Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Najednou jsem uslyšela tiché křupání a škubla hlavou směrem k Rustenovi. Momentálně se ocital v oblacích prachu a bordelu, který svými pohyby rozvířil. Nic nebezpečného se ale nedělo, takže jsem si mohla oddechnout. Rusten si něco naštvaně zamumlal, na což jsem se musela trošku ušklíbnout. Prach se ale rychle zase snášel k zemi.
Zajímalo mě, proč stavěli do výšky. Rusten mi na to odpověděl logicky, že to byla úspora místa. To mi ale stále nedalo odpověď na mou otázku proč. "Ale na co potřebovali spořit místo? Široko daleko je tohle jediná lidská stavba, ne? Místa tu pro ně bylo dost," namítla jsem nechápavě. Lidé byli v mém přesvědčení velmi mocní a nebezpeční tvorové. Vrcholní predátoři. Nemuseli se obávat, že by někde nepřežili, ne? "Muselo to být mnohem víc náročné, stavět patra," dodala jsem ještě a opatrně se přiblížila k Rustenovi. Tohle místo jasně chátralo, nebylo bezpečné se tu nějak víc pohybovat. Ani jsem nechtěla zkoušet, co by se tak mohlo stát.
Jak jsem uhádla, lidé tu žili ve větším počtu. Lišky většinou žily pouze v rodinném kruhu, někdy ani to ne. Koncept skupiny mě proto docela překvapil, když jsme na ni předtím narazili. Tohle obrovské místo logicky muselo sloužit vícero majitelům, ne jen jednomu. "Jako třeba?" nadzvedla jsem obočí, když Rusten mluvil o účelu. Věděl o lidech mnohem víc, já si neodvažovala ani tipovat, k čemu by to tady mohlo sloužit, když ne k bydlení. Lidé jsou dozajista zvláštní. Proč stavět něco, kde se nebude bydlet? k čemu to bylo?
Následovala jsem Rustena k jakési dřevěné krabici. Můj společník jí vypadal velmi zaujatý, takže jsem taky zvědavě nakoukla, co je uvnitř. "Co je to?" Otázka směřovala jak na krabici, tak její obsah.

Jakmile jsme vylezli do druhého patra té velké stavby, Rusten se začal chovat podivně. Docela mě to rozhodilo, nebyla jsem si jistá, jak bych měla patřičně reagovat, protože jsem neznala příčinu jeho rozrušení. Nakonec jsem se prostě nějak neutrálně zeptala, jestli je v pořádku. Nechtěla jsem být vlezlá. Podle jeho výrazu si nevzpomněl na nic příjemného. Raději bych do toho neměla rýpat, rozmyslela jsem si. Nechtěla jsem svou starostí otevírat nějaké staré rány a ani Rusten očividně neměl sdílnou náladu.
Jeho slova mě sice nepřesvědčila o jeho mentální pohodě, ale pak se zdál v pořádku. Tedy, nejspíš to bylo hrané, ale dokud dokázal dobře předstírat, rozhodla jsem se řídit tou radou, ať na to zapomenu. "Kdo ví? Lidé tu ale už dlouho nežijí, musí to být pěkná doba," zamyslela jsem se. Rusten říkal, že lidé žili od Saeronu velmi daleko, takže to tu museli opustit už dávno. "Museli tu ale žít v tlupě nebo smečce, je to tu dost velké pro jednoho jedince," dodala jsem nejistě další ze svých poznatků. Ale netušila jsem, jestli je pravdivý, člověk mohl být tvor co prostě rád hromadil území, ale zároveň si užíval samotu. "Proč vůbec stavěli patra?" zamračila jsem se lehce. Všude okolo bylo místa dost, tak proč stavěli do výšky? Chtěli být snad blíž nebi? Ale Rusten neříkal nic o tom, že by snad létali...

Bavili jsme se o lidech. Pro mě to bylo zcela nové a neznámé téma, tudíž jsem byla docela zvědavá, co vše mi o nich řekne. Rustenova slova mě však docela rozhodila a rozhořčila. Myslela jsem si, že něco tak zajímavého, jako je tohle obydlí vystavěl někdo... Ne tak krutý. Překvapilo mě, že lidé neměli žádnou úctu k životům druhých tvorů. To je realita. Ne všichni jsou tak naivní jako ty, rýplo si moje podvědomí, načež jsem si musela povzdechnout. Bylo to hrozné.
Rusten na moje zvídavé otázky nereagoval. Odtrhla jsem pohled od okolní scenérie a podívala se na něj. V tu chvíli mi došlo, že je s ním něco v nepořádku. Vypadal duchem nepřítomný, avšak v další chvíli se rozběhl do rohu místnosti, kde nejspíš zpozoroval něco zajímavého. Nejistě jsem se ho zeptala, co se děje, ale jen na mě krátce pohlédl a něco zamručel. Jeho chování mi přišlo najednou dost zvláštní, cítila jsem se v jeho přítomnosti dost nepatřičně. "V pořádku?" nadhodila jsem lehce nejistě. Netušila jsem, co se s ním děje a rozhodně jsem ho nechtěla nutit k nějakému svěřování, pokud sám nechtěl. Jen jsem se chtěla ujistit, že mu nic není.

Rusten si zachovával chladnou tvář, ze které jsem nemohla nic vyčíst. Ne že by mě příliš zajímalo, jak se cítí - v klidu se mnou komunikoval, takže asi žádné problémy neměl. Ovšem bylo pro mě zvláštní čelit někomu, kdo se příliš mimicky nevyjadřoval. Věřila jsem ale, že se chovám správně a nezpůsobuju nikomu žádné potíže. Tiše jsem poslouchala, co mi šedý lišák povídá o lidech. "Tři biliony..." zmateně jsem zamrkala. To byla obrovská dálka. Ještě že tak. Podle jeho vyprávění je třeba se jim vyhnout velkým obloukem, otřásla jsem se, když jsem slyšela co liškám provádí. "Páni, to zní otřesně. Co z takového zabíjení mají?" lehce rozhořčeně jsem pohodila ocasem a sklopila uši. Vůbec se mi nelíbilo, co Rusten řekl. Nechápala jsem, jak může někdo zabíjet jen pro zábavu. Z mého pohledu na tom nebylo nic vtipného a už vůbec mi nešlo do hlavy, jak by si to mohl někdo užívat. Ale to byl asi jen můj naivní názor. "Ty už jsi se s nimi někdy setkal? Nebo ti o nich vyprávěl někdo jiný? Víš toho dost," zvědavost mi nedala.
Zatím jsme se dali do pohybu, objevovat starou lidskou stavbu. Trochu jsem znejistěla, když jsme se vydali vzhůru. Povrch pod mýma nohama se nezdál místy zrovna stabilní. Ale ještě jsem dokázala vytušit kam šlápnout a kam ne. Když jsme se dostali do vyšších pater, Rusten náhle vydal nespokojený zvuk a ohlédl se po mně. Naklonila jsem hlavu na stranu a tázavě se na něj podívala. "Děje se něco?"

S Rustenem jsme došli přímo k nejbližší skále, kde se můj společník usadil a začal mi dělat přednášku. Takže ví, co je tohle za místo, kývla jsem hlavou. Asi to bylo logické, když byl starší a určitě cestoval déle, než já.
Jeho slova mě zaujala. "Ne, neslyšela. Kdo nebo co jsou lidé?" zeptala jsem se a tázavě naklonila hlavu a stranu. Musel to být určitě nějaký druh zvěře, ale nikdy jsem o něm ještě neslyšela. A podle toho jaká si stavěli obydlí, museli být obrovští. Ani jsem si netroufala typovat jak vysoká skála přede mnou je. Nebo byla. Teď už vypadala poměrně zruinovaně, ale i tak jsem se neubránila myšlence, že tito obří tvorové tu stále mohou žít. "Dají se potkat i tady na Saeronu?" Nejistě jsem střelila pohledem do okolí. Netušila jsem, jestli bych se s takovými tvory vlastně vůbec setkat chtěla...
Po krátkém proslovu se Rusten zvedl a zamířil do útrob skalnatého obydlí. S trochou nejistoty jsem ho následovala, ale vypadalo to, že jsme jediní zdejší návštěvníci. "Je to tu trochu velké, pro jednu lišku," podotkla jsem. Ale když mohly existovat skupiny, mohly být i lišky kterým patřila obrovská obydlí. Tak jako tak tu nebylo tolik pachů jako v lese, který jsme před chvílí minuli. Nevypadalo to tu obydleně. "Můžeme," přikývla jsem s úsměvem a vydala se za Rustenem, prozkoumat to tu.

<< Ambleerský les

Rusten na mě očividně čekal, za což jsem byla vděčná. Cítila bych se špatně, kdyby mě tu takhle opustil a šel si po svých, přesto, že by to byla spíš moje vina. Usmála jsem se a pohodila ocasem. Jak se moje packy bořily do sněhové pokrývky, cítila jsem kousavou zimu, která mě donutila se otřást. Zase tohle období, pomyslela jsem si trochu hořce s povzdechem. Zimu jsem vůbec nemusela, i když krajina dozajista vypadala krásně, magicky. No, mému tělu to počasí zrovna nevyhovovalo. Naštěstí to vypadalo, že směřujeme na jih, kde bude alespoň trochu tepleji.
S Rustenem jsme dorazili na zvláštní místo. Nikdy jsem nic takového ještě neviděla, takže jsem určitě musela mít překvapený výraz ve tváři. Před námi se rozprostírala... zvláštní skála? "Co je to za skálu? Je nějak moc... uhlazená a sjednocená?" otočila jsem se s otázkou na svého šedého společníka. Očividně tady už byl, mohl tedy vědět proč jsou ty kameny tak hladké. Jako by je někdo takhle uspořádal. "Ale to je hloupost. Liška by takovou stavbu nezvládla, ani by pro ni neměla důvod. Nebo za to snad mohou zdejší bohové? zamyslela jsem se. Vytvořit něco takového vlastníma packama se určitě nezvládlo bez pomocí magických sil.

Zdálo se, že skupina má pěkně rozřazeno, kdo má co na starost. Tedy, podle mého logického uvažování na nějaké konkrétní posty jako byl lovec nebo obránce vybírali lišky, které k tomu měly předpoklady. To je chytré, kývla jsem uznale a zapřemýšlela, na co bych se asi hodila já. Jsem spíš průměrná. Silou je rozhodně neoslním. Jedinou mojí výhodou je rychlost a asi i mrštnost. Ale to jim bude nejspíš k ničemu. Obávala jsem se, že skupině bych byla spíš přítěží než pomocníkem.
Když jsem vyslovila své dotazy, slova se ujala pouze Setia, Lorenzo postával vedle ní a mlčel. Zaměřila jsem se tedy na rudou lišku. Na první pohled vypadala sice trochu nepřátelsky ale teď mi trpělivě odpovídala. Ulevilo se mi, když řekla že nemusí zůstávat pouze v tomto lese. Usmála jsem se na ni a pokývala hlavou. "Aha, děkuji za vysvětlení. Taky si nejsem jistá, jestli bych chtěla být připoutaná k jedinému místu," odvětila jsem krátce.
Vůdkyní téhle skupiny byla liška se jménem Herrea. Nikdy jsem nikoho takového nepotkala, což bylo logické, vzhledem k tomu, jak krátce jsem tu byla. Zapamatovala jsem si však její jméno pro případ, že bych ji někde potkala. Zároveň jsem se dozvěděla, že tato skupina se jmenuje Ambleerská. Zvláštní jméno. Netušila jsem, jestli mi znělo hezky či nikoliv. Ale to asi nebylo důležité. Setia mi zodpověděla i můj poslední dotaz a s tím mě odkázala na vůdkyni. "Dobrá. Děkuju za váš čas a informace. Zatím... nechci svoje rozhodnutí uspěchat. Ráda bych si promyslela, jestli se opravdu chci do skupiny přidat," vysvětlila jsem jim svůj záměr a doufala, že se teď nenaštvou, když jsem tak nepřímo odmítla jejich nabídku. Navíc... jsem potřebovala dohnat Rustena, jestli na mě někde čekal. Omluvně jsem se na Setii s Lorenzem usmála. "Můj společník na mě nejspíš čeká. Nemůžu se zdržet déle, ale v budoucnu možná přijdu." Byla jsem si jistá, že skupina by byla něco pro mě. Tedy, ne že bych byla kdo ví jak společenská, ale představa někoho, na koho se můžu spoléhat se mi líbila. Ráda jsem trávila čas s nějakou společností, ať už se jednalo o konverzaci nebo o tiché cestování. Kdybych se přidala do skupiny, určitě bych poznala spoustu nových lišek.
"Ahoj," rozloučila jsem se s úsměvem a svižným krokem se vydala po pachové stopě šedého lišáka, co před chvílí nakrknutě odkráčel.

>> Zřícenina starého hradu

Poté, co Rusten odešel jsem se zeptala na pár otázek. Slova se k mému překvapení ujala rudá liška, která se představila jako Setia. Stručně mi popsala, co taková skupina obnáší a k čemu je dobrá. Na její slova jsem přikývla, znělo to logicky. Lišky se do skupiny přidávaly určitě za vidinou nějakých benefitů, jinak by to asi nefungovalo. Takže skupina mi může poskytovat ochranu v případě nouze. Ale co za to? Nemyslela jsem si, že je to tak jednoduché. Ještě k tomu, když zdejší lišky nesjednocovalo žádné rodinné pouto.
Pak se mi představil i zrzavý lišák a přidal pár slov k Setiinu výkladu. Trochu mi to přiblížilo, jak to ve skupině funguje. Skupina sice zajišťuje ochranu, ale její členové by si měli vzájemně pomáhat, lovit nejen pro sebe a dávat na sebe navzájem pozor. Přikývla jsem, jakože chápu. Nezní to tak zle. Pomáhat ostatním mi nevadí, vlastně to dělám docela ráda, zamyslela jsem se. Seriózně jsem zvažovala, že bych se k nim přidala, ale... Stále se mi nelíbil fakt, že skupina omezí mou krátce nabitou svobodu. "Jak je to s volným pohybem? Musí lišky zůstávat stále tady v lese?" vyslovila jsem své obavy i nahlas. Za otázku jsem koneckonců nic nedala. "A má skupina nějakého vůdce nebo jsou si všichni rovni?" napadl mě další, poměrně důležitý dotaz. Kdyby vůdce neměli, řekla bych že je skupina spíš volnější sdružení, kde si každý dělá co chce a občas si nechá pomoct nebo sám pomůže. Ale jestli vůdce měli, kompletně to měnilo situaci, protože museli poslouchat rozkazy nadřazeného. "A kolik lišek ve skupině normálně je? Omezujete nějak počet?" Mohlo se stát, že kdybych dlouho váhala a pak přišla, bylo by už pozdě, protože by měli plno?

Dva noví příchozí mě poměrně zaskočili. Tedy, hlavně to, co říkali. Liščí skupina, huh. Asi tu nemáme co dělat, sklopila jsem uši a nejistě si ty dva prohlížela. Jeden byl mladší zrzavý lišák a druhá rudá liška. Oba byli stejný druh jako Rusten. Připadala jsem si mezi nimi jako trpaslík.
Ačkoliv rudá liška byla trochu ostřejší než její společník, vše se podle mě drželo v normální míře. Dokud neútočili, dal se náš přešlap vyřešit s klidem, slovy. Minimálně já jsem se do žádného souboje pouštět nechtěla, takže se mi při tomto zjištění dost ulevilo. I tak jsem ale musela našlapovat opatrněji, jelikož jsem měla pozici nezvaného hosta. Rusten byl nejspíš trochu jiného názoru, protože na lišky nešel zrovna přívětivým tónem. Blýskla jsem po něm opatrným pohledem a snažila se naznačit, ať je neprovokuje. Na druhou stranu jsem mu byla vděčná, že se mě zastal a netahal mě do větších problémů. Nelíbilo se mi však, že rozhodl za mě a hned v další chvíli se vydal pryč.
Skupina vypadá zajímavě, pomyslela jsem si. Pozorně jsem poslouchala, co nám zrzavý lišák vysvětloval a ten koncept se mi líbil. Ovšem, teď jsem byla vhozena do nepříjemné situace, kdy jsem se zde chtěla na chvíli zdržet a zjistit víc, ale zároveň Rusten očekával, že půjdu s ním. Když se ryšavý lišák zeptal, jak se rozhodnu, zmateně jsem se dívala na Rustenova vzdalující se záda a pak zpět na zrzka. Povzdechla jsem si. Doženu ho potom. Doufala jsem, že mi Rusten neuteče. Přeci jen jsem ho na procházku pozvala já. Bylo ode mně nezdvořilé ho v půlce opustit, ale nechtěla jsem si zdejší lišky rozhněvat.
"Jmenuju se Nifea, teprve nedávno jsem přišla do zdejšího kraje. Opravdu mě nenapadlo, že se tu lišky sdružují do skupin, myslela jsem, že je to tu zkrátka víc frekventované území," představila jsem se a zároveň jim sdělila svoje mylné myšlenky. Samozřejmě jsem cítila, že pachy lišek jsou na tomto území silnější, ale nenapadlo mě tomu přikládat větší váhu. "Omlouvám se, nemám žádné špatné úmysly a ráda bych se o skupině dozvěděla víc. Zní to zajímavě." Jen aby na mě měli čas a nervy a nevyhnali mě pryč, pomyslela jsem si a doufala, že hlavně rudá liška nebude mé zvědavosti oponovat. Netušila jsem, jestli se k nim chci přidat. Koneckonců jsem o skupinách věděla velmi málo, což nestačilo na to, abych se bezhlavě vrhla do jedné z nich. Chtěla jsem jen získat víc informací a pak si to pečlivě promyslet. Přišla jsem objevovat svět, ne být zase vázaná k jednomu území a nesmět se hnout na krok ven.

<< jezero Talimon

Poslušně jsem následovala Rustena a věřila jeho výběru cesty. Byl tu přeci jen déle, než já a asi to tady taky znal líp. Zanedlouho jsme nechali jezero v zádech a vešli do lesa, který působil poměrně staře. Páni, takové místo jsem ještě neměla šanci vidět, rozhlížela jsem se zvědavě po okolí. Takové lesy jsme v pláních neměli. Tam sotva rostly keře, natož celé lesy. Cítila jsem se mezi stromy jako prťavý mravenec. "Je to tu... obrovské," poznamenala jsem po chvilce hledání správného slova.
Po chvíli se šedý lišák ptal, proč jsem odešla z domova. Pohodila jsem ocasem a usmála se. "Ani nevím. Jenou jsem měla takový impulz jít objevovat svět," zazubila jsem se. "Zůstávat stále na jednom místě s rodinou mi přišlo po čase ubíjející. Tím nechci říct, že bych je neměla ráda. Moje rodina je velmi chápající." Logicky. Jinak bych se sem nikdy nedostala s stále bych žila v rodném doupěti. "A tak jsem tady. Ani jsem necestovala tak dlouho, než jsem narazila na Saeron," dopověděla jsem svůj nezajímavý příběh. Určitě tu běhal minimálně další tucet lišek jako já. Zvědavé a plné očekávání, co může neznámá krajina nabídnout.
Chtěla jsem se Rustena zeptat na jeho důvody k cestování, ale než jsem stačila svoje otázky vyslovit, přerušil mě cizí hlas. Ani jsem si nevšimla, že se k nám přiblížily další dvě lišky. A oni si očividně nevšimli mě, jelikož jsem stála schovaná za šedým lišákem. S mou drobnou postavou nebylo nijak překvapivé, že mě přehlédli. "Liščí skupina?" vykoukla jsem zpoza Rustena a tázavě se zeptala cizince. V očích jsem měla lehce ustaraný výraz. Netušila jsem, že lišky žijí ve skupinách. Asi nejsou nadšení, že jsme jim vlezli na území. Doufám, že z toho nebudou problémy, pomyslela jsem si s povzdechem. Sotva jsem sem přišla a už se mi lepila smůla na paty. Nezbývalo mi, než doufat, že zdejší skupina je tolerantní a nebude vyvolávat spory.

Konverzace se ze stáří přesunula k fenkům. Pozorně jsem poslouchala, když lišák zmínil pouštní oblasti. Bylo fajn vědět, že se tu někde nachází podobné území, na které jsem zvyklá. Přímo na poušti by se mi sice nevedlo taky nejlíp, ale aspoň něco. A možná, když to tu víc prozkoumám, najdu i nějakou pláň, která se mi bude líbit. Tedy krom té, odkud jsem přišla, vzpomněla jsem si ještě.
"Já jsem fenků taky tolik nepoznala. Žila jsem jen se svou rodinou a občas jsem je zahlédla v okolí. Jen párkrát jsem s nimi prohodila pár slov." Dalo se tedy říct, že tenhle lišák pro mě byl jeden z prvních cizinců, se kterými jsem se bavila déle, než dvě věty. Necítila jsem se však vůbec nervózně, možná trochu nejistě, ale jinak to byla zatím příjemná zkušenost. Kolik dalších lišek tu ještě potkám, hm? usmála jsem se pro sebe.
Lišák se představil jako Rusten a dodal, že je mu šest let. Překvapeně jsem se na něj podívala. Čekala jsem tak o dva roky méně, ale to bylo jedno. Na věku koneckonců tolik nezáleželo a i úplný stařec v sobě mohl mít duši dítěte. "Vidíš, to jsou krásná střední léta," zazubila jsem se na něj vesele. Nemyslela jsem svou poznámku nijak popichovačně a doufala jsem, že ji tak ani nevezme. Dál jsem už raději nic neříkala a následovala Rustena směrem k nějakému lesu.

>> Ambleerský les

Sledovala jsem, jak se lišák snaží skrýt svůj smích se zmatením v očích. Řekla jsem snad něco vtipného? Nepřišlo mi. Ale jeho očividně něco pobavilo. V další chvíli jsem se i dozvěděla co, ale přišlo mi, že je možná trochu moc sebekritický. "Mládě?" zasmála jsem se na jeho oslovení. "Nepopírám, že jsem v porovnání s tebou mladší, ale ty taky nejsi úplný stařec, ne?" Alespoň tak mi to přišlo. Šedý lišák v mých očích nevypadal jako nějaký dědula s jednou nohou pod zemí.
"Můj druh se jmenuje kana, žijeme v pouštních oblastech podobně, jako fenci. Vlastně je to i pro mě poprvé, co jsem se setkala s liškou, která není z pouště," vysvětlila jsem. "Co jsi za druh ty? A jak se jmenuješ? Moje jméno je Nifea," představila jsem se nakonec, aby to nevypadalo, že jenom vyzvídám.
Trochu jsem se ošila, když mi začal dávat rady do života a z přívětivého lišáka se najednou stal lehce vulgární výrostek. Každopádně, dokud nějak zle neoslovoval mě, byla jsem schopná to snést. Ale sama jsem vulgaritám příliš neholdovala. "Nevím, jestli bych se popsala jako mazaná," usmála jsem se s náznakem smutku, že asi nesplňuju zdejší požadavky pro přežití. Návrat domů je ale vždycky možnost, ne? "Nemohla bych stát nečinně, kdyby někdo potřeboval pomoct. Ale ani si nenechám přehnaně šlapat po hlavě." Tedy, byla jsem si jistá, že poznám do jaké míry cizí liška opravdu potřebuje pomoc a kdy už mě bude chtít pouze využít. S takovými jedinci je pak lepší se moc nepaktovat, ale stejnak bych jim asi nedokázala ublížit. Nerada jsem řešila konflikt hrubou silou.
Alespoň s procházkou šedý lišák souhlasil. "Přeci jen máme asi něco společného," usmála jsem se na něj a rozhlédla se po krajině. "Znáš tady nějaká pěkná místa? Jsi tu přeci jen o něco déle." Předpokládala jsem, že průvodce bude dělat on, ale bylo mi to vcelku jedno. Vlastně stačilo jít přímo za čenichem a někam bychom došli, že.

Nedivila jsem se, že lišák měl na zdejší krajinu takové nepříjemné poznámky, s tím co si tady asi zažil. Takhle si s liškami pohrávat, to musí být asi nějací škodolibí bohové, pomyslela jsem si trochu úzkostlivě. Doufala jsem, že mě tu něco takového ještě delší dobu nepotká. "No, zatím jsi opravdu příjemná společnost," zazubila jsem se na lišákova trochu egoistická slova. "Ale nepokoušela jsem se tě podplatit. Ber to jako moje díky za objasnění zdejší situace," usmála jsem se vzápětí, aby snad nenabyl dojmu, že se ho chystám využít za kus žvance.
Očividně zastával vůči magiím víc rezervovaný postoj, než já. Já tomu sice z části pořád ještě nevěřila, ale asi bych se nebránila získat nějakou sílu navíc. Život by pak byl určitě jednodušší v mnoha směrech, ve kterých jsem teď zaostávala. Ale jestli je používání magie nějak nebezpečné, bylo by lepší od toho dát packy pryč.
Netušila jsem, jestli jsem lišáka nějak rozzlobila svými otázkami na magii, ale všimla jsem si, že jeho přístup se lehce ochladil. Nejspíš to téma vážně neměl rád. Trochu jsem znejistěla a rozhodla se, že ho nebudu obtěžovat dotěrnými dotazy, když jí.
Počkala jsem, než zbytky zajíce zcela spořádal a pak se chvilku zahleděla na jezero. "A co zdejší krajina? Takhle velkou vodní plochu vidím poprvé v životě," poznamenala jsem. "Jestli tě to neotravuje, mohl bys mě třeba provést po okolí?" navrhla jsem ještě, nejistá, jestli s tím bude souhlasit. Neočekávala jsem, a ani nechtěla, nějakou zběsilou honbu po Saeronu. Stačila mi klidná večerní procházka.

Sarší lišák můj úlovek s vděkem přijal, což mě potěšilo. Alespoň jsem si mohla oddechnout, že se necítil dotčený nebo co já vím, co mu mohlo přelétnou přes čumák. Samozřejmě bych pro něj asi ulovila i čerstvou kořist, ale... nevypadal nijak handicapovaně. Určitě by to zvládl i sám. Asi mám štěstí, že hned první cizinec, na kterého jsem narazila je milý, usmála jsem se. "Není zač. Ani se ti nedivím, taky bych zapomněla jíst kdybych byla hozená do víru magických událostí," zahihňala jsem se lehce. Kdo by měl čas přemýšlet nad jídlem, kdyby se mu před očima odehrávaly různé čáry a kouzla. Alespoň já bych z toho byla pěkně paf.
A to ani nemluvím o únosu, otřepala jsem se.
Taky jsem většinu času nerozuměla chování druhých. Minimálně ne těch, kteří cíleně škodili svému okolí. Na lišákova slova jsem přikývla, ale nemohla jsem souhlasit kompletně. "Třeba za svoje chování nemohou a dohnaly je k tomu okolnosti, prostředí kde vyrůstali nebo výchova," poznamenala jsem, na sebe nějak moc moudře. "Pravda, že ostatním ale do hlavy nevidíme. Někdy by to bylo možná jednodušší," povzdechla jsem si trochu. Na druhou stranu, nejspíš bych nechtěla vědět, co si jiné lišky myslí, i když jsem byla často zvědavá. Třeba jako tenhle šedák. Jaký si o mně asi udělal obrázek? zvědavě jsem na něj pohlédla, ale už to dál nekomentovala. Znala jsem ho příliš krátce na to, aby mě to nějak hlouběji zajímalo.
Bavit se o magii mi na jednu stranu přišlo děsně zajímavé a vzrušující. Jinak jsem si ale připadala jako bych si zase hrála na malé lišče, které věří v kouzla a seriózně se o ně zajímá. Musela jsem se tomu pousmát. Jen co vyrazím objevovat svět, tak se dozvím takovouhle novinu. "To zní na jednu stranu super," pohodila jsem nadšeně ocasem. "Ale nemyslím si, že získat nějakou nadliščí schopnost bude tak jednoduché... Co když za magii musíš platit nějakou strašnou cenu?" Ani mi nedocházelo, že už se zase nořím do přílišného přemýšlení nad něčím tak banálním, jako byla magie. Však před několika minutami jsem ani netušila, že by něco takového opravdu existovalo. Slova šedého lišáka ale zněla příliš věrohodně, což mi nedalo moc prostoru onu skutečnost odmítnout. Zaprvé mě vůbec neznal - proč by mi tedy lhal? Leda aby ze mě měl srandu? Za druhé ale nevypadal jako ten typ, co si rád střílí z ostatních. Naopak na takové jedince neměl podle svého vyprávění příliš hezký názor. Nedávalo by moc smysl, kdyby dělal to samé, o čem tvrdil, že to nemá rád.

Na lišákova slova jsem přikývla a usmála se. "Zní trochu divně, to je pravda." Na jednu stranu jsem se chtěla o názvu Saeronu dozvědět víc, ale můj společník tu byl také nový, takže jsem měla smůlu. Nebo možná štěstí? Alespoň jsme na tom stejně. Zmateně, pobaveně jsem si odfrkla a posadila se. Mrtvého zajíce jsem nakonec vzala s sebou a teď mi ležel u nohou. Nejistě jsem střelila očima po šedivákovi. Všimla jsem si, že po zajíci před chvílí pokukoval. "Jestli chceš, můžu ti nabídnout zbytek mojí večeře," navrhla jsem opatrně a doufala, že ho to neurazí. Byly to přeci jen zbytky po někom cizím, koho sotva zná. Ale alespoň takhle mu můžu poděkovat za informace.
Nedůvěru k magiím jsme očividně sdíleli oba. Jen já jsem ještě neměla tu čest se s nimi setkat. Opět jsem byla překvapená, když se lišák podělil o svůj jistě nepříliš příjemný zážitek. "Oh," hlesla jsem a v duchu ho politovala. Rozhodně bych nechtěla, aby se něco takového stalo i mně. Neunikl mi ale důležitý detail, a to, že magii očividně ovládala liška. "Takže obyčejné lišky tu dokáží ovládat magické síly? Myslela jsem si, že magie je spíš..." zasekla jsem se a chvíli hledala správná slova. "Něco jako vyšší síla nebo tak něco." Nedivila bych se, kdyby ti bohové uměli kouzlit, ale obyčejné lišky? "Nejsou tady teda lišky bez magie dost v nevýhodě?" ošila jsem se trochu. Jestli mi mělo hrozit, že po mně každou chvíli poletí nějaká vodní koule, to radši abych se odtud klidila rychle pryč. Už tak to znělo dost šíleně a já nebyla zastáncem šíleností.