Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8   další »

(loterie = bod 4)

Nedalo se vůbec říct, že by oranžová liška skákala spokojeností nad Nessiiným chováním. Spíš jí to dost vadilo. Však otázka zněla, komu ne. Tohle její poskakování a pořvávání nedělalo vůbec dobrý dojem před ostatními, hlavně ne před vůdkyní skupiny. Šance, že ji přijme, nebyla moc vysoká. Jenže jako by Nessa tušila, jak to vše fungovalo. A i kdyby to věděla, stejně se nedokáže chovat aspoň trochu...diplomaticky. Její povaha byl velký kámen úrazu, který si ovšem příliš neuvědomovala. Nebo jen nechtěla? Uvědomit si to? Těžko říct, co vůbec byla lepší možnost. „To je samohřejmýý,“ ohlásila jí prvně se zbrklým přikývnutím. Pak jí došlo, že vlastně o těch povinnostech neměla ani tušení. „Jaké povinnosti?“ vyhrkla náhle nevědomky jako by předchozí slova neřekla. Liška z ní bude asi na mrtvičku...

(loterie = bod 3)

A zanedlouho se přece jen někdo objevil! Oranžová liška ji pozdravila a nebude určitě trvat dlouho, než Nessu zavede k ostatním. Postojům těla ani tónu hlasu nerozuměla, konkrétněji nerozuměla tomu, že to mělo nějaký hlubší význam. Vždyť každý měl svoje specifické postoje a svůj specifický hlas. Nessa tudíž nerozeznávala (či nedokázala rozeznat), zda teda byla druhá liška naštvaná, smutná či neutrální. Však Nessa byla pořád veselá a myslela si, že její veselost nikomu nevadila. On jí totiž nikdo nikdy neřekl přímo vadí mi to, těžko říct, jak by na to reagovala. Taky by to s ní nemuselo nic udělat, tož pravda. Nessa byla speciální případ. Nikdo nerozuměl jí a ona nerozuměla nikomu (byť podvědomě). „Ahooj,“ oplatila jí pozdrav a zavrtěla ocasem. „Cítím tu plno pachů lišek, víš...a...a chci vám dělat taky společnost!“ začala vesele, z lišky nespouštěla oči. „Kdysi jsem bývala v jedné skupině, byly tam samé polární lišky a bylo to prostě bájo. Hodně společnosti! Vy tu máte někde taky tu...skupinu?“ dokončila svůj proslov. Ne, že by si plně uvědomovala smysl skupin. Jí šlo hlavně o další lišky, o další společnost. To, že tam existovaly nějaké funkce a postavení, to jí zatím nedocházelo. V minulosti, ve skupině polárních lišek, jí to nikdo nikdy neřekl. Byla asi ještě hodně mladá a patřila do postavení pro mladé lišky nebo asi tak nějak. A ty lišky asi ani nevěděly, že to nevěděla.

<< starý Benrir (přes louku Yesad)
(loterie = bod 2)

Řeku prekročila a ocitla se na louce, kterou už rozhodně někdy prošla. Někdy. Ovšem moc dlouho se tu nezdržela, protože zamířila najít kořist do nejbližšího lesa. Dlouho nejedla a fakt dlouho. Pořád si to neuvědomovala, že by měla pravidelněji jíst. Ale že by i s nedostatkem jídla měla méně energie, to se říct nedalo, tož pravda. Zalezla tedy do lesa a rozhlédla se. Les, normální les, avšak plno pachů nejen jehličí a plodů, ovšem i... lišek! Napřímila se a ohlédla se ještě jednou. Někde tady byly. Muselo tady být víc lišek, hoodně lišek! To znělo něco jako její droga. Společnost! Rychle se rozešla do lesa a začala volat na celé lesy. „Halooo, halooo, tady jsem...jdu sem jako další společnooost!“ Poskakovala a nakukovala do každého keříku, jestli se náhodou někde neschovávaly. Nesměla je minout ani ztratit!

<< zamrzlé jezero (přes Hjáleif)
(loterie = bod 1)

Nastalo odpoledne a Nessa se vydala z polárních oblastí zpět do luk a lesů. Vítr, co se ráno proháněl okolím a i jí se dostával až pod kůži, se očividně uklidnil a už tedy tolik nemrzlo. A i když musela být celkem zima, ona to ani tolik necítila. Jak se to stalo, že se její kožich přizpůsobil na zimu lépe než u jiných lišek? Bylo to zvláštní, však výhodný. Teda ne v létě, no... Vzhlédla k nebi, kde se začaly shlukovat tmavé mraky a Nessa si mohla maximálně pomyslet, že večer přijde nějaká pěkná vichřice. Jenže ona tak maximálně přemýšlela, jaké byly ty mráčky na dotek?
.
Pohledem upřeným k nebi si ani nevšimla, že došla k nějaké místní řece a už do ní hupsla. Teda jen přední částí těla, ta zadní zůstala na souši. Namáhavě se vysoukala ven a otřepala se. Asi dvakrát kýchla, protože se jí trochu vody dostalo do čumáku. „Hih, zlobivá voda,“ zachichotala se vesele a klidnější částí řeku přešla. Jen se nedalo říct, že nějak opatrně. Ona si holt případné nebezpečí většinou neuvědomovala.

>> Ambleerský les (přes louku Yesad)

V prvé řadě děkuji za akci. Odměny bych chtěla rozdělit následovně:
Za 10 bodů prosím hvězdičku do vytrvalosti.
Pak prosím 2x5 3 pírka (takže dohromady 6 pírek)
A pak za zbylé 3 body 1 křišťál. :>
+ samozřejmě mám zájem i o těch 10 šedých kamínků 1

Z jezera strávila celý den. Honila se s padajícími vločkami, klouzala se po jezeře, vyhledávala pachy už dávno schovaných myšek a potkanů, no měla prostě takový hravý a zábavný den, což jí velice bavilo. Kéž by každý den probíhal takto! Zrovna si poskakovala v čerstvé nadílce sněhu, dokud i přes přítmí, které večer poskytoval, nezahlédla kousek žlutého sněhu. Nessa jako veliký omezenec netušila, proč sníh zežloutl. Samozřejmě to znělo logicky, když se zvíře vyčůralo. Jenže Nessa byla... Nessa. A té to zrovna moc nedocházelo. Očuchala ho. Hrábla do něj i jednou přední tlapou, ale nenašla důvod žlutého sněhu. A tak ho rovnou ochutnala, strčila ho do své nestydaté tlamičky, no po chvíli ho vyplivla a zajedla to obyčejným, bílým sněhem. Dobře. Žlutý sníh nejíst. Chutnalo to... totiž zvláštně. Jen ne tím dobrým způsobem.

>> starý Benrir (přes Hjáleif)

<< Polární skála

Nastalo ráno. Nessa přenocovala v jedné opuštěné jeskyňce a vylezla do prudké sněhové vánice. Krušné ráno, kdekdo by si pomyslel. Ale Nessa? Ta začala lovit rychle padající vločky a nahánět se s prudkým větrem, co se naháněl kolem. Sice musela být prudká zima, no jak tu vyváděla, cítila to méně než kdyby v klidu šla. Jo a její hustý kožich ji taky dost chránil.
.
Ani si pod nulovou viditelností nevšimla, že vlastně vkročila na zdejší zamrzlé jezero. A už to klouzalo! „Jeee!“ zavískla nahlas nadšeně a už jela šipku přes jezero! A pak se rychle otočila a mířila zpátky! Byla to zábava, obrovská zábava! „To je hustýýý!“ pokračovala ve své nové činnosti, nehodlajíce se ani snažit brzdit anebo tak nějak. A jakoby vítr šel s ní... na chvíli se taky zůstala jen točit na jednom místě jak vrtule startující helikoptéry. Smála se, dováděla, dokud se jí její rychlost nevyplatila a ona neskončila hlavou v kupce sněhu. Zvedla se a oklepala. Pak si šťastně poskočila. Tohle si zopákne!

<< les Antares

Dokázala vystopovat zajíce, který si hledal ve zmrzlé zemi jakékoli jídlo. Dokázala se proplížit kratší trávou co nejblíže to šlo. Pak vyrazila a už v tlamě držela mrtvé, pomalu tuhnoucí tělíčko. Než by stačila kořist vytuhnout a vystydnout úplně, spořádala ho, až zbyly jen kosti, které po svačince zahrabala pod zem. Olízla se. Ano, jedna z mála věcí, která jí šla. Lov. Na lišku, s kterou před chvílí trávila čas, úplně zapomněla a teď se vydala směrem do ledových oblastí. Zima klepala na dveře a Nessa měla ráda zimu. Teď vlastně nemusela hledat zimu jen tady u ledovců. Teď bude zima všude, jupí!

>> zamrzlé jezero

Liška...souhlasila! Určitě si chtěla též vyprávět příběhy. Jen Nessu to nakonec napadlo jako první. A prej, že nic nedovedla. Třeba dokázala skvěle odhadnout situaci jako teď. A přitom nebohá Nessa netušila, že se jí její společnice bála natolik, že se asi znovu pozvrací. Že chtěla jen sebe a své soukromí, klid, kde by se vydýchala a vyspala. Jenže, Nessa tyhle pocity u druhých jaksi...necítila. Neznala je. Takže to, co k ní vysílala, už podvědomě ignorovala. Chtěla jen společnost, jakoukoli společnost a tahle liška s uměním couvání ji prostě, jako skoro každý, zaujala. Taky chtěla umět chodit pozadu, aniž by se jí pod dvěma kroky zapletly její nemotorné tlapky. Jen škoda, že tu stály ty stromy. Ne to kazilo její dovednost! nakonec začala hnědošedá vyprávět. Chvíli fakt vnímala! Propalovala lišku pohledem jakoby nic jiného neexistovalo. Ale pak, pak, asi v druhé půlce příbehu, ucítila lahodný pach zajíce. Seběhly se jí sliny. Dlouho nejedla. Jo, určitě měla hlad. Zavětřila. Pach se táhl...tamtudy. Otočila tam hlavu. Olízla se, zvedla se a bezeslova, jako omámená, vyrazila po pachu. Lišky, kterou znala pod jménem Ne, si už vůbec nevnímala. Teď vnímala jen kručení žaludku a myšlenka, která jí říkala hlad, jídlo, ulovit zajíce. Jo, fakt znala hlad.

>> polární skála

Lišce vůbec nerozuměla. Proč se tak krčila? Proč tak koktala? Proč furt couvala? (Asi ovládala chůzi pozadu...) A proč chtěla brečet? Nessa neznala nic jako strach. Jeho znaky, výraz, hlas, prostě nic. Působila na ni jakoby si s ní chtěla hrát nějakou hru, jenže netušila vůbec jakou. Jo tak! Tohle se jí snažila celou dobu říct. Chtěla ležet a povídat si! „Tak jo! Můžeme si lehnout a povídat si příběhy! To bude taky velká zábava! Pár příběhů znám, určitě se ti budou líbiiit,“ zajásala. S nikým si hoodně dlouho nevyprávěla příběhy. Chybělo jí to. Nebylo sice na nějaké běhání a dovádění, ovšem nějaký zajímavý příběh, to se též hodilo (i když je fakt, že většinou ztratila po nějaké době pozornost, haha). „Ty znáš taky nějaké příběhy, že ano, že ano? Můžeme se ve vyprávění střídat! Chceš začít?“ zavrtěla ocáskem a vyzývavě si lehla dál od podrábaného stromu i pozvraceného místa. Teda spíš si jen nevšimla, že kousek zas ušly. Pozorovala netrpělivě Ne.

Nejen, že Ne na ni čuměla jak kdyby se úplně pomátla (což už nejspíš dávno, jen to nemohla její společnice vědět), tak místo toho, aby to aspoň zkusila a potrápila též ten strom, tak se radši pozvracela. To jí bylo špatně z chování Nessy, či snědla něco mírně nevhodného? Kdo ví. No asi bylo dobře, že to nakonec vyvrátila. „Jsi snědla něco velice špatného, ale to nevadí, každý se občas splete!“ řekla po tom, co zavětřila a pod smradem zvratků zavrtěla hlavou, aby to z čichových receptorů vyhnala pryč. Jen si jedna liška šedá neuvědomovala, že takové spletení se se mohlo stát jednou i osudným. Zvedla se od ničení stromu a vyrazila znovu za liškou, nějaké znaky, že se jí bála, nedokázala vnímat. Nevěděla, jak se jeden choval, když se něčeho či někoho bál. Nessa to brala jen jako znak hry nebo tak něčeho. „Tak kam se půjdeme projít? Co budeme dělat?“ poskakovala kolem ní, doufaje, že malá něco navrhne. A energie se jí už postupně vracela, což šlo nejspíš znát. Takže se nudila!

Ona se jmenovala Ne? Zvláštní to jméno. Nessa si vždycky myslela, že ne znamenal nesouhlas, nevěděla, že se tak mohl i někdo jmenovat. „Těší mě, Ne,“ řekla vesele a zavrtěla ocáskem, aniž by zjišťovala, proč to ne vůbec řekla a že to nemuselo ani zdaleka být její jméno. Jen začala cítit, že se jí energie pomalu vracela (pryč jede, pryč!), tak spíš vnímala toto, než nějaký plný smysl slov jiné lišky. „Polštářek? Co to je polštářek? Ty nejsi polštářek? Nejsme všichni polštářek?“ motala do sebe sobě podobné otázky. Nechápala význam slova polštářek. Netušila, že v polospánku říkala něco takového. Stejně, kde někdo jako ona vzal slovo jako tohle? Pozorovala ji, jak začala couvat a jak zadkem narazila do kmene stromu. „My si hrajeme? Jeeej!“ vykřikla, zvedla se, oklepala se a vyrazila přímo k ní. Začala se drápy zarývat do kmene a loupala z něho kusy kůry. Nakonec si lehla na záda, natáhla tlapy za sebe a pokračovala ve svém díle. „Je to zábava, pojď se přidat!“ nabídla jí vesele. Co viděla tak zábavného na této činnosti, to těžko říct. Ale objímat ten strom mohl být taky dobrý nápad, ne že ne.

<< les Taldren (přes Keterské jezero)

Vydala se pryč z lesa k jezeru, kde nedávno spadla z nebe ta nebeská liška. O ano, růžové údolí, jedovatý hmyz, holuboliška. Ještě si to pamatovala. Kde se vůbec teď nacházela její kamarádka holuboliška? Napila se (to bodlo), pak vešla do dalšího lesa. Trochu se ještě motala, ještě se necítila úplně ve své kůži, ovšem už to bylo celkově lepší. Když v tom... čerstvý pach lišky! Třeba to byla Rhae! Pospíšila si. Ne, šlo o jinou lišku. Takhle Rhaetiss nevypadala. Ale jakákoli společnost, dobrá společnost. „Ahoj!“ zahulákala na neznámou. Netušila, že zrovna ji si spletla s polštářem a ta liška před Nessou utekla. Nu, co už. „Jsem Nessa!“ představila se rovnou „Ty?“ zeptala se jí, jen už trochu zadýchaně. Na svůj stav toho moc řekla a ušla. Jenže jakto? Jindy měla energie na rozdávání... „Já si...sednu též!“ řekla důrazně i když ne tolik důrazně, jak jindy a kecla na zadek. Neznámou pozorovala s přivřenýma očima. Ale i tak se usmívala a vrtěla ocasem. Co asi tak dělala? Jógu? Mmm.

Spala. Ano. Doopravdy spala. Usla na těle jiné lišky. A byla v tak hlubokém spánku, že ani nevnímala to, jak se její polštářek škubal a vyžadoval se vyproštění. Zatím snila. Spíš jen "snila". Prvně její spánek byl bezesný. Jen nějaké nesrozumitelné obrazy, fleky, jinak tma. Černopustá tma. Když v tom... najednou otevřela oči. Jenže šlo jen o sen. Doopravdy spala dál. Běžela, před ní malý roztomilý motýlek a ona ho pronásledovala. Bylo to tak zábavné! Ona ho chytí! No sranda skončila, když hupsla do nějaké místní řeky a motýl byl ta tam. Neuměla ještě plavat. Byla tak mladá! Nikdo ji to nikdy nenaučil, její rodiče o ní nejspíš ztratili zájem, či co. Jen tak tak leželi, vůbec nejedli, nehýbali se, nic. Ach. Ale aspoň jeden její sourozenec s ní mohl zůstat... I když to už mohlo být teď asi jedno. Topila se. Do plic se jí dostávala voda. Vůbec netušila, jak srovnat tlapy, aby mohla plavat. A tak se už smiřovala se svým osudem. To jí probudilo doopravdy. Možná i fakt, že už náležela na měkkém, jak před chvílí, ovšem ten sen měl na tom taky určitě svůj úděl. Proč se jí zdály takové věci? Vždyť žila, ne? Neutopila se. Byla tu. Zívla a rozhlédla se. Huh, kde byl polštářek? A proč spala tak rozvalená uprostřed lesa? Pořád cítila mírnou únavu, ale to schrupnutí jí asi dost pomohlo. To ten jed!

>> les Antares (přes Keterské jezero)

Už už by spala, ponořila se do říše snů a hezky si odpočinula, jenže to musel ten hebký polštářek promluvit! Počkat, co? Mluvící polštářek? Zvláštní. Pootevřela oči a dlouze zívla. Nikdo kromě ní a toho, v čem měla zabalenou hlavu, se tu nenacházel. „Ticho polštářku, chci spinkat,“ zamumlala do kožíšku toho "polštářku" a znovu zívla. Samozřejmě, že slova, co slyšela, ani nevnímala. Jinak by se možná nad slovy jsem liška trochu zarazila. Možná. Položila celé tělo na zem, jen hlava jí zůstala pořád v kožichu cizí lišky. Doopravdy okamžitě usnula a trochu i začala chrápat. Nebyli pochyb, že cizí lišku (pro ni pořád polštářek), trochu i poslintala. Ale bylo to bájo. Protahovala si krční páteř a měla hlavu opřenou o to nejměkčí, na čem kdy ležela. Kdo by nechtěl?


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8   další »


Uživatel