Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Chvilkami zafoukal chladivý větřík, jenž se prohnal i Pariovým kožichem. Příjemným bylo pocitem, když z něj vítr na chvíli setřásl horko. Paprsky slunce pálily lišku do kožichu, ale Pari byl na to zvyklý. Narodil se proto, aby žil na poušti, v horku a tak by i bez větru vydržel. Vlastně mu vyhovovalo toto neutrální počasí. Někdy koutkem oka zahlédl, jak se nějaká zrnka písku opodál vznesla nahoru do vzduchu a pak zase rychle klesla. Větřík si pohrával i s pískem okolo, jako lišče hrající si s hračkou. Dokonce i s některými rostlinami, které zde bylo možné naleznout. Avšak lišákův zrak si poutala k tělu spíš ona liška, než-li okolní jevy. Ačkoliv byl většinou z těchto přírodních projevů celý vedle, tentokrát byl udivován reakcemi Aiky. Bylo neuvěřitelné, že se vůbec nebála ze sebe vypustit to, co říkala. Jak? "Jistě lámat si nervy na jakési lekci by bylo zbytečné. Nepotřebuju, vlastně ani nechci se učit takové zlotřilosti." Odpověděl jistým hlasem i s pevným postojem. Tímto si byl jist. Slušňáček byl a chtěl jím i zůstat. I když neměl v krvi moc slušnosti, dokázal se chovat jako gentleman. "Snad to nikdy nebude ani moje starost. Rozhodně mám rozum a nenechám si líbit, když se do mě někdo takhle pustí." A znovu se pousmál. "Eh... Ne, jen ujišťuji." Hned co to dořekl, cuknul výrazně hlavou. Nepříjemný to tik. Jenže Pari si pomoci nemohl. Neuměl to. Uměl nyní pomoci pouze v trapnosti konverzace. Odbočit od tématu, to by mu šlo. Navíc k tomu měl i dobré plány. Měl připraveno spoustu otázek. Třeba - "Jsem Pario. A ty?" Zeptal se na jméno, což ho teď asi zajímalo nejvíce. Přec jen to byla taková základní otázka, jíž už každý pokládá automaticky.

Z pavouků sice neměl žádný velký strach, přece jenom to patřilo do hmyzu, bylo to podobné jeho běžné potravě. Ale pravda tak velkého by se zleknul stejně jako této zvláštní lišky. Její odpověď sice nepatřila mezi ty nejpříjemnější, ale byla to odpověď, jíž mu nevyhrožovala žádným útokem či tak něčím. Dle tohoto usoudil, že ho lištička asi sežrat chtít nebude. No a tak byl i čím déle - tím méně nervózní. Určitě nechtěl a vlastně by ani nešlo, aby se tu před dámou klepal jako vystrašená myš i teď. Takový nebyl, možná tak někdy působil, ale rozhodně nebyl. Nejen to, ale takový lišák, jakého právě světlá popsala též nebyl. Teda částečně... Slušnost mu nechyběla a Pario nechápal, proč neznámé vadili slušňáci. To další by ještě pochopil, přec jaké pako by musel fenek být, aby jej zbavili jiní takového postu? Jenže slušný... Che! Jako darebák se rozhodně chovat nechtěl. Díky tomuto se mu dostalo dost zvědavosti a chuti lišku lépe poznat. Zajímalo ho, co za potvůrku je. "Co?... Ne, teda částečně." Odvrátil svůj zrak kamsi jinam, aby se vyhnul pohledu slečinky. "Přece nejsem dareba." S ustupujícím překvapením v hlase se jí znovu podíval do tváře a jeho ještě nedávný úsměv se proměnil v mírné zamračení. Jeho náhlou změnu výrazu ještě doprovázelo provokativní cukání zadní nožky. Svým pohledem, jako by se snažil ujistit, že má pravdu a přitom to věděl. Ještě chtěl ke svým slovům dodat jednu věc, ale ta mu byla dostatečně trapná na to, aby ji nevyslovil ihned. Proto zůstal chviličku zamyšlený a mezi tím vrátil elegantní pohyby ocasem. Pokusil se tímto gestem ukázat, že to taky umí. "Umím držet moč." Teprve nyní ze sebe vypustil poslední, co měl na srdci. Byl rád za jeho srst, protože se pod ní jeho tvář jistě červenala. Ne stydlivostí, ale spíše studem. Bylo mu jedno, jestli to liška myslela vážně nebo ne, prostě ji potřeboval ujistit.

Jistěže poušť nebyla tak prázdná, jak se zdálo. To bylo pravdou. A nejen hadi či brouci, ale i poštní lišky. Třeba takový Pario byl zcela zde a i duchem přítomen. Vítr zřejmě foukal špatným směrem, jelikož o jeho pachu už jakýsi vzdálený cizinec věděl již dříve a Pari o něm ne. Nu díky tomu mu nepřišlo nic na okolí divného. Tak se dále moc nerozhlížel a spíše poutal pozornost na ohromnou stavbu a přemýšlel, zda jít dovnitř a nebo ne. A pokračoval by v tomto přemýšlení i nadále, kdyby se zpoza jednoho z velkých šutráků neozval čísi hlas. Pario právě nic takového nečekal a tak se s leknutím prudce otočil směrem k neznámé lišce, čímž vyhodil nějaká ta rozpálená zrnka písku do vzduchu. Liška musela ihned poznat, že se nesmírně leknul, pokud nebyla slepá. Ach opuštěný, toulavý fenek potřeboval trochu více společnosti, evidentně mu totiž jeho osamělé cestování moc neprospívalo. Jen pár týdnů o samotě stačilo k tomu, aby si zde málem ucvrnknul z obyčejného pokašlání. Ještě byl rád, že se nerozběhnul vyplašeně pryč do úkrytu. Po pár sekundách z něj naštěstí nervozita slezla a jeho tep malého srdíčka se opět zpomalil. Teprve teď si uvědomil, s kým měl tu čest se setkat. Byl to fenek. Další fenek, na takovou společnost dlouho nenarazil. "Ehem!... Zdravím." Vydal ze sebe vesele i sebejistě. Ráčil se pozastavit nad poněkud nezvyklými způsoby této dámy. Čekal by spíše pozdrav, než pokašlání žádající si pozornost. Napodobil proto nejdříve ten stejný zvuk a teprve pak slušně pozdravil. Čekajíc na reakci a chystající se vykročit k lišce vytasil opatrný úsměv.

Jeho dlouhé cesty a toulky světem ho dovedly až sem. Nikdy by malého fenka nenapadlo, jak daleko dokáže dojít aniž by měla jeho cesta nějaký cíl. Pod tlapami mu tichounce rachotil suchý písek, v němž se místy nacházely jakési větší kamínky. Tyto kamínky byly v písku velmi výrazné, vlastně by si jeden pomyslel, že sem vůbec nepatří. Také že ani ne. Jejich původním místem byla očividně támhleta nedaleká zřícenina. Její zbytky rozbitých zdí se válely i neuvěřitelně daleko od ní. Prazvláštní to místo. Tento zrzoun už sic měl tu možnost setkat se s takovou lidskou stavbou, ale takhle velikou a na takovém nedotčeném, tichém místě žádnou ještě neviděl. Pario nasával do nozder místní pach. Přiznával tedy, že existovalo mnoho lepších pachů, ale stejně jako všechny měl tento své vlastní kouzlo. Pari se občas rozhlédl všude kolem, zda neuvidí cizí osobu, ale zatím viděl pouze uschlé keře a písečné kopce v dálce. Samozřejmě nebylo ani možné přehlédnout tu mohutnou stavbu, ke které měl právě namířeno. Kráčel přímo proti ní s žádným plánem či představou, co by mohl v tuto chvíli dělat. Ani si nebyl úplně jist, jestli chce či nechce hrad navštívit a prozkoumat jej. Mohlo mu tu hrozit nebezpečí, kterému by se případně rád vyhnul.
Pro některé mohlo toto místo působit tiše až temně. Pario ale dokázal tuto mrtvou atmosféru sám pro sebe přetvarovat v něco spíše fascinujícího, než strašidelného. Nu a tím byl také plný též adrenalinu i údivu a zvědavosti. Když se nacházel na těchto místech, cítil se, jako by už před pár hodinami překročil jakousi hranici. Na svých cestách potkával podobné pouště, ale tady, jako by svítilo na rozpálený písek úplně jiné světlo.




U Ž I V A T E L