Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 23

Obě dvě cizí lišky se na dlouho nezdržely. Přestože se mi jejich přítomnost příliš nelíbila, aspoň že se rozloučily zdvořile. A nedělaly žádné problémy. Z hrdla mi uniklo tiché "Hm" doprovázené lehkým kývnutím hlavou. Nechtěl jsem opakovat to, co už řekla rudá liška vedle mě, a tak jsem raději zůstal mlčky. Přísným pohledem jsem sledoval jejich huňaté ocasy, které se čím dál, tím více vzdalovaly a mizely mezi kmeny stromů. Když se mi z pohledu ztratily úplně, moje srst zase slehla. Celý jsem se oklepal. Při tom pohybu zacinkal můj amulet na stříbromodrém řetízku. Pak jsem si zběžně ulízal neposlušné chomáče chlupů na hrudníku. Některé chlupy trčely na všechny různé strany a na tohle jsem se vážně nemohl dívat.
Posadil jsem se na zem, což bylo jasná odpověď na její nadcházející nevyřčené otázky. Zatím jsem se na ni však podíval, se značně klidnějším odleskem v očích, když poznamenala, že ona návštěva nebyla zase tak hrozná. "Stejně by si měli dávat pozor. Nebo bychom my měli obnovit značky na hranicích," odvětil jsem a opět sklonil zrak ke svému hrudníku. Stále ta srst nevypadala podle mých představ. Jal jsem se tedy do očisty. Uvědomil jsem si, že takhle jsem se nemyl už dlouho. Dlouho... Byl jsem si jistý, že naposledy to bylo někdy před těmi čáry s bohy ročních období. Nebo možná ještě dřív. Vážně, jak jsem to mohl dopustit?
Podíval jsem se na lišku s očividnou otázkou v očích, když poznamenala, že když to tady máme dořešené... Tak co? Na pokračování jsem nemusel čekat dlouho. Pár úderů srdce jsem přemýšlel. "Klidně se tam běž podívat," odpověděl jsem jí nakonec, "rád bych se pak s Herreou setkal v trochu méně početné společnosti. A zatím můžu sehnat něco na zub." S těmito slovy jsem se pousmál a v očích se mi zalesklo, že jsem nezapomněl na její radu.

Stál jsem půl kroku za malou rudou liškou a tiše podporoval její autoritu. Ne, že bych Setii nevěřil, že by si s nimi poradila, ale přece jenom... jeden je jistější, když mu kryje záda někdo, jako jsem byl já. Když jsem žil v Ambleeru před tou pauzou, tak nějak jsem se přirozeně stal ochráncem. Či jestli mají funkce ve skupinách názvy. Nikdy jsem na nic takového nedbal, v rodné skupině jsem stejně dlouho nepobyl, ale řekněme, že jsem byl jakási obranná linie. Pichlavým pohledem jsem si prohlížel obě dvě lišky. Nevypadaly nepřátelsky, spíš až příliš... naivně. Nevědomě a bezstarostně. "Tak to vám asi očividně chybí čumáky," utrousil jsem, kdy jsem od obou dvou zaslechl omluvy. Další, co netuší, že tady sídlí skupina? Opravdu bylo tak těžké rozpoznat ty pachové značky? Přestože tady moc lišek nežilo, i tak to muselo být poznat. Vážně... obyčejné liščí dovádění. Co je tohle za výmluvu...
Ty dvě lišky vypadaly tak sluníčkářsky, až jsem měl pocit, že se mi z toho kroutí drápy na všech tlapách. Měl jsem chuť je kousnout do těch jejich chlupatých zadnic. "A pokud domov nehledáte, příště si dávejte pozor, kam pokládáte své tlapy," doplnil jsem slova rudé lišky a koutky mé tlamy se ještě o něco roztáhly. Ne však do úsměvu, ale potměšilého úšklebku. Pochyboval jsem, že by zde hledali domov, vzhledem k tomu, jak se chovali. Ale třeba mě překvapí. Kdo ví, jestli mile, nebo nemile.

<-- Baobab

Vypadalo to, že předchozí téma bylo uzavřeno, za což jsem byl tak trochu rád. Nejradši bych za tím pro teď udělal tlustou čáru a zabýval se tím později. Jakmile jsem vyklouzl z úkrytu skupiny, zařadil jsem se po boku své rudé společnice, ale zdálo se, že zde nedostaneme chvíli klidu. Stejně tak jako Setii, i mě do čumáku udeřilo několik pachů. Jeden jsem mezi nimi rozpoznal okamžitě. Herrea. A hned za tím mi hlavou prolétlo jednoduché 'Ale ne'. Momentálně mi však dělal větší vrásky na čele ten zbytek. Všechny to byly cizí pachy. "Očividně tady někdo pořádá ambleerské exkurze," odvětil jsem na to a s tichým odfrknutím pohodil hlavou. Vážně... Kde se tady vzalo tolik cizinců? A to si myslí, že si můžou jen tak trajdat po území skupiny? Na přímý rozkaz Rudé jsem neodporoval. "Jak je libo," houkl jsem k lišce s pozdvihnutým obočím a rozběhl se za ní. Záměrně jsem zaostával o krok, aby naši dvojičku vedla ona.
Ačkoliv jsem v úkrytu musel vypadat jako hromádka neštěstí a snůška nesmyslných myšlenek, moje vzezření se teď naprosto změnilo. Ty dvě lišky byl nakonec jeden samec a jedna samice. Rezavý a černá. U lišky mi neušla její náušnice s malým lístečkem. S pronikavým pohledem zakotveným na nich se můj kožich mírně naježil. I tak to stačilo k tomu, že - pomineme-li mou normální výšku - jsem nevypadal jako lišák, se kterým je hodno si zahrávat. Podezřívavě jsem přivřel své dvoubarevné zraky. "Nazdárek," pronesl jsem hned po Setii svým hlubokým hlasem a na tváři se mi znovu objevil úšklebek. I teď z něj bylo cítit pobavení, ale rozhodně jiné než v Baobabu. Takové škodolibé pobavení. Neplánoval jsem na lišky útočit, ani je konfrontovat jiným způsobem, dokonce jsem se zatím nevměšoval do toho, co říkala Rudá. Jen jsem chtěl, aby si dopředu pořádně rozmysleli to, jak s námi budou jednat.

[253]

Myšlenky na usmiřující dáreček byly stejně smíšené jako na všechno, nad čím jsem momentálně přemýšlel. Rudá liška měla pravdu, že s plným žaludkem se hned všechno řeší lépe a vlídněji, jenže - zase ty mé pochybnosti, které mě zkrátka nechtěly opustit - by si to mohla vyložit tak, že si ji chci uplatit. Pokud by měla myšlenky na můj vyhazov... Ale vlastně možná by to vyšlo stejně ve všech případech... Zase se do toho zamotávám! Nechci se do toho zamotávat. Bude lepší, když nad tím vůbec nebudu přemýšlet. Zapomenu na to a budu to řešit, až se s Herreu potkám. "Popřemýšlím o tom," houkl jsem a na mé tváři se objevilo něco podobné pousmání. Teď to byla jediná slova, která jsem ve svém proudu myšlenek shledal jako smysluplná.
Když už jsme byli u smyslu mých slov a zamotávání se do vlastních vět, Setia prohodila, že zrovna nic z toho, co říkám, smysl nedává. Tiše jsem si odfrknul a na půl tlamy se ušklíbl. Nebylo to nic jízlivého, ani s nepřátelským podtextem. Zračilo se v tom čisté pobavení. I já jsem pochyboval o tom, co jsem doteď řekl. Vypadalo to, že mi moje společnice mírně zvedla náladu. Aspoň pro tuto chvíli. "Vypadá to, že smysl naší konverzace budeme muset najít venku," utrousil jsem stále stejně pobaveně, když jsem se za Setií protáhl mezi kořeny.

Ambleer -->

[252]

Rudá liška na mou myšlenku o tom, že když v Ambleeru zůstanu, budu mít svým způsobem taky něco proč být lepší, ihned zareagovala. Měl jsem svůj čumák až téměř po oči schovaný pod huňatým ocasem, a tak jsem ho musel trochu poodsunout, abych stále v leže mohl k Setii otočit svůj pohled. Pár krátkých okamžiků jsem jen mlčel a koukal na ni, než jsem ocas odsunul úplně, abych mohl mluvil. Srovnal jsem si ho úhledně podél těla. "No jo, když. Možná jsem to řekl špatně. Jen netuším, jestli mě Herrea nevyhodí. Samozřejmě bych tady chtěl zůstat a dál považovat Ambleer za svůj domov," odpověděl jsem nakonec. Myšlenky se mi dnes neustále vracely k té světlé lišce, ačkoliv jsem se je snažil každou chvíli odehnat. Hádám, že se budu strachovat, dokud ji nepotkám osobně. Přesunul jsem pohled ze své společnice opět na místo kdesi mezi kořeny a s tichým povzdychnutím na chvíli zavřel oči.
Pár nadcházejících okamžiků se neslo v tichu, než Setia pronesla, že jí nevadí mě poslouchat. "Já vlastně ani nevím. je to dlouho, co jsem s někým mluvil o takových věcech... vlastně je to dlouho, co jsem vůbec s někým mluvil. Takže se divím, že moje slova dávají smysl. Tedy zrovna já to příliš posoudit nemůžu..." Poslední větu jsem už jen zabručel. Připadal jsem si, že tímhle rudou lišku jen otravuju a melu pantem naprosto zbytečně. Ale vážně jsem měl v hlavě neskutečný nepořádek. Bylo těžké vložit to do smysluplných vět. "Mám pocit, že se stále nemůžu nějak rozhýbat, a myslím na samé nepodstatné kraviny," dodal jsem k tomu, načež jsem zvednul zadní část těla a protáhl se jako kočka. Tohle v podstatě vystihovalo to, v jakém jsem teď byl stavu. "Vypadá to, že ta bouře se už uklidnila. Nechceš si jít zase protáhnout tlapky?" nabídl jsem lišce se samozřejmou možností volby, ačkoliv už jsem sám stál na všech čtyřech.

[251]

Ještě chvíli se ona světlá liška držela v mojí mysli jako klíště. Teď, když jsem své obavy vytáhl na povrch, sdělil je jiné živé bytosti a ona mi je tiše potvrdila, zdálo se mi, že se jen prohloubily. Snažil jsem se to však podvědomě zlehčit. Nebylo to doopravdy nic, kvůli čemu bych se měl schovávat a vyhýbat se. Snad... Bylo to zvláštní... že se lišák jako já bál jedné takové lišky. Ale ona Herrea byla děsivější než všichni lišáci, se kterými jsem se kdy pral. Možná to dělaly její magie, nebo aura, kterou kolem sebe nepřetržitě vyzařovala. Vážně jsem změknul, pfft... Měl bych se za sebe stydět.
Vlastně jsem ani nevěděl, proč jsem se Setie zeptal na to, na co jsem se zeptal. Můj jazyk byl tentokrát rychlejší než myšlenky a teď, o několik okamžiků později, bych to pravděpodobně už neřekl. Nicméně rudá liška mi i tak seriózně odpověděla. Pozorně jsem ji poslouchal, zatímco jsem skrz kořeny koukal ven. Bouře, která nad Saeronem šílela přes den, se nejspíše už uklidnila. Byla kompletní tma, a tak jsem jen sotva viděl snášet se k zemi malé sněhové vločky. Když liška domluvila, pomalu jsem se svezl do pohodlného lehu. Nic jsem na její slova neříkal, tedy co se týkalo těch první vět, ale stejně mě to přesvědčilo v tom, že každý má nejspíš taková období. "No jo..." vypadlo pak ze mě, když poznamenala, že Ambleer je něco, kvůli čemu se snaží být lepší. Přesunul jsem pohled na své přední tlapky a zdánlivě si prohlížel své drápy. "Když v Ambleeru zůstanu, budu mít taky nejspíš za co bojovat," pronesl jsem polohlasně a tiše vydechl. Pak jsem se na chvíli odmlčel, než jsem si uvědomil, že má slova - ta nynější i ta předchozí - jsou pravděpodobně zcela zbytečná. "Ale už mlčím..." dodal jsem tedy k tomu a schoval si čumák pod svůj huňatý ohon.

[250]

<-- Ambleer


Netrvalo dlouho, než jsme se oba dva dostali do blízkosti úkrytu skupiny. Do blízkosti Baobabu. Bylo pro mě nesmírně zvláštní po tak dlouhé době opět zavítat k tomuto stromu. A snad ho i nadále považovat za svůj úkryt. Podvědomě jsem mírně zpomalil a když už jsem mohl majestátní strom vidět v celé své kráse, zvedl jsem hlavu, abych si ho mohl pořádně prohlédnout. Ani Baobab se nijak nezměnil. Byl to stále ten starý, obrovský, ale svým způsobem i vznešený strom. A všude jsem opět viděl jen hezké vzpomínky na Lumenilis. Povzdechl jsem si a pohodil hlavou. Po těchto prvních nostalgických myšlenkách jsem opět přidal do kroku, abych dohonil rudou lišku.
Když jsem ji chvíli pozoroval, všiml jsem si, že při slovech o Herreiné dceři také vypadala posmutněle. Podle toho jsem soudil, že se staly opravdu dobrými kamarádkami, a Setii chyběla stejně tak jako mně. Znovu jsem pohodil hlavou. Nechtěl jsem už zrovna na tohle myslet, ale drželo se mě to jako otravné klíště. Zdálo se však, že rudá liška mi rozuměla. Poznamenala, že mě chápe a že to ode mě nebylo sobecké. Stále jsem o tom mohl před svým odchodem někomu říct... Třeba béžové lišce s barevnýma očima... Ale jen tak jsem si prostě zmizel, takže to, že si myslím, že to bylo sobecké, z hlavy asi nedostanu. "Asi máš pravdu," houknul jsem ne příliš přesvědčivě po kratší odmlce. "Ale stejně se bojím, jak na to bude reagovat Herrea," vyslovil jsem svou obavu, načež jsem se ušklíbl. Možná trochu jízlivě, možná jakýmsi způsobem pobaveně, možná jsem litoval, že jsem ta slova vůbec vyřkl. Nicméně co bylo vyřknuto, nedalo se vzít zpátky.
Nechal jsem lišku, aby se protáhla mezi kořeny dovnitř. Pak jsem ji následoval i já. Posadil jsem se ke stěně se zadníma nohama nataženýma dopředu. Tiše jsem vydechnul. Bylo tady vážně teplo a příjemně. Na rozdíl od toho, co se dělo venku. "Stalo se ti to někdy?" zeptal jsem se lišky po chvilce, "žes chtěla zmizet ze světa..." Na pár okamžiků jsem se podíval na ni, ale pak jsem pohled zakotvil na zemi před sebou.

Přemýšlel jsem nad tím, že jsem vlastně onoho cizince mohl kdykoliv poznat podle pachu, jelikož jsem jeho pach v lese cítil. Ale po pravdě... když jsem tak tu myšlenku ve své hlavě převaloval, nebyl jsem si jistý, jestli je to kdykoliv opravdu tak neomylné. Proto jsem se pro jistotu zeptal i na jeho vzezření. Takže i stručný popis, který mi rudá liška poskytla, mi mohl v budoucnosti pomoct.
Tmavošedý lišák... Mohl vypadat stejně jako já před návštěvou Odette. Nebo taky nemusel. Ale pochyboval jsem, že měl tak hezký kožich. Před i po Odette. "Díky," řekl jsem pak Setii a lehce kývnul hlavou. Nebylo potřeba nad cizinci dál přemýšlet, jejich popisy i jména jsem znal a z území Ambleeru už zmizeli, takže... jsem je pro teď vypustil z hlavy. Místo toho se po přestávce, kdy se mezi námi táhlo ticho, Setia otočila s otázkou na mě. Tak nějak jsem čekal, že se na to zeptá, i když jsem neměl připravenou žádnou oduševnělou odpověď. Proto jsem i pár okamžiků potom zůstal ticho. Mohlo to vypadat, že jsem snad otázku přeslechl a že cosi hledám ve sněhu s pohledem zapíchnutým před sebe. Možná jsem tam hledal to, co mám říct. Nebyl jsem si jistý, jak mám svůj důvod vložit do slov. Měl jsem vůbec nějaký důvod? No měl... no... Ani jsem nevěděl, jestli to bylo osobní nebo ne. Ale kdo jiný to měl vědět, že... Prvně tedy ze mě vylezlo zamyšlené: "Hmm." Pak následovala další krátká odmlka. "V Saeronu jsem toho předtím dost zažil. Příjemného i nepříjemného. A po tom, co... zmizela Lumenilis, jsem si asi potřeboval odpočinout od... všeho," poskládal jsem tedy několik vět, které, myslel jsem si, jsou jednoduché na pochopení důvodu mého 'zmizení' z povrchu zemského. Pokrčil jsem rameny. Neřekl jsem úplně všechno. Nedalo by se ani říct, že jsem řekl to podstatné. Nebyl jsem dobrý ve vysvětlování svých vlastních pocitů, když ani já jsem je pořádně nechápal. "Nejspíš to ode mě zní sobecky," dodal jsem pak, aniž bych se za celou dobu podíval na svou společnici.

Baobab -->

Myslet na to, že Lumenilis zmizela, bylo těžké i po tolika měsících, ale aspoň na chvíli jsem to teď zatlačil do pozadí. Sám sobě jsem si řekl a přinutil se, abych poslouchal každé slovo rudé lišky. Ta mi potvrdila, že když se s oním Lorenzem, jehož jsem ještě neměl to štěstí potkat, vrátila do Ambleeru, potulovali se zde dva cizinci. Viditelně jsem se zasmušil, zatímco jsem na jazyku převaloval liščina slova. Netušil jsem, co tady dělala pouštní liška v zimě, ale pokud se chovala slušně, budiž... Nechtěl jsem příliš zabrušovat do 'dobrých mravů', protože jsem si byl vědom, jak jsem se někdy choval já, ale... Měl jsem pocit, že některé lišky pozbývají základní smysly. "Jak vypadal?" zeptal jsem se po kratší odmlce s pohledem na své společnici. Třeba mi to pomůže, abych si na něj dával pozor, kdyby se tady náhodou znovu nachomýtl. Na detaily k druhé lišce, té pískomilce, jak ji Setia nazvala, mi z hrdla uteklo pouhé: "Mhm." Ve stejnou chvíli jsem kývl hlavou, že rozumím. Nifea, zopakoval jsem si její jméno v hlavě, abych si ho lépe zapamatoval. Pravděpodobně se vrátí, až bude zima na sklonku a nastane obleva. Jiné logické řešení jsem neviděl. Pravdu mé domněnce dodával i ten druhý fenek, který se nejspíš také objeví na jaře.
Z nepřetržitého proudu myšlenek mě opět vytrhla sama Setia, když se zeptala, jestli se nepůjdeme schovat před zimou. Nebyl jsem proti. Tuhnoucí zima se mi taky začínala dostávat ke kůži, ačkoliv jsem měl takový kožich, jaký jsem měl. "Můžeme," odpověděl jsem lišce s kývnutím hlavy a instinktivně udělal několik kroků k Baobabu. Počkal jsem, až se Rudá zařadí vedle mého boku, a až pak jsem se doopravdy rozešel. "To jsem rád," houkl jsem pak značně tišeji. Ať to znělo jakkoliv, byl jsem rád. Nebylo zde moc členů, kterým by se zde opravdu líbilo. Patřil jsem mezi ně, i když jsem kvůli jakémusi strachu a únavě na chvíli zmizel z povrchu zemského.

Opravdu jsem si neuvědomoval, jestli mi říkala své jméno už tehdy, když jsme se potkali za přítomnosti Herrey, nebo až teď. Každopádně... to bylo vlastně jedno. Ať tak nebo tak, její jméno si už snad zapamatuju. Setia, zopakoval jsem si pro sebe. Lehce jsem kývl hlavou, že mě těší, že už se poznáme aspoň trochu víc. Nebyl jsem na ty formální fráze jako 'těší mě', 'moje potěšení' a co já vím, co se ještě říkalo, takže tohle kývnutí hlavy muselo stačit. I když Setia na něco podobného nejspíše taky nebyla. Minimálně nevypadala, že by se do takových formalit hrnula s radostí.
Nicméně se řeč přesunula přesně na to, co mě zajímalo. A to, jaká byla v Ambleeru situace. Pozorně jsem rudou lišku poslouchal, přičemž jsem si dovolil se také posadit. Její odpověď mě příliš nepřekvapila, přestože jsem doufal v něco jiného. Nemůžu zapřít, že jsem byl trochu zklamaný. Nedal jsem to však na sobě znát. "Rozumím. Takže bída," broukl jsem na to a pohled na chvíli zakotvil na zemi před mými tlapkami. Takže tady přece jenom nebyla ani Lumenilis. A asi už nikdy nebude... pomyslel jsem si. To mě na tom všem zklamalo nejvíce. Setia byla její dobrá kamarádka, takže by nejspíše o jejích pohybech věděla. Minimálně aspoň něco. Nehodlal jsem se jí na to však ptát, protože už jsem odpověď znal. V lese jsem necítil její novější pach, vlastně jsem už vůbec necítil její pach, přestože mě stále šimral v čumáku, jakoby mě po něm právě pohladila svým huňatým ocasem. Zmizela bez rozloučení a jakékoliv stopy. Nejspíše nechtěla, aby o jejím odchodu kdokoliv věděl. Ani já. Bez váhání bych jí navrhl, že půjdu s ní, a to třeba nechtěla. V duchu jsem si rezignovaně povzdechnul.
"Ale cítil jsem tady několik cizích pachů," poznamenal jsem po kratší odmlce, "tedy kromě toho fenka." Musel jsem dobře napínat čich, abych tu pouštní lišku zaznamenal. Opravdu tady musel dlouho nebýt. Na druhou stranu jsem chápal, že fenek by asi v zimě v Ambleeru nepřežil. Možná šel toto období přečkat na poušť. A pak ten Lorenzo, hmm... Nevěděl jsem, který z pachů patřil jemu. Cítil jsem více lišek obecných. Jestli má ale od Herrey povoleno pohybovat se na našem území, určitě ho dřív nebo později potkám. "A jak se ve skupině líbí tobě?" zeptal jsem se pak. Nezajímalo mě to až tak, že bych se na to musel nutně ptát, ale nechtěl jsem, aby mezi námi zavládlo to trapné ticho.

Liška chvilku vypadala, že uteče kamsi pryč do lesa, přestože mířila téměř přímo ke mně. A taky jsem na pár okamžiků znejistil, když jsem rozpoznal emoce v jejích tmavě okrových očích. Tedy být 'normálním Newtem', nejspíš bych se na to jen ušklíbl a řekl něco, čím bych se ji snažil buď uklidnit a nebo by se rozpálila ještě více. Což velmi pravděpodobnější by byla ta druhá možnost. Jenže jsem si tentokrát nechtěl rozeštvat hned první lišku po tom, co vkročím do Ambleeru, takže... to budu muset tak nějak uhrát do normální konverzace. Nebo aspoň do něčeho, co se tomu podobá. Pár okamžiků po jejím posazení jsem mlčky čekal. Vypadala, že ten vztek nějakým způsobem ventiluje, načež mě přivítala zpátky v lese. Už ne tak rozezleným tónem, což mírně mé pochybnosti zatlačilo do pozadí. Stejně se mi však zdálo, že těch pár slov řekla nuceně. I když jsem jí vlastně rozuměl, nebo jsem si to aspoň myslel. Protože co mi měla v téhle situaci asi tak říct. "Děkuju," odpověděl jsem a pokusil se o něco, co mělo vypadat jako pousmátí. "Ah, vlastně... My se ještě neznáme. Jsem Newt," řekl jsem na to. Do mysli se mi pomalu vkradl pocit trapnosti, vzhledem k tomu, jak to muselo znít. Nicméně... Ještě trapnější by nejspíš bylo, kdybychom své jména neznali vůbec. "Jak se Ambleeru daří?" zeptal jsem se po kratší odmlce. Upřímně mě zajímalo, jak se lesu dařilo v době mé nepřítomnosti. Tedy doufal jsem, že se mu dařilo. Snad mi to tahle rudá lištička potvrdí.

Mlčky jsem skládal jednu tlapku před druhou. Za sebou jsem nechával jak otisky svých tlapek, tak pochybnosti. Mizely víc a víc, čím déle jsem v lese byl sám. Nikdo tady nebyl, nebo lépe řečeno byl, ale buď si mě nevšiml, nebo jsem nestál za pozornost. Což mi na jednu stranu připadalo zvláštní, vzhledem k mým předchozím myšlenkám, ale na druhou, byl jsem za to rád. Nic moc se nezměnilo. Zvenčí vypadal Ambleer pořád jako ten Ambleer, který jsem pravidelně navštěvoval a považoval za svůj domov několik měsíců zpátky. Byl jsem v něm vlastně... naposledy minulou zimu. To už bylo zimu zpátky? To snad ne... Jak rychle ten čas utíká? Za chvíli si budu kopat vlastní hrob... Tiše jsem si odfrknul. Stále jsem však byl statný dospělý lišák. Už jsem sice nebyl mladý, ale zároveň jsem si neměl na co stěžovat.
Z toku planých myšlenek mě ale vytrhl blížící se pach. Nastražil jsem uši a mírně napřímil krk. Ještě jednou jsem zavětřil a pořádně natáhl všechny pachy do nozder. Byla to ta červená liška. Pohybovala se rychle a těžko říct, jestli ke mně záměrně nebo ne. Trochu jsem zpomalil a zastříhal ušima. Když jsem ji konečně spatřil mezi stromy, hned jsem poznal, že není v dobré náladě. Úsečná chůze a postavení uší mluvilo za vše. Na pár okamžiků jsem se zastavil v půl kroku, než jsem se odhodlal přiblížit. S touhle liškou jsem se neznal tak dobře. Vlastně jsem se s ní neznal vůbec, natož abych si mohl pamatovat byť jen její jméno. Potkali jsme se jen jednou a to při jejím přijetí do skupiny. "Ahoj," houkl jsem na ni a snažil se ze sebe vyloudit ten nejpřátelštější tón, jaký byl zrovna u mě možný. I když se mi hlas při konci toho pozdravu mírně vyhoupl nahoru, jako bych se ptal a nebyl si jistý, jestli jsem ji chtěl opravdu oslovit nebo ne. K tomu se přidával zdánlivě výmluvný a tázavý pohled.

<-- Jezero Talimon

Les působil klidně. Ostatně jako vždy. Působil tak kdysi, působí tak teď a pravděpodobně tak bude působit i v budoucnu. A svým způsobem mi to tak vyhovovalo. Najednou jsem si vzpomněl na tu rvačku s černým lišákem. Už jsem si však nepamatoval, proč jsme se rvali. Určitě byl v rozporu se zájmy Ambleeru, ale nějaké podrobnosti... heh... Ty už mi nedocházely. Jen že nás musela Herrea zastavit magií. Trochu jsem jí doteď křivdil, že nás zastavila tak brzo. Sotva jsem se do toho dostával. Ale to už bylo teď jedno...
Cupital jsem ve sněhu a nasával pachy. Cítil jsem Herreu, jednu známou lišku, na jejíž jméno jsem si však teď nemohl vzpomenout, a pak tři neznámé lišky. Hádám, že za tu dobu, co jsem tady nebyl, se vyměnilo dost členů. Aspoň však, že jsem cítil dvě známé duše. Tělo, zaznělo mi tiše v hlavě. Tělo? odpověděl jsem, ale v ten okamžik mi to došlo. AHA, TĚLO. Úplně jsem zapomněl, že jsem polárka. Zastavil jsem se a zhluboka se nadechl. Pak jsem si představil obraz svého normálního liščího já a pomalu se přeměnil. Pokud někdo předtím zachytil můj pach, mohl být mírně zmaten. I když se mi pachy neměnily úplně, ta část polární lišky zmizela a nahradil ji můj pach. Bylo to zvláštní jak pro mě, tak pro ostatní. Teď jsem se nicméně mohl rozejít hlouběji do lesa, aniž by někdo mohl podezřívat, že se mu po lese pohybuje nepřátelská polárka. Stále jsem však nevěděl, jestli mám jít přímo za nějakým členem či členy, nebo počkat, až si někdo najde mě. Takže jsem vlastně tak nějak bezmyšlenkovitě bloudil lesem, mírně přikloněn k pachové stopě červené lišky, na jejíž jméno jsem si stále nemohl vzpomenout.

<-- Taldrenské kopce (přes les Taldren)

I když jsem byl na účinky své magie zvyklý o něco více než kdysi, do polární lišky jsem ještě neměl tu možnost se přeměnit. Tentokrát do bylo poprvé a taky poprvé, kdy jsem v tomhle těle cestoval v zimě. Bylo zvláštní dělat tak krátké kroky, vidět svět z téměř dvakrát menší výšky. Vzdálenost mezi mnou a Ambleerem se tak zkracovala pomaleji, než jsem čekal. Ale... byla pravda, že mi bylo tepleji. A ve sněhové bouři jsem se cítil bezpečněji než se svým normálním tělem lišky obecné.
Nicméně, jak už jsem zmínil, má pomalá cesta zapříčila to, že začalo svítat. Husté sněžení a vítr se uklidnil a těžké mraky se barvily do jemných odstínů oranžové a růžové. Jistě mě napadlo, že bych se již mohl přeměnit zpátky, ale ještě se mi nechtělo. Polární lišky nebyly zase tak špatné a tohle mi pomáhalo pochopit jejich perspektivu. Seřadil jsem se s okrajem jezera, které jsem míjel jak po cestě na kopce, tak teď. Vyhnul jsem se tak bažinám, které sousedily s Ambleerským lesem. Musel jsem poznamenat, že jejich pozice byla nešťastná. Vždy, když jsem mířil domů (Bylo to stále domů?) odněkud ze strany moře, musel jsem je dlouze obcházet. Protože komu by se chtělo brodit lepkavým a smradlavým bahnem až po kolena? Rychleji to tedy vyšlo, když jsem si udělal obchůzku. Na břehu však naštěstí nebylo tolik sněhu, abych se zdržel moc dlouho. Za chvíli se přede mnou otevřel plný výhled na les. Na pár okamžiků jsem se zastavil. Potřeboval jsem ještě... chytit dech odvahy, než se tam vydám. Tohle chování mi nebylo příliš podobné, ale teď jsem měl dost času přemýšlet. Takže se vyskytly jisté pochybnosti. A v tomhle případě jsem zcela jistě nemohl vyváznout jen s přívětivým pozdravením a děláním, jako bych těch několik měsíců žil ve skupině normálně. Ale já jsem zmizel a všichni členové si toho bezpochyby všichni, takže...
Dlouze jsem vydechl nozdrami. Zdálo se, že jsem opravdu ten dech odvahy pochytil. Opět jsem se rozešel, tentokrát dokonce poklusem, abych se mohl nechat lesem pohltit.

Ambleerský les -->

Kolik dní jsem na tomhle místě proseděl? Kolik jsem jich prosnil? A kolik času jsem věnoval myšlenkám na Ambleer? Na Lumenilis a na Herreu? Žila vůbec ještě ta liška? Čas se na těchhle kopcích docela ztrácel a rozplýval. Jako duha na obloze po dešti. Každý věděl, že tam je, ale pomalu mizela. Ale vždy se znovu objevila a i já bych se měl zvednout. Dát vědět liškám ze skupiny, že žiju. Byl tam vůbec ještě někdo, koho znám? Doufal jsem, že Herrea to stále vede. Pak by se totiž mohlo stát, že by mě nikdo nepoznal. A vyhodili by mě ven. I když... Upřímně... Asi bych se více bál samotné Herrey než cizích lišek. Ta uměla vrhat blesky. A pravděpodobně mi pěkně vypráší kožich, jestli se tam teď objevím zničehonic po x měsících. Byla to rozporuplná situaci... Nechtělo se mi tam vracet, protože jsem opravdu měl rád svůj nynější kožich, přestože jsem si mohl u Odette koupit komplet nový. Na druhou stranu... Společnost mi začala trochu chybět. Byl jsem odjakživa lišák samotář. Poslední půlrok se můj původ opět značně projevil. Ale...
Postavil jsem se na nohy a setřepal ze sebe hustou pokrývku sněhu. Což vesměs vůbec nepomohlo, protože s nocí začala pořádná sněhová bouře. Možná to byl i jeden z důvodů, proč jsem se chtěl odsud klidit. Moje velké a již starší tělo však nebylo na toto počasí stavěné. Čas oprášit staré magie, ozvalo se mi v hlavě. Aha. Můj patron. Talon. "Ahoj, kamaráde," zabručel jsem mezi poryvy silného větru. Přitom jsem se usmál. Nostalgicky a spokojeně. Staré magie, říkáš... No jistě. Nemusel jsem být jen liška obecná. Otočil jsem se kolem své osy a jak jen to bylo možné, rozběhl jsem se ke svahu. Vyskočil jsem a když mi zmizela země pod nohama, zavřel jsem oči.
Samozřejmě jsem dopadl tak, že jsem se nějakou dobu kutálel z kopce, ale... Podařilo se! Nyní mé tělo změnilo podobu na malou polární lišku. Mnohem lepší. Takže jsem za svou přestávku, kdy jsem si zkrátka potřeboval odpočinout od okolního světa, ještě nezapomněl vše, čím mě obdarovali zdejší bohové. Díky, Talone. To je samozřejmé, odvětil mi dravec. S mnohem lépe přizpůsobeným vzezřením jsem se rozběhl tam, kde stál můj domovský les z blízké minulosti.

Jezero Talimon (přes les Taldren) -->


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 23


U Ž I V A T E L