla to taková typická taktika. Nechtěla jsem se dneska s nikým střetnout, i když je dost možné, že se tomu ani nevyhnu. Vyskočila jsem na spadlý strom a otočila se. Zase jsem ztichla, vlci ve vzduchu cítit byli, ale měnili směr. Podle všeho mě nikdo nepronásleduje a tak jsem si mohla na moment oddychnout.
Když v tom vedle mě něco zasyčelo. Vyhřívajíc se na slunci, velký had. Nebyla jsem zrovna hadovým odborníkem, ale dala bych krk za to, že jeho kousnutí bude bolestivé a dost možná i jedovaté. Seskočila jsem zase zpátky na druhou stranu. Had se mezi tím stihl stočit a pozorovat mě těmi oslizlými očky. Podle všeho jsem se mu nelíbila a on mě taky ne. Chtěla jsem ho obejít, ale nedovolil mi pokračovat ve stezce dál. Za sebou jsem slyšela vrčení, vlci změnili směr a rozhodli se jít po mém pachu. Sakra, mám jen trochu času. Polkla jsem. Riskovat a přeskočit ho? Zaútočit? Zmást ho? Netušila jsem, co dělat. Udělala jsem krok dopředu a pak zase dozadu, had na mě zaútočil. Neměla jsem příliš času na to si s ním tady hrát.
Chytla jsem do tlamy klacek a hodila ho po hadovi. Ten se ale začal plazit přímo proti mě. Uskočila jsem do strany a hledala něco, co bych po něm mohla hodit. Na přímý boj se mi s ním rozhodně nechtělo. Nechtěla jsem riskovat ten potencionální jed, kterým by mě mohl napadnout. Zavrčela jsem, chytla kámen, nebyl zrovna velký, ale dost účinný. Mrskla jsem ho po něm a pak hada přeskočila. Tím jsem ho lehce zmátla a mohla běžet dál. Za sebou už jsem slyšela to nepříjemné vrčení ze strany vlků. Tlap v chodu bylo víc než dost. Pokud mě dostihnou, budu roztrhaná na kusy. A tak jsem se do běhu dala víc. Nohy mě už brněly, terén byl kopcovitý. Najít řeku, musím najít řeku! Vyskočila jsem do vzduchu nad další lesnatou překážku. Stezka byla dlouhá a najít řeku nebylo v tomhle stresu zrovna jednoduché. Pak se mi to ale podařilo! Bez přemýšlení jsem skočila do silného proudu a začala plavat. Proud mě sem tam vzal pod hladinu, odplavala jsem dobrých několik desítek metrů od místa, odkud jsem prvotně skočila. Zastavila jsem se až o skálu, která mi dávala druhou šanci. Rychle jsem se vyškrábala nahoru a lehla si na zem. Schovaná za kamenem. Vystrčila jsem nos, abych se mohla podívat do dálky na druhém břehu. Vlci tam stáli a hledali mou stopu. Zase jsem se stáhla a modlila se, ať je nenapadne do vody skočit.

PŘIDÁNO

Těšila jsem se na podzim. Až bude zase trochu více pršet, bude všude spousta barev a to nejlepší - ranní mlhy. Je to to nejlepší období a já se jako zázrakem přesunula právě do takového radostného dne. Podzimní ráno bylo pochmůrné, já zrovna procházela jednou ze stezek. Rozhlížela jsem se a snažila si zapamatovat každý možný detail. Žluté, červené a místy hnědé listy už pomalu opouštěly své útočiště v korunách stromů. Sem tam jsem zahlédla i veverku, nebo lasičku poskakující z jedné větve na druhou. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, jaké by to asi bylo narodit se jako tenhle malý, drobný tvor.
Pokračovala jsem dál a propletla se mezi keři k jezeru. To mělo kolem sebe mléčně hustou mlhu, přes kterou nešlo ideálně vidět. Zamrkala jsem a pokračovala až ke břehu, chtěla jsem se napít. Když jsem se ohlédla, všechny barvičky zmizely. Bylo to jako ve snu. Když se otočíte a z barevného světa se stane černobílý. Něco mi říkalo, že by v tom mohla být i magie. Proto jsem se jen rychle napila a toužila se vrátit zpátky. Otočila jsem se a šla tím samým směrem zase do lesa, který byl ještě před chvílí plný barev a života. Ale teď? Mlha se rozrostla, na koruny stromů jsem neviděla. Atmosféra lehce potemněla a já nevěděla, co se přesně děje. Půda tady byla mrtvá, jako bych vstoupila do dvou různých lesů během chvilky. Zvedla jsem hlavu a nastražila tak dlouhé uši. Je tu ticho. Snažila jsem se být stejně tichá, jako tohle okolí. Už jsem neviděla ani tu lasičku, po které nezbyl ani pach.
Něco ve vzduchu jsem ale slyšela. Bylo to takové brblání pod nosem. Přikrčila jsem se u jednoho keře a vykoukla jsem z pod něj. Všimla jsem si, že tam byl poměrně velký grizzly. Jak se sem dostal? Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Tak či onak jsem cítila, že mi něco uvízlo v krku a já začala kašlat. Tím jsem na sebe upozornila mnohem, ale mnohem většího predátora, než jsem byla já. Ihned mě zbystřil a zařval. Jeho velká tlama, do které bych se vešla možná i třikrát. Zuby, do kterých jste jen tak spadnout nechtěli. Ajéje. Polkla jsem, otočila jsem se a rozběhla se honem rychle pryč.
Slyšela jsem, jak se za mnou valí ten valibuk. Byl obrovský, ale já nepochybovala o tom, že jakmile nabere rychlost, budu mít co dělat. Kličkovala jsem mezi stromy. Po krátké chvíle jsem ho díky mlze už neviděla, ale ve vzduchu cítit byl. A kromě toho byl sakra slyšet, jeho obří tlapy doléhaly na půdu a ty se ozývaly ze všech stran. Začínala jsem panikařit. V rudých očích byl vidět strach a stres. Možná jsem ho dokázala setřást. Neustále jsem se otáčela, když v tom jsem do něčeho narazila. Zvedla jsem hlavu a byl nade mnou. Postavil se na zadní a já věděla, že už nemá cenu kamkoliv utíkat. Pak už zbylo jen ticho a prázdno.
Vyplašeně jsem se probudila a děkovala bohům, že to byl jen sen.

PŘIDÁNO

Děkuji za akci! Poprosím 5% do síly! 1

Byla jsem vyděšená. Nečekané setkání s někým, koho neznám. S lišákem. Černým. A ještě k tomu na místě, které bylo víc než divné. Technicky vzato ale není tak divné, jako ty ruiny. Tam snad strašilo. Tady jsem strašidlo nepotkala, kromě jeho. Neuvědomila jsem si, že ubíhaly sekundy, kdy jsem na něj koukala jako na úplného blázna. Ale tak nějak jsem se cítila já jako blázen. Tělo jsem měla ještě opuchlé od útoku vos. Na všechno jsem ale během chvíle zapomněla.
Lasička mi padla k nohám, když si jí všiml i černý vlk. To je moje svačina. Jako bych si jí chtěla bránit. "J-j-já, no..." Koktala jsem a nedokázala ze sebe nic vydat. Když v tom se mi před čumákem objevil Happy a křídlem mě pleskl přes nos jako facku. "Vzpamatuj se!" Řekl a hned vzápětí se objevila zase modrá záře a zmizel. Donutilo mě to zavrtět hlavou, zacukat s čenichem a podívat se na černého lišáka. "Jo, je tu spousta hezkých míst. Ale i těchhle zvláštních je tu dost." Zamyslela jsem se, jako bych se chtěla upnout na tu jednu jedinou otázku. "Vlastně je tu spousta opuštěných vesnic a... ruin a podzemí a kdo ví čeho. Ale je to už dlouho opuštěné a tak." Zavrtěla jsem znova hlavou. Necítila jsem se ani trochu ve své kůži. "No, nedáš si na seznámení kus lasičky? Ulovila jsem jí teprve před chvílí, kousek odsud, když jsem si všimla... tohohle." a pokynula jsem na samotné okolí. Budovy byly zvláštní. Sice jsem neměla ve zvyku se s někým dělit o jídlo. Ale tak trochu působila i jako zdravotní sestra, takže vnitřní touha pomáhat a někoho nakrmit byla větší, než sobectví.

// Vysočina (východ)

Klusala jsem dál, Happy sem tam zmizel, pak se zase objevil. Obkroužil si tohle místo a nejspíš mu to stačilo. Ani nemluvil, což u něj nebylo zvykem. Sice jsem ho měla jen chvíli, ale kdykoliv se objevil, tak mluvil. Dnes to bylo ale jiné, byl tu a mlčel. Co s ním bylo? V tlamě jsem stále svírala lasici a umírala už hlady. Nejraději bych si už dávno sedla a snědla ji. Ale to už by se mi cestovat vůbec nechtělo. Tancující déšť na mém kožíšku stále usilovně pracoval, abych byla promočená skrz na skrz.
Ale zvědavost mi nedala a zavedla mě až sem. Nejistě jsem si obhlížela budovy z dálky. Polkla jsem sliny, které se mi hromadily díky lasici. Chvíli mi trvalo, než jsem nastřádala potřebnou odvahu, abych to šla prozkoumat i dovnitř. Ve vzduchu jsem nic moc necítila, takže žádní divní obyvatelé tady být nemohli. A kdyby ano, Happy by mě určitě upozornil a já bych už byla na druhé straně mapy. Procházela jsem mezi budovami a hledala si místo, kde si rozdělám svůj sólo piknik. Až do okamžiku, než jsem vykročila z jednoho rohu a vrazila do něčeho měkkého.
Zavrtěla jsem hlavou a znejistila jsem. Déšť musel smýt přítomné pachy, jinak bych si určitě všimla toho, že na území nejsem sama. A že jsem právě vrazila do tmavé lišky. Zůstala jsem stát jako opařená, jako bych snad viděla ducha. I když vzhledem k mé barvě jsem byla já ten duch. Až mi mrtvá lasička spadla z tlamy na zem. Happy se kolem mě prohnal a zmizel v modré záři, vzal roha. "Eeh... pardón." Nejistě jsem udělala krok zpátky.

// Podivný les

Běžela jsem ve stopách lasice přede mnou. Byla rychlá a uhýbala, co jí síly stačily. Ale já na ni šla chytře. Happy byl někde ve vzduchu a celé to sledoval, místo toho aby mi pomohl. Ale i tak jsem mu byla vděčná, že jí vůbec našel. Nejspíš se na něj nemohu spoléhat, co se boje týče. Ale jako pomocník to byl velmi dobrý.
Uskočila jsem do strany a udělala tak na lasičku lest. Chtěla běžet přesně tam, kam jsem plánovala. Zakousla jsem se do ní a cukla. Držela jsem jí v tlamě a jen tak hezky mi tam vysela. Běžela jsem celkem dlouho, když jsem se ohlédla, les jsem měla daleko za zády. Asi se mi zlepšila kondička, nebo tak něco. Napadlo mě. Mávla jsem nad tím ale tlapou. Chtěla jsem si už roztáhnout svůj piknik přímo tady. Jenomže jsem něco zahlédla. V dálce mě něco zaujalo. Co to tam je? Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Snažila jsem se to zaostřit, ale byla jsem daleko. Happy už se tam rozletěl, ale dával pozor i na mě. Chtě nechtě jsem lasičku ještě víc secvakla v tlamě a zamířila tam.

// Halfdan

// louka Yesad

Přivítal mě velmi mě známý a blízký les. Zhluboka jsem se nadechla, krásný vzduch. I atmosféra, potemnělá, jak dělaná pro takového ducha, jako jsem byla já. Uchechtla jsem se a vstoupila dovnitř. Jako bych však očekávala nějaké povolení. Ale tak to nebylo. Byla jsem liška a odjakživa navštěvovala místa, jak se mi zrovna zachtělo. Déšť tancující v korunách stromů tomuhle dodával ještě temnější atmosféru.
Propletla jsem se mezi stromy. Sem tam ode mě odskočil zajíc. Bylo jich tu celkem mnoho. Oči mi brouzdali ze strany na stranu, snažíc se aspoň pár z nich vidět. Uvědomila jsem si, že jsem měla i prázdný žaludek. A tak jsem hledala stopu po něčem, co bych mohla ulovit a dát si. Pár srn, možná i srnců. To byla pro mě až moc velká kořist. Já se snažila najít nějakou lasičku. Ta by mi bohatě stačila. Kolem mě proletěl Happy a snažil se mi pomoct. Prolétal v korunách a snažil se nějakou vylákat ven. Dokonce se mu to povedlo! Jedna lasička u posledního stromu seskočila na zem. A hnala se do hornaté oblasti. A tak jsem se za ní hravě rozběhla, snažíc jí dostat! Však já jí to jen tak nedaruji!

// Vysočina (východ)

// Keterské jezero

Ani jsem se neohlédla. Po tom všem, co jsem teď zažila jsem potřebovala chvíli jen pro sebe. Dát se dohromady, co možná nejrychleji. Vyléčit tělo i duši. Proplétala jsem se mezi květinami na louce.
Aktualita
Bylo ráno, po dlouhé době velmi pěkné. No, jak se to vezme. Letní deštík mi rozhodně dělal radost. Pročistil se pořádně vzduch a ta vlhkost mi dělala dobře. I co se bodných ran týče. Když jsem se podívala směrem k nebi, obloha byla příjemně zatažená. Dneska se bude velmi dobře cestovat a je to den jak stvořený pro zkoumání tohohle světa. I když jsem už prolezla velkou část zdejšího světa. Nikdy jsem ale nemohla říct, že jsem byla už všude.
Proklusala jsem louku velmi rychle. Tělo jsem měla ještě mokré od koupání v jezeře. A déšť tomu nic moc nepomáhal. Ale mohla jsem zase klidně a z plných plic dýchat. Mrskla jsem ocasem a tím se dala rychleji do pohybu. Neměla jsem moc ráda otevřené prostory a tak jsem s nadějí vyhlížela nějaký les. Tam bych se mohla cítit bezpečněji, v rámci možností.
Oči i uši jsem měla naštelované, kdyby náhodou přišel nějaký predátor. Konečně jsem viděla les, stačilo už jen pár metrů, aby mě přivítali první stromy.

// Podivný les


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další »


Uživatel