Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Fungovalo to zajímavě. Magii si jeden musel představit, a podle slov Vraila asi nebylo ani třeba mnohého soustředění. Zdálo se mi to celé takové... až moc jednoduché? Nevím, čekala jsem jinou odpověď. Cherokee nejspíš také, protože se vyptávala dál, jestli jsou i jiné způsoby jak magické síly objevit.
Mnohem víc mě zajímalo téma rostlin. Bylo užitečné se o nic něco naučit. Se zájmem jsem poslouchala vyprávění šedavé lišky. Borůvky jsou modré, kopretiny bílé se žlutým středem, přikývla jsem a snažila se ty názvy zapamatovat. Následně jsem přikývla na srozuměnou, že jsem pochopila, co jsem potřebovala. Měla jsem chuť se zeptat i na další rostliny, ale musela jsem brát ohled i na našeho černého společníka. Mlčel a ať už to znamenalo cokoliv, jedna z možností byla, že ho nynější téma nudí. Upustila jsem tedy od dalších otázek a jen se mile usmála. Náhle jsem neměla moc co říct. "Děkuji za vysvětlení," odpověděla jsem nakonec slušně Cherokee.
Konverzace o násilí se mi líbila méně a méně. Vlastně se mi nelíbila nikdy, ale byla jsem z ní víc a víc nesvá. S Cherokee jsme sdílely stejný názor, ale Vrail si myslel něco jiného. Nebyla jsem typ, co by se hádal a snažila se brát věci i z jeho pohledu. No, šlo to těžko. Když jsme všichni na chvíli utichli, dostala jsem pocit, že nastálé ticho je více než trapné. "Co takhle... změnit destinaci? Znáte nějaká hezká zdejší místa?" odkašlala jsem si nervózně a snažila se nahodit novou konverzaci. Neškodnou. Také jsme na tomhle plácku stáli už nějakou dobu. Nebylo by na škodu si trochu protáhnout nohy a víc se seznámit se zdejším krajem.

Cherokee měla k magiím poněkud pozitivnější přístup, než já. Nijak jsem to nekomentovala a nechávala si nedůvěřivost pro sebe. Však proč kazit ostatním radost a nadšení? Dokonce se mi podařilo pobavit Vraila svou poznámkou k ohnivé magii. "Viď,"přikývla jsem s úsměvem. Cherokee pak Vrailovi položila dost dobrý dotaz, jak se vlastně taková magie projevila? Bylo k tomu něco potřeba? Nebo se to muselo stát na nějakém speciálním místě? Také jsem k lišákovi upřela očka očekávající odpověď. Doufám, že to tedy není tajné, zamyslela jsem se, ale snad jsem se obávala zbytečně. Když se tu mohlo o magiích takhle veřejně mluvit, nejspíš nebylo co skrývat.
Stejně tak mě velice zajímalo povídání o bylinkách. Vyzvala jsem Cherokee aby se s námi o nějaké znalosti podělila, ale... moudrá jsem z toho vůbec nebyla. "Uhm, borůvčička? Kopretina? A... jak vypadají?" ta slova jsem slyšela poprvé a rozhodně jsem je nedokázala přiřadit ke správným rostlinám, které jsem v životě neviděla. "Omlouvám se, na poušti nám toho moc nerostlo," rozpačitě jsem se usmála nad vlastní neznalostí. To by chtělo napravit. Hlavně si zapamatovat, co všechno mi říká.
Konverzace se pak stočila k méně příjemným a více citlivým tématům. Vrail na naše řešení namítal, že ne vždy je kam utéct. Lehce jsem svěsila uši i ocas a můj úsměv na chvilku povadl, ale rychle jsem to napravila. Samozřejmě jsem věděla, že ne vždy budu mít možnost uprchnout nebo se skrýt a v tom případě... Jsem i věděla jaký by mě čekal osud. Cherokee si pro sebe něco zamumlala, čemuž jsem nerozuměla, ale nejspíš to stejně bylo soukromé. Nechtěla jsem vyzvídat, když jsme měli na talíři tak ošemetné téma. V tichosti jsem poslouchala výměnu názorů mých společníků a přemýšlela nad tím, co oba tvrdili. Věděla jsem ale, že za sebe mám jasno. "Nebyla bych schopná někomu ublížit. V žádné situaci." Pokud by se nejednalo o nešťastnou náhodu, nedovedla jsem si představit, že bych někomu záměrně způsobila bolest. I kdyby ona liška útočila a ranila mě... jediné, co bych vůči ní cítila by byl strach a snad lítost, že zvolila takovou cestu. Možná bylo hloupé se takhle přiznávat společníkům, které jsem skoro neznala. Ne, určitě to bylo hloupé. Ale nechtěla jsem lhát.

Cherokee vypadala vážně nadšená magiemi. Já jsem byla trochu... skeptická a obezřetná. Takové síly byly opravdu zázračné, až se mi tomu nechtělo věřit. A hlavně se mi nechtělo věřit, že by si nevybíraly svou daň nebo neměly nějaký limit. Mohly by být liškám dokonce nebezpečné, zamrazilo mě. Samozřejmě, magie byly fascinující a nevadilo by mi nějakou ovládat, pokud by to bylo bezpečné. Raději bych se ale spoléhala na sebe, než na nějaké síly, kterým pořádně nerozumím. "Možná. Netuším, jestli nějakou chci ovládat," svěřila jsem se trochu nejistě poté, co Vrail nadhodil, že možná i my máme nějaké magie. Ovšem, byla jsem zvědavá co černý lišák s tou svou svede, tak jsem se ho optala na názornou ukázku. Cherokee nadšeně souhlasila, až jsem se musela lehce pousmát. Chovala se trochu jako mládě, což mi nevadilo, ale v dlouhodobém hledisku bych byla po boku takové lišky asi dost vyčerpaná. Protože Cherokee rozhodně vypadala, že má energie na rozdávání, zatímco já raději preferovala klid.
S údivem jsem se zaměřila na Vraila a malý plamínek, který dokázal vytvořit. "To je ohromující," vydechla jsem uznale. Lišky tady opravdu uměly ovládat magii. Vytvořit oheň z ničeho! "Mít takovou moc, nebudu se muset přes zimu skrývat v poušti," poznamenala jsem obdivně. Něco takového by se mi rozhodně hodilo. Ale stále jsem z ohně měla docela respekt, mohl se lehce vymknout kontrole a zpustošit okolí. Z pouště jsem to znala, když byla strašná vedra a slunce pražilo na písek, malé rostlinky a keře občas začaly hořet. To pak nebylo nic příjemného.
Docela mě zajímaly znalosti o bylinkách, které Cherokee měla. Mohly se hodit v závažných situacích, nebo prostě jen tak. "Z pouště neznám mnoho rostlin. Jestli ti to nevadí, pověděla bys mi něco o důležitých bylinkách tady na Saeronu?" Jelikož magie šly zatím mimo mě, musela jsem si pomoct jinak. Co kdybych tu někdy snědla něco špatného? Nebo se zranila? Určitě by bylo dobré vědět, jak něco takového ošetřit nebo pomoct lišce v podobném stavu. Z povídání o rostlinách nás ale vyrušil Vrail, který očividně nesdílel moc růžový pohled na svět. Bylo mi to trochu líto, ale nechtěla jsem lišákovi oponovat. Asi musel zažít něco, co ho k takovému názoru dovedlo. Cherokee se ale ozvala se svým názorem, který byl podobný mému. Pokývala jsem souhlasně hlavou. "Možná jsem naivní, ale nemyslím si, že by byl svět tak krutý, rozhodně ne, kdybychom se k sobě chovali slušně. Přijdeme ti snad my dvě kruté?" uchechtla jsem se lehce a podívala se na Cherokee, která v mých očích byla spíš přerostlé mládě. A sama o sobě bych taky netvrdila, že vypadám kdo ví jak zle. "Netvrdím, že je špatně, když použiješ násilí v obraně, ale... Konflikty se dají řešit i jinak. A bezdůvodný útok, tomu už nerozumím vůbec," povzdechla jsem si trochu. Možná jsem teď v očích černého lišáka vypadala jako naprostý hlupák a srab, co raději stáhne ocas mezi nohy a prchá, ale taková jsem vlastně byla. Ne snad ani, že bych měla strach o vlastní život, ale prostě jsem nechtěla ostatním ubližovat, i kdyby byli agresivní vůči mě samotné.

Konverzace se přesunula k magii. Trochu jsem se zaradovala, že se alespoň dovím něco nového, i když to vypadalo, že mí společníci toho také moc nevědí. "No, asi ano?" nejistě jsem přikývla Cherokee. Nikdy jsem se nad tím, co 'živly' značí, moc nezamýšlela. "Ale když tu jsou tyhle magie, tak proč ne i jiné," pokrčila jsem rameny. Bylo to pro mě neznámé téma, takže jsem jen hádala. Ale dávalo mi to smysl. Když už lišky mohly ovládat živly, určitě svedly i něco víc, než jen to. Cherokee se ptala, jestli živly ovládáme, na což jsem záporně zavrtěla hlavou. "Já ne." Vrail se ale podělil, že nějaké své magické síly objevil, což mě lehce zaskočilo. A náhle mě přepadla taková zvědavost! "Mohl... mohl bys nám něco ukázat, pokud se na to cítíš?" navrhla jsem opatrně, ale se zájemem v očích. Přeci jen tvrdil, že s tím moc neumí zacházet, a jestli si nevěřil, asi by v blízkosti ostatních neměl pokoušet své štěstí. Nechtěla jsem, aby někdo přišel k újmě.
Pak jsem se ještě rozpovídala o tom, jak jsem k těm informacím vlastně přišla. Od šedého lišáka. Potěšilo mě, že Cherokee má stejný názor jako já. "Taky si myslím, vždy je lepší pomoct, než útočit,"souhlasila jsem. Když už někdo měl tak skvělé síly, bylo by fajn, kdyby je využíval k dobrým činům. Ale... věděla jsem, že ne všichni by se podle mé ideologie řídili. Lišky byly různé. "Bylinky? To zní zajímavě," podívala jsem se na Cherokee. Já sama žádné neznala, protože na poušti... no, moc jich tam nerostlo. Věděla jsem ale, že se jedná o rostliny, které mohou lišce v těžkých chvílích pomoci. Bylo by fajn se o nich něco naučit.

Vypadalo to, že jsem tu z nás tří byla nejdéle, což mě dost překvapilo. Nejspíš proto, že jsem si připadala stejně zmatená jako ostatní nováčci a vlastně o zdejším kraji moc nevěděla. Jen to, co mi napovídal Rusten. Vrail sdělil, že dorazil během zimy a Cherokee... teď. Trochu jsem se tomu zasmála. Zajímavé, že i já jsem tak rychle v pozici předavače informací. I když se nedalo říct, že bych jim toho řekla hodně. Poučila jsem Cherokee co je Saeron a jak to tu funguje. Trochu.
Zaskočilo mě, když Vrail zmínil magii. No jistě, lehce jsem vydechla. "Slyšela jsem o ní." Cherokee vypadala, že i to slovo slyší poprvé. Musela jsem tak hloupě vypadat taky, že? pousmála jsem se trochu. Nijak jsem se jí nedivila, bylo to těžko uvěřitelné a sama jsem na sto procent nechtěla věřit. Dokud to neuvidím na vlastní oči. "Magie. Lišky tu prý dokáží ovládat živly a kouzlit. Jako z pohádek," vysvětlila jsem šedivce zjednodušeně. "Moc si to nedovedu představit, ale setkala jsem se s lišákem, který mi o tom vyprávěl. Prý na něj někdo jiný použil magii, nejspíš jako... útok," ta slova mi šla přes ústa těžko. Nesnášela jsem násilí, a to jsem ho za života moc neviděla. Ale jen o něm mluvit se mi příčilo. Chtěla jsem věřit, že magie se tu používá pro dobré účely nebo zjednodušení života. Ne pro ničení.

Šplhání asi bylo užitečný, to jsem musela uznat. Liška se tak třeba mohla na stromě skrýt před útočníkem. Ale to zase bylo trochu nepraktické, protože stejně jednou musela slézt dolů. No, nebylo třeba nad tím přemýšlet, protože já na to neměla sílu ani jiné předpoklady.
Vrail řekl, že pochází z lesů. ACherokee se přidala.Jak jsem si myslela, pokývala jsem hlavou. “Takže jsi z daleka. To ti muselo dost trvat, než jsi sem došel, že?” Položila jsem takovou spíše řečnickou otázku. “Já jsem přišla z pouště, což taky dost trvalo, ale území to bylo jednotvárné.” Trochu mě mrzelo, že jsem na cestě neviděla nic moc zajímavého. Ráda jsem objevovala nová, nepoznaná místa. “Přišla jsem už před nějakou dobou, ale přes zimu jsem trávila veškerý čas blízko pouště, proto to tu moc neznám,” navázala jsem na další otázku. “Co ty? Žiješ tu dlouho?” sama jsem byla zvědavá. Cherokee se svou nevědomostí prozradila hned na začátku. Možná jsme byli první lišky, které tady potkala. Krátce jsem pohlédla na černého společníka, jestli mu nebude vadit, že se ujmu slova. “Ne, Saeron není jen tenhle les, ale i území kolem něj. Je to prý oblast, která je u lišek oblíbená, proto tu můžeš potkat všéijaké druhy na jednom místě,” usmála jsem se. Znělo to suprově, ne? Takový ráj pro lišky.

Vrail také druh lišky, jakým byla Cherokee, neznal. "Nejspíš ano," přikývla jsem na poznámku o normálnosti. "Ale je to zajímavé. Ostatní lišky mi přijdou vcelku normální a liší se pouze oblastí odkud pocházejí. Netušila jsem, že některé druhy mají i takové speciální vlastnosti," zamyslela jsem se nahlas. Docela mě zajímalo, jaký na to měl názor černý lišák. "Také jsem se ale s mnoha liškami ještě nesetkala," dodala jsem na znamení, že jsme na stejné lodi. Vlastně jsem znala pouze Vrailův druh, lišky obecné, a svůj. A teď k tomu přibyla Cherokee. Kolik dalších rozdílných lišek ještě existuje? Rodiče mi říkali, že kany nejsou jediné, ale už neuvedli přesné číslo těch ostatních.
Po výzvě Cherokee jsem se odhodlala šplhání zkusit. Tedy, jen jsem zkusmo zaryla drápy do stromu a opatrně otestovala, jestli bych se vůbec udržela. Výsledek byl negativní, a málem jsem spadla rovnou na čumák. Zahanbeně jsem se usmála a snažila se dělat jakože nic. Naštěstí můj pokus nebyl okomentován jinak, než že je to škoda, že to neumím. "Nemusí," zakroutila jsem hlavou na Cherokee. Uměla jsem zase jiné věci, třeba sjíždět písčité duny. Nemohla jsem se tady ale předvést, protože tu nebyl písek. Ne, že bych měla nějakou potřebu se předvádět, to spíš pokud mí společníci chtěli vědět v čem speciálním vynikám.
Cherokee mi pak položila vcelku očividnou otázku a usadila se kousek ode mě, jako by na něco čekala. Ale... co jsem jí měla povídat? "Ano, narodila jsem se na poušti a vyrostla tam," přitakala jsem. "Ty, nebo tvůj druh, pocházíte odkud? Máte nějaké specifické území?" Kany bydlely na poušti. Lišky obecné v lesích. Co měly stromolezecké lišky? Asi také les, došlo mi vzápětí. Někde se musely učit šplhat, a když to Cherokee dělala od dětství, určitě musela bydlet někde, kde rostou stromy. "Ty jsi odkud, Vraile?" zeptala jsem se i černého lišáka, protože jsem ho nechtěla vystrkovat z konverzace. Bylo by neslušné ho vynechat a bavit se s Cherokee jako by tu s námi nebyl.

"Děkuji," usmála jsem se mile na Vraila, který mi zalichotil. I když to byla lichotka velmi obyčejná a možná řečena z pouhé slušnosti, stále se počítala a udělala mi radost. Ovšem pak jsem svou pozornost přesunula ke stromům a lišce, která na ně uměla šplhat. Představila se jako Cherokee a očividně si mou nechtěnou urážku nebrala k srdci. Lehce jsem si oddechla.
Velmi mě ale zajímalo, jak se na větev dostala. I když strom byl nižší, než většina ostatních v tomto lese, já bych si na takový kousek rozhodně netroufla. Vlastně by mě to ani nenapadlo, někam lézt. Však normální lišky na stromy nelezou. V životě jsem něco takového neviděla a ani o tom neslyšela, takže to bylo trochu překvapení. Cherokee nejspíš nechápala, jakto, že my nechápeme. "Taky jsi se s tím setkal poprvé?" zeptala jsem se Vraila, co jsem zaslechla jeho otázku. Cítila jsem se hned o něco lépe, že v tom nejsem sama a nevypadám jako úplný hlupák.
Cherokee zatím slézala dolů a povídala, že na stromy lezla odjakživa. "Mě to nikdy ani nenapadlo," přiznala jsem upřímně. Jediné věci, na které se u nás doma dalo 'lézt' byly písečné duny. Tady to byly kopce, skály a to podivné obydlí, které prý patřilo lidem. Cherokee se hned hrnula do názorné ukázky, na což jsem jen souhlasně přikývla. Chtěla jsem vědět, jestli je v tom nějaký trik nebo se to mohou naučit i jiné druhy lišek. "Jen dávej pozor." Asi to byla poznámka vcelku k ničemu, když liška tvrdila, že to dělá od mala. Musela být určitě už zkušeným stromolezcem. Ale cítila bych se zle, kdyby se kvůli mé žádosti zranila.
Jak se ukázalo, moje obavy byly naprosto zbytečné. Nejen, že Cherokee obratně vylezla po kmeni nahoru, dokonce i z pěkné výšky seskočila dolů! Překvapeně jsem na to koukala a po chvilce rozmýšlení jsem přešla k nedalekému kmeni. Zkusmo jsem zvedla jednu přední tlapku a zasekla drápky do kůry stromu. Cherokee to předváděla, jako by to nic nebylo, ale jakmile jsem já zkusila vyvinout na tlapku trochu síly, drápky se uvolnily a noha mi zase sklouzla na zem. Trochu jsem zavrávorala a zavrtěla hlavou. "Šplhání asi nebude nic pro mě," zkonstatovala jsem smířlivě. Ani mi to tolik nevadilo, nemyslela jsem si, že bych to někdy mohla potřebovat. A zkusit jsem to chtěla jen z čisté zvědavosti.

Když se lišák představil jako Vrail, také jsem se vzpamatovala. Neměla bych zapomínat na dobré mravy, že. "Jsem Nifea," představila jsem se naoplátku. Rozhodně jsem tedy doufala, že mi bude slova o strašidlech vymlouvat, ale naopak je potvrdil. Z čehož jsem nebyla nadšená, ale naštěstí jsem pochytila, co se snažil říct. Opatrně jsem vzhlédla ke stromům. Pravda, posledně šel hlas taky z korun stromů. Dokonce mi říkal, ať se tam dívám. Asi i proto jsem se toho docela zdráhala. Ale tentokrát jsem konečně něco spatřila. Lehce jsem sebou cukla, ale nebylo to strašidlo, nýbrž obyčejná liška! Tedy, pro mě dost neobyčejná. Aha! Je to nějaký jiný druh lišky! Je pro ně typické šplhat po stromech a dělat si srandu z kolemjdoucích? krátce jsem se nad tou představou zamračila, ale... Třeba to nemyslely nijak zle. Takže moje předchozí 'setkání' bylo nejspíš s liškou stejného druhu, jako je tahle, uzavřela jsem to racionálnější odpovědí, než tím, že tam straší.
Liška na stromě se ohradila, že není žádné strašidlo. Upřímně mě ale nikdo nemohl vinit, když jsem se s tímhle druhem setkávala poprvé. Navíc, ten způsob jakým zakřičela své zvláštně znějící jméno... opravdu odpovídal mé představě strašidla. Kdybych ji neviděla, asi bych už pelášila pryč. "Uh, pardon." Stejně jsem se ale zahanbeně omluvila, že jsem ji nevědomky urazila. "Ale... co děláš tam nahoře? Jak jsi se tam dostala?" zvědavě jsem se vyptávala. Bylo by fajn zjistit něco nového. Třeba mě taky naučí šplhat po stromech! I když, možná je to moc nebezpečné. Takový pád z vysoké větve by se mohl nehezky vymstít. Lepší bylo zůstávat na zemi.

<< Isamský hvozd (přes Keterské jezero)

Z lesa jsem vyběhla přímo u jezera. Měla jsem co dělat, abych neskončila ve vodě, celá zmáčená. Uff, oddechla jsem si, když jsem zabrzdila včas. Jen přední tlapky se mi trochu smočily, ale to nevadilo. A když už jsem tu tak stála, celá zadýchaná z běhu, schladila jsem žízeň v jezeře. Voda byla ještě dost studená. Hm, jeden by si myslel, že při takovém hezkém jarním počasí bude tepleji, pomyslela jsem si, když jsem vzhlédla k rozjasněné obloze. Sluníčko svítilo, ale zatím moc nehřálo. Trochu jsem se oklepala zimou. Už aby bylo pořádné léto a teplo. Zimní podmínky mi opravdu nevyhovovaly. Už jsem se nemohla dočkat parných letních dnů. Také jsem se chtěla podívat, co za území naleznu více na severu, jenže tam většinou bývala větší zima. Nechtěla jsem počasí podcenit a nachladit se. No, alespoň jsem se mohla utěšovat tím, že sníh konečně taje a trochu se otepluje. Předpověď slunečného dne mi ihned o něco zlepšila náladu.
Měla jsem dost času se u jezera vydýchat a uklidnit. Strašidelný les jsem brzy nechala za zády a capkala si to kolem vody. Taková příjemná procházka to byla, dokud jsem nenarazila na další les. Bylo mi jasné, že pokud tam půjdu, budu směřovat víc a víc severně. Ale... když je tak hezky, snad by to nemuselo vadit, pomyslela jsem si po krátkém rozhodnutí. Navíc, nemohla jsem tušit jaká území za lesem najdu. O tom, že na severu bývá zima jsem věděla jen teoreticky, z vyprávění rodičů.
Docela mě překvapilo, když jsem v dálce mezi stromy spatřila lišáka. Byl velký a šedočerný, takže jsem lehce zpozorněla. Není to Rusten? zavlnila jsem ocáskem a spěšně se k němu vydala. Bylo by to vtipné, kdybychom se tu potkali. To bychom na sebe měli opravdu štěstí, pomyslela jsem si. Čím víc jsem se blížila, tím víc jsem poznávala, že jsem se spletla. Lišák byl stejného druhu jako můj známý, ale nebyl to on. No, teď už mi bylo hloupé zamířit jiným směrem, tak jsem k neznámému došla pomalejším krokem. "Zdrav-" chtěla jsem slušně pozdravit, ale můj hlas přeťal cizí. A byl holčičí a rozhodně nevycházel z lišáka. Rychle jsem se rozhlédla, ale opět. Stejná situace. Nikdo kolem nebyl. "Neříkej, že tady taky straší?" dostala jsem ze sebe přidušeně. Celá jsem se přikrčila a obezřetně koukala kolem. No, mohla jsem si oči vykoukat a stejně jsem nikoho neviděla. Cizinec ale nevypadal vyděšeně. Mohl vědět, o co tu šlo?

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána

V lese vládlo děsivé ticho a na moje otázky nikdo neodpovídal. Přeci jen jsem ale měla pocit, že jsem slyšela něčí hlas. Někdo tu určitě byl, velmi blízko. Ale proč není vidět? lehce jsem se třásla strachem. Atmosféra mi náhle naháněla husí kůži. Však komu také ne, kdyby byli na cizím místě a slyšeli cizí hlasy, ale nikdo se neukazoval?
Najednou se hlas ozval znovu a tentokrát mě nabádal, abych se podívala... nahoru? Mám? Nebo nemám? Co když je to vážně nějaká příšera nebo strašidlo? roztřeseně jsem polkla a po notné chvíli přemlouvání jsem vzhlédla do korun stromů. Ale nikde nic. Možná jsem majitele hlasu prostě jen přehlédla, nebo byl neviditelný, nebo jsem si to taky celé namlouvala. "To by stačilo!" vyprskla jsem vyděšeně a vzala nohy na ramena. Měla jsem opravdu strach a netušila, co jiného krom útěku dělat. Každopádně jsem chtěla být z tohohle lesa rychle pryč, protože v něm očividně strašilo!

>> Les Taldren (přes Keterské jezero)

Měla jsem docela starost, jak v tomhle počasí najdu nějakou tu potravu. A že hlad o sobě dával vědět hlasitým kručením v břiše, které se čas od času ozvalo. Sklonila jsem hlavu k zemi a snažila se zachytit nějaký pach... vlastně čehokoli. Štěstí se mi ale nejspíš vyhýbalo obloukem, protože jsem necítila nic, krom vlastní stopy. Dokonce ani další lišku, a to jich mělo být v tomhle kraji spousta. Asi.
Šíleně mě vyděsilo, když se ozval hlas doslova odnikud. Nikoho jsem neviděla ani necítila, tak kde se tu vzal? Už mi straší ve věži? Mám z hladu slyšiny? svraštila jsem čelo a projistotu se znovu rozhlédla kolem. Nikde nikdo. "Haló...?" zavolala jsem nejistě do prázdna, jestli se lhas ozve znovu. "Je... je tu někdo?" Měla jsem najednou docela strach. Co když tu straší, nebo tak něco. Les sice na první pohled vypadal docela přátelsky, ale jakmile se mi tu přihodilo něco zvláštního, začala jsem být docela paranoidní. "U-ukažte se!" zavolala jsem znovu a pomalu zacouvala k jednomu stromu, abych se cítila alespoň z jedné strany v bezpečí. Zezadu na mě nikdo nemohl vybafnout nebo zaútočit.

A když jsem byla venku z hradu, čekalo mě velmi nemilé překvapení. Na zem se snášelo cosi bílého a mokrého. A posypalo to už celou krajinu! Když jsem do toho poprvé opatrně šlápla, studilo to! "Ah!" vydala jsem ze sebe překvapeně. "To je sníh!" došlo mi pak krátce. Rodiče mi přeci povídali, že v jiných oblastech na zimu sněží. Na poušti jsem ale nic takového nezažila, proto to pro mě byla novinka. A ne zrovna příjemná. Sníh se mi už od prvního pohledu moc nezamlouval.
Nemohla jsem ale zůstávat déle. Potřebovala jsem nějakou trochu pohybu a hlavně tu potravu. Přes počáteční zdráhání jsem se tedy vydala do té chumelenice. A už po chvilce jsem skoro jekotala zuby. To studííí, zanaříkala jsem si. Nejenom, že mi bylo chladno, ale jak vločky dopadaly na můj kožíšek, roztávaly a já začínala být i mokrá. "Jak v tomhle najdu nějaké hlodavce?" Měla jsem docela strach, že všechna zvířátka budou v takovém počasí někde zalezlá. Ale hlad jen tak sám od sebe neodejde, že?
To už jsem překonala louku a dostala se do nějakého lesíku. Šance, že najdu potravu tady, byly snad větší. Na otevřené pláni nikde nikdo. I tenhle les vypadal, že zel prázdnotou. Doufala jsem ale, že na něco narazím. Přeci jen, holé větve alespoň trochu zamezovaly sněhu, aby dopadal k zemi.

Spala jsem. A zdálo se mi, že už pěkně dlouho. Pomalu jsem rozlepila oči a protáhla celé tělo. Byla jsem docela zmatená, kde se to nacházím. Nejsem doma, došlo mi a krátce jsem se zamračila. Už nějaký ten čas jsem nebyla doma, vždyť jsem přeci odešla objevovat svět! "Suiren?" zmateně jsem se začala otáčet, když se mi vybavila další vzpomínka. Ta nejposlednější, předtím, než jsem usnula. Ale sestra tu nikde nebyla. "Byl to jen sen?" zamumlala jsem do ticha a smutně svěsila uši. Opravdu jsem sestru chtěla vidět, pokud tu byla. Neviděly jsme se přeci už taak dlouho. Ale... Nejspíš se mi to všechno jen zdálo. Už mám i bludy, povzdechla jsem si. Ale stejnak jsem se nemohla zbavit toho pocitu, že to bylo reálné. Netušila jsem proč.
Nebyl ale čas zabývat se tím, co jsem zažila nebo ne. Měla jsem ukrutný hlad a žízeň. Ale vážně, jak dlouho jsem spala? Měla jsem starosti o své zdraví! Nelezla na mě nějaká choroba nebo nemoc? Však takhle dlouhý spánek nebyl normální. Navíc jsem si ani moc neodpočala. Jako by mě celou tu dobu sužovaly noční můry. Oklepala jsem se, abych ze sebe ten nepříjemný pocit alespoň trochu setřásla. No, moc to nepomohlo. Musím se jít najíst. Nemohla jsem své potřeby déle odkládat. Čas vyrazit ven z téhle zvláštní rozpadliny a trochu se zkulturnit. S plným žaludkem se mi přeci jen bude i lépe myslet.

>> Isamský hvozd (přes Yesad)

<< Louka Yesad

Utíkala jsem kam mě nohy vedly. Hlavně co nejdál od těch otravných a zákeřných včel. Odteď se jim budu vyhýbat na sto honů. Jsou snad ještě nebezpečnější než jedovatý pouštní hmyz a plazi! zabědovala jsem a krátce se zamračila. Včely mi nepochybně způsobily jedno malé trauma, a doufala jsem, že se s nimi už nikdy nesetkám. Ani ta dobrá sladká šťáva za to nestála.
Překvapeně jsem zamrkala, když jsem se ocitla opět u zříceniny hradu. Byla jsem si jistá, že ve mně tohle místo rozhodně nevyvolává pocit bezpečí, ale přesto jsem sem v ohrožení zamířila. Ani jsem si neuvědomila, když jsem se vlastně včelám ztratila z dosahu, no, důležité bylo, že už mě nepronásledovaly. Byla jsem sice stále dost napuchlá, ale alespoň jsem nedostávala další žihadla. Přejde to. Počkej časem, pomyslela jsem si bolestivě. No, netušila jsem jak svou bolest zmírnit, takže jsem mohla jen čekat.
Velmi mě překvapilo, když jsem v čenichu ucítila známý pach. Takový, který jsem si nedokázala s ničím splést, ovšem bylo nelogické, že se objevil právě zde. Okamžitě jsem zapomněla na vše ostatní a s mírně svraštěným obočím se vydala po jeho stopě. Co? Neříkejte mi, že... ani jsem nestihla svou myšlenku dotáhnout do konce, když jsem nedaleko uviděla známou postavu. "Suiren?" vyjekla jsem překvapeně, potěšeně a zmateně zároveň. Nemám bludy? Jsou včely halucinogenní? Prolétlo mi hlavou. Má sestra tu určitě neměla co dělat, všechno to byl pravděpodobně výmysl mé hlavy. Suiren byla přeci doma, ne?