Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

I když argumenty jeho nového společníka zněly měly co do sebe, Ravimu to pořád vrtalo hlavou. Lišky jsou lišky a surikaty jsou surikaty. Ale fenci jsou lišky, fenci nejsou fenci. Takže lišky můžou být lišky i fenci ale ne surikaty a fenci nejsou surikaty co jsou lišky, ale lišky nejsou surikaty a ty nejsou fenci jako lišky... V hlaviče se mu to začínalo trochu zamotávat. Nebo spíš hodně, zatímco na tváři mu vyvstal zahloubaný, mírně ztracený a možná trošinku poplašený výraz, jak se to všecičko začínalo motat do sebe...
Naštěstí se bouřkový mrak jeho myšlenek jako mávnutím proutku rozplynuli, když fenek dál povídal a zmínil cosi, co si opět získalo celou Raviho pozornost. Zaujatě vykulil očka a na srozuměnou pokyvoval hlavou. "Ambleerská skupina v lese? Co je to taková skupina?" Dožadoval se dalšího objasnění, tentokrát s ještě větším zájmem, než u kterékoliv předešlé otázky. O ničem podobném, jako... skupině, do které by snad lišky měli patřit, ještě neslyšel. Pak mu Sirius otázku vrátil a lišák se na okamžik zkoumavě porozhlédl, jako by si k odpovědi potřeboval podrobně prohlédnout jejich okolí. "Já... možná," brouknul a obrátil se na Siriuse. "Nebo taky ne. Vlastně nevím, nemám stálé místo, hodně se... ztrácím," zazubil se opět lišák, jako by jeho věčná dezorientovanost nebyla ničím, čím by se měl trápit.
Spokojeně se zatetelil ve svém rezavém kožíšku, když fenek zmínil, že by chtěl mít také takový. Ano, Ravi měl svůj kožíšek také rád. "Svítící kameny? Páni, to je štěstí!" vyhrkl užasle protože, jak už si asi mohl jeho společník povšimnout, Raviho bylo velice snadné nadchnout prakticky čímkoliv.
"Turbo?" zopakoval Ravi zaskočeně a jako zrcadlo napodobil fenkovo hlavu stočenou ke straně. "Jméno po hvězdě je moc dobré," poznamenal uznale a hlavou už zase pokyvoval. "Já se jmenuji podle-" chystal se objasnit, ale v polovině věty se zastavil s pootevřenou tlamičkou. Podle čeho byl vlastně pojmenovaný? Věděl, že jména měla v jeho rodině význam, to si pamatoval. Tak jaký mělo to jeho? Zamyšleně zabloudil pohledem k obloze a uplynula nějaká chvíle, než z něj konečně vyšla další hláska. "Vládce slunce..." pronesl nenápadným, zamyšleným hlasem. Proč vládce slunce? Ravi si rozhodně jako vládce nepřipadal. A slunce bylo mocné. Ohřívalo zem. Pálilo. Něco tak mocného by se jemu do vlády nikdy dostat nemělo. Ano, tím si byl docela jistý...

Ravi zaujatě poslouchal, jak se jeho nový světlounký společník dal do vysvětlování. Visel na jeho slovech, jako by se ho snažil začarovat a i kdyby, jak dlouho by asi rezavému tvorečkovi trvalo, než by si všiml, že už není liška? Teď se totiž o sebe vůbec nezajímal, chtěl vědět víc o tom... tom... fenkovi?
"Takže fenek je taky liška, hm?" zopakoval zamyšleně a nakrčil při tom čumáček, jako by se snažil dát dvě a dvě dohromady. "Hádám, že to dává smysl!" zhodnotil nakonec spokojeně a zvesela. Kdyby totiž fenek nebyl i liška, nemohl by si s ním teď povídat a... to bylo fajn, že si po dlouhé době mohl s někým povídat. "Páni," vydechl užasle nad dalším drobným stvořením vedle fenka a trochu se přiblížil, aby si ho lépe prohlédl. "A surikata není liška?" vypadlo z něj. Zajímalo ho, jestli mu taky rozumí. "Vy tu žijete?" obrátil se teď zase na fenka. Ne, s otázkami rozhodně nešetřil.
"Mně zima nevadí," brouknul trochu zmateně s hlavičkou na stranu, protože jeho nový přítel vypadal, že mu je zima, i když Ravimu bylo příjemně. "Ale je při ní málo jídla," uznal, jako by snažil alespoň nějak s fenkem sympatizovat, najít společnou řeč. Co když by spolu vůbec nesouhlasili a fenek by si s ním pak nechtěl dál povídat? Ravi ho nechtěl hned odradit. A tak byla další otázka pro lišáka skoro jako kopanec. V tom zmatku se úplně zapomněl představit!
Zaskočeně, s omluvným, ale odhodlaným výrazem ve tváři se pěkně narovnal. "Ra-Ravinder!" oznámil až moc formálně, ale rychle na to polevil. "Ale přátelé mi říkají troubo... nebo Ravi," zazubil se na to rozpačitě.

Lišák se obdivoval na vodní hladině - tedy, takhle to alespoň mohlo každému kolemjdoucímu připadat - a po prvním zavrhnutí jakéhokoliv nebezpečí tak polevil na ostražitosti, až se přeci jen někomu povedlo přikrást přímo k němu. Kdyby nevřeštěl už z dálky, asi by se ho zrzek pěkně lekl.
Teď ale jen s vykulenými očky obrátil pohled na nového hosta klidné vody. Ano, tak se rozhodl tomuhle úkazu říkat. Klidná voda. Protože jako byla klidná, chápete. "A... ahoj," začal zmateně, jako by to snad ani nebyl on. Kdo by mu to však měl za zlé, však měla jeho malá hlavička dost co pobírat. Co bylo to zvíře, co přišlo s tím druhým?
"A-AHOJ!" vzpamatoval se konečně a trochu veseleji a energičtěji svůj pozdrav zopakoval, teď už s úsměvem na tváři. "Páni, ty mi rozumíš? Jakto?" pípnul zvídavě a naklonil hlavu tázavě na stranu. Ano, tenhle cizinec vypadal trochu jako liška. Byla to liška? A to druhé taky? No scvrknutý vlk to asi nebyl, jinak by ho už zakousl, tím si byl jistý. "Vy jste taky lišky? Jste nějak maličký. Já asi nikdy tak maličký lišky neviděl," prohodil zamyšleně, aniž by si uvědomoval, že by se tím klidně mohl své nové společnosti dotknout. Jeho neviňoučký výraz však prozrazoval, že to rozhodně nebyl jeho úmysl.

<<< pláň Amaron východ

A jak tak ťapkal a plížil se a krčil před širým světem, sněhu začalo ubývat. Rychle. Jakože hodně rychle. Najednou tu žádný nebyl. A kolem byl písek. Ravi se sice nezastavil, ale zvídavě zkoumal každý kout rozlehlé krajiny, ze které sálalo teplo. Tlapky se mu bořily do země a kožíšek měl rychle vysušený, ba až přesušený. Tohle... bylo vážně zvláštní.
O něco zvláštnější bylo pak jakési jezero, které začalo vyrůstat na obzoru. Prozrazovaly ho vysoké zelené stromy. Zelené stromy v zimě, to Ravimu hlava moc nebrala. Pak se s cuknutím zastavil a zpozorněl. Další jezero určitě znamenalo další vlky. Když ale čumáčkem ve vzduchu zapátral, žádného se nedočuchal. Konečně si mohl oddychnout.
Sestoupil k vodě, která pro jednou nebyla zamrzlá, ani divoce rozbouřená. Prostě jen byla. Ideální stav vody, pokud byste se Raviho zeptali. Byl z ní tak nadšený, že zprvu úplně zapomněl, že se z ní chtěl hlavně napít.

<<< Motýlí les přes jezero Talimon

Chudáčkovi zrzavému bilo srdíčko jako splašené, když pelášil od jezera přímo za čumákem, jen aby už byl pryč. Neměl tušení, to je tohle za místo, ale všude tu byla kupa predátorů, ale žádná kořist. Kořistí tu byl jen on sám a vůbec, vůbec se mu to nelíbilo. Chtěl domů, chtěl... prostě někam. Někam pryč, kde by ho tohle nemuselo trápit. Kde by mohl přežít jediný den bez toho, že by mu smrt dýchala na krk. Jenomže to by pomalu jak naschvál běhat z jedné šlamastiky do druhé.
Vlk ho konečně přestal pronásledovat. Asi nebyl zas tak hladový, když to vzdal tak rychle. Ravi se pomalinku začal zklidňovat a obhlížet, kam ho jeho "štěstí" dovedlo tentokrát. Ach ne... do čumáčku mu vítr přivál početné šakalí pachy a lišákovi se stáhl prázdný žaludek úzkostí. Tohle nemělo smysl. Možná by měl vzdát veškeré boje a naservírovat se jim až pod nos, třeba by to pak měl rychle za sebou.
Znovu nádech, výdech.
"To bude dobrý," připomněl si a zároveň se povzbuzoval, protože věděl, že chtě nechtě musí i tak jít těm šakalím pachům naproti, protože vrátit se byla úplně stejná sebevražda. "Jsou proti větru. Hlavně potichu." Ještě párkrát si zopakoval dechové cvičení a pak už se plížil přes otevřenou pláň. A i když byl docela schovaný a nenápadný, připadal si vystaven všem na očích...

>>> Oáza

<<< řeka Dorias přes Taldrenské kopce

Lišák pokračoval dál v prozkoumávání nové krajiny a raději se u toho od řeky vzdálil docela, protože jeden nikdy neví. Tedy, on věděl a proto to také udělal. Vyšplhal se místo toho na nějaké kopce, aby měl lepší rozhled, ale nevyšlo to zrovna jak plánoval a za chvíli už se kutálel kamsi zpět do nížin. To byl důvod, proč běžně ze svých vycházek jakákoliv vyvýšená místa vynechával. Nikdy mu nebylo dáno pobýt na nich dlouho. A teď...
Znovu se ocitl v lese. Byl rád, tohle pro něj byla vždy ta nejvlídnější krajina. Z kopců padala a v řekách se topil, ale v lese? V lese se toho mohlo stát ještě mnohonásobně více a přeci nestalo. Panovalo tu ničím nerušené ticho, což mladý lišák vítal, jelikož to znamenalo, že za chvilku nebude muset pelášit o život se zubatou bestií v zádech. Ale co není, může být. Nemysli na to! napomenul se lišák a vyskočil na nahnutý kmen spadlého stromu, aby se na okamžik osvobodil od sevření všudypřítomného sněhu. Rezavý ocásek za ním vlál ve vzduchu a vířil ho. Ravi byl spokojený, tedy do doby, než ticho prořízly prapodivné divé zvuky. Výjimečně se jich lišák nelekl, neb přesně věděl, odkud pocházejí. Hlasitě si povzdechl. Měl hlad a ten na něj teď zvyšoval hlas z útrop jeho prázdného žaludku. "Já vím, já vím," snažil se ho utišit, "ale tady nic nenajdeme." Mluvil, jako by tu snad nebyl docela sám a pak skokem seskočil a dral se sněhem dál. Jak v tomhle něco uloví?

>>> pláň Amaron východ přes jezero Talimon

<< jezero Arges

Ravi svištěl od jezera, co mu nohy a sníh stačily a jakmile nabyl dojmu, že už je docela daleko, pro jistotu vklouznul pod nějaký šikovný balvan, který se mu připlet do cesty, schoulil se do klubíčka a dělal, že neexistuje. Taktika mrtvého brouka se mu už několikrát v podobné situaci osvědčila, a tak špicoval uši a zjišťoval, jestli to vyšlo i tentokrát. Kdyby ho ten vlk viděl, nebo jenom zacítil... v zimě! Určitě by bylo brzy po něm.
Tiše polkl a zdvihl hlavu, aby se konečně rozhlédl. Krajina byla tichá, žádné tesáky v dohledu. Ravi by měl být šťastný, ale nebyl. Věděl dobře, že tímhle si vyplýtval štěstí minimálně na rok dopředu. "Co by na to řekla máma. Musím být opatrnější, to by řekla," přemítal lišák, jak se vyhrabával zpod kamene. Ještě poslední rozhlédnutí, zda je vzduch skutečně čistý, a pak si to Ravi štrádoval podél řeky, jejíž silný proud ji zjevně ani v zimě nedovolil zamrznout. Držel si od ní odstup. Pro jistotu. Stačilo by jednou špatně šlápnout a už by se koupal. V jeho případě by nejspíš ani to šlápnutí potřeba nebylo.

>> Motýlí les přes Taldrenské kopce

<< Zářivý les

Zrzavý kožíšek se plížil bílou krajinou a neměl nejmenší tušení, kam vlastně míří. Jediné, co by si přál, bylo najít nějaký úkryt, nebo něco na zub. Nebo obojí. To však už vyžadovalo ohromnou dávku štěstí a vzhledem k tomu, jaký vztah ke štěstí měl, si v něco takového netroufl ani doufat a ještě mohl být rád, že se do teď nestal tím něčím na zub pro někoho jiného.
Neexistující cesta ho zavedla k zamrzlému jezeru, které - jak už stejně předem předpověděl - vůbec nepoznával. Takže se určitě vydal na druhou stranu, než měl a teď už se nikdy znovu nenajde. Nezoufal nad tím, však to byla už známá písnička, a raději se přiblížil k ledu, aby zjistil, jestli by ho nemohl prolomit a napít se. Neměl čas doufat, že se pod ním led neprolomí, protože se k němu ani nedostal. Sluch i čumáček mu naštěstí sloužili stále dobře a díky nim teď zaznamenal, že tu není sám. Pohybovalo se tu kolem něco jiného. Většího. Nebezpečného. Ravi nad tím ani vteřinku nerozmýšlel a vzal nohy na ramena, jen se za ním sněhem prášilo.

>> řeka Dorias

<< země nezemě

"Haaaa-pšouuuu!"
Tichou zasněženou krajinou se do dálky neslo zvučné kýchnutí. Jeho zdroj, majitel zrzavého kožíšku, se právě vyhrabal z jedné ohromné sněhové závěje, kterou z velké části tvořil on sám, a sněhovou nadílku roztrousil všude kolem. Popotáhl nosem, který ho stále šimral a čekal na další pčíkanec. Nedočkal se. Zatím.
"He?" Zdvihl pohled, aby si lépe prohlédl stromy, které ho obklopovaly, a tvářil se, že si je prohlíží ve snaze rozpoznat, kde je. Bylo to samozřejmě marné, však v zimě vypadaly všechny stromy stejně. Přesto udělal ohromeně pár krůčků s hlavou zdviženou k holým korunám. "To je divný," brouknul si pro sebe a ohlédl se po svých stopách. Krom těch pár, které ve sněhu zanechal teď, tu žádné jiné nebyly. Nemohl je sledovat zpět k místu, odkud přišel. Povzdechl si. "Kam jsem se to zase dostal," zabědoval a vydal se na cestu dál do neznáma. Kam? Bylo jedno kam. Neznámo pro něj bylo všude.

>> jezero Arges




U Ž I V A T E L