Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4   další »

Půlku věcí, co na mě ti tři vysypali, jsem nepochopila. Jak jako nikdo? Jak jako sova? Do jaké sakra skupiny??? V hlavě se mi honily otazníky. Otřepala jsem se, abych si to trochu urovnala. Nepomohlo to. Sedla jsem si na zadek a naklonila hlavu na stranu. ”Jak jako nikdo? Jak jako sova? Do jaké sakra skupiny?A kde jste se tu vlastně vy dva vzali?” Namáhala jsem paměť až mě z toho začala bolet hlava. ”Ty...” Upřela jsem pohled na Taranteho. “Nejsi ty to divný, co se mi před nějakou dobou snažilo dostat do hlavy? Pěkně jsem se s tebou pohádala.... ale pak jsi mě vlastně zachránil... Zamyslela jsem se a pak jsem pomalu obrátila pohled k Luně. “A ty...” Zalesknou se mi oči. ”Podobáš se Kiře... ale smrdíš jako sova. Kira nesnáší sovy. Mají strašně moc peří a nedá se to jíst... Kdo jsi?” Znovu jsem zatřepala hlavou. ”Chjo... co je tohle zase za chaos? Bolí mě z toho hlava...” Zabořím hlavu do sněhu a pak ji hned vytáhnu a otřepu sníh. “Brrrr! Mnohem lepší...”

“Haló? Kde Jste kdo?” Zavolala jsem znovu jak nejhlasitěji jsem mohla a na pokraji paniky se rychle rozhlížela. Nebýt hvězd, silueta tří lišek bych jistě přehlédla. Támhle jsou! Přece mě neopustili... Vší silou jsem se odrazila a uháněla plnou rychlostí ke skupince lišek. “Haló! Tad-“ Uklouzla jsem a najednou mám plnou hubu sněhu. Kutálím se dolů ze svahu a už mám sněhu plný i kožíšek. Dole pod svahem jsem se rozplácla na čumák. Pomalu jsem vstala a otřepala se, čímž jsem okolo sebe rozvířila třpytivé vločky. Prohlédla jsem si svůj kožíšek. No paráda... Pomyslela jsem si. Teď se ještě ke všemu třpytím. To už vypadám asi úplně jako duch... Snad se mě moc neleknou. Jakmile se mi podařilo dostat všechen sníh z tlamy, pokračovala jsem v běhu. ”Haló! To jsem já! Noira! Nadšením jsem zahodila všechnu mrzutost a na obličeji se mi objevil široký úsměv. Beztak mě co nevidět začne bolet tlama s tím, jak často se usmívám... Napadlo mě a úsměv se mi roztáhl ještě víc.

Najednou mě obklopilo teplo a do mého zuboženého těla začala proudit energie. Co je to? Pomyslela jsem si, když se mi uvolnily všechny svaly. To se nade mnou bohové slitovali? Dostanu druhou šanci? Cítila jsem, jak horečka ustupuje. Z mojí mysli zmizel ten mlžný opar deliria a celkově se projasnila. Kožíšek slepený potem z ničeho nic nabral svoji původní krásu a do očí se mi vrátila jiskra. Pomalu jsem rozlepila víčka. Bylo to poprvé za hodně dlouhou dobu, kdy se mi zdál tak pěkný sen. Žádné noční můry. Prostě jen třpytící se sníh, který křupe pod tlapkami. Opatrně jsem se postavila a protáhla. Byla jsem pořád v jeskyni. Moji společníci tu ovšem už déle nepobývali. Přede mnou byl v prohlubni umístěná nějaká rychle zamrzající tekutina. Podle čichu nějaké byliny. Vděčně jsem je slízala. Rozvážným krokem jsem došla ke vchodu do jeskyně a posadila se u něj. Byla opravdu kosa a cítila jsem chlad i přes huňatou vrstvu bílých chlupů. Obrátila jsem oči k obloze a zatajil se mi dech. Hvězdy byly tak jasné, jakoby na mě shlíželi mí předkové z nebe. Stříbrná kožešina zářících bodů se táhla po celé obloze. Ale nejimpozantnější byl ten měsíc. Jakoby byl k zemi blíž. Ach Měsíci, jenž strážíš duše předků, kteří na nás shlížejí z oblohy. To ty jsi sestoupil blíže k zemi, abys mě vrátil do světa živých? Stáhla jsem uši dozadu a hluboce se poklonila. Nemohla jsem jinak. Ten měsíc.... byl rudý. Rudý jako krev. Copak tohle je jeden z těch dnů, kdy mrtví mohou sestoupit na zem? Žiju, nebo jsem tu jen na otočku? Vyděšeně jsem se začala rozhlížet. Postavila jsem se, vyběhla z jeskyně a zabořila se do sněhu. Pořádně jsem se nadechla a zakřičela z plných plic. Haló? Je tu někdo?!?

Hra mě moc a baví a mrzí mě, že jsem musela kvůli svému zdraví tak náhle zmizet. Ale nebojte! Vaše milovaná traumatizovaná polárka Noira se vrátí již brzy.... až její hráč dožene učení, tak bude i aktivnější.... hra je úžasná, ale čím víc motanic, zápletek a zvratů v příběhu, tím lépe. :D

Cítila jsem se jako pod vodou. Pod ledovou vodou. Byla mi strašná zima. Ledová voda mi naplnila plíce a každý bolestí pálící nádech byl těžší a těžší. Začala jsem tiše fňukat. Do hrudníku se mi zarývaly ostré kamínky, ale mojí mysli to přišlo jako ledová krusta, která nade mnou zavřela hladinu. Nebyla jsem úplně v bezvědomí. Všechny zvuky jakoby ke mě doléhaly z dálky. Moje načechraná srst mokrá od vody, která byla ve skutečnosti jenom slepená potem, se mi lepila na tělo. Slyšela jsem, jak někdo někam nalil vodu. Že by prosekali díru do ledu? Dostanu se odsud? Dýchalo se mi velmi špatně. Vlastně už to bylo spíš sípavé lapání po dechu, který se nemilosrdně zrychloval natolik, že jsem nad ním pomalu ztrácela kontrolu. Zamrzlé jezero najednou zmizelo a já byla zase v té řece. Silný proud mě bez milosti unášel pryč a znemožňoval mi se nadechnout. Moje záda. Cítila jsem, jak z hlubokých škrábanců vytéká krev, která byla ve skutečnosti jen další pot. Ale já si byla naprosto jistá, že cítím pach krve. Lapala jsem po dechu a svíjela se bolestí. Někdo zakřičel. Je to Kira? Našla mě? Vytáhne mě z té vody? ”Kiro! Vlci!” Byli tam přece na břehu s ní. Musela jsem ji varovat. Někdo znovu někam vylil vodu. Kira mě vytáhne ven? Pootevřela jsem na pár sekund víčka a podařilo se mi zaostřit na bílý kožíšek, než jsem sebou znovu zaškubala ve snaze se nadechnout. Kira je tu? Musí utéct. Ten prašivý lišák... sežere nás obě! Jak to vím? To je jedno. ”Uteč Kiro!” Podařilo se mi znovu zasípat mezi až příliš rychlými nádechy. Roztřásla jsem se v záchvatu kašle a schoulila se ještě víc do klubíčka. ”U-uteč....”

Ucítila jsem prudký náraz do boku, který mnou smýkl pár centimetrů dál po sněhu. Z hrdla se mi vydralo tiché zakňučení. Takhle rychle sem ty lišky dorazit nemohly, ne? A proč se mnou hážou? Chtějí mě nejdříve zmrazit a obalit ve sněhu, nebo co? Byla jsem zmatená z toho, že už dávno nemám v hrdle zabořené zuby lišky chlemtající moji teplou krev. Že se ještě nesvíjím ve smrtelné křeči a necítím, jak z mého těla pomalu vyprchává život. Nedělo se nic. Že by je taky skolil mráz? Ne... moment... ten podivný pocit zmizel! Určitě přeskočil na ně a zahnal je pryč! Někdo mě pozdravil a zeptal se mě, jestli ho slyším. Že by se můj zachránce pro mě vrátil? Zdroj toho divného pocitu? Musím mu poděkovat. A tak místo, abych se na nově příchozí lišku pokusila zaostřit, jsem měla víčka stále přivřená. Byla jsem si naprosto jistá, že ta liška byla mým "zachráncem". "D-děkuju, podivný p-p-pocite." Podařilo se mi ze sebe dostat. Snad mi teď zase nebude ztěžovat život... nedej vločko, aby za to chtěl něco zpátky...

Když jsem konečně doklopýtala k oné skále, tlapky se mi podlamovaly a oči zavíraly. Zatraceně... Podivný pocit tu stále byl. Už jsem si na něj začínala zvykat. Ale to neznamenalo, že jsem na něj pořád nebyla naštvaná. U všech vloček... Chováš se jako malé nedospělé lišče... A aby toho nebylo málo, na dohled se objevily další lišky. No to už si děláš sněhovou vánici... Neměla jsem ani dost času vyhodnotit situaci, když jsem se svalila do sněhu. Výborně... a teď bude rampouch ze mě. Události se opakují.... Třesouc se v horečce jsem se schoulila do klubíčka a očekávala nejhorší. Ty lišky si mě jistě všimly... skončím jako jejich potrava? Tomu říkám fér trest... Že ano, prašivá liško? Znovu se mi objevila před očima tvář té lišky z mých vzpomínek. Ač mi bylo tak hrozně a měla jsem jen minimální šanci na přežití, na tváři mi hrál veselý úšklebek. Jsem moc slabá na to... přežít....

//Shian´tag

Stále mrzutě, avšak mnohem pomaleji a vyčerpaněji jsem si to rázovala dál. Jestli brzy nenajdu nějaký úkryt, tak bude rampouch ze mě a ne z toho podivného pocitu, který mě všude tak vehementně pronásleduje. Však já mu jednou ukážu... Na dohled se objevila skála mizející pod silnou sněhovou pokrývkou. Cítila jsem se mnohem jistěji, když mi pod nohama znovu zakřupal sníh, ale na druhou stranu jsem se opět začala třást zimou, která byla dneska už mou starou známou a jak to měla ve zvyku, zaťala mi svoje pařáty hluboko pod kůži. Čert vem horečku... Jsem sakra polárka! Proč mi musí být taková zpropadená zima? Vždyť tu umrznu! Pokračovala jsem dál ke skále, kde jsem doufala, že naleznu útočiště.

No výborně. Není tu kam se schovat. Ten zmrzlej rampouchovitej vítr mě odfoukne pryč. Třeba se konečně naučím lítat. Už jsem si nepřipadala jenom mrzutě. Připadala jsem si absurdně. A co ten divnej pocit který mám všude kam se pohnu? Proč mě to pronásleduje? Já to nechci. Jo, je to příjemně divný, ale je to u rampouchu divný! Jo, připadala jsem si trochu hloupě. Ale bylo mi to celkem jedno. "Hej! Divnej pocite! Nech! Mě! Bejt!" Zakřičela jsem do větru naštvaně. musela jsem vypadat jako vypatlanej sněhulák, ale bylo mi to naprosto jedno. "Tak slyšíš?! Nemám o tebe zájem! Táhni do sněhu!" Ten vítr byl opravdu silný a já, i když jsem měla stále chuť jen tak hloupě křičet na něco, co je jen v mojí hlavě, jsem se musel vydat dál.

//polární skála

//les Antares

Mrzutě jsem si to rázovala krajinou stále naštvaná na toho jezevce, který mě prostě nemohl nechat přespat na tom heboučkém mechu. Vždyť jsem mu nic neudělala! Ráno bych zase v klidu odešla a všichni by byli spokojení. Mrzout jeden. Kvůli němu si zase namohu tlapky, oslabím se a budu nemocná ještě dlouho... Při vzpomínce na nemoc a na bolavé tlapky mě všechno rozbolelo ještě víc. No výborně! Ideálka! Teď tady někde padnu vyčerpáním, umřu a sežerou mě králíci. U nějaké hloupé hory. Při té představě jsem se rozbrečela. Od kdy seš sakra taková citlivka! Nějaká horečka ti přece nic neudělá, ne?!? Ne?!?!

Moje pohodlí však nemělo trvat dlouho. Uslyšela jsem za sebou dupání a do čumáku mě praštil nový pach. Moment... Tenhle pach není tak úplně nový... Rychle jsem vstala a rozhlédla se kolem. Pod vyvráceným stromem byl vchod do nory. Do jezevčí nory. Dupání se přibližovalo spolu se sílícím nadávajícím hlasem. Jako bych to neříkala.... Prohnalo se mi hlavou ještě než jsem se rychle dala na útěk. Ještě jsem se jednou ohlédla, abych spatřila, že pruhovaný naštvaný jezevec zalézá zpět do nory. Alespoň, že mě nepronásleduje... Nu což... asi musím pokračovat dál... Moje nálada se změnila ze spokojené na velmi mrzutou a již bez jakéhokoliv očekávání jsem pokračovala dál ve své cestě za bezpečným úkrytem. Co jsem komu udělala???

//Shian´tag

//les Hased

Trochu odpočatější jsem cupitala dál přemítajíc o tom, kolikrát se ještě dneska v noci něčeho vyděsím. Mech pod tlapkami byl příjemně měkký a já spokojeně pokračovala na svojí cestě docela obyčejně vypadajícím lesem. Až na to, že kvůli větru tu také padaly stromy. Chjo... já snad bezpečné místo k přenocování nikdy nenajdu. Nejdřív se mi tam nastěhují cizí lišky, jindy je tam moc zima, straší tam, nebo tam dokonce bydlí vlci.... Do rampouchu umrzlého ledového! v duchu jsem si zanadávala. Nakonec jsem se rozhodla zastavit u vyvráceného stromu. Ten přeci už znovu spadnout nemůže, ne? A tak jsem se uvelebila do měkoučkého mechu a pomalu se mi začaly klížit očíčka.

Ani se mi nestačilo něco pořádného zdát, když mě probudil zvláštní pach. Ještě jsem nezvládla identifikovat jaký, ale už se mi zježily všechny chlupy na těle a polévala mě hrůza. Chvíli jsem přemýšlela, jestli by to nemohly být silnější účinky toho podivného pocitu, který se mě držel jako klíště, ale pak mi to docvaklo. Vlci. Jsou tady vlci. Opravdu. Tak sto metrů od mého úkrytu jsem zahlédla šedivý kožich jednoho z nich. Vítr naštěstí foukal od nich ke mně a nemířili přímo ke mně. Nemohla jsem se od tam vyplížit, protože tu nebyl sníh a můj bílý kožíšek by ve tmě zářil. Krčila jsem se tedy ve křoví a hlavou se mi honily vzpomínky na tyto nebezpečné tvory. Zažila jsem tak několik dalších strachuplných chvilek svého života a srdce mi zplašeně tlouklo. Když už byli dost daleko, pomalu jsem se vyplížila ven ze křoví a dál po větru směrem od nich. Bylo příjemné mít jednou vítr v zádech.

//les Antares

//temný les

Ještě stále roztřesená strachem jsem doklopýtala do dalšího lesa. Tenhle vypadal mírumilovněji. Čumák jsem měla zabořený do zaječího masa, takže jsem nepostřehla nebezpečný pach vznášející se ve vzduchu. možná bych tu mohla na chvíli zůstat a odpočinout si. Vlezla jsem si do křoví a konečně se pustila do jídla. Zajíc byl ve mě, než bys řekl vánice. Důkladně jsem se olízala a větší kosti, které zbyly, zahrabala nedaleko od svého úkrytu ve křoví. Unaveně jsem se tam dobelhala a trochu se protáhla. Byla to dlouhá vzdálenost, co jsem uběhla a tady konečně bylo tepleji. I tak jsem se ale nejdříve zahrabala do spadaného listí, než jsem se uložila ku spánku.

Ano, jsi teď naprosto k ničemu, ale jsi Noira u rampouchu! Něco jako pár hrozivě vypadajících stromů a děsivá atmosféra tě přece nevyděsí, ne? Snažila jsem se uklidnit svoje nervy na pochodu. Jakmile jsem se jakž tak uklidnila, někde v křoví za mnou zakrákal krkavec. Škubla jsem sebou a dala se do klopýtavého běhu. Byl to jen zatracenej, zmrzlej pták! Strašpytel jseš! A takhle jsem pokračovala dál. někdy to bylo zakrákání, co mě vyděsilo, jindy zašramocení větviček, jak po nich něco proběhlo, nebo větev padající ze stromu. Moje nervy byly úplně roztěkané a jen jsem svírala zajíce v tlamě. Tady rozhodně zastavovat nebudu. Ani kvůli jídlu. I přes děsuplnost tohoto místa jsem stále cítila onen podivný pocit. "Ať už jdou všichni do háje! Já chci jen klid!" Zakřičela jsem zoufale, na úkor mých pocuchaných nervů. Zajíc mi vypadl z pusy a vyplašila jsem několik dalších krkavců. Rychle jsem zajíce opět zvedla a pelášila pryč třesouc se strachy. Děs se mi šířil po těle jako jed a pocítila jsem opravdovou úlevu, když jsem spatřila konec lesa.

//les Hased


Strana:  1 2 3 4   další »


U Ž I V A T E L