Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2   další »

Až po pár dalších krocích lišákovým směrem si Nyché uvědomila, jak nerozumně se už zase chová. Tady na louce byla docela nechráněná a kdyby se otočil, zářila by jako hromádka písku na bílém sněhu. A opravdu, když se tak nedůstojně prozradila, strhla na sebe pozornost a cizinec na ni upřel obezřetný pohled. Ztuhla, jako vždy, když ji někdo spatřil, ale potom si dodala trochu sebevědomí. Nebyl zase o tolik větší než ona sama. Nyché by se dokázala v případě potřeby bránit.
Sledovala jeho roztěkaný pohled ke třetí lišce, která vykoukla ze závěje nedaleko. Stříbřitorezavý kožíšek jako by se na sníh hodil lépe než jejich, co však fenku zaujalo nejvíce, byl podivný průhledný oblak nad jeho hlavou, v němž se vkrátku zjevila liščí podobizna. Měla snad vidiny, nebo bylo tohle normální? Zmateně naklonila hlavu na stranu, snad trochu znepokojená neznámým úkazem. Třeba to není obyčejná liška. Když však zopakoval gesto vyobrazené nad jeho hlavou, pochopila, k čemu mu bublina slouží. Snad se bál, že by jej neslyšeli.
„Zdravím,“ oplatila pozdrav a pohlédla hnědému do očí. Dala si záležet, aby její hlas byl pevný a nepromítalo se do něj nic z jejích obav. Nemuseli si myslet, že by pro ně byla snadným terčem, no ne? Potom přenesla váhu na tři tlapky a čtvrtou zvedla do vzduchu, snažíc se velmi neohrabaně napodobit stříbrnku.

// Isamský hvozd (přes lesík Štěstí)

Po chvíli se malá ušatá fenka vymotala z lesa a sešla na louku. Noc už byla za půlkou a ona uvažovala, že by si mohla najít nějaký ten pelíšek a konečně zabrat. Přesto, místo aby hledala vykotlaný strom, v jakém by se jí spalo nejlépe, zamířila podél ledových strání kousek dál. Třeba ještě najde něco zajímavého.
Celá umolousaná od sněhu a snad trochu zašpiněná od lesního podrostu konečně zastavila a zavětřila. Zdálo se jí to, nebo opravdu cítila liščí pach? Tato země byla skutečně podivná, poslední dobou jako by se to tu liškami jen hemžilo. Napjatě se rozhlédla, ale žádnou nespatřila. Obezřetně tedy kráčela dále, svá dlouhá ouška nastražené každou chvilku jiným směrem. A opravdu, za pár chvil zaslechla podivné pleskání. Prudce otočila hlavu tím směrem a spatřila hnědého lišáka, jak komicky vysoce našlapuje sněhem nedaleko od ní. Její ostražitost vmžiku vystřídalo pobavení a ona tiše vyštěkla smíchy, načež se oklepala a doufala, že ji neznámý neslyšel. Ach, jak mu rozuměla. Jí samotné už ta bílá hmota lezla krkem, a jaká jí byla pořád zima.
Zdálo se, že zaujatě míří nějakým směrem, snad jako by něco hledal. Nyché tedy tiše zamířila blíž, přemožená zvědavostí, když ji do čumáku praštil ještě další pach. Že by tu byly dvě lišky?

// Zamrzlé jezero (přes Hjáleif)

Nyché sledovala cestu neznámých zvířat, které za sebou nechávaly stopy ve tvaru ohromných kopyt, po dlouhou dobu, než se začala prudce stáčet na sever. Ze zasněžených pustin vál studený vítr a fenka se rozhodla, že se raději vydá do lesa, který se před ní rozprostřel. Záhada neznámých tvorů tak stále zůstávala nerozhřešená, nijak zvláště ji to však netrápilo.
Stejně jako v celé zemi, kudy jen zatím prošla, tu bylo nasněženo a stromy holé. Zdálo se však, že v létě tu muselo býti krásně. Majestátní stromy měly rozložité koruny a Nyché si představovala, jak se celé zelenají. Jak jí jen chybělo léto, doba, kdy nebyl takový chlad a potravy všude dostatek.
Nikam nespěchala, nechávala se vést instinktem a obratně se proplétala mezi spletitými kořeny. Kam také spěchat? Přede dvěma liškami před pár hodinami utekla a ač by snad ráda, nepředpokládala, že by v nejbližší chvíli potkala nějakou další. Zahloubaná v myšlenkách překročila úzkou říčku a mířila dál. Hluboká noc jí pranic nevadila. Koneckonců byla fenek, tvor noční.

// louka Yesad (přes lesík Štěstí)

Fenka chvíli očarovaně pozorovala, jak světla na nebi tančí, prolínají se a míchají v krásnou podívanou. Za krátkou dobu ji však led, na který tak nedůstojně upadla, začal studit do promoklého kožichu. Dostala strach, že by mohla k čirému ledu navždy přimrznout, a raději vstala a postavila se zase bezpečně všemi čtyřmi tlapkami na pevnou zem. Krátkým pohledem se ujistila, že ji skutečně nikdo neviděl, a rozhlédla se. V dáli před sebou spatřila rozhrabaný sníh a protože stejně neměla, kam by jinam šla, nechala se vést zvědavostí a zamířila se podívat blíž.
Jakmile se ocitla blíže, zjistila, že tající sníh rozbrázdila skupina velkých zvířat. Nyché si zaujatě prohlédla stopy, které za sebou zanechala. Podobné ještě nikdy neviděla. Byly veliké, každá skoro tak velká jako její hlava, a bylo jich tolik! Až jí z představy, co to asi bylo zač, běhal mráz po zádech. Ale její zvědavost byla větší a Nyché se rozhodla, že se podívá, kam ta ohromná zvířata mířila. Vydala se směrem ke sněžnému údolí a kráčela podél vyšlapané cesty.

// Isamský hvozd (přes Hjáleif)

Bodíky za Nyché

3. 1. - 2 posty
7. 1. - 1 post
10. 1. - 1 post
22. 1. - 1 post
25. 1. - 5 postů

Celkem tedy 10 bodů, poprosila bych 1x zatočení v kole skrblíků. Děkuji moc 1

// Hjáleif

Nyché vířily hlavou divoké myšlenky, jedna za druhou, myšlenky jež jí nedaly spát. Byla tak zahloubaná, že si zprvu nevšimla, že země ubíhající vedle jejích tlapek se proměnila v led. Teprve po pár okamžicích se zaraženě zastavila a hleděla na velikou masu ledu. Jezero!
Bylo ohromné, alespoň desetkrát tak obrovské jako oáza, kolem níž před dobou prošla. Nyché najednou docela zapomněla na všechny své strasti, jen ohromeně zírala na tu podívanou, Dokonce ani neviděla na druhý břeh! Váhala, pak zkusmo položila jednu tlapku na led. Studil, stejně jako všudypřítomný tající sníh. Nyché byla od něj celá mokrá a s chladem se již tak nějak smířila, ač jí stále vadil a nedělal jí dobře. Led pod její tlapkou byl tak čirý. Pohlédla na něj a spatřila svůj čumáček. Vesele zavrtěla ocasem, snad poprvé po dlouhé době, a položila na led i druhou přední tlapu, aby se mohla podívat blíž. Mohla by vidět i hvězdy?
Jenže co se nestalo; jakmile ztratila pevnou půdu pod oběma předními, najednou jako by se led pohnul. Nyché ani nestihla mrknout a najednou jí obě tlapy podklouzly, fííí a už se válela po zemi. Takhle nedůstojně už se dlouho nikde nevyklepala a doufala, že ji nikdo neviděl. Avšak když se chtěla zvednout, pohledem zabloudila k nebi a oněměla. Na obloze tančily barvy, pruhy zelené a červené. Taková krása. Nyché podívanou, o níž netušila, že se jí říká polární záře, užasle pozorovala. Na chvíli zapomněla na chlad, který se jí pomalu ale jistě zakusoval do kožíšku.

Nyché vzdala svou snahu usnout. Dnes se jí to rozhodně nepodaří. Nebude tu však jen hloupě ležet a koukat na nebe, i když vykukující hvězdy krásné byly, to ano. Třeba by jí procházka pomohla se trochu unavit a ona by pak konečně mohla spát. Vstala a protáhla si nohy, potom zamířila za nosem, zase o kus dál.
Noha nohu minula, fenka přešla z poklidného kroku do poklusu. Čím víc přemýšlela, tím víc energie se jí do tlapek hrnulo. Rozhodla se. Sice by to nahlas nevyslovila, ale ještě nedávno uvažovala nad tím, že by svou cestu vzdala a prostě se vrátila zpátky na poušť. Bylo to to jediné, co za svůj život poznala. Ale nyní byla rozhodnutá. Už nechtěla jen přežívat, chtěla poznat krásy tohoto světa. Zdál se tak kouzelný; velké lišky, vysoká zvěř. Zelené louky kam se liška podívá, a stromy tak vysoké, že na jejich vrcholek nedohlédne. Zprvu možná byla ohromená a sand vyděšená ohromností té nové země, ale teď se odhodlala. Příště se cizince nezalekne a postaví se osudu čelem, a kdo ví, možná získá nějakého přítele.
A jakoby ji osud slyšel a rozhodl se, co jí zdejší svět může ukázat, její tlapky ji zanesly k okraji veliké masy zamrzlé vody.

// Zamrzlé jezero

Myška byla malá a hubená. Nyché se s nespokojeným zacukáním vousků pustila do své půlnoční večeře. Bude jí to muset stačit; nečekala, že by měla až takové štestí a narazila na další.
Nu což, pomyslela si. Alespoň již neměla ten svíravý hlad. Olízla si tlapky a tlamku a sbalila se do klubka. Chtěla si odpočinout, její myšlenky jí však nedaly spát. Stále se ve vzpomínkách vracela ke dvěma liškám, Dixie a Tam, jak se jí představily, které potkala u rozběsněné řeky. Přemýšlela, zda udělala dobře, že zbaběle prchla. Neměla důvod se jich bát. Nechtěly jí ublížit, ba co víc, Nyché si byla poměrně jistá, že i kdyby ano, zvládla by se jim bez problémů vysmeknout. Ne, v tomhle problém nebyl. Tak co ji tedy trápilo?
Snad to bylo tím, že to bylo její první setkání s liškou jiného druhu. Nikdy si nemyslela, že by mohla kdy spatřit lišku s kožíškem temným jako noc, a přece ji dnes zraky nešálily. A ta druhá, s jí podobnou liškou se již setkala. Tajemný lišák, který se jí rozhodl zachránit život, jí dodnes také občas nedal spát. Nemohla přestat myslet na jeho uhrančivé žluté oči, jeho postoj, tak sebejistý. Takové lišky ona obdivovala, takové, které se o sebe dokáží postarat a jen tak se něčeho neleknou. Ona sama taková toužila být. Stále měla pocit, jako by byla nanicovatá, jako by byla jen věchýtek ve větru. Ale proto se přece vydala do země, která se zelená. Aby našla... co vlastně? Sama nevěděla.

// Vysočina (západ)

Když oklepala nalepený písek z tlapek, zamířila liška do údolí. S břitkým sněhem to tu bylo stejné a navíc tu foukal ostrý vítr, ale alespoň už nebyla tak vysoko. V údolí se cítila trochu více chráněná.
Nyché zavětřila, zdali neucítí nějakou kořist. Zprvu cítila jen vodu a sníh, po chvíli hledání však přece jen narazila na myší pach. Teď už jen být trpělivým lovcem. Pro fenku to však nebylo žádné úskalí, lovení dávala všechno. Najít myší noru nebylo se vším tím sněhem nijak snadné, podle koncentrace vůně ale přece přibližně určila, kde asi je do ní vstup. Usadila se proti větru a už nezbývalo než čekat.
Po notné chvíli její slechy zaslechly tiché škrabkání a pár tichých, vysokých písknutí. Nastražila dlouhé slechy. Myš vylézala. Jakmile si byla fenka jistá, že je venku z díry, se Nyché vymrštila a skočila po ní. Trefa! Její bystré uši ji zase jednou nezklamaly. V zubech držela malou, šedavou myšku.
I když jí v břiše kručelo jako hladovému vlku, nechtěla se do ní pustit hned tady na místě. Raději se s ní přesunula ke kraji lesa, kde si ve stínu padlého kmene našla suché místečko.

// Nový Benrir (přes Step)

Nyché kráčela již dlouhou chvíli, když ji tlapky zanesly do vyšších poloh. Fenka se rozhlížela a velké uši nakláněla na všechny strany, jak se snažila celé místo vstřebat. Trochu jí připomínalo domovinu. Totiž, rostly tu stromy stejně jako v lese, v němž v poslední době pobývala, narozdíl od něj byla však půda tady písčitá.
--Aktualita---
Nyché by si i se slastí do písku zabořila tlapky, kdyby jej však nehyzdil ten břednoucí sníh. Na jejích tenkých nožkách tak po hrstech ulpíval a co si budeme nalhávat, nebylo to zrovna nic příjemného. Fenka však nebyla žádná plačka, s trochou nepohodlí se přece vypořádá. Dokonce se i oteplilo. Její tvář pohladil teplý vánek, jak vzhlédla k nebi a pozorovala, jak vítr unáší i mraky. Ty stejné mraky, co byly před chvílí nad pouští, napadlo ji bezděky. Mezi trhajícími se mračny však mohla spatřit i některé vykukující hvězdičky.
-- ---
Co ji však začalo trápit o něco více, byl kousavý hlad, co se jí začal šířit útrobami. Jak to bylo dlouho, co nejedla? Nyché si ani nebyla schopná vzpomenout. Vesele potřásla hlavou. Teď byla ta pravá chvíle, aby správný noční lovec jako ona vyrazil za potravou. Ale co tady, na téhle písčité zemi. Brouky teď v zimě nenajde a myš se tu nezahrabe. Zamířila proto z vysočiny do údolí. Snad tam bude mít štěstí.

// Hjáleif

Nyché její prvotní úlek docela přešel. Poznala, že tyhle lišky neměly v nejmenším úmyslu jí jít po krku, přesto si v jejich společnosti připadala nepatřičně. Zalitovala svého rozhodnutí se jim ukázat a ne je jen pozorovat zdáli. Teď už je však nemohla vzít zpět... nebo ano? „Já...“ Neklidně přešlápla a se zamumlanou omluvou, první výmluvou, která ji napadla, se otočila a kráčela svižným krokem pryč. Nechtěla, aby to vypadalo jako zbabělý úprk, proto se nutila do chůze. Jakmile však dorazila za hranici lesa, pohledem se ujistila, že ji již lišky nemohou vidět, a poklusem vyrazila lesním podrostem pryč. Bylo jí už jedno, že jí všudypřítomný sníh dál máchá tlapky.

// Vysočina (západ) přes step

Nyché se nechala spatřit vědomě, přesto v ní nepřijemně hrklo, když ji obě cizí lišky zpozorovaly. Jsi blázen, děláš hloupost, spílala si v duchu, ale bylo příliš pozdě utíkat. Udělala pár opatrných krůčků a zastavila se. Po zádech jí běhal mráz, kvůli chladu i z nervozity. Odvážila se pohlédnout té menší z nich, šedavé lišce, do očí. Tak přeci se lišila od toho záhadného lišáka, jenž jí onehdy zachránil kůži. Jeho kukadla byla sytě žlutá. Tahle liška však vypadala... Nyché se zarazila, když v jejích očích spatřila děs. Šedavá o krok ustoupila a Nyché jen zírala. Bojí se jí snad? To vypadá až tak hrozivě? O tom fenka dost pochybovala, přesto jí to trochu přidalo na jistotě.
Představení ze strany větší lišky ji vytrhlo z myšlenek. Překvapeně zamrkala nad přátelskostí, s jakou na ni promluvila. Nekonaly se žádné vyceněné tesáky, žádné vyhánění z teritoria ani rvačka. Polkla. Třeba by se od nich mohla dozvědět něco o téhle zemi. „Zdravím,“ oplatila pozdrav a doufala, že neuslyší, jak se jí třese hlas. Strach ji docela opustil, vystřídal jej šok a již známá zvědavost. Pak si uvědomila, že by mohla oplatit svým jménem, a tak s krátkým zaváháním dodala: „Nyché...?“ Šedavá na ni stále zírala.

Nyché stála na břehu řeky neshopná pohybu. Rozum jí radil otočit se a běžet pryč, tak dlouho, dokud ji tlapky unesou. Její dosavadní setkání s cizími liškami dopadlo pokaždé špatně. V poušti si fenci ostražitě hlídali svá území a nebylo radno jim zkřížit cestu. A pak tu byl záhadný lišák, který jí zachránil život, když se jí podařilo padnout do spárů nepřátelských lišek. Nyché jako přimražená zírala na šedavou lišku, která jako by mu z oka vypadla. Byla jí podobná, ale nebyla fenek.
Vedle ní stála druhá liška, mnohem vyšší a mohutnější, a její kožíšek jako by byl utkaný z noční oblohy. Ani jedna si jí zatím nevšimla, a malý fenek bojoval s nutkáním co nejrychleji prchnout, dokud má možnost. Něco uvnitř ji však nutilo zůstat.
Nyché byla sama překvapena, když si uvědomila, že je to zvědavost. Byla v Zemi, která se zelená, už tak dlouho, a přesto se zatím nesetkala tváří v tvář s jejími liščími obyvateli, kteří se zdáli tak odlišní od těch pouštních. A tyhle lišky se nezdály nepřátelské. Dokážu jim utéct, přesvědčovala se. A tak s posledním zaváháním udělala několik kroků kupředu, uši našpicované, ve střehu.

// Slunná pláň

Po chvíli narazila Nyché na řeku, ve které kupodivu stále se vší vervou proudila voda. Jako by jí mráz vůbec nic neříkal. Hlavně, že déšt musí zmrznout, pomyslela si fenka mrzutě, ale řeku uvítala. Její kamenité koryto skýtalo tolik možností se schovat a sníh se tu tolik nedržel, jen slabý poprašek. Konečne si oddechla od věčného máchání se v těch kouscích ledu. Tlapky měla zmáchané a byla jí zima. Alespoň, že jí kožíšek trochu zhoustl.
Následovala tok proti proudu, než našla příhodné místo, kde se mohla poklidně napít, aniž by jí hrozilo uklouznutí a pád do ledové vody. Dopřála si pár krátkých doušků. Chystala se zase odejít, když najednou něco zaslechla, jen kousek dál proti proudu.
Hlasy? Nyché se lekla. Že by až tolik polevila na ostražitosti, že si nevšimla další lišky? Instinktivně se schovala mezi kamení a pomalu vykoukla směrem, odkud zvuky přišly.

Zpočátku byla Nyché zemí, která se zelená, nadšená jako malé lišče. Tolik hojnosti, tolik zeleně, která v letních deštících jen rostla do síly. Ze všeho nejvíce se však lišce zamlouvali motýli, kteří poletovali od jednoho krásného květu ke druhému nebo usazeni na jejich stvolech rozkládali svá pestrobarevná křídla. Taková hezká podívaná předtím, než si jeden začne plnit žaludek. Ač Nyché obdivovala jejich krásu, rychle zjistila, že taky skvěle chutnají.
Svoji první letní bouřku Nyché zažila asi týden poté, co do zelených plání přišla. Ukládala se zrovna ke spánku ve svém pelíšku v duté kládě při okraji lesíka, pozorujíc hru barev na nebi po západu slunce, když se obloha ryhle zatáhla tmavými mraky a spustil se liják. Déšť už Nyché zažila, koneckonců v poušti, ač tak vzácně, také pršelo. Potlačila tedy své nadšení a stočila se do klubíčka. Po chvilce klidného oddechování ji však vyděsila stašná rána, která se plání rozezněla. Fenka vyděšeně vytřeštila oči a spatřila, jak nebe rozťal blesk následovaný dalším hromem. Jejím prvním instinktem bylo okamžitě se schovat hlouběji do útrob svého přístřešku.
Po pár dalších úderech hromu se Nyché uklidnila a odvážila se vykouknout. Co venku viděla, ji uchvátilo. Fenka se znovu uložila ke spánku. Pozorujíc světelnou hru na obloze konečně nechala svá víčka klesnout a odplula do říše snů.
Ale léto se přehouplo v podzim a podzim v zimu. Krajina se pomalu proměnila ze zelené ve žlutou, pak listí ze stromů opadalo a lezavá zima se začala zvířatům zakusovat do kožichů. Nyché byla na chlad zvyklá. Pouštní noci, za kterých lovívala, byly chladné dosti. Ale liška byla zvyklá se zase ve dne prohřát. Tady však zima neodcházela. Všude bylo vlhko, protože slunce už tolik nehřálo a více pršelo. Nyché se zdržovala při kraji lesa. Hlouběji se bála jít, raději měla alespoň částečný přehled o svém okolí. S věčně umolousaným kožíškem se stěhovala z jednoho doupěte do druhého a dlouho pospávala.
Poslední ranou pro Nychéin optimismus a nadšení z nové země byla bílá hmota, která jednoho dne zasypala celý kraj. Když se fenka vysoukala z pelechu, zapadla do ní až po bradu a shledala, že ukrkutně studí. Na jejím kožiše však sníh odtával, a tak Nyché zjistila, že jsou to vlastně kousky ledu, ztuhlá voda. Kéž by jí tak matka pověděla něco o něm!
Nakonec se Nyché rozhodla, že nastal čas jít zase o kousek dál. Jestlipak je tahle bílá podívaná i na poušti, napadlo ji a pak zavrtěla hlavou, aby se myšlenek na svůj domov zbavila. Odmítla si přiznat, že by se jí snad po něm mohlo stýskat. Měla by mu přestat říkat domov. Ten byl teď tady a všude tam, kam se rozhodne jít.
Pohledem se rozloučila s pláněmi, kdysi plnými motýlů, nyní překrytými bílou pokrývkou, a vydala se směrem na východ. Jednou se zase vrátím.

// Nový Benrir


Strana:  1 2   další »


Uživatel