Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Špatně. Věděla jsem to. Tedy, doufala jsem že se mýlím, ale ne. Má volba byla špatná, což jsem i zakrátko bolestně pocítila. Mě i Rustena pokropila pěkná sprška další sladké šťávy a včelí roj se na chvíli zasekl. Z uplynulých událostí mi ale bylo jasné, že takhle dlouho nevydrží. A opravdu ne. Včely se na nás spustily na novo...
Ani jsem se nedivila, že Rusten bezeslova utekl. Sama jsem se snažila před rojem prchat, ale bylo mi to houby platné. Je to tvoje vina. Kdybys vybrala lépe, nemuselo by se tohle dít, opakovalo moje podvědomí, což bylo snad ještě bolestivější než bodance od hmyzu. Brala jsem si to za vinu, protože finální rozhodnutí bylo přeci na mně a já jím šedému lišákovi určitě ublížila. Rusten tě teď musí nesnášet. Ani se nerozloučil. Určitě utíkal i před tebou, nejen před včelami, pokračoval ten otravný hlásek v mé hlavě. A já mu věřila, protože říkal pravdu. Byla jsem jedna velká katastrofa, naivní a hloupoučká. A to zranilo lišku, která byla v mé společnosti. Vlastně jsem ani na chvilku nezapřemýšlela o tom, že by snad za onu patálii mohl zajíc. Tedy, došlo mi že byl jejím strůjcem, ale... dal nám na výběr. Vlastně kdybych nebyla zvědavá - a hladová - nikdy bychom se s ním ani nepokoušeli o vejce vyjednávat. Vrtalo mi hlavou, proč byl vlastně takový záškodník, jenže na to jsem sama přijít nemohla. Ani jsem netušila, kam se vlastně ztratil. Nebo jsem se ztratila já? Svůj úprk jsem nijak nekorigovala, vlastně jsem ani nevěděla, kam to běžím.

>> Zřícenina starého hradu

Od Rustena jsem zaslechla, že se jedná o včely a že je běžné se s nimi na jaře setkat. To mě ale vůbec neuklidnilo. Už tak jsem poslouchala pouze na půl ucha, protože jsem měla vlastních problémů dost. Huš, huš, leťte pryč! křičela jsem v duchu, protože jsem si byla jistá, že nahlas by to stejně nepomohlo. Nějak jsem ale potřebovala ventilovat své rozhořčení. Nestávalo se často, že bych byla do takového bodu zahnána a upřímně? Vůbec se mi to nelíbilo. "Jak se jich můžeme zbavit?" Mezi neustálým oháněním a uskakováním jsem si našla čas vyslovit základní dotaz. Neměla jsem se včelami žádné zkušenosti, tudíž jsem netušila co na ně zabírá. Zároveň jsem nechtěla moc mluvit, protože jsem se bála, že by mi snad vlétly i do tlamy. A to už by bylo moc. I takhle mě celé tělo pálilo jako čert. A včel stále neubývalo. Naopak mi přišlo, že jich je čím dál víc.
S ubíhajícím časem jsem byla víc a víc zoufalá. Z mého vnitřního bědování mě ale vytrhl cizí hlas. Vykulila jsem na zajíce oči. Není normální. Mohla jsem to tušit, pomyslela jsem si hořce. Už jeho chování a 'oděv' nám mohlo napovědět. Postavil mě s Rustenem před důležité rozhodnutí, které nakonec šedý lišák hodil zcela na mě. Lehce jsem se zamračila. Nelíbilo se mi mít zodpovědnost za ostatní - ne v takovémhle případě - protože moje rozhodnutí mohlo znamenat i naše utrpení. A to jsem nepřála ani sobě, ani Rustenovi. Když nám zajíc může pomoci, znamená to... došlo mi krátce na jeho slova. Ta domněnka mě... rozesmutnila. Co z toho má? Proč by nám chtěl ublížit? Neudělali jsme mu nic zlého, povzdechla jsem si, ale neptala se. Nechtěla jsem slyšet jakoukoli odpověď. "Pravé," vydechla jsem těžce a prostě jen doufala, že to byla ta správná volba.

Sladká vejce chutnala nadmíru skvěle. Tedy, trochu mě udivovalo, jak je to vůbec možné. Ve vejcích... měli být schovaní nenarození tvorové, ne? Plazi a ptáci. Takové, jaké jsem vídala na poušti. Zeptala jsem se tedy Rustena, co na to on. Lidé? Och, ta stvoření co postavila divnou chýši s dvěma patry, vzpomněla jsem si ihned. Nebylo to něco, na co bych lehce zapomněla, vzhledem k tomu jak zajímavé celé vyprávění o nich bylo.
Co už se mi líbilo o mnoho méně, nežli chuť šťávy, byl fakt, že se mi začala lepit na kožíšek. Trochu frustrovaně jsem si povzdechla a po očku si všimla, že i Rusten má stejný problém a snaží se očistit. Moc to ale nešlo. Co teď? Začínala jsem být zoufalá. Vůbec to nebylo příjemné. "Měli bychom najít vod-u... ?!" skoro jsem ani nestihla doříct svůj návrh, když můj hlas přerušilo hlasité bzučení. "Co je to? Kde se to tu bere?" zmateně jsem se rozhlédla a spatřila roj hmyzu, který se na nás snášel. V poušti jich moc nebylo, minimálně létající hmyz se tam nezdržoval. Netušila jsem tedy, co je tohle vůbec za tvory. A než jsem se stačila zeptat, tupá bolest mi vystřelila kůží hned na několika místech. "Au!" vyjekla jsem a vyklepaně se ohnala. To ten hmyz! uvědomila jsem si. Rustenovi to nejspíš došlo mnohem dříve, protože už velmi rychle prchal plání a snažil se hmyz setřást.
Pomalu mi vhrkly slzy z těch žihadel, která jsem dostala. Jakmile jsem se vzpamatovala, také jsem začala utíkat jako o život. Protože mi o něj nejspíš šlo. Jak je to možné? Kde se tu vzali! nerozuměla jsem tomu. Ano, nejspíš šli na tu sladkou šťávu, co jsme měli v kožíšcích - matka mi říkala, že hmyz z teplých krajin má většinou rád sladké věci. Ale stejně. Ten roj se objevil velmi nečekaně.

Pokusila jsem se tedy se zajícem komunikovat. Nepřikládala jsem tomu moc nadějí, přeci jen, jakkoli jiný tento tvor byl, stále by mohl být naší kořistí. Ovšem raději jsem se s ním zkoušela domluvit na... kompromisu, než po něm hned skočit. Rozumí mi? ptala jsem se sama sebe, když jsem domluvila. Bylo to celé nějaké divné. Odkud se tu vůbec vzal? A proč se nebojí? až teď mě začínaly napadat dotazy, na které jsme se měli ptát dřív, než na nějaká vajíčka.
Po nějakém zamyšlení to vypadalo, že zajíček nakonec svolil a nějaká barevná vajíčka nám věnuje. Sundal košík ze zad a vejce se vysypala ven. Rusten byl o něco důveřivější a pravděpodobně i hladovějsí. Jedno modré vajíčko očichal a následně vzal do tlamy a snědl. Vypadalo to, že je v pořádku. "Je dobré?" zeptala jsem se, zatímco jsem si vybrala jedno červené. Opatrně jsem ho zvedla a následně rozkousla. Oči mi zazářily nadšením, chutnalo to výborně! "Nihdy jem nic tahového nejedha!" zamumlala jsem trochu s plnou pusou. "Ale obyčejná vejce by tahle chutnat neměla. Má to co dělat s jejich barvou?" zeptala jsem se pak do větru. Zajíc s námi mluvit očividně nemohl a Rusten... nejspíš nebude o mnoho moudřejší než já. Přesto jsem doufala, že se mi nějaké odpovědi dostane.

Dostali jsme Rustenovu tlapku ven a nevypadalo to, že by tím byl nějak poznamenaný. Mohli jsme tedy pokračovat, kde jsme skončili - s lovem. Šedý lišák byl pro a já jsem také ještě chtěla zkusit svoje štěstí. Kořist nám sice utekla, ale mohli bychom ji podle pachu zase dohnat. Pokývala jsem hlavou na souhlas, že také cítím zvláštní pach. Byla jsem si téměř jistá, že jde o zajíce, ale... něco na něm nesedělo. Je nějaký jiný, lehce jsem se zamračila. Rozhodně to nebyl ten samý, který nám předtím utekl.
Ukázalo se, že moje tušení bylo správné. Před námi se z nenadání objevil prapodivný zářivý zajíček. Byl poměrně roztomilý, ale co mě zaujalo nejvíc byl košík s vajíčky, který měl na zádech. "Co?" vydechla jsem zmateně. Nejen, že se nás tvor, jakožto predátorů, nebál. Dokonce měl na zádech košík. "Je nějaký... zvláštní," uznala jsem. Nemyslela jsem si tedy, že by byl 'zkažený' jak ho nazval Rusten, ale spíše... vypadal nějak moc inteligentně. Zajíci se teakhle normálně nechovali.
Vzhledem k tomu, že tenhle ušák tedy nebyl k snědku, Rusten přišel s dalším nápadem. Po chvilce zvažování jsem pokývala hlavou, "Také jsem je nikdy nejedla, ale určitě lepší, než nic," usmála jsem se. "Se zajícem jsem nikdy nevyjednávala, no, pokusím se," dodala jsem už o něco méně sebevědomě. Upřímně jsem ale uvítala tu možnost se zajíčkem komunikovat. Lovení... jsem brala víc jako nutnost, kdybych mohla volit jinak, určitě bych ta zvířata lovit nechtěla.
Přišla jsem tedy trochu blíž k zajíci a mile se usmála. Věřila jsem, že nevypadám děsivě a neodstraším ho. Snad. "Ahoj, co tu děláš?" začala jsem tak nějak oklikou. Bavím se se zajícem. Rozumí mi vůbec? Přišla jsem si nepatřičně, ale nakonec jsem to skousla. "Všimli jsme si, že v košíku neseš spoustu vajíček. Nechtěl by ses s námi o nějaká podělit?" naklonila jsem hlavu v otázce. "Samozřejmě tě nebudeme nutit, jestli ne," usmála jsem se ještě nakonec. Tenhle zajda určitě nebyl poslední tvor, na kterého tu narazíme. Když odhopká pryč, budeme si holt muset najít něco jiného.

Jak Rusten začal hrabat kolem své zaklíněné tlapky, přidala jsem se k němu abych pomohla. Ve dvou to šlo lépe a určitě také rychleji. Nebyla jsem žádný necita a bylo mi hloupé se na něj jen tak dívat, když byl očividně v problému.
Pousmála jsem se, když se díra začala zvětšovat a Rusten už mohl svou tlapkou hýbat o něco víc. "Skvěle, už jen chvilku a bude venku," zamumlala jsem povzbudivě a pořádně se do hrabání opřela. Momentálně jsem si ani nevšimla, jak je země špinavá a všechno bahno, které odhrabuji mi napadalo do kožíšku.
Vánek, který mi předtím počechral srst se nyní změnil v pořádný vítr. Trochu mě to překvapilo, ale přikládala jsem to prostě změnám v počasí. Nejspíš se zase schylovalo k nějakému nečasu. To jsem teď ale řešit nemohla.
Po nějaké chvíli a pořádně odbyté práci, se Rustenova zaklíněná tlapa konečně uvolnila. Paráda! uskočila jsem abych dala šedému zase prostor ji pořádně vytáhnout a vesele jsem zavlnila ocasem. "Za nic," zazubila jsem se v odpověď. Pomáhala jsem ráda. Pak jsem se rozhlédla a opravdu, žádného zajíce nebo jiného tvora jsem neviděla. "Pravděpodobně. Ale můžeme to zkusit vystopovat," navrhla jsem a trochu zavětřila.

Chvíli jsem se na šedého lišáka jen bezradně dívala. Jak se snaží vyprostit a možná začíná i panikařit. Ale nedivila jsem se. Sama bych byla asi dost vyděšená. Co když ji nedostane ven? polkla jsem roztřeseně. Nejsem schopná mu nijak pomoct, zamračila jsem se lehce, protože se mi to nelíbilo. Nechtěla jsem, aby lišky kolem mě trpěly a pocit bezmoci mi byl opravdu nepříjemný.
Probrala mě až skoro zanedbatelná reakce Rustena, které bych si bývala nevšimla, kdybych na něj necivěla. "Dobrý. Neboj se, dostaneme ji ven," vydechla jsem a konečně donutila své končetiny, aby také přidaly tlapku k dílu. "Počkej, pomůžu ti." Rusten nakonec nevypadal tak vyděšeně a nic ho nebolelo, takže jsem se mu snažila pomoct tu tlapu alespoň vyhrabat. Ve dvou jde všechno lépe, ne? Nic jiného nám asi ani nezbývalo. Kdyby to nešlo ani takhle, musela bych ho tu nechat a najít pomoc někde jinde. To by mi ovšem nebylo vůbec příjemné, protože stát někde uprostřed louky se zaklíněnou tlapou a nemoct se hnout bylo docela nebezpečné.
Nakrátko jsem se rozhlédla, když mi vítr trochu pocuchal srst? Vítr? Odkud? podivila jsem se. Předtím moc nefoukalo, byla to docela změna. "Co to bylo?" zamumlala jsem, ale pak jsem to hodila za hlavu a pokračovala v hrabání.

Po chvíli pátrání jsem opravdu něco zavětřila. Bylo to slabé a netušila jsem, zda už zvíře nebude dávno pryč, schované někde v bezpečí. Domnívala jsem se, že jde o zajíce, ale jistá jsem si také nebyla. Ovšem šedý lišák mi dal za pravdu, takže jsem se asi nemýlila. Oba dva jsme se plně ponořili do lovu a všechny své smysly směřovali tam. Rusten se po chvilce rozeběhl směrem, kterým jsme přišli.
Jelikož jsem běžela za ním, viděla jsem celou tu jeho eskapádu v přímém přenosu. Sama jsem si díry nestačila všimnout, jinak bych se ho určitě pokusila upozornit předem. "Ah!" vyjekla jsem překvapeně a rychle k šedému lišákovi přiskočila. Ležel na zemi a jedna z jeho tlap byla stále zaseknutá v zemi. "Není ti nic? Zranil jsi se?" zeptala jsem se starostlivě. Takový pád se zaklíněnou nohou mohl skončit nehezky. Bylo by hrozné, kdyby se tu Rusten zranil. Uh, uh, co bych měla dělat? snažila jsem se nepanikařit, ale i tak jsem byla trochu rozhozená. "Můžeš tu tlapku vytáhnout ven?" Snad tam nezůstane zaseknutý, starostlivě jsem se na díru podívala. Nejspíš to byla nora nějakého zdejšího hraboše. Nebo rovnou toho zajíce. Teď už jsem ale lovu věnovala minimální pozornost. Zdraví mého společníka bylo důležitější.

<< Zřícenina starého hradu

Po chvíli chůze jsme z pouště pomalu přešli na... to, co normálně bývalo loukou. Avšak nyní, na sklonku jara tu byl bordel. Na obloze ostře zářilo slunce díky kterému roztával všechen ten studený sníh. To pro mně byla dobrá zpráva, ovšem nečekala jsem, že půda bude takhle rozmáčená a zabahněná. Trochu jsem se ošila nekomfortem, ale co mi bývalo než to přetrpět? Alespoň to znamená, že zima je vážně konečně za námi, oddechla jsem si. Upřímně se mi ulevilo, nebyla jsem na život v mrazech stavěná. I ten pobyt na poušti nebyl zrovna příjemný. A to už bylo co říct. Ach, holt mi takové počasí nevyhovuje, povzdechla jsem si lehce.
S Rustenem jsem udržovala tempo. Naštěstí nešel příliš rychle, takže i moje malá maličkost ho dokázala bez problémů stíhat. Rozhostilo se mezi námi chvilkové ticho, které však prolomil poznámkou o poušti. "Pro mě je rozhodně to nejvhodnější," uchechtla jsem se s náznakem opravdu maličké hořkosti. "Nebýt té pouště, asi se teď necítím tak dobře. Vypadá to, že to bude moje zimní útočiště." Nedokázala jsem si představit, co bych přes zimu dělala například v horách. Byla jsem dost přesvědčená, že bych pravděpodobně umrzla dřív, než by přišlo jaro. Z té představy mi přeběhl mráz po zádech.
Pak jsme se konečně pustili do toho lovu. na Rustenova slova jsem kývla a po jeho vzoru také začala větřit. Nějakou chvíli trvalo, než jsem ucítila pach kořisti. "Rustene," nevědomky jsem utlumila svůj hlas, načež jsem si odkašlala. "Ehm, myslím že něco cítím. Pravděpodobně zajíc, ale jistá si nejsem," řekla jsem už normálně. Pach byl slabý, kořirt rozhodně nebyla v naší blízkosti takže jsem neměla důvod šeptat.

Předvedla jsem cizince, jak se dle mého správně sjíždějí písčité duny. Nessa ale očividně moc zaujatá nebyla, jelikož v další chvilce byla fuč? Uhh? zmateně jsem se rozhlédla, když jsem lišku nikde kolem neviděla. Kam tak rychle zmizela? A proč? svraštila jsem obočí. Provedli jsme jí snad něco? Nene, pokud nebyla pouhý přelud, tak to bude asi její povahou. Vypadala dost roztěkaně, uznala jsem nakonec. Nechtěla jsem si myslet, že by snad odešla kvůli nám.
Alespoň Rusten můj výkon uznale ocenil. Trochu rozpačitě jsem se usmála. "Ani ne. V poušti jsem vyrostla, hrávali jsme si takhle se sourozenci," vysvětlila jsem, odkud jsem k tomu umu přišla. Za žádného akrobata jsem se nepovažovala. Ovšem Rustenův vtípek mě lehce rozhodil. Tohle bylo snad poprvé, co takhle zareagoval, za tu dobu, co jsem s ním strávila. Je to ale změna k lepšímu, usmála jsem se. Raději jsem se bavila s vřelými povahami.
"To je dobrý nápad," přikývla jsem, "Taky bych si něco dala." Už jsem taky začínala pociťovat dotěrný hlad. Rychle jsem Rustena doběhla a následovala ho. Vypadal, že ví kam jde a ačkoli to tu nejspíš neznal o moc lépe, než já, přeci jen tu byl déle.

>> Louka Yesad

Rustenovi podzim připadal jako klidné období. Trošku jsem se zamyslela a netušila, zda s tím souhlasím nebo ne. Slyšela jsem, že na podzim hodně prší, jsou bouřky. To mi jako klidné zrovna nepřišlo, ale kdo ví, jak tomu bylo doopravdy. Žádný jsem koneckonců nezažila na vlastní kůži, tak mi nenáleželo soudit. Jen jsem přikývla na srozuměnou a vylezla ven z rozpadlé budovy.
Překvapivě jsme hned za branou potkali další lišku. Byla jiného druhu než já nebo Rusten. Zajímavé, jak se tu sejdou hned tři lišky jiného druhu? pomyslela jsem si překvapeně. Saeron je ale území lišek, takže to tak překvapivé vlastně není. Obrátila jsem se na cizinku a pozdravila ji. Představila se jako Nessa, a hned co pronesla pár vět mi přišlo, že je něčím zvláštní. Bylo to snad tím, jak mluvila? Očividně přišla objevovat ruiny budovy, jako předtím já s Rustenem. Když pokládala zvídavé dotazy, přenechala jsem raději slovo staršímu lišákovi, který o tom věděl víc. Nessa se dost energicky ujala slova a snažila se nás nalákat na objevování. Mírně jsem se usmála. "Teď jsme tam byli. Vevnitř toho moc není. Našli jsme nějaké objekty až v prvním patře, myslím že je to tam dost nebezpečné," poznamenala jsem. "Celé se to rozpadá," dodala jsem ještě na vysvětlenou. Přeci jen Nessa vypadala... trochu nezodpovědně a naivně. Rozhodně bych nechtěla, aby si uvnitř budovy nějak ublížila. "A co bys s těmi věcmi potom dělala? Jsou přece určené pro lidi. Nám liškám k ničemu nebudou?" podivila jsem se. Jistě, objevování znělo zajímavě a i docela zábavně, ale co z toho, když ty věci pak budou k ničemu? Nebo by dokonce mohly být nebezpečné?
Nesse pak náhle podklouzly nohy a z písčitého kopce sjela rovnou po zádech. Musela jsem se zasmát nad jejím optimismem. Hned z toho totiž udělala skluzavku. Rusten její nabídku odmítl, ovšem já jsme už měla s písčitými kopci nějaké zkušenosti. "Počkej, musíš jinak," zazubila jsem se a vyšplhala na vrchol. Potom jsem trochu poskočila a sjela kopec po tlapkách, bez nějakého pádu. Udržet stabilitu pro mě nebylo tak složité, jelikož jsem si takhle hrávala se sourozenci. I tak jsem ale párkrát zakolísala, nedělala jsem to už dlouho.

"Podzim?" podivila jsem se. Takhle jsem nad tím nepřemýšlela, jen jsem chtěla aby bylo prostě tepleji, protože to mému tělu vyhovovalo více. Ovšem když jsem se nad tím zamyslela, léto opravdu bylo mým oblíbeným obdobím. "Proč zrovna podzim? Co se ti na něm líbí?" zeptala jsem se s jistou zvědavostí v hlase. Podzim je takový... příliš ponurý. Všude je sychravo a prší, vzpomněla jsem si, co mi o tomhle období říkali rodiče. Na poušti se tolik neprojevovalo. Ani zima, tu jsem vlastně zažívala také poprvé.
Když jsme s Rustenem vylezli ven, zjevila se před námi další liška. Další druh, který jsem ještě neměla šanci poznat. Představila se jako Nessa, ovšem její další slova byla trochu matoucí. Vypadalo to že mluví na nás, ale zároveň ne k nám. Spíš tak nějak pro sebe. "Taky mě těší, Nesso," usmála jsem se zdvořile, ale trochu nejistě. Vysvětlování, co je ona budova za námi, jsem nechala na šedém lišákovi. Věděl toho ostatně víc. Všechny moje vědomosti také pocházely z jeho vyprávění, takže jsem cítila, že mi nenáleží tu něco vysvětlovat.

Rusten s mou domněnkou o zimě nesouhlasil. Jeho t=on když to říkal, mi byl z nějakého důvodu nepříjemný. Ani jsem netušila proč. Trochu jsem se zasekla a znovu pohlédla ven. Vítr sice nefoukal, ale jak se zatahovalo, teploty opět začaly přituhovat. Zamračila jsem se a povzdechla si. I když tohle byla už pouštní oblast, zima mi nedělala dobře. "Škoda. Už aby bylo léto," zadrmolila jsem a spěšně Rustena dohonila.
Upřímně se mi poměrně ulevilo, že odtud odcházíme. Tedy, to místo nám poskytovalo docela hezké přístřeší, v takovém počasí. Zároveň ale působilo až příliš tajemně, možná zlověstně. Když jsem to spojila s tím, co mi o lidech Rusten napovídal, moc jsem se tam zdržovat nechtěla. Hned jak jsme byli venku, jsme však narazili na další společnost. Oh! Lišky jsem si ve svém zaujetí a obavách všimla, až když mě na ni Rusten upozornil.
Chvíli jsem netušila, co dělat. Jít pozdravit nebo se vypařit? Ovšem moje zvědavost převzala kontrolu. Pár kroků jsem k větší lišce přistoupila, ostatně už jsem si zvykla, že ve zdejším kraji budu nejspíš navždy nejmenší prcek. Stále jsem se ale držela víc v blízkosti šedého společníka, protože cizinka nemusela být... přátelská. Nevypadala na to, ale zdání někdy klame. "Ahoj," pozdravila jsem ji tedy z povzdálí a usmála se. "Jsem Nifea," pohodila jsem ocasem a čekala na její reakci.

Z rozpadlé papírové věci se náhle linul takový zápach, že jsem ustoupila o pár kroků vzad a pořádně zakašlala. I Rusten tím byl zasažen a nepříjemně nakrčil čumák. Navrhl odchod, s čímž jsem docela souhlasila. "Nejspíš," přitakala jsem. Tohle místo bylo zvláštní. Nahánělo hrůzu, ale zároveň bylo i tajemné, což nejspíš většinu návštěvníků lákalo k objevování a šmejdění všude kolem. Může tu být ale nebezpečno, raději bychom měli odejít než se něco stane, strachovala jsem se.
Mou pozornost však na krátko upoutala další zvláštní věc, o které jsem se domnívala, že je lidskou zbraní. Tedy, bývala. Doufala jsem, že není nebezpečná nyní, spoustu let poté, co to tu lidé opustili. Rusten byl však odvážnější než já a k věci přiběhl, načež ji vzal do tlamy. "Je to v pořádku?" naklonila jsem hlavu v otázce. Nejspíš nebezpečná není, došla jsem k uspokojivému závěru. Pak jsem se za šedým lišákem vydala zpět ke schodišti vedoucímu dolů.
Cestou jsem vykoukla ven z vyskleného okna. Zpozorovala jsem, že se už začínalo trochu oteplovat a oddechla jsem si. Už jsem si začínala myslet, že budu muset cestovat zpátky domů nebo najít jinou poušť, povzdechla jsem si trochu. Vypadalo to, že odsud je poušť nedaleko, ale kdo ví jak dlouho bych se musela plahočit do opravdu teplejších míst. Chtěla jsem objevovat, ne se vracet na stará známá místa. "Zima snad už odchází," poznamenala jsem o něco tišeji a seběhla schody dolů.

Odpovědí na své otázky jsem se nedočkala. Na půl jsem to tak předpokládala, však Rusten, ačkoliv byl starší a zkušenější, nemohl být žádný vševěd. Ovšem má zvědavost mě stejně nutila pronést mé úvahy nahlas, protože co kdyby náhodou. Navíc jsem vážně nechápala koncept stavění do výšky, nepřišlo mi to... užitečné. To bylo ale asi jedno, protože tohle byla nejspíš první a taky poslední stavba, u které to uvidím.
Rusten se pak vydal někam dál do místnosti a já jsem ho opatrně následovala. Byla jsem v tomhle prostředí dost nejistá, z mnoha různých důvodů. Zaprvé, pověst lidí mě vůbec neuklidnila. Tohle místo mohlo skrývat různá nebezpečí. Zadruhé, bylo to tu velmi zchátralé. Všimla jsem si i cesty vedoucí ještě výš, ale schody byly na mnoha místech děravé a vůbec nevypadaly stabilně. Nechtěla jsem se nikam zřítit.
Byla jsem zvědavá, co je obsahem oné krabice, ale můj společník mi neposkytl mnoho informací. Jen že se v ní nacházela jakási lidská věc, pro kterou jsme my lišky neměly žádného užitku. "Hmm, k čemu to mohlo být? Nevypadá to jako zbraň," zamyslela jsem se a do rozpadlé knihy opatrně šťouchla packou. Pár papírů z ní vypadlo. Znaky na nich jsem však nedokázala rozluštit. "Jedlé to asi taky není. I kdyby jo, bylo by to dávno zkažené," zamumlala jsem poměrně hloupou domněnku. "Támhleto ale jako zbraň vypadá. Myslíš, že je to nebezpečné?" otázala jsem se a pro změnu ukázala kousek vedle krabice, kde se nacházela kovová věc. Vypadala zvláštně, měla jakousi nohu, která se pak dělila na tři větve (svícen). Naprosto jsem netušila, k čemu by mohla sloužit.