Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Temný les (přes Tichou řeku)

Abych se dostala z toho děsivě vyhlížejícího lesa, musela jsem překonat řeku. Dlouho jsem s tím otálela, protože do vody se mi v tomto počasí moc nechtělo. Ale nakonec nebylo na zbyt, raději jsem se namočila, než zůstávat někde, kde se mi nelíbilo. Naštěstí to vypadalo, že dnešní noc bude o něco teplejší, než ty předešlé, takže jsem se nemusela obávat, že umrznu.
Přes řeku jsem se dostala do dalšího lesa, ale... nechtěla jsem se tu zdržovat moc dlouho. Měla bych zamířit jižněji, pomyslela jsem si. Trávit zimu na severu pro mě nebyl dobrý nápad. Poušť se zdála jako lepší alternativa.

>> Vysočina západ (přes Hjálejf)

<< Floremare (přes Zářivý les)

Ani jsem se nenadála a Void mi zmizel z očí. Chvilku jsem se zmateně otáčela. Rozdělili jsme se? Kam se jen mohl ztratit? po lišákovi nebylo ani stopy. Zato jsem si všimla, že mé okolí není úplně přívětivé. Nejen, že byla docela zima, ale hlavně okolí tohoto lesa vyhlíželo docela děsivě. Vůbec se mi tady nelíbilo a začínala jsem se cítit stísněně. Malého lišáka jsem hodila za hlavu a raději se rychle pakovala z tohohle prapodivného místa pryč.

>> Les Antares (přes Tichou řeku)

<< Taldrenské kopce

"No, ani ne. Pohybovala jsem se hlavně na poušti," přiznala jsem lehce zahanbeně. Opravdu jsem o zdejším kraji nevěděla skoro nic, na to, že už jsem tu strávila takovou dobu. Void se očividně se skupinou už setkal také a dokonce znal i jejího vůdce. Jaké to musí být, mít na starost tolik lišek? Co vlastně takový vůdce dělá? napadala mě jedna otázka za druhou. "To netuším. Setkala jsem se jen se dvěma členy. Rudou liškou Setiou a Lorenzem." Snad jsem neudělala chybu, když jsem jejich jména tak veřejně vyzrazovala. Vůbec jsem netušila, jak to se skupinami chodí, ale když se mi představili, nejspíš by to neměl být problém. Měli by počítat s tím, že ostatní jejich jména někdy zmíní.
Střihla jsem oušky, když Void popisoval stavbu v poušti. Znělo to dost jako místo, které jsem navštívila. "Ano, přesně taková," přikývla jsem. Lišák byl očividně znalejší než já. Minimálně to tu měl více procestováno. "Dílem lidí. Osobně jsem se s nimi nesetkala, ale jeden lišák mi o nich vyprávěl. Prý jsou bez srsti, mají jen dvě nohy a jsou nebezpeční," vysvětlila jsem, co jsem věděla. Což bylo docela málo, ale spoléhala jsem na to, že ty lidi nikdy nepotkám. Z Rustenova vyprávění to nebyli mírumilovní tvorové.

>> Temný les (přes Zářivý les)

Menší lišák se mnou souhlasil ohledně života v poušti. Byl lehce nudný a neustále se tam opakovalo to samé, krom občasné písečné bouře nebo jiného fenoménu. Ale takové věci většinou lišky ve svých životech nevítaly s otevřenou náručí, protože znamenaly nebezpečí.
Byla jsem ráda, že Void se mé společnosti nebránil, dokonce vypadal sám docela nadšeně, že na někoho narazil. S úsměvem jsem na něj kývla. Jeho magické vystoupení mě tedy moc neoslnilo a na chvíli jsem se přeci jen zarazila a pomyslela si, že bych asi neměla být vůči cizincům tak důvěřivá. Na druhou stranu lišák mi nic neprovedl a zase tak nebezpečně také nevypadal. "Dobře," souhlasila jsem po krátkém zaváhání na výzvu společného cestování. Sice ani jeden z nás očividně netušil, kam míříme, ale i tak se dalo zažít dobrodružství.
"Nastávající zima bude moje druhá, kterou budu trávit zde," začala jsem. Ten čas docela letěl... "Setkala jsem se s jednou skupinou, která sídlí v lese. Moc zajímavých lišek jsem zatím nepotkala. Ale znám jedno zvláštní místo v poušti. Je to jakási nora akorát stavěná do výšky. Prý je to dílo lidí," vzpomněla jsem si, co mi vyprávěl Rusten. Nechtěla jsem lišákovi odpovídat samé ne, protože to vypadalo blbě. Byla jsem tu už skoro dva roky, ale nikoho jsem neznala a nic nezažila?

>> Floremare (přes Loviště)

Byla jsem ráda, že se jednalo o pouhé nedorozumění. Nebyly by to zrovna hezké zprávy, dozvědět se že má sestra oslepla. Žít bez zraku... muselo být určitě velmi těžké, tím víc pro lišku s povahou mé sestry. "Ano, mám jednu sestru, jmenuje se Suiren. Posledně jsem ji potkala ve zdejší poušti, takže by se měla pohybovat kolem, ale už je to nějaký ten čas," vysvětlila jsem. Delší čas jsem sestru neviděla a pravděpodobně ještě neuvidím. Obě jsme byly dost neposedné, i když ona víc.
Přikývla jsem na lišákova další slova. "Chápu." Sama jsem se tohle léto pohybovala spíš kdekoli kde nebyl písek. "Louky, lesy, jezera a hory jsou mnohem rozmanitější než poušť. Vždy je tam co dělat," usmála jsem se. Až teď mi pořádně docházelo, jak je život na poušti složitý a jednotvárný. Proč se tam naši předkové vůbec rozhodli usadit, když měli na výběr z tak krásných míst? Nerozuměla jsem tomu. "Myslím ale, že na zimu se zase stáhnu zpátky. Posledně mi nebylo příjemné cestovat tady v zimě," poznamenala jsem ještě. Byl tu moc velký chlad, a dokonce sníh! Na něco takového nebylo moje tělo stavěné.
"Nejspíš... nejspíš jsem prostě jen hledala společnost?" odpověděla jsem nejistě. Netušila jsem, jestli je to vůbec přijatelná odpověď a lišák se mi teď nevysměje a půjde si po svých. "Zábavě se také nebráním." I když jsem byla trochu stoická a nevtipná sama o sobě, ráda jsem si užívala dobře trávený čas. Asi jako každý.
Lišák se představil vcelku netradičním způsobem. Začal používat magie, přičemž já jsem se nedůvěřivě přikrčila. Nevěřila jsem těm silám a nevěřila jsem ani cizinci, kterého jsem právě potkala. Jen jsem se snažila být zdvořilá. Moje snaha ale přišla vniveč? Než jsem ale stihla nějak víc reagovat, Void při svém vzdušném seskoku jaksi neustál dopad a rozplácl se vedle mě jak dlouhý tak široký. Což nebylo moc. Naprázdno jsem klapla tlamou, nejistá co si o tom celém divadýlku myslet. "Jsi v pořádku?" zeptala jsem se nakonec, protože moje dobrá část převzala velení. Nerada jsem viděla někoho zraněného. I když se mě lišák nejspíš snažil zastrašovat. "Vyrazíme? Kam?" naklonila jsem nechápavě hlavu. Sotva jsme se představili a Void už mě chtěl někam zatáhnout?

Byla jsem docela nehezky zaskočená, když se mi fenek zmínil o slepé kaně. Opravdu jsem se na chvilku zhrozila, že snad měla moje sestra nějakou ošklivou nehodu. Naštěstí se ukázalo, že jsem byla jen přehnaně paranoidní. “Oh, díky bohu,” ulevilo se mi. Hned jsem si ale uvědomila, že to muselo znít zle. “Tedy, ne že bych mu to přála, to rozhodně ne. Jen jsem… jen je dobře že to nebyla má sestra, protože ta by měla mít zrak v pořádku,” vysvětlila jsem zahanbeně a lehce se usmála, i když už jsem v lišákových očích asi působila divně. “Většina pouštních lišek vypadá podobně,” uznala jsem. Však jsme všichni žili na jednom stejném velkém plácku. Kdybychom byli barevní jako jiné lišky, nikdy bychom se na poušti neschovali před predátory nebo při lovu.
Trochu jsem se zapřemýšlela a když jsem si zase uvědomila, že nejsem sama, cítila jsem se trapně. Nebyla jsem velký tahač konverzací a s cizím fenkem jsem si neměla co říct. Přišla jsem jen pozdravit, což mi nakonec přišlo vcelku hloupé. Proč jsi se pouštěla do řeči, když nemáš o čem mluvit? Měla sis hledět svého, pokárala jsem se v duchu. A i lišák si mého nejistého počínání musel všimnout, protože se sám zeptal proč jsem k němu přišla. “Oh, ne… Jen jsem chtěla pozdravit a ujistit se že je vše v pořádku? Přeci jen, můj i tvůj druh se v těchto krajích normálně nepohybuje,” vysoukala jsem ze sebe něco jako důvod.
Když si mě lišák začal obcházet v kruzích, docela jsem se ošila. Nebylo mi takové chování příjemné. Narazila jsem na někoho nebezpečného? Na první pohled se jevil normálně. Dokonce i počáteční konverzace nebyla nijak nepříjemná. “Neztratila. Objevuji zdejší kraj,” odpověděla jsem a popošlápla. “Jmenuji se Nifea. A ty?” Málem jsem se plácla do čela, že jsem se i po tak dlouhé době stále nepředstavila.

Vypadalo to, že fenek mě viděl už z dálky. Ještě že jsem se rozhodla jít pozdravit, to bych jinak byla neslušná, oddechla jsem si. Samotné by mi přišlo zvláštní, kdybych někoho zahlédla a pak prostě pokračovala v cestě jako by nic. Bylo to trochu nevychované, navíc jeden nikdy nevěděl, jestli druhá liška třeba nepotřebuje pomoc nebo poradit.
Lišák mi kývl hlavou na pozdrav a rovnou začal povídat, že se nedávno setkal s další liškou kanou. "Uhm, ne, moje sestra není slepá," odpověděla jsem trochu zaskočeně. Minimálně nebyla, když jsem ji viděla naposledy. Bože nestalo se jí něco? hrklo ve mě. "Můžeš mi tu lišku trochu popsat prosím? Vypadala podobně jako já?" zeptala jsem se naléhavě. Prosím, ať to není Suiren. Doufala jsem, že jenom přeháním a moje sestra opravdu neměla žádnou nehodu, při které by přišla o zrak. To by bylo strašné! Ve všem tom zmatku jsem se dokonce lišákovi zapomněla představit. Tolik k té slušnosti, na které jsem si zakládala, ale momentálně jsem chtěla vědět, koho to fenek potkal. Představování jsem mohla nechat napotom.

<< Mírový kraj (přes Arsenský les)

Měla jsem štěstí a na kraji lesa jsem narazila na párek hrabošů. Podařilo se mi chytit jen jednoho, ale i to mi stačilo, nepotřebovala jsem k životu mnoho. Přeci jen, život na poušti jednoho naučí šetřit.
Tak co teď? pomyslela jsem si a rozhlédla se kolem. Nikde nikdo, lesem panovalo hezké ticho. I počasí bylo vcelku příjemné. Po malém deštíku byl krásně čistý vzduch a na oblohu se vyhouplo slunce, které teď svítilo lesem skrz listy. Rozhodla jsem se vyrazit dál a užívat si procházku. Nějak jsem neměla co dělat, ale to mi nevadilo. Možná právě naopak, měla jsem chvilku pro sebe a mohla si užívat klid a ticho.
Z lesa jsem se dostala na kopcovitou louku. Nikde ani strom, zato nějaké kameny a skály se tu a tam nacházely. Rozhodla jsem se touhle krajinou pokračovat dál. Když jsem vylezla na nějaký kopeček, měla jsem hnedka hezčí rozhled po krajině. Proto mě trochu překvapilo, když jsem takhle zahlédla lišku podobnou mě. Fenka, který stál na místě a asi se taky kochal krajem. Copak dělá v takové pustině? Daleko od pouště? naklonila jsem hlavu na stranu. Ale vlastně to nebylo tak překvapivé, vždyť já tu byla taky. Proč by se tu nemohli procházet i fenkové?
Po krátkém váhání jsem se k lišce začala přibližovat. Vedla mě jen čistá zvědavost, a taky slušné vychování. Když už jsem někoho zahlédla, nejspíš bych měla aspoň pozdravit. "Ahoj," usmála jsem se na lišáka ještě když jsem byla pěkný kousek od něj. Netušila jsem, jestli si měl všiml, a rozhodně jsem nikoho nechtěla děsit.

Aktualita uznána.

K ptáčkovi najednou přiletěl další, o něco menší. Vypadalo to, jako by se zjevil jen aby se mi vysmíval. Jen co se objevil, urazil moji rodinu a zase zmizel. Byla jsem z toho dost šokovaná a zmatená a náhle jsem netušila, co dělat. Na nějaký útok už jsem neměla ani pomyšlení, i když jsem měla opravdu hlad.
Zpomaleně jsem tedy sledovala, jak se šedý ptáček plácá pryč. Proč prostě nevzlétne? projelo mi hlavou. Křídla měl v pořádku, ale vypadalo to, že snad neumí létat? Místo toho vážně vtipně poskakoval a máchal křídly.
Když mi zmizel z dohledu, konečně jsem se vzpamatovala, párkrát zamrkala a zavrtěla hlavou. "Co to mělo být?" zamumlala jsem si pro sebe. Nějak jsem si nebyla jistá, jestli se mi to všechno jen nezdálo. Každopádně jsem žádnou kořist nechytila a když jsem se rozhlédla, vypadalo to že na tomhle území stejně nepochodím. Vydala jsem se směrem k lesu, tam by se nějaká potrava dala sehnat.

>> Taldrenské kopce (přes Arsenský les)

Docela zmateně jsem sledovala počínání opeřence. Vůbec si mě nevšímal, tak divně hopsal a kolébal se, až jsem si myslela, že je opravdu nakažený nějakou strašlivou nemocí. Snad to není přenosné i na lišky. Co bych pak dělala? Stačí, že mám rýmu, pomyslela jsem si nervózně.
Nakonec jsem se ale stejně rozhodla otestovat, jestli není ptáček normální a jen na mě nehraje divadýlko, abych ho nesnědla. Protože jsem měla docela hlad a svačinou bych nepohrdla. Když jsem se přiblížila, ptáček si mě konečně všiml a celý se zarazil. Chvilku byl klid. Nehýbal se, jako by zamrznul v pohybu a nebyl schopný uletět. A když se konečně rozpohyboval, stejnak se neměl k úprku. Jen roztáhl křídla a načepýřil se.
Co jsem ani v nejmenším nečekala byl fakt, že pták... uměl mluvit. Promluvil na mě a zeptal se, jestli ho nesežeru. Teď jsem to byla já, kdo zamrzl v pohybu. "Huh?" otočila jsem se kolem sebe, jestli mě nešálí sluch a někdo nestojí za mnou nebo někde za keříkem. Ale byla jsem tu s ptáčkem opravdu sama. A byla jsem si jistá, že to já rozhodně nemluvila. Co se děje? "Ty mluvíš?" zeptala jsem se a přišla si přitom strašně divně. "Co když je fakt nemocný a tak rychle to na mě skočilo, že začínám mít halucinace?" zeptala jsem se sama sebe nahlas. Bylo pro mě dost neuvěřitelné, že se můžu dorozumívat s jiným druhem. Zvláštní příbytky po lidech, lišky co lezou po stromech, magie... to všechno mi přišlo ještě uvěřitelné. Možná proto, že jsem se s tím setkala přímo. Ale tohle už mi přišlo trochu moc. Nezbláznila jsem se?

Nifea k Iscariot ^^

Déšť nakonec pomalu ustal, aniž bych byla schopná najít nějaký úkryt. Místo toho jsem byla akorát tak unavená z dlouhého běhání a námahy. "Hepčí!" Navíc jsem z toho chytila nějaké nachlazení. Zamračila jsem se a utřela si čumák o srst na tlapce. Nic jiného tu nebylo a ne, že by to moc pomohlo. Stejně jsem tu a tam ještě několikrát pšikla, než jsem se trochu uklidnila. No, když už jsem tu, tak si tu můžu odpočinout. Nevypadá to, že by tu byl i někdo jiný, rozhlédla jsem se kolem. Vypadalo to tu opravdu pustě, nemyslela jsem si, že by sem někdo jen tak chodil. Nebylo tu nic zajímavého.
Stočila jsem se do klubíčka u jednoho trsu trávy, který mi alespoň dával na pocitu, že mě něco kryje. Naštěstí moje zbarvení se zdejším terénem hezky spolupracovalo, takže jsem nebyla jako pěst na oko. Je to zasloužený odpočinek, zamrmlala jsem si pro sebe, pořád trošku nabručeně. Hlavně jsem díky rýmě mohla dýchat jen na jednu nosní dírku a to mě moc netěšilo.
Probrala jsem se, když už bylo slunce vysoko na obloze. A že pálilo a hřálo, jako bych byla na poušti. Dokonce to tady i stejně vypadalo, takže jsem si krátce po probuzení přišla jako doma. Rychle jsem se ale vzpamatovala, když jsem uslyšela zvláštní zvuk. Jako nějaký... pták? Zmateně jsem se otáčela dokola a snažila se najít původce toho zvuku. Netrvalo mi to dlouho, protože opeřenec si na skrývání nedal moc záležet. Byl to nějaký druh ptáka, křídla měl nejspíš namočená a olepená pískem. Zasekla jsem se a zvažovala co dělat. Je to snadná oběť, ale... Není třeba nějak nemocný? naklonila jsem hlavu na stranu a tiše sledovala, jak se pták kymácí ze strany na stranu a několikrát málem padá přímo na zobák. Tohle chování nebylo normální, mohl být něčím nakažený? Tak se nejdřív zkusím přiblížit a uvidím jak zareaguje, rozhodla jsem se nakonec a pomalým krokem se k ptáčkovi přibližovala. Zastavila jsem jen kousek od něj a pochybně ho sledovala.

<< Motýlí les (přes Arsenský les)

Probíhala jsem lesem, který se mi zdál nekonečný, ale ne a ne najít nějaký převis, jeskyni nebo noru. A déšť neustával, možná spíš naopak, pršelo ještě víc než předtím. Moje nálada taky dost poklesla a začínala jsem být trochu nabručená.
Šokovaně jsem se zarazila, když jsem z lesa najednou vystřelila na... podivně známé, ale přesto neznámé místo. Byla tu kopa písku, takže to vypadalo jako doma na poušti, ale navíc tu byla i kopa vody, která na poušť rozhodně nepatřila. A ta voda byla i překvapivě dost dravá a rozbouřená. O krok jsem ustoupila a nakonec se rozhodla, že čím dál od břehu budu, tím lepší pro mé bezpečí. Navíc tady žádný úkryt nenajdu. Je tu jen písek, hrábla jsem tlapkou do mokrého písku a lehce zkřivila tvář. Všechno bylo tak nechutně promáčené. Na něco takového jsem z pouště nebyla zvyklá. "Hepčí!" pšikla jsem si znovu a z nosu se mi spustila rýma. Super, povzdechla jsem si. A to nevypadalo, že by se počasí mělo zlepšit...

Silně se rozpršelo a všechen hmyz z květin se rychle schoval. Chtěla jsem udělat to samé a doufala jsem, že mí společníci třeba budou něco vědět o úkrytu, kam se všichni vejdeme. Ale Cherokee zmizela někam mezi stromy sotva jsem svou otázku vyřkla a Vrail najednou otočil o sto osmdesát a s jedinou chladnou větou se odebral pryč. "Uh...?" zmateně jsem vykvikla, ale nebyl čas se nad tím zamýšlet. Chtěla jsem hlavně co nejrychleji najít ten úkryt, alespoň pro sebe, když mě společníci opustili.
Svižným krokem jsem vyrazila jedním směrem a snažila se držet hlavně pod stromy a větvemi, které alespoň trochu bránily dešťovým kapkám a já tak nemusela zbytečně moknout. Za krátkou dobu jsem ale stejně měla celý kožich promočený a začínalo mi být docela chladno. "He- hepčí!" odfrkla jsem hlasitě a celá se otřásla. Rychle pryč. Někde tu přeci musí být skrýš, do které se vejde malinká liška jako jsem já! lehce jsem svraštila obočí a znovu jsem rychle vyrazila a přitom otáčela hlavou ze strany na stranu ve snaze najít nějaký úkryt.

>> Mírový kraj (přes Arsenský les)

<< les Taldren

Cherokee asi nikdy kaktusy neviděla, protože z mého souhlasu byla dost nadšená. Přišlo mi to legrační, jelikož já neznala prakticky nic jiného, než ty kaktusy a nějaké jiné keříky. Ale pro ostatní to byla exotická rostlina, se kterou se jen tak nesetkají. "Možná," pokrčila jsem rameny. Opravdu jsem netušila, jak by mohly být kaktusy užitečné a upřímně mě to ani nezajímalo natolik, abych jejich užitek hledala. Celý život jsem si bez toho vystačila, takže to asi takový zázrak stejně nebyl. "Ano, také jsem se divila, jak rozmanitý zdejší kraj je," přikývla jsem Vrailovi. Zatím jsem to tady neměla moc prozkoumané, ale i tak jsem narazila na místa, o kterých se mi ani nesnilo. Všechno bylo tak nové a zajímavé a mě objevování bavilo.
A když už jsme u toho tématu byli, navrhla jsem abychom se přesunuli. Vedení se ujal černý lišák a Cherokee navrhovala, že potom se můžeme podívat k pláži. Pomalu jsme z lesa přecházeli... do dalšího lesa. Nejdřív jsem si myslela, že Vrail nás zavede někam dál, ale vzápětí jsem byla přesvědčena o opaku. V tomto lese se totiž nacházely všelijaké různobarevné květy, což bylo krásné. S nimi tu ale také poletovala spousta hmyzu, což už tak krásné nebylo. Raději jsem se od květin držela dál.
Návštěvu tohoto území jsem si ale bohužel moc neužila, protože se spustil strašný liják. Nebyla jsem na tohle počasí z pouště vůbec zvyklá, takže jsem velmi rychle promokla a začala se třást jako ratlík. Byla mi zima! "To je dobrý nápad," poněkud horlivě jsem přikývla Cherokee, která chtěla hledat úkryt. "Bohužel to tu vůbec neznám. Netušíte někdo, kde bychom se mohli skrýt?" prosebně jsem upřela očka na své společníky. Nemohla jsem je nikam vodit, protože bych šla poslepu a akorát bychom se ztratili. Můj orientační smysl nebyl špatný, ale musela jsem území alespoň trochu znát, abych našla nějaký úkryt. Spoléhat se na štěstí jsme se mohli až jako poslední možnost.