Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Oslovit šedého lišáka zřejmě nebyla chyba. Oddychla jsem si, že přes svůj vzhled se choval přátelsky. Nevypadal jako někdo, kdo by mi měl způsobovat problémy. Na chvíli mě však zaujala jeho postava. Doma mi říkali, že existují různé druhy lišek, ale tohle bylo mé první setkání s někým, kdo nebyl kana nebo fenek. Nechtěla jsem ale vypadat, že zírám, tak jsem svůj pohled po chvíli zase sklopila a položila své otázky.
"Saeron," přikývla jsem a snažila si to slovo zapamatovat. Znělo dost exoticky a byla jsem si jistá, že o takovém kraji jsem ještě neslyšela. Než jsem se nad tím mohla zamyslet víc, lišák mě překvapil náhlým pohybem a následným šepotem. Vykuleně jsem se od něj odtáhla, než mi došlo, že se snad snaží působit tajemně. Pak mi došlo i to, co vlastně říkal. "Magie? Bohové?" vyjekla jsem překvapeně. Něco takového jsem taky slyšela poprvé. "To zní vážně... neuvěřitelně," poznamenala jsem se špetkou nedůvěry v hlase a snažila se tu informaci zpracovat. Magie a bohové, to je jako z pohádek, co mi matka vyprávěla, když jsem byla štěně. Rozhodně jsem lišákovi nevěřila, úplně, mohl si ze mě jen střílet. Ale přeci jen jsem si řekla, že by bylo lepší chovat se tu víc opatrně, kdyby na mě náhodou nějaká ta magie vyskočila. "A co třeba taková magie dělá?" položila jsem další zvědavou otázku. Asi špatně bych se tomu vyhýbala, kdybych ani nevěděla, jak se to projevuje.

<< Lentharský kraj (přes Malé loviště)

Jakmile jsem se dostala z pouštních oblastí, ocitla jsem se na malé louce. Hodně mě překvapilo, když jsem uviděla vykukovat několik ušáků ze svých nor. V tu chvíli se i můj žaludek konečně ozval. Na chvilku jsem se zasekla a zalétla pohledem k jedné noře. Asi za pokus nic nedám, usoudila jsem. Zajíci byli možná rychlí, ale ani já jsem nezaostávala. A jak mi chladný vzduch naznačoval, blížila se zima. Nemohla jsem v tomto období odmítnout šanci se pořádně nasytit...
S čerstvě uloveným zajícem v tlamě jsem se dostala až k jezeru. Na notnou chvíli mě uchvátila jeho velikost. "Páni, je to obrovský!" vydechla jsem uznale. Nic takového jsem doma nikdy neviděla! Nežila jsem sice přímo v písčitých dunách, ale v podobně suchých oblastech. Voda byla tak trochu nedostatkové zboží, hlavně v létě.
Poklepala jsem hlavou a vzpamatovala se ze svého zírání. Sice jsem na něj měla čas, ale... Kdyby mě takhle někdo viděl, možná by si myslel, že to nemám v hlavě v pořádku, odfrkla jsem si pobaveně. Raději jsem se pustila do svého úlovku. Jídlem se sice plýtvat nemá, ale mě bylo hned ze začátku jasné, že zajíce celého nespořádám. I když to byl již starý kus, na mou drobnou postavu to bylo až až. Lehce lítostivě jsem se podívala na ty zbytky, co z mrtvolky zbyly, ale dál jsem to neřešila. Možná se najdou nějací mrchožrouti, co se o to postarají.
"Co teď?" Najedená jsem byla, sice trošku vyčerpaná, ale ještě se mi nechtěl hledat nocleh. Nakonec jsem se rozhodla, že procházka kolem jezera bude nejlepší. Příjemně strávená chvíle o samotě, co víc si jeden může přát.
Překvapeně jsem se zarazila, když jsem kousek od sebe spatřila další lišku. Tedy lišáka, podle pachu a vzhledu. Nejdřív jsem chvíli stála zamrzlá na místě a nevěděla, co dál. Mám se mu vyhnout a pokračovat ve vlastní cestě? Nebo se s ním jít bavit? Po chvilce uvažování jsem zvolila druhou možnost. Přeci jen už to byla docela chvíle od doby, co jsem spatřila jinou lišku. "Ahoj," pozdravila jsem trochu nesměle a posadila se v uctivé vzdálenosti od něj. "Můžeš mi říct, kde se to nacházím? Jestli to tu tedy znáš," zeptala jsem se na první otázku, která mě pálila na jazyku. To, že se tu zdržovaly lišky bylo snad dobré znamení. Očekávala jsem, že kraj bude mít i nějaký název a doufala jsem, že ho lišák zná.

<< Svět mimo Saeron

Už jsem se ani nepamatovala, jak dlouho jsem se ploužila pustinou. Bylo to... velmi nudné, ale nejspíš jsem si nemohla stěžovat. Alespoň mě nic neohrožovalo, krom relativního hladu. Možná jsem neměla odcházet od rodiny, povzdechla jsem si trochu hořce. Ale na lítost nebyl čas. Vracet se teď mi přišlo víc zbytečné, než putovat vpřed. Koneckonců jsem se vydala na výpravu kvůli své touze začít objevovat jiný svět, než ten, který jsem doposud znala. Matka, otec i sestra pro to naštěstí měli pochopení a nechali mě klidně odejít. Jak hodně by je zklamalo, kdybych se hned zase vrátila zpátky? pomyslela jsem si, ale pak zavrtěla hlavou. Ne, nejspíš by byli rádi, že jsem se vrátila. A já taky, z části. Ale na to teď ještě není čas. Moje cesta teprve začala, bylo by lepší vytrvat a zjistit, co si pro mě osud připravil. I když jsem na takové báchorky většinou nevěřila...
Po chvíli jsem si všimla jak se krajina kolem mě začíná měnit. "Že bych dorazila do nového kraje?" zamumlala jsem nevěřícně a očima se mi mihlo nadšení. Přidala jsem trochu do kroku. Sice jsem se stále nacházela na více méně známé písčité pláni s trochou křoví, ale jasně jsem viděla, jak rostlin přibývá. Škoda že začíná zima. V létě by to tu bylo celé rozkvetlé. Bohužel mi nebylo dopřáno vidět tuhle krajinu zahalenou v barvě. No nic, třeba příště, pousmála jsem se. Tohle bylo přeci jen velmi podobné mému přirozenému prostředí. Věřila jsem, že tudy neprocházím naposledy.

>> jezero Talimon (přes Malé loviště)